pátek 15. dubna 2016

Svět podle Mae - 11.


Jsou věci, bez kterých se prostě nedá existovat.
Možná vám vyrostou vlasy a hrudní partie, změní se celá realita a potkáte svého úhlavního idola, včetně několika dalších skvělých idolů, ale když jste to uvnitř stále vy, není úniku.

“Už to nevydržím ani minutu. Potřebuju kafe!” vykřikla Mae nahlas po několika desítkách minut, úplně promarněných, kdy se násilím snažila udržet na židli.

“Ginny!” Nic. “Ginny! Kde jsi, když tě potřebuju?” Ale skřítka se neobjevila. Mae velmi pečlivě zavřela skleničky s inkoustem (kouzlo na jeho odstraňování se jí nepodařilo zopakovat a Lila stále dostávala záchvaty zběsilého skákání po pokoji), hodila přes ramena plášť a vydala se do hlubin chodeb v naději, že buď najde někoho, s kým by mohla prohodit pár slov na kofeinové téma, nebo ji procházka sama trochu probere. Včetně možnosti číslo tři, bloudění až do bídné smrti.

“Máme na sebe štěstí, jak se zdá!”

“Máte kafe?” vybafla.

“Černé jako duše profesora lektvarů,” ztlumil Lockhart hlas. “Pojďte.”

Za necelých deset minut už seděli nad kouřícími šálky. Svět se stal mnohem lepším místem, všichni lidé byli skvělí, studenti ochotní a slunce za okny se jasněji rozzářilo. “Tohle mi tak chybělo... zachránil jste mi život. Ta obarvená voda ve Velké síni je jen takové šidítko.”

“Jestli chcete, doprovodím vás do Prasinek,” nabídl Lockhart, “co jsem tak slyšel, přicestovala jste náhle, určitě se najde víc věcí, které byste mohla potřebovat. Byť mé dveře a plechovka s kávou jsou vám vždy otevřeny.”

Zaváhala. “Myslím, že raději zůstanu ve škole,” řekla nakonec, “děkuji za nabídku.” Beztak nemám ani svrček, dodala si v duchu. A Snape by mě zabil. “Jak se dařilo studentíkům s bubákem?” pokusila se převést řeč. Tentokrát se Lockhart ukázal být tužším soustem než obvykle a nadhodil jakousi všeobecnou otázkou o procházkách na čerstvém vzduchu.

Mae pochválila kvalitní smetanu do kávy.

Lockhart pohovořil na téma kontinentální Evropy a různých přístupů k magii.

Mae kontrovala tvrzením, že bez kafe prostě není život a že skřítci nejsou tak spolehliví, jak by se mohlo zdát, ale že není vyloučeno, že její banální přání už byla otravná.

Lockhart zavzpomínal na Budeč.

Mae neurčitě souhlasila, že máslové koláčky jsou ke kávě skvělá věc.

Lockhart se konečně rozhovořil na téma bubáků a podob, které nabírají, a Mae si oddechla.

Ne na dlouho. U večeře přistihla Lockharta, jak hovoří s McGonagallovou a oba se po ní ohlédli v jedinou chvíli s naprosto shodnými výrazy ve tváři - bylo nad slunce jasné, kdo je předmětem hovoru. Profesorka vypadala starostlivě a Lockhart neobvykle vážně. Mae jim odpověděla zdvořilým pokývnutím a chvíli propadala lehké panice, než sama sebe přesvědčila, že je zbytečně paranoidní. Stejně se nedokázala zbavit lehkého neklidu. Připadala si... ano, když ten pocit převrátila sem a tam, seznala, že si připadá provinile.

Situaci nepomáhalo, když poblíž svých pokojů každou chvíli potkávala Harryho, někdy samotného, jindy v doprovodu Rona nebo Hermiony, ačkoli si byla jistá, že tam nemají co dělat. Byli jako ztělesnění jejího špatného svědomí.

A zavřít za sebou dveře nepomáhalo.

“Máme výročí,” řekla k Lile. “Jsme tu přesně týden.”

“Mňau.”

“Už nebloudím po chodbách, zvládla jsem knihovnu, mám za sebou seznámení se všemi svými žáky, ve Velké síni si dovedu objednat i slané palačinky a sama si otevřít okna v pokoji. Sinistra se mnou pořád ještě nemluví, Pascal se mě snaží sbalit, Snape zdeptat, Filch ignorovat, McGonagallová divně kouká a Zlatoslav je takový ideál dobrého kamaráda, až je to nepřirozené. Brumbála jsem neviděla už pěkně dlouho a naučila jsem se desáté kouzlo, pokud tedy budeme počítat i ta okna. Hmm.”

”Mňau?”

“Připadám si tu už úplně zvykle. Víš jak to myslím. Týden, ale dokonale vyjeté koleje. Zvláštní pocit.”

“Tssss.”

“Máš pravdu, asi je to tím, že je to tu takové uzavřené. To ostatně nebyla stížnost, konečně to všechno není tak úmorně únavné.”

“Mňáááu?”

“Jen mám pořád pocit, že bych měla něco dělat, něco dokázat... trochu víc zjistit, proč jsem vlastně tady... a taky mám špatné svědomí, že se mi víc nestýská po domově. Ono by se mi asi stýskalo, kdybych nad tím začala přemýšlet... ale to snad ještě není důvod se zbytečně trápit... asi?”

“Mňau.”

“No jo, už jdu na to. Vždyť ty moje poznámky jsou tlusté skoro jako celá ta knížka.”

Klepání na dveře bylo příliš rozpačité, než aby to byl Snape, ostatně jakékoli klepání na dveře se vylučovalo se Snapem, a Mae nebyla zvyklá, že by kdokoli jiný chodil k ní do pokoje. Když za nimi objevila McGonagallovou, byly rázem nervózní obě.

O hodinu později sama zabušila na docela jiné dveře.

“Slečno Mae, pojďte... ehm, proč držíte ten nůž?”

“Drahý Zlatoslave, víte, co se právě přihodilo?”

“Máte ho v úmyslu do mě zapíchnout? Velmi originální.”

“Přišla za mnou profesorka McGonagallová.”

“Můžete si ho klidně odložit, třeba do kuchyňky, beztak mám pocit, že jsou na něm drobky od chleba.”
“Vysvětlila mi, že z veškerých okolností, které tu nebudu podrobně opakovat, ale ve kterých hrálo roli mé nenadálé objevení se zde, nechuť opouštět hrad, údajné obavy - “

“Snad abych vám to vysvětlil - “

“A protože některé kletby jsou tak choulostivé povahy, jestli by mi snad nepomohlo si pohovořit s ní, jako se ženou?”

“Mělo to své - “

“Jak jste sakra přišel na tu nehoráznou pitomost, že mě v Budči šikanovali?!”

“Slečno Mae - “

“Až vás dostane paní profesorka pod ruku, máte se na co těšit. Během toho rozhovoru nás vyrušil Snape - “

“A sakra.”

“A vychutnal si ji zcela. ´Pokud se pan ředitel nešířil o podrobnostech příchodu slečny Scatterové, není na mě, abych je tlumočil jeho vlastní zástupkyni.´”

“Ouha...”

“A pak ji defacto vyhodil.”

“To jsem skutečně - “

“Máte pro mě to kafe?”

“No jistě, velké balení - “

“Ale nemyslete si, že jste si to tím vyžehlil!”

Prásk. Dobře promazané dveře, jsou-li z masivního dřeva a v pevných zárubních, dokáží vylepšit den.

“Dobrý den, paní profesorko!”

“Pottere, jestli vás ještě dneska uvidím, kdekoli, můžete si k panu Filchovi rovnou přestěhovat postel. Jasné?”

“Vždyť nic neděláme...”

To je den, uvažovala Mae, zatímco mířila zpět do svých pokojů, s plechovkou kávy v ruce. Dobře, Snape si milostivě našel chvilku, aby se stavil naučit pár nových kouzel, ale nestálo to za nic, protože byla úplně rozhozená. Nakonec se naštval a odešel. Ještě stačil udělat přednášku na téma jak si po sovách objednávat potřebné věci a jakým způsobem je platit ze školního účtu - záležitost na dvě minuty, kdyby vynechal všechny jízlivosti, kterými dokazoval, jak je úplně pitomá. Jako by mohla něco takového vědět! Dobře, od teď už si zvládne kafe obstarat sama... mimo jiné... což samozřejmě není důvod nepojistit si ho od Lockharta, zvlášť když si jezdí do Londýna pro tenhle mimořádně dobrý druh... takže je třeba to brát z toho hlediska, že to byl výklad veskrze užitečný... jak se to vůbec Snape dozvěděl? Uvažovala, jak si mohla myslet, že jí nebude vadit Snapeovo jednání. Chvíli skutečně nevadilo - možná to bylo dokonce zábavné - ale pak už jenom nesmírně únavné, a občas bolestivé, když se mu povedlo tnout do živého.

Po každém takovém setkání se Snapem si možná mohla Mae připadat o kousek víc jako čarodějka, ale docela určitě si mnohem víc připadala jako neschopný a neužitečný kus hadru.

Z hlavy jí nešla ani ta drobná výměna mezi ním a profesorkou.

“Opravdu doufám, že to děvče nehodláte do ničeho zaplést,” řekla McGonagallová Snapeovi v průběhu jejich slovní výměny, a znělo to zvláštně důrazně. Mae okamžik trvalo, než pochopila, že to ´děvče´ má být ona. Zůstala v té chvíli neochvějně zírat do koberce, protože si nebyla jistá, jestli by se nezačala smát nebo třeba brečet, kdyby komukoli pohlédla do tváře; takže nezachytila jejich výrazy. Ale ten tón...

“Stále tak starostlivá, Minervo.”

“Někdo být musí, Severusi.” Bylo za tím něco víc - připomínali si něco, o čem oni dva věděli, ale nikdo další.




Hlavní význačnou událostí týdenního výročí bylo, že se Brumbál od svých tajemných záležitostí vrátil do školy a hned uspořádal další sezení pro tři nad čajem, koláčky a hromadou poznámek.

“Víte, slečno, kde jsem strávil poslední čtyři dny?” položil Brumbál řečnickou otázku a opřel se v křesle. V očích mu tančily veselé plamínky. “Hledal jsem vás.”

“Byla jsem celou dobu tady,” odpověděla Mae a na okamžik propadla děsu z představy, že mizí a zase se objevuje a vůbec o tom neví.

“Ovšem, to vím,” zasmál se. “Hledal jsem vaše bývalé já, abych tak řekl. Prázdné místo, které jste zaujímala před tím, než jste přišla jsem.”

“Aha,” přikývla. Samozřejmě, že jí nevěřil. Kdo by také mohl věřit tomu, že přiskotačila z nějaké jiné dimenze? Sama tomu úplně nevěřila. “Našel jste něco?”

“Vůbec nic.” Znělo to skoro slavnostně. “Víte, já v nejmenším nepochybuji, že jste zcela přesvědčená o tom, co jste nám vyprávěla. Přesto tu byla stále ta mizivá možnost, že jste obětí nesmírně komplikovaného zakletí a upravené paměti.”

A to mě pustíte mezi studenty? chtěla se zeptat, ale pak tu otázku raději spolkla. Kdyby neměla, jak to Snape hezky nazval, postaráno o zábavu, stihne se tu zbláznit už za ten týden.

“Ta možnost už není?”

“Nebudu vás unavovat podrobnostmi...”

“Zajímá mě to - “

“Které jsou převážně administrativního charakteru - každý, kdo je schopen magie, je pečlivě registrován, víte? Nahodilá magie u necvičených kouzelníků dovede natropit veliké škody. Samozřejmě jsem se nespokojil jen s nahlédnutím do registrů. Faktem zůstává, že vše, co jsem zjistil, potvrzuje verzi, jakou jste nám předložila.”

“Říkáte to tak, že toho skoro lituji,” pokusila se usmát.

Brumbál se zasmál. “Vaše přítomnost staví na hlavu mnoho teorií o světě kolem nás, drahá slečno. Není snadné se vyrovnat s představou, že někde je svět, který je naším pokrouceným zrcadlem. Ale už začínám tušit... Stačila jste dát dohromady podklady o dalších knihách?”

“Samozřejmě!” poklepala na štos poznámek. Každý z listů představoval díky mnoha vepisovaným poznámkám a značkám odkazujícím kdo ví kam malé dílo v oblasti abstraktního umění.

"To je dobře. Protože pátrat jenom po vás by mi věru celé dny nezabralo - ale potvrdit všechny ty detaily ano."

"A podělíte se s námi laskavě někdy o výsledky?" zavrčel Snape nepříliš zdvořile.

"Věřte, drahý Severusi, že nechci plýtvat vaším vzácným časem," rýpnul si ředitel s drobným pousmáním. "Začneme od první kapitoly. Dursleyovi: Vernon, Petúnie a Dudley. Skutečně existují a jsou to mudlovští příbuzní Harryho Pottera. Jestli dovolíte - jejich charaktery jsou vystižené docela dobře, takže můžeme panu Potterovi jenom blahopřát, že byl jejich péče ušetřen." Krátce pohlédl na své posluchače, jestli k tom uchtějí něco dodat. Nechtěli. "Incident s hadem v ZOO se stal Zlatoslavu Lockhartovi, když mu bylo sedm let. Popsán byl velmi podobně v jedné z jeho knih. Dále - Hagridova zlomená hůlka ukrytá v deštníku. Hagrid skutečně mezi mudly maskuje svou hůlku deštníkem."

"Máte tam i něco, co si nemohla někde zjistit vlastním přičiněním?" řekl Snape zachmuřeně.

"Dále: loni bylo skutečně jedno z hesel do nebelvírské věže "prasečí rypák". Longbottomovi jsou postižení pronásledováním Vy-víte-koho a Nevilla vychovává babička. Celou rodinu Weasleyů jste popsala dobře, až na to, že Ron je nejmladší - mají jenom chlapce." Brumbál se beze spěchu propracovával seznamem, Snape se tvářil otráveně a Mae se snažila nasávat jednotlivá fakta jako houba. Bohužel si byla jistá, že výsledkem bude pěkný guláš.

"A teď to zajímavější." Významný pohled na poněkud udolané posluchače už moc nezabíral. "O tom, že je ve škole Zrcadlo z Erisedu, jsme věděli jenom já, Minerva a ty, Severusi. Trasa, kterou se měl Harry s Hermionou a Ronem dostat ke Kameni mudrců, odpovídala plánované, ale nerealizované stezce odvahy pro mladší ročníky - nakonec jsme zvolili tu podél Zapovězeného lesa. Byl to jen jeden z plánů, který jsem si nadhodil na pergamen, a těžko se k němu mohl někdo dostat. Samotný Kámen mudrců..." Brumbál zaváhal. "Nemá tak pohádkově skvělé účinky, jak jste nám popsala, slečno Scatterová, ale nelze pochybovat, že by Vy-víte-komu pomohl navýšit jeho sílu. Před několika měsíci jsme ho zničili."

"Za okolností, které není třeba rozebírat," dodal Snape.

"A profesor Quirrell?" zeptala se Mae na něco, co jí připadalo obzvlášť podstatné a jaksi nepominutelné - na rozdíl od Hagridovy hůlky. Ale kupodivu se zrovna po téhle otázce rozhostilo ticho.

"Severusi?" vybídl Brumbál svého profesora zlehka. Mae si v duchu povzdechla. Takhle se nic nedozví! Snape byl příznivcem jen těch nejosekanějších verzí pravdy.

"Oficiálně se pohřešuje," ozvalo se po chvíli ticha. "Do událostí kolem kamene skutečně byl zapleten." Zřejmě se, byť velmi neochotně, ještě chystal něco dodat, když v krbu zahučelo a plameny zezelenaly.

"Pane profesore, tady Jenkins Leroy," ozval se klidný chlapecký hlas zmijozelského prefekta. "Mohl byste prosím přijít? Několik studentů neovládlo své emoce."

"Omluvte mě," pravil Snape, vstal, zkušeným gestem si přitáhl plášť k tělu a pak vstoupil do krbu - a byla to jedna z těch skutečně divno divných věcí, protože krb nebyl tak vysoký, aby v něm mohl dospělý muž stát, ale jak Snape vstupoval, tak zároveň jakoby - Mae zamrkala. Prostě byl pryč.

"To chci taky umět!"

"Pouze já a hlavy kolejí, a to ještě ve výjimečných případech," ujistil ji s úsměvem Brumbál. "Magické souboje mezi studenty sice nejsou časté, ale rozhodně je dobré jejich následky zvládnout co nejrychleji."

"Dobrá... Quirrell! Prosím vás, řekněte mi to."

"Jednu věc vám přeci jenom prozradím, slečno Scatterová. Právě Severus zabránil v krádeži Kamene. Vy-víte-kdo se ho pak rozhodl zabít."

"... ach."

"Nakonec ho dostihl - ale teď je Severus zde, i když netušíme jak se to stalo, o Quirrellovi nikdo nic neví a Vy-víte-kdo se i nadále skrývá."

"No moment, pochopila jsem to dobře, že ta záležitost s Quirrellem je úplně čerstvá? To, jak Voldemort zkusil zabít Snapea - před pár dny, když jsem se objevila - to bylo ono?"

"Ano," přikývl mírně Brumbál. "Říkejte ale Vy-víte-kdo, prosím."

"Odkud se pokusili ukrást kámen?"

Brumbál si prohrábl vousy a v očích se mu zatřpytilo odrazem plamenů v krbu, když se na ni zamyšleně zahleděl. "Povím vám to," řekl zvolna a naštěstí dřív, než začala ze samé frustrace výt, tlouct hlavou do stolu a nebo alespoň ohryzávat tužku. "Bez větších podrobností, ale řada událostí toho dne už beztak není tajemstvím - i když okruh zasvěcených lidí je velmi úzký a neměl by se zbytečně rozšiřovat."

"Rozumím," přikývla a pokoušela se nevypadat příliš dychtivě.

"Existuje řada magicky nestabilních látek či substancí, které nesnesou přemístění, letax ani jiné magické metody cestování, a přesunout je z místa na místo lze pouze tak, že je tam zkrátka odnesete," začal Brumbál. "Kámen mudrců je jednou z těch, které magickým přesunům dokonce přímo aktivně brání. Proto jsme vybrali právě Severuse, aby ho přepravil od Nicholase Flamela do Bradavic."

"Protože je lektvarista."

"Přesně tak. Nutnost přesouvat se mudlovskými prostředky pro něj nebyla běžná - ale ani výjimečná a zvlášť nápadná. Lektvaristé takové věci občas zkrátka musí absolvovat. Severus získal legitimní důvod v podobě nějakých nestabilních přísad, Kámen - obrazně řečeno - strčil do kapsy jen tak mimochodem k tomu, a vydal se na cestu. Po pravdě dosud nevíme, jak se celá akce prozradila. Ale podle toho, co jsem o té noci slyšel, pronásledování stálo za to. Severus se nemohl přemístit a kvůli tomu, co měl u sebe, se musel zdržet i výraznějších projevů magie. Jeho protivníci takové zábrany rozhodně neměli. Kvůli tomu, aby se jim ztratil z očí..." Brumbál se tiše zasmál a jeho tvář ožila. "Opravdu doufám, že ty detaily ohledně přeskakování z jednoho jedoucího vlaku na druhý, automobilové honičce, skoku z mostu do řeky a útěku labyrintem kanálů pod Londýnem, trochu přehánějí."

"Úplně ho vidím, jak v měsíčním světle a vlajícím pláštěm uhání po střeše vlaku," zasnila se Mae. "Nádhera." Skoro nechápavě zavrtěla hlavou. "Musí být skutečně dobrý. Ale stejně - copak jim nestačilo si na něj počkat u Bradavic?"

"Já přeci neříkal nic o tom, kdo ho honil," řekl Brumbál. "Zpočátku to byli bystrozorové. Netušili komu jsou v patách, a i kdyby, Severus byl a stále je v podezření, že je smrtijedem. Nebrali by ohledy, pokud by se nechtěl vzdát. Nejspíš ani potom ne. Vědělo se, že má mocný artefakt, který může Vy-víte-komu pomoci k plné síle. Mělo se za to, že se ho snaží odnést do nějaké skrýše. Když se ale do toho zapojili i smrtijedi, a Severus se ani s nimi nespojil, pokoušeli se ho nakonec dostat úplně všichni."

"Jak výmluvné a symbolické," ušklíbla se trochu. "Musel si připadat v té chvíli jako skutečná oběť okolností a osudu. Pustili se aspoň do sebe vzájemně?"

"A přesně to ho nakonec zachránilo."

"To muselo být něco... takže se dostal s Kamenem do Bradavic a tady jste ho zničili."

Brumbálovo lehké přikývnutí bylo krajně neuspokojivé.

"Vůbec to není tak, že ho z nějakého důvodu nemohl zničit už pan Flamel, protože - něco. Něco jste potřebovali udělat s Kamenem." Brumbál si posunul brýle. "Něco, na co bych se neměla ptát," upřesnila si. Odpovědělo jí další lehké přikývnutí. "Dobře. Co Voldemort?"

"Vy-víte-kdo."

"Proč mám říkat Vy-víte-kdo?" zamračila se netrpělivě.

"Souvisí to s magií jmen, slečno Mae. Ušetřím vás celé té složité teorie okolo, ale vězte, že vyslovením jména, které má v sobě magický potenciál, přivoláváte jeho nositele. Abych tak řekl - zvyšujete pravděpodobnost, že si vás všimne. Že na vás upře pozornost."

"A to nikdo nechce," zachraptěla trochu.

"Ne. To nikdo nechce." Podal jí šálek s čajem. Upila a trochu sebou škubla.

"Doufám, že po tomhle čaji mít šílené nápady nebudu!"

"Jen vaše vlastní. Čaj je docela obyčejný."

"Dobře, dám si pozor na jména. Jak to bylo dál?"

"Vy-víte-kdo Severuse podezíral, ale přímé důkazy o jeho totožnosti neměl. Navíc je dosud slabý, nedokázal ho vyslechnout dostatečně účinným nitrozpytem. Přesto jsme se obávali, že nebude riskovat a pokusí se ho zabít - a tak se také stalo. Severus je tvrdohlavý, chtěl se účastnit shromáždění dokud to jen půjde."

"To chápu," zamumlala. "Být nepostradatelný - po tom touží v každém ze svých vtělení."

"To každý, slečno Mae, to úplně každý." Brumbál si nalil další čaj a chvíli zamyšleně upíjel. "Nevíme přesně, co Vy-víte-koho nakonec pohnulo k tomu činu," navázal sám od sebe. "Severus o svých posledních chvílích nemá úplně jasno. Možná to chtěl udělat už dávno a stačilo, že jeho vliv dostatečně zesílil."

"Vliv?"

"Vy vlastně netušíte... Jeho poničená duše obsadila tělo Quirinuse Quirella. Smutné na tom je, že Quirinus musel s prvotním propojením souhlasit - byl to naivní mladík a těžko říct, na jakou strunu Vy-víte-kdo udeřil, aby ho přesvědčil. Nicméně dokázal to - a od té doby se stal jeho součástí, roste a sílí, postupně přetváří tělo do své podoby. Zpočátku mohl mladík jednat po své vůli a dokonce zabránit Vy-víte-komu, aby si dělal co chce. Nicméně předpokládáme, že touhle dobou už vliv Vy-víte-koho převážil nad vlivem svého hostitele, Quirell už si není podobný ani fyzicky, ani v myšlenkách, a během několika týdnů ztratí poslední špetky vlády nad svým tělem a vědomí svého já."

Mae si mimoděk promnula tvář. "To je příšerné," řekla. "Je snad možné, že by si Quirell myslel, že nad Vy-víte-kým svůj vliv udrží a zabrání mu tak v násilnostech?" zauvažovala nahlas. "Protože jestli musel Vy-víte-kdo čekat se zabíjením, až jeho vliv převládne..."

"Můžeme se tím utěšovat, protože to býval milý mladík, a nadějný," řekl Brumbál smutně. "Ale pravdu už se asi nedozvíme. Jisté je, že odklad, který Severus dostal - "

"Odklad?"

"Ovšem. Až Vy-víte-kdo bude plně při síle, bude schopen své černomagické věrné kontaktovat i na dálku."

"Znamení, svým způsobem," zašeptala vyděšeně. "Tak přeci! Může ho zabít?"

"Doufáme, že svůj díl práce odvedou ochrany Bradavic," řekl Brumbál. "Ale... nevíme."

"Bože! Jak můžete být všichni tak klidní? Snapea před pár dny málem zabili, za pár dní to zkusí zas, a tady nic? Vy trávíte čas tím, že chodíte po Zobí ulici a koukáte Dursleyovým do oken?"

"Severus měl být mrtvý a jeho návrat zřetelně souvisel s vaším příchodem." Brumbálovy oči uměly být i ostré a tvrdé. "Věřte, že ověřit si vaši totožnost a pravdivost vaší historky mělo velmi, velmi vysokou prioritu. Já skutečně chci věřit, že se v okolnostech vašeho příchodu skrývá naděje pro Severuse - i nás všechny."

Mae měla dojem, že dostala ránu do hlavy. Vkládají do ní naděje - kterým nikdy nemůže dostát! A přesto se na ni upnuli, svým způsobem, ačkoli mohla být kýmkoli! Voldemortovým poskokem, najatým vrahem, mohla být cokoli - "Jen klid, slečno," vrátil se Brumbál k vlídnějšímu ze svých pohledů. "Už jen samotný fakt, že jste se dostala tu první noc přes bradavické ochrany, mluví pro vás. Magie hradu je mocná a nelze ji snadno obelstít."

"Dozvěděla jsem se právě něco, co by mohlo vás nebo profesora Snapea skutečně ohrozit?" vypravila ze sebe ztěžka.

"Ne. Ve vašem vlastním zájmu vám neprozradím nic, co by sám Pán zla nevěděl."

"A nejhorší na tom je, že jsem za to ještě ráda," konstatovala. "Nebudu to samozřejmě povídat nikde... Uf uf. Myslela jsem, že budu mít pár otázek, a teď přibylo tisíc dalších."

"Ještě se najde příležitost pro vaši zvídavost! Teď mi však vyprávějte, co se stalo v druhém díle té vaší knihy."

Mae se pomalu nadechla, aby si dodala alespoň zdání klidu, a zahleděla se do svých poznámek. Nic ji teď nezajímalo méně než druhý díl. "Harry Potter a Tajemná komnata," řekla. "To bude hodně zajímavé, protože podle všeho jde o události, které probíhají právě teď."

6 komentářů:

  1. Znáte tu situaci, kdy si čtete něco na počítači a najednou vybuchnete smíchy a vaši rodinní příslušníci se na vás dívají, jako kdybyste se úplně zbláznili? Tohle se mi při čtení téhle kapitoly stalo několikrát. :-D
    “Černé jako duše profesora lektvarů,”.... jako vážně.... :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Já chci další! Já chci další! Mae není sama, kdo s přibývajícímí kapitolami dostává víc otázek než odpovědí a rojí se nové a nové... Opravdu může nějak zachránit Snapea? Pokud ano, jak, když její znalosti magie jsou téměř na bodu mrazu? Pokud probíhá dvojka v té době, kdy je tam ona, začne tam řádit Bazilišek? Skončí Hermiona na ošetřovně? Použije ta trojka mnoholičný lektvar? (Dvojka je můj oblíbený díl <3) Projeví se Lockhart jako bezpáteřní krysa? Počkat... Pokud není Ginny, koho bude Potter zachraňovat? A koho si na konci vezme? A to nejhlavnější.. Existuje vůbec tajemná komnata? Co je pravdy na viteálech? A proč tam Mae vlastně je? (Taková malá ochutnávka, ať víš, jaké tornádo vyvoláváš :D)
    Budu doufat, že v další kapitole dostanu alespoň na pár odpověď.. I když je mi jasné, že mi jich zas dvakrát tolik přibyde... :D

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkně se to rozjíždí! Další sága :)) Mrzí mě, že jsem poslední díl neokomentovala pořádně, ale na víc jsem se prostě nezmohla. Asi se to moc naředilo nebo jsem byla moc unavená.. Každopádně teď se všichni soustředí sem.
    Těšim se na další kus!
    Pár nedokonalostí:
    "Z hlavy jí nešla ani ta drobnou výměna mezi ním a profesorkou. "
    "ozval se klidný chlapecký hlas se a Mae se vybavilo"
    "Být nepostradatelný touží být v každém ze svých vtělení."
    heji

    OdpovědětVymazat
  4. Catrina: lepší ve dne, kdy divně koukají, než v noci, kdy se člověk málem udusí snahou všechny nevzbudit :-D (Safra, dejte mi odkaz na něco, u čeho se mi tohle zase jednou přihodí! :-D)

    Miss Baka: no jo, ale jak já to mám vědět? Jsem jenom o pár kapitol napřed! :-D (Samozřejmě, že plán byl. A samozřejmě, že už teď se do něj připletlo mnoho netušených detailů, díky kterým to celé bude dost možná úúúplně jinak. Víš, jak jsem napnutá? :-D)

    Hejí: tvá čtenářská věrnost tě ctí! :-))

    JM: víc si netřeba přát. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Prosila bych samostatnou povídku o Snapeově útěku po střechách vlaku. :-D
    Paráda!! :-D

    OdpovědětVymazat