Na dosah ruky III. - 14.

Tak jsem tu přednastavila článek - snad bude všechno v pořádku - a frčím do dalekých krajů. Hleďte pilně komentovat, ať si mám po návratu co přečíst! :-)
Ač je to s podivem, blížíme se ke konci. Vypadá to na šestnáct kapitol a následné dvě doprovodné povídky, které dořeší těch pár maličkostí, které se tady "nestačí". Tak přeji příjemné počtení, i když našemu ubohému hrdinovi se nic moc příjemného neděje. :-)






"Není to trochu staromódní?" vypravil ze sebe Tony ochraptěle a zdvihl oči k tomu ještě docela mladému chlapovi před sebou. Bylo to lepší, než se dívat na vlastní nezvladatelně se třesoucí nohy. Nebo na elektrody, které mu přidělali různě po těle. Nikdy nevěděl, kde začne další vlna...

"Ale osvědčené," odvětil muž podivně šeplavým hlasem. "Většinou dávám přednost tomu, aby se začínalo klasikou. Klienti to očekávají a vhodně je to připraví pro inovativnější pokračování."

Tony osobně neměl dojem, že může vydržet několik dalších elektrických výbojů o takové síle, natož aby pak byl ještě ve stavu, kdy by si užil čehokoli dalšího.

"Nepotkali jsme se už?" nadhodil, i když v krku si mu někdo pohrál se struhadlem a spíš skřehotal, než mluvil. "Přímo z vás čiší osobní zaujetí." Jenže bylo o moc lepší mluvit a třeba tak oddálit okamžik, kdy se ta jeho zatracená pracka přiblíží k ovládacím knoflíkům, než jenom trpně přihlížet. Nic moc dalšího s rukama doširoka připoutanýma ke zdi dělat nemohl.

"Beru svou práci vážně," opáčil muž.

"Jasně. Holá hlava, krk jak nosorožec, ruský přízvuk." Také stará jizva od ucha přes tvář až ke koutku úst, Tony cítil skoro jakési chmurné uspokojení, že toho chlapa už vždycky pozná, i kdyby mu tady napůl vytřásli mozek z těla. "Sakra to je klišé. Jmenujete se Voloďa nebo Sergej?"

"Dimitrij," zazněla odpověď a knoflík se pootočil. Jenom kousek. Další vlna bolesti, tělo zkroucené v křeči, hlava nepříjemně narazí do zdi a ten křik, věděl, že musí být jeho, ale nikdy by nevěřil, že tohle může být jeho hlas...

Vydechnout, nadechnout, vydechnout. Zdvihl hlavu.

"Máte na to někde školu?" zachraptěl. "Úplně to vidím, při přijímačkách zakousnutá štěňata, pár let anatomie, následují závěrečné zkoušky, diplom na zdi a pečlivý výběr ve speciálním internetovém obchodě mezi sadou pro začátečníky a pokročilé..." Vyložené nástroje vypadaly opravdu děsivě. Vyleštěné, lesklé, perfektně srovnané v rozloženém kovovém pouzdru. Tony si byl vcelku jistý, které byly určené na zuby a kterými se vytrhávaly nehty. Potom už fantazie selhávala. Nikdo snad nemohl být tak úchylný, aby měl speciální lžičku na...

"Věřte, že jsem prospěl s vyznamenáním," zašeptal muž a pousmál se, nebo snad jen ohnul rty, bylo to jako škleb mrtvoly. "Můj zaměstnavatel mi pak poskytl dostatek materiálu pro nadstavbové studium." Jen lehce ťuknul do dalšího z knoflíků a Tonym projela další vlna, jen krátká, byl podivně a hloupě hrdý na to, že tentokrát dokázal nevykřiknout. Viděl na Dimitrijovi, že tohle malé vítězství chápe a že je mu k smíchu, že mu ho dopřává jenom proto, aby ho vzápětí promyšleně a s hlubokým uspokojením skopnul o to hlouběji.

"Kde je ten všivák?" vyrazil ze sebe Tony a zakřičel: "To se mi i teď bojíš přijít na oči, Faradayi?"

"Jen se nebojte, pane Starku," ozvala se vzápětí odpověď, jako by mozek tady toho všeho jenom čekal na svou narážku. Ano, ten hlas znal, rozhodně to byl on, i když byl teď trochu zkreslený reproduktorem. "Jsem blízko a užívám si každou vteřinu." Tony upřel pohled do oka kamery zavěšené na protější zdi. "Mohu si přiblížit každý detail," zavrněl motorek zoomu, "nebo si užívat celku. Nemám však na starosti jenom vás, víme?"

"Přišli ti nakopat zadek," uchechtl se Tony. Dobře, ale mělo to být uchechtnutí.

"To jistě plánovali," zazněla blahosklonná odpověď. "Naráží však do mého štítu jako mouchy do skla. Je poměrně zábavné to pozorovat. Poučil jsem se, pane Starku. Jenom hlupák opakuje staré chyby."

"Tak to máme kliku," prskl Tony. "Blbej jsi dost." Chabé, ale úplně mu to nemyslelo. Nenáviděl tuhle bezmoc, způsob, jakým ho elektřina zbavovala vlády nad tělem a zpomalovala myšlenky, nenáviděl, že neovládne svůj hlas. Reaktor na hrudi to zatím zvládal dobře, nejspíš dokonce výboje částečně kompenzoval, jinak by už bylo po něm, ale v téhle situaci to byla jen velmi dočasná pomoc.

"Ještě jednou, Dimitriji, baví mě pozorovat, jak se tam natřásá."

Tony nechtě, proti své vůli, zabodl pohled na Dimitriho ruce. Nesahej na to... nedělej to, sakra nedělej to! Po spánku mu stekla kapka potu, sklouzla přes tvář po bradě na zem. Dimitrij ho sledoval posměšným, vědoucím pohledem, ruku napřaženou nad ovládací panel, prsty jen milimetry vzdálené od regulátoru napětí.

"Ty hajzle," hodil sebou Tony prudce, ale samozřejmě to nebylo k ničemu, jen pouta hlasitě zarachtala a spoutaná zápěstí zabolela tak prudce, až si byl jistý, že si právě sám amputoval ruce, "ty hnusnej sadistickej hajzle..." Samozřejmě to nebylo co platné, Dimitrij ho snadno umlčel sérií impulzů, skoro to vypadalo, že si vyťukává rytmus nějakého pochodu. Tony by marně vzpomínal, kdy naposledy někoho tak strašně nenáviděl. Jedna věc byla být nepřítel z nějakých rozumných... z nějakých důvodů. Docela jiná pak vidět v něčí tváři tak ryzí potěšení z cizí bolesti.

"Zabiju tě," zachrčel Tony. "Jako... utratit vzteklýho psa..." Byl skoro v bezvědomí, myšlenky se mu motaly, nedokázal úplně rozeznávat realitu a zmatené obrazy vlastního mozku, hlava mu nezvladatelně klesala na prsa. Dimitrij zdvihl kbelík s vodou a vychrstnul mu ho do tváře. Tony se rozkašlal a zalapal po dechu, otřásl se náhlým chladem; ale oči otevřel.

"Jen žádné obavy, pane Starku," šeptal mu hlas vycházející z hlubin podzemních kobek, "na později mám i spolehlivější metody, které vás vrátí k životu."

V pořádku, usoudil Tony, bude víc času se odsud nějak dostat a nakopat ti zadek. Nebyl si moc jistý, jestli si to jenom pomyslel, nebo i řekl nahlas, ale skoro vzápětí jeho rozkolísané myšlenky přehlušil hysterický hlas.

"Dimitriji," zavřískl Faraday, který už vůbec nezněl povzneseně a spokojeně, "dostali se dovnitř! Zabij ho, zabij je oba..."

Dimitrij sebou trhnul, přezíravý klid ho rázem opustil. Prudce hmátnul k ovládacímu panelu a prsty se opřely do knoflíků. Tony napjal všechny síly, aby se připravil na další vlnu bolesti, a ta přišla, silnější než před tím, silnější, než kolik mohl vydržet, doprovázená jen kratičkou myšlenkou, letmou jako vánek - takhle strašně hloupě umřít?

Reaktor na jeho hrudi odpověděl na nárůst energie tím, že se napřed zřetelněji rozzářil, kdyby byl Tony ještě schopen cítit takové věci, vnímal by, jak silné z něj jde teplo - až konečně nezvládal další přetížení a explodoval. Silná, zářivá čára čiré energie vyrazila vpřed, snadno projela Dimitriho tělem - nestačil ani vykřiknout, příliš snadná smrt pro někoho, jako byl on! - do zdi vyrazila velkou díru a oblakem prachu a suti pokračovala dál.

Tony ve svých poutech prostě zvadnul. K smrti vyčerpaný, zbavený energie, která ho držela při životě, sotva dokázal cítit úlevu, že bolest skončila. Ještě dýchal, trhavě a nepravidelně, ale čím dál slaběji a bez vůle.


Clint si vcelku zakládal na tom, že ho jen tak něco z míry nevyvede. Jenže když jedna ze zdí jeho cely náhle explodovala, prolétl jí jasně modravý proud energie, který mu připálil pár vlásků na temeni, beznadějně oslnil oči a protější zdí pokračoval bez větších potíží dál, na pár okamžiků vážně strnul bez dechu. Nejen náhlostí události jako takové, ale i docela obyčejným šokem. Poněkud se mu rozklepala kolena z vědomí, že si na zem lehl jen těsně před tím, vteřiny, nula nula nic - a že kdyby to neudělal, zbyl by po něm mastný flek.

Jenže žil a ve zdi byla díra, obrazně i doslova to bylo světlo na konci tunelu. Přes vypadané kusy betonu a polámaných ocelových vzpěr se obezřetně prohrabal až tak daleko, aby mohl nahlédnout do vedlejší místnosti. První dojem nebyl valný, v cestě mu ležely jakési poměrně nechutné zbytky chlapa. Vůbec si nechtěl všimnout takových věcí, jako že dotyčný míval pár zlatých zubů... ale i tohle pustil z hlavy, když uviděl Tonyho - nedalo se to splést, neměl na sobě ani ponožky a tvářil se úplně stejně zdrchaně, jako když po třech dnech v dílně jeho nejnovější vynález zakončil své krátké bytí velkolepou explozí; a z díry na hrudi se mu kouřilo, popraskané zbytky reaktoru přímo před Clintovýma očima zablikaly a zhasly.

"A sakra..." vydechl a vrhl se vpřed. Uvolnit Starka naštěstí nedalo tolik práce, za okamžik už skládal jeho tělo opatrně na zem. "Pak kdo tady vypadá příšerně," zabroukal a rychle kontroloval životní funkce. Zatím to bylo dobré, tedy ne tak špatné, jak by být mohlo, vlastně vůbec to nebylo dobré, Tony už byl víceméně v bezvědomí a dýchal takovým nepříjemným, trhavým způsobem, ze kterého Clintovi běhal mráz po zádech.

"To byla jízda," vydechl slabě, ani se nenamáhal otevřít oči.

"Šetři dech na něco smysluplnýho," odsekl Clint. "Třeba mi řekni, co mám sakra s tebou dělat?"

Tony pootevřel jedno oko. "Nový... reaktor..."

"Vááážně?" zaskřípal Clint zubama. "Cokoli jinýho? Pomohlo by tě zapojit do zásuvky?"

"Škoda... dechu... na odpověď."

"No tak budeš muset prostě vydržet," řekl Clint, i když mu vůbec nebylo jasné, jak se odsud dostane s dospělým chlapem na zádech, když neví kudy jít, ani kam, a co přesně získá tím, když tu cestu najde, protože venku to bylo taky slušně obšancovaný, a hlavně jak se při tom všem dostane včas do New Yorku. Navíc se dalo předpokládat, že výbuch přiláká další, po zuby ozbrojené nepříjemnosti.

"Kolik máme času?" zeptal se ještě. Líbila by se mu třeba odpověď týden, nebo alespoň tři dny, i se dvěma by se spokojil...

"Dvacet minut," zašeptal Tony a Clint jen nasucho polkl.

"Tak to nutně potřebujeme zázrak," konstatoval a ztěžka dosedl na zem. Místo aby už s Tonym probíhal dveřmi, zůstal u něj sedět se svěšenými rameny a pocitem naprostého vyčerpání. Nikdy se nevzdával, neuměl to, nebyl k tomu ochotný. Ale teď a tady před sebou neviděl vůbec žádné východisko, žádný plán s alespoň minimální šancí na úspěch, prostě nic. Možná dávalo smysl zkusit to sám, Tonymu stejně nemohl pomoct, ale nějak ho tu nedokázal nechat umřít samotného - i když ho Tony nejspíš dávno pořádně nevnímal. "Sakra, sakra, sakra..."

Měl by jít sám, vážně by měl. To jen ten mizerný pocit, že třeba něco přehlédl, že náhle dostane nějaký geniální nápad, kterým všechno vyřeší, že Stark otevře oči a vyrobí si nějakou provizorní baterku ze spečených zbytků agregátu, kterým ho tu nejspíš mučili...

Na chodbě se ozvalo pár výstřelů a dřív, než se stačil probrat z letargie a nějak se rozhodnout, co s tím udělá, vyražené dveře mu málem urazily hlavu. I tentokrát přišlo vhod, že byl zrovna skloněný. Začínal mít dojem, že by se měl zbytkem života proplížit.

Ve dveřích stanul Steve Rogers, vzpřímený a sveřepý, s drsným pohledem v planoucích očích, v jedné ruce držel štít, na patřičných místech decentně ožehlý, druhou svíral v pěst, a Clint musel několikrát zamrkat, aby si byl jist, že mu nad hlavou nevlaje americká vlajka.

"Signál poztivní, mám Clinta," promluvil, "opakuji, mám kontakt s objektem!"

"Jak to o mně mluvíš?" řekl Clint. "A nebo víš co, mluv si jak chceš. Ani nevím, kdy jsem naposled někoho tak rád viděl!"

Steve rychlým pohledem prolétl místnost a vzápětí přiklekl k Tonymu. "Tak to je skutečné překvapení," řekl užasle. "Nevěděli jsme, že je tady. Žije?"

"Potřebuje nový reaktor," řekl Clint a poklepal mu na hruď. "Prý dvacet minut, vtipálek... nemáte tu qiunjet? Ten by to možná stihnul."

"Máme něco lepšího," řekl Steve. "Thore, okamžitě přijď za mnou, hned!"

Přibližující se silné rány a posměšné výkřiky na adresu nepřátel a jejich příbuzných do třetího kolene jasně prokázaly, že Thor je blízko. Vběhl do místnoti jako vítr a strop byl na něj očividně nízký a stěny příliš blízko u sebe. Jako vždycky budil dojem, že zabírá mnohem víc místa, než by příslušelo pouhému objemu jeho těla, a že sebou nese čerstvý mořský vzduch. Na Clinta se radostně zazubil. "Dobrý boj, příteli! Málem jsme nedoufali, že tě zastihneme živého."

"Jsem vážně dojatý, jak jste se tu kvůli mně sešli," ujistil ho Clint. "Koukej, co tu ještě máme. Nový reaktor, New York, dvacet minut, dáš to?"

Thor zjevně potřeboval chvíli na to, aby tak podivnou sadu instrukcí zpracoval. Využil ji vcelku užitečně tím, že si stáhl z ramenou plášť a s překvapivou ohleduplností do něj Tonyho zabalil. "Ale já ho nemohu nést tak rychle," uvažoval zatím nahlas. "Lidské tělo na něco takového není uzpůsobené. Vezměte ho do quinjetu, urychlím jeho let, co budu moci!"

Steve si hodil Tonyho přes rameno a Thor šel první a prorážel cestu, pokud to ještě vůbec bylo třeba, Clint popobíhal za nimi a ani si nestěžoval, že si nemůže praštit. Měl dost - skutečně, nefalšovaně dost - a nijak ho netěšilo vědomí, že tenhle den ještě nekončí.

"Jsou tu i ostatní?" zeptal se, zatímco probíhali dlouhou chodbou, která mu byla maně povědomá.

"Museli jsme se rozdělit," řekl Steve. "Byli jsme přesvědčení, že Tonyho drží jinde. Zřejmě ten starý trik se dvěma stejnými dodávkami." Jeho tváří probleskl slabý úsměv. "Loki bude zklamaný, až zjistí, že je na špatném místě. Byl z Tonyho zmizení úplně šílený. Nikdy jsem neslyšel nikoho tak hlasitě křičet bez jediné hlásky, jestli víš, co myslím."

"Chudáček," ucedil Clint. Byl si jist, že Lokimu ještě řekne svoje, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá.

Thor rozrazil jakési dveře. "Ouha..." vypravil jen ze sebe a podle povědomého svistu bylo jasné, že roztáčí kladivo. "Kapitáne!" zvolal, "přidej se!"

Clint převzal Tonyho, jestli by se tak dal pojmenovat fakt, že mu ho Kapitán doslova hodil do náručí, a sotva ho složil na zem, cíp pláště decentně pod hlavou, pohnul se směrem k bojišti a velice obezřetně vykoukl zpoza rohu. Nebylo těžké vytušit, na co narazili. Zvlášť Thor musel mít jasný pocit deja vu, protože jako přílivová vlna se na ně valila nesmyslná spousta medúzovitých robotů, šplhali si vzájemně po hlavách a hrnuli se jeden přes druhého, všichni hnaní jedinou touhou a hlavním prvkem svého programu: zničit Avengers. Ta zběsilá agrese působila skoro jako by byli živí; a šílení.

"Dostaneme je," zasupěl Thor a rozrážel roboty jako kuželky.

"Na to nemáme čas!" křikl Clint.

"Ale oni toho vážně moc nevydrží," vydechl Steve překvapně, když se mu roboti ochotně rozpadali na kusy nejen pod údery štítu, ale i pouhými ranami pěsti.

"No jasně," zazářil Clint, "to je ta moje výrobní várka! Nejsem skvělej?"

"Máš co vysvětlovat," křikl Steve. "Thore, štít!"

Thor skočil dozadu, aby se ocitli s Kapitánem na roveň, a mocným úderem kladiva udeřil do vhodně nastaveného vibraniového štítu. Vlna energie vylétla vpřed a kosila ty mechanické poskoky jako by mocný dech fouknul do pampeliškového chmýří.

"Vpřed, než se vzpamatují!" zvolal Kapitán a znovu zdvihl Tonyho. "Shield už to tu zvládne."

Clint si až ve chvíli, kdy se k němu Thor vrátil a začal ho postrkovat kupředu, uvědomil, že začíná zaostávat. Ale šetřil dechem na protesty i omluvy. Prostě špatnej den, jen si trochu odpočine, vypije asi tak tisíc litrů vody... a bude zase všechno v pohodě, to jen ty chodby jsou trochu moc nekonečné, určitě jdou nejmíň potřetí dokola... a přesto se před nimi nakonec objevila železná vrata, roztrhaná jako by byla jen z plechu, pár chvil mu stálo za to uvažovat, která výbušnina mohla tohle způsobit. Nebo Thor...? Ven proskočili zubatým otvorem velkým tak, že by ani Hulk nemusel sklánět hlavu.

Denní světlo ho skoro knockoutovalo, úplně zapomněl, jak jasné je obyčejné slunce, i když bylo zrovna trochu pod mrakem. Zhodnotil sestavu, vyhrabal  někde hluboko v sobě zbytky elánu, a v quinjetu skočil rovnou do pilotního křesla.

"Jak jsi to myslel s tím urychlením?" zeptal se a úplně mu v zádech zatrnulo, když si uvědomil, že je znovu ve spojení, a jak skvělý pocit to je. Rovnou zahájil přípravy ke startu.

"Poletím první a udělám ti větrný tunel," odpověděl mu Thorův hlas. "Budeš moci letět rychleji."

Clint si uvědomil, že mu někdo, takže Kapitán, protože tu koneckonců nikdo jiný při vědomí nebyl, strčil do ruky láhev s vodou. Zhluboka se napil a ačkoli to plánoval celou cestu ven, úplně si ji zapomněl důkladně vychutnat, natož doušek po doušku.

"Udržíš ho dostatečně stabilní?" zeptal se. "Bude těžké se v něm udržet."

"Ne pro tebe, příteli," řekl Thor až příliš povzbudivě, což Clinta utvrdilo v nejasné, ale poměrně barvitě děsivé obavě, že ho čeká divoký let v oku jeho vlastního soukromého hurikánu. Ze zadní části letounu zaslechl slabé zasténání. Dávalo mu vědět, že stále měli za co bojovat.

"Tak do toho," zdvihl quinjet a plynule, aby Thorovi dal dost času přizpůsobit se jeho letové hladině, vyrazil vzhůru.

"Kapitáne, hlášení," zazněl Furyho hlas z vysílačky.

"Tady Barton," řekl Clint a z toho hlasu na druhé straně zaslechl přesně to slaboučké zajíknutí - sotva znatelné a patrně nepostřehnutelné někým, kdo ho dobře neznal - které mu příjemně pošimralo ego.

"Jsem rád, že mise byla úspěšná," řekl Fury. "My jsme konečně dobyli Faradayovu základnu v Seatlu, ale Stark nikde."

"Protože ho máme my," vychutnal si Clint. "Barton, Stark, Rogers a víceméně i Thor na palubě. Nicméně... sakra! To nebylo na vás, pane - v takovéhle bouři jsem ještě... já vím, že je fajn počasí! Tohle je lokální záležitost. Stark potřebuje naléhavé ošetření, letíme do New Yorku."

Pak už se raději soustředil na řízení a vysvětlování nechal na později. Thorův větrný tunel vytvářel intenzivní vzdušné proudy, které quinjet skutečně urychlovaly tak, jak sliboval. Ale nesměl uhnout z optimální dráhy, protože divoce vířící okraje víru by trup letadla patrně roztrhaly. A čas na nějaké experimenty či troskotání zkrátka neměli.

"Clinte, můžeš trochu rychleji?"

"Ne," odsekl. "Prostě řekni Starkovi, ať chvíli vydrží."

"Nejsem si úplně jistý..."

"Trpělivost je ctnost!"

"Copak tady... může někdo... v klidu umřít... když pořád tak řvete?"

Clint se málem ohlédl, ale nakonec udržel oči na řízení. "Jen s tím umíráním tak nepospíchej. Vážně bys chtěl udělat radost zrovna Faradayovi?"

Odpověď se až neozvala - to až Rogers, o chvíli později. "Selhávají mu životní funkce," pronesl klidně.

"Poslyš, Steve," řekl Clint, když ho napadla jistá myšlenka.

"Ano?"

"Ty to umíš?"

"Umíš co?"

"No - vyměnit mu ten zatracený reaktor?" Clint se nadechl. "Protože za dvě a půl minuty jdu na přistání, ale vůbec netuším, co tam s ním. Tony si ho přeci mění sám?"

"To by mohl být problém," řekl Rogers zaskočeně. "Jarvisi! Je ve Stark tower někdo kompetentní k takové... operaci?"

"Negativní," odpověděl Jarvis.

"Jarvisi, Tony je v bezvědomí. Navrhni postup pro výměnu jeho reaktoru."

"Mám postup samozřejmě uložený a mohu instruovat kohokoli z vás."

Kapitánův hlas znejistěl "Clinte, neber si to osobně, ale vypadáš jako něco, co přinesla kočka. A já tu Tonyho techniku moc neovládám... Jarvisi, kde je Loki?"

"Dosud v Seatlu."

"A doktor Banner?"

"Není ve Stark tower."

"Natasha?"

"V tomto okamžiku není způsobilá k takové operaci."

Clint si to přebral po svém. "Fíha... to je pech, vždyť skoro nepije."

"Nedá se nic dělat," řekl Steve. "Zvládneš to."

Clint raději neodpověděl. Jindy snad, ale dnes si zdaleka tak jistý nebyl. Už před tím byl vyčerpaný, a náročné pilotování ho vyždímalo z posledních sil. Quinjet vedl na přistání s vědomím, že to bude spíš poloviční havárie, protože se mu pekelně klepaly ruce a Thor vytvářel svůj větrný tunel do poslední chvíle, i když už Clint dávno potřeboval stabilizovat stroj před přistáním.

Ale podařilo se: tvrdě dosedli na heliport a Rogers okamžitě popadl Tonyho tělo a uháněl s ním těch pár kroků ke dveřím a dál. "Do laborky!" zaslechl Clint ještě. Sám vstal o hodně pomaleji. Klepal se, v křesle a v teple se mu postupně rozležely ty nejrůznější drobné bolístky z předcházejícího boje, teď by spíš potřeboval si jít do sprchy odmočit tričko, přilepené zaschlou krví k zádům, než se pokoušet o nějakou jemnou mechaniku...

Do kokpitu nahlédl Thor. "Je všechno v pořádku, příteli?" zeptal se.

"To už snad bude lepší, když se do toho pustíš ty," řekl Clint zmoženě. "Mám za sebou fakt mizernej den."

"Do čeho se mám pustit?" nechápal Thor. Clint si poklepal na hruď.

"Někdo musí vyměnit ten reaktor. A nikdo tak úplně nevíme, jak na to."

"To bude hračka," zazubil se Thor a plášť za ním zavlál, když se rozběhl za Kapitánem.

"Chápu, žiješ dost dlouho na to, abys posbíral zkušenosti... k čemukoli. Nebo minimálně dost sebevědomí." Sám tak moc nepospíchal. Mírně se zamyslel nad tím, kde vzal Thor plášť, když do něj byl Tony pořád ještě zabalený. Usoudil, že si je nejspíš průběžně pěstuje. Patrně proto byl vždycky tak otravně čistý, i po akci, kdy ostatní vypadali jako po zápasech v bahně... "Jarvisi, netušíš, jak jsi mi chyběl," řekl, když opatrně sestupoval po schůdcích, pěkně jeden po druhém.

"Ani nevím, pane, jestli mám nad tou skutečností vyjádřit potěšení nebo lítost," řekl Jarvis.

Clint se zastavil na okraji heliportu a rozhlédl se kolem sebe. Na panorama New Yorku, na siluetu Stark tower vypínající se ještě kus nad ním a v elegantní linii spadající dolů, na opravený obývák v průhledu otevřených dveří. "To by bylo vážně strašně divné, kdyby Tony zemřel," řekl. "Co by asi bylo dál?"

"Pamatoval na vás ve své závěti," oznámil Jarvis. "I když nejsem oprávněn sdělit podrobnosti do okamžiku, kdy bude prokazatelně mrtvý, mohu vás ujistit, pane Bartone, že o vás bude -"

"Ne, nechci to slyšet," přerušil ho Clint. "Nemyslel jsem to takhle. Teda... dobrý vědět. Ale dej s tím pokoj! Máš přeci protokoly na rozpoznávání řečnických otázek." Skoro slyšel, jak se Jarvis nadechl k odpovědi. "A nechci slyšet, že jsem s tím začal já! Vážně jsem někdy říkal, žes mi chyběl?"

Za zády mu cosi zadunělo. Ještě dřív, než si vzpomněl, že už má po službě, klečel na jednom koleni a s pistolí ze zásob quinjetu mířil patřičným směrem, prst na spoušti a soustředění na maximu. Nevystřelil ale, jen se zmateně zamračil, v první chvíli honem nepochopil, koho vidí. Pár kroků od quinjetu prudce přistál Iron man, ale Tony skutečně nemohl stihnout zázračně obživnout, obléct se do brnění a někam vyletět, to prostě nebylo možné - až si uvědomil, že převažující barvou není rudá, ale zelená. To už se brnění otevřelo a ven vystoupil Loki. Vypadal jako někdo, kdo se pořádně popral v hospodě, od spánku k bradě se mu táhnul rudý šrám, zřídka vídaná připomínka skutečnosti, že ani on není nezničitelný. Clinta jenom letmo přelétl pohledem, jako by ho ani nepoznával, a rozběhl se do věže.

"Tady bude veselo," oznámil Clint jen tak všeobecně do vzduchu, a mnohem pomaleji, ale ne tak pomalu, aby o něco přišel, ho následoval.

- Pokračování -