Lokiho nekromantka - epilog 2/2

Tak, hotovo, dopsáno. To už je vlastně dlouho, ale pořád jsem to celé před sebou viděla způsobem, který se prostě na ten papír přenést nedokázal. Co už! To se někdy příběhům stává. Snad mi ten konec někdy odpustíte. Ale když on je to Loki... 





Loki se nakonec objevil až večer, kdy už jsem ho dávno nečekala, ani na něj zvlášť nemyslela. Z kosmických záležitostí jsem se pro tu chvíli obracela zcela přízemně k představě večeře v nedaleké restaruaci. Při výletu na sopku jednomu vyhládne.

"Odpusť, že ti kazím zábavu," řekl na přivítanou.

Skutečně jsem neměla ve zvyku nadskakovat leknutím, takže jsem si v soukromí napůl oblečeného svetru jen krátce zabojovala s pocitem na infarkt a dokonce se mi povedlo nezamotat se do dlouhých rukávů.

"Ale musím se neprodleně vrátit na Asgard. Půjdeš se mnou?" Ten otazník na konci byl sotva znatelný, ale byl tam. Sotva znatelný.

"Stačíme ještě před tím pár otázek a odpovědí?" řekla jsem a lehký hadřík, ve kterém jsem chtěla dělat parádu nad místním pivem a hangikjöt (ať už to bylo cokoli), jsem zase hodila zpátky do kufru. Místo něj jsem sáhla pro teplou asgardskou halenu zohledňující fakt, že v královském paláci se na ústřední topení moc nehraje. Srdce mi z leknutí ještě zběsile tlouklo. Veškeré pochybnosti, kterými jsem se zabývala většinu odpoledne, se vrátily tak rychle, jako by mi jich někdo chrstnul plný kbelík na hlavu. Stačilo by velice málo, abych stála ne snad proti Lokimu, ale ani ne s ním. Loki byl nebezpečný. Nebyl to člověk. A v interiéru fádního hotelového pokoje byl jeho zjev obzvlášť nepřípadný; na rozměry jeho ega byla většina běžných místnosti zkrátka příliš stísněná. Zabíral veškerý prostor. Přesahoval ho.

Přestávalo to být k smíchu.

"Přiměřené množství," pousmál se a oči se mu třpytily. Úplně nepatrně přitom sklonil hlavu na stranu - maličké gesto, které patřilo jenom mně a kterým jako by se trochu užasle ptal: co tu se mnou děláš? Tenhle jeho pohled jsem milovala. Můj mozek udělal další kotrmelec – během pár minut už několikátý, bylo s podivem, že se mi z těch veletočů ještě nemotala hlava – a já si uvědomila, že jsem se jenom nechala unést atmosférou tajemně působících jeskyní a vlastních fantazií. Je to Loki. Není to nestvůra. Je jiný, ale jiný neznamená špatný. Jiný znamená, že to všechno bude mnohem zajímavější.

Přesto: stále jsem chtěla odpovědi. Byla jsem však příliš vykolejená a zaskočená jeho náhlou přítomností, než abych postupovala nějak rafinovaně; a beztak bych proti němu měla pramalé šance. Kdykoli jsem se pokoušela vést hovor nějak strategicky, byl o několik kroků napřed – a dobře se bavil.

Tak jsem to vybalila rovnou.

"Kdo je Eskülina?"

"Jedna dívka ze světa Mö, kterou jsem kdysi znal," řekl Loki a nevypadal nijak zaskočeně. "Vídávali jsme se v jedné zdejší jeskyni, protože průchod, který mi sem umožnil přístup, vedl přes několik světů – i přes ten její. Proto jsi tady?" Pousmál se. "Že by tě trápily mé půl tisíciletí staré známosti?"

"Dobře víš, že ne," řekla jsem.

"Ani by nemusely. Byli jsme ještě děti."

Vida! A mám to. Odpověď na všechno, kolem čeho jsem kroužila, k čemu jsem se chtěla dostat. Byli jsme ještě děti. Tvrzení, které naprosto nemám šanci potvrdit ani vyvrátit. Tvrzení poměrně pravděpodobné, protože už padlo pár zmínek ve smyslu, že s nástupem na trůn jsou trochu problémy kvůli Lokiho mládí. A zároveň zcela nesmyslné, protože někdo, komu je pár staletí a prochází mezi světy, má do nevinného dítěte velice daleko.

"Takže ty smlouvy, které jste spolu sepsali, nejsou platné?" držela jsem nemilosrdně naprosto přímý směr debaty.

"Zůstaly tady?" Lokimu se ani řasa nepohnula způsobem, který by napovídal, že není naprosto v pohodě.

Pokrčila jsem rameny. "Náčrty a pracovní verze."

"Říkal jsem si, kde jsi padla na její jméno. Samozřejmě, že nejsou platné. Bylo by jistě nesmírně trapné a politicky problematické, kdyby se dostaly na veřejnost –"

Pauza určená pro moji odpověď. "Přeložit je dokážu jenom já a neudělala jsem to." Nepatrné přikývnutí.

"- ale jak říkám, byli jsme děti. Některé hry nebývají zrovna politicky korektní." Zasmál se a přikročil blíž. Vzal mě kolem ramen, lehký polibek do vlasů – velmi korupční záležitost – a byl zjevně připraven k odchodu. "Čekají na nás." A musel to být někdo pořádně významný, když i Loki pospíchal.

"Měla bych se alespoň rozloučit..." Ne. Lepší k Atlimu nepřitahovat pozornost. Neupozorňovat na něj. A už vůbec ne na jeho práci. "Mmm, nic důležitého. Můžeme?" Až se zase vrátím, pošlu mu zprávu s omluvou; ale něco mi říkalo, že si domyslí dost.

Vyšli jsme na terasu, ještě jsem se stačila naposledy rozhlédnout po domech ryze pozemského města - a za okamžik už se kolem nás rozlily barvy Duhového mostu.

"Mám pro tebe překvapení," řekl Loki, sotva jsme pozdravili Heimdalla a vykročili směrem k paláci. "Obřad podle pozemských zvyků už máme za sebou, ale musíme absolvovat ještě jeden – podle asgardských."

Svěží vzduch Asgardu jako by mi vyčistil hlavu hned po prvním nadechnutí. Všechno bylo opravdovější, když jsem byla tady. Jasnější barvy, zřetelnější zvuky, přehlednější skutečnost. A zároveň víc pohádka. Víc dobrých konců. Žádné strašáky z mých poztrácených let. Ostatně i Lokiho slova dobře zapadla do celkové pohody – král mnoha světů hodlá mě pojmout za manželku podle zákonů vlastní země. To by měla být nádhera, ne? Stále jsem vlastně napůl čekala, že nebudu tak úplně oficiální.

Až na to, že mě to spíš vyděsilo.

"Tys jí ale slíbil, že si bude moct vybírat na Zemi mladé muže a ženy v přiměřeném počtu k nasycení těla," zacitovala jsem, "a bylo to doslova, takže..."

"Stále tahle stará záležitost?" Znělo to už trochu netrpělivě. "Ona nebyla člověk, střídala podobu lidskou a hadí."

"A že si ji vezmeš, pokud se staneš králem Asgardu! Sice to tam bylo myšleno pokud se jím staneš jejím přičiněním, ale po pravdě, formulováno dost nešťastně..."

"Jannike," zastavil se Loki a zahleděl se na mě. "Chystáš se mě obvinit z velezrady? Podle Asgardských zákonů takový zločin dokonce ani není promlčený."

"Jen to chci pochopit," trvala jsem na svém. Připadalo mi to důležité a nesmírně intenzivní pocit blížící se katastrofy mou náhlou tvrdohlavost jen posiloval. Nikdy jsem si nepotrpěla na předtuchy, a klidně bych umlátila Starka jeho vlastními trepkami za to, že mi nasadil takové brouky do hlavy. Taky už mi nešlo z hlavy, proč si mě chtěl Loki vzít. Proč tak rychle. Proč vůbec. A jestli náhodou všechno nesouvisí se vším.

Loki si trochu povzdechl. Asi už definitivně pochopil, že mu pokoj nedám. Znovu vykročil, o hodně pomaleji.

"S Eskülinou jsme se potkali náhodou díky dočasnému průchodu na Zemi, jak už jsem řekl," začal. "Byli jsme podobného věku a postavení – já mladší syn krále, ona levoboček hlavního velekněze, což bylo z hlediska našeho společenského statusu v podstatě totéž, pokud jsme vzali v úvahu kulturní rozdíly obou zemí. Spřádali jsme imaginární plány na ovládnutí našich světů, rozdělovali si hypoteticky získaná území, uzavírali spojenectví."

"Slíbil jsi jí sňatek. Když tedy pominu příslib pravidelného přísunu kalorií."

"Tohle už začíná být směšné," řekl Loki. "Když si vezmu, kde jsem tě poprvé potkal – obviňoval jsem snad já tebe někdy z toho, že probouzíš mrtvé? A to už jsi byla podle zákonů vaší země zcela plnoletá. Možná i dvakrát." Jen si rejpni, rejpni si! Já se za svůj věk nestydím. "Prostě jsme napodobovali to, co jsme znali z domova. Sňatek jako akt spojenectví má svou tradici."

Mohla bych vykřikovat a přesto si místo nějaké princezny bereš mě! - a říct si tím o hezké vyznání lásky, a nebo popuzené odfrknutí, pokud jsem to už přeháněla. A já to přeháněla. Jenže všechno ve mně křičelo na poplach a tohle byla jediná konkrétní věc, o kterou jsem se mohla opřít.

Pět set let jediná stará konkrétní věc... i my si hráli na indiány, lidojedy, princezny a krále. Vyčítat Lokimu totéž bylo absurdní.

Prošlo by mi, kdybych teď prostě utekla? V tom už jsem měla na Asgardu praxi.

Místo toho jsem se nechala dovést do paláce a svěřit služebným, které se okamžitě vytasily s hromadou šatů na vyzkoušení, a ještě se mi usilovně snažily vlít do žil to správné nadšení. Marně. Nějaké šaty mě v tu chvíli vůbec nezajímaly.

Jenže všichni kolem měli konkrétní cíl, já ho neměla – takže jsem byla nutně převálcována odhodláním dostat mě do šatů o něco málo slavnostnějších než obvykle, učesat a nazdobit a s přiměřeným ócháním a ácháním (nechybělo ani dojaté popotahování) vystrčit za dveře.

Měla jsem za sebou v té chvíli díky mnoha časovým posunům víc než dva a dvacet hodin bdění a začínalo to být znát. Zpomalené reakce, mírná zmatenost – a zároveň spousta adrenalinu. Až odpadnu, neprobudí mě nic.

Jakmile se za mnou zavřely dveře od komnaty, Loki se zjevil přímo přede mnou, oblečený po královsku, jak tomu říkal. Usmíval se, když mě bral za ruce.

"Vypadáš krásně," řekl a lehce mě políbil na čelo. "Jsem šťastný muž."

Nebýt té absence spánku, možná by mi to bylo trochu podezřelejší. Možná. Vždyť tohle znělo tak – správně... Byli jsme přeci v té nejideálnější situaci pro milé poznámky a hezká gesta. Jakkoli byla pro Lokiho netypická.

Naštěstí nás nečekal obřad v pravém smyslu slova. Vstoupili jsme do síně, kde jsem se napřed vyděsila při pohledu na dlouhou řadu mužů – a několika žen – všichni bez výjimky byli ve středním či pokročilém věku, důstojní a neochvějně vlídní. Jak se vzápětí ukázalo, se všemi jsem se měla seznámit a podat si ruce. Připadalo mi, že se s rozmarem svého krále už smířili, většina kromě krátké seznamovací fráze prohodila i pár slov, a někde kolem poloviny (byli soudní a docela dobře to ubíhalo) jsem si začala připadat.... že mezi ně patřím. Tak důsledně mi dokázali dávat najevo, že mě se vším všudy přijímají. Bylo to skoro opojné - ta bezvýhradnost a podpora - a neuvěřitelně to ve mně posílilo dojem, že pro Asgard udělám první poslední.

Celé to seznamování bylo zakončené kratičkým proslovem a požehnáním nejstaršího z nich, dvě z žen kolem nás ovinuly stuhu, ve které jsme si s Lokim zopakovali, že se k sobě budeme patřičně chovat a dělat čest domácímu krbu, a bylo to. Trochu jsem měla dojem, že s ohledem na mé pozemské já zjednodušili nějaký obřad co to dalo; a líbilo se mi to tak. Nevyhledávala jsem přílišnou okázalost, konkrétně dnes na ní byla i příliš unavená, a takhle to vyšlo krásně do západu slunce, které neskutečně fantasticky probarvilo výhled na zahradu a na město tisíci odstíny ohně. Ano, tím jsem si mohla být jistá: mnoho slov a zážitků, ale jádrem vzpomínky budou barvy asgarského slunce a měkké teplo jeho paprsků.

Plynule jsme se přesunuli na hostinu, protože všechno na Asgardu je stvrzováno hostinou, a tam trvalo přesně jeden a půl chodu, než jsem konečně odpadla. Teplé jídlo do žaludku, trocha silného piva a spousta nových dojmů, to nemohlo dopadnout jinak. Usilovně jsem se snažila udržet oči otevřené a neopírat se o Lokiho, protože důvěrná gesta neměl na veřejnosti rád. Jenže jsme seděli příliš blízko sebe a hlava mi padala a padala...

Až jsem se s leknutím probudila, a zjistila, že mě někam nese.

Byla jsem pro něj jako pírko, bylo to trochu srandovní a moc hezké, a i když jsem se začala mimoděk usmívat, vůbec jsem neměla chuť dávat najevo, že jsem vzhůru; protože tohle si hodlám užít a zapamatovat, a to hodně dobře; ten sladěný dech a snový pocit dokonalého bezpečí, naprosté důvěry a intimní odevzdanosti... jsem jen nepatrná jiskřička vědomí putující vesmírem a můj bůh mě opatrně svírá v dlaních.

Nepatrně jsem pohnula hlavou, opřela si tvář o kabátec - a rázem se z polospánku probrala k naprostému bdění. Tohle nebyla Lokiho vůně. Pootevřela jsem nepatrně jedno oko. Ani jsem nemusela, protože s bdělostí se vrátila soudnost a k rozhodovacímu procesu se přidaly i všechny ostatní smysly. Tohle nebyly Lokiho ruce. Byly o moc silnější a svalnatější. Tajný pohled mi potvrdil tušené – o tu novomanželskou romantickou chvilku se mi postaral Thor.

"Měl jsi mě vzbudit," zamumlala jsem a naznačila, že dál půjdu po svých.

Thor se zasmál. "Nabrala sis příliš mnoho času při cestách mezi světy," řekl a zřejmě tím měl na mysli časový posun.

"Jo, trochu se to –" krapet jsem se zajíkla, když mě upustil z výšky na postel, "nastřádalo..."

"A Lokiho tam přepadl nějaký vyslanec," dodal Thor, zřejmě aby dokázal, že Loki není jediný, kdo mi umí číst myšlenky. "Vážně jsem rád, že se mě tyhle věci už netýkají."

Podařilo se mi skopnout boty. Tím mé snahy o převlečení do pyžama skončily.

"Díky," zívla jsem a jestli mi něco odpověděl, už jsem o tom nevěděla.

Probudila jsem se skvěle odpočinutá, zbavená všech paranoidních myšlenek a povznesená nad vlastní iracionální strachy. Vydrželo mi to při ranní hygieně, lehké snídani i cestou po paláci. Chtěla jsem jen letmo nahlédnout do trůnního sálu, zjistit, že tam nikdo není, a jít si po svých.

Ale Loki tam byl, kupodivu docela sám a hluboce zamyšlený, a vzduch přímo jiskřil očekáváním; skoro to bylo vidět, úplně se mi ježily chloupky na zádech. Seděl na trůnu a díval se, jak k němu přicházím, zvláštně pozorně, jako bychom se viděli poprvé. (Příliš nehybný, příliš uhlazený, v příliš pečlivě udržované póze. Čert vem předtuchy - tohle bylo to, co mě zneklidňovalo.)

"Teď bych si přála umět ti číst myšlenky," řekla jsem a vystoupala po několika širokých kamenných stupních až k němu. Proti tomu podivně napjatému ovzduší jsem bojovala tím jediným, co jsem měla - tedy předstíráním, že ho nevnímám - a byli jsme sami, což vybízelo k dodržení jednoho z našich malých zbytečných zvyků. Malá pusa na přivítanou.

"Koho bych v nich mohl v takové chvíli mít víc než tebe," řekl, ale samozřejmě to nedokázal říct dostatečně vážně. Natáhl ruku a ještě než jsem se stačila narovnat, jemně mi špičkami prstů přejel po vlasech, po tváři, po ramenou... dotyk něžný jako motýlí pohlazení.

"Mám tě skutečně rád," řekl trochu zamyšleně a skoro překvapeně.

Srdce se mi rozbušilo rychleji. Něco nedobrého bylo v pozadí té myšlenky – pravdivé až do morku kostí! - a já stále netušila co.

Vzápětí se Loki se ze svého uvolněného poloúsměvu vrátil do královského krunýře jako mávnutím kouzelného proutku.

Mimoděk jsem udělala totéž - stanula jsem vedle trůnu vzpřímená, hrdá a s rukou lehce položenou na kamenném opěradle za jeho zády, protože sem přeci patřím; skoro jsem cítila, že snad i vlasy se mi vzorně poskládaly do patřičného tvaru na ramenou a záhyby šatů spadaly v ideálních vlnách k zemi. Královské sousoší jak se patří, jen vytesat! Ale já nebyla z kamene, jen jsem cítila jeho chlad pod dlaní, a ta nepatrná opora mi vzápětí přišla víc než vhod.

Odpověď na všechny mé otázky měla temně rudé šaty, byla vysoká a krásná. Z olivové tváře jí výrazně zářily světle šedé oči a její chůze byla ódou na plavnost. Vlasy měla temně modré a její celková barevnost mě nutila neustále mrkat, jako bych to tak mohla překlopit do nějakých přirozenějších barev. Podržet si dost sebevědomí vůči někomu takovému byl nadlidský výkon, a to i v případě, že jsem stála těsně vedle královského trůnu a shlížela na ni shora. Naštěstí se očividně vůbec nepočítalo s tím, že bych se mohla nějak projevovat – snad že Loki tak podivně zpozorněl a ona byla stejně tak upřená jenom k němu - ačkoli byla její první slova určená mě. Ne, snad přesněji - ačkoli první oslovila mě. Slova byla určená Lokimu a já stála jen za velmi letmý pohled.

"Varovala jsem tě," řekla mi s úsměvem. Kupodivu v tom ani nebyla zášť, nebo výtečně skrytá. "Dala jsem ti ty nejlepší důvody sbalit si pár šatů na památku a utéct rychle pryč. Naservírované jako na stříbrném tácu."

Vůbec jsem netušila, o čem mluví.

"Mohlo mě napadnout, že to načasování bylo příliš dokonalé," řekl Loki.

Ne, to mi nepomohlo.

"Ale tebe to samozřejmě napadlo," nepřestávala se žena usmívat. "Ten uspěchaný obřad včera odpoledne, bez Thora, tvého jediného příbuzného, jestlipak se stačil vrátit alespoň na hostinu? Ve špatnou část měsíce – můj milý, nepředstírejme mezi sebou, že šlo o náhodu. Není to důstojné mě ani tebe."

Loki pomalu vstal a položil mi ruku kolem ramen, přitáhl si mě tak trochu blíž. Nikdy, nikdy se nedopouštěl důvěrných gest jinak než v naprostém soukromí.

"To ona navedla islandské badatele k té staré jeskyni," řekl ke mně Loki, aniž z ní spustil oči. "Nepochybně se postarala i o to, aby tě Sorensen oslovil." Ani jsem se nestačila podivit, jak dobrý přehled Loki o posledních událostech má.

"Samozřejmě," přikývla. "Vůbec ho to samotného nenapadlo, hlupáka, musela jsem ho všude vodit za ručičku. Tolik práce s ním bylo – a zbytečně. Stejně jsi tu, s hlavou na špalku, obtěžující překážka v plánech mocných."

Dobře. Začínala jsem se mírně chytat.

"Dvě mouchy jednou ranou," řekla jsem. "Zařídila jste to celé, aby si Loki připomenul, že vy jste na stará spojenectví nezapomněla. Přitom jste doufala, že mě to vyděsí, uteču pryč, a budete mít volné pole působnosti. Nebyla jste si jistá, jestli mě Loki náhodou skutečně nemá rád," neměla jsem vyšší ambice, než aby se mi nechvěl hlas, "a zabít mě by nemuselo dát dobré základy budoucí spolupráci."

"Nejsi tak chytrá, jak mi říkali, jestli ti to došlo až teď," řekla shovívavě.

"Loki mi dostatečně vysvětlil, o co šlo ve vaší údajné smlouvě." Asi už jsem si na osudové rozhovory začínala zvykat. Zněla jsem docela klidně.

"Ach, to nepochybuji. Vysvětlování mu šlo vždycky skvěle."

"Teď, když všechno vyšlo najevo, mám si začít dávat pozor?" zeptala jsem se. Lokiho prsty na mých ramenou se nezachvěly a ona ani nemrkla. Asi už mi ta přímost pomalu přestávala fungovat.

"Ale ne," řekla trochu káravě. "Přesně jak jsi říkala, nevypadalo by to dobře. Mně přeci stačí jen počkat. Až se Loki nabaží své stárnoucí ženy – to nebude trvat dlouho. Tím, že sis zvolil zrovna pozemšťanku, jsi pro sebe nezískal příliš mnoho času, drahý."

"Stále podezříván jen z toho nejhoršího," řekl Loki skoro líně. Oba byli tak v pohodě a nad věcí, jen já se tu třepala napnutá jako struna – to ale vážně nebylo fér! Vzal si mě Loki tak nahonem, aby, jak říkala, získal čas? To bohužel dávalo smysl. Kdyby si vzal někoho dlouhověkého, jeho vdavek chtivá společnice by před sebou neviděla žádné dobré vyhlídky a nejspíš by byla mnohem radikálnější. A Loki teď řešil příliš mnoho věcí naráz a o kamarádku z dětství zjevně moc nestál.

Mám tě skutečně rád.

Dobře, pospíchal na svatbu se mnou, protože se nechtěl zabývat touhle starou záležitostí. To není tak hrozná věc. Mohl mi to říct, já bych mu to přeci nevyčítala... snad se obával, jestli se neurazím. Byl příliš zvyklý očekávat od lidí to horší.

"Já dohody dodržím," řekla. "Přesně tak, jak bylo ujednáno. Nevystoupím proti tvé manželce, protože bys mohl hodnověrně tvrdit, že jsi ji pojal za svou v dobré víře –"

"Ztrácíš perspektivu, Esk," řekl Loki ostřeji. "Já už se nikomu nezodpovídám."

"Tvá pozice není tak pevná, abys nepotřeboval mínění moudrých na své straně," kontrovala vesele, "králi."

Síní zaduněly kroky. Přiběhl voják a rohatá helma se mu samým spěchem na hlavě přímo natřásala.

"Pane, jsou tady," vychrlil ze sebe, "ale odmítají se držet protokolu –"

Třeskla hlavní brána do síně. Rána, že to muselo oprýsknout hezkých pár kilo zlata. Loki mě stále držel kolem ramen. Společně jsme hleděli na několik vysokých postav kráčejících mezi sloupy, navzdory hlučnému příchodu teď hbitých a tichých jako stíny. Nebyla v tom ani v nejmenším obřadnost královských audiencí. V jejich pohybech byla rozhořčená prudkost a ruce drželi na jílcích mečů. Když se dostali blíž, rozpoznala jsem ledové obry z Jotunhaimu; a poznala bych je, i kdybych se s nimi neseznámila už dřív v podsvětí. Eskülina ustoupila mírně stranou, nepatrně sklopila hlavu a řečí celého těla naznačovala, že tu vlastně vůbec není, že své místo ochotně přenechá potřebnějším. I ona byla menší než ty modré obludy.

"Thor napadl rezidenci v Helmu," štěkl nejvyšší a nejpomalovanější z nich, sotva se dostal na doslech.

"Samozřejmě," přikývl Loki mírně. "Bylo to předmětem našeho minulého jednání. Přestávali jste zvládat nájezdy v té oblasti –"

"Jasně jsme před příchodem asgardského vojska požadovali záruky!"

"Mé slovo –"

"Nebylo by to poprvé –"

Ledoví obři měli hlasy jak zvon. Ledové a třaskavé. V uších mi z nich hučelo a nepřipadala jsem si moc příjemně, pokud nechci říct rovnou, že jsem měla strach. Byli jsme tu jen oni a my, když nepočítám Eskülinu a nešťastného dveřníka, kteří by stěží byli velkou oporou. Nepomáhalo, že teď už jsem z Lokiho těla cítila zřetelné napětí. Hlas měl přesto stále klidný.

"Jsem králem devíti světů," zvolal a jako by zazněl ze všech stran zároveň. "Jotunheim není nejmenším z nich ani množstvím duší, ani silou myšlenek, kterou se k němu upírám."

"Můžeš se nazývat králem," vyjel ostře ten hlavní modrý chlapík, který je všechny vedl. "Ale dokud nesložíš patřičné záruky, a staré smlouvy nebudou dodrženy, náš mír neplatí a my tě jako krále neuznáváme."

Koutkem oka jsem zaznamenala, že Eskülina sebou trochu trhla, jako by chtěla něco říct – ale udržela se. Dívala se na mě. Očekává se snad, že k tomu něco řeknu? Já o zdejší politice přeci nic nevím!

"Nepospíchej tolik s vyhlášením války," řekl Loki. "Neupírám vám nic z vašich práv. Víte však sami nejlépe, že já dosud nejsem otcem žádného dítěte," a chvíli trvalo, než mi došlo, že tou krkolomnou formulací si pojistil, že stále mluví pravdu, protože pro Hell skutečně nebyl otcem, "které by se mohlo stát vaším hostem." Pravda, to se přeci dělalo i v pozemské historii. Dětská rukojmí. Synové králů vychovávaní na dvorech spojenců.

"Když tolik spěcháš, abys, jak říkáš, zabezpečil naše vlastní hranice –"

A v té chvíli mi to došlo. Zatímco si Loki vyměňoval bezvýznamné věty s vyslanci Jotunheimu – zcela bezvýznamné, protože směřovali k neodvratnému závěru a tohle byl jen nezbytný taneček okolo – došel mi dokonale význam celé téhle šarády, Lokiho pečlivě vystavěný plán... obdivuhodně vystavěný, se vší pečlivostí a zcela nenapadnutelný. Byla jsem ohromená, skoro se mi podlomila kolena pod tíhou té vize.

Lokiho prsty mě sevřely pevněji. Nemohla bych upadnout, i kdybych skutečně chtěla. Nemohla jsem se ani rozběhnout pryč a připravit ho tak o tvář, ne bez nedůstojné rvačky; jako by nevěděl, že bych se o tak zbytečný čin nikdy nepokoušela. Snad mě jen chtěl ušetřit pocitu, že mám na výběr.

Všechno bylo předem dané. Bylo třeba se jen zamyslet nad tím, jak se k tomu celému postavím. Na okamžik jsem pevně zavřela oči. Jestli chci začít ječet a kopat, tohle je ideální čas. I když – měla jsem vůbec nějakou šanci? Kdykoli? Jakoukoli?

V hlavě mi hučelo. Pokusila jsem se znovu vnímat slova.

"... nemohu ji přesvědčovat k takovému kroku." Zdvihla jsem hlavu a pohlédla na ledové obry. Zřejmě jsem nereagovala dost rychle, protože jejich vůdce nespokojeně pohodil hlavou.

"Půjdeš do Jotunhaimu jako záruka míru," řekl. Skoro určitě to měla být otázka, původně.

Pohlédla jsem na Lokiho. Vypadal, že je docela zvědavý, co udělám. Skloněný ke mně jako by mě stále jen ochranitelsky objímal, ale v očích měl stopu posměchu a zjevně se docela dobře bavil. To mi bylo nejlepším znamením, že nezáleží na ničem, o co bych se pokoušela. Co uděláš? ptal se jeho pohled. Budeš ochotná zaplatit za to, čím jsi se stala? Jsi skutečně ochotná udělat pro Asgard tolik, kolik sis namlouvala? Víš, že celá Země je teď mým rukojmím - jak moc ti na ní záleží? Nemohu bojovat na příliš mnoha frontách zároveň a ty teď můžeš zajistit klid zbraní s celou jednou planetou... co uděláš?

Lehce jsem se mu vymanila. Probírala jsem v duchu své možnosti a snažila se vymyslet, jestli by pomohlo, kdybych Jotunům řekla, že nejsem dobrým rukojmím, že na mně Lokimu nezáleží, že to celé udělal jenom proto, aby mě teď mohl odevzdat do jejich rukou, mě, postradatelnou holku pro výpomoc všeho druhu.

Jak ohromující plán, dokonale komplexní. Už zítra bude Loki sedět na Asgardském trůnu, sám a jediný, protože Thor už sám sebe vyšachoval ze hry. Bezpečný od Eskülinina uhánění, protože je přeci ženatý muž a kdo by se odvážil zpochybňovat oběť jeho ženy – pro mír! Podsvětí je zajištěné díky Hell, Země prakticky na kolenou s balvanem nad hlavou, křik z Jotunheimu utišený živou obětí.

Vyšlo mu to. Všechno mu to vyšlo.

Jeden z modrých mužů postoupil kupředu a uchopil mě za paži. Skoro jsem z toho měla pocit, jako by mi ji kroutil za zády a nutil mě pokleknout, jako by mi působil bolest; ale nebylo to tak, jen mi ji pevně svíral. "Bude o tebe dobře postaráno," řekl kupodivu mírně. Vysoká věž, komnata v nejvyšším patře, tisíc odstínů modré, led a sníh kam až dohlédnu. Vlasy vlající v nekonečné písni větru, když se vykloním...

Loki na mě hleděl, jako by mu loučení působilo bolest. Nezbytná položka na seznamu úkonů.

Letmo jsem zachytila i Eskülinu: její výraz se nedal popsat jinak než nevěřícné zírání, ovšem moc nadšená z toho taky nebyla. Vidíš, čemu jsi utekla. Svoje plány jsi střádala tak pečlivě - ale Loki je s těmi svými dávno někde jinde. Jestlipak ty by ses byla ochotná vydat do země ledových obrů?

Nadechla jsem se.

Nezbylo mi nic. Jediná pozemšťanka zde, postradatelný červík. Nezbylo mi nic, než trocha hrdosti a důstojnosti. Dokázat, že i lidé ji mají.

"To není potřeba," pohlédla jsem na ten svěrák z jeho prstů, "chápu, co je mou povinností." Co je daní za naivitu a hloupost. Husopaska a princ. Mám tě skutečně rád. Takové věci dopadají dobře jenom v pohádkách. Loki mi mírně pokývl. Až jsem si říkala, jestli mu to přeci jenom trochu neosladit, ale...

"Loki, můj manželi," řekla jsem, sama si nejistá, co vlastně chci říct. Vyznat mu lásku v absurdní naději, že zalituje? Nadhodit mu možnost, že jsem těhotná, a on právě odevzdal do jothunských rukou rukojmí o moc cenější, než měl plánu? Nebo být blahosklonná, vtipná, tragická? Slíbit mu pomstu?

"Budu na tebe čekat."

Tak. Tím jsem odbyla všechny možnosti naráz a kdyby ho to třeba někdy napadlo, může uvažovat, kterou z nich jsem tím myslela.

O pár chvil později za mnou hlasitě třeskla brána asgardských síní a čestná stráž ledových obrů kolem mě byla jen výsměchem mému postavení. Připadala jsem si velice malá a velice opuštěná. Nejspíš se ani nedozvím, co všechno se tu dnes domluví, pojištěné mou maličkostí...

Jotunheim, nekonečně mrazivý. V každém střípku ledu spatřím odlesk Lokiho očí. Kolik odstínů má modrá?

Brzy to zjistím.

- Konec -