Lokiho nekromantka - epilog 1/2

První díl epilogu. Nechtěla jsem ho dělit, ale nějak mi to nabobtnalo a navíc už jsem byla tak nastavená na svou nepsací dovolenou, že dokončovací morálka šla úplně do kytek. Ale! Přeci je nutné dodat posledních pár slov. Uvést určité věci na pravou míru. Koneckonců, je to Lokiho partie, zeširoka rozehraná, a naše pozemské oči nemohly spatřit všechny figurky, které se ukrývají za šachovnicí.




Existují hned dvě fotky z naší svatby, o které skutečně stojím, a které zaručeně přečkají všechno uklízení a každé stěhování. Na té, kterou jsem schovala do zásuvky, se dívám do objektivu, vypadám trochu zaskočeně, a z jedné strany mě kolem ramen drží Thor a ze druhé Anthony Stark. Oba se tam maniakálně šklebí (prý to byl široký úsměv) a já díky tomu tuplem vypadám jako nic nechápající oběť únosu, zvlášť když Loki stojí vedle nás, ale ne tak těsně přilepený, a s tím jeho povzneseným úsměvem jako by ho vystřihli a přidali z docela jiného snímku.

Na té druhé, oficiální, kterou mi Stark přinesl zarámovanou a že prý je nezbytné ji postavit na krbovou římsu, ačkoli žádnou nemáme... tak na té jsme s Lokim k vidění z profilu, stojíme těsně u sebe, držíme se za ruce a díváme se jeden druhému do očí s takřka totožnými úsměvy. Je to velmi romantické, vlasy mi tam spadají v úhledných vlnách na ramena (Lokimu také) a profil skryje ledacos z případné nevhodnosti našich výrazů, zejména mého, zvlášť když je Loki o pěkný kousek vyšší a vypadá tak ochranitelsky a laskavě. Přehnaně cituplná – z toho bychom nebyl asi nadšený ani jeden – ta fotka ale také není, protože Thor nadšeně přejal některé pozemské zvyky a spolu se Starkem se nás pokouší zavraždit pomocí několika kilogramů rýže. Oba se na fotce smějí, ale jejich nevinné výrazy jen zakrývají skutečnost, že hází se značnou razancí a míří přesně. Zrnka ze mě padala ještě několik dní, a to jsem byla přesvědčená, že důkladnější sprchu už si dát ani nemůžu.

Naše pozemská svatba byla maličká, soukromá a velice hezká.

"Anthony," řekla jsem, příjemně překvapená, když se otevřely dveře výtahu. "Co ty tady?"

"Bydlím tu," odpověděl Stark nikoli nepřípadně. Nějak samo od sebe vyplynulo, že jsem si svou základnu nakonec vytvořila ve Stark Tower, v tom samém bytě, který jsem dostala k mání po svém návratu na Zemi. Bylo fajn se mít kam vracet, i když jsem tu nepobývala často. Stark vypadal, že je vlastně docela rád, nebo – abychom to nepřeháněli – mu to alespoň nevadí, a Loki nakonec po jistém incidentu ustoupil argumentu, že je mrakodrap velmi dobře zajištěný a jsem tu v takovém bezpečí jako málokde jinde. Ale nikdy kolem sebe ti dva nepřestali kroužit s nejvyšší obezřetností a nikdy se k sobě neotočili zády. Vím to s jistotou, dávala jsem na to pozor.

"Loki tu není a nevím, kdy se vrátí," předběhla jsem jeho otázku. "Jako slušně vychovaný manžel sice zpravidla hlásí příchod předem, abych stačila vyprovodit milence a převléct se z tepláků, ale..."

"O tom bych nežertoval," řekl Stark překvapivě vážně. Pozorně jsem se na něj zadívala.

"Copak?" řekla jsem. "Myslíš, že jsem takový blázen, abych riskovala nějakou vedlejší známost? Nejsem a ani nevím, proč bych to měla dělat. Natož těsně po svatbě."

"Přesto bych takové věci před ním neříkal."

"Neříkám je před ním, říkám je před tebou. Co ti přelétlo přes nos?"

Stark se rozvalil v křesle a zadíval se z okna. Protože u sebe měl výhled ještě o nějakých dvacet pater lepší, určitě tu nebyl kvůli tomu.

"Jen se tu stavoval Thor..."

"A?" pobídla jsem ho.

"Nic nic. Na kus řeči."

Lezlo to z něj jak z chlupaté deky. "Něco tě trápí, Anthony? Mohu nějak pomoci?"

Otočil ke mě hlavu a usmál se. "Nejsem tu kvůli svým problémům, ale tvým."

"Já mám nějaké problémy?" podivila jsem se.

"To kdybych věděl!"

"Anthony Starku," pravila jsem pevně. "Tohle je zcela absurdní dialog."

"Tak já zase půjdu," začal se zvedat.

"Sednout!" zavelela jsem. "Oba mě s Thorem hlídáte, jako bych měla každou chvíli začít tancovat po stole bez šatů. O co jde? Jestli je to křeslo nepohodlné, pomohl by panák s whisky?"

"S ginem," uvolil se Stark zůstat sedět. "Pořád ještě sis nepořídila dobrou whisky, ale ten gin, co jsem tu minule nechal, je docela ucházející."

Zatížila jsem ho tedy na místě panákem ginu, aby neodlétl do svých výšin, ale jako mazadlo na hlasivky to zřejmě nestačilo. I když seděl naprosto v klidu, budil dojem, že se vlastně kroutí ve zřejmé neochotě začít mluvit. To mu nebylo vůbec podobné.

"Jsi v pořádku?" nadhodil.

"Ano, jsem v pořádku," řekla jsem a povedlo se mi zhluboka si nepovzdechnout.

Náš manželský život, a teď myslím tím tu jeho ryze soukromou část, byl něco jako komedie na pokračování. Byli jsme svoji už dva měsíce, a... ne, už jsem nebyla panna. Tato záležitost se vyřešila jak náleží hned o svatební noci a už tehdy mi bylo jasné, že nám v nejbližších sto letech nuda v manželském loži rozhodně nehrozí.

Loki je oproti mně ohromně silný, takže se snažil být opatrný a moc neztrácet kontrolu, já zase byla nervózní, jako kdyby to bylo skutečně poprvé, ale to se jistě dá po dvaceti letech abstinence pochopit; ale vážně jsme se vší té neobratnosti nasmáli a vlastně to bylo moc fajn. Pravda, přišly by mi vhod mírné sklony k masochismu, protože Loki byl opravdu silný, a při tak bezprostředním kontaktu pro něj bylo těžké zacházet se mnou jako s papírovou skládačkou – ale oba jsme měli dobrou vůli, chuť, a v zásobě i dost humoru to řešit; a jak jsem si myslela, i dost času.

Jenže vzápětí po obřadu jsme museli na Asgard vyřešit nějaké technické záležitosti, za dobu Lokiho nepřítomnosti se samozřejmě nastřádaly i běžné vladařské povinnosti, a viděli jsme se sotva u jídla.

(Více než nadšeně jsem se tam vrhla do dalších lekcí šermu. Sigurd, o dvacet let starší, a jen trochu zaskočený mým omládnutím, se ostatně nenechal dvakrát přemlouvat. Ačkoli mezitím začal učit na nějaké tamní univerzitě astronomii, byl více než ochotný se občas protáhnout na čerstvém vzduchu.)

Na Asgardu se mi líbilo a ochotně bych tam strávila zbytek života, ale když se Loki vracel na Zemi, šla jsem s ním. Bavil mě pohled na Furyho obličeje, navíc prý působilo dobře, když se Loki před potentáty ukazoval s pozemskou ženou. Já si sice připadala jako slon v porcelánu a přiváděla svou neznalostí etikety k infarktu diplomaty všech zemí ze všech kontinentů, ale beztak jsem měla dojem, že to je ten hlavní důvod, proč mě sebou Loki vodí – odváděla jsem pozornost a působila jako prvek překvapení. Bylo to vtipné, byla to výzva, a protože jsem se, abych ladila se svým manželem, začala oblékat po asgardsku, nejvíc ze všeho mi to připadalo jako hra.

Jenže do hry to mělo daleko. Meteorit se blížil a ne všechny podmínky dosud byly splněny. Loki si začal dělat starosti, že pokud ho nechají přiblížit moc, i odkloněný by mohl nadělat škody; ale zároveň nebyl ochotný ustupovat. Jednalo se proto skoro nonstop, a protože jsem na rozdíl od Lokiho potřebovala občas spát, moc jsme se nevídali a náš zmíněný manželský život poněkud trpěl.

Pak jsme si konečně naplánovali večer jenom pro sebe – večer, ne celou noc, to už by bylo moc rozmařilé – a když se už už schylovalo k naplnění nějakých těch manželských radostí a povinností, objevil se Thor a s veselým hlaholem vykřikoval něco úspěšném válečném tažení na kdo ví jakém zatraceném světě. Korbel piva ještě držel v ruce a oči se mu podezřele leskly. Ještě dobrou půlhodinu se pak rudý až na zadku hrozně omlouval a nedařilo se ho vykopnout pryč.

Další pečlivě naplánovaný večer jsme se rozhodně nezdržovali žádnou romantickou večeří či rafinovaným sváděním, a hupli jsme na sebe, sotva se za Lokim zavřely dveře. Zpěv cikád a šumění příboje kdesi za okny byly romantické až dost. Bohužel si v té době rozhodl nějaký lokální diktátor udělat jméno, a uspořádal na Lokiho atentát. Bydleli jsme samozřejmě na velice chráněném místě, nedolehlo k nám víc než zvuk exploze a slabý otřes. Rána to však byla velmi razantní a Loki reagoval také razantně. Skončilo to mojí zlomenou rukou.

Ruku i nervy jsem si vydala poléčit na Asgard, kde pro obojí byly ideální podmínky, a navíc pohled na konsternovaného Heimdala byl skoro tak dobrý jako pohled na konsternovaného Furyho. Strážce Duhového mostu mě totiž od pobytu v podsvětí neviděl jinak než obyčejnýma očima – a zjevně ho to deprimovalo.

A pak zase zpátky na Zemi. Už jsem uměla z Duhového mostu seskočit se stejnou elegancí jako královští synové osobně.

"Víš, Anthony, vlastně to začíná být skoro vtipné. Thor se objevuje docela často, ačkoli tu nemá co na práci. Ty i on působíte dojmem, že mě chodíte kontrolovat. Což o to, oba jste příjemná společnost, ale přesto - o co jde? Neřekla bych, že by vás pověřil Loki, to není jeho styl. Nebo se ti Thor svěřil, že Loki ve skutečnosti rád svoje přítelkyně kuchá zaživa a schovává do mrazáku k pozdějšímu použití?"

Stark potřásl hlavou. "Až tak daleko bych to nehnal. Nejde nám z hlavy ta svatba."

"Aha? Nějaká konkrétní pasáž, či obřad jako celek? Nebo se dva staří mládenci spikli proti svatbám obecně?"

"Proč si myslíš, že si tě Loki chtěl vzít?" zeptal se Stark opatrně. Zamyslela jsem se nad tím. Tedy, nad tím jsem přemýšlela často, to k zamyšlení nebylo. Jen jsem o tom ještě s nikým nemluvila a vtělit dojmy do slov nebylo úplně snadné.

"Mluvil o ochranách, které mi tím poskytne," řekla jsem nakonec. "Formální i magické, i když obojí by se dalo určitě zařídit i bez toho. Nejvíc se kloním k tomu, že chce, abych existovala. Pozemská žena je dobrý argument v tom všem přebírání moci, o které se na Zemi právě pokouší."

"To zní realističtěji, než jsem čekal," řekl Stark, ale stále to znělo dost odtažitě.

"Anthony, jsi na něm stále připraven vidět jen to nejhorší."

"Je to Loki."

"Loki není synonymum pro padoucha."

"Ale pro pragmatika ano."

"Po některých zkušenostech z Asgardu bych řekla, že si tam dost potrpí na určitá... gesta. Tímhle svazkem dává najevo, že je muž jako všichni ostatní, protože se mnou přeci nezíská majetek, ani vliv či další výhody - takže to musí být čistá romantická láska! Zpívejte andělé. Ale je jí ochoten podlehnout i za cenu nějakých následků, které to tam pro něj bude mít – což zřejmě bude, i když ne moc podstatné. Myslíš, že jsem nepřemýšlela, proč to tak chce? Co na mně vidí – zrovna na mně? Vždyť jsem jenom člověk. Nejsem výjimečně krásná a nemám žádné zvláštní nadání, které by mu mohlo imponovat. Nenamlouvám si, že by to pro něj nebylo výhodné. Je to Loki! Stará se o dojem, jaký vytváří. Vůbec nepochybuji, že mu ta svatba přišla vhod, aby vypadal lidštěji, v očích pozemšťanů i svých vlastních lidí, a nejspíš i svého bratra."

"Ale vzala sis ho."

"Protože na tom nevidím nic špatného. Dokonce si namlouvám, že mě k tomu všemu má i rád. Že je mu se mnou dobře. Že si u mně může odpočinout, právě proto, že jsem tak obyčejná. Já mu nemám moc co nabídnout, Anthony. Pokud mu tedy přináším nějaké výhody, leda si zhluboka oddechnu, že alespoň něco."

Stále nevypadal spokojeně.

"Chudák Loki," zasmála jsem se, "jistě doufal, že i Thora tak přesvědčí o svých nejčistších úmyslech. Místo toho ho vyděsil dvojnásob."

"Thor vypadá, že na něco čeká," řekl Stark.

"Neměla bych si připadat vlastně uražená?" rozhodila jsem rukama. "Tak hluboká nedůvěra v myšlenku, že by Lokiho náklonnost mohla být skutečná." Vítězoslavně jsem se zakřenila. "Ale ty se taky staráš, Anthony. Taky mě máš rád! Proč by nemohl mít on?"

"Jsem playboy nad hrobem a ty krásná mladá holka. Samozřejmě, že čechrám peří!" zasmál se. Mávla jsem rukou. Ve skutečnosti jsem měla před Starkem ohromný respekt a on na mě shlížel s jakousi vlídností jako na zatoulané štěně. Bylo to uspokojivě kompatibilní.

"Vůbec nejsem tvůj typ," prohlásila jsem s jistotou. "Tak co ta péče? Stále na Thorův popud – to ti dal tolik?"

Stark zvážněl. "Thor není technický typ a dal mi nejspíš víc, než si uvědomuje a než měl v úmyslu. Ve skutečnosti mi dal tolik, že stále upouštím jenom drobty a Země na svůj pokrok teprve čeká."

"O co jde?" podivila jsem se.

"Také nejsi technický typ."

"Dobře," vzdala jsem to bez boje.

"Ale nejsem tu kvůli tomu, co mi Thor věnoval."

"Dobře."

Tohle zjevně nikam nevedlo. Stark měl starosti, ve kterých jsem byla stejným stavebním kamenem jako v Lokiho plánech: osobní přístup a náklonnost ano, ale zároveň jakási... postradatelnost.

Buď jak buď, ať už Thor se Starkem čekali na cokoli, Loki nijak nedal najevo, že by něco chystal. Stejně jsem byla jen krok od toho, abych je oba poslala do háje. Kdo to měl pořád poslouchat? Já ho měla skutečně ráda. Nepotřebovala jsem se stále očkovat nějakými pochybnostmi.

"Paní Janike?"

Bez zájmu jsem pohlédla na muže před sebou a ukročila stranou, abych ho mohla obejít. Pokud mě poznal, bylo nepravděpodobné, že se tak snadno vzdá při pouhém náznaku, že na to jméno neslyším, ale za pokus to stálo.

"Dejte mi minutu, abych vás přesvědčil!" řekl rychle. "Nechci váš vliv, pouze vaše schopnosti."

To bylo zajímavě formulováno. Skutečně mě to přimělo se zastavit a prohlédnout na něj pozorněji. Trochu vyšší než já, plavé vlasy by potřebovaly přistřihnout a vousy zrovna tak. Opálený, s jasnýma modrýma očima – seveřan, a rodilý, vzhledem k jeho lehce tvrdšímu přízvuku. Lehce rozostřený pohled akademického snílka v kontrastu s poměrně slušně vypracovanou postavou a, jak jsem vzápětí zjistila, když jsme si zcela přirozeně stiskli ruce, mozolnatýma rukama. Móda mu očividně nic neříkala, ale snahu projevil. Botanik, geolog, učitel – něco takového. Vypadal inteligentně. Zamlouval se mi.

"Dejte si pozor na náhlé pohyby," řekla jsem. "Skoro určitě mě dávají hlídat."

"Ano, jistě..." Posunul si na nose brýle, které neměl, a viditelně zrozpačitěl.

"Chtěl jste minutu," zasmála jsem se. "Takže jste určitě měl připravenou řeč?"

"Vlastně ano," zatvářil se omluvně. "Jen – čekám tu už asi třetí den a už jsem ani nečekal, že budu mít štěstí. Někde mi to napsali..." Skoro zajel rukou do kapsy a na poslední chvíli se zarazil. "Nesejme mě ta vaše ochranka?"

"Můžeme to zkusit. Proč jste mi neposlal vzkaz, když jste se mnou chtěl mluvit?"

"A to si myslíte, že je to možné?" vypadal pobaveně tentokrát on. Podrbala jsem se ve vlasech. Ani mi nedošlo, že jsou kolem mě nějaké ochranné valy. Ale dávalo to smysl, jinak bych se v žádostech o peníze a přímluvu u Lokiho utopila. Možná. Těžko říct, jak rychle se zprávy o mé existenci šířily. Někdy o tom budu muset se Starkem, nebo ještě spíš s Jarvisem, pohovořit.

"Vybírám si právě svou porci normálního života," řekla jsem. "Civil a nenápadnost sama. Co kdybychom si prostě šli sednout na kafe? Když budete chtít něco nesmyslného, kývnu na svého odstřelovače a nechám vás sejmout."

Zřejmě své misi věřil, protože ochotně souhlasil. Zapluli jsme do příjemné kavárny poblíž, už cestou z něj vylezlo, že se jmenuje Atli Sorenson, je profesorem na univerzitě v Reykjavíku a zabývá se trochu archeologií a hlavně něčím, co nazýval paleolingvistika.

"Ještě něco mi řekněte," zastavila jsem ho, než se dostal k věci, "jak jste vůbec přišli na mě?"

"Moje společnice..." Rozhlédl se, jako by mu dodatečně došlo, že je nás o jednoho méně, "vás potkala na jakési recepci. Pracuje pro vládu..." Zaváhal. "Jenom mi vás ukázala a pak hned chtěla odejít, abychom vás nevyděsili přesilou. Asi to není úplně vhodný postup... Vlastně jsme původně chtěli kontaktovat přímo Lokiho, ale nešlo to, pak prý že se zde oženil... ale drží vás v tajnosti?"

"Nejsem ani tak tajná, jako neveřejná," řekla jsem. "Časem už to nebude ani tajné ani neveřejné, protože o mně ví stále více lidí. Budiž, tak k věci. Čím se zabýváte?"

"Práce se starou Islandštinou je podivuhodná v tom, že náš jazyk se změnil jen málo. I dnešní děti si mohou číst ty nejstarší ságy – nebo seznamy obyvatel a držitelů půdy – v podstatě bez pomoci. Dokonce nemáme ani žádná nářečí." Atli se spokojeně rozpovídal. U plozivních souhlásek už jsem si připadala trochu ztraceně, ale včas si mého matnícího zraku všiml a přehodil na jinou kolej.

"... a proto fušuji i do archeologie. Island je a vždycky byla jen řídce osídlená země. Přesto občas objevíme zajímavá místa." Upil trochu svého latté a podezřívavě se na něj zamračil. "Před několika lety jsme díky zemětřesení objevili jeskyni, kde dřív museli žít lidé. Ještě nedávno – řekněme před pěti sty lety."

Jasně. Chvilička.

"U nás se země otřásá dost často. Ta jeskyně nemohla být nikdy dobře přístupná – a pak byla navíc dlouho zavalená – teď jakž takž... ale to není zajímavé." Z brašny vytáhl svazek papírů sepnutých docela obyčejnou sponkou. Přistrčil je přede mě.

Na první pohled jsem poznala asgardské písmo.

"Jsme si vcelku jistí, že tohle znamená Loki," ukázal na pár písmen. "Tohle Thor a tady je Ódin..."

Co jsem tak dokázala posoudit, měl pravdu.

"Jsou tam použité místní názvy a tyhle texty byly na hromadě s dalšími, které můžeme datovat poměrně obstojně a jsou v čisté islandštině, jen trochu pomíchanou s církevní latinou, samozřejmě musíme brát v úvahu, že v té době nebyla ještě ustálená... ehm. Ale jinak to písmo není podobné ani islandštině, ani jinému severskému jazyku. Vlastně žádnému známému pozemskému jazyku."

"Tohle si můžu vzít?" mávla jsem rukou nad papíry.

"Ano, jistě. Jsou to kopie."

Nešlo se nesmát jeho roztržitosti. "Připište mi tam email... nemůžu nic slíbit, ale podívám se na to."

"Poznáváte to, viďte?" řekl dychtivě. "Je to unikátní nález. Dlouho jsme uvažovali, jestli to není umělý jazyk nějakého domorodého génia, ale když se na Zemi objevil Loki, samozřejmě vzniklo podezření, že..."

Ztratil se v dalším výkladu, ale já už byla duchem u jedné z mála věcí, kterou jsem – v tomto případě jen částečně oprávněně – považovala za skutečně svou: překladatelské sklíčko z Asgardu. Jako by se přede mnou náhle otevřely zcela nové možnosti. Cesta, které jsem si nevšimla, dokud mi na ni někdo neukázal.

Připadala jsem si jako dobrodruh, který s pirátskou mapou v ruce kope na opuštěném ostrově, jako biolog, kterému se právě zkřížily dvě nekompatibiní bakterie. Neznala jsem limity svého podivného překladače, jen jsem věděla, že zatím přeložil cokoli jsem pod něj položila. Mohla bych rozluštit všechna tajemství historie a dávno zaniklých civilizací. Postarat se o nový překlad Bible. Jestlipak by to pobralo i kipu – uzlové písmo Inků, o kterém dodnes nebylo zřejmé, jestli jde o skutečné písmo, nebo jenom číselné záznamy? Mohla bych být hrozně moc slavná, a nebo vůbec ne, a jenom z ústranní posílat výsledky těm, kterým by to bylo k něčemu dobré. Archeologie mě vždycky zajímala – takovým tím pasivním způsobem zaujatého čtenáře populistických článků – a tohle znělo jako skvělé trávení volného času.

Rozloučili jsme se o chvíli později, a tentokrát měli pohled rozostřený oba. Po nějaké procházce jsem už ani nevzdechla.

"Neměla byste chodit sama ven," řekl Jarvis, sotva se za mnou zavřely dveře.

"Mám ochranku, nebo nemám?" zeptala jsem se a odkopla boty do kouta. Bylo příjemné šlapat bosýma nohama v hlubokém jemném koberci.

"Samozřejmě, že máte," řekl skoro uraženě. "Udržují však diskrétní vzdálenost a stěží by dokázali zabránit odhodlanému činu."

"Hmm," projevila jsem lehkovážný postoj k vlastnímu bezpečí a cestou k oblíbenému křeslu popadla překladač. "Musí se taky občas protáhnout, jinak by zakrněli." Blaho mé údajné ochranky mě ve skutečnosti netrápilo ani v nejmenším. Dychtivě jsem se pustila do luštění půl tisíciletí starých asgardských slov.

O chvíli později už jsem si nebyla tak jistá, že se Atilmu Sorensenovi ozvu zpátky s překladem.

Zato se ve mně probudila touha mu zakroutit krkem.

Ne Atlimu.

Lokimu, samozřejmě. Samozřejmě.

O dva dny později jsem podlehla zcela nesmyslnému rozmaru a udělala si malý výlet na Island. Byla jsem tu poprvé a rázem mi učaroval. Ne snad přímo Reykjavík, ten vypadal stejně jako všechna ostatní velká města kdekoli na světě. Ale příroda.

Atli mi napřed slíbil obstarat doprovod, ale pak se na letišti zjevil sám, se starým otlučeným autíčkem vybledle červené barvy, kterému láskyplně říkal "Dori", a o kterém mě ujišťoval, že nás spolehlivě doveze kamkoli budeme potřebovat. Kdyby náhodou ne, zřejmě bychom byli schopní někde i přezimovat, co vezl na zadních sedačkách zásob a teplého oblečení - prý kdyby něco.

K našemu cíli to vzal menší oklikou, vesele vykládal o svojí práci, nevyzvídal a nevyptával se, s nadhledem domorodce mi předváděl zdejší divy a vypadal spokojeně, když jsem patřičně obdivně óchala. Přijela jsem v dobrou dobu – turistů nebylo příliš, ale počasí nám přálo – a pozorovat ze země tryskající gejzír Strokkul bych vydržela klidně celý den. Na cestu zpátky jsem pak měla slíbenou ledovcovou lagunu. Skoro jsem se styděla, jak ho obelhávám. Svůj zájem jsem mu totiž trochu nejasně, ale zřejmě dostatečně vysvětlila touhou ony staré jeskyně spatřit na vlastní oči, což mu v jeho objevitelském nadšení připadalo jako zcela jasná věc, a ještě jsem bez uzardění tvrdila, že na překladu už se pracuje, abych ho trochu motivovala.

Nebyla jsem si ale vůbec jistá, co s tím udělám. Už v NY jsem usoudila, že nepřichází v úvahu dát mu přeložený ten text celý; ale i kdyby dostal jen nějakou neškodnou část, zřejmě by se mu podle toho podařilo rekonstruovat další. Byla jsem víc než napůl rozhodnutá ho nakonec odmítnout, a svědomí si utišit nějakým vhodným finančním darem univerzitě.

Jenže pak mě popadla ta nesmyslná touha vidět všechno na vlastní oči. Byla to silná a intenzivní potřeba, na kterou neplatily žádné logické argumenty. Mohla jsem si snad namlouvat, že je skvělé vidět místo, kde se Loki pohyboval před tou velikou spoustou let; ale věděla jsem, samozřejmě, že mě čeká jen hromada kamení. Ten výlet skoro určitě neměl vůbec žádný smysl.

Snad leda kdybych chtěla – a chtěla jsem? – vyprovokovat nějakou konfrontaci. Měli jsme to totiž zařízené náramně pohodlně; já si cestovala kde jsem chtěla a Loki si mě vždycky snadno našel. Nevěděla jsem jak, měl sklony se náhle zjevovat, ale předpokládala jsem, že v tom má prsty Stark a jeho zcela pozemská technika. Přes veškerou nedůvěru, kterou k Lokimu choval, mu zároveň šel v ledačems na ruku. Možná by se dalo říci, že se snažil, abych ho nijak nenaštvala. Osobně jsem se domnívala, že by si Loki mohl v krajním případě zatelefonovat jako každý druhý – ale nakonec jsem to neřešila.

Otázka tedy zněla: jestli Loki ví, kde v každém okamžiku jsem, zaujme ho skutečnost, že jsem na Islandu zahrabaná ve svahu sopky, kterou by měl znát?

"Dál musíme pěšky," zastavil Atli na konci silnice. Doslova na konci, dál už nevedla. Úhledná asfaltová stuha končila černou hromadou ztuhlé lávy, která se tu musela přelít docela nedávno.

"Před pár dny bylo hlášeno malé zemětřesení v téhle oblasti. Sám jsem se chtěl podívat, jak to teď v jeskyních vypadá."

Dostala jsem kabát, který mi připadal přehnaně teplý, ale jako by sama příroda chtěla dát místnímu domorodci za pravdu, na hlavu nám začalo pršet, a nemalá část toho deště byla vlastně sníh. Po dopadu na zem vločky okamžitě tály. Položila jsem dlaň na tu podivnou černou hmotu, a vskutku – ještě vlažná.

"Připadá mi to tu nebezpečné," řekla jsem zaujatě.

"To ano. Veřejnost má přístup zakázaný. Naštěstí tu mají naši vulkanologové nějaké sondy a já mám tohle," poklepal si k pasu na malou krabičku. "Měli bychom být varováni včas. Škoda, že ten váš není bůh ohně!" dodal rozverně. Bylo to vlastně poprvé, co udělal nějakou konkrétnější narážku, ale i tahle se dala pojmout zcela konverzačně a nemusela jsem odpovídat. To bylo sympatické.

"Já u nich nikdy nevím, jak si to rozdělují," vyzkoušela jsem opatrně, jestli mě vlahá láva unese. "Třeba je? Když je i kovář."

"Opravdu?" podivil se Atli trochu nesoustředěně, zanořený do auta, odkud vytahoval nějaký veliký batoh.

"V jejich věku už musí být každý všechno," podotkla jsem. "Jinak by umřeli nudou. Stěhujete se do kráteru?"

"Člověk nikdy neví, co se bude hodit. Ta dlouhověkost je úchvatná, naši psychologové skoro brečí ze samé frustrace, že nemají dost materiálu... vezměte si rukavice, tyhle vám budou."

Za chvíli jsme už vyrazili. Atli jen tak mezi řečí prohodil, že jeho rodiče jsou od sebe patnáct let a že to matka proti otci ráda používá jako argument a co by prý řekla na rozdíl skoro tisíciletý. A že se mi nediví, že chci proto spatřit alespoň něco z jeho minulosti. Jediné, co prý nechápe, je důvod, proč si Loki a spol. zvolili tak opuštěné a podivné místo.

Na to jsem měla zase teorii já. Jestli byl poblíž průchod z Asgardu, třeba jeden z těch dočasných, a bylo to před pěti sty lety... mohli si sem kluci prostě chodit hrát. Jiný svět, to bylo určitě dobrodružství, i když z něj viděli jen málo.

Šlapali jsme po lávě a po zbytcích silnice vytrvale snad dvě hodiny, na hovor už nikdo z nás neměl náladu ani dost dechu. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se mi půda pod nohama nepatrně chvěje a nejspíš to i byla pravda; ale Atli vypadal v pohodě, tak jsem to nechala bez komentáře.

Nemálo času jsem stačila utratit i dumáním, co se mi na Atlim líbí. Bylo by snadné se do něj zakoukat. Přitom jsem nechtěla. Takže...? Snad ten pocit nekomplikované normálnosti? Loki byl všechno, co jsem si přála, vážně jsem nechtěla nic víc. Ale byl náročný v každém ohledu... ano, to muselo být ono. Atli byl snad první chlap přiměřeného věku, a po velice dlouhé době, který se ke mě choval normálně. A byl sympatický. Ale nic víc. Bylo by skutečně trapné tomu podlehnout.

Spokojená, že od zanalyzovaného Atliho mi žádné nebezpečí nehrozí, jsem šlapala dál.

"Kdy už tam budem?"

Zasmál se. "Támhle obejdeme ten šutřík," ukázal na věc velkou jako menší rodinný domek, "a jsme tam."

Měl pravdu. Protáhli jsme se poněkud klaustrofobickou škvírou mezi dvěma balvany a za chvíli už jsem slyšela Atliho, jak se raduje, že generátor je v pořádku a nebudeme muset zapalovat magneziové pochodně. Za chvíli se už rozsvítilo pár žárovek porůznu rozhozených na zdech na provizorně zavěšených kabelech. Oči se za chvíli přizpůsobily. Odhodila jsem batoh a vrhla se se vší obezřetností na průzkum. I já jsem poznala, že jeskyně je sice přírodního původu, ale tu a tam si zapracovaly lidské ruce: kus otesaného stropu, uhlazená lavice, kamenný stůl.

Suchý vzduch v uzavřené jeskyni údajně uchoval všechno v dobrém stavu. Mému archeologicky nevycvičenému oku připadalo, že je po koutech nějaké smetí; a všechno cenné bylo samozřejmě dávno pryč.

Náhle jsem si připadala hloupě. Co jsem si tady chtěla dokazovat? Lokimu bylo skoro tisíc let, v jeho životě jsem byla jen krátká epizoda. Věděla jsem to přeci.

Přesto jsem se dojmu jakési osudovosti nedokázala zbavit. Možná v tom nebylo víc, než intenzivní prozření, jak moc jsme jiní; už ne jako pouhý fakt zběžný, ale skutečně a uvědoměle procítěný.

Záležitosti, které jsme dosud řešili, se týkali většinou nás obou, momentální situace, mojí situace. Teď najednou byl kolem mě důkaz, že už nějakých pět set let před mým narozením měl můj manžel čilý společenský život – jestli se to tak dá nazvat.

Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu jeskyně. To napětí bylo skoro nesnesitelné. Bylo nezbytné, aby Loki náhle vstoupil, odpovídalo to zcela tomu jedinému správnému dramatickému scénáři. Viděla jsem to před sebou úplně jasně: rozhlédne se a řekne něco obyčejného, třeba: "Je to už hodně dávno, co se zdejší průchod z Asgardu uzavřel."

"Zřejmě k tomu přispěla místní sopečná činnost," řeknu já, protože není nad nezávazný hovor o počasí a koneckonců mi tím jenom potvrdí všechny odhady. A on pak na mě pohlédne těma svýma kočičíma očima, a...

Vžila jsem se do té představy tak, že jsem se otočila ke vchodu a nadechla se, připravená hovořit.

A ono – nic. Navzdory Lokiho smyslu pro drama a dobré načasování se neobjevil vůbec nikdo, a já se mohla do sytosti rozhlížet po prázdných zdech.

A třeba si namlouvat, že všechny ty věci odsud, co jsem si přečetla, jsou vlastně beletrie.

- Pokračování -