Na dosah ruky II. - 9.

Dnes méně bojů, zato více odhalování.
Bohužel převážně věcí: minulých, současných i příštích. :-)




Návštěva?

Tohle bylo zkrátka hrozně divné. Celá ta situace byla nepřirozená a strojená a Tony věděl, že z ní bude neklidný. Kdyby třeba Natasha seděla na barovém pultu u kuchyně, houpala nohama a obrovským tesákem si krájela jablko, zatímco by Clint stál v obýváku před oknem, koukal na město a do omrzení celé hodiny sahal do toulce na svých zádech pro šípy, ve snaze naučit se dokonale každý pohyb – to by bylo v pořádku. Stejně tak jako bylo v pořádku, když Natasha ležela před televizí na zemi, čistila si pistole (na bílém koberci!) nebo si lakovala nehty (na kdysi bílém koberci se skvrnami od oleje), a Clint luxoval ledničku od posledních slaných koláčků, které si Banner schoval do krabice od másla v naivní naději, že je tam později i najde. Nebo cokoli dalšího. Jakákoli kombinace běžných činností při těch různých příležitostech, kdy ti dva jeho bytem proběhli, nebo tu i pár dní bydleli, chovali se jako doma, destruktivně působili na jeho zvyky; a všichni společně pak vyrazili ulovit nějakého padoucha.

V těch dávných pradávných časech, kdy ještě nebyl středem jeho života Loki.

V pořádku ale nebyla situace, kdy každý seděl spořádaně v jednom křesle, před sebou hrnky s čajem a tác s chlebíčky, který Jarvis vyčaroval kdo ví kde, a pozorovali ho s různým stupněm výčitky v oku. Tony ty pohledy samozřejmě ignoroval. Vyklouzl ze svého obleku s takovou elegancí a grácií, že si málem sám pogratuloval za umělecký dojem, prohrábl si přilbou zdevastovaný účes a usadil se do volného křesla, které bylo výmluvně natočené k čaji, chlebíčkům a čtveřici očí.

"Co vy tady, holubičky?"

Byl si naprosto jistý, že dobře vědí, kde poslední dvě hodinky byl a co dělal, protože oba chycené lupiče předal agentům Shieldu postávajícím kolem Stark tower a chabě předstírajícím, že jsou tam kvůli jeho ochraně. Udělalo to dobře jemu  – sakra, nemá přece domácí vězení! – i jim, byli po jakémkoli vytržení z rutiny celí žhaví. I když to znamenalo jenom srovnat do latě pár potetovaných kriminálníčků.

"Ahoj Tony," řekl Clint.

Chovali se jako dámská návštěva u tetičky Žofie a v Tonym sílila touha sehnat si puding a hodit ho někomu na hlavu.

"No nazdar."

Čas se podivně vlekl a natahoval.

Natasha pšíkla. "Zdar. A díky za ten čaj," zahuhňala, "to mizerný počasí mě nějak sebralo."

Za okny bylo vlahých pět a dvacet a Tony nijak nekomentoval skutečnost, že vůbec netuší, kde se tihle elitní agenti Shieldu právě pohybují. Jen se zatvářil mírně nespolečensky a zauvažoval nad tím, jestli se i jeho týká pověra o gentlemanech, kteří nepijí před polednem.

Clint si hodil nohu přes nohu. Zahoupal špičkou ve vzduchu a pak si přehodil nohy obráceně, zřejmě ve snaze zjistit, jestli je trajektorie špiček stejná.

"K věci!" vyjel na ně Tony hlasitěji, než bylo nezbytně potřeba.

"Čtyřicet pět vteřin," řekl Clint potěšeně. Natasha sáhla do kapsy a podala mu pětidolarovku.

"Ocenil bych, kdybyste se ohledně mé osoby sázeli o nějaké důstojnější částky," okomentoval to již civilizovanější úrovní decibelů a velmi suše. "I kdybych vás kvůli tomu musel přidat na výplatní listinu."

"Netřeba mi dukátů, stačí pocit vítězství," zašklebil se Clint. "Ale jasně, rozumím. Podlimitní hladina trpělivosti znamená, že není dobré tě napínat, a už vůbec ne provokovat, chodit kolem horké kaše, ani jakkoli jinak oddalovat rozhovor, kvůli kterému jsme tady, natož ho protahovat zbytečně dlouhými úvody a prázdným tlacháním. V ideálním případě by bylo vhodné vynechat i zdvořilostní fráze a pozdravy a jít rovnou k jádru věci bez okolků a prostojů."

"Hlavně že si rozumíme." Clintovo vtipkování ho kupodivu uklidnilo. Ať už dorazili z jakéhokoli důvodu, zprávy, které přinášeli, nemohly být zase tak hrozné.

"Takže ses byl proletět?"

"Víš dobře, kde jsem byl. Jestli ti blbne vysílačka, pustím ti televizi. Sekne mi to tam, kameraman měl dobrý úhel záběru."

"Já jen, kdyby ses chtěl třeba vypovídat."

"A víš, že ani ne? Byla to hračka, skoro mi za ně bylo trapně. Už ani ti bankovní lupiči nejsou, co bývali - představ si, že kdybych je nechytil, New York by vůbec nevylétl do povětří, Manhattan by se nepotopil a mrtvých by nebylo dost ani na noční zprávy. Měli sotva deset rukojmích."

Clint se zatvářil nevěřícně. "Jsi si jist? Žádná atomovka pod kabátem?"

Natasha si významně odkašlala a počkala, až k ní oba muži otočí hlavy. "Užil sis dovolenou –"

"Trocha vděku by mému egu neublížila, víš."

"...a teď zpět k vážné práci. Jsem tady, abych ti něco navrhla," zachraptěla. "Vnímej chvilku."

"A já ti pak ty její návrhy, jen tak mimochodem, zkusím rozmluvit," řekl na to Clint.

"Fíha. Ty vážně myslíš, že když ona," ukázal Tony důrazně na Natashu, aby bylo bez pochyb jasné, o kom mluví, "začne někoho přesvědčovat, tak zrovna ty zvládneš utáhnout lidi proti?"

"Za mě mluví rozum!" zvolal Clint, ale samozřejmě něco takového nedokázal říct úplně vážně. "A taky trochu spoléhám, že jí s tím ucpaným nosem málem není rozumět."

"Pořád ještě mohu vrhat výmluvné pohledy, dýky a nádobí," odsekla Natasha.

"Jen doufám, že až nás Fury za tohle vyhodí, platí ty řeči okolo výplatný listiny," ušklíbl se Clint tak vesele, že by mu Tony na tu radost ze života málem skočil.

"Do tvojí ložnice se nikdo neodvážil ani vstoupit, natož vyměnit ložní prádlo," ujistil ho. "Takže kdykoli jako doma."

"Hned jsem ohledně své budoucnosti klidnější." Clint střelil rychlým pohledem po Natashe. "Jasně, promiň. Povídej." Na znamení, že se chystá mlčet, se zmocnil dalšího chlebíčku a zdolal ho na dvě kousnutí. Natasha se zatvářila významně, nasadila slavnostní tón hlasu a ještě vyšponovala už tak rovná záda.

"Anthony Starku, na naší planetě přistáli mimozemšťané."

"Už zas?" zareagoval zcela mimoděk, a podle jejího nespokojeného pohledu úplně špatně.

"Záleží na úhlu pohledu. Tentokrát je to tak nějak," upila čaje, "správně. Pochop: žádní namakaní blonďáci s kladivem a transdimenzionáními mosty na hlasové ovládání. Natož vychrtlí bruneti s poruchou osobnosti."

"Nevím, o kom mluvíš. Teda Thora jsem poznal, samozřejmě – "

"Dokonce ani hejno ohavných agresivních smradlavých a nosatých hnusáků –"

"To je teď oficiální termín? Psát do hlášení Chitauri bylo snadnější."

"- kteří nám spadnou z nebe na hlavu. Žádný úchylný solitér ze zničené planety a v korábu, ve kterém chce ovládnout svět. Prostě kosmická loď, která přiletěla, a dodržovala při tom mimochodem všechny možné fyzikální zákony –"

"Ale ne!"

"- přistála na námi určeném místě –"

"Podle toho tvého chrchlání to nebylo nikde na prosluněné pláži."

"- a navázala běžné diplomatické styky."

"Nikdy jsem neslyšel nic podezřelejšího."

"To říkám od začátku!" vložil se Clint nadšeně.

"A v čem je háček? Všimni si, že se vůbec netvářím dotčeně, že jste mě nepřizvali."

"Diplomatické styky, Starku," šklebil se Clint, "a ty nejsi schopný se chovat diplomaticky."

"Dej si ještě chlebíček."

"K tomu se dostaneme," uťala je Natasha. "Obě strany si vyměnily pár zdvořilostí..." Rozkašlala se tak, že nemohla přestat.

"Nic podstatného, zajímavého ani o čemkoli vypovídajícího," navázal Clint po chvíli zdvořilého vyčkávání. "Přidej si medík, Natashko, píšou tady, že pochází z pečlivě vybraných květenství léčivých rostlin, i když by mě zajímalo, kdo ty včely hlídal. Zkrátka samé zdvořilosti a tanečky, takže si dovedeš představit, že diplomaté byli blahem bez sebe. Komunikace probíhá pomalu, i když se jejich překladatelský software postupně zlepšuje, a s přestávkami."

"Co s tím máte vy dva co do činění?"

"Shield byl jediný, kdo měl v té chvíli technické prostředky na tak rozsáhlou operaci. Ne že by nějaká veřejná soutěž vůbec proběhla, prostě jsme byli na místě přistání první. Dělat tam do bezpečnosti je noční můra – hromada lidí, které ani nestíháme prověřovat..."

"Což mi připomíná, že jsem skouknul zabezpečení toho zatraceného vězení," prohodil Tony zcela mimo téma. "Neproklouzne ani myš, jestli si tentokrát pohlídáte personál."

Natasha se konečně uklidnila. "Dobré vědět." S hrnkem v ruce na ně hleděla s výrazem, který je obviňoval z existence všech chřipek světa, a všeho ostatního zla pro jistotu také. "Jestli dovolíš, vrátíme se k podstatnějším záležitostem."

"Podle množství urgencí, které jsem kvůli tomu dostal, bylo to vězení nejdůležitější událost za sto let."

"Tony, jsi vážně úžasný! Skvělý, báječný! Je ohromné, že jsi dal to zabezpečení dohromady, je mi takovou ctí vidět na vlastní oči tvého génia konat dobro pro lidstvo!"

Tony se oklepal. "To bylo vážně děsivé, opravdu. Už mi to nikdy nedělej. Takže, hodní emzáčci si vyměňovali zdvořilosti, a?"

"A všechno šlo dobře, než se do toho zapletl Loki."

"Jsem jedno velké ucho. Nedovedu si moc představit, co mohl provést, když jsem ho měl skoro pořád na očích, a ještě před pár dny si zavázal tkaničky leda se šlofíkem mezi pravou a levou botou."

"Ukázalo se, že to byl ten důvod, proč se Rada tak najednou rozhodla Lokiho zatknout," pokračovala zase Natasha. "Chtěli ho uklidit ze scény. Část Rady věděla už nějakou dobu, že se blíží kosmická loď. Nechtěli, aby se do toho připletl další nepozemšťan, zvlášť takový chaotik. Furymu to bohužel řekli příliš pozdě."

"Proč bohužel? Jinak by nás snad náš dobrý přítel nevaroval, ale poslušně strčil za katr?"

Natasha jen pokrčila rameny. "Vlastně jsme tu loď objevili vlastními prostředky dřív, než se namáhali nám o ní říct. Faktem zůstává, že Loki se náhle zázračně uzdravil," ani pod jejím významným pohledem Tony ani mrknutím oka nepotvrdil, že by v tom hrálo roli cokoli jiného než zmíněný zázrak, "a je těžké si to nedávat do souvislostí. Protože on něco udělal. Možná si postavil z Lega vysílačku, snad to byla ta jeho magie, čert ví co, rozhodně dokázal vyslat úzce profilovaný signál. Nechce mi o tom nic říct, ale jsem si skoro jistá, že si přivolával posily. Ale odpověď žádná – a myslím, že s takovou možností vůbec nepočítal."

"Odpovědi, které nepřišly," zopakoval Tony Lokiho nedávná slova. "Ano. Jsi rozhodně na dobré stopě."

"Jenže oni, tím myslím raskorikany, vzápětí přestali komunikovat. Ztichli od první chvíle, kdy bylo možné zachytit Lokiho vysílání. Asi o den později si prý vyžádali k dalšímu jednání konkrétně jeho, ale od té doby ticho, přestali mluvit, přestali dokonce vydávat pokyny technického rázu ohledně zajištění jejich modulu a údržby nádrže, prostě absolutní a naprosté ticho. Navíc se nevrátil Thor a Jane Fosterová tvrdí, že Duhový most je neprostupný."

"I když ona tomu říká Rosen-Epsteinův most."

"Rosen-Einsteinův, Clinte."

"To je fuk."

"Takže jste nevymysleli nic lepšího, než Lokiho opravdu popadnout a postavit jim ho pod nos, aby začali mluvit alespoň s ním?"

"Nekoukej takhle, já si taky myslím, že je to blbý nápad!" ohradil se Clint.

"Je to příšerný nápad," souhlasila Natasha. "Dvojnásob proto, že se jich Loki bojí."

"Říká ona," řekl Clint.

"Říkám já," zamračila se.

Clint nesouhlasně potřásl hlavou. "Natřásá se tam s nosem nahoru jako vždycky."

"Tentokrát ne. Je nejistý a tudíž méně vypočitatelný než jindy. Já v tom vidím riziko."

"Loki skutečně měl z něčeho obavy," řekl Tony zamyšleně.

"No jasně. Bojí se, že z něj Fury udělá paštiku."

"Clinte, ber to vážně."

"Co teď vůbec čekáte ode mě - mám mu snad jít dělat chůvu?" ušklíbl se Tony. "Vodit ho za ručičku a drbat za uchem?"

"Anthony Starku," řekla Natasha smrtelně vážně, "dokázal bys mi slíbit, že alespoň občas udržíš pusu zavřenou?"

"Natasho, co ode mě chceš?" naklonil se k ní mírně. Pod nos mu zavonělo vajíčko a majonéza a společně připomněly, že ještě ani nesnídal.

"Abys, až tě dovezeme na místo přistání, nezpůsobil faux pas mezi diplomaty svým nevymáchaným zobákem, abys byl v případě nouze schopný zasáhnout jako Iron man, abys zapnul svůj údajně stále ještě geniální mozek a ano, abys byl po ruce dělat Lokimu chůvu, kdyby mu ruply nervy, protože opravdu nepotřebujeme splašenou kobylu na výstavě porcelánu."

Clint nad tím výčtem jen souhlasně pokýval hlavou.

"Ani tvá barvitá přirovnání nezakryjí skutečnost, že to zní hodně nudně. Sedět v záloze mi totiž nedělá dobře na můj musculus glutaeus maximus," ušklíbl se Tony. "A ty mi navrhuješ plán, ve kterém budu sedět v záloze v každé ze svých rolí? Víš, že potřebuju být středem pozornosti, mám těžkou alergii na vedlejšáky."

Natasha se usmála. "Kdyby měl někdo řeči, oficiální důvod se taky najde. Bruce mi tam brečí, že je mu samotnému smutno –"

"Nespletla sis moji specializaci? Nejsem psycholog! Ani pro asgarďany, ani pro zelené chlapy."

"- a že by se mu ještě jeden geniální mozek hodil, protože ta zatracená kosmická loď je z materiálů, které nejsme schopní analyzovat."

"To už je o něco lepší." Tony se natáhl pro chlebíček jen o vteřinku dřív než Clint, a měl to blíž. "Ale moment, momentíček. Jedno tvé slovo, krátké a na hlásky nenáročné, mi tu rezonuje s vykřičníkem. Prý? Oni si prý vyžádali Lokiho? Vy máte jenom zprostředkované informace?"

"Přesně tak. A na to mám zase alergii já."

Tony se uchechtl. "Proč jsi nezačala tím? Samozřejmě, že vám pomůžu napíchnout systém. Nikomu, kdo mi bude do očí tvrdit, že vede s emzáky přátelské hovory u kafíčka, nebudu věřit ani dobrý den."

"S tebou je občas radost spolupracovat."

"Jdu si sbalit čisté ponožky," řekl s plnou pusou. "Avengers jako za starých časů - jsem celý dojatý, vážně."

"Fury nás zabije," řekl Clint, sotva zmizel Tony za rohem. Zamračil se na poslední kousek pečiva, trochu nešťastně obložený ančovičkami.

"Jasně řekl, že máme udělat cokoli, abychom zvýšili naše šance... hepšík! Sakra, nemáš další kapesník?"

Sygin seděla se skříženýma nohama na posteli, naproti ní jiná dívka, a mezi sebou měly hromádku nějakých holčičích ptákovin, na které odmítl zaostřit pohled, ale hodně v tom hrála roli růžová a zřejmě byly určené do vlasů. Smály se kdo ví čemu tak, že si ho dokonce ani hned nevšimly. Ačkoli dovnitř vtrhl bez ohlášení a bez zaklepání, připadal si poněkud dotčeně, že je mu věnováno tak málo pozornosti. Ani nemluvě o tom dotěrném a vůbec ne příjemném pocitu rodiče, který právě navštívil svou pubertální dceru, umocněném ještě tím, že její pokoj měl, na rozdíl od Lokiho, který všemu okamžitě vtiskl svůj odraz, jednoznačně pozemský ráz. I když možná lepší, než kdyby si představoval hebkost jejích rtů... té vzpomínky se mu od chvíle, kdy se mu usadila na klín, špatně zbavovalo.

"Mohu?" houkl.

Neznámá dívka vyskočila a smích ji rázem přešel. Bylo jasné, že by nejraději utekla, ale že se neodvažuje prosmýknout se kolem něj ke dveřím; vypadala skutečně vyděšeně. Měla krátké tmavé vlasy a byl si jistý, že ji nikdy předtím neviděl. Sygin jen natáhla ruku a přitáhla si ji zpět.

"Co si přeješ, Anthony?" zeptala se.

"Kdo je tohle?" zamračil se. "Do věže by neměl mít nikdo přístup."

"Pracuje pro tebe spousta neviditelných lidí," řekla Sygin mírně, ale v očích jí pobaveně zablýsklo. "Třeba tato milá dívka se jmenuje Rebeka a je to tvá kuchařka."

Trochu ho to překvapilo. "Já mám kuchařku?"

"Omelety nerostou na stromech," řekla Sygin, jako by někoho citovala. "Jestli máš hlad, samozřejmě ti ji na chvíli půjčím."

"Nechci omeletu," odsekl, poněkud vykolejený tím, jak nečekaným směrem mu byly strženy myšlenky, upřené do kosmických sfér daleko od tak banální věci, jakou bylo jídlo.

"Omluv nás na pár chvil, prosím," promluvila Sygin k Rebece a vstala. Nebylo úplně snadné nekoukat jí na nohy. Bosa a v šatech pod kolena vypadala přitažlivě, jen by stačilo zajet rukou... ksakru, nutně už by potřeboval upustit páru. Vzhledem k okolnostem sice bylo nejrozumnější soustředit se na ty Bannerovy problémy s analýzou emzáckých lodí, ale... Být rozumný bylo neskutečně otravné.

"Jdeš za ním, že?" zeptala se, jen co se za nimi zavřely dveře na chodbu. Po veselí posledních chvil v ní rázem nebylo ani stopy; a v hlase zazněla neurčitá touha a smutek.

"Možná," řekl Tony a položil jí ruku na rameno. "Sygin, prosím tě, neopouštěj věž, nepokoušej se nic vymýšlet. Až se vrátím, nějak tvou situaci vyřešíme. Dějí se věci, které vyžadují mou plnou pozornost, a nerad bych do toho přidával i starosti o tebe."

"Samozřejmě," přikývla bez váhání. "Opravdu ti nechci být na obtíž. Oceňuji, žes mi poskytnul přístřeší."

"Dobře. Hmm..." Zaváhal, měl pocit, že by bylo na místě ještě něco dodat. "Hele, a to ona si tu vysedává v pracovní době?"

"Po pracovní době," pravila Sygin a náhle Tonyho prudce objala. "Zachraň svět a vrať se domů," řekla, "kuchařkám nedělá dobře, když nemají pro koho vařit."

Po tak patetickém rozloučení mu nezbylo než se otočit a jít. Ani se neodvážil se ohlédnout, protože měl trochu děsivý dojem, že Sygin by mohla odněkud vytáhnout šátek a mávat na rozloučenou.

"Hej, Anthony!" zaslechl ještě, než stačil zmizet za rohem. No dobře, teď už musel. Ale naštěstí ani neměla šátek, ani se netvářila dojatě. Velmi pozemským gestem mu ukazovala zvednuté palce a smála se. "Ať tě blechy štípou celou noc!" Nu což, snaha se taky cení.

- Pokračování -