Na dosah ruky - 38.

Ledacos se projasní... že by měly potoky krve takové očistné účinky? ;-)
(Zdroj obrázku ZDE.)

Stark se pomalu zvedl. Usilovně přemýšlel, jak oddálit ten největší průšvih. Už prve byli zhoubníci velice ochotní zabít Lokiho při prvním podezření, že ho jde někdo osvobodit; tady nebyl prostor na vyjednávání.

"Čiňte se mnou, co vám velí povinnost!" zvolal melodramaticky. Loki sebou trhnul a malátně otevřel oči. "Pokud neuspěji já, přijdou jiní, aby odvedli zrádce Asgardu ke spravedlivému soudu!"

To je skutečně zarazilo, na chvíli. Předpokládal, že se pokusí spojit se s někým nahoře. A podle té prodlevy, která nastala, to zřejmě i udělali. Tony zatím zdvihl ruce ve všeobecně známém gestu zvaném vzdávám se, které ovšem pro někoho, kdo má repulsory na dlaních, může být mimořádně praktické.

"Kdo jsi, železný muži?" zacvakal jeden z nich tak tak srozumitelně.

"Budu mluvit jenom s vaším velitelem." Vždycky toužil tohle říct nahlas.

"Zabijte je."

Což ale byla úplně špatná odpověď!

Dobře, jeho smysl pro drama jim přidal deset vteřin. Krásných deset vteřin, během kterých se Loki stačil probrat, postavit se na nohy a letmo rozhlédnout okolo. Na pokyn, který vojáci dostali, reagoval první; vyskočil kolmo vzhůru. Vojáci automaticky zvedli zbraně. Vypálilo jich jen pár, než se Tony stačil otočit dokola a většinu jich svými paprsky doslova přeříznout vejpůl. Pak se teprve ohlédl po Lokim: ten se právě přehoupl z jedné stropní podpěry na druhou a hladce seskočil na zem. Znechuceně zatřepal nohou, když omylem došlápl na nějaké zbytky.

"To šlo dobře," konstatoval. "Musíme pryč."

"Jsi v pohodě?"

"Jsem bojeschopný."

"Stejně budu doufat, že ti stačí dostat se na Asgard... nebude. Viď, že nebude."

Loki zaváhal. "Půjdeme na můstek."

"Možná jsem špatně rozuměl. Myslíš tím velitelský můstek? Hlavní řídící stanoviště, spousta vojáků a zbraní, nejchráněnější místo na lodi?"

"A jejich král, kopa slizu a zbabělosti tvarovaná do člověka. Ano, přesně ten můstek."

Loď se silně otřásla. Oba zavrávorali.

"Pak doufám, že pro to máš nějaký hodně dobrý důvod."

Loki se usmál. Byl to ten úsměv. Špatný druh úsměvu.

"Starou dobrou pomstu," prohodil a vykročil ke dveřím. "Právě jsme přistáli na asgardské půdě." Loď se znovu zachvěla. "Zhoubníci vyrážejí do útoku a asgardští vojáci umírají. Nebude jich mnoho, protože byli připravení. Přesto to budou stovky životů, které budou navždy ztracené." Ohlédl se na Tonyho. "A mimo jiné mu dlužím něco za posledních pár dní." Natáhl ruku ke dveřím. Rozletěly se. Aura modravé magie byla kolem Lokiho chvílemi i viditelná - konečně ten správný vesmír v nejlepší možné době. Ať už bylo jádro cokoli.

"Půjdeš se mnou, Anthony?"

"O tom nepochybuj. Stejně je to mizerný nápad, víš to?"

"Donesl jsi mi meč. Jeho ostří hladoví po krvi." Jediným pohybem vytáhl zbraň z jejího provizorního úložiště a několikrát naprázdno švihl vzduchem. "Zhoubníci právě vyrážejí do bitvy, proti nám bude stát jen posádka. Nebudeme bojovat proti celé armádě." Krátce se zamyslel. "Ne, nebudeme. Thor by mi neodpustil, kdybych ho připravil o všechnu zábavu."

Mizerný nápad, mizerná logika. Stark si nebyl úplně jistý, nakolik Loki ještě mluví s nadsázkou.

A pak začal boj.

V nepříliš širokých chodbách lodi proti nim nemohl vyběhnout dostatečný zástup vojáků, aby je mohl převálcovat prostou přesilou; doslova se stavěli do řady, aby mohli být zmasakrováni, protože Loki se oháněl mečem způsobem, který napovídal dlouhým létům cviku a značné zuřivosti. Rány odrážel s lehkostí, paprsky jejich zbraní se mu nedokázaly dostat na kůži a viditelné výboje magie z jeho rukou v zástupech nepřátel vytvářely krvavé záseky.

Ne že by si Tony připadal neužitečný nebo dokonce zbytečný. Možná se nemohli k ráně dostat všichni naráz, bylo jich však mnoho a byli odhodlaní. Snad by Loki prošel i sám... ale stěží. Tony měl doslova plné repulsory práce, ještě nikdy nebojoval proti takové přesile. Byl to fantastický tanec plný kontrastu špinavě červené krve a světlých hábitů a chraplavého křiku. Podlaha klouzala prolitou krví a nezbyl žádný prostor pro váhání nebo pochybnosti. Snad desetkrát Lokimu zachránil život a snad desetkrát zachránil Loki ten jeho. V jednu chvíli se skoro nemohli dostat dál přes hromadu mrtvol dál. Bylo to děsivé...? Možná. Nějak nedokázal litovat armádu, která přišla způsobit genocidu, alespoň ne teď, kdy mu místo krve koloval v žilách adrenalin. Bylo to hrůzné stejně jako opojné a oni byli málo lidští; když se konečně probojovali na můstek, Tony zjistil, že je těžší se zastavit, než by bylo pokračovat dál.

Za několika ovládacími panely sedělo asi pět členů posádky a usilovně předstíralo, že jsou nezbytní pro chod lodi. V kapitánském křesle sám král - musel to být on, podle honosného šatu a postoje - jeho garda padla už přede dveřmi. Obrovské panoramatické okno - či obrazovka - pak přenášelo obraz bitvy pod nimi. Stark si až v té chvíli uvědomil, že ji slyší; ozvěnu křiku, třesku zbraní, exploze - jakýsi pronikavý hukot, ve který se všechny ty zvuky slévaly; naléhavý a hluboce, niterně živoucí.

Loki pokročil vpřed. Boj ho dostal do stavu jakési potlačované zuřivosti, přímo vibroval vzteky.

"Chceš zemřít v boji, nebo tě mám setnout rovnou? Písně se nebudou zpívat o žádné z tvých smrtí, protože při vyslovení tvého jména si každý jenom odplivne. Ty ubožáku! Skutečně jsi chtěl zaútočit na Asgard? Skutečně sis dovolil vztáhnout ruku na jeho právoplatného vládce? Ubohý, nepatrný červe!" Poslední slova se rozlehla jako burácení hromu.

"Měl jsem tě zabít, dokud byl čas," vykřikl král a prudce povstal. "Nebýt tebe, Asgard mohl být náš bez boje! Zrádce v každém okamžiku, zrádce všech!"

Loki si pohrdavě odfrknul. "Těžko," odsekl. "Jestli si tohle myslíš, nic jsi nepochopil o moci Asgardu. Byť byste způsobili mnohé škody, kterým bylo moudré zabránit, Gordate, prohrál jsi, prohrál jsi už ve chvíli, kdy ti tvé ambice zatemnily rozum. Dávám ti poslední šanci tasit, a to jenom proto, že tě příliš nenávidím pro rychlou smrt."

"Poslal tě Ódin, že? Proč chceš být na straně krále, který tě vydal do rukou nepřítele," pokoušel se Gordat smlouvat, zklidnit tón, naznačil smířlivé gesto. "Spolu můžeme ještě zvítězit! Budeš se podílet na vládě..."

Loki udělal krok kupředu a zdvihl meč.

Gordat chtěl ustoupit, ale narazil do křesla. Upadl na kolena. "Vzdávám se," vypravil ze sebe a prudkým pohybem odhalil tvář. Bledou, skoro bez nosu, s tvrdými, lehce zobákovitými rty. "Dovolávám se práva vzdát se a stát se válečným zajatcem."

Jeden z mužů, kteří se dosud krčili za ovládacími panely, vyrazil kupředu. Loki se po něm ani pořádně neohlédl; prudce švihl mečem a hlava odletěla kamsi stranou, zatímco tělo se zhroutilo na místě k zemi.

"Já ti to právo upírám." Lokiho zuřivost neklesala. Byl jí plný, přeplněný, tryskala z něj ve hmatatelných vlnách. Krve mrtvých ještě nebylo dost, aby ji dokázala uhasit.

"Pomohl jsem ti," vypravil ze sebe muž s nepokrytou hrůzou. "Slíbil jsi, že se mi odvěčíš!"

"Dovoláváš se vděku zrádce?" To nebyl smích, spíše vzteklé vyštěknutí. "Nikdy jsi neproslul prozíravostí. Daruji ti život za život! Budeš žít ty, a nebo tvé děti?"

Na okamžik celá scéna strnula v nehybnosti. Stark se neodvážil pomalu ani vydechnout; Loki se pohyboval na samé hraně příčetnosti, tenké jako vlas. Král na něj upíral zrak tak nepokrytě, lidsky zděšený, že...

"Já," vydechl.

"Špatně." Loki napřáhl meč. "To vlastně nebyla otázka. Já už zvolil - tvé bastardy."

V místnosti se zablesklo.

"Ne, Loki, zadrž!" zvolal za ním mocným hlasem Ódin. "Je to král!"

Meč zasvištěl vzduchem, s modrým závanem magie, který se jen pomalu rozplýval v jeho stopách. Zhoubníkova hlava odlétla, odrazila se ode zdi a přikutálela se jim zpět pod nohy; ústa v děsu pootevřená a oči vytřeštěné. Loki se sklonil a ulomil z jeho hlavy výčnělky, které kdysi Tony považoval za oči. Ukryl je v záhybech svého oděvu; pak se teprve napřímil a otočil k Ódinovi.

"Král?" řekl. "Netrpím přehnanou úctou ke králům."

"To skutečně ne," řekl Ódin těžce. Nedokázal snadno odtrhnout pohled od mrtvé tváře.

"Zvláště ne ke králům, kteří chtějí zničit, co je mé!"

"Loki! Bylo nepatřičné zabít muže, který se vzdal!"

"Vynech dětské lekce poctivých soubojů, zrovna ty, na tomto místě! Mučili mne jen o pár pater níž a věř, že za tu vzpomínku proliju ještě hodně jejich krve. Buď vděčen, že jejich a ne tvou."

"Dovolával se tvého slibu."

"A dostal svou satisfakci! Jak můžeš druhým připomínat jejich sliby? Byl jsem ochoten vykonat vše, co žádáš, a žádal na oplátku jednu jedinou věc, jedinou!"

Ódin se - kupodivu - ohlédl po Tonym. "Měl na výběr," řekl tišeji. "V každém okamžiku měl na výběr."

"Tak naše dohoda nezněla," odsekl Loki. Vzduch mezi nimi skoro jiskřil napětím. "Vedl jsi ho jako ovci na porážku-"

"Šlo mi o tvůj život, Loki. Anthony v každém okamžiku usiloval jenom o to, aby mohl zachránit tebe. Pokud jsi v někom dokázal vzbudit takovou loajalitu a lásku, zasloužíš si jeho pomoc. Zasloužíš si žít."

Příčetnost tenká jako vlas praskla jako dlouho napínaná struna. Loki vztekle zařval a vrhl se vpřed. Ódin zajel rukou k pasu, kde visel jeho meč, ale bylo jasné, že to nemůže stihnout. To už ale Tony skočil - snad už v okamžiku, kdy se Loki nadechoval k výkřiku, protože v takovém stavu byla exploze vzteku nevyhnutelná. Narazil prudce do Lokiho, meč hlasitě zazvonil, když upadl na zem, a v kotrmelcích se zastavili až u zdi. Loki sebou hodil, jako by chtěl vstát, ale Tony ho chytil za ramena a strhl zpět. Zdrželo ho to sotva okamžik. Prudká vlna magie vyrazila směrem k Ódinovi, aby se rozprskla těsně před ním. Ne zcela neškodně - její poryvy nadělaly z nepatrného zbytku živých zhoubníků na můstku zhoubníky zcela neživé a z většiny vybavení trosky, které se jen pomalu snášely k zemi.

Dva muži asgardské stráže, jen se štěstím ochránění svou pozicí za královými zády, pokročili vpřed, aby bojovali za svého pána; ten jim však pokynul, ať ustoupí.

"Dole stále probíhá bitva," zvolal Ódin. "Zhoubníků je mocný zástup. Vybojujme vlastní boje až tehdy, kdy bude Asgard v bezpečí. Přišel jsem vyjednávat o příměří, ale již není s kým. Heimdalle, přenes nás!"

Ódin zmizel a s ním i jeho společníci. Loki vstal. Třásl se vzteky.

"Já tě nenávidím!" vykřikl. "Nikdy nebude nic dost dobré..." Náhle bylo ticho. Chvíli stál nehybně; v očích plamen a chvějící se ramena. Prudce se otočil k Tonymu.

"Můj boj ještě neskončil," zavrčel. "Tady bys měl být v bezpečí."

"Jestli ty jdeš bojovat za Asgard, pak já také," řekl Tony.

"Už jsi vykonal dost. Nic Asgardu nedlužíš."

"Pak to ber tak, že chci bojovat po tvém boku."

Loki vydechl. "Zůstaneme tedy spolu až do hořkého konce."

Popošel k místu, kde na podlaze ležel jeho meč. Zahleděl se na něj zamyšleně, ale nesklonil se pro něj a nezdálo se, že by ho chtěl znovu uchopit do ruky. "Jaký to osud," řekl zvolna, "co jen mohlo vést tvé paže, aby se pro mě chopily zrovna této zbraně. Předurčené napít se královské krve... a tak se také stalo."

Tony se postavil vedle něho. Nepromluvil, nechtěl ho rušit. Zdálo se, že Loki konečně začíná vychládat, ten nejhorší, bezhlavý vztek se v něm rozpouštěl a odplouval pryč. Sám měl o čem přemýšlet: z těch pár slov, které si Loki s Ódinem vyměnili, vyplývalo pár věcí, díky kterým si připadal tak trochu jako... hlupák. Takže Loki žádal o jeho život? Fajn, to se ještě dalo pochopit. Měl ochranářské chvilky. Ale Ódin, místo aby Starka někam odklidil, ho skutečně vedl jako osla za mrkví.

Loki se zahleděl z okna na bitvu. "Sám jsem ho kdysi ukul, ve zlosti a hněvu," navázal na svá slova. "Na svazích sopečné hory, z hvězdného železa. A vložil na něj angst."

Otavan, nejspíš i ta holka, jak se jmenovala... Valia, tak nějak... i to musel být on... Tony neustále dostával k dispozici znalosti a místa, díky kterým mohl Lokimu pomoci. Získal Undisu. Nepochyboval o ní, ale Ódinovým záměrům posloužila dobře. Dostal se k Lokimu do vězení a pomohl mu svou krví od prokletí, získal k dispozici dílnu, znalosti o kameni a ochraně, kterou dává, vyrobil si oblek. Každou drobnost, kterou dokázal, mohl dokázat díky Ódinovi. On i Loki byli zcela v jeho vleku a přitom v každé chvíli, přesně jak řekl, měli na výběr; asi stejně jako se člověk visící nad propastí může pustit, nebo držet dál. Byl odrazován, podrobován zkouškám. Tony se trochu oklepal. Kam by až zašla Valia při svém svádění? Ódin se nechoval jako otec, ale jako soudce a pokušitel zároveň; jako rozmarný bůh, kterému nezáleží na životech jednotlivců. Manipuloval s nimi se všemi a to nebyla dobrá kombinace, dělal z téhle války hru, nebo snad další příběh do písní, plný příčin a následků a osobních motivací. Anthony si vysloužil svou vytrvalostí šanci pomoci Lokimu. Loki si tím, že ho k sobě dokázal připoutat, vysloužil... život? To bylo hrůzné; a tolik maličkostí se mohlo zvrtnout.

"Už se té zbraně nedotknu. Stačí, že jsem Ódinovou loutkou, nemusím být ještě svou vlastní."

Vlastně Lokiho zlost a hořká slova dokonale chápal, byť za ty možnosti byl zároveň vděčný. Nebo snad - věděl, že by měl být vděčný. Ódin nastražil dobře své vějičky. Pozemšťan si zahrál na hrdinu, Loki dostal za uši a ve finále bude ztracený syn, vytrestaný, ale s aureolou hrdiny, přijat zpět na Asgard a oženěn s dívkou ze slušné rodiny...

"Nejraději bych se ho chopil sám," zavrčel. Loki ho bleskově chytil za paži, jako by se snad už pro něj skláněl.

"Asi by přeci jen nebylo správné zabít vlastního krále uprostřed bitvy, i když jsem sám stěží odolal," řekl s pousmáním. "A kdyby přeci, mé právo je starší. Pojďme - ještě nás čeká práce. Vidíš?" Přistoupili k oknu. "Tady bojuje se svými lidmi Sigurd," ukázal na úsek s výjimečně uspořádanými šiky asgarďanů, "a tady Thor s Mjolnirem." Bylo to patrné i z té výšky. Tu a tam se od z určitého místa šířily kruhové vlny síly a těl vylétajících do vzduchu. Loki pak napřáhl ruku k průzoru a skoro vzápětí se po něm rozběhly praskliny.

"Dekomprese," pronesla Undisa těsně před tím, než sklo puklo. Tony se jen tak tak stačil zapřít za pult, aby ho neporazil vzduch ženoucí se ven. Uvnitř lodi byl znatelně vyšší tlak; ale byl to jen okamžik. Dovnitř vtrhl svěží asgardský vítr a voněl mořem.

Tony si okamžitě strhl přilbu a zhluboka se nadechl.

"Konečně vzduch! Do smrti nechci vidět žampionovou pizzu."

Loki na něj pohlédl. "Rád znovu vidím tvou tvář," řekl a natáhl ruku. Zabořil mu prsty do vlasů a přitáhl si ho blíž. S pousmáním se pak sklonil k rychlému, ale důkladnému polibku. Anthonyho to tak zaskočilo, že reagoval zcela instinktivně: ochotně spolupracoval.

Žel, byla to jen kratičká chvíle. Nebo snad naštěstí, že si ji dokázali vychutnat a pominout dřív, než se připomněla mrtvá těla okolo.

"Musíme jít."

"Co chceš za zbraň? Je tu docela slušný výběr."

"Nevidím nic vhodného. Dnes mohu bojovat ryzí magií, a také budu. Nuže, Anthony - nechť náš boj vstoupí do písní!" Vyskočil na pult a postavil se do okna. Tonymu se ten pohled moc nezamlouval - stále byli stovky metrů nad zemí - ale Loki vypadal, že se nadechuje toho čistého vzduchu s nebývalým potěšením.

"Ódin se mýlí, když se domnívá, že nemá s kým vyjednávat," zvolal. "V bitvě královská moc končí a hlavní slovo mají vévodové vojenské krve. A ti jsou tam," ukázal na loď, která přistála kus od té jejich. "Odnes mě za nimi, Anthony. Dnes budeme vyjednávat po mém."

- Pokračování -