Ztracená paměť Hermiony Snapeové (8.) - Mým osudem

Poslední část. Rodrigo balí uzlíček a vyráží na další štaci.



Longbottom naprosto neovládal nitrobranu. Snape hladce sklouznul po vrstvách čerstvých myšlenek, přes oblak úžasu, že si někdo skutečně dovolil použít nitrozpyt na bradavického profesora, do hutného oblaku nenávisti ke své osobě – byl to víc než oblak, byla to obří hora nenávisti poskládaná z tisíců domnělých i skutečných příkoří a zklamání, zhutnělá dlouhými roky – Neville nikdy neskousnul, že ani jeho dospělé já nedokázalo nad Snapem získat navrch, a jeho nezájem si bral velice, velice osobně.

Severuse Snapea zajímala ale jediná věc, a to vzpomínky na Hermionu. Nebylo snadné se v té změti vyznat, minulost i současnost se proplétaly dohromady a Snape už dlouho nitrozpyt aktivně neužíval. Rychle se ale do toho začínal dostávat. Bušení na dveře skleníku a Potterův vzteklý hlas úplně vytěsnil z mysli.

A bylo to tam. Den, kdy Hermiona zmizela. Vnímat ji Nevillovýma očima bylo zvláštní a nové, a Snape si uvědomil, že ji zdaleka nevidí stejně. Kde ji měl Snape v mysli usazenou jako reálnou, skutečnou partnerku, mladší, což bylo při jejich soužití třeba brát v úvahu, ale dospělou a plně kompetentní, rozumnou, elegantní ženu plnou možná nepochopitelné, ale upřímné náklonnosti, tam viděl Longbottom podivnou změť nesourodých dojmů. Hodných lásky, nepochybně: byla pro něj krásná, obdivoval její chytrost, s láskou vzpomínal na její já ze školních let, kupodivu mu nezáleželo zdaleka na její inteligenci, zato ji litoval a neustále hledal stopy nemoci či kouzel, poblouznění, které ji přimělo zůstávat s manželem. Byla pro něj laskavá princezna, toho času zakletá. Vzdálenější než dřív. Princezna… která ho nikdy plně nedocenila, nikdy dost neobdivovala a nikdy dost nebránila, nesnažila se mu přiblížit. Málo se snažila uniknout svým okovům. Vlastně to byla zrada! Jedna polovina jeho duše ji zbožňovala, druhá nenáviděla.

Snape bez většího zaujetí vstřebal tento rozpor a soustředil se na to jediné konkrétní dopoledne. Hermiona si vyšla během volné hodiny na vzduch, viděl ji rázným krokem procházet po pěšině, kudy vedlo její oblíbené kolečko k jezeru a zpátky do hradu. Neville se k ní přidal zdánlivě náhodou. Hermiona byla v nezvykle rozjařeném rozpoložení, usmívala se pro sebe ještě dřív, než ji oslovil, viděl ten úsměv už ve chvíli, kdy se k ní blížil a ona o něm ještě nevěděla.

Neville byl ten den naopak v rozpoložení velice neblahém. Snape ho naštval nějakou banalitou a pohár pro jednou přetekl – vůbec si neuvědomil, že Hermionina odezva v takové náladě nebude pozitivní, když k ní přistoupil a hořce si postěžoval.

„Ale Neville,“ smála se. „Pořád si to bereš tak osobně? Vždyť se chová ke všem stejně – a ty mu navíc hrozně nahráváš.“

„Hermiono, jak to můžeš snášet?“ uchopil ji Neville za ruku a otočil k sobě. „Tohle si přeci nezasloužíš! Já vím, už sis na to asi prostě zvykla…“

„Nedělej ze mě oběť,“ pokusila se mu ruku jemně vytáhnout. „Vy dva spolu nevycházíte – dobře, netěší mě to, ale -“

„Uteč se mnou!“ vykřikl ten rozběsněný Neville. Svůj vztek vnímal jako spravedlivý hněv a toto osudové rozhodnutí jako projev statečnosti a mužné rozhodnosti. Bohužel jenom on sám.

„Cože?“ vyslovila Hermiona užasle.

„Už to plánuju strašně dlouho – půjdeme někam daleko, můžeme začít znovu. Chci s tebou žít v klidu,“ a Hermiona jen s očima navrch hlavy přihlížela tomu výtrysku emocí, „a ty se konečně dostaneš z jeho vlivu…“

„Vážně by ses měl -“

„Zasloužíš si jiný život! V jakém na tebe lidi nebudou koukat skrz prsty jako na někoho, kdo si vzal smrtijeda! Myslíš, že jsem si nevšiml, kdo všechno tě ani nepozdraví? Já se o tebe budu starat, budu se k tobě chovat úplně jinak než on, budeme chodit - třeba na plesy, když budeš chtít, budeme mít kopec dětí, copak tohle ti může dát?“

Hermiona se spíš pro sebe pousmála a mimoděk pohnula rukou k bříšku. „O kopec bych možná tak úplně nestála, ale…“ Rozpačitě a už rázně mu ruku vytrhla. „Neville,“ začala znovu, ale on při pohledu na její gesto zbledl.

„Chceš říct, že jsi – že on tě – že čekáš -“

„Laskavě si to nech pro sebe. Jasné, Neville? Tohle se dozví ode mě. A přestaň bláznit.“

„Snape přece nemůže…“ Neville neurčitě zamával rukama, rozrušený na nejvyšší míru.

„Mít děti, myslíš?“ přeptala se Hermiona skoro posměšně. Jeho rozpoložení na ni moc hluboký dojem neudělalo. „Kvůli Nagini? Vím, že i Severus se toho bál. Možná zbytečně. Možná se zase jednou potvrdilo, že kouzelníci mají fantastické regenerační schopnosti. Měl bys to vědět – tvoje jizvy po bitvě také nakonec zmizely, i když byly způsobené temnou magií.“

„Jak jsi mi to mohla udělat?“ zavyl Neville a Hermionin úžas se začal měnit ve zlost.

„Tohle už ale vážně přeháníš,“ začala, ale ani tentokrát nedostala šanci domluvit. Nevilla, už tak v neblahém stavu, ta zpráva rozrušila na nejvyšší míru. Pocit zrady se v jeho tváři odrážel tak zřetelně, že by se snad i horský trol ustrnul.

„Já vážně doufal…“ Nadechl se. Brada se mu chvěla. „Hermiono, to zvládneme, i tak můžeme…“

„Stačilo,“ uťala ho Hermiona stroze. „Jsi vytočený, beru to tak. V tomhle teď nebudeme pokračovat.“

Temné odhodlání, které bobtnalo a rostlo už po dlouhý čas, vymrštilo svá chapadla z hlubin nevědomí. Touha pomstít se Snapeovi definitivně převážila nad náklonností k Hermioně. Zradila ho přeci! Zradila ho tím nejstrašnějším způsobem. Získat ji i ublížit jemu, ale teď už je důležitější to druhé...

„Imperius!“ sevřel Neville pevně hůlku, byl to okamžitý nápad, ale promluvil pevně. Hlas mu vibroval vzteky. „Zabiješ Snapea… odejdeme spolu!“

„Ne,“ splynulo Hermioně ze rtů slabě. „Ne…“

„Zabiješ Severuse Snapea,“ pokračoval Neville zarputile. Jeho dávná nenávist dodávala kouzlu potřebnou sílu. Hermiona zbledla tak strašlivě, až vypadala téměř průsvitná. Vytřeštěnýma, nevidoucíma očima zírala před sebe, ruce napůl vztažené, jako by hledala oporu. Snape, ponořený ve vzpomínce, nehmotný a k uzoufání nemohoucí, měl co dělat, aby tu mysl kolem sebe nezačal ničit a drásat a neudělal z téhle pokřivené osobnosti jenom cáry. Bylo těžké se soustředit a vzpomínky se začaly rozostřovat. Neville se vzchopil a znovu se pokusil o obranu. Snape si i výrazněji uvědomil okolní těžký vzduch, a hlavně hlasité zvuky, protože Potter se pokoušel do skleníku dostat stále razantnějšími způsoby.

„Legilimens,“ opakoval, protože potřeboval vědět, co se Hermioně stalo, a teď už byl blízko.

Bylo tam – bylo to tam všechno. Bránila se urputně a odhodlaně. Vší silou své mysli... i láskou. Odmítala podlehnout Imperiu s takovou úporností, až nakonec vytěsnila všechno – všechna ta léta se Severusem Snapem. Nemůže přeci zabít někoho, koho pořádně nezná, ke komu se nedostane blízko, kdo je o tolik silnější než ona, s tímhle nemůže mít nic společného, neměla by šanci to dokázat, nesmí, není to možné! Pět let paměti se stočilo do úhledného balíčku a zaklaplo za sebou nejpevnější zámky.

Neville to v té chvíli ještě nevěděl. Viděl jen Hermionu, která se před ním potácela duchem úplně nepřítomná a na pokraji zhroucení, stěží vnímající. Rychle ji odvedl do skleníku – právě do tohoto studentům nepřístupného skleníku – a hbitě ve vhodném koutě vykouzlil pohovku. Hermionu uložil, uspal – a panice propadl až pak.

„Severusi Snape!“ rozčilený hlas Minervy McGonagallové mu roztříštil veškeré soustředění. Trochu zlomyslně ho napadlo, že Potter není vůbec ve své kůži, jestli na otevření skleníku potřeboval ředitelku – před kterou nešlo zavřít žádné dveře v Bradavicích bez ohledu na použité kouzlo a sílu magie – a prudce vyskočil na nohy.

„Nemůžeš ho zabít prostě proto, že žárlíš!“ vykřikla a Snapea to v první chvíli tak zaskočilo, že jenom zamrkal překvapením. Ani nevěděl, co ho překvapilo víc. Jestli to, že by si Minerva po těch letech myslela, že by někoho skutečně zabil; nebo její neinformovanost.

„Expeliarmus,“ udělal Potter napůl skrytý za jejími zády, což bylo nefér a nesportovní a trapně účinné, protože Snape, který se těžko vzpamatovával z pokřivené Longbottomovy mysli, ještě zdaleka nebyl úplně bdělý.

„On zešílel,“ vykřikl Neville a zuřivě sebou zazmítal. Když Snape přišel o hůlku, konečně se dokázal vzepřít poutacímu kouzlu a rychle se snažil vyhrabat na nohy. Vypadal rozhozeně a znejistěle, ale sílila v něm naděje, že v tomhle zmatku možná ještě něco dokáže vytlouct pro sebe.

„Pottere, spoutejte ho,“ štěkl Snape. „Všechno to udělal Hermioně on.“

Harry, hůlku napřaženou, se nad celou situací mračil jako čert. „Neville, dej mi hůlku,“ řekl přísně. „Bude to tak lepší. Uklidníme situaci a celé se to vysvětlí.“

„Hermiona se na chvíli probrala,“ podotkla Minerva, už zdaleka ne tak sebejistá, jako před chvílí. „Řekla jen ‚Zachraňte Nevilla’ a zase odpadla.“

„No, ve skutečnosti řekla ‚Neville – zachraňte ho‘,“ řekl Potter. „Což je velmi nejednoznačné. A tak si teď pěkně všichni spolu sedneme a promluvíme si.“

„Snad mu to nevěříte?“ vyštěkl Neville nezvykle vysokým hlasem vibrujícím panikou. „Smrtijedovi! Hermiona chtěla odejít se mnou a on to nedokázal přijmout. To kvůli němu ztratila paměť!“

„Začínám vážně uvažovat, že mi za to ten Azkaban stojí,“ zavrčel Snape.

„Neville, hůlku.“

„Ne! Víte, co dokáže – všechno překroutí…“ Neville začal couvat. Snape se pohnul směrem k němu, ale hůlka a zběsilý pohled ho zastavily. Pak Neville vykřikl pár slov a divoce zakomíhal rukama. Shora se sneslo několik šlahounů rostliny, se kterou měl již Harry tu čest, tedy s její o hodně menší sestřenkou, a neskutečnou rychlostí omotala všechny tři kouzelníky. Harry ještě zkusil švihnout hůlkou, ale rostlina ho stiskla tak, že jenom zaúpěl a zalapal po dechu, hlavu vyvrácenou v bolestivém úhlu. Neville si rychle přivolal jejich hůlky a odhodil je někam do hlubin skleníku.

„Nic nechápete,“ zasupěl. „Takhle to být nemělo!“

„A jak přesně to mělo být?“ promluvil nový hlas. Hermiona, opírající se o dveře a udýchaná, pobledlá a viditelně rozklepaná, a také vzteklá a odhodlaná, mířila na Nevilla hůlkou a v očích měla vraždu. „Ty zatracený… já si to pamatuju. Možná ne všechno, ale už si to pamatuju! Jak jsi mohl, Neville? Byli jsme přátelé!“

„Mohli jsme být víc,“ vyslovil naléhavě, „pořád můžeme, Hermiono. Udělám pro tebe cokoli…“

„Všimla jsem si,“ řekla chladně. Neudělala tu chybu, že by začala ve spleti rostlin hledat zajatce, oči z Nevilla vůbec nespouštěla. „Zatím jsi mě prostě – zhypnotizoval! Využil jsi toho, jak jsem mimo po tom tvém zatraceném Imperiu, já si to vybavuju, chápeš – i ty tvoje bylinky, co mi měly vymýt zbytek mozku - Neville, hypnóza podle knížky z knihovny?! To snad nemyslíš vážně! Ždímal jsi mi mozek a přitom hledal v rejstříku!“

„Byla to dobrá práce,“ řekl zatvrzele. „Čaroděje většinou zhypnotizovat nejde. Ale byla jsi vážně úplně mimo. Fungovalo to!“ Ani on z ní nespouštěl oči.

„Nijak zvlášť, jak je vidět,“ opáčila. „Pořád jsem si opakovala, že se musím držet od Severuse dál. To se mi sice úplně nepovedlo, ale aspoň jsem se mu vyhýbala. To, jak jsi mi naprogramoval mozek na pár latinských citátů, to bylo hodně chytré. Abyste věděli,“ dala poprvé najevo, že ví o dalších zúčastněných, „schválně čekal pár dní, aby zmizely stopy Imperia a vůbec vší magie. Pracoval jenom s hypnózou. Posiloval stále dokola pár pokynů a rozkazů, pořád a pořád, celé hodiny. Pomohl si těmi svými bylinami – přímočaře a jednoduše, prostě mě nenechal probrat se natolik, abych se mohla bránit. I to byl chytrý tah, že jsi využil tu svou vůni a přesvědčil mě, že je pro mě přitažlivá… ještě posilovala vsugerované rozkazy...“ Vypadala zuřivě a další slova skoro vyplivla: „Teď se mi z tebe leda zvedá žaludek.“

„Takhle nemluv,“ zašeptal.

„Odlož hůlku, Neville,“ zavrčela.

Snape, dva tři metry nad ní, jen marně napínal svaly proti šlahounům rostliny. Věděl, že si musí pospíšit, a měl strach. Hermiona se sotva držela na nohou, nemohla mít proti Nevillovi šanci.

„Já vás zvládnu všechny,“ vyhrknul náhle Neville po chvíli zběsilého zírání na Hermionu. „Teď už… teď už vím jak na to… a té vůně mám ještě spoustu,“ roztáhl ústa v jakémsi šklebu. „Oblíbíte si ji, uvidíte.“

Harry, který visel hlavou dolů, se ani vzepřít nedokázal, byl omotaný obzvlášť důkladně a jeden šlahoun se mu táhnul přes krk. Sípavé nádechy, které z jeho strany přicházely, zněly jako něco, co vyžadovalo rychlé řešení. Na Minervu Snape ze svého místa neviděl, ale nepředpokládal, že by zrovna ona dokázala tuhle přetahovanou rozhodnout v jejich prospěch.

„Expeliarmus!“ švihla Hermiona hůlkou.

„Protego,“ odpověděl Neville snadno, přesně tak, jak ho kdysi Harry učil. A jedním dechem navázal: „Expeliarmus!“

Hermionina hůlka vylétla do vzduchu a zapadla někam mezi květináče.

„To nás chceš všechny zabít?“ přeptala se Hermiona. „Tohle je slepá ulička. Vůbec nic nezískáš, když budeš pokračovat,“ rozhodila rukama, „takhle!“

„Ale získám,“ vydechl skoro s úlevou. „Stačí, abyste zapomněli posledních pár desítek minut.“

„Máš dojem, že vůbec nebude nápadné, když několik profesorů náhle ztratí paměť?“

„Bohatě mi stačí zabít toho zatraceného smrtijeda,“ řekl Neville zavile. „Ano, tak to udělám… to on se snažil vás zaklít… zabil jsem ho v sebeobraně…“ Zdvihl oči ke Snapeovi. „Vidíš? Dostal jsem tě,“ řekl.

Hermiona se pohnula směrem k němu, ale okamžitě znovu namířil hůlku. „Nikam nechoď! A neboj se, všechno bude v pořádku. Nějak to vymyslím, aby to bylo v pořádku.“

„Vzpomněla jsem si prve, vzpomenu si zas,“ řekla Hermiona. „Tahle historka se neudrží.“

„Vzpomněla sis, protože jsem udělal chybu a chtěl po tobě příliš. Koneckonců,“ ušklíbl se, „i v té knize píšou, že by pokyny neměly jít příliš proti povaze hypnotizovaného. Tentokrát to nebude nic proti tvé povaze, neboj. Mělas mě přeci ráda. Na to můžeme směle navázat.“

„Tobě prostě přeskočilo,“ rozhodila Hermiona rukama.

„Accio flakón,“ řekl Neville a natáhl ruku. Odněkud z hlubin skleníku přilétla zdobená lahvička s rozprašovačem a on bez prodlení stříknul směrem k Hermioně. Ta si okamžitě zakryla nos a ústa předloktím, opatrně dýchala přes tlustou látku hábitu.

„Nech toho,“ zahuhlala zuřivě.

Snape o kus výš takové možnosti neměl. Na druhou stranu, jeho nikdo pár dní v kuse nepřesvědčoval, že tuhle vůni prostě musí zbožňovat. Dolétl k němu jen slabý, docela příjemný závan směsi bylin, kterou nedokázal rozklíčovat, a jen ho to přimělo zvýšit své úsilí.

„Hermiono,“ řekl Neville s úsměvem a povzbudivě. „Není ta vůně nádherná?“

„Je,“ pousmála se Hermiona a svěsila ruce. Přimhouřila spokojeně oči a zhluboka se nadechla. „To je úleva! Je opravdu… opravdu příjemná.“ Rozčilené vrásky se jí vyhladily a usmívala se na Nevilla s pokojnou sebedůvěrou. „Mám na ni samé hezké vzpomínky.“ Samovolně vykročila směrem k Nevillovi. Uhladila si vlasy a i když ji teď viděl Snape jenom zezadu, věděl, že celá září. „Musím teď udělat něco, co jsem chtěla udělat už dávno… co se mělo stát v tu noc… na věži, víš…“

Nevillovi poklesla ruka s hůlkou a zíral na Hermionu se směsí naděje a podezření.

„Mohu?“ zeptala se Hermiona a natáhla k němu ruce.

Snape mimoděk zaznamenal, že Potterovo sípání přestává být slyšet. Škubnul napůl vyproštěnou nohou, ale rostlina se zamlela a utáhla pevněji.

„Hermiono, konečně,“ usmál se Neville a Hermiona, ta skvělá, nejlepší Hermiona na světě, se rozmáchla – a udeřila Nevilla do obličeje. Nebyl to žádný pohlavek nebo obyčejná facka. Byla to poctivá rána pěstí, za kterou by se nemusela stydět ani v hospodské rvačce. Však taky vyjekla bolestí a ruku s bolestnou grimasou stáhla zpátky.

„Auuu… já ti dám konečně!“

Nevilla ta rána div neotočila dokola, naprosto ji nečekal. Hermiona mu bleskově vyškubla hůlku a uskočila dozadu.

„Hermiono – Harryho, rychle!“ vykřikl Severus. Hermiona zacouvala od zaskočeného Nevilla a dovolila si rychlý pohled vzhůru.

„Diffindo,“ udělala napůl poslepu a místo listí se dolů snesl kus Potterova pláště. „Diffindo!“ zkusila znovu, šlahoun sebou poplašeně zaškubal, Snape přímo jasnozřivě cítil, jak málo stačí, aby mu začaly praskat kosti, ale Potter konečně spadl dolů. Ozvalo se jakési zachroptění, buď se mohl konečně nadechnout, nebo definitivně přišel o zbytek vzduchu.

Hermiona, asi přeci jenom buď trochu omámená, nebo celkově popletená, úplně zapomněla, že by mohla Nevilla třeba svázat. Ten sebou náhle mrsknul a zmizel mezi zelenými stvoly jedovatě zelené rostliny s širokými listy.

„Krucinál,“ ulevila si Hermiona. Zahleděla se vzhůru a tentokrát pečlivě mířila, když odřezávala Severuse. Dopadl s pramalou elegancí, ale pořád to byla změna k lepšímu. Ani se pořádně nezvedl na nohy a málem po kolenou se vrhnul pod Minervu, aby ji zachytil do náručí. Zraněný hrudník těžce protestoval a Snape znovu klesl na jedno koleno, zuby zaťaté bolestí a ledový pot po těle. Ale Minervu udržel, pocuchanou, rozzlobenou a odhodlanou dát celý tenhle zmatek do pořádku. Stejně jako on a Harry měla oblečení proděravělé a potrhané prakticky na cáry, a hezkých pár šrámů na kůži.

„Severusi Snape,“ začala. „Co se...“   

Jenže ve vedlejší uličce se znovu objevil Neville. V ruce držel hůlku, nejspíš jednu z těch, které prve odhodil.

„Bombarda!“ vyjekl, když si uvědomil, že byl spatřen. Harry, kterému se ještě ani nepovedlo vstát, se jen převalil a s heknutím zůstal ležet. Hermionu to odhodilo na hromadu pytlů s jakousi exotickou hlínou a Snapea, který v poslední chvíli trochu odstrčil Minervu, aby nebyla v přímém dosahu kouzla, zastavil až jeden z kovových sloupků podpírajících střechu skleníku. Bolestí se mu zatmělo před očima a vyrazil jen přidušený sten. Dnes jeho kosti neměly dobrý den.

„Accio hůlka!“ vykřikla Minerva ostře a Neville jen marně chňapnul po hůlce, která mu vylétla z ruky a hladce vklouzla do té Minerviny. „To je moje hůlka, pane Longbottome, a je moje déle, než jste na světě. Petrificus totalus!“ Neville zcela patřičně ztuhnul a se vzteklým výrazem padl k zemi. „A už to stačilo,“ řekla Minerva, ředitelka Bradavic a vládkyně nad skleníkem, a protočila hůlku v ruce. „Od téhle chvíle tu bude pořádek!“

Chvíli ještě obhlížela situaci – Severuse Snapea, který se zvedal velice pomalu a vypadal, jako by strávil noc v ohradě s třaskavými skvorejši, Hermionu, která ze sebe zběsile setřepávala zlatavé broučky, naštěstí sloužící pouze k dekorativním účelům a jinak zcela neškodné, a Harryho Pottera, kterého se stejná kytka pokusila sežrat podruhé za sebou, a teď už měl vážně dost. „No proto,“ zhodnotila to a přes petrificus přihodila ještě pár koleček provazů, čistě pro jistotu. A pak si zvedla stoličku, která tu kdo ví proč ležela překocená na zemi, a zmoženě si na ni sedla. Zamračila se a pak se zatvářila skoro překvapeně. „Asi nechápu všechno, co se stalo,“ řekla. „A hlavně proč... ale skončilo to.“

„Ještě ne,“ zachraptěl Harry. „Já beru jen dobré konce.“ Pracně se vyhrabal do sedu a s bolestným smutkem se zadíval na Nevilla. „Do posledního dechu... stojí za to o ně bojovat.“




O nějakou chvíli později, kdy už se jakž takž dali do pořádku – nikdo z nich netoužil dělat studentům divadlo, zato si byli všichni jistí, že kolem Vstupní síně se bude nenápadně ometat půlka školy – se Minerva a Harry zastavili ve dveřích skleníku a nějak mimoděk se zadívali na Hermionu se Severusem, kteří spolu stanuli o kousek dál a tiše si povídali. Hermiona ho objala kolem pasu a on ji kolem ramen a zapadali do sebe podivuhodně důvěrným způsobem. Vzduch po dešti voněl hlínou a nadějí a mezi potrhanými mraky se dokonce prodralo pár paprsků slunce.

„Neměl bys zůstávat sám, Harry,“ řekla Minerva zvolna.

„Vlastně na to zrovna myslím,“ pousmál se Harry. „Dlouho jsem si to nedovedl představit, ale… jo, jedna fajn holka mě zve na rande. Myslím, že půjdu.“

„Na druhou stranu,“ nadhodila bradavická ředitelka nenápadně, „budu teď potřebovat někoho na záskok. Studenti říkali, že vám to při Obraně moc pěkně šlo.“

„Na Obranu nebo Lektvary máte ještě pár měsíců,“ podotkl Harry. „Zato Bylinkářství budete muset vyřešit hned.“

Neradostně kývla. „Ideálně starého mládence bez příbuzných,“ zamumlala pro sebe. „Vztahy na pracovišti jsou rychlým receptem na katastrofu.“

„Tohle ale vůbec nevypadá na katastrofu,“ řekl Harry skoro zasněně. Asi už to nebylo slušné, a dobře věděl, že Snape se důvěrnostem před lidmi vyhýbá, a ani teď o svědky zaručeně nestojí, ale nedokázal se na ně přestat dívat. Teď dal Snape dokonce Hermioně polibek na čelo, a to o nich s Minervou určitě věděl, zázrak! Harry byl po tisící rád, že před těmi pár lety zaťal zuby a zvládl tu šílenou záležitost kolem soudů a před Starostolcem, a takřka proti vůli všech vydupal pro tohoto člověka nový život.

Hermiona se najednou prudce odtáhla a pohlédla na Severuse – na těch pár desítek kroků jí sice nebylo vidět do obličeje, ale řeč jejího těla zřetelně a nezpochybnitelně vyjadřovala pobouřený nesouhlas.

Minerva, která si stejně jako Harry užívala toho nebývale poklidného obrázku, se zamračila.

Snape mluvil potichu, ale Hermionin jasný, rozhořčený hlas k nim snadno dolehl. „Cypriána nikdy! A co když to bude holka?!“ 









- Konec -