Skrímsli III. - 11.

Zástupci čtyř planet v jediné vesničce? To se holt tak někdy stane. :-)




Tony přerušil práci a společně s ostatními vykročil do vesnice. Thora tu zřejmě znali, nad Lokim se také nikdo nepozastavil, ale na Dravku, nasupeně se rozhlížející po podměrečných postavičkách útlých elfů, mířila hromada oštěpů a poplach se šířil jako požár. Očividně tu na podobné události nebyli zvyklí – nikdo si nebyl jistý, jestli má vyběhnout ven, nebo se schovat v chýši, popadnout zbraně, nebo utíkat. Vznikal zmatek a odevšad se ozývalo poplašené rozhořčené štěbetání. Kolem jejich skupinky skutečně proběhla i ječící ženská osoba mávající rukama nad hlavou. Otočili se po ní jako jeden muž se shodnými, lehce fascinovanými výrazy.

Thor si odkašlal. „Přátelé, přátelé!“ zvolal hlasem, který zcela postrádal ten dunivý tembr, kterým roztřásal okenní tabule a nezřídka i půdu pod nohama. Opravdu se snažil, aby působil mírně a obecně sluníčkově. „Přišli jsme v míru a ručím za všechny své společníky. Kde je náčelník Nykajíldan?“

„Proběhl jsi kolem mě jak splašená sidra, Thore, princi Asgardský,“ ozvala se odpověď tak blízko za Clintovými zády, až skoro nadskočil leknutím. Jeden z Vánských mužů, který pracoval s Tonym na stavbě, teď mezi svými lidmi procházel sice bez úsměvu, ale také beze zbraně. Rozestupovali se před ním a postupně tichli.

„Víš dobře, že nevidíme rádi, když je návštěvníků příliš,“ řekl, přistoupil k Thorovi a vzájemně si položili ruce na ramena v krátkém, pozdravném gestu. „A někteří by nebyli vítaní ani jako jednotlivci,“ pohlédl na Dravku a mezi jeho lidmi to souhlasně zahučelo. Dravka se ani nehnula, protože napnutá jak luk byla už před tím, jen zamračeně hleděla. „Dolehly k nám však ozvěny podivných událostí a možná máte dobré důvody, proč sem takhle vtrhnout.“

Clint si měl konečně možnost prohlédnout vanaheimské v klidu. Jeho první dojem, že jsou zelení, nebyl tak úplně přesný. Rozhodně nebyli tak sytě zelení, jako byli Jotuni modří. Jejich kůže byla spíš olivová, nazelenalý odstín zdůrazňovalo přítmí pod korunami stromů. Ani nebyli zase tak malí, například Tony nad nimi nijak výrazně nevyčníval, jen v průměru to byla dost bída. Rozhodně ale byli svorně štíhlí a velice pružní, muži i ženy s dlouhými tmavými vlasy spletenými do mnoha copů. Jedinec by mezi pozemšťany s trochou snahy jakž takž zapadl. V množství se ale odlišnosti násobily a celkový dojem byl nepochybně velmi exotický a zvláštní.

„Rád s tebou promluvím o všem, co se přihodilo, náčelníku,“ řekl Thor skoro obřadně, „odpusť ten náhlý vpád. Jen dovol, abychom...“ ohlédl se po Lokim, ale ten se o politiku nestaral. Už stačil uhnout z hlavního houfu a o pár stromů dál právě hovořil s nějakou ženou, hlavy u sebe, ruku důvěrně držela na jeho paži, což Loki kupodivu strpěl – a vzápětí spolu zmizeli za závěsem z proutěných kroužků jednoho z domků.

„Jo, tam se starají o prcka,“ řekl Tony polohlasně. „Ženské mě div nelynčovaly, když jsem se tu s ním objevil. Však už řval hlady jak tur. Teď mi ho chodí jen z dálky ukazovat a tváří se u toho vyčítavě.“ Trochu se uchechtl.

„To jsi měl kliku,“ řekl Clint, „byl jsem si dost jistý, že je tu poctivá divočina.“

„To já taky, stačilo si na chvíli sednout a už tě očuchávalo pár králíků...“

„Přesně!“

„Oni jsou totiž vegetariáni...“ ztišil hlas. „Zvířátka tu obcházejí uctivým obloukem. Království za steak!“

Thor s Nykajíldanem se zatím shodli, že víno a svačinka v podobě darů zdejší krásné země obecně jsou skvělá příležitost, jak probrat novinky a budoucí plány. Dravce bylo nakázáno držet se u Clinta, protože Jotunům se nedá věřit, takže se několika dlouhými kroky přeskupila k jeho boku, Strange se naopak přidal k Thorovi, ať už z hladu, nebo touhy po informacích, a Tony šťouchl do Clinta: „Když už jste tady, hádám, že můžu začít balit? Tak to zatím dojdu dodělat. Stejně už končíme.“ Zamířil zpátky k místu, kde stavěl svůj šroub, a Clint s Dravkou ho následovali.

„Je to jednoduchá technologie s minimální údržbou,“ vysvětloval Tony nadšeně, „protože potřebují svést vodu do koryta potoka, ale když v létě klesne hladina, nemají moc možností...“

„Poslyš, jak jsi to všechno stihnul?“ zavrtěl Clint nevěřícně hlavou, když spatřil upravený břeh tůně, kde nešikovný výškový rozdíl mezi hladinou vody a korytem příhodně vyrovnával zmíněný šroub, o kterém si Clint maně vybavoval pár nezřetelných detailů ze základní školy.

„Prosím tě, času jsem měl spousty... sedm dní? To bych stačil i zavést elektriku, kdyby projevili jen trochu nadšení pro novinky. Kdyby tak nezbytně nepotřebovali vodní hranici kvůli nějakým... no, říkali tomu démoni, klidně dál běhají s vědrem.“

„Sedm dní?“ zopakoval Clint tupě a možná ho začínala bolet hlava. Statečně, a bolestně, se na Tonyho zakřenil. „Jen počkej, co jsme stihli my za sedm dní!“

„Neříkám, že by mě nezajímalo, proč jsem tu tak dlouho ztvrdnul,“ řekl Tony, „po pravdě, chvílemi už jsem začínal propadat trudnomyslnějším myšlenkám, ono než bych tady dal dohromady nějaký dimenzionální vysílač...“ Hodil očkem po Dravce. „Asi nás ještě nepředstavili?“

„Nepředstavili,“ odpověděla.

„Jak jsou na tom s alkoholem?“ zajímal se Clint. „Možná ho budeš potřebovat.“ Než ale stačil dopovědět, na stejném místě, kde je prve přivítal náčelník, na samém okraji vesnice a lesa, zazářil bílý sloup světla. Sotva se rozplynul, stála tam žena. Podle všeho asgarďanka; ne už nejmladší, ale velice krásná, vzpřímená a s jasnýma očima. Hned bylo jasné, po kom má Thor své plavé vlasy.

„Frigga,“ šeptl Clint, který zaslechl její jméno od lidí, kteří ji vítali. „Lokiho máti. Být tebou, zahryznu se do stromu a dělám větev.“

Tony skutečně poněkud strnul, ale Frigga je jen přelétla pohledem, na tu vzdálenost možná ani nepoznala, že sem nepatří; pokývnutím pozdravila vesničany, kteří se před ní ukláněli, a krokem rychlejším, než by možná bylo úplně důstojné královny, se vydala rovnou pod koruny stromů. Clint s Tonym za ní se zájmem hleděli a neváhali si popojít, aby ve výhledu nepřekáželo jakési roští; z domku vyšel Loki s dítětem v náručí a skoro začal couvat, když ji spatřil. Friga ho ale bez okolků objala, dítě si převzala a s viditelnou radostí ho k sobě přivinula. S Lokim bok po boku se pak pomalu rozešli dál mezi stromy, mluvili spolu, podle Lokiho uměřených gest zřejmě v nebývalém poklidu. Clint zaslechl, jak si Tony pomalu vydechl, jako by celou dobu zadržoval dech. „Neboj, taky na tebe dojde!“

„To už holt nějak přežiju,“ řekl Tony Stark a znělo to velmi nestarkovsky odevzdaně. „Dost rád vidím, že spolu dobře vyjdou. Nechci ho mít tak úplně na krku, jestli chápeš.“

„Asi to budeš muset chvíli vydržet, když je teď za člověka... hele, ty mi budeš ukazovat šroub a já ti zatím řeknu, co všechno se dělo, bereš?“

„Tak nějak. Sedni si tu zatím, rozdám instrukce.“

To nebyl pokyn, kterému by se Clint chtěl bránit. Ochotně poodešel k jednomu ze stromů, odkud měl dobrý výhled, a usadil se do trávy. Dravka ho následovala jako stín; a stejně tak se posadila těsně vedle něj. Vlastně tak těsně, až cítil paži, kterou se opírala o zem, na svých zádech. A kdyby snad náhodou ještě váhal, jestli šlo o náhodu... sice stále ještě pozorovala pracující Vány, ale opřela si lehce hlavu o jeho rameno, a jako by náhle sálala teplem mnohem intenzivnějším, než by do někoho, kdo si říká ‚ledový obr‘, kdy řekl. Trochu se ošil a pokusil se nenápadně posunout tak, aby se vlastně tak úplně nedotýkali. Dravka přestala předstírat, že ji zajímá Starkův šroub. Otočila se k němu, úsměv na rtech i v rozjasněných očích hořících temnými, mámivými rubíny.

„Vcelku to vypadá, že máme čas jeden na druhého,“ řekla a otřela se jemně tváří o jeho.

„Jo?“ vypravil ze sebe nejapně, protože na tak přímý útok naprosto nebyl připravený. Nějak si nebyl jistý, jak se dává košem ženské, která by ho mohla jednou rukou zmuchlat jako kuličku staniolu.

„Tvůj zájem jsem nemohla přehlédnout,“ pravila, zatímco si ho přitáhla ještě o něco blíž.

„Můj...?“ začal, ale ukázalo se, že i Jotuni se rádi líbají, a že zcela po pozemském způsobu k tomu používají jazyk, a že je to trochu jiné, ale ne o moc, a možná vůbec ne špatné...

„Počkej, počkej,“ odtrhl se konečně trochu omámeně. „Ne že bych, ehm, chci říct...“ Zhluboka se nadechl. Dravka, která ho zatím pozorovala s dosti hladovým a dychtivým výrazem, mu sebeovládání nijak neulehčovala. „Prostě... nemůžeme, to nejde...“

„Ty mě snad nechceš?“ podivila se. „Protože mně vůbec nepřipadá, že bys nechtěl.“

„Jsme dost na dohled...“

„No a? Každý ví, kdy se dívat jinam.“

Trochu bezmocně se uchechtl. „Dravko,“ natáhl ruku a přejel jí špičkami prstů po tváři... tetování vypadalo plasticky, ale bylo překvapivě hladké. „Bavilo by mě to tu s tebou, fakt že jo,“ a jen tak tak se zdržel všech poznámek o jejím pružném jazýčku, které by určitě ničemu nepomohly, „ale někoho doma mám.“ Bylo by sakra pokrytecké tvrdit, že by nebyl zvědavý na Jotunky z nějakého bezprostřednějšího úhlu pohledu. Jenže komplikace. Jenže Natasha.

„Hmmmm...“ protáhla. „Ale ten někdo tu není, že?“

Není, a je to škoda, napadlo ho. Natasha by si to tu užila. Skvěle by se bavila. „U nás je to jako slib.“

Trochu otráveně protočila očima. „Nepřipadals mi tak starý!“

„Ani nevím, jak to u vás chodí,“ zkusil ji pobídnout k řeči, aby ji trochu zabavil. Nějak mu znovu připomněla, že je vlastně velice mladá. A pružná. A přítulná. A dost.

Na chvíli k nim dolehl zvýšený Starkův hlas, když se pokoušel vylepšit svou vysvětlovací metodu o decibely. Oba se po něm podívali a chvíli mlčky pozorovali hemžení kolem stavby. Nebylo to nic moc, všechnu práci obstarávalo jenom několik lidí, kterým bylo k ruce pár kibiců.

„Chodí to u nás úplně normálně,“ navázala Dravka plynule, když se situace kolem šroubu zklidnila. Cítil, jak pokrčila rameny. „Nebereme tyhle věci moc vážně, i když sliby se také skládají, zvlášť ti, co už je život a zábava omrzely... skládají se – a sníh padá.“ Zasmála se. Znovu se k němu sklonila a otřela se tváří o tvář. „Stejně budeš litovat,“ zašeptala mu do ucha pobaveně. Nebyla to výhružka, pouze trochu zlomyslné konstatování faktu.

„Ale huš,“ oplatil jí to gesto. „Víš, ještě pak musíme Starkovi vysvětlit, co ho na Jotunheimu čeká.“

„Co mě čeká na Jotunheimu, vy dvě hrdličky?“ hodil sebou Tony do trávy. „Uf, dnešek byl dlouhý. Snědl bych i pavouka, kdyby skrčil nohy.“

„Možná bych taky něco sezobnul,“ pravil decentně Clint. „Nemusí to být pavouci.“

„Elfáci koušou jenom seno - jako dobytek,“ ušklíbla se Dravka.

„Za chvíli nám něco donesou,“ mávl Tony rukou. „Tak povídej.“

Clint mu tedy ve stručnosti vypověděl, jak se to mělo s koncem světa, jeho opětovným stvořením, a zcela mimochodem i dohodou, kterou udělali s Dravkou, o zapůjčení Tonyho Starka ku potřebám Jotunheimu za účelem posílení jeho energetické soběstačnosti. A Tony dle očekávání vybuchl.

„Ty ses zbláznil!“ zahulákal. „Nic ve zlém,“ ujistil Dravku, která se okamžitě napřímila a zatvářila se výhružně. „Neříkám, že jsem nutně proti. Ale uvědomili jste si vůbec, jak absurdní je to plán?“

„Jo?“ podivil se Clint.

„Oni přece kočují,“ začal vypočítávat Stark. „Je to tak, že jo, zlato,“ otočil se na Dravku. „Stěhujete se na léto jinam, jak ty vlaštovky.“

„Pokud jsou vlaštovky něco, za co ti nebudu muset urazit hlavu,“ odpověděla obezřetně.

„Takže každá pevná stavba by byla problematická. Nemluvě o tom, že mi vyprávěli něco o průběžných střetech s nepřáteli – vytvořili bychom velmi zranitelné místo s velkým strategickým významem. A cokoli mobilního je technologicky náročnější, na to prostě nemají specialisty. Na nic nemají specialisty! Kdo to tam podle tebe bude obsluhovat a dělat základní údržbu – to si mám vzít pár Jotunů na byt a stravu a nechat je vystudovat na inženýry?“

„To se nějak vyřeší,“ zamumlal Clint trochu provinile. Z vesnice se blížil páreček Vánů s košíky, které měly přesně tu ideální velikost a tvar, aby mohly skrývat ledacos zajímavého pro hladové poutníky, a to ho pro tu chvíli přitahovalo víc než Tonyho přechodné soptění.

„Nějak vyřeší!“ vykřikl Tony Stark. „Ani nevím, jak moc používají magii.“

„Docela dost,“ řekla Dravka. „Jotunheim je skvělý svět, ale nabízí málo a nestojí o slabé.“

„Nádhera,“ ušklíbl se Tony. „Zkusím se poradit s Lokim...“

„Ten ale na Jotunheimu byl jednou a jen chvíli,“ upozornil ho Clint.

„Ale v magii se vyzná. Navíc vy přeci ve skutečnosti musíte mít nějaké továrny?“

Dravka pokrčila rameny. „Asi úplně nevím, co máš na mysli.“

„Tos jim nemohl slíbit třeba tamten můj recept na pizzu?“ utrhl se Tony na Clinta. Vyskočil na nohy a začal rázovat sem a tam. „Jak jste na tom s geotermální energií?“ štěkl na Dravku.

„Vyhřívá farmy na pobřeží,“ odpověděla nejistě. „Takových míst je málo.“

„Kdyby se udělaly hlubší vrty... Možná kdybych jim... ne, to by nefungovalo. Moc zima.“

„Ale něco vymyslíš,“ řekl Clint, aby uklidnil Dravku, která začínala být poněkud neklidná.

„Samozřejmě, že něco vymyslím,“ utrhl se Tony.

„Vidíš? Říkal jsem to. Ne, ty seď, skočím tam sám.“ Vánové z vesnice se neodvážili až k nim – v bezpečné vzdálenosti položili koše na zem a vycouvali. Clint se s nimi vrátil celý nadšený. „Voní to a šplouchá,“ pochvaloval si. „To je vždycky dobré znamení.“

„Nalož mi taky,“ řekl Tony nesoustředěně. „Nepřidali tam zápisník? Věčně tu mám problém, že není na co psát.“

Ale poklidná chvilka nevydržela dlouho – Clint ani nestačil pořádně zjistit, co se v košících skrývá. Jak už bylo ve zdejších krajích zvykem, začalo to sloupem bílého světla. V něm se objevil Bagrat. A snad ještě dřív, než se plně materializoval, vztekle zařval: „Thoréé!“

Z korun stromů vystřelilo hejno ptáků a s poplašeným křikem se rozletělo na všechny strany. Vánové udělali v podstatě totéž. Tony se nerozprchl, ale neměl k tomu daleko.

„Naštvaný Bagrat,“ podivila se Dravka a hlas se jí maličko zachvěl. „To se jen tak nevidí.“

„Asi bychom měli... něco?“ nadhodil Clint.

„Ale třeba nemuseli,“ zamumlal Tony.

„Vylez, ty proradný asgardský zmetku!“ hulákal Bagrat. Do vesnice se mu zřejmě úplně nechtělo, přesila byla zdrcující, tedy byla by zdrcující, kdyby byla sebemíň, alespoň v náznaku organizovaná. Ale byl velmi jasně napružený a v ruce držel oštěp se žhnoucí špicí.

Navíc se nějakým podivným, nečekaným způsobem začala rychle zatahovat obloha a snad dokonce spadlo prvních pár kapek.

„A to jste věděli,“ dodal Tony falešně veselým hlasem, „že zdejší počasí reaguje na náladu obyvatel?“ 







- Pokračování -