Skrímsli II. - 6/9

Latverie, země neomezených možností!

Říká se, že je dobré mít jistoty v nestálém světě, uvažoval Loki, zatímco se válel po zemi a schytával od Tajemníka další a další rány. Věci, které se opakují, věci, na které je spolehnutí. Třeba na starou dobrou.. nenávist. Velkoryse odměřovanou, v pravidelných dávkách podávanou, s chladnou vypočítavostí a vřelým požitkem.

(Nikdy ho ten muž neudeřil do břicha, protože tu přeci nikdo není barbar. Ale to lhal. Jen dával přednost živému zajatci před mrtvým. Říkal i mnoho jiných věcí, a ani u těch, stejně jako u ran a kopanců, Loki nedovedl docenit výhody vší té údajně pohodlné jistoty.)

Nicméně; Tajemník byl člověk. Jeho rány trhaly kůži, ale musel by se mnohem víc snažit, aby skutečně ublížil.

„Ty ubožáku,“ vyplivl Loki krev. „Zbabělá, bezectná nicko...“ Ano, i tohle bylo na jistotu, hloupá provokace, kterou v sobě nedokázal zadržet. Také v něm prosté nepřátelství přerůstalo v něco nezdravého, co temnilo rozum a toužilo po krvi, vůbec o Tajemníkovi nedokázal přemýšlet racionálně. Věděl, že ho bude muset nakonec zabít, bylo to nevyhnutelné... ta příležitost přijde a sám Tajemník mu ji poskytne, protože čím častěji bude Lokiho navštěvovat v jeho kobce, tím pravděpodobněji udělá chybu. Jednou ho zapomene nechat spoutat, či podcení sílu provazů, otočí se v nevhodnou chvíli zády. A Loki bude připraven. Stačí si počkat. Vydržet další ránu.

Kéž by... kéž by mu tak účinně neodčerpával většinu magických i fyzických sil. (A Loki vůbec nepochyboval, že přesně tímhle si Tajemník vskrytu obhajuje svou nesmyslnou krutost – pokud byl ještě dost člověkem, aby takovou vnitřní obhajobu potřeboval.) Pomalu se léčil, pokroky s obojkem dělal jen malé. Přitom by stačilo tak málo! Kdyby ho prostě nechali být.

Další, trochu příjemnější jistotou, byla Marie, ta tmavooká, nezdolná latverijka v modrém šátku. Hořekovala a zlobila se (na něj, protože určitě neodpovídal správně, když si vysloužil takový trest!), ošetřila mu rány (i když to nepotřeboval, ale nechal ji, protože jí to zjevně dělalo dobře) a nakrmila ho (a to pro změnu dělalo dobře jemu). Nebyl pro ni zdaleka tak důležitý jako budoucí maličký, byl jen nezbytnou přítěží, kterou je třeba dočasně přetrpět. Nestěžoval si.

„Však já se o tebe postarám, až přijde čas,“ drmolila k jeho břichu a Loki byl pro tu chvíli možná rád, že zrovna sedí. Představa, že by tu zůstal několik dalších měsíců, že by se právě tady muselo jeho dítě narodit – nebyla zdaleka tak nereálná. Nikdo nevěděl, že je tady. Záchrana nepřijde, protože nemá odkud, všichni si myslí, že prostě utekl, a beztak nemají důvod ho hledat. A utéct sám? Tajemník ho cíleně drží oslabeného. Doom nejspíš definitivně ztratil zájem, protože po prvním výslechu, který jediný dával smysl, a ve kterém si byl Loki tak naivně jistý, že ho přesvědčil, se znovu neobjevil.

Ale nevadí – nevadí, to se zvládne... odmítal propadat beznaději. Strávil tu zatím pouhých pět nocí (i když čas se vlekl a klidně by věřil tomu, že dny v Latverii jsou nějakým kouzlem mnohem delší než ve zbytku světa) a už dokázal vytvořit nepatrnou iluzi, soustředil ji na zraněnou ruku, aby vypadala hodně špatně a neprovokovala, opravdu nestál o to, aby mu rozdrtili i druhou. Zřejmě to byl dobrý krok, byla to věc, kterou Tajemník pozoroval, tím si byl Loki jist. Nikam dál se mu pokročit nepodařilo, ale to přijde - musí...

„Povězte mi,“ řekl k Marii, „nezmáhá vás tolik schodů? Ubytovali mě,“ pousmál se na ni omluvně, „skutečně vysoko.“

„Za koho nás máte, chlapče?“ ohradila se, zatímco skládala nádobí zpět do svého košíku. Nádobí bylo plastové, aby ho nemohl použít jako zbraň. Košík byl proutěný, podomácku pletený. Tahle země byla plná kontrastů mezi starým a novým. „I v tomhle starém hradě zavedl pan Viktor výtahy,“ řekla, aby ještě stvrdila ten dojem. „Ale po pravdě,“ ztlumila hlas, „je skutečně únavné pokaždé procházet všemi těmi biometrickými senzory.“

Aha. Takže plán proměnit se v Marii, a z vězení zkrátka odejít, bude muset přehodnotit.

„To je od něj pozorné a vůči vám rozhodně ohleduplné,“ odpověděl uznale. „Jak se vůbec přihodilo, že se o mě staráte zrovna vy?“

„Je to ve vězeňském řádu,“ pravila důležitě. „Sice byl trochu oříšek rozhodnout, do které kolonky spadáte, ale já vím své,“ pohlédla zamilovaně na jeho břicho, „když je na cestě maličké, hned jsem jim řekla přísně, že je to moje starost.“ Zjevně uměle vytvořená pracovní pozice pro starou služebnou, usoudil, nejspíš se vůbec nepočítalo s tím, že by ta nepravděpodobná situace kdy nastala.

„Co ještě zavedl Viktor za novinky?“

„Ach, spoustu. Tohle bývala zaostalá země. Ale já vždycky pracovala na hradě, víte? Jako hodně mladá holka, ještě za starého krále.“ Nostalgicky si povzdechla. „Tuhletu hu-ma-ni-za-ci,“ vyslovila pečlivě, „vězeňství, na té si dal velmi záležet. Už se nestává, že by se z kobky vymetly jen kosti.“

„Aha... jak okouzlující.“ Marie byla naštěstí k ironii hluchá. „Takže skřipec ano, ale potom obkládek a pofoukat?“

„Přesně tak!“ usmála se zářivě a oči jí ve vrásčité tváři svítily jako korálky. „Tomu se říká pokrok, víte?“

Clint neměl vůbec dobrou náladu. Chtěl to pojmout legálně a se vší parádou. Nerad, protože Doomovi by raději stokrát raději křísnul jednu pod masku, než se pokoušel o nějaké diplomatické tanečky, tohle zkrátka nebyla jeho parketa. Jenže Tony stále trucoval, Natasha srůstala, Thor se vypařil kdo ví kam, Strange vůbec neodpovídal – a nikdo další zkrátka nebyl po ruce. A kolem Dooma bylo pořád hodně řečí o magii a Clint si nebyl moc jistý, jestli by mu prošlo se jen tak proplížit.

„Středisko letového provozu? On má Doom nějaké středisko letového provozu?“ hleděl frustrovaně  na obrazovku. „Jarvisi, neděláš si ze mě šoufky?“

„Ne, pane. Odmítají komunikovat anglicky a toto byl nejbližší ekvivalent použitého výrazu.“

„Asi je to fuk... jestli nesmíme pře hranice... hmmm.“ Clint nespokojeně poklepal prsty o řídící pult. Vůbec ho netěšilo, jak se celá tahle záležitost vyvíjí. Ztratil pět dní – jeden v Nepálu, kam si Doom zaletěl kdo ví proč, ale po celém dni čekání a neurčitých příslibů ho nakonec odmítl přijmout. Druhý den také v Nepálu, protože po menším zemětřesení se Clint zkrátka nedokázal otočit zády k té spoustě lidí, kteří uvízli na špatné straně zavaleného průsmyku, když on měl quinjet a oni ani dost pitné vody.

Třetí den pobíhal po slumech Mexico City, protože tam ho zavedly stopy z analýzy mrtvých těl opičích bojovníků. Dělali si s Natashou naděje, že by mohl najít tajné středisko zabývající se výrobou mutantů. Napřed objevil jenom spoustu stop po drogových dealerech, hromady krys a víc krvežíznivých dětí předškolního věku, než kdy toužil potkat. Pak skutečně našel laboratoře, kde v se v dojemné shodě a bez národnostních či rasových předsudků, čistě na tržních základech, sešla dobře organizovaná skupina zločinců z celého světa. Pěstovali tam své zmutované otroky, pokoušeli se o biologické zbraně. Když se o dva dny později dostal ze sklepa, kam ho zavřeli, čistě z přemíry frustrace jim to tam vypálil včetně přilehlého  skladiště kokainu – byla to jedna z těch horších čtvrtí, kam nechcete posílat děti do školy - a s pocitem, že nepokročil za těch několik dní vůbec nijak, vrátil se k původnímu plánu a vyrazil do Latverie.

„Řekni jim, že děkuju za pozvání a jdeme na přistání.“

„Když jste si tak jistý, že je to rozumné.“

„Jarvisi, takhle skeptický jsi nebýval.“

„Pan Stark posílil můj smysl pro rozpoznávání sebevražedných akcí, pane.“

„Zřejmě v jedné ze svých optimistických nálad,“ utrousil Clint spíš pro sebe a navedl quinjet na přistávací plochu na dohled Doomova velkolepého sídla. Nechybělo nic – hradby, věže, ani vlající prapory – ten chlap dával velmi okázale na odiv, že je monarchista toho nejryzejšího typu, tedy ‚stát jsem já‘. Clint měl skoro dojem, že i park u jezera z druhé strany hradu vypadá vysázený a sestříhaný do tvaru Doomovy hlavy.

Za chvíli už s eskortou, která chabě předstírala, že je čestný doprovod, pochodoval do trůnního sálu. Nesestřelili ho – senzory quinjetu detekovaly tolik různých zaměřovacích systémů, že málem zkolabovaly přetížením – to bral jako dobré znamení. I tak uvažoval, jestli bylo skutečně tak moudré zkoušet přijít hlavním vchodem, ohlásit se a všechny ty věci. Když to plánoval, smysl to dávalo. Teď ale víc než nad zdvořilými frázemi uvažoval nad únikovými cestami – hrubé zdi byly pokryté dobře přibitými gobelíny a vysoko klenutá okna se otvírala do zahrady – a možnými zbraněmi – většinou vkusně a prakticky rozvěšenými pěkně u ruky všude možně po zdech, vhodné zvlášť pro ty, co si potrpěli na mírné retro.

„Clint Barton.“ V rozlehlém sále pod prázdným trůnem stál tajemník, obličej jako vždy jen nehybnou masku se sotva se pohybujícími rty. Ne poprvé Clinta napadlo, že obdiv k Doomovi u něj pokročil tak daleko, že když už na obličeji kovovou masku nemá, alespoň ji předstírá. Hlas měl ale zvučný – a nepřátelský. „Zdá se, že máte problémy s chápavostí. Nedostal jste povolení k přistání.“

„Při vší úctě,“ hleděl na něj Clint s jistou obezřetností, „přišel jsem za Viktorem Doomem. Chci mluvit s ním – bez prostředníka.“

„Ale on nemá proč mluvit s vámi,“ odvětil tajemník. „Má na starosti celou zemi – a Evropu – a nemá proč se zahazovat s každým žebrákem, který zaklepe u dveří.“

„Možná bych mu ten důvod mohl dát,“ zavrčel Clint a stačil jeden malý pohyb paží, aby mu skočil do ruky luk.  ‚Čestná stráž‘, která zatím postávala u vchodu do sálu, pozdvihla zbraně jako jeden muž. Tolik k diplomacii.

„Vyslechnu vás, agente,“ zjevil se Doom kdo ví odkud. Tajemník jen sklonil hlavu na znamení úcty a ustoupil stranou, aby Doom mohl vystoupat po několika kamenných stupních ke svému trůnu. „Přes váš obvyklý nedostatek diplomacie,“ aha, také si všiml, „a taktu, vždy jsem oceňoval dobré vztahy s Avengers... nebo alespoň od jisté doby.“ Varování, které se nedalo přeslechnout. Byly časy, nijak vzdálené, kdy by tu takhle mohl stát leda svázaný a s pomyslným mečem na krku. Možná i nepomyslným. „Ve vašem zájmu ovšem doufám, že máte skutečně dobrý důvod ke svému vpádu.“

„Jsem tu,“ začal Clint, ale Doom ho přerušil: „Sám?“

„Ano, sám. Přišel jsem za spojencem, ne nepřítelem.“ I s maskou na obličeji bylo patrné, že se Doom zahleděl na luk se založeným šípem. Clint ho s nonšalantním úsměvem vrátil na záda. Jestli totéž se svými zbraněmi udělali strážní, raději nekontroloval. „Když jsme se viděli ve Stark Tower, Viktore,“ začal, ale ani tentokrát mu nebylo přáno větu dokončit.

„Mluv s vládcem Latverie uctivěji, plebejče,“ zasyčel tajemník zlostně.

Clint se zatvářil otráveně. „Známe se možná dýl než vy dva,“ odsekl. „Rozhodně si tě z minulé návštěvy nepamatuju.“

„Z té návštěvy, kdy jste zdemolovali –„

„Rád bych se dobral meritu věci,“ vložil se Doom hlasem, ve kterém zazněla hrozba.

„Když jste poctil svou návštěvou Stark Tower,“ začal znovu Clint, „mluvil jste o útocích na svůj život. Neměl jsem příležitost jít po stopách starších incidentů, ale v Indigo Central Tower jsem byl – a ještě jsem se tam později vrátil. Pomiňme laskavě zcela Lokiho, ten v tom prsty nemá. Žoldácká organizace, která se na tuto akci dala najmout, by s ním nikdy nespolupracovala, a považuji za velice nepravděpodobné, že by je oslovil on.“

„Dostali jste se daleko,“ řekl Viktor se zaujetím. „I já došel k názoru, že některé stopy vedoucí k asgarďanovi byly podvrh.“

„Ano, toho bych také potřeboval dořešit,“ zamračil se trochu Clint, statečně předstírající, že tato drobná vedlejší nepříjemnost vůbec není hlavním důvodem, proč tu riskuje zdraví. „Nestojíme o roztržku s Asgardem. Víme, že šel za vámi...“ Což byla samozřejmě ryzí spekulace, ale Clint nebyl z těch, co by nebyli ochotní riskovat.

„Byl tu,“ nevytáčel se Doom. „Vyslechl jsem ho. Strávil zde jedinou noc a byl propuštěn.“ Natočil hlavu k tajemníkovi.

„Asgarďané mají vlastní způsoby cestování,“ řekl muž. „Nechal se odvézt za hranice Latverie a přemístil se tím, čemu říkají duhový most.“

Clint zaváhal. Nezdálo se mu to, ale neměl se čeho chytit, a nejspíš nebylo nepravděpodobné, že se Loki vrátil na Asgard... nesmysl. Vůbec nedokázal uvěřit tomu, že by se Loki dobrovolně vrátil na Asgard. Příliš dobře si pamatoval tu nekonečnou úlevu, která ho doslova knokautovala po příchodu do Stark Tower.

„Máte nějaké svědky?“ zeptal se tajemníka velmi neomaleně, jak si vzápětí uvědomil, a ten také zareagoval velmi nepřátelsky.

„Pochybujete snad o mých slovech?“ vyjel hněvivě.

„To bych nerad. Vlastně jsem vám přišel nabídnout,“ málem řekl pomoc, ale včas našel správné slovo: „spolupráci při vyšetřování.“ Sáhl do vnitřní kapsy své taktické vesty a uzávěry pistolí zacvakaly. „Jen papíry.“ Pomaličku ruku zase vytáhl. „Výsledky vyšetřování. Kontakty, jména, pozice.“ Nebyl nejmenší důvod, proč nenechat Dooma, ať si to s těmi nájemnými všiváky vyřídí sám. Kromě zmíněných žoldáků na tom vydělají úplně všichni. „Neznám zadavatele této zakázky, ale s tím už si jistě poradíte.“

„Jak archaický způsob,“ vyškubl mu je tajemník z ruky a letmo do nich nahlédl.

„Nebyl jsem si jistý, jestli do Latverie dorazil vynález e-mailu,“ pokrčil Clint rameny.

„Nepochybuji, že se najdou vhodné výslechové metody, až je dopadneme,“ vstal Doom a sestoupil ze svého trůnu. Tenký svazek papírů uchopil do ruky a zběžně prolistoval. Náhle prudce zdvihl hlavu a jako by se zaposlouchal. „Přesto mohu vaše důvody stěží považovat za počestné,“ řekl pomalu a hlas mu zhrubl.

Clint se nerozhodně zamračil, ta náhlá změna tónu ho zaskočila. Muselo se dít něco, o čem nevěděl – a Doom už kynul svým vojákům kovovým prstem a Clint, ačkoli věděl, že proti takové přesile nemůže vyhrát, se zcela automaticky přihotovil k boji.

„Neříkal jste, že jste tu sám?“

Aha. Důvod, proč se Viktorovi tak zhoršila nálada, vzápětí prosvištěl oknem, působivě se zaleskl v paprscích slunce mnoha odstíny rudé a zlaté, a přistál jen pár kroků od Clinta. Přilba zmizela a stál tu Tony Stark ve své nejlepší formě, vzpřímený, hrdý a beze strachu, v rysech tváře vytesaný ryzí charakter a odhodlání – Clint si byl jistý, že být ženská, okamžitě se zamiluje. Ale při výhledu do hlavní Doomových vojáků by tak nejspíš zapůsobil i Hulk po týdnu bez sprchy.

„Zdravím tě, Viktore,“ řekl klidně Stark. „Mám pro tebe pár novinek, které tě nepotěší, ale nakonec mi poděkuješ, tak kroť svůj temperament.“ Otočil hlavu ke Clintovi. „Nazdar,“ pokynul mu.

„No nazdar,“ zamumlal Clint. Bojový postoj uvolnil, ale zbraně si nechal v ruce.

„Tak za prvé – Loki. Kde je?“

„Jak už jsem vysvětlil tvému příteli,“ řekl Doom, „byl tu a odešel.“ Clint skoro fyzicky vnímal jeho rozpolcenost. Chtěl s nimi provést něco velmi ošklivého. Rozum dosud vítězil.

„Jenže my už víme, že na Asgard se nevrátil,“ řekl Tony. „Měl by sis udělat pořádek ve vězeňských celách. Možná něco jako inventuru, otevřít všechny skříně, přepočítat železné panny, a tak dále.“

„Je mi zcela lhostejné, kam odešel,“ řekl Doom. „O své nevině mě přesvědčil. Ať už tím, že se sám nachytal do jedné z pastí – když vypil jed, který mi byl určený-“

Clint se mimoděk pohnul kupředu, ale stačilo jen nepatrné Tonyho gesto, aby se zarazil.

„- tak svou naprostou neinformovaností, sahající daleko za hranice prosté lsti.“

„Jestli jsi mu něco udělal,“ neudržel se Clint. „Tak - “

„Agente,“ řekl Doom s nádechem posměchu, „tohle je civilizovaná země. Nepřihodilo se mu zde nic, co by vás muselo budit ze spaní. Směle můžete dál předstírat, že jste přiletěl kvůli dobrým vztahům mezi námi – a ne z důvodů ryze osobních.“

„Viktore Doome,“ řekl Tony Stark, „to ty jsi přišel za námi se svou věcí. Bylo to rozhodnutí, které ti přinese prospěch a coby vedlejší efekt očistí i bratra našeho spojence a přítele, ať už si o jeho jiných činech myslíme cokoli. Jsme na stejné straně.“

„Poslouchám.“

„Pověz mi, z jakého zdroje pocházela informace o tom, že skrímsli napadl latverianskou loď.“

„Možná teď docela nevím, kam míříš.“ Doom jako by se celý napjal, zaťal volnou dlaň v pěst.

„Podle našich informací se skrímsli střetl se dvěma loděmi. Pocuchal je, posádky musely být evakuovány. Ani jedna z nich ale neplula pod vlajkou Latverie. Jedna z vašich lodí plula relativně nedaleko, pokud to relativně vezmeme hodně zeširoka, do přístavu se nedostala, ale o důvodech jejího zmizení nevíme nic.“

„Možná nemáš správné informace,“ řekl Doom zvolna.

„Možná ale váznou informace někde cestou k tobě,“ opáčil Tony. „Od koho jsi se dozvěděl o té lodi? Kdo organizoval cestu na Maledivy a potom ti přinesl důkazy o Lokiho přítomnosti? Kdo ví o každém tvém kroku s dobrým předstihem, kdo se dostane dost blízko, aby mohl otrávit kávu?“

‚A kdo tvrdí, že byl u toho, když Loki odcházel,‘ dodal Clint v duchu. Všichni tři upřeli pohled na tajemníka. I on sám na sebe by jistě upřel pohled, kdyby to bylo technicky možné, tak silné soustředění vůči jeho osobě vůkol zavládlo.

„Troufáte si obvinit pravou ruku vládce Latverie?“ řekl a jeho tvář se málem pousmála.

„Vlastně ano,“ řekl Tony skoro vesele. „Vylučovací metoda má svá použití, víme? Leda,“ pohlédl krátce na Viktora, „bys měl víc pravých rukou.“

„Měl bys něco vědět, Anthony Starku,“ řekl Doom hlasem, který zněl velmi neutrálně a jen někde na pozadí se chvěla stopa samolibosti, která v Clintovi probouzela všechny obranné instinkty. „Nesedím celé dny u jednacích stolů politiků. Jsem především génius a vynálezce.“

Tony Stark jen lehce pozdvihl obočí a slabě si odkašlal.

„Neurální transpondér umístěný do vhodné části mozku neumožňuje mému muži,“ položil teď Doom dokonce tajemníkovi ruku na rameno, „zradit mé zájmy. Prostě by to nedokázal.“ Clint by přísahal, že se pod svou kovovou maskou usmívá. „Nyní vidím, že jde o rozsáhlejší komplot, který má zdiskreditovat mého muže a destabilizovat můj aparát. Zatkněte je.“

A po těch slovech ten dosud nehybný, statický obrázek dvou Avengerů, vládce Latverie a hromady přihlížejících vojáků doslova explodoval, protože naráz prudce vystartovali úplně všichni.

- Pokračování -