Na dosah ruky IV. - 7.

Už jsem zmiňovala, že to má Tony dneska vážně těžké? ;-)




Jestli Undisa poslechne a spustí akci 'Zlatá rybka', znovu se ukáže, že jsem hvězda první velikosti. Což samozřejmě všichni ví, ale koho by omrzelo si to průběžně připomínat? Škoda, že nebudu ve stavu, kdy bych si to slavné vítězství mohl užít.

"Já vám předvedu magii," prohlásil jsem proto čistě pro efekt a ukázal na roboty prstem. "Abraka dabra, plecháči!"

Pohled, jaký na mě Strange vrhnul, skoro stál za to.

Ještě jsem se stačil nadechnout a zauvažovat, jak silnou budou mít zmínění plecháči pozemní podporu, kolik jich bude, jak budou vyzbrojení a jak rychle se dostanou k nám. Thor tu bude za okamžik, Hulk také nemůže být daleko, Strange snad bude v normálním boji taky co k čemu, o Clintovi a Natashe nemluvě... zvládnou to, musí. Stačí jim získat trochu času a postarat se, aby nestáli proti monstrům.

Zvuk výboje jsem si nejspíš jen představoval, protože é em pé byl samozřejmě kratičký a bez efektů. Přesto jsem si mohl být dokonale jistý, že všechno proběhlo tak, jak mělo - a veškerá elektronika široko daleko byla zralá do šrotu. Oblek, který jsem měl na sobě, mě totiž bez varování v posledním záchvěvu energie bez okolků vyplivl na dlažbu - protože po jistých zkušenostech už jsem dovnitř zabudoval patřičné pojistky - a zhasnul a znehybněl. Sbohem, pětko, chvíle s tebou byly fajn.

Zůstal jsem ležet, před očima černo a v uších šum, který stěží dával smysl. Věděl jsem, že znehybněly i obleky kolem Lokiho, a jen jsem doufal, že v pozici, ve které ho chvíli udrží. Nadechnout. Vydechnout. Bolest, kterou mi hrudí prostřelil těžce zkoušený reaktor, neustávala. Optimistický scénář počítal s tím, že to reaktor zvládne; byl v okamžiku výboje krytý brněním. Méně optimistický scénář se spoléhal na trochu složitější akci, to jest rychle odčarovaného Lokiho, který mi ho bude schopen vyměnit. Pesimistický mě pak nechával zemřít hrdinnou smrtí pro své druhy ve zbrani, následuje dojemný pohřeb s vlajkou a desítkami plačících dívek a dam a mnoho proslovů... moc pěkné a dojemné, ale nespěchal jsem na tyhle věci, po pravdě.

"Starku!" křičel někdo. Nepřišlo mi, že by stálo za to odpovídat. Kdo už by měl nárok si trochu poležet, než hrdina, který právě jednou ranou oddělal čtyři mechanoidy?

Šum v uších se skládal do drobných vjemů; střelba ustala a roboti se začali kácet. Slyšel jsem třesk rozbíjeného skla i horších věcí, nejméně dva museli padnout přímo na dům. Jeden skončil nejspíš na heliportu, odtamtud se bude alespoň dobře uklízet. U čtvrtého jsem si nebyl jist, ale možná už byl vážně blízko, protože rachot něčeho - mozek byl vážně mimo, všechno bylo jen něco - něco - něco přehlušil na chvíli všechno ostatní.

Složitou logickou dedukcí jsem dospěl k názoru, že když vnímám čím dál víc věcí, nejsem na tom hůř. Pokusil jsem se otevřít oči a zjistit, co se děje.

Clint projevil obvyklou jasnozřivost, popadl obě ženy a vlekl je do domu. Jestli je zavře v dílně, která byla obstojně opancéřovaná, částečně v podzemí a celkově dobře chráněná, měly by být relativně v bezpečí.

"Co se stalo?" vyjel Strange, dokonale zmatený vývojem situace. Kolem rukou se mu zablesklo kouzlem, když pár kroků od něj dopadlo něco, co Clint vyhodil z domu. Pak jenom zamrkal, ten měkký bílý balík popadl a rozbalil ho. Expres froté zásilka pro mou maličkost.

"Coby," zachraptěl jsem nonšalantně, nechal se posadit a s úlevou kolem sebe přehodil župan. "Postaral jsem se o ty roboty." Ruce se mi příšerně třásly a v hrudi tepal tucet permoníků.

"Doufám, že neříkáte něco důležitého," odvětil. "Nerozumím v tom blábolení ani slovo."

Dobrá, už se nebudu namáhat. Však ono mu to za chvíli dojde.

Mihla se nad námi rudá šmouha a Thorovy kroky zaduněly po dláždění. "Jaký skvělý boj musel se zde odestát," řekl a strčil Strangovi do rukou krabici s křídami. "Vždyť jsem byl pryč jenom pár minut!" Vypadal trochu zhrzeně. S obavami si prohlédl Lokiho, který se už skoro probojoval ze svého vězení, ale Strange nečekal, až ho začneme přemlouvat. Letmo pohlédl na spodek krabice, prohodil jenom: "Vykradl jsi školku?" a když Thor provinile sklopil hlavu, ušklíbl se, popadl pár kříd a rychle začal kroužit kolem Lokiho. Obrazec, na kterém pracoval, měl být zřejmě symetrický a on pobíhal sem a tam ve snaze mít všechny paprsky pěticípé hvězdy co nejpřesnější. Trochu jsem při tom pohledu trpěl - ten člověk vážně neměl duši inženýra - ale na uzavření kruhu Loki poplašeně reagoval, takže nějaká síla v něm být musela.

Thor si zatím přidřepl přede mnou. "Tvé světlo změnilo barvu," dotkl se letmo reaktoru špičkami prstů. "Potřebuješ nové srdce?" Nelíbilo se mi, jak znepokojeně se tváří. Chtěl jsem si namlouvat, že i když se v pohodě necítím, určitě tak vypadám. Asi ne.

"Zatím dobrý," vypravil jsem ze sebe.

"Dobře. Vezmu tě dovnitř..."

"Ne! Musím vědět..." Stočil jsem pohled k Lokimu. Odhodil zbytky svých okovů, ale pentagram už plnil jednu ze svých základních funkcí - držel ho na místě. Vypadalo nesmírně zvláštně, jak se snaží projít pryč, ale nemůže překročit tenkou nakreslenou čáru, upíná se k ní svou vůlí, až se síly magie málem zhmotní ve vzduchu, jeho křídla se nemohou v uzavřeném prostoru zcela rozevřít a zbývá snad už jen aby začal bušit pěstmi na neviditelné zdi.

"Tony," řekl Thor trpělivě, "ty víš, že se vrátí. Ti, kterým patřili roboti, tu budou - už brzy. Nemohu vás ochránit všechny."

Chtěl jsem se mu vzepřít, ale nevšiml si toho. Zdvihl mě do náruče a kdybych neměl tolik práce s tím, abych zůstal při vědomí, nejspíš bych omdlel nedůstojností téhle situace. Nesl mě až nemístně snadno, zabaleného do huňatého županu, kterým už místy stačila prosáknout trocha krve, bosé nohy se mi houpaly ve vzduchu - tak tohle bylo vážně trapné. Ve dveřích jsme se srazili s Clintem. Podržel je otevřené, aby mohl Thor projít a jenom pokývl hlavou: "Vezmi ho dolů. Dá se to tam jakž takž uzavřít."

Když jsme procházeli obývacím pokojem, ukázalo se, že zničující výboj kupodivu přežila televize. Spustila se sama od sebe na zpravodajském kanále; okamžik trvalo, než jsem pochopil co vidím a uvěřil vlastním očím. V přímém přenosu přenášeli zhroucení Stark tower. Obraz byl chvílemi roztřesený, protože se novináři nedostali dost blízko a snímali své senzační záběry z dronů nebo velkými objektivy ze střech okolních domů; přesto bylo vidět příliš mnoho detailů. Mohl jsem si stokrát opakovat, že je to jenom dům, ale ten pohled zabolel. Vypiplal jsem ho od základů. Protkal hromadou vychytávek všeho druhu na takové technické úrovni, o jaké se může zbytku světa jenom zdát. Strávil jsem v něm sám, s Lokim i s Avengers skvělé časy. Jarvis byl samozřejmě v bezpečí, ale stejně; i on tam byl doma.

Odvrátil jsem hlavu od obrazu zkázy. Takže jsem zabořil tvář Thorovi do tuniky. Čím dál lepší. Thor k mému zděšení zabrumlal něco uklidňujícího. Má důstojnost již nemohla klesnout hlouběji. Raději jsem konečně ztratil vědomí.




Co bylo dál se mi skládalo do paměti jen v malých záblescích, ne vždy úplně srozumitelných. Thor mě pokládá na pohovku dole v dílně. Olivia na něj cosi rozčileně křičí, možná na mě, možná na celý svět. O chvíli později, delší či kratší, nespokojený křik vystřídalo dvojí vzlykání. Nahoře se bojovalo. Slyšel jsem symfonii známých zvuků - Thorova kladiva, Hulkova řevu, tak přeci dorazil včas... výstřely a výbuchy. Olivia s Margaret se krčily v na zemi u zdi, objímaly se a třásly. Další záblesk, jen kratičký, to když se ve stropě objevilo pár puklin a začala se sypat omítka a prach.

Trochu jsem se pohnul a ztuhlé tělo pokryté zaschlou krví zaprotestovalo spoustou drobných bolístek a namoženými svaly. Měl jsem tak vyprahlé hrdlo, že jsem nedokázal ani promluvit. Uvědomil jsem si, že vedle sebe vnímám někoho dalšího a s námahou jsem pootočil hlavu. Položili tam Lokiho, bezvládného, bledého Lokiho, už bez křídel a strašlivě domláceného. Byl jsem si jistý, že si musel svou zuřivostí polámat pár kostí, tvář i paže měl pokryté šrámy a podlitinami, i ve spánku zdrchaný a k smrti unavený. Byli jsme prostě dokonalá dvojka.

Byl jsem příliš slabý, než aby mi nedocházelo, jak špatně na tom jsem. Reaktor to přeci jen nerozchodil, postupně skomíral a teď byl v posledním tažení, potřeboval jsem nový a to co nejdřív. Půl problému řešil malý příruční trezor o dva stoly dál - koneckonců, tohle byl můj dům. Jenže robot, který měl za normálních okolností tuhle delikátní operaci na starosti, byl skoro určitě odpálený stejně jako všichni ostatní. Sám bych si reaktor dokázal vyměnit, ale ne v tomhle stavu. Jediný člověk, který to mohl zvládnout bez Jarvisova vedení - protože bez vysílaček jsme byli všichni - ležel sice na dosah, ale nevypadal vůbec použitelně.

Pracně jsem zdvihl ruku a přejel Lokimu po tváři. Ani se nepohnul, ale byl živý, skutečný, opět on, tím jsem si byl jistý. Doktore Strangi, dokázal jste to.

Z lůžka jsem spíš spadl, než abych vstal. S vypětím všech zbývajících sil jsem se dopotácel ke skříňce, ve které jsem uchovával své náhradní srdce, jak tomu Thor, ostatně ne zcela nepřípadně, říkal. Zvenčí zakřičela Natasha, bylo to příliš blízko... dostali se snad už do domu? Přiložil jsem dlaň na senzor a skříňka se otevřela.

"Margaret," řekl jsem, ale musel to ještě zopakovat, než pochopila, že mluvím na ni. "Margaret! Musíš... musíš mi pomoct."

Už se málem postavila, ale další silnější výbuch poblíž ji znovu zatlačil do rohu. Tvář si přikryla rukama a schoulila se do sebe. Bože, na tohle vážně nemám čas ani náladu.

"Prostě musíš," řekl jsem a dopadl na židli. Pracně jsem sbíral dech a inspiraci k tomu, abych ji s minimem slov a námahy dostal tam, kam potřebuji. Člověk je nesmírně únavný živočišný druh a osud mi předhodil setkání s příbuznými zřejmě jenom proto, abych si zase o kus víc považoval společnosti avengerů.

"Natasho!" zakřičel Loki, až jsem sebou leknutím trhnul. Loki se trochu vzepřel na loktech, ale obecně vypadal, že je na tom zhruba jako já. Vyždímaný hadr. Na rozdíl ode mě mu alespoň fungovaly hlasivky. "Natasho!" zkusil znovu, když nedostal hned odpověď

Po schodech do dílny se skutálelo čísi tělo. Už to leknutí mě málem odrovnalo, i když jsem si skoro vzápětí uvědomil, že je mužské a v maskáčovém oblečení, jaké nikdo z našich nenosil. Natasha za ním skočila přes celé schodiště, přirazila ho k zemi a jediným trhnutím mu zlomila vaz. Pak si odhodila vlasy z tváře a pohlédla na Lokiho.

"Už je skoro po boji," řekla. "Tu chvíli tady ještě vydržte."

"Musíš dát Tonymu nový reaktor," řekl Loki, klesl zpět na lůžko a zavřel oči.

"Zrovna teď?" Plavně se protáhla pokrouceným torzem dveří a kolem stolu a přidřepla přede mnou. Vlasy i kombinézu měla ještě vlhké po pádu do moře, ale byla rozehřátá a prozářená tím vnitřním sebevědomým světlem, které rozžínal skutečný boj o život. "To zvládneme," řekla uklidňujícím hlasem, který mě děsil, protože ho používala jenom když šlo skutečně do tuhého. "Po tom minulém extempore s tvým reaktorem mě Loki přinutil, abych se naučila postup."

Chtěl jsem pronést něco kousavého o teoreticích bez špetky praxe, ale v půlce věty jsem zapomněl, co jsem vlastně chtěl říct. Jen jsem vnímal, jak mě pokládá do křesla, natáčí ke světlu, polohlasně mi říká, co dělá, jestli proto, aby uklidnila mě nebo sebe těžko říct, už jsem byl vážně daleko - procedura to byla dosti nepříjemná, ale Natasha měla rychlé pohyby a jisté ruce a byl bych jí v té chvíli snesl modré z nebe, už pro tu naději.

"Živá voda," zamumlal jsem.

Tiše se zasmála. Byl to tak zvláštní, nezvyklý vjem, že jsem otevřel oči a zadíval se na ni. Trochu pozdvihla obočí, když mi s úsměvem pohled na kratičko opětovala. Něco se muselo stát, bylo v ní příliš mnoho radosti, víc, než by svedl pouhý vítězný boj. Protože skončila v moři s Hulkem, i mému nedovtipnému já pomalu docházelo, kdo za tím mohl být.

"Hej!" řekla, zřejmě ne poprvé, a zamávala mi rukou před očima. "Jak mám říkat tomu, kam se to strká... objímka? Asi ne... prostě - ten elektromagnetický puls musel být dost intenzivní. Jsi popálený i uvnitř, teď ti dám nový reaktor, ale neber to jako vyřízenou záležitost."

"Dobře."

"Ale neumíráš zase?" zatvářila se přehnaně znepokojeně. "Vždycky, když s něčím bez odporu souhlasíš, vyděsím se k smrti."

"Chm," pronesl jsem hluboce nesouhlasně.

"Snad hotovo." Stáhla si jednorázové rukavice a rázně je odhodila do nejbližšího koše. "Myslíš, že je to v pořádku?"

Opatrně jsem se zhluboka nadechl. Nebolelo to. Okolí se zaostřilo a hlava se mi zatočila náhlým přívalem kyslíku a vjemů. "Vypadá to dobře." Pokusil jsem se vstát. Nepovedlo se mi to tak docela, ale když ke mě natáhla ruku, aby mi pomohla, nemusela už vléct většinu mé váhy.

"Máš to u mě," řekl jsem se vší vážností.

"Ty víš, že ano," blýskla dalším úsměvem a obratně mě vrátila zpátky na pohovku. Loki pootevřel jedno oko, krátce nás přejel pohledem a zase odpadl. Natasha vytáhla pistoli, rychle ji zkontrolovala a otočila se k Olivii a Margaret. Nadechla se, aby něco řekla, ale když spatřila jejich reakci - obě se pokusily vmáčknout do zdi v prudkém odporu - jenom pokrčila rameny, přeskočila mrtvolu pod schody a vyběhla nahoru.

Nevšímal jsem si těch dvou. Maně jsem si vybavoval nějaké gentlemanské hnutí vůči ubohým civilistkám, ale teď jsem se vznášel na sobeckém obláčku ryzího blaha a dokonce jakési vděčnosti vůči Lokimu a Natashe, kteří dokázali být tak dokonale praktičtí.

Opatrně - velmi opatrně, protože měl zřejmě polámané nejméně dva prsty - jsem vzal Lokiho za ruku. Potřeboval jsem se samozřejmě ujistit, že má nějakou přiměřenou teplotu a patřičný tep, nebylo v tom nic tak patetického, jako úleva nad tím, že jsme živí a spolu. Leželi jsme oba schoulení, tvářemi k sobě. Stačilo promluvit třebas jen velice tiše, abychom se slyšeli, i přes doznívající zvuky bitky zvenčí.

"Jak jsi na tom?" řekl jsem skoro nehlasně. Znovu otevřel oči a zahleděl se na mě. Byl tak viditelně bezvládný a zesláblý, že bylo skoro neslušné se ptát.

"Přiměřeně okolnostem," odpověděl stejně tiše. "Ta... věc se nedotkla mé magie. Dám se rychle do pořádku."

"Dobře."

Tvář mu ožila drobným úsměvem. Zřejmě mé 'dobře' neznělo dost nadšeně, a nebo jsem byl prostě dokonale průhledný. "Zůstanu chvíli na Zemi," vyslovil přesně to, co jsem chtěl slyšet. "Minimálně Faradaye musíme konečně vyřídit..." Trochu si povzdechl. "A čeká mě kázání od otce. Bude lepší si to odestát rovnou, než když mě bude nahánět po vnějších planetách."

"Kvůli tomu posednutí?"

"Ano." Cítil jsem, jak mimoděk napíná svaly. "Nesnáším ty jeho proslovy," zamumlal s patrným odporem. "Jsou tak..." Na okamžik zavřel oči. "Demonstrativně otcovské," vyrazil ze sebe.

"Tak ho zabij," navrhnul jsem. Přišlo mi to jako zřejmé a praktické řešení. Loki se chtěl stát králem, otec ho neskutečně vytáčel jen si na něj vzpoměl - dávalo to smysl. "Proč už jsi to vlastně dávno neudělal?"

"Zvláštní, slyšet něco takového - zrovna od tebe," poznamenal a poprvé na mě pohlédl skutečně bdělým pohledem, oči rozšířené emocemi, které jsem v té chvíli nedokázal přečíst.

"Už dávno mělo jeho tělo skončit v ohavnosti rozdrásané příšerami," dodal jsem vášnivě. S novým reaktorem se mi rychle vracely síly, snadno jsem se dokázal posadit a přidat svým slovům na důrazu razantními gesty. "Stejně jako jeho duše..." Zarazil jsem se. Něco bylo špatně, snad jsem byl ještě příliš unavený, myšlenky mi nejasně přeskakovaly. "Zatracena v pekelném ohni, staletí tlící v puchu škvířených těl..." Loki náhle vydechl bolestí. Byl to zvláštní, překvapivě přitažlivý zvuk. Pohlédl jsem na naše spojené ruce, stále jsem ho držel, teď už svíral, ucítil jsem, jak se zlomené kosti pohybují proti sobě a jaké chvění to vyvolává v těch bledých pažích, chtěl jsem víc a on byl tak slabý, nemohoucí, vydaný mi na pospas.

"Ach, smrtelní," vydechl jsem s netajenou rozkoší. "S horkou krví, kterou jim vypustím z žil ke své větší slávě, do koryt dávno mrtvých, tlejících netvorů, kteří ji budou chlemtat ohyzdnými mordami a vzývat přitom mé jméno. Smrtelní s tepajícím srdcem, které položím na oltář." Stiskl jsem víc a bolest v jeho očích byla tou nejsladší odměnou.

- Pokračování -