Na dosah ruky IV. - 5.

Deus ex machina vstupuje na scénu. A sekne mu to. :-))


Konečně se zdálo, že rachot ustává. Prach a kousky suti jsem měl úplně všude, všechno mě bolelo a oči mi slzely. Nejspíš proto jsem úplně nevěřil tomu, co vidím, když jsem zdvihl hlavu a podíval se vzhůru k torzu střechy. Ozářený paprsky slunce tam stál Thor, v ruce s tím svým kladivem, elegantně povlávajícím pláštěm i vlasy; za ruku pak držel Margaret, vypadala vedle něj útlá a křehká jako víla. Hrou oblaků prachu, slunce a mého napůl bezvědomí se mi vykreslili do podivně pohádkové, takřka archetypálně vzletné pózy pohádkového prince a jeho vyvolené... zamrkal jsem a obrázek se proměnil v podstatně civilnější výjev Thora, který pomáhal Margaret překonat poslední překážku a vylézt na pevnější část střechy. Uložil jsem si do paměti, že k tomuhle se chci ještě později vrátit, a pokusil se pohnout. Přesně jak jsem si pamatoval, nohy mi držely pevně zaklíněné pod troskami. Odkudsi znedaleka se ozvalo Hulkovo zařvání. Zabral jsem vší silou, abych se konečně osvobodil - nedostatek přehledu o situaci, prach a bezmoc mě začínaly vytáčet.

"Hej!" křikl jsem a spolkl všechny poznámky typu 'Nestavil byste se laskavě někdo, až budete mít volnou chvilku?', protože by mohly být pochopené doslova. "Pojďte mě vytáhnout!" zahulákal jsem jednoznačně a rozkašlal se.

Thor s Margaret zmizeli, zato se objevil Clint, má dobrá víla dnešního odpoledne, zlehka seskákal po troskách a přidřepl vedle mě. "Co se tobě všechno nepřihodí," prohodil a symbolicky šťouchl do panelu. "Na tohle nestačím. Vydrž."

"Tak moment!" zachraptěl jsem za jeho odbíhající osobou a pak si jen složil hlavu pohodlněji na ruce a snažil se alespoň naslouchat. Na pozadí policejních houkaček, běžného hluku menší městské katastrofy a mého vlastního tepu hlasitě bušícího v uších toho bohužel k rozeznání moc nebylo.

"Pane," ozval se Jarvis. "Hulk začíná ztrácet nervy."

"Samozřejmě," zamumlal jsem. "To jediné scházelo." Škubnul jsem sebou, ale v oblasti mých nohou se za tu chvíli nic nezměnilo. Nebýt už tak dost omlácený, začnu tlouct hlavou do zdi.

"A Loki se definitivně vypořádal s oběma obleky. Je z nich hromada šrotu."

"Jen pokračuj."

"Začíná docházet energie na palačinku. Už ji dlouho neudržím."

"Ještě nějaká dobrá zpráva?" nadhodil jsem s jistotou, že pokud se nám nad hlavou náhle neobjevil padající meteor, už se vážně nemohlo nic dalšího stát, protože se stalo úplně všechno.

"Paní Olivia naznačovala něco o žalobě."

Dobře, tak teď už se stalo úplně všechno.

"A starosta New Yorku také."

Zavřel jsem oči v naději, že když se budu tvářit, že neexistuju, uvěří mi to i všichni ostatní.

Když jsem znovu začal vnímat okolí, visela mi hlava dolů a čelem jsem tloukl do červené látky Thorova pláště. Zahlédl jsem mihnout se Natashu s ustaranou tváří a zaslechl Hulkovo halekání. Hlava se mi točila a v nestřežené chvíli mi někdo narval do krku struhadlo. Příští mrakodrap postavím z nějakých poživatelnějších a mnohem měkčích materiálů.

Thor mě složil na zem, krátkým pohledem se přesvědčil, že se dusím jenom všudypřítomným prachem a nejde o smrtelný chropot, a pak se mi pokusil vykloubit rameno. Asi to mělo být povzbuzující poplácání.

Polepšil jsem si: získal jsem pěkný výhled na veškeré dění. Část střechy, která dosud přežila, nebyla příliš rozsáhlá, ale dala se pomyslně rozdělit na několik sekcí. V té zelené neklidně pobíhal Hulk, za ním Natasha jako věrný ocásek a pusa se jí nezastavila. Všichni jsme věděli, že Hulk má rád její hlas, ale teď nestačil. Nebo možná držel zbytky jeho příčetnosti na uzdě, kdo ví. Ve zlaté sekci postával Thor na úplném kraji střechy a číhal na okamžik, kdy si Loki poradí se zbytečky brnění a dojde řada na něj. V blonďaté sekci pak Clint utěšoval obě civilistky a svou pozornost dělil mezi ně a vysílačku. Protože bylo stejně pravděpodobné, že mluví s policií, jako že si objednává pizzu, raději jsem urychlil svůj návrat k plnému vědomí. Potřást hlavou se neosvědčilo, ale když jsem se pokusil pomalu zvednout na nohy, kupodivu mě udržely.

Loki zatím dorazil zbytky ironmanských obleků. Skoro nehybně, se široce roztaženými křídly, zůstal viset ve vzduchu a zíral na nás s živelně nenávistným výrazem, prohlížel si nás beze stopy poznání, z očí místo ledu jeho obvyklého vzteku sršel oheň. Výmluvnost jeho pohledů byla jednou z věcí, kterou jsem na něm měl skutečně rád. Teď byla spíš na škodu. 

Thor začal roztáčet kladivo, zatím jen zvolna. Nechtěl jsem se zbavovat veškerých zbytků svého jediného oblečení, tak jsem dal povel nohám od kolen dolů. Bleskem odsvištěly a za okamžik už bleskly repulsory, když se jedna noha pokusila Lokiho nakopnout do zad a druhá pod koleno. Nedával jsem jim velkou šanci, ale o to ani nešlo. Bylo třeba jenom zdržovat - proč vlastně? Mírně jsem se nad tím zamyslel. Nějaký důvod to mělo. Určitě bych si měl vzpomenout, ten mrakodrap na mě přeci nespadl úplně celý.

Dobelhal jsem se k Thorovi, který nespouštěl pohled ze svého bratra.

"Co s ním provedeme?" zeptal jsem se místo pozdravu. Thor se kupodivu skoro pousmál, nebo možná se pobaveně ušklíbl.

"Není to nic vážného," řekl a nespouštěl oči z Lokiho. "Přešlo by to i samo, za nějaký čas." Oba jsme bolestivě zasykli, když Loki jedinou ranou pěsti prorazil holeň brnění. Byl jsem rád, že v ní nemám nohu. "Jenže by nadělal spoustu škod na sobě i na okolí. Takže jsem zavolal někoho, kdo by ho měl vrátit do normálního stavu trochu rychleji."

"Je vážně posedlý?"

Thor pokrčil rameny s iritující bezstarostností. "Svým způsobem. Je to jenom infekce."

"Teď jsem špatně rozuměl. Rozhodně."

"Infekce říkám!" vyslovil Thor pečlivě a přitom na mě krátce pohlédl. "Snad už k tomu pozemšťané dospěli. Taková malinkatá zvířátka, okem neviditelná... vypadáš příšerně, Anthony Starku."

"Infekce." Nadechl jsem se. "Jak moc nakažlivá?"

Pokrčil rameny. "Já v sobě nemám dost magie, abych se mohl nakazit. O odolnosti pozemšťanů nic nevím. Utěšuj se tím, že v případě, že budete posednuti démonem, zdaleka nenaděláte tolik škody. Jeho síla není větší než dřív, jenom ztratil zábrany a necítí bolest. Skoro určitě už se svou zuřivostí sám zranil..."

"Tak moment," nechtěl jsem to nechat být. "Tak infekce nebo posednutí?"

"Není to snad totéž?" odsekl Thor netrpělivě a vyletěl Lokimu vstříc dřív, než si sám mohl najít dalšího nepřítele. Kladivo se zalesklo ve slunci, místo známého blesku hodilo jen slabou jiskru - a Loki pochopil, že jeho nejnovější nepřítel zdaleka nejde do boje plnou silou, a jako by nabral druhý dech, i když jeho pohyb zdaleka nebyl tak děsivě rychlý jako na počátku, rozhodl se Thora roztrhat vlastníma rukama.

Těžko bych mohl říct, že se mi situace vymyká z rukou, když jsem od začátku ještě nestačil převzít iniciativu. Jenže se nezdálo, že se to v brzké době změní. Bez brnění a Jarvisových možností a s hlavou notně potlučenou připadal jsem si jako mimořádně neschopný přihlížející. Problémy jenom přibývaly a našemu útočišti docházel čas. Skřípění z nitra budovy a chvění pod nohama jasně napovídaly, že její strukturální integrita utrpěla smrtelný zásah a nejspíš se brzy zhroutí celá - vážně klika, že jsem si příliš nepotrpěl na věci, protože přijdu o všechno, od oblíbených ponožek po hrnek po babičce - a já neviděl žádné pořádné možnosti. Museli jsme odsud dostat Hulka i Lokiho dřív, než se do toho vloží policie, která sice projevila obdivuhodnou trpělivost, nebo snad ještě podivuhodnější pud sebezáchovy, ale nakonec ji obojí opustí a množství problémů se znásobí. Museli jsme odsud dostat Olivii a Margaret. Museli jsme...

Decentní odkašlání mě přimělo otočit se tak rychle, že jsem málem zakopl o vlastní nohy. Muže, který právě dosedal na střechu, jsem neznal, ale rozhodně jsem měl dojem, že bych ho znát měl, nebo možná že jsem o něm alespoň slyšel. Byl poměrně vysoký, o něco mladší než já, ale vlasy na skráních mu šedivěly, nosil bradku, jejíž styl jsem zcela schvaloval, a v jeho očích byl výraz někoho, kdo viděl příliš mnoho. Plášť na jeho zádech nebyl asgardského střihu a pohyboval se poněkud svévolně - zřejmě právě díky němu přiletěl, usoudil jsem okamžitě, a v hlavě mi to seplo.

"Doktor Strange, předpokládám," řekl jsem vyrovnaně a on mírně přikývl.

"Anthony Stark?" zeptal se a v hlase mu zazněla nepatrná stopa pochybnosti. Rázem mi přestal být sympatický. Ne, moment - on ani nikdy nezačal. Od pohledu namyšlený floutek.
 
"Co mě prozradilo?" ušklíbl jsem se trochu. Musel na mě být báječný pohled: bez bot a nahý až na jakési obskurní kraťasy, které jediné mi zbyly z ironmanského obleku. Ožehlý, odřený, příšerně špinavý a pokrytý stružkami krve z nesčetných škrábanců.

Přelétl pohledem celou naši střešní společnost. "Vzal jsem to vylučovací metodou."

Ruce jsme si nepodali.

"Dobrá, oba už jsme o sobě slyšeli, konečně se i seznámili," prohodil jsem konverzačně a ne úplně vstřícně, "pozval bych vás i na skleničku, ale v baru je momentálně trochu nepořádek. Tak snad jindy?" Neznámá tvář leda víc popudí Hulka a netěšila mě představa, že budu muset bránit Lokiho před Strangem, nebo možná Strange před Lokim.

Pohlédl na mě krátkým hodnotícím pohledem. "Potřebujete do nemocnice?" zeptal se suše. Trochu jsem zamrkal, nejistý, jestli jsem někde neztratil kus rozhovoru.
 
"Potřebuju, abyste vypadnul a nechal mě to tu vyřídit," zavrčel jsem. Asi jsem těch ran do hlavy schytal víc, než bylo zdrávo, protože situaci jsem tak zjevně nedržel v rukou, až to bylo k pláči, a věděli jsme to oba, a oba jsme věděli, že si to ten druhý dokonale uvědomuje. Buď jsem ale skutečně vypadal tak špatně, nebo byl Strange moudřejší, než se na první pohled zdálo, nebo si mě jen nechal na později, ale jen pokývl hlavou k dvojici asgarďanů, kteří se kočkovali ve vzduchu kousek od nás.

"Zavolal mě Thor," řekl. "Tohle je něco, s čím si mohu poradit."

"Nevěřím na čáry máry," zabrblal jsem pro sebe a on jen povytáhl obočí.

"Slyšel jsem, že žijete s čarodějem," pronesl zlehka. "Taková nevíra musí vyžadovat hodně odhodlání." Za řeči už máchal rukama před sebou a protože mu pod rukama začaly probleskovat zlaté čáry a vznikala z nich jakási jednoduchá mandala, jestli by se to tak dalo nazvat, ještě soukroměji jsem si zabrblal něco o rozdílu mezi magií a šarlatánstvím a nechal ho pracovat. Dalo dost práce spolknout nějakou výmluvnou přednášku na téma 'nechceme Lokiho zabít, jenom umravnit', ale protože ho zavolal právě Thor, zaručeně už si ji vyslechl.

Netrvalo dlouho a zlatá síť zpod rukou čaroděje vylétla jako odfouknutá větrem. Ve chvíli, kdy se Thor odpoutal a poodlétl stranou, obklopila Lokiho ze všech stran a rychle se stáhla. Loki vykřikl podivným hlasem, napůl svým vlastním, napůl monstra, které ho ovládalo. Schoulil se do sebe a bez opory spoutaných křídel začal už už padat dolů. Prudce sebou zazmítal a vzápětí ji ze sebe se zběsilým odporem setřásl. Máchl křídly a dostal se prakticky na dosah. Celý se viditelně klepal, snad vzteky, snad vyčerpáním.

"Ty," vydechl s pohledem upřeným na Strange. Ten chvatně mával rukama ve snaze uplést další kouzlo, ale i tak byla asi docela klika, že ve chvíli, kdy Loki vyrazil vpřed, do něj ze strany narazil Thor a odhodil ho stranou.

"Hlavně aby to nebylo moc snadné," zabručel si Strange pro sebe. Táhlé zaskřípění a zadunění pod našima nohama mu vzápětí dalo za pravdu. Střecha se zatřásla, něco poblíž, ne níž než patro dvě pod námi, zarachotilo, a ve vzduchu zesílil pach spáleniny, kterou jsem podvědomě už chvíli vnímal, ale dosud si plně neuvědomil, co znamená.

"Máte možnost dostat ho pryč?" mávl jsem rukou k Lokimu. "Dost by to pomohlo." Pak už jenom uchlácholit Hulka a zavolat si odvoz dřív, než podnikneme výlet do přízemí bez výtahu.

Strange se trochu nejistě rozhlédl kolem sebe. "Snad ano," řekl a začal se plácat po kapsách. "Nečekal jsem, že vás tu bude tolik."

Clint, který už hezkou chvíli mířil na Strange šípem, přiskákal blíž. "Už žádná třpytivá překvápka. Ať ti vidím na ruce, podivný mužíku," řekl důrazně. Strange na něj nesoustředěně pohlédl.

"Výborně, přesně tohle potřebuju," řekl. "Uděláme to takhle. Já vyhodím tuhle věc," předvedl něco velikosti křepelčího vejce, "do vzduchu, a až bude úplně nahoře, musíte ji prostřelit. S trochou štěstí budeme v dosahu všichni. Dokážete to?"

"Se zavřenýma očima," odvětil Clint, když se napřed ujistil, že sice ne úplně s nadšením a jistotou, ale přeci jen kývu na souhlas. "Máš vážně divný kamarády," utrousil ke mně. Jelikož měl pravdu, nehádal jsem se.
 
A pak si Strange vyčíhl okamžik, kdy Thor přihrál Lokiho blíž k nám a Natasha přilákala Hulka; vyhodil to své magické udělátko do vzduchu, Clint ho prostřelil, zablesklo se, a byli jsme jinde. 

Zajímavé na tom bylo, že jen v o málo menším průšvihu než před tím.

- Pokračování -