Na dosah ruky IV. - 3.

Radost psát. Koho by nebavilo je trochu pošidit... O:-)

Velín, velmi dobře jištěná místnost s množstvím obrazovek a ovladačů všech druhů a velikostí, byla v samém středu mrakodrapu obrazně i doslova. Sbíhaly se sem nitky všech bezpečnostních kamer a zařízení, daly se odsud ovládat zbraně i štíty a vůbec všechno ve Stark tower, včetně automatů na vodu v podzemní garáži a rádia v kumbálu na košťata. Samozřejmě byla kulatá, působivá, osazená pohodlným křeslem a minibarem vhodně ukrytým pod ovládacím panelem. Sotva jsem se objevil, z křesla vyskočil Clint, postrčil mě k němu a rázně posadil.

"Chci, abys mi řekl, že mám vlčí mlhu. Že jsem zbytečně paranoidní. Cokoli."

Přelétl jsem obrazovky jediným pohledem, zarazil se a začal si je prohlížet pečlivěji. Záběr každé z nich byl neškodný a nevinný - nákladní auto plné krabic, kolem kterého se motá pár chlápků, několik myčů oken, parta techniků opravující antény na střeše nedalekého mrakodrapu...

"Hádám, že máme tak pět minut," řekl Clint.

Ani jsem se nenamáhal mu odpovídat. Natáhl jsem ruku a přepnul na vnitřní okruhy Stark tower. "Všemu personálu: kód červená pět. Okamžitá evakuace. Budova bude během několika minut uzavřena. Šlápněte na to, lidi!"

"Slyším vrtulník," dodal Clint.

"Po NY pořád lítají vrtulníky."

"Ne tyhle," dotknul se zlehka ucha, jako by podle vzdáleného hluku motoru skutečně dokázal rozeznat typ, velikost a nejspíš i zbraňové vybavení.

"Dobře, dobře..." Pár pater pod námi se nepochybně právě trochu zmatkovalo, ale touhle dobou moc lidí v budově nebude a všichni by měli mít dostatečně jasnou představu, co znamená 'červená pět'- tedy že všechno pustit z ruky a okamžitě zmizet podchody v nejspodnějším patře. Jarvis mi určitě pohlídá, jestli se tak skutečně stalo. Ne, já si musel dělat starosti o nás a ulice poblíž - útok ze vzduchu na mrakodrap v obydlené oblasti, to bylo skutečné šílenství.

A ovšem i příležitost vyzkoušet konečně palačinku.

"Jarvisi, stáhni rolety."

Od spodních pater vzhůru se přes okna a veškeré otvory začaly zatahovat neprůbojné pancéřované kryty. Zvenčí to musel být pěkný pohled. Na jedné z kamer jsem viděl, že zkušený pekař odnaproti vytřeštil oči a začal bleskově zavírat krám, házet koše s vystavenými vzorky do obchodu a chvatně stahovat mříže. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli mě skutečně ctí, když sousedé začnou dělat takové věci, sotva zatemním pár oken.

"Tony, máme problém," ohlásila Natasha do vysílačky.

"Pracujeme na tom," odsekl jsem.

"Tys to věděl?" štěkla a podle toho, jak zněl její hlas, patrně zrovna dopadla ze skoku a rozběhla se.

"Ne, právě jsme to... hele, už ani nic nepředstírají," ukázal jsem na obrazovku, kde se přestala partička nakladačů tvářit, že si hrají s krabicemi, a s jen chabě zakrytými zbraněmi se rozběhli ke Stark tower.

"O čem sakra mluvíš?" vyťala úsečně.

"O čem ty?" přeptal jsem se zmateně.

"O tom, že Lokimu přeskočilo!"

"Zrovna teď?!" Nadechl jsem se. "Clinte -"

"Jdu zjistit, co je s Lokim."

"Natasho -"

"Najdu Bruce a zkusím ho klidnit."

"Jarvisi -"

"Evakuace ukončena. Problémy s energií na severní straně."

Ruce se mi rozběhly po ovládání. Odpojit všechno, co nebude potřeba, kvůli úspoře energie stejně tak jako kvůli možnému přepětí. Aktivovat palačinku a zbraňové systémy. Nešlo mi na rozum, že se někdo chystá pustit do skutečného čelního útoku, ale možná to byl někdo, komu došla trpělivost a rozhodl se zabít několik much jednou ranou. Věděl jsem i kdo: Faradai. Musel to být on, byl jsem si tím jistý. On a zase on, moje noční můra posledních týdnů a měsíců, on a jeho urputná snaha pomstít se Avengers. Nezapomněl jsem na mučení, kterému mě podrobil na své podzemní základně, ani na ta jeho neuvěřitelně otravná hejna robotů, ani na žoldáky, které za mnou poslal do Evropy; ani na to, co se kvůli němu stalo s Brucem. Skoro mě těšila představa, že mu konečně zatneme tipec.

Troufal si hodně, nejspíš došel k názoru, že jsem tu jenom s Natashou a Clintem, dvěma tak moc lidskými a občas podceňovanými společníky; Loki se zpravidla po svých vesmírných dobrodružstvích materializoval buď na heliportu, nebo rovnou v knihovně, takže jeho noční návrat nemusel být zaznamenán, a Bruce byl oficiálně stále ještě troska, což by byl, nebýt proměn v Hulka... ale my nebudeme snadný cíl v žádné sestavě.

Vzduchem náhle zarezonoval Lokiho hlas. Nerozuměl jsem jednotlivým slovům, ale ten hluboký a hrubý tón se mi vůbec nelíbil, ani pocit chladu, ze kterého přebíhal skutečný mráz po zádech. Zněl podivnou ozvěnou a rozechvíval podlahu i stěny.

Do místnosti vpadl Bruce, což bylo fajn, protože to byl někdo, kdo pochopí a patřičně ocení, co právě dělám.

"Čas na palačinku!" zvolal jsem rozverně. "Chceš si zmáčknout čudlík?" Byl velký a červený, to jsem si vážně nemohl odpustit.

"Pořád ještě jsem se nesmířil s tím, že tomu říkáš palačinka," řekl Bruce a zahleděl se na obrazovky. Když člověk věděl, kam se dívat, snadno zjistil, že věž je prakticky obklíčená. Zamračil se. "Je jich jako much."

"Jen záloha, abychom neutekli. Hlavní útok půjde ze vzduchu, ze země by vůbec neměli šanci... co bych tomu neříkal palačinka? Jako rozliješ těsto po pánvičce a to se dokonale vytvaruje po každé její nerovnosti - "

"Jasné, jasné! Spusť už to, proboha."

Slavnostní stisknutí červeného tlačítka mi trochu pokazila Natasha. "Tady jsi!" vydechla málem udýchaně už ve dveřích. "Nechystáš se zelenat?"

"Ne," zavrtěl hlavou Bruce. "Jsem v pohodě, fakt."

"Tak hleď, ať ti to vydrží," řekl jsem a vzpřímený a k prasknutí plný pocitem sebeuspokojení jsem si založil ruce na hrudi, abych mohl pozorovat svůj nejnovější prototyp zcela úžasného a báječného a na energii neuvěřitelně náročného, čert vem účty za elektřinu, štítu. Pableskoval příjemným odstínem modré a v určitých úhlech i zelené barvy, rozléval se směrem od Stark tower jako koberec, se základní hladinou zhruba sto metrů nad zemí, ale kopírující pečlivě všechny budovy, bilboardy a vedení. Stížností na to, co trosek padá při různých příležitostech ze Stark tower na ulici mezi nevinné občany, jsem si vyslechl tolik, že by vydaly na tlustou bichli tištěnou hodně malým písmem. Dnes se to nestane. Za velmi krátkou chvíli po nás začnou pálit ze všeho, co má hlaveň, ale dole pod námi se nic nerozbije, nikdo nepřijde k úhoně, nerozbijeme žádné okno a nevyplašíme ničí kočku. Krása.

"Jenže Loki je špatnej," nedopřála mi Natasha víc než pár vteřin kochacího času.

"Jak - špatnej?"

Rozhodila rukama. "Nevím. Kdyby to nebylo úplně absurdní..."

Dveře se znovu rozlétly a dovnitř vletěl pro změnu Clint, s očima navrch hlavy. "Potřebujeme exorcistu!"

"Cože?"

Tři vrtulníky, rozhodně masivnější kousky, než na co byla obloha NY zvyklá od záchranné služby a soukromých létadel, se konečně přiblížily na vhodnou vzdálenost. Samozřejmě nepřicházelo v úvahu, abych do nich začal pálit hlava nehlava, škody by byly obrovské. Ale nějaký ten dobře směřovaný impulz, aby nefungovala elektronika, nebo dostal pilot bolehlav, prostě něco, aby se museli pokusit vzít roha s polofunkčním strojem, to jsem považoval za ideální.

Ne že bych tu v nejhorším neměl pár raket.

Otočil jsem se v křesle k obrazovkám a ruce položil na ovládání. Všechno bylo dobře naprogramováno a připraveno, ale stejně bylo dobré mít po ruce staré dobré lidské reflexy a schopnost rozhodování.

"Loki je posedlý," řekl Clint.

"Co je to za blbost?" řekl jsem ve stejné chvíli, kdy Natasha vyhrkla: "Souhlasím! Přesně tak to vypadá. Jak nám vyprávěl to s tím démonem -"

Kolem nás se znovu rozlehl Lokiho hlas. Tentokrát jsem pár slov rozeznal, něco o zatracení a ohni pekelném. Začínalo mi to připadat trochu monotematické.

"Jen se tam tak motá a mluví pro sebe, chvíli jako Loki, chvíli jako... něco jiného," řekl Clint chvatně a ruka mu zacukala, když spustilo jedno EMP dělo na nejbližší vrtulník. Ale tady měl prst na spoušti Jarvis. "Řekl bych, že se proti tomu snaží bojovat."

Zhrzeně jsem zjistil, že vrtulníky kolem sebe mají nějaké štíty, pro které byly mé opatrné střely jenom bezvýznamné pošimrání.

Znovu zaduněl Lokiho hlas, nebo spíš démonův hlas, jak jsem tomu také začal v duchu mimoděk říkat, ozvěna napovídala, že je blízko, rozhodně blíž než před tím. Něco bouchlo a zarachotilo rozbíjené sklo.

A ozval se další hlas - vysoké, ženské zaječení.

Ke dveřím jsme skočili skoro současně. Na chodbu jsem se dostal první, ale zaváhal jsem, protože jsem si nebyl jistý, z které strany to šlo. Prosmýkla se kolem mě Natasha a bez váhání se rozběhla patřičným směrem. Skoro vzápětí se ozvalo podivně melodické, řinčivé zarachocení, které mi sice hlavu nedělalo, na ten klavír tu stejně nikdo nehrál, ale s ním i vyděšené vyjeknutí. Doběhl jsem právě včas, abych viděl Margaret, která se skrčila za klavírem, momentálně skutečně tak rozbitým, jak to znělo, a Lokiho, který v každé ruce držel jednu dřevěnou nohu, zachmuřeně na ni hleděl a zřejmě si nebyl jistý, o co se vlastně snažil. Potřásl hlavou a maně si přejel po čele hřbetem ruky.

"Loki!" zvolal jsem, abych na sebe upoutal pozornost. "Mluv se mnou. Co se děje?"

Pootočil se ke mně, ale jako by mě nepoznával. "Divoká zvířata s mordami pokrytými krví," zamumlal svým vlastním hlasem, trochu nejistě. "Vnitřnosti obětí rozvěšené po větvích stromů a mezi nimi ptáci se zkrvavenými zobáky, vykřikující nevábnými hlasy."

"Sakra Loki vzpamatuj se," zavrčel jsem. "Nepřítel je tam nahoře!"

Aby má slova lépe vyzněla, místo tečky za větou se otřásla podlaha a zacinkalo sklo, jako při zemětřesení. Zřejmě Jarvis nenašel způsob, jak decentně prostřelit štíty vrtulníků, a tohle byla malá ochutnávka toho, co měli oni připravené pro nás. Stiskl jsem náramek a rozběhl se k heliportu. Oblek se mi po těle seskládal dřív, než jsem se dostal k okraji střechy.

"Natasho," uslyšel jsem Clinta, "až ho to zase chytí, řekni mu, že nad námi lítají nějaká temná stvoření z hlubin, která přišla svrhnout jeho majestát... nebo tak něco... na obludy jsi z nás nejlepší..."

"Dík," ucedil Bruce a jako bych byl stále mezi nimi, přímo jsem viděl Natashino káravě stažené obočí.

Až teď mi plně došlo, nebo snad až teď jsem si dokázal naplno připustit, co se stalo. Lokiho posedl... démon? Bylo těžké brát takovou představu vážně. Navíc většinu sil jsem spotřeboval na to, abych mohl kličkovat mezi střelami vrtulníků a přitom stačil působit nějaké přiměřeně decentní škody. Vrstva palačinky pár desítek metrů pode mnou opalizovala modrozelenou barvou, vzdáleně připomínající vodu, ale na těžký vybuchující stroj neměla kapacitu a škody by jenom zmírnila. Snažil jsem se manévrovat tak, aby si co možná vzájemně překáželi, ale byli tři a já byl sám.

Jeden z mužů se vyklonil v odvážném úhlu ze dveří a poslal za mnou dávku ze samopalu. Uhnul jsem, spíš pro jistotu, kdyby to náhodou byla nějaká průraznější munice, vývrtkou podletěl vrtulník a krátkým výbojem repulsoru poslal chlapa na smetiště dějin. Nemohl jsem se zbavit jistého pocitu déjà vu. Tohle už tady bylo. Letecký útok na mrakodrap, Loki, který tam někde pode mnou není tak docela ve své kůži, nezbytnost držet se blízko, byť tentokrát ne kvůli prokletí, ale kvůli palačince, která měla jen omezený dosah. A protože historie je opravdu důsledná, znovu bude jeden z nás řešit nechtěnou nevěstu. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že Loki nebude zdaleka tak velkorysý a plný pochopení, jako jsem býval vůči Sygin já.

Ale to mě ve skutečnosti nijak netrápilo, všechno to hledání podobností byla jen letmá myšlenka na okraji soustředěného boje o přežití. Takže zatímco jsem si hrál na akrobata, jedním uchem jsem naslouchal Natashině výmluvné tirádě, kterou Lokiho přesvědčovala, že nepřátelé jsou tam venku, druhým Jarvisovým hlášením, podle kterých si někdo dal práci se sabotáží jednoho z transformátorů, takže vázly dodávky energie, navíc jsem se nemohl zbavit dojmu, i když to bylo technicky nemožné, že slyším Oliviino vřískání – a povedlo se mi vcelku hladce jeden ze strojů poškodit tak, že se dal na ústup - a vtom jsem spatřil něco, nad čím jsem užasl tak, že jsem se málem nechal sestřelit obyčejným granátem.

Z heliportu vzlétl Loki. Nevzlétl; doslova vystřelil, jako by měl na sobě své zelené ironmanské brnění. To ale nebylo možné, viditelně se na něm prudkostí pohybu třepotalo jeho vlastní oblečení. Za zády se mu však rozprostírala velká křídla, na první pohled černá, ale ve slunci se zaleskla rudě; černé vlasy za ním vlály a tvář zhrůzněná vztekem byla povědomá, ale ne úplně známá.

"Tony, zpátky!" vykřikl Clint. "Nepoznává nás. Půjde i po tobě."

Uhnul jsem stranou. Nedokázal jsem z Lokiho spustit oči. Byl jsem si naprosto jistý, že asgarďanům křídla běžně na zádech neraší, ani nikdy nenaznačil, že by něco podobného dokázal svou magií. Navíc působila jednoznačně organicky, žádný stroj či pouhé zdání.

Loki se bez váhání obořil na nejbližší stroj a snadno na sebe soustředil pozornost i druhého. Když jsem viděl, jak dobře si vystačí, snesl jsem se na nějaký kousek dosud nerozstřílené střechy svého těžce zkoušeného mrakodrapu. Už tam na samém kraji seděl Clint, houpal nohama nad propastí, luk položený na klíně.

"Trochu nezvyk, jenom přihlížet," prohodil, když jsem se usadil vedle něj. Sundal jsem si přilbu a potřásl zpocenými vlasy. "Ale říkali jsme si, že ať ho popadlo cokoli, bylo by dobré ho nechat trochu unavit."

"Aha," pravil jsem neduchaplně a přihlížel, jak obratně Loki se svými křídly manévruje mezi stroji. Trochu děsivé bylo, že proti nim bojoval holýma rukama. Byl jsem si skoro jist, že to bylo i na asgarďana moc. "Možná bychom měli zavolat Thora."

"Natasha už na tom dělá."

"Jarvisi, jak to vypadá dole?" zeptal jsem se po chvíli zamyšleného ticha – tedy obrazně řečeno ticha, protože hluk motorů a boje pár metrů od nás vydal za menší armádu a museli jsme na sebe křičet.

"Když útočníci zjistili, že se Stark tower uzavřela, stáhli se, pane," řekl Jarvis vesele. "Už nastoupila policie. Veškeré škody se zatím omezují na horní čtyři patra věže."

"Hurá," pravil jsem ponuře.

"Palačinka pracuje bezvadně," pokračoval Jarvis, "veškeré drobné trosky se vypařily dřív, než prostoupily níž k zemi."

"Ten název palačinka je vážně děsný," řekl Clint.

"Já vím," uznal jsem samolibě a trochu bolestně sykl, když Loki pěstí prorazil bok vrtulníku, ke kterému se přichomýtl. Druhý stroj byl v úhlu, kdy na něj v té chvíli nemohl střílet, takže se mohl vyvztekat zcela dle libosti, alespoň dokud se z otevřených dveří nevyklonil chlápek a nezačal na něj pálit ze samopalu. Zřejmě už zapomněl, jak skončil ten, co to zkoušel naposledy.

"Jen doufej, že tam neskočí někdo živý," pokračoval Clint konverzačně.

"Na živou organickou hmotu palačinka nereaguje. Takže dotyčný se normálně přizabije o chodník."

"Tak to má štěstí!"

"Ale ve skutečnosti by ho pole pár minut udrželo. Mohl by doběhnout k nejbližšímu domu, nebo tak něco. To ti říkám pro případ, že přepadneš přes kraj."

"Proč bych padal?" podivil se Clint a podíval dolů nakloněný tak, jako by pro něj neplatila gravitace. "Jen proto, že sedím na kraji mrakodrapu... ou, to muselo bolet."

Loki ani ve své nové podobě nebyl zcela nezranitelný, jen mu dosud přálo neuvěřitelné štěstí. Po silném nárazu, který ho na pár okamžiků shodil o pár desítek metrů níž a několikrát protočil kolem vlastní osy, jedno z křídel už nereagovalo s tak ohromující rychlostí jako druhé. I když se zdálo, že na jeho letecké schopnosti zatím velký vliv nemá. Pohyboval se, jako by s křídly už narodil. Bylo úžasné ho pozorovat.

"A co když do palačinky spadneš ty v brnění?"

"Tak se v něm upeču," konstatoval jsem suše.

"No fuj."

"To mi povídej."

Jeden ze strojů se odpoutal od Lokiho a rozletěl se k nám. Vystřelil a něco za našimi zády vybuchlo. Vypálili jsme zároveň i my s Clintem, a jediná rána - těžko říct čí, ale oba jsme byli nepochybně stejnou měrou odhodláni vydávat to za plán, nikoli šťastnou náhodu - stačila. Vrtulník, prakticky již neovladatelný, se chvíli pokoušel nabrat výšku, pak ale realisticky zhodnotil své možnosti a šel na přistání. Tvrdě dosedl na střeše vedlejšího mrakodrapu. Vzápětí k němu vyběhlo několik policistů, museli už tam být připravení. Začínal jsem si připadat nadbytečný. Ten pocit ještě zesílil, když náhle Clint, zdánlivě zcela zrelaxovaný, bleskově zdvihl luk a vystřelil, aby Lokimu pomohl z maléru.

"Chceme ho unavit," řekl. "Ne zabít."

"To oceňuji."

"Pane," vložil se Jarvis, "začínám mít problém s energií."

"Hmm," udělal jsem. "Jestli dole nikdo neútočí, nech štíty věže v pohotovostním režimu a všechno přenes do palačinky. Bude to potřebovat." Jako by mělo vzápětí dojít na potvrzení mých slov, vrtulník na protější střeše, který už jsem bral za vyřízený, se klopýtavě zdvihl do vzduchu, zvládl pár desítek metrů letu a náhle začal prudce klesat. Přišlo mi, že měl obstojnou počáteční rychlost, aby dokázal přistát v autorotaci i bez motoru, ale buď byl poškozenější, než se na první pohled zdálo, nebo nebyl pilot schopný činu, ale začal se točit do spirály, zřetelně neovladatelný.

Věděl jsem s jistotou jenom to, že nesmí dopadnout na ulici. Možná byl Faraday takový ksindl, že si vzal za rukojmí všechny ty civilisty široko daleko v naší soukromé válce, ale to neznamenalo, že já je nechám napospas. Vyletěl jsem k němu v jakémsi dojmu, že bych ho mohl zadržet, aby se jeho pád zpomalil, a energetické pole ho stačilo rozložit dřív, než trosky dopadnou na ulici. Jenže těžko jsem ho mohl popadnout za vrtuli. Prosmekl jsem se těsně kolem Lokiho, tak blízko, že jsem se málem srazili. Znovu mi před očima probleskla jeho křídla, ve výmluvně narudlém odstínu krve. Uvědomil jsem si, že zatínám zuby tak, až mi bolestně trnou čelisti.

Nakonec jsem vlétl dovnitř - posádka byla pryč nebo už mrtvá - připlácnul se ke stropu a brnění zahučelo ve snaze mírnit pád. Začali jsme zpomalovat. Jak špatná to byla metoda jsem si uvědomil ve chvíli, kdy přistávací ližiny prvně škrtly o palačinku. Špatně jsem viděl ven a vrtulník se náhle začal prudce překlápět. Ano, skutečně jsem ho zpomalil natolik, aby ho pole stačilo rozkládat. Jenže jsem najednou nemohl ven, vlastně jsem pořádně neviděl, kde je nahoře a kde dole, všechno to probíhalo strašně rychle, jiskření rozpadajícího se stroje, záblesky energie - a teplota stoupala a já byl v pasti.

Spatřil jsem před sebou na okamžik průzor; času příliš málo na to, abych si ho repulsory rozšířil, a v brnění jsem nemohl projít. Spíš instinktivně jsem dal pokyn a brnění mě propustilo, vymrštilo ze svého nitra. Vyskočil jsem z hroutícího se vrtulníku a po energetickém poli se rozběhl ke Stark tower. Vskutku jsem netušil, jak brzy budu moct na vlastní kůži vyzkoušet poučky, které jsem Clintovi vykládal s takovou jistotou, že jde o ryzí teorii.

Jak už to bývá, praxe byla náročnější. Pole se chovalo v jistém aspektu jako gumová blána - protože byl vrtulník těžký, celkově ho oslabil a destabilizoval. Po měkkém povrchu se běželo špatně, nohy se mi bořily a nepříjemné, ale naštěstí ne nebezpečné horko z odpařovaných bot a kalhot na komfortu nepřidávalo. Jen mimoděk jsem vnímal, že vysoko nad mou hlavou se stále bojuje. Jednou či dvakrát mě jen se štěstím minuly nějaké trosky. Ještě před chvílí jsem se o Lokiho bál tak, že mi bylo skoro zle. Teď už jsem sice přišel na jiné myšlenky, ale stále byl jejich součástí i on. Nevěřil jsem, že by byl "posedlý", to bylo absurdní. Ale jeho křídla, hlas, chování i vztek docela jiného druhu, než jakému obvykle propadal... co já vím o vesmíru?

Jedna noha se mi propadla až po koleno, jen stěží jsem ji vytáhl. Připadal jsem si jako v bažině, začínalo být jasné, že až k domu, kde bych se mohl zachytit pevných zdí, se nedostanu.

Zázraku, staň se!

- Pokračování -