Konsekvence - 3.

Královský palác, to je věc! Spousta lesku a krásných věcí. A také nelásek, intrik a lidí, kteří se znají dobu delší, než je pro ně zdrávo.







„Jsem Lokiho otec,“ řekl. „Nech mě, ať se na něj podívám.“

Ten muž na mě hleděl bez úsměvu, pátravým, odtažitým pohledem; nijak zvlášť se mi nelíbil. Vypadal jako někdo, kdo si o sobě myslí, že je pupek světa a všichni by měli skákat jak on píská. Jeho žádost byla zdvořilá čistě formálně, nikoli z přesvědčení, a pronesená tónem, jakým se mluví na splašená zvířata. Ne, vážně se mi nelíbil. Přesto ke mě dostatečně proniklo vědomí, že to s Lokim určitě nemyslí zle. Velmi neochotně a pomalu jsem se odtáhla. Muž se sklonil k Lokiho tělu a položil mu dlaň na tvář. Fascinovaně jsem si prohlížela jeho úžasnou hřívu bílých vlasů, svítící v kontrastu opálené tváře. Paže měl holé a viditelně svalnaté, když si k nám klekal, vůbec to nebylo tím pracným, ztuhlým způsobem, jakým se staří muži většinou pohybují. Přes veškeré mé antipatie jsem musela uznat, že je působivý. Jeho starostlivost byla nakonec docela uklidňující.

„Je pouze otřesený,“ řekl a bystře na mě pohlédl. „Tok životní síly nebyl narušen. Celý bok lodi je rozbitý - byl u toho výbuchu?“

„Ano, pane.“

„Dobrá. Ty... můžeš počkat u něj. Léčitelé jsou na cestě.“ Udělal pár kroků zpět a s někým tam prohodil pár slov.

„... jeho dívka,“ zaslechla jsem jenom.

„Lokiho?“ odvětil jiný hlas nedůvěřivě. „Tak to je vskutku památný okamžik.“ Do chodby vstoupila krásně oblečená paní. „Vždyť je to ještě dítě,“ dodala při pohledu na mě, ale hned se sklonila k Lokimu a se zarmouceným výrazem ho uchopila za ruku. Nestačila jsem se ani rozhodnout, nakolik ji chci vyvádět z omylu, když se vzápětí za ní vynořilo několik dalších lidí. Naložili Lokiho na nosítka, která se sama od sebe vznášela ve vzduchu, a chystali se s ním okamžitě odejít. Nechtěla jsem ho pustit, nevěděla jsem, co dělat, nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsou to skutečně přátelé - možná se mě začala zmocňovat menší panika. Bylo divné si představit, že bych někam šla bez Lokiho. Co bych asi tak měla dělat?

Ale ta žena pustila jeho a položila mi ruce kolem ramen. Lekla jsem se, že mě udeří, ale uskočit jsem se neodvážila, jenom jsem se přikrčila.

„Jen klid,“ řekla. „Loki má tuhý kořínek. Do zítřka bude v pořádku a můžeš ho pak jít pozdravit. Pojď zatím se mnou, najdeme ti něco vhodnějšího na sebe.“ Trochu si odkašlala. „Ty jsi Lokiho...?“

„Asi ano,“ připustila jsem. Ze zákona to možná pravda nebyla, pokud bylo na Asgardu otrokářství nelegální, ale bylo to nejblíž pocitu, jaký jsem z toho celého měla. A pak – neuměla jsem nikomu nepatřit. Loki mě koupil a zachránil. Patřila jsem jemu.

„Och,“ vydechla slabě a přišlo mi, že možná trochu poplašeně. „Nu, počkáme, až se probudí, ať tě sám formálně představí. Souhlasíš?“

„Jistě, madam,“ přikývla jsem bez odporu. To skoro znělo, že návrat na Zemi se odkládá na neurčito. Ta myšlenka se mi líbila.

Vyšly jsme z lodi. Podle zdejšího času byla hluboká noc, ale i tak bylo vidět, jak malý je zdejší přístav, a ta paní si mého překvapení zřejmě všimla.

„Zpravidla se držíme v rámci Ygradssilu,“ řekla něco, z čeho mi asi mělo být všechno jasné. „Lodě pro hluboký vesmír používáme málokdy. Duhový most je nepotřebuje.“

„Ach tak,“ hlesla jsem, protože nějakou odpověď její slova vyžadovala. Vykročila kupředu, já dva kroky za ní se sklopenýma očima, jak to mělo být. Po pár krocích mi došlo, že už nemusím. Jak chodí svobodné ženy? Zpříma! Moc se mi vždycky líbilo, když nesly hlavu hrdě vztyčenou. Plně mi začínalo docházet, že jsem na planetě, kolem rostou stromy a je jich spousta, k tomu nebe báječně vysoko. Až se z něj točila hlava. Zkusila jsem napodobit ženin krok. Bylo to těžké, a bylo těžké nepodléhat dojetí.

„V rozrušení nad zraněním svého syna jsem se dopustila nezdvořilosti,“ řekla náhle. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Ohlédla se po mně a pousmála se. „Všechno v pořádku?“

Polkla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli se jí chci představit svým starým pozemským jménem, nebo tím, pod kterým jsem byla evidována svými majiteli. Tak jsem řekla něco docela jiného. „Už mnoho let jsem nestála na povrchu planety. Je to úžasné!“ Vtělené do slov, už jsem nedokázala udržet slzy. „Tolik prostoru, tolik věcí, které rostou jenom tak, země je tak –„ Rozhodila jsem rukama v neschopnosti popsat všechno, co cítím, „tak pevná, a je jí tolik! Žádná tenká kovová slupka mezi vzduchem a smrtí. I ten vzduch voní jinak. Zapomněla jsem, jak je to krásné. Už nechci do vesmíru! Promiňte, já asi... trochu blábolím.“

Usmívala se vlídně. „Určitě nebudeš muset zpátky do vesmíru, když nechceš,“ ujistila mě. „Tak se alespoň představím já tobě. Jsem Frigga.“

„Já jsem Reina,“ řekla jsem a bylo to. Reina. Už dávno jsem se chtěla jmenovat Reina. Nový život, nové jméno.

Vystoupaly jsme po schodech a vešly do paláce. Uvažovala jsem, co tu Frigga asi dělá. Na služebnou měla příliš hezké šaty, ale možná v tak krásném paláci mají všichni krásné šaty, stejně jako strážní měli úžasné lesklé zbroje a dlouhá kopí a vůbec všechno kolem nás bylo příjemné a čisté a dokonalé.

Jestli se ráno probudím a zjistím, že tohle všechno byl jenom sen, budu hrozně zklamaná.

Následujících několik hodin bylo zvláštních, jako by je místo mě prožil někdo jiný a já byla pouhým divákem. To všechno, co proběhlo, a čím jsem byla vláčena bez vlastní vůle, pro mě bylo nové a podivné – dostala jsem pokoj, ve kterém jsem měla být sama, speciální oblečení jenom na spaní a další, které mělo být na druhý den, takové plýtvání... znovu něco k jídlu, utkvělo mi, že si prý mám kdykoli říct o další... letmé zmínky o věcech, které mi byly tak vzdálené, že jsem vůbec nechápala, o čem je řeč; až jsem konečně ležela v posteli a pokoušela se usnout. Příliš měkká matrace ale nebyla vůbec pohodlná a kolem bylo moc ticho, nedokázala jsem se uvolnit v podvědomé snaze zachytit zvuky dechu, chrápání, kašle a milování, které neodmyslitelně patřily k ubikaci otroků a bez kterých jsem za posledních čtrnáct let nestrávila ani jedinou noc; nakonec jsem skončila na podlaze pod oknem, protože tam mi dýchala do tváře podivná, vzdáleně povědomá vůně, postupně mi docházelo, že to musí být květiny a stromy, co tak voní, a zaposlouchaná do zpěvu ptáků jsem usnula tak tvrdě, jako dávno ne.

Druhý den ráno to nebylo snadnější. Je příliš pozdě, brzy, mám někam jít, mám čekat? Zmocnila se mě neurčitá tíseň a rozechvělost, velmi nezvyklá, protože vždycky jsem přeci věděla přesně, co mám dělat a co se ode mě očekává. Bylo to neuvěřitelně nepříjemné a dojem neodvratně se blížícího trestu za mou neschopnost odhadnout správně situaci sílil každou minutou.

Pak klaply dveře a objevila se nějaká dívka se jídlem.

„Už zase?“ podivila jsem se upřímně.

„Snídaně,“ řekla ona a pousmála se. „V poledne bude oběd, k večeři večeře, a pokud budete chtít něco mezi tím, stačí poslat vzkaz do kuchyně.“ Dobře, asi se mi trochu posmívala, měla jsem ten dojem, ale byla jsem ochotná to brát jako přátelské pošťuchování. Zvlášť když nic schválně nehodila na zem. Bylo trochu nepřístojné nechat se obsluhovat, nevěděla jsem co s rukama a nohama, zatímco prostírala stůl, ale viděla jsem jasně, že bych se jí jenom pletla. Nakonec jsem sepjala ruce za zády a prostě čekala.

„Potřebovala bych mluvit s Figgou,“ odvážila jsem se. „Kde ji najdu?“

„Královna už je vzhůru,“ odvětila mi ta dívka kdo ví proč. To už ale měla hotovo a s prázdným tácem v ruce odešla.

Nu což. Jídlo mi stále přišlo důležité, i když jsem byla najedená ještě od toho posledního. Pro jistotu jsem si něco dala, něco si schovala, získala jsem tak dost odhodlání pootevřít dveře. Nikdo mě nehlídal. Buď si byli tak jistí, že neuteču, nebo jsem neměla kam. Ale hlavně, proč bych utíkala?

Chvíli jsem bloumala po paláci a pomalu se uklidňovala. Když už jsem někoho potkala, na můj zdvořilý úsměv odpověděl svým a to bylo všechno.

„Kde bych našla Friggu?“ zeptala jsem se s nově nabytou odvahou jednoho ze strážných. Trochu se zamračil, přejel po mně pohledem, který se mi vůbec nelíbil, ale neřekl nic, jenom ukázal.

Nádhernou vstupní branou jsem vstoupila do síně, jejíž krása a rozlehlost byly i na zdejší poměry jedinečné a úžasné. Připadala jsem si, jako bych procházela písní, jako by každá ze soch, sloupů, ozdob i pouhých stěn, ze sebe vydávala světlo. Snad i podlaha byla z tlustého skla plného živoucích vzorů, a odkudsi zdola prosvítal jemný svit.

Okouzleně jsem se rozhlížela. Mé honosné šaty mi nyní připadaly jen obyčejné a matné. Natáhla jsem ruku a položila dlaň na jeden z těch sloupů podpírajících vzdálený strop. Jako bych se i já teď účastnila vší té krásy. Olámané nehty trochu kazily dojem, ale pořád ještě jsem byla unešená z toho, jak jemnou a světlou mám teď kůži.

Což bylo nejspíš tím, že jsem se vydržela sprchovat tak dlouho, dokud jsem se udržela na nohou, připomnělo mi mé racionálnější já. Se slabým povzdechem jsem ruku nechala spadnout. Neměla bych tomu tak propadat; je skoro jisté, že tu nebudu moci zůstat. Ale přeci: všechno to do sebe pasovalo. Cítila jsem se přesně tak povzneseně ze starého života, a snově, jako byl tenhle sál povznesený a snový proti realitě prostých lidí.

„Tady jsi,“ ozvalo se, ale dost daleko ode mě, takže jsem se ani moc nevyděsila.  Jen jsem se mimoděk přikrčila u toho sloupu a zatajila dech. „Přišel jsi po svých, jak vidím.“ Teď už jsem ten hlas poznávala. Patřil tomu vlasatému jednookému starci ze včerejška.

„Byla to jen maličkost,“ odpověděl Loki. Jeho hlas zdaleka tak neburácel celou touhle síní, byl jasnější a průzračnější. Náhle nesmírně mladý. „Nemohl bych přeci pominout povinnost osobně ti oznámit zdar výpravy, otče.“

„Zničená loď a říkáš tomu zdar?“

„Chtěl jsi zpět své muže, máš je. Varoval jsem tě, že se v té oblasti pohybují moji nepřátelé. Nedalo jim mnoho práce objevit nás, když jsem se musel prohlašovat svým jménem!“ Z hlasů bych řekla, že ti dva se zrovna nemuseli, mírně řečeno. Skrývaná, možná spíš neskrývaná, nechuť.

„Tvůj dar vytvářet z lidí své nepřátele je obecně známý.“

„Chceš mi ještě něco?“

„Třicet dva mužů dorazilo do svých domovů. Proč jsi zaplatil, můj drahý synu, o dva více?“

„Strhni mi je z kapesného, otče, jestli to příliš bolí tvé srdce.“

„Začínám mít o tebe obavy, pokud nerozeznáš asgardského muže od jiných humanoidních forem.“

„Oceňuji tvůj upřímný strach o mé zdraví, ale nebyl v tom nic než pouhý spěch. Ve chvíli předání otroků jsme ještě měli jistou naději, že se dostaneme na Duhový most včas a bez boje.“ Jízlivost z jejich slov už vyplnila celou síň a jako kalná voda mi stoupla nejmíň do půli stehen. Bude fuška se jí brodit pryč.

„Tvá magie udržela loď pohromadě,“ řekla žena, u které jsem si byla skoro jistá, že je to Frigga. „Jsem na tebe hrdá synu.“

„Děkuji, matko,“ zaznělo to nejméně ochotné poděkování, jak si je jen možno představit.

„Máš v úmyslu nám představit Reinu?“ zeptala se vzápětí a pode mnou se málem podlomily nohy. Poprvé mi došlo, že bude pěkný průšvih, když se nechám chytit, jak naslouchám tomuto soukromému rozhovoru. Pokusila jsem se protlačit dovnitř sloupu, ale byl přesně tak neprostupně kamenný, jak vypadal.

Okamžik zmateného ticha. Zjistila jsem, že samým napětím mi málem praskají kosti v těle a s vyvinutím jisté námahy jsem se trochu uvolnila a začala znovu dýchat.

„Kdo je Reina?“ zeptal se Loki lhostejně.

„Není to tvá dívka?“  Frigga zněla naopak lehce překvapeně.

„Čím jen jsem mohl vzbudit takový dojem?“ řekl Loki přehnaně přemítavě. „Snad tím, že jsem přistál na asgardské půdě v bezvědomí a vstal ve chvíli, kdy si mě dal otec zavolat?“

„Byly tu jisté náznaky,“ odvětila Frigga upjatě. Začínala jsem si říkat, kdo asi jsou, že se vybavují na takovém místě. To se neobávají, že je někdo nachytá? Možná měli lepší postavení, než jsem si dosud myslela.

„To vyřešíme rovnou,“ vložil se do toho otec. „Ta dívka je zde. Přistup blíž!“ Poslední slova zazněla hlasitěji a bylo nad slunce jasnější, že o mně ví. Zpanikařila jsem. Mám utéct, jít k nim, nehýbat se a doufat, že se to zamluví?

„Přiveď ji, Loki.“

Lehké kroky, a už jich stačilo jen pár, zamířily k mému sloupu. Potichoučku jsem přecupitala na druhou stranu. Třeba si řekne, že se spletl. Slyšela jsem, jak se Loki na okamžik zastavil, a pak vykročil kolem sloupu dokola. Já také. Chvíli jsme se tak naháněli jako při hře na honěnou, až zjevně popuzeně zasykl. To mě přikovalo na místě: vynořil se vzápětí, ale kupodivu neměl vztek. Bylo to horší: v očích měl pohrdání a odtažitost.

„Tak tys myslela, že je to má přítelkyně?“ pronesl hlasitě. „To už jsem zjevně klesl pod úroveň posledního štolby.“ Ukázal mi hlavou, ať konečně mezi sloupy projdu na volné prostranství před trůnem.

Trůnem?!

No ovšem – kdo jiný by mě mohl zachránit než princ v bílé kosmické lodi – bylo to tak nevěrohodné, copak princové a králové vypadají tak... lidsky?

Frigga po mně přejela překvapeným pohledem a trochu se zamračila. „Věř, že jsem udělila patřičné pokyny.“

„Nevadí,“ neřešil to Loki. „Netuším, jak došlo k tomuto omylu, ale připletla se jen náhodou. Co vím, není otrokyní rodem, ale je jednou z obětí loupeživých nájezdů – měla v sobě dost rozumu, aby se ukryla mezi mými muži, příbuznými podobou, byť ne původem.“

„Ach tak,“ vydechla Frigga.

„Avšak i tohle nedochůdče je potomkem Yggradsilu a poddanou asgardského trůnu. Nech ji zaměstnat třeba v kuchyni,“ trochu se ušklíbl, „to by mohla i ocenit.“

„Tak se stane,“ zaburácel Ódin. Trochu jsem se přikrčila. To byl hlas! Nahoru k jeho trůnu jsem se neodvážila vůbec vzhlédnout. „A teď ať se mi ztratí z očí. Nemám zájem dívat se na důkaz tvého neúspěchu, synu.“

„Neúspěchu,“ opakoval Loki chladně. „Nazýváš to neúspěchem?“

Mačkala jsem si dlaně tak vehementně, že si nejspíš sama nadělám modřiny. V téhle rodinné bouřce jsem zmoknout nechtěla. Navíc jsem pořád ještě pořádně nerozdýchala šok ze zjištění, že stojím před králem, královnou a princem. Zachránil mě princ! Pohádky ožívají.

„Pojď se mnou,“ řekla Frigga tiše a lehce se mě dotkla.

„Brzy ho budeš mít možnost napravit,“ hovořil zatím Ódin. „Když jsi – jak jsi pravil – po včerejšku bez následků, rád bych, abys bez prodlení zašel vyřídit tu záležitost s Vilhemou a jejími dívkami, neboť stěží snese dalšího odkladu.“

Po očku jsem pohlédla na Lokiho. Byl teď ke mně zády, ale i tak jsem viděla, jak je napjatý a dlaně mimoděk svírá v pěst. Jeho otec na něj musel mít skutečnou zlost. I já jsem viděla, jak je Loki dosud bledý a pohyboval se s rozmyslem. Zřejmě na tom něco bylo, když prve říkal, že jeho otec dělá všechno proto, aby mu dal možnost zemřít v boji.

„Tvá důvěra mě ctí,“ odsekl Loki s neskrývanou jízlivostí. Tak jsem byla upřená na rozhovor odehrávající se mezi nimi, že jsem málem narazila do jednoho ze sloupů, a to nebyly nijak nenápadné. Trochu vyplašeně jsem se ohlédla na Friggu. Věnovala mi maličký, ale posmutnělý úsměv.

Pak už jsem se alespoň lépe dívala, kam šlapu. Kamenná podlaha pod nohama byla příjemně hladká a kupodivu ne ledová. Šustění královniných sukní a její jemná vůně, když se ocitla těsně vedle mě.

„Důvěra se snadno ztratí, ale těžko získává,“ zaburácelo kolem nás.

„Ale ne! Další přednáška? Měl bych se vydat na cestu, otče – jen pomysli na ty ubohé dívky...“

Prošly jsme z trůnního sálu jedněmi z bočních dveří a Frigga rovnou vykročila chodbou dál.

„Bylo něco v nepořádku se šaty, které jsi dostala?“ zeptala se. „Nebo snad služebná nepochopila mé rozkazy?“

Popoběhla jsem, abych jí stačila. „Nebyla to její vina,“ vysvětlovala jsem chvatně. „Omlouvám se vám, skutečně.“

„Co se tedy stalo, že tu běháš bosa a v noční košili?“

„Já asi... nevím?“

„To se mě ptáš?“

„Ne?“

„Vskutku.“ S úsměvem potřásla hlavou. „Omlouvám se za svůj omyl, tedy onen... předpoklad o tobě a svém synovi, nechtěla jsem tě přivést do nepříjemné situace." Tohle byla nepříjemná situace. Vůbec jsem netušila, co dělat, když se mi někdo omlouvá. Otevřela jsem pusu, že něco řeknu, ale žádná slova mě nenapadala. Tak jsem ji zase zavřela. Naštěstí se nezdálo, že by jí to vadilo.

"Možná ti práce v paláci skutečně prospěje. Na svobodu je potřeba si zvyknout a tady budeš mít zpočátku zajištěné bydlení i vše potřebné. Časem se osamostatníš.“

„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ vypravila jsem ze sebe vděčně. „Opravdu. Nic lepšího bych si nemohla přát.“

„Třeba bude příležitost poděkovat Lokimu,“ odvětila zlehka. „Ach, Alcazare, tady jsi.“

Zdvihla jsem hlavu, a pak ještě o kousek výš, abych mu mohla pohlédnout do tváře. Ten muž byl rozložitý na všechny strany, a ne všechno byly svaly, s plavými vlasy svázanými v týle a vlídným pohledem. Byl by docela sympatický, kdyby ho bylo trochu míň. Takhle jsem se bála, že mě omylem rozmáčkne o zeď, jenom když se bude otáčet na místě.

„Madam,“ řekl, „prý pro mě máte nějakou zbloudilou ovci.“

Zabodla jsem pohled do svého oblíbeného místa metr před špičkami nohou. Byl důvod se obávat, že tou zbloudilou ovcí mám být já – a já si nebyla tak úplně jistá, jestli chci patřit zrovna tomuto muži.

„Je to tak,“ zaslechla jsem královnin úsměv. „Věčně si říkáš o další ruce, tak tady jedny máš.“

„Vždyť je to ještě děcko?“ namítl váhavě.

„Nic, co nespraví pár dobrých jídel.“

Úplně jsem cítila jeho pohled. Přes mé úpěnlivé prosby se pode mnou podlaha nepropadla, ani jsem se nevypařila studem, ale naopak jsem si ještě vyslechla jisté množství pokynů, kterými ho královna zahrnula, a o chvíli později ještě jednou když je on sám tlumočil nějaké mladé dívce. Jmenovala se Johana, byla to poněkud rozevlátá, a zřejmě nepříliš chytrá, ale zato velmi důkladná osoba, které řekli, že nepocházím z Asgardu, takže ať mi ukáže všechno, tak mi ukazovala všechno, popisovala mi každý detail toho, jak budu fungovat, a bylo to od ní skvělé, protože z obyčejných věcí jsem měla největší strach: nechtěla jsem na sebe upozorňovat nechtěnými směšnostmi a trapnostmi, které jsou pro ostatní zcela samozřejmé. Už jen takové věci, jako že se nosí jiné šaty na práci, jiné na volný čas a jiné v noci do postele? Šla jsem se do své skříně podívat několikrát, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Strávím patrně většinu dne neustálým převlékáním. A to se ještě omlouvala, že v mé velikosti toho nemají moc po ruce! Nakázala mi, ať se obleču do denního šatu, tak jsem tak učinila, a ten pocit se mi líbil, hned jsem zapadala o kousek líp. Dokonce jsem dostala boty, které přede mnou ještě nikdo nenosil. Provedla mě ještě tím kusem paláce, který pro mě byl nejpodstatnější, ale i tak jsem si byla jistá, že budu bloudit... nevadí, každý mi prý rád ukáže cestu. Věřila jsem tomu.

Pak jsme přišly do kuchyně a najednou byla kolem velká spousta lidí. Tou dobou se finišovalo kolem přípravy oběda a každý se představil jen letmo, byť s nezbytným úsměvem. Dívky pro mě byly až příliš zaměnitelné, se svými bohatými vlasy a dlouhými sukněmi, ale snažila jsem se poctivě si zapamatovat každého, kdo mi řekl své jméno, křečovité úsměvy jsem vrhala na všechny strany, své vlastní jméno jsem zopakovala snad stokrát. Kromě Alcazara, ze kterého se vyklubal vrchní kuchař, a který byl objemem i osobností člověk, kterého nešlo přehlédnout, mi utkvělo jen pár lidí; dokonce ani nebyli všichni asgarďané, ale nedokázala jsem rozpoznat, jestli je někdo z nich pozemšťan jako jsem já, i když u některých jsem si byla naopak jistá, že pozemšťané zaručeně nejsou – rohy nebo fialová kůže dost napovídaly. Každopádně to bylo neuvěřitelně rozsáhlé a báječné místo prosycené spoustou skvělých vůní – a rovnou jsem byla zasvěcena do svých prvních úkolů. Práce to byla jednoduchá, nepotřebovala jsem při ní dozor, postupně mi prý ukážou víc – a tak jsem se zapojila do neuvěřitelného kolotoče plného mis a táců a takových kvant jídla, že toho snad bylo pro celou armádu. Dobře že tak, byla jsem tak rozechvělá a oslepená neznámým  prostředním a okolnostmi, že bych těžko zvládla cokoli víc.

Hlava mi z toho šla kolem – ještě před dnem a půl jsem byla otrokyně bez jakékoli perspektivy, a teď jsem najednou o kus vesmíru dál, zdobím mísy s ovocem hrstmi hroznů a prý za to ještě budu dostávat mzdu. Když Alcazar cosi omluvného pronesl o její údajně nedostatečné výši, měla jsem co dělat, abych se nezačala hystericky smát. Vůbec jsem si nedovedla představit, co budu dělat s penězi, když mám kde bydlet a co jíst. Možná bych je mohla šetřit a pak vykoupit nějakého otroka. Bylo tam pár takových, se kterými jsem dobře vycházela... co si to namlouvám? Nikdy se neodvážím se tam vrátit.

„Ty jsi Reina?“ promluvil za mnou někdo. Trochu jsem nadskočila. Nečekala jsem, že by si mě někdo všímal.

„Ano... dělám něco špatně?“

„Tohle těžko zkazíš,“ ušklíbl se trochu. Už jsem si vybavila i pocit z našeho prvního setkání během představování – jeden z těch, u kterých jsem předpokládala, že nejsou zdejší. Nebyl moc vysoký, jen o málo větší než já, příliš hubený, maličko nahrbený a s uhýbavým pohledem. Utkvěl mi, i když jsem si ještě nebyla jistá, jakým způsobem.

„Jak se jmenuješ ty?“ odhodlala jsem se.

„Já jsem Gredly Mozeny Eff,“ řekl. „Říkej mi Gredly, všichni mi říkají Gredly.“

„Dobře, Gredly,“ usmála jsem se na něho. Chvíli bylo ticho. Já si nebyla jistá, jestli se ho smím zeptat, co chce, a on mi jen zíral pod ruce. Ale jak sám pravil, na tom, co jsem dělala, nebylo co zkazit. I tak se mi trochu rozklepaly ruce, jako bych procházela nějakou těžkou zkouškou.

„Kde jsi se tu vzala?“ promluvil konečně.

„Alcazar mi řekl, že to mám - "

„Myslím na Asgardu.“

Jeho naléhání bylo příliš podobné výslechu. Ale nebylo na tom přeci nic tajného?

„Loki mě přivedl,“ řekla jsem nakonec.

„Tak Loki?“ nadechl se Gredly. Celý jako by ožil. „Myslel jsem si to, myslel. Příliš velká náhoda – ano, tušil jsem to. Jak... jaký je, Loki? Pověz mi o něm něco.“

„Znáš ho nejspíš líp než já.“

„Samozřejmě! Znám ho velmi dobře, skutečně dobře, důvěrně. Myslel jsem – jaký je teď, co zrovna dělá, na jaké výpravě našel zrovna tebe? Co s ním máš co do činění?“

Trochu jsem ustoupila a možná to nevydalo tak nenápadně, jak mělo. Připadala jsem si zranitelná, s rukama plnýma měkkého ovoce a dlouhých šatech, které byly tak hezké, a tak nepraktické, pokud by mělo dojít na útěk, nebo obranu.

Ale vzápětí mi došlo, jak jsou takové představy bláhové. Už nejsem v dolech, jsem uprostřed královského zámku a kolem je spousta lidí, vždyť jsme museli mluvit s hlavami málem u sebe, abychom se dobře slyšeli.

„Jen náhoda,“ řekla jsem. „Potkala jsem ho teprve včera. Odkud – odkud ho znáš ty?“

„Taky náhoda,“ odvětil prudce a stejně jak se objevil, tak náhle zmizel. To bylo skutečně divné!

Ale ten den se stalo tolik věcí, že jedna další podivnost se mezi tím dokonale ztratila.

Večer jsem padla na postel zmožená dojmy mnohem víc než dřív tvrdou prací, i když to byla docela jiná únava a mnohem příjemnější. Z množství informací, dojmů, jmen, všeho, celého toho nového úžasného světa, se mi točila hlava a přímo přetékala. Zabořila jsem hlavu do polštáře a zavřela oči. Nedovedla jsem si představit lepší místo, kde bych se mohla ocitnout. Od krále po poslední služebnou, všichni se ke mně chovali skvěle, s úžasnou vstřícností, které jsem se nedokázala nabažit. No dobrá, v případě krále to možná byla trochu nevrlá vstřícnost, ale koneckonců...

Byla jsem tak zničená, že jsem usnula dřív, než jsem dokončila myšlenku, a jestli se mi snad zdálo o modrých očích asgardského prince, byl to sen docela nevinný a plný vděku.

- Pokračování -