Vždyť je to docela jednoduché

Objednávka zněla: Kingsman. (Jenže bez někoho z Avengers se momentálně neobejdu - a los padl na Bruce Bannera.) Výsledkem je jen taková drobnost o Harry Hartovi, Merlinovi - a výše zmíněnému Bannerovi. :-)

Viděli jste ten film? Pro tuhle pidi povídku ho znát netřeba; jen vězte, že jeho základem (kromě šílenství) je tajná britská organizace poskládaná ze samých gentlemanů. Obleky, deštníky, stará whisky a důsledná distingovanost, šmrnc ála James Bond. Zkrátka spousta krásných chlapů, což k nějakému decentnímu slashi přímo vybízí. A celé se to odehrává asi patnáct let před filmem, jsou prostě krapet mladší a naivnější. ;-)

w W w

Letiště bylo hlučné, nepřehledné místo, kde museli pracovat často, ale nejspíš nikdo z nich rád. Přesto se se svými americkými protějšky z newyorského letu sešli tak snadno, jako by se vzájemně naváděli radarem.

„Madam,“ řekl Harry a tmavovlasá žena na něj pohlédla klidným, zpytavým pohledem. „Mám za to, že čekáme právě na vás.“

„Ovšem,“ řekla. „Vy musíte být Harry Hart. Slyšela jsem o vás.“

„To je pro mě čest.“ Potřásli si rukama. Pohlédla na jeho společníka a její drobný úsměv jako by konečně našel svého muže.

„Merline,“ řekla. „Je to už dávno.“

„Nemůže to být tak dávno, když vypadáš mladší než tehdy.“ Místo aby jí rukou potřásl, políbil ji.

„Galantní jako vždy. Kdybych nevěděla, co je uvnitř...“ Trochu mrkla, Merlin se nepatrně pousmál nad jakousi společnou vzpomínkou a v Harrym to přímo zavibrovalo zvědavostí. Zjevně se potkali na nějaké společné akci. O co mohlo jít, ale netušil.

„A tohle je doktor Banner,“ přistrčila do středu dění svého společníka. „Dávejte mi na něj pozor, buďte na něj hodní, vrátit prosím v původním stavu.“ Harrymu ho bylo skoro líto, když viděl, v jak bezradných rozpacích muž tone. Napůl nebylo divu, mezi dvěma perfektně oblečenými agenty v oblecích a jednou agentkou, u které vůbec nebylo jasné, co má na sobě, protože oči se dokázaly soustředit jen na její křivky, se ve svém příliš volném oblečení neurčitého střihu patrně necítil nejlépe. Neuspořádané vlasy, nemoderní brýle – trochu to kazilo dojem uznávaného vědce, kterým údajně byl. Vědomí, že je v roli zásilky, kterou právě předával jeden přepravce druhému, mu asi také nepřidávalo, ale Harry zřetelně viděl, že jakási nejistota je mu vlastní, že tahle rozpačitá gesta, jakými si posouval brýle na nose a neochota, s jakou k nim natahoval ruku, k němu patří.

„Doktore, tito dva pánové jsou Galahad a Merlin.“

Jak ale vzápětí zjistil, muž měl stisk pevný a dokonale přiměřený. Možná to nakonec nebude tak beznadějný případ.

„To je skutečně velmi důsledně britské,“ posmál se Banner nad jejich jmény a Harryho napadlo, že jeho přízvuk nedokáže dobře zařadit. Měl za to, že ten muž je američan, ale něco v jeho slovech jakoby upomínalo na Indii. Vzato kolem a kolem, vypadal sympaticky.

„Pojedeš s námi?“ zeptal se Merlin agentky.

„Ani nebudu opouštět letiště,“ zavrtěla hlavou. „Za pár minut mi letí letadlo zpět do Států - povinnosti volají, znáte to jistě nejlépe. Přeji vám hodně zdaru, pánové.“ Povzbudivě se pousmála i na doktora. „Máte toho nejlepšího, koho si jen můžete přát.“

Harry sice trochu pochyboval, jestli si dobře rozuměli, když hledali svého muže, ale Merlin vypadal spokojeně a byl to koneckonců on, kdo tuhle přátelskou výpomoc mezi dvěma tajnými službami zprostředkoval.

„Vůbec mi neřekli, o co jde,“ řekl doktor, když ho pak vedli letištěm k autu. „Doufám, že ode mě neočekáváte, že bych...“ Odkašlal si. „Jsem vědec, ne agent,“ vypravil ze sebe. „Nebudu nikoho...“

„Nemusíte si dělat starosti, doktore Bannere,“ ujistil ho Merlin hladce. „Nebudeme od vás chtít nic, co by se mohlo příčit vašemu přesvědčení. Jsem si jist, že až uslyšíte podrobnosti, budete se svou účastí zcela srozuměn. Doufám, že vás Miss Romanová svou diskrétností příliš nevyděsila? Za necelou hodinu budeme na místě a jen co se upravíte po cestě, dozvíte se vše potřebné.“

 w W w

„Pánové, doktore Bannere.“ Artuš jim důstojně pokynul a jediným tlačítkem ovladače spustil prezentaci. „Dovolte mi přejít bez prodlení rovnou k věci.“

Harry se pohodlně opřel do opěradla židle a protože seděl úplně vzadu, měl dobrý výhled na všechny ostatní. Zjistil, že to, co vidí, se mu tak úplně nelíbí. Merlin byl na toho přivandrovalce podivně zaměřený, neustále k němu natočený; i ve chvíli, kdy sledoval obrazovku, jako by velký kus jeho soustředění patřil Bannerovi. To bylo nezvyklé a podezřelé a Harry zjišťoval, že začíná uvažovat nad tím, jestli se náhodou Merlin už dřív znal i s ním. Lehce se zamračil.

„... průlez je poměrně úzký, z pochopitelných důvodů ho nemůžeme rozšiřovat, takže bude problematické dostat na místo potřebnou techniku. Vy musíte projít tudy... a tudy. Tady potom je štola zatopená, ale ne úplně. Pod stropem je dostatečná vzduchová kapsa.“ Po mapě na velké obrazovce se rozběhly zelené linky doporučených cest. Artuš upřel na Bannera zamyšlený pohled. „Celkem strávíte v zamořeném prostoru několik hodin a celá ta cesta bude fyzicky velice náročná. Nezlobte se za mou troufalost, ale jste si jist, že si to můžete dovolit? Můžeme vám poskytnout ochranný oblek, ale i ten nejlepší, který máme, vás vzhledem k intenzitě gama záření plně ochrání pouhých třicet minut. Celá akce pak bude nesmírně fyzicky náročná.“

„Nepotřebuji oblek,“ řekl Banner. „To záření mi neublíží. Uvědomuji si...“ Neklidně se pohnul, téma mu bylo zřetelně nepohodlné. „... že vypadám velmi obyčejně, ale nemusíte mít obavy. Nebudu něčemu takovému vystavený poprvé. Dostanu se tam a ty přístroje zničím.“

„Vlastně bychom byli raději, kdybyste je pouze vypnul,“ naznačil Artuš. „Diggorty byl sice šílenec, ale geniální šílenec. Mohlo by být užitečné zjistit, na jakých principech pracují – až hladina záření poklesne natolik, abychom se k nim dostali, samozřejmě.“

„To vám bohužel nemohu slíbit. Ty instrukce, které jste mi dal... jsou příliš složité.“

Po tom prohlášení se rozlehlo užaslé ticho. Harry se v duchu nedokázal nezasmát. Výborně! Následky nápadů jednoho šíleného vědce má žehlit jiný šílený vědec. Teprve se uvidí, jestli si vůbec pomohou.

„Odpusťte, doktore Bannere, ale možná jste mi úplně nerozuměl. Já po vás nechci, abyste je – já nevím, rozebíral a znovu skládal dohromady. Pouze povypínal, aktivoval antiradiační štíty, zastavil proces... to by dokázalo i dítě.“

Z Bannera přímo sálala touha tenhle rozhovor vůbec nevést. „Cenou za mou schopnost odolat gama záření je bohužel dočasný pokles inteligence,“ vypravil ze sebe. „A také soudnosti, jestli to tak mohu říci. Jsem si jist, že on se dostane... tedy já se dostanu, kam bude třeba, a možná skutečně udělám, co chcete. Ale pravděpodobnější je, že v té chvíli, ehm...“ Sundal si brýle a trochu odevzdaným gestem si promnul oči. „Že nebudu mít dost trpělivosti k tomu, abych... neničil,“ dokončil statečně.

Znovu bylo chvíli ticho.

„Naší prioritou je odstavit zdroj,“ řekl Merlin. „Ne získat Diggortyho technologii, i když mi můžete věřit, že jsem první, kdo toho lituje. Hledali jsme jiné řešení, nenašli. Doktor Banner dokáže dojít na místo a dokonce se vrátit živý, a to je víc, než jsme původně doufali, pánové.“

„Máš samozřejmě pravdu, Merline,“ řekl Artuš zamyšleně. „Nechci zpochybňovat tvé rozhodnutí. Těžko se ovšem můžeš divit, pokud se pozastavuji nad tvrzením, že muž, o kterém mi kolega Fury tvrdí, že je jedním z nejchytřejších mozků planety, se není schopen držet několika stručných instrukcí.“

„To vy jste mě sem přivedli,“ řekl Banner ostře. „Nenabízím víc ani míň, než co mám.“

Merlin natáhl ruku a v utišujícím gestu, které přišlo Harrymu přehnaně důvěrné, ji položil na Bannerovu paži. „Vážíme si toho, doktore. Já vím, že cena, kterou platíte za své schopnosti... není malá. Věřte, že bychom vás nežádali o pomoc, kdyby byla jiná možnost.“

„Fakta mluví jasně,“ řekl Banner a ramena mu poklesla. „Udělám to. Samozřejmě, že to udělám.“

„Pak tedy odpočet do začátku akce,“ pousmál se Artuš, „mínus dvanáct hodin. Budete na místě přesně v době, kdy náš tým dokončí obsazení Diggortyho sídla – a vstup do podzemí bude volný. Hodně štěstí, pánové.“

 w W w

Začínalo to být trapné – Harry musel sám sobě přiznat, že když prochází chodbou kolem hostinských pokojů už po patnácté, vážně to není náhoda. Tentokrát ale konečně potkal toho, kvůli komu tu plýtval svou sebeúctou i podrážkami.

„Merline,“ pousmál se, jako by to setkání bylo zcela náhodné a nečekané.

„Harry. Omluv mě, právě jdu vyzvednout doktora Bannera - slíbil jsem mu večeři.“ No prosím, ani se nemusel ptát. Ale to nejdůležitější se nedozvěděl.

„Večeři,“ zopakoval krajně neduchaplně a všechny připravené věty se mu vykouřily z hlavy. Stále měl před očima důvěrnost, s jakou se jeho kolega k doktorovi choval, i nadšení, s jakým spolu hovořili o nějakých technických hračkách, jeho gesta, nebývale intimní. Byl si naprosto jist, snad to bylo bláhové, ale nedokázal se toho pocitu zbavit: že když něco neudělá hned, když to včas nezastaví – tak už to neudělá nikdy, zmocňovalo se ho skoro jakési zoufalství, čekáním nezdravě vybičované do horečnaté přepjatosti, jako by se mu všechny jeho pečlivě rozmyšlené plány příchodem toho cizince rozutíkaly mezi prsty a on je neměl jak zachytit.

„Ano, na večeři.“ Merlin na něj pohlédl těma svýma průzračně hnědýma očima. „Je na tom snad něco v nepořádku?“

„To samozřejmě ne...“

„Dovol, abych ti připomněl, že jsi to byl ty, kdo odmítl mé návrhy. Není tu proto nic, co by mi bránilo... zajít s někým na večeři.“

Neomylnost, s jakou Merlin udeřil hřebík na hlavičku, Harrymu napověděla, že jeho dnešní pohledy patrně neunikly pozornosti, možná ani teď neudržel nehybnou tvář. V duchu sám nad sebou hlasitě zavyl. „Jenom na večeři?“ zeptal se přesto, nejspíš poněkud masochisticky, ale nedokázal přestat.

„To je velmi nevhodná otázka,“ odvětil Merlin a zamračil se.

„Nechci, abys mě špatně pochopil,“ řekl Harry místo aby frustrovaně zakřičel ‚sakra chlape!‘, které se mu chvělo na jazyku. „Během posledních týdnů jsem přehodnotil své někdejší rozhodnutí a shledal ho chybným.“ Merlinovo obočí vycestovalo kamsi vzhůru. „Snažil jsem se proto, ale nyní vidím, že mé náznaky byly příliš subtilní, ti toto své přehodnocení... sdělit.“

Merlin doslova znehybněl. „Ach tak,“ splynulo mu ze rtů mimoděk.

"Samozřejmě pochopím, pokud tvůj zájem mezitím změnil adresáta. Jen jsem si chtěl být jist, že o tom víš."

„Harry...“ V zřídkakdy vídané záplavě emocí si Merlin sundal brýle a znovu si je z čiré bezradnosti nandal. „Poslyš, Harry.“ Trochu si odkašlal a pak se pousmál. „Jsem rád, že jsi mi to řekl. Netušil jsem, že tvé dnešní nenechavé pohledy jsou takto osobní.“ Znovu vykročil kupředu a Harry mu musel uhnout. Když však procházel Merlin okolo, naklonil se k Harrymu blíž. „Bude to skutečně jenom večeře,“ zašimral ho jeho dech a zasažené nervy na krku se blaženě zatetelily. „Nikdy to nemělo být nic víc. Potom budu celou noc ve svém pokoji. Promysli si zatím nějaký subtilní náznak, kterým mi naznačíš, jestli –„

„Přijdu za tebou,“ vydechl Harry.

„Tak to sice nebylo příliš subtilní,“ pousmál se Merlin. „Ale zato zcela srozumitelné. Promluvíme si.“

Harry se už stačil posbírat z nejhoršího. „Neudělám stejnou chybu dvakrát.“

„Dobře.“

„Udělals to schválně, že?“

Merlin se k němu otočil, ruku na klice. V očích mu poskočily pobavené jiskřičky. „Takhle mě podezírat?“

„Ty prevíte,“ vydechl Harry pobaveně. „Skutečně bych do tebe neřekl... dnes už mě vážně nic nepřekvapí.“

„Ale překvapí, to mi věř.“ Merlin se ještě pousmál, než za sebou zavřel dveře. „A jestli ne dnes, tak skutečně velké zelené překvapení tě čeká zítra.“

Harry po důvodu toho tajemného prohlášení nepátral, protože zítřek byl nesmírně daleko, propastně daleko, jiná planeta; a on se teď dokázal soustředit jenom na dnešní noc. Ač rozumem věděl, že se nyní dokáže vrátit do svého pokoje a cestou nezakopávat, nevrážet do nábytku, nezapomínat dýchat a neignorovat agenty, které potká, zároveň se vznášel v jakémsi neanalyzovatelném oblaku rozjitřených pocitů. Jistý si nebyl ničím, snad pouze tím, že všechno bude v pořádku. S Merlinem to bylo vždycky takové, on byl někdo, pro koho dávat věci do pořádku bylo poslání - i když dokud šlo jenom o život, bylo to mnohem snadnější.

Merlinovi pak budiž ke cti řečeno, že noc byla přesně tak skvělá, jak Harry snil, a rozhodně nezůstalo jenom u mluvení.

- Konec -