Lokiho nekromantka - 6.

Ale no tak... dělají to všechny! Není možné zdržet se půl dne na Asgardu a nevzít do ruky meč - to prostě nejde, to by bylo proti všem přírodním zákonům i všem zákonům fanfiction. (A navíc mě šermování vždycky hrozně bavilo. :-))



Nutně jsem potřebovala něco podniknout a trochu si vyčistit hlavu. Loki měl úplnou pravdu, když mi takový způsob navrhoval. Vyrazila jsem tedy do útrob paláce a na tři otázky - dva strážní a jedna slečna neurčitého poslání - jsem se dokázala dostat na nádvoří, odkud už na dálku zněl třesk zbraní. Když jsem viděla, s jakou bravurou se místní ohánějí těmi už od pohledu těžkými kusy železa, sebevědomí se mi propadlo někam do oblasti kotníků a odhodlání se šlo rovnou zahrabat.

Jenže on to byl bezpochyby i dobrý způsob, jak se trochu seznámit s místními; a já potřebovala trochu obyčejné plebejské společnosti jako sůl.

"Promiňte," zapípala jsem k jednomu chlapíkovi, který vypadal, že tu má ledacos na povel. Loupl po mě okem, zahulákal pár rozkazů a pak se ke mě konečně otočil celý.

"Přejete si, krásná paní?" uklonil se dvorně.

He. Tohle nebyl druh zdvořilostí, se kterou bych byla zvyklá se potýkat. Pokusila jsem se nezačít se nejapně hihňat, když se ve mně náhle probudilo mé pubertální holčičí já. Jenže chlap byl vysoký, nádherně svalnatý, ne úplně oblečený, a ty oči...!

"Bylo mi doporučeno, že bych se měla naučit zacházet s mečem, trochu," pravila jsem důstojně a snažila se ho moc neokukovat. "Nikdy jsem ho moc... nedržela. Tak jsem se chtěla zeptat, jestli tu není nějaká začátečnická skupinka, ke které bych se mohla přidat...?"

"Vy ale nejste z Asgardu," řekl. Docela by mě zajímalo, jak to poznal. Možná podle toho bravurního řečnického výkonu.

"Ne... to vadí? Pouhý host, na chvíli."

"Vůbec nevadí," usmál se náhle. "Vy jste ta pozemšťanka z paláce, že?" Možná mě považoval za Jane. Nechala jsem to plavat. "Bohužel tu nemáme nikoho, s kým by se vám dobře cvičilo na stejné úrovni - leda malé holky." Pokusila jsem se nezatvářit moc kysele. "Ale vy byste potřebovala možná ještě něco jiného... Sigurde!" Zahulákal tak, až mi zazvonilo v uších. Vzápětí přiklusal nějaký mladík, kterého neokukovat bylo mnohem snadnější, protože všechna ta svalová hmota teprve někde čekala, až dostane možnost se na něm usadit. Ale i tak to byl hezký kus chlapa. Oni asgarďani obecně... ale proto jsem tu bohužel nebyla.

"Běžte do zbrojnice, ať si najde meč. Domluvte si tréninky a soustřeďte se na sebeobranu, podle všeho nebude moc času. V pořádku?" otočil se ještě ke mně.

"Víc, než bych si troufla doufat," uklonila jsem se mírně, už mi to docela šlo. "Děkuju moc."

"Pojďme," ukázal mi přidělený chlapík. "Já jsem Sigurd. A vy?"

"Janike. Doufám, že jsem vám nějak nenarušila plány?"

"Ale vůbec ne," pousmál se upřímně. "Jednou budu učitel a přesně tohle je teď má práce. Zabývat se drobnými individuálními případy vyžadujícími speciální přístup. Učit jednoho člověka je přeci jenom snadnější než celou skupinu."

"Učitel šermu?" podivila jsem se, protože jsem si nějak představovala, že takoví se rekrutují ze zkušených bojovníků.

"Ještě to tak," zasmál se. "Kdepak, mým hlavním oborem je matematika, tady jsem na praxi. Ale takové základy, jaké vy potřebujete, může učit skoro kdokoli. Zacházet s mečem se na Asgardu učí úplně všichni."

Báječné, šermovat mě bude učit matikář. Proč jsem jen nepoprosila Friggu o něco k vyšívání? Takový palác musí mít obrovskou spotřebu gobelínů! Až na to, že jehlou bych se zmrzačila ještě spolehlivěji než mečem.

"Samozřejmě, pokud by vám můj styl nevyhovoval, postoupíte k někomu jinému," pokrčil rameny.

"Když mě nebudete moc tlouct... spíš uvidíme, jak dlouho vydržíte s trpělivostí."

Zasmál se a otevřel široké dřevěné dveře do jakési polosklepní místnosti. V jenom rohu hořel oheň a kovadlina hned vedle něj napovídala, čemu asi tak slouží. Okna pod stropem byla dost široká, aby sem pronikal dostatek světla, a tak jsem si mohla pohodlně prohlédnout tu spoustu mečů, kopí, halaparten a dalších věcí, které jsem převážně neuměla pojmenovat.

Sigurd mě vzal za ruku a dřív, než jsem stačila zaprotestovat nad takovou důvěrností, přejel mi prsty po dlaních. "Takže najdeme i rukavice," řekl. "Jakou máte asi sílu?"

"Tak nějak přiměřeně obvyklou," řekla jsem opatrně, a jak jsem vzápětí zjistila, přehnaně optimisticky.

Sigurd mi začal strkat do rukou různé meče. Ačkoli jsme zdaleka nezačali od těch největších, připadaly mi těžké, dlouhé, neforemné - zkrátka naprosto nepoužitelné k boji. Mávat bych s nimi mohla leda za pomocí kladek a při vhodném směru silného větru. Chvíli jsme se dohadovali, jestli bych mohla mít jednoruční a používat ho jako obouruční, ale stejně jsem to držela jako prase kost, s odpuštěním; a rapír jsem nechtěla.

"Prosím tě, má ruce jako děcko. Zkus tenhle, má paní," objevil se kovář a rovnou mi strčil do ruky hezké a úhledné přerostlé párátko. V jeho tlapách vypadalo obzvlášť směšně. V mých akorát. Široce jsem se usmála. Konečně mi něco dobře pasovalo.

"Ten ale patří lady Mince," řekl Sigurd.

"To jo," přikývl kovář. "Šak jí ho vrátíme. Do zítra najdu tady pro pani podobný. Mezi mečema pro děcka bude něco vhodnýho, žádný strachy."

"Děkuju moc," řekla jsem oběma. "Vážím si toho."

"Každej se do toho musí umět vopřít," řekl kovář. "Jsou to zlý časy, když se vobjevujou morghoti. Prej včera vyskočil jeden na prince Thora - to by bylo dobrý, kdyby měl pokaždý takovou mušku!"

"A my se můžeme zatím podívat na tu dýku, co vám visí u pasu," řekl Sigurd vesele a já pochopila, že volno se po zbytek dne nekoná.

"Ale ta je jen na ozdobu! Ten se s nimi nemaže."

Nutno říci, že se Sigurd po většinu odpoledne opravdu snažil, abych takovou nehoráznost už z pusy nevypustila. Večer jsem se málem odplížila a nedovedla si vůbec představit, jak se druhý den postavím čelem k mnohem těžšímu meči, i když mi kovář sliboval dětskou velikost... co kdybych zůstala u dýky? Dýky jsou skvělé! Jsem s nimi schopna udělat rychlý pohyb! Ou. Skoro jsem nemohla hýbat prsty.

Pomohla až koupel s bylinkami - Senna se mi hrozně smála, když jsem ji poprosila, jestli by mi nemohla rozepnout šaty - a do postele jsem padla jak podťatá. Neprobudilo by mě, ani kdyby se mi celá tlupa morgothů proháněla po ložnici. To bylo rozhodně dobře, protože jsem nemusela myslet na Lokiho a na to, jak vyřešit ten drobný problémek se Strážcem podsvětí.

Královnu jsem druhý den ráno ani nezahlédla, jídlo jsem opět dostala rovnou do pokoje s tím, že to mám brát jak to je, protože Ódin u královské tabule pozemšťana nestrpí a služebnictvo by ze mě bylo nešťastné - ale zato jsem spatřila Lokiho. To už jsem se zase mořila se Sigurdem, konečně s mečem. Měla jsem pocit, že na mě někdo zírá, a když jsem zvedla hlavu, byl tam. Díval se z ochozu dolů a očividně se dobře bavil. Tak přeci jenom neskončil v cele.

"Trhni si!" zahulákala jsem. Zasmál se a šel dál.

Zato sebou trhnul Sigurd. "To byl princ Loki," řekl slabým hlasem. "Obvykle..."

"Omlouvám se," řekla jsem. "To bylo nevhodné. Ale říkala jsem mu, že neumím šermovat! Ať se jde... ehm. Můžeme pokračovat?" Rozhodilo mě to tak, že jsem do krytu místo meče nastrčila vlastní prsty. Ještě že se Sigurd nenechal nachytat. Zato mu zjevně chvíli trvalo, než zpracoval mé známosti na vysokých místech. Byla to prospěšná lekce. Pro mě, myslím - trochu víc mi došlo, že pozice, ve které jsem se ocitla, zdaleka není samozřejmá.

O chvíli později se objevil Thor, a protože se se Sigurdem jen poplácali po zádech a zděšení se nekonalo, udělalo mé pochopení další kotrmelec, a tentokrát jsem usoudila, že to nebyl respekt před královskou rodinou jako takovou, ale jakési obavy konkrétně z Lokiho. Zajímavé.

"Vzala sis dobré poučení ze setkání s morgothem," řekl Thor. "Sám jsem chtěl navrhnout něco takového."

"Loki byl rychlejší," zasmála jsem se. "Napřed  se mi moc nechtělo, ale je to fajn pocit." Promáchla jsem mečem, Thor mi zadržel ruku a prohlédl si ho. "No co co co," vyložila jsem si to po svém. "Lepší párátko než nic."

"Jen mě překvapilo, že je to Lokiho práce," poklepal Thor na značku na jílci. "Je dobrý kovář - nevzdávej se té zbraně snadno, i když je lehká."

Asi jsem se nezatvářila moc duchaplně.

"Nevědělas to?" zasmál se Thor.

"Ne... nebude mu vadit, že ho mám?"

"Nezískala bys ho, kdyby nechtěl," zatvářil se Thor shovívavě. "Myslíš, že bys přesvědčila Jane, aby se také pustila do výcviku?" Znělo to zamyšleně. "Zkoušel jsem to, ale asi jsem nepoužil správné argumenty."

"Já snad nějaké mám?"

"Třeba bys přišla na nějaké... pozemské? Ona je tak ryze dívčí," dodal trochu zasněně.

"Nevím, jestli je dobrý nápad, abych Jane o čemkoli přesvědčovala," řekla jsem opatrně. "Vlastně si myslím, že by bylo ideální jí vůbec nelézt na oči, obcházet ji obloukem a... tak vůbec..." Thor vypadal překvapeně. "Po včerejšku," napověděla jsem.

"Ale ona se nezlobí," řekl nepřesvědčeně. " Vlastně jsem ti přišel říct, že ji beru k jezeru a jestli bys nechtěla jet s námi?"

Ach jo. Thorova bezelstnost byla únavná. Usmála jsem se na něj. "Neměl by ses věnovat... já nevím, co mají na práci princové? Než abys dělal turistického průvodce?"

"Nezanedbávám povinnosti, ale nemohu ani zanedbávat svou ženu a ženu svého bratra - chci říct," opravil se honem dřív, než jsem se stačila zatvářit, "budoucí ženu a... hmm..."

"Náhodnou kolemjdoucí," napověděla jsem. "Děkuji, považuji si toho. Raději bych ale pokračovala v tréninku, pokud ti to nevadí, a pokud jsi neměl se mnou nějaké další plány."

Naštěstí neměl. Konečně oddusal a Sigurd se vynořil z nějaké své skrýše opodál. "Máme ještě chvíli," připomněl sadisticky. Zaujala jsem postoj (nebo spíše parodii na postoj. Ony vůbec všechny mé snahy byly víc jako dobrý vtip. Docela jsem obdivovala Sigurda, že se vydrží tvářit vážně). A proč se všichni pošklebují mému meči, že je lehký? Mně připadal těžký jako cent.

Že jsem raději nevyrazila s Thorem... jenže Thor... Když pominu, že Jane ráno skoro určitě předstírala, že mě nevidí, jenom abychom se nemusely ani pozdravit - a já se jí vůbec nedivila - dělat jim třetího se mi nechtělo. Podle různých náznaků mi připadalo, že Ódin nevyhazoval Jane z Asgardu jenom díky tomu, že jsem tu byla i já, a já tu byla jenom proto, že doufali, že budu užitečná. Thor se hrozně snažil dělat všechno správně, ale nutně byl odsouzen k neúspěchu. Vlastně jsem si cenila jeho pokusů mi pobyt zde nějak zpříjemnit - působil tak nezištně, až jsem mu opravdu věřila, že se mě nesnaží manipulovat - ale vzájemná pozice byla prostě hrozně špatně nastavená.

Dokončili jsme cvičení a ještě jsem chvíli zůstala, zatímco se do dvorany přitrousili bojovníci docela jiného kalibru. Poprvé jsem spatřila i skutečnou Sif, ne jen její šaty. Nemýlila jsem se, dalo se zakoukat už jen do jejích proporcí. Se zbraněmi cvičila mezi muži a většina jí nesahala ani po kolena. Vidět ji bylo motivující i deprimující zároveň. Tohle nikdy umět nebudu - ale byla to sakra paráda!

Sif si mě všimla také. Nebyl to nijak zvlášť zaujatý pohled. Trochu jsem si oddechla - zřejmě se nedozvěděla, že jsem si udělala výlet v jejím oblečení...

Vrátila jsem se do pokoje. Ze zahrady zaznívala otevřeným oknem jakási hudba, byl to příjemný kontrast po třesku mečů a bojovných výkřicích. Padl na mě splín. Užívám si tu dovolené - jinak se to ani pojmenovat nedalo - a zavírám oči nad její cenou. Nebála jsem se příliš o své věci na larpu, o tee-pee a všechno ostatní se kluci postarají. Doma jsem neměla kočku ani rybičky a že chcípnou ty dvě kytky, co jsem někde dostala, a od té doby skomíraly v obýváku, mě příliš netrápilo.

S prací to ale bylo horší. Čekala na mě paní Moritzová, té hodně záleželo na tom, abychom spolupracovaly právě my dvě; připomínala jsem jí někoho z mládí a každé naše setkání pro ni byl svátek, jak už to bývá u starých lidí, kteří nemají nikoho jiného. Pak tu byl pan Duval, kterému tak dlouho trvalo uvěřit, že to s ním myslím dobře. A pár dalších, ale tihle dva to měli za pár a potřebovali mě. Nebylo fér prostě zmizet... a to byla jen pozemská část celé věci.

Frigga a Ódin do mě vkládali jakási očekávání, kterým jsem nehodlala dostát, ale v touze pobýt ještě na Asgardu jsem to nedokázala pořádně říct. Vlastně jsem jejich pohostinnosti zneužívala. Vydělala na tom Jane a tím pádem asi i Thor, trochu Loki, protože ho to na chvíli dostalo z vězení, ale nebyla jsem si jistá, jestli tím pádem nasazují dost sil na hledání jiného řešení. Nepřesvědčili jsme je ničím, že nejsme pár; pokud si Frigga stále dělala naděje, muselo to být jenom proto, že jsme ji neodmítli dostatečně razantně.

Posadila jsem se na parapet, opřela si hlavu o rám okna a poslouchala melodie pokojně splývající listím stromů. Loki se mi líbil, byl sympatický, měl v sobě něco správně praštěného, líbila se mi jeho výrazná osobnost. Ale do sympatií druhu, ve které doufala Frigga, to mělo hodně daleko. Připadala jsem si tu jako mimozemšťan... ha, já tu byla mimozemšťan! A cítila jsem to neustále. Chyběl mi náhled do lidí okolo, na jaký jsem byla zvyklá - nic tajemného, jenom vycvičené oko a dobrý odhad. Ale asgarďané byli jiní, neviděla jsem do nich. A do Lokiho už vůbec.

"Už zase?" probral mě z dřímoty Lokiho hlas. Prudce jsem otevřela oči a trochu dezorientovaně zakolísala. Stáhl mě z parapetu na zem. "Proč tomu oknu nedáš konečně pokoj? Možná bys měla požádat o pokoj v přízemí."

"Usnula jsem," řekla jsem překvapeně a odtáhla se. O to rychleji, že jsem se vůbec odtahovat nechtěla... ale on beztak hned ustoupil. "Teda neusnula. Jenom jsem přemýšlela." Nemusel mě chytat zrovna za ty modřiny! I když, po dnešku jsem byla modřinami nejspíš souvisle pokrytá.

"Pokus se vyhnout takovým nehodám. Nikdo by neuvěřil, že jsem tě tím oknem neprohodil schválně."

"Beru na vědomí. Co ty tady?"

"Matka mi dala na výběr: trávit určitou část dne s tebou a zbytek po svém, nebo se vrátit do cely. Byla jsi vyhodnocena jako menší zlo."

"To je dohazovačství toho nejdrsnějšího kalibru," řekla jsem uznale. "Stejně jsem si říkala, že bych se měla vrátit na Zemi... je hloupé tu zůstávat a podporovat ji v nějakých nadějích."

"Ne že bys měla na výběr," pokrčil Loki rameny. "Nemyslím, že by tě teď pustila, i kdybys chtěla. Umí být neuvěřitelně důrazná, když si něco umane."

"Co si od toho sakra slibuje? Já musím do práce! Co ty silné řeči o dobrovolném rozhodnutí?"

"Tvé hmotné potřeby - "

"Nejde o mé potřeby. Ale jsou lidi, kteří na mě čekají. Víš, co dělám - oni nemají moc času."

"Na to by ti matka odpověděla, že jestli je nechceš potkat znovu a v té špatné podobě, zapracuj na Strážci," ušklíbl se docela nepěkně. "Víš, Frigga je moc milá - ale je v první řadě královna. Potřeby celku mají vždy přednost před potřebami jakéhokoli jednotlivce. Tohle je věc, kterou Thor nikdy nepochopí, a tak z něj dobrý král nikdy nebude."

"Zatímco ty to chápeš tak dobře, že se do toho ženeš celý žhavý," vrátila jsem mu ušklíbnutí.

"Já nejsem jejich syn."

"Co jsi teda vůbec zač?"

Trochu se zamračil. Zaváhal. "Jsem Jotun," řekl nakonec. "Ledový obr."

"Ne že bych úplně tušila, co si pod tím představit, ale neměli by být obři trochu... větší?"

Pokrčil rameny. "Také by měli být modří a neměli by být tak dobří v magii. Obávám se, že příliš nezapadám do žádného z možných světů."

"To je tak smutné," řekla jsem s demonstrativní neupřímností. "Stejně, co je na tobě ledového? Máš ruce teplé stejně jako já."

"Ódin se postaral, abych vypadal jako kdokoli jiný z Asgardu."

"Tak to má docela vkus," zasmála jsem. "Teda, pardon. Pokusím se takové poznámky vynechat - když spolu vlastně nemáme v plánu... nic."

Loki pohlédl na hodiny. "Taková ztráta času, který bych mohl věnovat čemukoli jinému," řekl. "Je doba k obědu. Využijeme ji."

Jako by to měli sehrané, otevřely se dveře a vešla Senna s mým obědem.

"Pro dva," řekl Loki jenom, "Ano, prosím," odpověděla ona, a bylo to. Za chvíli jsme už seděli u stolu a oháněli se nožem.

"Stále ještě se Thor pokouší být přátelský?" prohodil Loki.

"To ano. Skoro je mi ho líto. Je v dost nešikovné situaci."

"Způsobil si ji sám. Najít si pozemšťanku byla hloupost, ale najít si takovou pozemšťanku dvojnásobná. Uvažovala jsi o tom?"

"O čem?"

"Svést Thora. Stát se matkou Strážce." Zaskočilo mi. Prudce jsem se rozkašlala a chvíli lapala po dechu. Loki jen se zájmem přihlížel. "Asi ne," zhodnotil to.

"Zapomeň," zachraptěla jsem.

"Nedokázala bys to?"

"O to přeci vůbec nejde! Teď jsem si kvůli tobě rozlila tuhle hrozně dobrou omáčku..."

"Mohu ti říct, z čeho se vyrábí, pak už ti to nebude líto."

"Víš ty co...? Nebudu nikoho svádět. Nebudu si pořizovat žádné děti, pro jistotu raději nikdy. Stanu se otrokem své kariéry, nebo se budu do smrti poflakovat po Asgardu a jenom se dobře bavit nad tím, jak deptáš královskou rodinu a utrácíš čas snahou ovládnout nějakou ubohou planetu."

"Nabízelo by se říci - lepší vládnout pekle než sloužit v nebi," zadeklamoval Loki.

"To je pozemský citát!"

"Mělo by snad smysl před tebou trousit Asgardské, když ses nepročetla přes první čítanku?"

"Ztotožňuješ se s ním?"

"Ne." Loki uchopil pohár s vínem. "Já budu vládnout nebi."

"Díky za meč," řekla jsem zcela bez souvislosti.

"Smíš si ho vzít sebou na Zemi, pokud se dokážeš vrátit," odpověděl. Zahleděl se z okna. "Výraz mých díků," dodal zamyšleně. "I když by bylo dobré, aby se po tvé smrti vrátil na Asgard."

"Napíšu to do závěti."

Loki se zvedl. "Čas vypršel. Večer se opět uvidíme," řekl. Jen jsem přikývla. Vážně bych si měla promluvit s Friggou.

Místo toho se opět objevil Thor. Vypadal jak zpráskaný pes.

"Výlet se nevydařil?" řekla jsem bez soucitu.

"Možná nebyl dobrý nápad jet na koni," zahuhlal Thor, rozvalil se v křesle po Lokim a nerozpakoval se dopít mu víno.

"Ouha," zatvářila jsem se účastně, "špatně se jí... sedělo?"

"Jo."

"Vážně klika, že umíš létat."

"Hm."

"Thore? Jestli ses přišel opít, nebylo by lepší opíjet se někde ve vlastním?"

"Loki už tu není?" rozhlédl se náhle, jako by se probudil. "Chtěl jsem s ním mluvit."

"Ne, Loki už tu není. Odbyl si Friggou předepsaný čas a šel si po svém. Vlastně je hrozně vtipné, jak se nás snaží dát dohromady."

"Nediv se," pokrčil Thor rameny, "Loki nikdy neprojevil o nikoho tak blízký zájem. Což se vším tím ostatním... příliš dobře zapadáte do předurčení."

"Jakého zas předurčení?" zamračila jsem se. "Nejsou tu doufám nějaké věštby, kterým se všichni o zlom brk snaží vyhovět? Tajemně znějící veršíky, detailně popsaná mateřská znaménka...?"

"Ale ne, mluvím jenom o detailech smlouvy Asgardu s podsvětím...  ve skutečnosti je daných a nezměnitelných pravidel velice málo, ale jsou... zvyklosti, náznaky, precedenty... dohromady tvoří obraz, do kterého zapadáte."

"Tradice," řekla jsem.

"Možná. Něco takového."

"Jenže součást toho všeho je, že bychom se měli mít rádi, než hopnem na výrobu potomků. A to prostě... nefunguje."

"Ty ho máš ráda," řekl Thor, jako by se bránil.

"Thore," povzdechla jsem si. "Já mám ráda skoro každého, kdo není úplný ksindl. Trpím chronickou náklonností ke všemu živému. Loki je fajn a má své kouzlo, ale partner? To si vážně nedovedu představit. Navíc to jaksi musí být oboustanné. A on mě rád nemá. Při nejlepší vůli mě zkrátka strpí poblíž."

"No! Právě," zazářil Thor. "Už je to je pokrok. Strpí tě, je ochoten s tebou promluvit - "

"Jak ohromující známky okouzlení," ucedila jsem.

"- ale u něj ano. Je vedle tebe klidný. Ani si nevzpomínám, kdy bych ho naposledy viděl klidného...

"Nenapadlo tě, že by to nemuselo být mnou, ale tebou?"

"... a dal ti meč."

"Dobře," připustila jsem. "Dal mi meč. Sice asi plně nedocením, jak velký význam takové gesto má, ale Thore, stejně tak to může být ryzí alibismus. Očekává se od něj, že mě bude chránit, všichni ho do toho tlačíte. Nechci to já, nechce to on. Dá mi prostředek, jak se mohu bránit sama. Není v tom nic romantického."

"Zachránil ti život."

"Jo? Kdy?" podivila jsem se. "Vlastně ano - asi když jsme se přenášeli ze Země?"

"Ovšem. To nevíš? Léčitelky mu vyndaly ze zad dvě kulky."

Otřásla jsem se. "Rozchodil to rychle," řekla jsem chabě.

"Samozřejmě. A hlavně," zatvářil se, jako by chtěl vynést trumf.

"...tys mi taky zachránil život a neznamená to že by něco."

"A hlavně se tě nesnaží přesvědčit, že je to dobrý nápad!"

"Tak teď už jsem se úplně ztratila."

"Pokud se nenarodí nový Strážce, skoro určitě by to musel být Loki."

"Pořád nechápu."

"Někdo v podsvětí být musí. Ódin je vládce devíti světů a navíc je příliš starý. A z nás dvou... já nemám správnou rezonanci. Jane také ne. Pravděpodobnost, že by se nám narodilo vhodné dítě, je prakticky nulová. Zbývá Loki."

"Jaká zas rezonance?"

Thor zaváhal. "Souhrný název pro soubor osobních vlastnostní z určitého úhlu pohledu. Na místě bys pochopila, proč se to jmenuje právě takhle. Život a smrt. Světlo a tma. Pohyb a ticho. Oheň a voda."

"Jing a jang."

"Ano! Ale víc než to."

"Ty chceš říct, že zkrátka nemáš tu správnou mentální výbavu." Už jsem se obávala, že po něm chci moc, ale přikývl.

"Není to jen o chtění. Je to vrozené."

"Myslíš introverty?"

"I to je potřeba. Ti ostatní tam prostě nevydrží. Nebudou přijati. Nedokáží se spojit s podsvětím. Ty bys to dokázala. Loki také."

"Loki lidi potřebuje jako vzduch, to moc nezapadá. A hlavně dost rázně trvá na tom, že není syn Asgardu."

"Trvá. Ale ví dobře, že když nebude zbytí... tak by to samozřejmě udělal, protože by nemohl dopustit, aby byl Asgard zničen. Nekonečným zástupům mrtvých bychom se neubránili."

"Nedává smysl, co říkáš," zamračila jsem se. "Proto by se mě snad naopak snažil přesvědčit...?"

"Ale on tě má rád," zakřenil se Thor. "Nechce tě tomu vystavit. Zatím před tím vším zavírá oči, sám si to nepřipouští, hledá jiná řešení, snaží se uhnout stranou. Ale nepůjde to donekonečna."

Ať jsem to brala z jakékoli strany, bohužel to dávalo smysl. Možná to Frigga viděla stejně. Až na to, že já tomu nevěřila.

"Thore, ty nejsi zdaleka taková naivka, jakou ze sebe rád děláš," řekla jsem.

Potřásl hlavou. "Je to celé špatně," řekl. "Řešit takové věci takhle... usilovně, to nemůže přinést nic dobrého. Ale stalo se a  musíme se k tomu nějak postavit. Nejen Loki se snaží vymyslet něco rozumného."

"Zní to všechno moc pěkně, ale jeden z nás dvou se v Lokim hrozně mýlí. Ty si myslíš, že ho znáš déle a já si myslím, že jsem nezaujatá. Ty si myslíš, že se snaží tu situaci vyřešit a že by se v případě potřeby obětoval - a o nic jiného by v jeho případě nešlo, vždyť s tím nechce mít nic společného. Já si myslím, že to nechá skutečně Ódina vyžrat až do dna a že udělá cokoli, aby s tou záležitostí neměl nic společného. Možná máš pravdu, že mu nejsem nesympatická. Ale on skutečně a upřímně nestojí o vztah s pozemšťanskou a dotyčná pozemšťanka nemá o tak nerovný svazek zájem o nic větší. Rozumíš?" Mohl by. Mluvila jsem velice důrazně a pomalu. Thor vypadal jak štěně, když ho plácnete přes čumák.

"Za pár chvil mi začíná další lekce šermu," pokračovala jsem stejným tónem. "Myslíš, že mě Sigurd ušetří, když skoro nezvednu ruce?"

"Myslíš, že tě ušetří morgoth, když mu to vysvětlíš?" setřepal ze sebe Thor všechen splín jako na povel a vyskočil z křesla. "Doprovodím tě."

"Ale já už bych skoro určitě trefila..."

Sigurd neměl spořivou náladu, ale byla to skvělá přestávka mezi závažnými hovory poledními a těmi, které mě zcela nepochybně čekají ještě večer - když tedy má Loki svou povinnou chvilku setkávání s pozemšťankou...

"Jsi duchem zcela mimo," klepnul mě Sigurd mečem naplocho.

"Odpusť," vypravila jsem ze sebe udýchaně. "Nějak mi hlava nestíhá zpracovávat všechno, co se do ní valí."

"Přišla jsi s Thorem," zatvářil se Sigurd přehnaně zamyšleně, "zrovna od něj bych takové zákeřnosti nečekal."

"To ale bylo neuctivé! Není to skoro vlastizrada?"

"Připravil jsem pro tebe tréninkový plán," řekl Sigurd místo omluv královské rodině. "Musel jsem ho upravit, vzhledem k tvé fyziognomii a věku - " Och. Už hodně dlouho jsem si nepřipadala jako takový ubožák. "Ale měla bys to zvládnout. Jen jsi proti asgarďanům křehčí, ale to moc nevadí, jsem zvyklý na děti."

"Ty víš, jak zvednout sebevědomí," ucedila jsem. Shrnula jsem si zpocené vlasy z čela. Už jsem měla dost.

"Na různosti přeci není nic špatného," zasmál se. "Když tu máme kameňáky z Goru, musí brát ohledy zase oni na nás. A na křehulky z Dorheimu bys musela dávat pozor i ty..."

"Na různosti není nic špatného, pokud jsem to já, kdo je na koni."

"Dáme si chvíli pohov, pojď se mnou. Něco pro tebe mám." Odvedl mě do zbrojnice.

A vůbec mě tam nepotěšil.

"Nekulhám!" zahulákala jsem o chvíli později zhrzeně.

"Dobře, nekulháš. Jen tak srandovně poskakuješ...?"

Kdybych měla sebemenší naději, propíchnu ho jako kuře. "Neposkakuju," řekla jsem temně.

"Zkus ho nosit na zádech. U pasu stejně hrozně překáží, já to sám nemám rád."

Pomohl mi sundat už asi třetí druh opasku, se kterým jsem sváděla tuhé boje ve snaze nosit u sebe meč dostatečně elegantně a přitom užitečně, a hodil mi ten slíbený přes záda. "Už začínám chápat, proč to lady Sif řeší po svém," řekl zamyšleně při pohledu do oblasti hrudníku. Kopla jsem po něm, ale uhnul. "Počkej, když předáme jednu přezku sem... jak to Sif nosívá..." Až jsem si říkala, jestli mě neotlapkává až moc zblízka.

"Výborně," shrnul po chvíli spokojeně. "Zkus tasit!"

Naštěstí měl skutečně rychlé reflexy.

"Promiň!"

"Hlavní je, že to funguje. Teď to ještě upravit tak, aby sis ho dokázala obléct sama."

Vážně jsem v tom byla nevinně: šero zbrojnice, my rozehřátí po boji, bez rozpaků z dotyků, vždyť mě tolikrát složil na zem... najednou byly naše tváře vedle sebe a dívali jsme se na sebe z nejtěsnější blízkosti se zatajeným dechem. Tolik mi chyběla něčí sounáležitost - a tak jsem byla unavená ze všech těch úvah kolem Lokiho - že když se naklonil ještě nepatrně blíž, neuhnula jsem. Ten polibek byl něžný a příjemný a málem mě rozbrečel.

"Vážně škoda, že teď mám tolik jiných povinností," řekla jsem a odtáhla se.

"Možná štěstí," pousmál se. "Měl bych se chovat profesionálněji."

"To rozhodně."

Kupodivu nebylo mezi námi nic nepříjemného ani žádné dusno, když jsme ustoupili na bezpečnou vzdálenost.

"Tak, a teď to půjdu vyzkoušet, jak se v tom chodí," prohlásila jsem rázně. Neměla jsem nejmenší náladu sedět v pokoji a čekat na Lokiho - ostatně, já žádné pokyny nedostala. "Jdu na pivo." Podsvětí počká. Měla jsem dojem, že je přímo pověstné tím, že nikam neuteče.

"Ale já mám nakázáno dohlédnout, abys nikam nechodila sama," řekl opatrně.

"Tak pojď se mnou, alespoň mám naději, že najdu co hledám. Někdo jménem Valhir, takový vousatý chlap, posel, pošťák, něco takového, nebo se alespoň stará o koně? Nebylo to daleko od Duhového mostu... říká ti to něco?"

Připadala jsem si s mečem na zádech děsně mužně. A co udělá pravý bojovník, když má splín? Jde se opít.

Šli jsme se opít.

- Pokračování -