Lokiho nekromantka - 3.

:-)

 

Když jsem se vrátila do stanu, zjistila jsem, že kluci vyběhli někam ven, plně ozbrojení; v tom bude určitě nějaká kulišárna, ale tím líp, jen ať se hra co nejdříve znovu rozjede. Navíc jsme byli díky tomu s Lokim zase chvíli sami.

"Všechno v pohodě?"

"Byl tu Fury?" Posadil se ve své mladší tmavovlasé podobě k ohni a přihodil pár kousků dřeva. Slunce se už vyhouplo nad obzor, ale dosud nehřálo, jen barvilo plátěné stěny tee-pee do teplých okrových odstínů. V takovém světle měl i Loki docela zdravou barvu.

"Takový mohutný černoch s jedním okem."

Jen přikývl a bylo jisté, že to vůbec neslyšel rád. Docela mi ho bylo líto. A navíc jsem si znovu připadala tak trochu jako blázen. Nějaký kousek rozumu mi říkal, že jsem se ho měla zbavit, dokud byl čas. Pravda, byl to velmi malý kousek.

"Hola," přidřepla jsem k němu, když už už začínal zavírat oči. "Vydrž vzhůru..."

Vypadal jako praštěný palicí. Chytila jsem ho za ruce, až příliš horké a suché; vůbec se nelepšil, spíš naopak, horečka už mu vůbec neklesala. Občas, když se zhluboka nadechl, nepěkně v něm zachrastilo a připadalo mi, že ho to bolí. Nedovedla jsem si moc představit, jak ho dostanu k doktorovi, ale kdyby se nechal přesvědčit, že ho odvezu k sobě, řešitelné by to bylo... ať je ze mě lesní žínka a do smrti budu hopsat po paloučku, jestli se mu nerozjíždí zápal plic.

Cítila jsem, že dlaně má zatvrdlé stejně jako šermíři mívají, s mozoly na těch správných místech – všichni moji partneři se rekrutovali z řad fantazáků, měla jsem to v oku – i když nejspíš nebojoval v poslední době. Líbily se mi jeho ruce. Bylo zajímavé uvažovat, jaké další povolání vám může takhle uzpůsobit dlaně, ale byla jsem ochotná věřit i tomu, že na Asgardu zůstaly meče věcí denní potřeby. Pasovalo by to k tomu jeho tesáku.

Trochu sebou trhl, ale neucuknul; každopádně ho to překvapení probralo a účel tak byl trochu podloudně splněn. Začala jsem mu palci kroužit po dlaních, dost jemně na to, aby to při té horečce nebolelo, ale co možná důkladně. "Dobré na únavu," řekla jsem a pousmála se při pohledu na jeho zcela konsternovaný výraz. "Zabírá to?"

Neříkal nic, jenom mě pozoroval. Ne, nebudu se mu smát, to by bylo hrubé.

Nakonec jsem mu jeho ruce vrátila, hodila mu přes ramena deku a k ohni strčila další ešus s vodou.

"Nejsem nemohoucí," odsekl, zřejmě v opožděné potřebě zachovat si vlastní důstojnost.

Nasypala jsem do vody sušené ovoce a hromadu cukru. "Nikdo se k tobě nechová jako k nemohoucímu. Sbírej síly, dokud je kdy, brzy budeme muset vyrazit," řekla jsem. "Jeden kluk si rozbil hlavu a z nemocnice raději poslali sanitku. Úžasná vstřícnost, která přijde vhod. Svezeme se s nimi do města." Začala jsem uvažovat, kde mám takové ty přízemní civilní věci, jako je peněženka, doklady, klíče od auta a svetr, který není pomalovaný kabalistickými znaky. Připadalo mi to jako z jiného světa. "Jsi v pohodě?"

Přikývl.

"Na, vypij to. Jsi podezřele tiše. Vážně v pohodě?"

"Samozřejmě," zachraptěl.

"To máš z toho, když běháš v dešti po lese a pak si nevezmeš suché ponožky. Musíme jít. Jenom uhasím..."

Loki se otočil k ohni a mávl rukou. Rázem zbyla jen hromádka popela.

Zamrkala jsem. Nebyla jsem si najednou jistá, jestli to nebylo varování.

Naši souputníci už čekali na cestě k silnici. Oba byli snadno schopní jít po svých – docela ironie, že své šrámy získali při pobíhání ve tmě, a ne při střetu s těmi černými chlapy. Čekal nás asi kilometr chůze, ale honit sanitku po rozbahněné polní cestě nemělo smysl. Však oni to zvládnou, bojovníci, na umření to nebylo. Loki na tom byl zdaleka nejhůř, ale usilovně se snažil na sobě nedat nic znát, a já se stejně tak usilovně snažila se po něm moc často neohlížet.

"A hele, nekromantka. Ty jedeš taky?" podivil se Divočák.

"Jo, ale neraduj se, není to pro tvoje krásné modré oči."

"Do teď jsem věřil, že to s náma není tak špatný."

"Čerstvá mrtvola je dobrá věc, a užitečná pro společnost, minimálně tu nekromantskou," řekla jsem. "Pořád ještě jsem si nevyvolala žádného vyššího nemrtvého. Jak by se ti líbil lich?"

"Na to jsem příliš krásný. I když... můžu okusovat elfky zaživa a tahat si je do doupěte?"

"Tak pro moje hnědé oči? Hmm... sakra, zapomněl jsem si sundat čočky." Gogo se snažil moc nešklebit, asi ho ta hlava pořád bolela. "Takže pro moje červené?" Mohli s Lokim soutěžit o nejkrásnější odstín pleťově zelenkavé.

"Nikomu to neříkej, ale hodlám se tam někde vlísnout pod horkou sprchu," řekla jsem. "A taky mám na náměstí auto. Když budete hodné, děti, vezmu vás zpátky."

"Jestli mi dáš klíčky, mohl bych..."

"Moje auto! Nesvěřím ho čerstvě sešité ruce a rozbité hlavě. A čemu jsi nerozuměl v té části se sprchou?"

"I tak vás rozdrtíme," řekl Divočák přezíravě. "Nemysli si, že tohle podlézání zabere. Co tenhle?"

"Rýmička," pokrčila jsem rameny. Loki mě zavraždil pohledem a aby dokázal, že patří mezi poctivé nemocné a ne nás simulanty, předvedl záchvat ošklivě znějícího kašle.

"A kašlík," nasadil Divočák nevěrohodně soucitný výraz. "Vražedné kombo, zhouba pravých mužů na všech kontinentech téhle proradné planety."

"Velmi záhadné proradné planety," prohodil Gogo nevinně. "Není vám podezřelé, že má čtyři polokoule? Severní, jižní, východní a západní?"

"Hmm?"

"Když může mít pes osm nohou - dvě pravé, dvě levé, dvě přední a dvě zadní - nemůže se člověk divit ničemu," vložila jsem se.

"Čtyři polokoule, to jsou dvě koule. Pozemšťané mají také dvě koule. Připadá mi to v pořádku."

"Jenom polovina pozemšťanů má dvě koule!" oponoval Gogo.

"A to přesně dává dohromady jednu zeměkouli!" vítězně zvolal Divočák a zakopl o větev. Opět.

Naštěstí už jsme vylézali z lesa a kousek před námi začínala silnice - doslova, betonový koberec končil malým pláckem. Právě se tam pokoušela zaparkovat žlutá sanitka, řidič sváděl lítý boj s podkluzujícími pneumatikami. Zpravidla to tu sloužilo jako parkoviště pro turisty, teď ale dojem kazily hluboké strouhy rozježděného bahna, které nebylo zdaleka tak vyschlé, jak se tvářilo na pohled. Byla jsem ráda, že na mých botách už není co zničit.

Když jsme přišli blíž, ze dveří spolujezdce se vyklonil kluk tak mladý, že to snad proboha ani nemohl být doktor.

"Čtyři naráz?" podivil se. "Co jste prováděli? Pohotovost jsme měli hlášenou až na čtvrtek."

"Tu nerušte, bitva bude určitě," ujistil ho Divočák. "Tohle bylo..."

Na půl ucha jsem poslouchala barvité líčení noční akce - úžasné, jak jinak jsem si to pamatovala, vážně to bylo takové drama? - a my si zatím přešli dozadu.

Mládenci mi gentlemansky podrželi dveře, Loki nastoupil hned za mnou, ale dřív, než za námi vlezli i Gogo s Divočákem, dveře se zavřely a sanitka se prudce rozjela. Málem jsem spadla a jen tak tak jsem stihla sklouznout na lavici podél stěny. 

"Počkejte," vykřila jsem, "zapomněli jsme..."

"Myslím, že máme všechny, které potřebujeme," řekl ženský hlas a osoba sklánějící se nad čímsi v koutě se otočila k nám.

"Natasha," povzdechl si Loki. "Tak nevinná v bílém."

Byla oblečená jako sestřička, dokonce měla na hlavě čepeček. Vypadalo to trochu jako vtip. Nejspíš byl. Zvlášť s těmi pistolemi za pasem, hloubkou výstřihu a délce sukně. Možná si jen byla vědomá toho, jak působivě v tom vypadá. Přišla jsem si po třech dnech bez pořádné hygieny značně méněcenná, ale před ní bych si tak nejspíš připadala kdykoli. Posadila se naproti nám a zatímco se Loki měnil do své pravé podoby, jen bez překvapení přihlížela.

"Skutečně by mě zajímalo, kde jste ho ukrývala," řekla.

"Pod postelí," pokrčila jsem rameny. "Trik starý jako postel sama."

"Povíte nám to," ujistila mě.

"Ono to není zase tak tajné," řekla jsem. "Jen nemám nic dalšího, tak si to chci šetřit pro chvíli, kdy mi začnete vyhrožovat useknutím nohy, nebo tak něco." Velmi jsem si přála přestat blábolit.

"Co přesně mi brání vyskočit ven?" zeptal se Loki s mírným zájmem. Hlas měl stále ochraptělý a slabý.

"Letí nad námi vrtulník, krajina je rovná a přehledná, Fury naštvaný a vy," poctila ho Natasha pohledem plným nikoli  neopodstatněné sebedůvěry, "jste se právě nechal chytit tak snadno, že jste tím zaskočil úplně všechny. Agenti jsou zklamaní, že přišli o akci. Nejste ve formě, Loki. Nepokoušejte se o nic, nemáte na to. Nemyslí vám to a utíkat byste mohl leda po čtyřech."

Loki se tou hromadou komplimentů nenamáhal vytočit. "Tak jste to přece chtěli," řekl jenom.

"Ano. Tak jsme to chtěli."

"Máte alespoň příjemný pocit z dobře vykonané práce?" ušklíbl se trochu. "Jak... statečné a důstojné..."

"Účel světí prostředky, Loki."

"Vy jste ho nakazili schválně," řekla jsem ohromeně dřív, než jsem se stačila zarazit. Ani jsem sama nevěřila tomu, co říkám, ale Natashin pohled byl dostatečně výmluvný. "Chtěli jste ho oslabit... nebo to byla snaha najít biologickou zbraň proti takovým, jako je on? Proč se vlastně divím - rusové..."

"Nenechte se splést mým jménem," řekla Natasha. "Nejsme ruská organizace."

"Asi se mi právě ulevilo." Trochu.

Dokonce se nepatrně pousmála. "Chápu." Znovu upřela pohled na Lokiho. "Čímpak vás uchvátila? Nemíval jste ve zvyku hledat si společnost."

"Myslíte, že mi na ní záleží," konstoval Loki a přejel mě pohledem, jako by se rozhodoval, jestli tomu tak skutečně je. "Proč by mělo? Byla jen chvíli užitečná."

"Já zapomněla," opřela se Natasha pohodlně a hodila nohu přes nohu, což jí z minisukně udělalo spíše bederní pás, "lidská loajalita je vám cizí."

"Z nás dvou jste to vy, kdo je za svou loajalitu placen," řekl Loki pokojně. "Jste to vy, kdo je ochoten měnit strany podle svých aktuálních morálních preferencí."

Znělo to jako debata, která už někdy probíhala, a ti dva na ni se zkušenou rutinou starých známých jen plynule navázali. Připadala jsem si jako páté kolo od vozu. Jako takové bych byla zcela ochotná nechat se odložit do příkopu a nemít s nimi už nic společného. Chvíli bych hrozně trpěla, že jsem se neozvěděla o co tady jde, a pak bych se s tím smířila a spokojeně si nekromantila dál.

Sakra.

"Zatímco vy si stále jdete za svým."

Trochu stáhl obočí a zatvářil se přehnaně zmateně. "Za kým jiným?"

"Já mám alespoň nějakou morálku," nepřestávala Natasha rýpat.

Loki se k ní mírně naklonil. "Nepokoušejte se mě urazit tím, že budete srovnávat morálku nás dvou," řekl chladně a jistě by to vyznělo líp, kdyby mu při tom neselhával hlas.

Auto naskočilo. Pochybovala jsem, že rychlost, jakou jsme uháněli, byla legální.

"Co bude se mnou?" zeptala jsem se.

"Nejspíš vás zavřou," pokrčila Natasha rameny.

"Za co přesně? Nebránila jsem zatčení, protože jsem nemohla tušit, že jde o policii -"

"Nejde."

"Navíc. Tady pana delikventa ani neznám, nic jsem nespáchala..."

"K vaší smůle jsme oprávněni strčit vás do díry bez soudu, dokonce bez obvinění. Volná místa se ještě najdou."

"Aha. Takže po mně ani nic nechcete, jen jsem byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Jste si jistá, že nejste rusové?"

"Je mi to líto."

Jen jsem zamrkala. Méně zúčastněné je mi to líto jsem v životě neslyšela.

"Taky pro vás můžu pracovat," rozvíjela jsem své teorie podle obvyklého schématu špionážních filmů.

"Skutečně nevím, jak bychom využili vaši specializaci," ušklíbla se trochu.

"Možná bych z vás mohla zkusit udělat člověka," řekla jsem vesele.

Pohlédla na mě s hlubokým despektem.

"Nadlidský úkol," uznala jsem, "ale proč se vzdávat předem?"

"Vážně byste měla přestat žvanit," doporučila mi suše. Drobné podráždění v jejím tónu mi bylo nepatrným zadostiučiněním. Dětinským a ještě k ničemu.

"Mělo mi to s tou sanitkou být nápadné," nevydržela jsem zticha ani deset vteřin, "taková vstřícnost jim není podobná, ale po tom včerejšku jsem si říkala, že..."

"Slečno Moorová," začala Natasha.

"Jméno," otočil se na mě Loki.

"Cože?"

"Nevím, jak se jmenujete."

"Janike."

Jen přikývl a dál hleděl na Natashu. Ta řekla: "To je severské jméno."

"No jistě. Dědí se u nás už hezkých pár generací. Vlasy ztmavly, jméno zůstalo."

"A oddanost," kývla Natasha na Lokiho.

"Vidíte, to mi ani nedošlo..." zasmála jsem se. "Asi že se v tom všem hraní na magii jedna skutečně nadpřirozená bytost snadno ztratila."

"Ovšem, vy jste přeci ta nekromantka," pravila Natasha přezíravě.

"Co děláte na dovolené vy – prolézáte butiky?" odsekla jsem.

Auto najelo na dálnici. Takže jsme minuli městečko a jeli někam dál. Ach jo.

"Co by řekli vaši klienti na tento – koníček?"

"Nemýtizujte si je. Jsou jako všichni. Někteří by se zasmáli, jiní mě odsoudili, další by to pobavilo."

"Pobavilo. Vidíš, Loki? Tady slečna civilistka," jaký skvělý posměch do toho dokázala vložit, "nám to v míře cynismu natřela oběma."

Loki bez zájmu zvedl hlavu. "Nemám nejmenší tušení, co dělá."

"Poskytuji -" začala jsem s povzdechem.

"A nezajímá mě to."

"- paliativní péče se tomu říká. Je to takový... servis pro umírající. Aby je to nebolelo, aby se včas smířili se sebou, životem, nemocí, smrtí a příbuznými. Dohodím jim právníka, správný druh kněze i pohřební službu, pokud mají touhu. Najdu nové bydlení pro kočku. A když nezbude nic jiného, držím je na konci za ruku. Poeticky řečeno, provázím umírající na jejich poslední cestě."

Loki na mě vrhl trochu zvláštní pohled. Nu což, to nebyl první ani poslední. Pokrčila jsem rameny.

"A potom si obléknete černý plášť, prohlásíte, že jste nekromant, a ty mrtvé probouzíte v podobě hnijících příšer a vraždících monster bez duše," řekla Natasha.

"Přesně tak," přikývla jsem spokojeně.

"Sekta."

"Jenom hra."

"Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt," zacitoval Loki.

"A připadá vám to v pořádku."

"Připadá mi v pořádku jakékoli odreagování, které mi umožní dělat svou práci dobře. Nikomu a ničemu to neškodí," opáčila jsem.

"Valkýra," opustil Loki citáty z bible a zamířil severněji.

"Ty nastupují hned po mně."

"Hyenismus," utrousila Natasha a pohodlně si natáhla nohy.

"Proč? Já ty dvě věci nemíchám. Vždyť je potřeba, aby tu pro umírající byl někdo, kdo jim pomůže uzavřít jejich cestu. A nebo aby prostě byl. Copak vy jste se nikdy nebála, agentko," pohlédla jsem jí do očí, "že budete umírat sama? Možná na místě, kde vás nikdo nenajde, nikdo se nedozví, jak jste skončila. Nikdo nepotrestá... nepomstí vaši smrt. Sama, v bolestech, možná i několik dní... nikdo nevysloví vaše jméno."

Kdyby byl večer a já nebyla oblečená ve svém směšném hábitku, možná bych zapůsobila lépe. Ale i tak se jí v očích objevila odtažitost, když honem uzavírala brány vlastních emocí.

"Žijete i bavíte se pouze smrtí, ničím víc."

"Byl by to dobrý postřeh, kdyby to byla pravda. Smrtí má práce končí a zábava začíná – smrt sama je kratičká a nepodstatná věc někde uprostřed. Důležité je všechno okolo."

"Kolika z nich jste asi pomohla na druhý břeh?" řekla Natasha tiše.

Mírně jsem se k ní naklonila. "Kolika vy?"

Loki se zasmál. Byl to chraptivý smích, který skončil záchvatem dusivého kašle, a pak už jsme se s Natashou přemachrovat jedna druhou nepokoušely.

Naštěstí. Roznesla by mě na kopytech.

Navíc její zprávě jsem rozumněla dokonale – alespoň jsem byla přesvědčená, že je to varování - euthanazie byla stále ještě nelegální a byla úmrtí, která mi mohli snadno hodit na krk, ať už jsem k nim někomu dopomohla nebo ne. Měla bych držet pusu a krok a tiše doufat, že se z toho všeho dostanu; ne hloupě provokovat.

Tak dobře, chápu. Budu se snažit.

Falešná sanitka nás vyklopila na letišti. Bylo malé, jeho název jsem na nevelké budově na druhém konci plochy na tu vzdálenost nedokázala přečíst, neměla jsem podle čeho odhadnout, kde jsme. Ne že by to nebylo jedno. Podle všeho mě čeká výlet do vězeňské kobky, a když budu mít štěstí, prohlédnu si před tím pár vyslýchacích místností.

Jednou jsem měla v péči bývalého vojáka, který strávil nějakou dobu v zajetí. Na jizvy na jeho těle asi nezapomenu nikdy. Možná bych měla poprosit Lokiho, aby mi zlomil vaz... ale ne, neměla bych se do toho tak pokládat. Nic mi nehrozí - nejsem vůbec důležitá a nic zajímavého jsem se nedozvěděla, pokud tedy nechci někde na nároží začít vykřikovat o příchodu bohů na Zemi, a tím si zajistit polstrovaný pokojík s plnou penzí na nejbližších pár let. Trochu mě tu podusí a pak vykopnou.

Loki beztak nevypadal, že by byl v kondici na takové věci. Znovu mu stoupla horečka, trochu se motal, pohyboval se pomalu. Když jsme vystoupili z auta, jenom pohlédl k nebi a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.

"Konečně," řekl. Vojáků, kteří kolem nás stáli v širokém kruhu s neuvěřitelným arzenálem v rukou, si nevšímal. Zahleděl se na Natashu. "Jen pro pořádek, kdybyste mě třeba chtěli překvapit - kam máme namířeno?"

"To přeci víte," řekla. "Do Shieldu. Staří přátelé, kteří vás netrpělivě očekávají, a nemohou se dočkat."

"Já se ale rozhodl, že se tam nevrátím," řekl Loki.

"Myslíte, že máte na výběr?"

"Mám, samozřejmě, že mám." Pousmál se. "Měli jste poslechnout mého bratra, když vás nabádal, že mě máte udržet pod střechou."

Přimhouřila oči. "Ale vy přeci neumíte lé-"

"Heimdalle! Přenes mě!"

Všechno se pak stalo velice rychle. Stáli jsme v jakémsi trojúhelníku; když jsem si uvědomila, že Natasha sahá pro pistoli, měla jsem to o dva kroky blíž k Lokimu než k ní. Neuvažovala jsem. Kdyby ano, ani se nehnu, leda skočím dozadu. Já se ale vrhla vpřed a pokusila se Lokiho odstrčit. Ten pohyb nebyl dobře vypočítaný a po dlouhé jízdě autem jsem byla ztuhlá a neobratná, nedoskočila jsem ani tak prudce, ani tak daleko, jak jsem čekala. Kdyby Loki nereagoval neuvěřitelně rychle, ať už vydoloval své rezervy odkudkoli, byl by to můj úplně poslední nerozvážný kousek vůbec. On ale využil setrvačnosti mého pohybu, popadl mě za paži a strhnul k sobě, sbalil mě do náručí a natočil tak, že mi sám byl štítem proti Natashiným výstřelům. Zaslechla jsem minimálně dva, než nás obklopila jakási duhově bílá záře. Vážně jsem byla přesvědčená, že umírám, a tohle je to pověstné světlo na konci tunelu. Trochu mě to překvapilo. Nečekala bych takové klišé!

Jenže skoro vzápětí jsme stáli v jakési fantastické kopuli.

"Heimdalle, přenes nás zpět na Zemi," slyšela jsem Lokiho chraplavé pokyny ještě dřív, než jsem se vůbec stačila rozkoukat. "Jinam, než odkud jsi -"

"Nemohu, Loki -"

"Musíš!"

"Mám velmi konkrétní pokyny."

"Tak alespoň ji. Nemá s tím co do činění." Loki mě odhodil od sebe, až jsem upadla na zem, a konečně jsem spatřila Heimdalla. Byl úchvatný. Mohutný, krásný chlap se zářícíma očima a skvělou zbrojí. I kdybych chtěla něco říct, na víc než na páni bych se nevzmohla.

"Je mi to líto." Na rozdíl od Natashy, jemu jsem to i věřila.

Čím to, že dusot vojenských bot zní v celém vesmíru stejně?

- Pokračování -