Lokiho nekromantka - 13.

Zbabělá myšlenka je špatná, i kdyby byla pravdivá.






 Přistání bylo náhlé a nepříjemné.

Došlápla jsem nešikovně na obrubník, ve snaze nabrat ztracenou rovnováhu tak skoro shodila nějakou paní, která jen něco znechuceně utrousila a odtáhla se. Nevzmohla jsem se ani na omluvu. Někdo další do mě vrazil zezadu, znovu jsem zavrávorala, ale to už jsem se trochu orientovala a rychle jsem se chytila sloupu semaforu. Lidé - auta - domy - hluk a hlasy - připadala jsem si zahlcená přemírou vjemů a jako bych pořádně nedokázala rozeznat, co vlastně vidím. Všeho bylo moc a bylo to moc rychlé a barevné, odvykla jsem víc, než bych si myslela, protože jenom pohled na to množství tváří ve mně probouzel intenzivní odpor a lehkou nevolnost. Ale možná jsem si jenom namlouvala, že je to všemi těmi lidmi, a byla to obyčejná nevolnost po té zběsilé cestě prostorem. Jenže o lidi jsem skutečně a upřímně nestála... ne, to nebylo cestou.

Navíc připlést se do davu přelévajícího se přes přechod do blízké kancelářské budovy nebylo úplně nejpraktičtější. Pospíchali všichni, upření jenom na ten spěch, a bylo jim úplně jedno, jak moc se snažím vyhnout jejich dotekům.

Podařilo se mi najít zeď, byla solidní, cihlová a docela blízko, a probít se až k ní. Byl to souboj s točící se hlavou, nedostatkem prostoru a intenzivním dojmem, že tohle přeci nemůže být můj svět.

Promnula jsem si tvář. Reklama na Coca colu vznášející se přímo nad ulicí mi dávala bezpečnou jistotu, že jsem minimálně na té správné planetě. A mít za zády něco pevného rozhodně pomáhalo.

Snažila jsem se netvářit jako štvanec, i když to dalo dost práce - srdce mi bušilo a kdybych měla kam, uteču - ale jen jako náhodný kolemjdoucí, co tu zrovna na někoho čeká. Přesto se mi lidé vyhýbali obloukem a většinou jsem ještě vyfasovala dlouhý zamračený pohled. Až po chvíli mi došlo, že zapadnout se mi nepodaří, ať se budu tvářit jakkoli. Příšerně bledá vychrtlá osoba s bílými vlasy, v archaickém oblečení a s mečem na zádech. Snad bych si měla pořídit nějaký transparent a tvářit se jako živá reklama na film o zombie...

Myšlenky mi přeskakovaly nesouvisle, nebylo mi dobře ve vlastním těle, vnímala jsem ho náhle příliš intenzivně a zemská přitažlivost nikdy nebyla tak ubíjející. Stočit se do klubíčka a skučet, alespoň chvíli, prosím?

Snažila jsem se soustředit. Řada lidí na ulici měla na očích veliké brýle, i oblečení bylo trochu někde jinde, zřejmě ze svého starého šatníku použiju leda nesmrtelné texasky. Musela jsem mít vykolejený také sluch, protože motory aut zněly úplně špatně. Jen pomalu mi začínalo docházet, že jsem nejen na správné planetě a na správném kontinentě, ale dokonce přímo v New Yorku. To ty taxíky, stále stejně žluté a věčné, i když za ty tři roky, co jsem byla pryč, prošly menší evolucí. Ale kde už jinde by měli jít lidé s módou, než v NY?

Byla jsem tak vyprahlá... píseň podsvětí mě opustila a nechala obrovské prázdné místo.

Nemohla jsem věčně stát na místě, ale jít jsem neměla kam. Kus dál jsem si všimla stanice metra, ostatně nemalá část davu lidí byla tím vstupem pohlcována a zase vyvrhována ven, chvíli mi trvalo zbavit se iracionální hrůzy, že jde o živého tvora, který mě chce pozřít. Metro, to bylo dobré. Zorientuju se a zkusím si tam rozmyslet, kterému ze svých známých bych se mohla tak náhle zjevit. Zkoušet vlastní byt mi přišlo pasé, po takové době nezaplaceného nájmu budu ráda, když najdu věci někde v úschovně...

Max. Pojedu k Maxovi. Nebude se divit víc, než je nezbytně nutné, a pomůže. Ten svůj kutloch zbožňoval, určitě tam stále bydlí. Mohla bych mít na pár dní střechu nad hlavou a čas na rozmyšlenou.

Před vstupem do metra jsem ale zjistila, že v boji proti černým pasažérům podnikly dopravní podniky razantní kroky. Vůbec jsem nepřišla na to, jak se dostat dovnitř. Po chvíli jsem vysledovala jenom to, že ti s brýlemi projdou turniketem (turniket? řada vodorovných! pružných pásů) vždycky, ostatní někdy, a všichni ostatní jenom mávnou rukou před něco-jako-displayem. Asi dvakrát jsem tam zahlédla nějakou hlášku s docházejícím kreditem. Hm. Docela určitě jsem neměla vůbec žádný kredit a navíc jsem začínala být trochu nápadná. Když si na mě začalo pár lidí ukazovat, vrátila jsem se na ulici. Tudy cesta nepovede.

Pěšky... už jenom při té představě se mi málem podlomily nohy. Byla jsem hrozně zesláblá, navíc jsem nevěděla, kde jsem.

Vlastně to bylo srandovní. Právě jsem se během krátké chvíle stala z vládce podsvětí naprosto bezprizorním bezdomovcem. Nemám nic a i když je teprve poledne, možná bych se měla začít ohlížet po vlastní krabici na spaní. Jen co uvidím Lokiho, povím mu něco o vhodných způsobech péče o zaměstnance.

Jen co uvidím Lokiho... ale já už ho neuvidím, proč taky. Kolem Víru krouží Hel v těch svých rozevlátých černých šatičkách, milá holka s očima ostrýma jako nebozezy. Loki mě k ničemu nepotřebuje a má svých starostí dost.

Ten pocit, co mě hrozil zahltit, se jmenoval hořkost, a bylo ho dost na celý oceán.

Nakonec se mi podařilo najít telefonní budku, stačilo jít asi hodinu pořád rovně (a minout další stanici metra, která byla zajištěná stejně účinným způsobem jako ta první). V té době jsem už zjistila, že: jsem opravdu v New Yorku. Že ty brýle na očích nejsou brýle, ale nějaké počítačové rozhraní. Že auta skoro nesmrdí, takže se radním zjevně konečně podařilo uzavřít centrum pro všechny, kdo nesplňovali předepsané emise. Že asi brzy umřu hlady a žízní, což byly pocity, které jsem dávno zapomněla, ale že žebrání asi nezvládnu. Asi určitě nezvládnu... dojemná historka zvaná potřebuji peníze na cestu byla tak příšerně obehraná generacemi mladých feťaček na každém nádraží, že jsem prostě nedokázala sebrat odhodlání. Spát venku jsem nechtěla, protože to znamenalo, že budu velmi rychle vypadat ještě hůř než teď, ale minuty ubíhaly, střádaly se v hodiny, a nepohnula jsem se v řešení svých problémů ani o píď.

Navíc telefonní budky v téhle části města už zřejmě vymřely, a když jsem konečně padla na povědomý symbol, byla to nějaká hypermoderní záležitost s obrazovkou a bez sluchátka. Naštěstí se počítalo i s naprostými ignoranty. Pokyny na cedulce byly jasné.

Přiložte ID.

Nevěděla jsem, co je ID. Jen doufala, že se s tím opravdu telefonuje, a nepřemlouvám ve skutečnosti parkovací automat.

Nemáte-li platné ID, přiložte dlaň na scanner. Za použití scanneru vám bude odečteno pět kreditů.

Přiložila jsem dlaň na místo, kde to podle určité ošmatanosti vypadalo pravděpodobně.

Nedostatečný kredit!

To vím taky. Co takhle na účet volaného, hmm? Chci moc? Asi ano. Všechno zhaslo.

Zůstala jsem zírat na display, v hlavě prázdno. Od telefonu jsem si slibovala nesmyslně hodně, další plány žádné. Snad už jen najít ten most, aby mi v noci nepršelo na hlavu.

Jenže po chvíli tupého zírání obrazovka blikla. Tak to bylo poprvé, co mi tahle metoda někdy na něco zabrala.

Zadejte účastníka hovoru.

"Jak asi, ty škatule pitomá," osočila jsem ten nevinný přístroj.

Blik. Nebylo nalezeno. Opakujte požadavek. Vyslovujte zřetelně!

Aha. "Max Drever," vyslovila jsem zřetelně.

Ani mi nebylo nápadné, že se škatule nedožadovala bližšího určení, i když nemohl být v NY jediný. Obrazovka se poslušně rozzářila a tvář na ní, to byl skutečně Max, chlap do nepohody, na kterého bylo vždycky spolehnutí, ať šlo o lákání skřetů do léčky, nebo přestěhování hromady nábytku v neděli kolem poledne. Sice v těch krátkých vlasech vypadal hodně jinak, a tak nějak zdrchaněji a zřejmě se s ním posledních pár měsíců nepáralo, protože měl dokonce pár nových vrásek, ale byl to on. Kdy začal nosit oblek?

Díval se na mě a tváří mu proběhlo ledacos: od lehkého zamračení, přes úžas a poznání, po znepokojený údiv.

"Jsem to já," řekla jsem. "Nedívej se takhle, začnu si myslet, že vypadám vážně hrozně."

"Janike," vydechl. "Neuvěřitelné. Kde jsi? Co se stalo?"

"Jsem... ééé, někde na ulici. Maxi, telefon jsem udolala vlastní šarmem, ale nemám ani halíř a umírám hlady. Asi bych potřebovala trochu pomoct."

"Samozřejmě," souhlasil sice s mnohem menším nadšením než dřív, ale bez váhání. "Dej mi svůj id, pošlu ti peníze na cestu."

"Id nemám, netuším, co to je. Byla jsem chvíli mimo..."

"To musela být pořádná chvíle," řekl. "Počkej okamžik." Naklonil se napůl mimo záběr a s někým prohodil pár slov. "Zůstaň kde jsi, zajedu pro tebe. Vidím adresu."

"Tati, já pojedu s tebou!" zahulákalo něco tak, až zadrnčely reproduktory. "Dáme si cestou hambáče do auta?"

"Už máš hotový ten projekt na matiku? Budu u tebe asi za čtyřicet minut," pravil Max. To první bylo na někoho, kdo se naklonil před obrazovku, maniakálně se zašklebil a zahulákal: "Skvělý háro!"

Tak dík. Tomu něčemu bylo přinejmenším třináct nebo čtrnáct. Tati?! To se mi muselo jen zdát. Není možné, abych strávila v podsvětí tak dlouhou dobu - prostě není. Patnáct let?! Vypotácela jsem se před budku. Nohy se mi trochu klepaly. Zadívala jsem se na věci kolem sebe novýma očima.

Patnáct let?! To všechno, co je kolem mě... ty turnikety v metru nevypadaly nově, ostatně ani tahle budka tu nestála týden, ale...

Ale Max je dostatečné pako, aby si nabalil ženskou s velkýma dětma.

Jenže vypadal starší.

Nikde na dohled se neválely žádné noviny, ani neblikaly hodiny s datem. Ptát se kolemjdoucích na rok bylo něco, co jsem v té chvíli nebyla ochotná absolvovat.

Já tě zabiju, Loki. Trochu jsem ten odhad času nedocenila? Trochu nedocenila?! Proč jsi mi to sakra neřekl?

Když proto vedle mě prudce zabrzdilo auto a ven vyskočil Fury, málem jsem mu skočila kolem krku. Zřetelně ho zarazilo, jak vesele při pohledu na něj vypadám, ale Fury zkrátka vypadal pořád stejně. Tak to teda byla úleva! Málem jsem na to Maxovi skočila i s navijákem.

Až když mě o pár okamžiků později strkali ještě s jedním chlapíkem do auta - černý oblek a brýle jsou nesmrtelnou klasikou - napadlo mě, jak mě sakra tak rychle našli. Než se řidič odlepil od chodníku, dokonce jsem na to sama přišla. Museli mít moje otisky prstů v databázi, a já na ten telefon bezelstně přitiskla celou dlaň. Proto ten klump nakonec ožil - museli ho aktivovat na dálku - aby mě zdrželi.

Dobře, to dávalo smysl. Byla jsem hrdá, že mi krapet logického myšlení ještě zbyl.

"Jaký je rok?" řekla jsem mu místo pozdravu. Možná jsem tím prozradila víc, než jsem měla, ale jsem snad zločinec? Nejsem. Nemusím nic tajit.

Fury zřejmě chvíli uvažoval, ale pak mi to řekl.

Zeptala jsem se ještě jednou.

Znovu mi to řekl. Dokonce byl tak laskav, že zdvihl ruku a nechal probliknout datum na nějaké srandičce, co nosil na zápěstí, kdybych nevěřila vlastním uším.

Nebylo to patnáct let.

Ale osmnáct.

Osmnáct let.

"Proč vypadáte pořád stejně?"

"Následky experimentů během druhé světové války," řekl Fury klidně a ani by mě nenapadlo to zpochybňovat. "Proč vy vypadáte pořád stejně?"

"Následky zdravého životního stylu," řekla jsem trochu kysele. Tím jsem si to trochu rozlila, měla to být upřímnost za upřímnost. Jenže já si nepřipadala povinná oplácet mu stejnou mincí. Navíc ve svém věku už musí být dědula na trochu té frustrace z nespolupracujících zajatců zvyklý.

Kde přesně jsme vystoupili z auta, nevím. Postavila jsem se, zatmělo se mi před očima, skácela jsem se Furymu přímo do náručí, a když jsem se znovu probrala, seděla jsem na židli a napůl ležela na stole. Ještě mi mohli dát vedle ruky flašku vodky a obrázek prvotřídního zoufalce by byl úplný.

Něco píplo.

Zvedla jsem hlavu a ještě trochu omámeně se rozhlédla kolem sebe. Místnost byla naprosto holá, šedivá, jediným vybavením tu byl právě ten malý stůl a dvě židle. Alespoň něco přetrvalo v nezměněné podobě - jak bych alespoň řekla podle matné vzpomínky na krimi seriály. Už chyběl jen zlý policajt a hodný policajt a lampa s ostrým světlem svítící mi do obličeje.

Píp.

Paži mi objímala menší pneumatika. Devadesát pět procent, devadesát devět, sto. Dvojité pípnutí a pak se to celé uvolnilo. Podle znaků na obvodu to byla infuze - a bez jehel. Sláva pokroku! Jeden z těch malých, ale přesvědčivých důkazů. Musela jsem těch osmnáct let brát vážně. Malý výlet do budoucnosti bez zpáteční jízdenky. Lidé, které jsem znala, budou ještě vesměs naživu, ale jako bychom byli z jiné planety. Moji klienti budou všichni bez výjimky dávno mrtví. Vážně má Max dítě, kravatu, manželku - a nejspíš i hypotéku a štěně...?

Klaply dveře a na protější židli se usadil Fury. Byla jsem si skoro jistá, že mi ten hodný policajt bude chybět.

"Výslech začíná," řekla jsem.

"Jen si promluvíme."

"Potom navrhuji raději hospodu. To byste koukal, co udělá s ochotou promluvit si neformální prostředí a přátelský přístup."

"Jméno?"

"Marylin Monroe."

Fury na to nijak viditelně nereagoval. Tvářil se jako někdo, kdo má spoustu času a nehodlá se rozčilovat. To jsme měli stejné. Volného času jsem před sebou měla tolik, až mi z té představy bylo zle. Asi bylo jedno, jestli ho budu trávit hledáním vhodné krabice pod mostem, nebo slovními přestřelkami s Furym. Nejspíš byl přesvědčený, že když se bude vyptávat rovnou, nebudu mít čas si nic vymýšlet a povím víc. Možná ano, ale hlavně jsem neměla chuť mu vůbec něco povídat. Byla jsem ještě příliš zmatená, vykolejená, plná pocitů zrady kvůli Hel a hořkosti nad tím, za jak málo jsem Lokimu stála. Nikde v tom nebyl prostor pro Furyho.

"Jméno."

"Janike Moorová," vzdala jsem tuhle bitvu bez boje. Ať už si tím kalibroval kapesní detektor lži, nebo se přesvědčoval o mé příčetnosti, nebo to byla standardní zahajovací formule... čert ho vem.

"Dne dvacátého šestého září jste opustila Zemi s mužem známým pod jménem Loki."

Jestli se tak dá nazvat, že jsem byla odvedena bez vlastního rozhodnutí a vědomí?

"Asi ano."

"Kam jste odešli?"

Dívala jsem se na Furyho, toho velkého, silného chlapa, skutečného a nesmírně reálného, zakotveného v prostoru jako velká, pevná skála. Působil daleko skutečněji než cokoli, co jsem si vybavovala z posledních let. Sklopila jsem oči ke svým rukám. Prsty tenké jako hůlky a nepřirozeně bílá kůže. Možná to byl všechno jenom sen. Šípková Růženka někde u ledu snila o podsvětí a princi z pohádky...

Je možné, že by se mi to všechno jenom zdálo? Nejraději bych se podívala, jestli mám na noze jizvu po morghotím kousanci, ale Fury by se asi tvářil divně, kdybych si najednou začala sundavat kalhoty.

"Máte v plánu na mě použít nějaký... nátlak?" zeptala jsem s očima stále upřenýma na vlastní ruce.

"Zatím ne."

"Pak mě nechte vyspat, nejlépe i najíst, místo tohohle," šťouchla jsem prstem do infuzního návleku, "a promluvíme si."

"Řekněte mi, co chci vědět, a může to být velice rychlé."

V očích mě zatlačily slzy. Poslední, co bych chtěla, by bylo začít brečet zrovna před Furym. Musel to vidět, jen jsem doufala, že to nebude komentovat. Ani jsem nechtěla brečet, jen jsem tolik potřebovala chvíli klidu... neslyšela jsem nic z lidí kolem sebe, jejich myšlenky a vzpomínky a kousky jejich duší, a byla jsem z toho zoufalá. Chyběla mi podsvětní píseň, přebývala únava. Z vědomí, že nemohu odejít, a on mi nedá pokoj, na mě padala deprese.

"Příliš si Lokiho romantizujete," řekl Fury ostře. "Nedoceňujete jeho moc ani míru, jakou je pro nás nebezpečný. Cokoli se dozvíme nám může pomoct!"

"Jsem z něčeho obviněná?"

"Z napomáhání nepříteli."

To znělo jako paragraf, který by skutečně mohl existovat. A jestli ne, bylo to fuk, že mě Shield může zavřít i bez důvodu jsem se dozvěděla během prvních pěti minut, když jsem poprvé potkala Natashu.

"Nevím, co čekáte," řekla jsem. "Nevím nic užitečného."

"To nechte posoudit nás."

Bezmoc té situace byla popouzející. Já se s ním prostě nechtěla bavit, ale všechny trumfy byly na jeho straně.  Ať se něco stane! Cokoli.

Stala se Natasha. Vešla bez zaklepání a když mi pohlédla do tváře, očí se jí překvapením trochu rozšířily. Pohlédla na Furyho.

"Už takhle vypadala, když jsme ji našli," bránil se. Nezačala jsem se smát, protože jednak by to vyznělo trochu moc hystericky, jednak to byla stopa toho, že nějakým mizivým procentíčkem mám Natashu na své straně, i kdyby to měla být jen ženská solidarita (jestli něco takového existuje).

"Stark," řekla Natasha.

"Počká."

"Nepřišla bych, kdyby počkal."

Fury vypadal velmi nepotěšeně, když za sebou zavíral dveře. To jméno mi nic neříkalo, takže jsem pochybovala, že se mě to týká. Zadívala jsem se na Natashu.

"Vypadáte dobře, na svůj věk," řekla jsem a zaručeně to byl velmi mizerný začátek konverzace.

"Milá jako vždy." Natasha se naštěstí pousmála docela pobaveně.

"Vlastně jsem chtěla říct - že jste vůbec naživu - to je docela slušný výkon, při vašem povolání?"

"Jsem dobrá v tom, co dělám," souhlasila. Světlo se jí odrazilo v očích nějak zvláštně, zadívala jsem se na ni pozorněji. Byl už to samozřejmě nějaký pátek, ale...

"Máte hrozně zvláštní čočky," vysvětlila jsem svůj upřený pohled, když tázavě pozdvihla obočí. Natasha lehce zvedla ruku a přejela si po víčkách, ťukla nehtem do oka. Cinklo to.

"Umělé," řekla prostě. "Potkala jsem se s plamenometem."

Úplně mi při té představě zatrnulo. Představa, čím si musela projít bez dobrodiní asgardských vymyšleností, byla děsivá. Natasha na mě tiše hleděla. Nemohla tušit, jak blízkou se mi právě stala, ale byl to pocit, na který jsem si musela dát pozor. Jestli ta se mě začne vyptávat, svěřím se jí i s barvou Lokiho ponožek. Ne že bych měla skutečný důvod mlčet, jen to bylo tak nějak... správnější. Beztak bych byla za blázna.

"Fajn, že věda tak pokročila," řekla jsem chabě, ona přikývla, a tím naše společenská konverzace skončila. Nastalo poněkud trapné ticho, ve kterém jsme na sebe zíraly a čekaly. Někde nedaleko se ozvala hromová rána. Natasha se ani nepohnula. Další rána se ozvala trochu blíž.

"Fury kope do židlí?"

Pohnula hlavou v nesouhlasném gestu. "Stark mu vyjasňuje své stanovisko. Přišel v brnění, takže to vyjasňování budeme opravovat několik dní. Opět."

Řekla to tak, jako bych měla vědět, o co jde. Stark, Stark... brnění. Aha! Stark. A brnění. Něco jsem o něm četla, jako asi úplně každý. Ten chlap dokázala zabrat v novinách víc místa než americký prezident.

"Potom bude Fury nepochybně v náladě, kdy by si rád kopnul do pár židlí," dodala Natasha docela spokojeně. Vypadala v pohodě a nad věcí. Ačkoli se na ní ty uplynulé roky podepsaly nemálo - to ten výraz v očích, protože vlasy měla stále tmavé a pleť docela hladkou - měla jsem pocit, že oproti její tehdejší upjatosti jenom získala.

Dveře se rozlétly a dovnitř vstoupil Stark. Teď, když jsem věděla, koho čekat, jsem ho poznala i já. Oblek, který měl na sobě, měl zlatočervenou barvu, jenom hlava byla veskrze lidská. Patřila postaršímu, prošedivělému chlapíkovi se sympatickým úsměvem a jasnýma očima. Zjistila jsem, že se na něj široce usmívám, až když jsem si všimla, jak se tomu Natasha tajně směje. Odkašlala jsem si.

"Dobrý den?"

"Jdeme," pravil Stark.

"Z deště pod okap," řekla jsem.

"Ale houby," mávl rukou. "Něco pro vás mám. Pak si půjdete po svém, nebo taky ne, jak budete chtít."

Fury soptil. Poznalo se to podle toho, že nehnul brvou, a přitom by očima mohl přepalovat traverzy.

Trochu znejistěle jsem vstala. Nechtěla jsem zůstat v Shieldu, ale tady jsem alespoň věděla, co mě čeká. Stark nejspíš nemohl být horší, ale...

"Mám pro vás něco od Thora," dodal Stark. Tím mi docela vyrazil dech. Při nejlepší vůli jsem si nedokázala představit, co by to mělo být, proč zrovna od Thora, proč...

Za tři minuty už jsme seděli v autě - byla jsem docela vděčná, že mě ušetřil leteckého výletu - a za další tři jsem spala jak dudek, takže i tentokrát jsem propásla příjezd. Probuzení bylo ale mnohem příjemnější - žádná výslechová místnost, ale postel, pohodlná a veskrze pozemská. Meč stál opřený na dosah ruky, a na stolku snídaně. Až o slušnou porci jídla později jsem zaznamenala, že to tu vypadá v jako velmi dobrém hotelovém pokoji a místo dveří je vstup přímo do výtahu. Ještě s talířem v ruce jsem přešla k oknu. Fantazie! Člověk by řekl, že les mrakodrapů se za necelých dvacet zase tolik nezmění, ale změnil se - no, docela dost.

"Přijmete nyní pana Starka?" ozval se mužský hlas. Otočila jsem se dokola.

"S kým mluvím?"

"Jsem umělá inteligence jménem Jarvis. K vašim službám v mezích povolených parametrů."

"Ráda přijmu pana Starka." Odolala jsem pokušení podívat se pod postel, ten hlas zněl dokonale skutečně. Ale nějaká umělá inteligence, to mě přece nemůže rozhodit.

Stark vypadal přesně tak sympaticky, jak jsem si ho pamatovala. Snažila jsem se myslet na to, že Anthony Stark je milionář, nejspíš miliardář, vládce pořádně velkého impéria, génius a vynálezce, a tak ten mírný pohled hodně mate a ten chlap v sobě musí mít víc ostří než všechny amazonské piraně dohromady. Ale stejně mi byl sympatický. Kruh na jeho prsou měkce zářil stejně jako když na sobě měl svůj oblek. Zajímavé, nečekala bych, že je součástí jeho těla.

"Jarvis mi řekl, že jste vzhůru," řekl místo pozdravu. "Za chvíli odlétám do Istanbulu, ale ještě si stačíme promluvit."

"Sledujete mě?" zeptala jsem se ne moc chytře na to nejméně důležité.

"Jen přiměřeně," řekl Stark a rozvalil se v křesle. "Vzhledem k tomu, v jakém jste byla stavu, Jarvis monitoruje průběžně vaše životní funkce. A já samozřejmě nebudu ztrácet čas klepáním na dveře, když se ho mohu zeptat, jestli ještě spíte." Pousmál se. "Bydlím dvacet pater nad vámi."

Posadila jsem se naproti němu. "Promiňte," řekla jsem, i když mi vlastně nebylo úplně jasné za co.

"Nemusíte," pokrčil trochu rameny.

"Vlastně jsem chtěla začít tím, že vám poděkuju, že jste mě dostal od Furyho."

"Nejsem úplně nadšený, že jsme šli proti sobě," řekl bez obalu. "Ale není to poprvé a určitě ani naposledy. Jsme na stejné straně, ale naše zájmy nejsou vždy totožné."

Tady musely být ve hře síly, které jsem si dovedla představit jen stěží. Ale ve finále... to bylo jako pošťuchování kluků ve školní šatně, jen tihle měli navíc pár atomovek. Ta představa se mi docela zalíbila. Neubránila jsem se úsměvu a podle toho, jak se na oplátku zakřenil Stark, mu musel být směr mých myšlenek jasný.

"Mohu odejít?"

"Kdykoli. Ale neradil bych vám to."

"Protože...?"

"Fury mi slíbil, že vás nechá na pokoji, ale ten slib bych nebral moc vážně. Tohle je jediné místo, kde vám mohu zaručit bezpečí. Když pominu, že Stark Tower je velice dobře chráněná budova, nedovedu si představit okolnosti, pro které by mu stálo za to vyhlásit mi válku. Tenhle byt máte plně k dispozici, můžete ho opouštět a vracet se jak chcete, vpustit nemusíte nikoho, ani mě. Když budete něco potřebovat, řekněte Jarvisovi. Pokud máte dojem, že potřebujete lékaře, i na tom se domluvte s Jarvisem, ale ujistil mě, že váš stav vyžaduje pouze klid, pravidelnou kalorickou stravu a přiměřené množství pohybu."

Zjistila jsem, že mechanicky přikyvuju všemu, co mi říká. Při slovech o přiměřeném množství pohybu jsem mimoděk sklouzla pohledem na jeho ramena. Byl pořád ještě sakra dobře vypracovaný, bídák. Připadala jsem si vedle něj obzvlášť sušinkovitě.

"Dále pro vás mám tohle," položil přede mě něco, v čem jsem i přes všechny inovace snadno poznala platební kartu. Byl na ní vyražený zlatě se třpytící reliéf a v rožku znak Starkova impéria. "Jarvis vás pak seznámí s podrobnostmi ohledně způsobu užívání, nastavených limitů a možností investic. Nemyslím, že se vám to podaří jen tak utratit."

... a pak přišla kouzelná víla, mávla proutkem, a bylo po starostech.

Jenže - takhle se věci nestávají.

Dívala jsem se na kartu, která měla vyřešit všechny moje problémy - alespoň ty hmotné a to sakra nebylo málo - a bylo mi všelijak.

"To samozřejmě nemohu přijmout," řekla jsem a dalo by se tomu říkat hrdost, ale spíš to byla pitomost. V mé situaci určitě.

"Nevnikají vám tak žádné závazky," odvětil.

"Neznáme se, nemáme spolu nic společného. Proč byste to měl dělat? Věci jsou... vždycky něco za něco. Jestli doufáte, že něco vím, nebo že se tak dostanete blíž k Lokimu, nebo - já nevím! Cokoli. Není nic z toho, co bych pro vás mohla udělat. Určitě tu nejsem jen z vašeho náhlého rozmaru naštvat Furyho."

Odkašlal si. "Janike," řekl, "nedělám vám žádné milosti. Jak už jsem řekl, mám pro vás něco od Thora," poklepal na kartu, "a plním tak starý závazek. Nic víc."

Skutečnost, že tomu celému nerozumím, mě začínala štvát. "Thor těžko mohl vědět, kdy se sem vrátím, a zda se vůbec vrátím!" řekla jsem ostře. "Navíc těžko mi tu mohl nechat tohle, úplně ho vidím, jak někde u přepážky zakládá účet - "

Starkovi problesklo v očích netrpělivé světlo. "Sedněte si," řekl ostře. Sedla jsem si. "Thora jsem naposledy viděl před patnácti lety. Řekl mi, že se možná vrátíte na Zemi, a že v tom případě mě žádá, abych se o vás po všech stránkách postaral. Nesdělil mi nic víc, než že jste prokázala Asgardu určité služby - po pravdě, trochu se do toho zamotával. Pochopil jsem jenom to, že pokud se vrátíte, nejspíš to bude bez jeho vědomí, zatímco já mám prostředky jak vás rychle zachytit. Což se také stalo. Shield bych rychlejší jenom o pár minut, když se vaše otisky objevily v databázi."

Thor. Thor... který se tak rád tvářil, že neumí do pěti počítat, ale přitom byl vždycky o moc předvídavější a laskavější, než by do něj kdo řekl. Srdce se mi sevřelo dojetím a snad i steskem. Bylo to od něj prostě skvělé.

"Máme spolu něco za sebou, udělal bych to pro něj v každém případě. On mi ale daroval něco z asgardské technologie. Takže tohle," ukázal hlavou na kartu ležící mezi námi, "můžete brát jako podíl ze zisku. Splácím tak pouze dluh za pokrok, který nám umožnil - věřte, že netratím."

Natáhla jsem ruku a pomalu uchopila tu plastovou kartičku, u které jsem bez váhání uvěřila, že je na ní dost, aby mi zajistila pohodlný život až do smrti. Přeci jen to s tím zaměstnaneckým pojištěním na Asgardu nebylo tak špatné - i když to byl poněkud podivný způsob předání.

"Nepopírám, že jsem zvědavý, proč to Thorovi stálo za to a proč vy si myslíte, že od něj ji přijmout můžete a ode mně ne," řekl a v hlase mu zaznělo pobavení. Zvedla jsem hlavu. "Nebudu se vás ptát," dodal Stark a vstal. "Zůstaňte tu, jak dlouho budete chtít." A najednou byl pryč. První dojem nelhal. Sympaťák do morku kostí!

Potřebovala jsem přemýšlet. Až když jsem zjistila, že rázuju po pokoji sem a tam s mečem na zádech - neustálé změny mých podsvětních příbytků mě naučily ho nikdy nedávat z ruky - zase jsem ho sundala. Přemýšlet se mi nedařilo.

"Jarvisi," řekla jsem neprozíravě, "co podle tebe potřebuju vědět?" 

"Vzhledem k vaší osmnáctileté nepřítomnosti na Zemi jsem si vám dovolil připravit souhrn hlavních událostí." Odněkud ze vzduchu se vynořilo několik modravých obrazovek zahlcených texty a obrázky a obklopily mě ze všech stran.

"Děkuji. To si dám za chvíli k obědu."

"Též si dovolím navázat na pana Starka..." Během chvíle jsem se dozvěděla, že ve Stark Tower je několik restaurací využívaných zdejšími zaměstnanci a vědci z laboratoří, nějaký ten bazén, tělocvična, někde dole i kino, a že tam všude mohu bezpečně chodit, a že bych dokonce i měla, a že Jarvis bude tak laskav, aby dohlížel na mou socializaci, v čemž má dostatek praxe, protože vědci mají sklony se hroužit do práce mnohými způsoby, ale skoro vždy přehnanými...

Bla bla bla. Nechala jsem ho mluvit, i když jsem moc neposlouchala - byl to bezvadný způsob, jak vypnout vlastní myšlenky. Zůstala jsem jen zírat z okna. Osmnáct let. S velmi dobrou výslužkou, která uhlazovala nejostřejší hrany všech těch mizerných pocitů. Pokud v tom není nějaký háček. Ale nezdálo se mi to, Stark působil naprosto upřímně. No ovšem! Má stará intuice obratně naskočila tam, kde byla nedostatkem pozemšťanů odstavená od válu. Nebylo tak těžké v lidech číst - a jen čas ukáže, jestli správně.

Připadala jsem si příšerně sama. Tam venku bylo několik miliónů lidí, ke kterým jsem cítila odpor, a jen ke Starkovi hluboký vděk za to, že mi před nimi poskytl tenhle azyl. Jak jsem si kdy mohla v podsvětí myslet, že jsem sama, jenom proto, že všichni ostatní byli mrtví? Bylo to tam v pořádku, byli jsme si tak blízko, dotýkali se myšlenkami, nikoho už nikdy tak důvěrně nepoznám jako tam nejposlednějšího z nich...

A zároveň to bylo tak vzdálené a snové a styděla jsem za to, jak jsem pohrdala Zemí. Nebyla obyčejná, ani trochu nebyla obyčejná, a znala jsem z ní tak málo! Pocítila jsem náhlou vlnu prudké náklonnosti k celé téhle planetě, ale snad i v tom byla má namyšlenost, protože chyběla pokora, byl to jenom odstup a blahosklonnost. Snad se to časem nějak usadí. Nechtěla jsem v sobě mít tolik protichůdných pocitů, které se vlastně vzájemně vylučovaly... chtěla jsem být zase doma, už jenom proto, že mi nic jiného nezbývalo.

Šla jsem spát. Potom jsem se probudila, jedla jsem, četla si o událostech posledních let, zase spala. Jarvisovy rady ohledně dobré společnosti jsem úspěšně ignorovala. Po těch letech - ačkoli to pro mě subjektivně bylo několikanásobně méně - jsem měla dojem, že mám nárok na dovolenou. A zase jsem spala, četla si a jedla. V něčem byl můj pobyt zde podobný tomu v podsvětí, jídlo se sice objevovalo v pravidelných časech, a ne když jsem si zrovna vzpomněla, ale starat jsem se nijak nemusela ani o kuchyni, ani o jiné praktické záležitosti. Přesně jak slíbil Loki, vlasy mi znovu ztmavly, trvalo to jenom pár dní a vypadalo to srandovně, asi jako když hodíte fotografický papír do vývojky a najednou se na něm začnou prokreslovat detaily. Ta mrtvolná bledost kůže také pomalu mizela a nabírala jsem sice mírně pobledlou, ale přesto zcela přiměřeně tělovou barvu, a oči se z toho podivně vybledlého čehosi také vzpamatovaly. Samozřejmě jsem i uspokojivě přibírala, i když tam to byl běh na delší trať a nechtěla jsem to přehnat. Ale už jsem prostě vypadala mnohem víc jako já. Mé staré já s morghotí jizvou na noze.

Stark se za mnou tu a tam stavil na pár slov, změny nekomentoval, nevyptával se. Jen jsme si dali skleničku a zase šel. Díky za to. Ačkoli říkal, že tím pouze splácí vlastní dluh, doufala jsem, že mu to jednou oplatím svým vlastním způsobem.

Pak jsem se jednou ráno vzbudila a připadala si jinak - nějak nověji. Bylo mi dobře, byla jsem dobře zakotvená ve světě bez toho neskutečně divného pocitu, že nic není pořádně reálné, byla jsem si jistá, že si dokážu sama obstarat základní věci, i když jsem si všechno načítala jen teoreticky. Stále mi chyběla podsvětní píseň, ale to už byl jen takový obyčejný stesk, ne bolest, ze které by se chtělo zoufalstvím křičet. Tušila jsem, že nikdy nezmizí, že budu jako bývalý feťák, jenom s tou výhodou, že nemám jak propadnout pokušení. Nezmizí stejně jako sny o Lokim, ze kterých jsem se probouzela s pocitem, že je někde blízko... ale nebyl.

Sundala jsem asgardské oblečení a konečně uvěřila, že tady se na mně se změnou prostředí nic nerozpustí, a vzala si obyčejné pozemské. Bylo to... jiné.

Došlo mi, že celou dobu jen čekám na Lokiho, a to vůbec nedávalo smysl, protože kdyby chtěl, přišel za mnou už dávno.

Takže bylo na čase začít znovu žít.

Už dávno jsem si ověřila výši svého konta - a skoro tři dny mi trvalo to rozdýchat. Vážně jsem si nemusela dělat hlavu s výdaji, pokud bych nezačala nějak extra blbnout. Sepsala si seznam všech míst, které jsem kdy chtěla vidět, pak ho musela poněkud zredukovat s ohledem na aktuální situaci, protože z některých opuštěných míst se stala místa zcela neopuštěná, jinam se zase nedalo kvůli politické situaci, a tak dále, pár nových atrakcí mi naopak přibylo; sbalila jsem si do batůžku na záda pár maličkostí a taky meč, tak nenápadně, jak jen šlo (a on šlo, když jsem se rozhodla předpokládat, že tu pálku na lakros nebude zblízka prohlížet nikdo, kdo by se v tom vyznal), rozloučila jsem se s Jarvisem, a vyšla ze dveří Stark Tower na ulici.

Napůl jsem čekala, že vzápětí vedle mě s hvízdajícími pneumatikami zastaví černé auto s černými agenty a černým Furym, ale nic se nestalo. Po ulicích chodili lidé, nikdo si mě nevšímal, a já vykročila směrem k zapadajícímu slunci (možná - bylo poledne a špatně se to poznávalo) s přesvědčením, že od Shieldu mám navždycky pokoj a Lokiho už nikdy neuvidím. Přestala jsem být středem celého jednoho světa a stala se jen kapkou v moři; a byla jsem pevně odhodlaná si to užít, nebo alespoň ve zdraví přežít.

Celá ta idylka vydržela přesně jedenáct měsíců.

- Pokračování -