neděle 20. dubna 2014

Lokiho nekromantka - 11.

Jak už asi mnozí z vás pochopili, na pozadí našeho příběhu probíhá děj filmu Thor 2. Trochu jinak, konečně výchozí situace byla jiná - Jane na Asgardu, Loki neseděl ve vězení... - ale plus mínus tak všelijak ano. Kdo film viděl, může si ledacos lépe představit, třeba okamžik, o kterém Loki mluvil minule (a ve kterém zachránil Thorovi život a následně zemřel), jak vypadají temní elfové (ach, ty vlasy!), tuší, co se přihodilo Ódinovi. Kdo neviděl, je na tom jako Janike, a musí doufat, že bude mít Loki sdílnou chvilku. :-)





Dům kolem mě se začal měnit. Ani jsem nezvedla hlavu od knížky, tohle se stávalo pořád, zvlášť když mě něco v textu zaujalo. Ale já četla o podmořském národu z Telebrie a ráz věcí kolem mě byl rozhodně asgardský. Se vstáváním jsem raději počkala, než se podoba křesla pode mnou ustálí, knížku zatím hodila směrem ke knihovně - vzorně vklouzla na své místo, alespoň nějaké finty jsem si tu osvojila! - a vyběhla jsem na zápraží. Snahu přestat se nadšeně usmívat jsem ale prohrála na celé čáře, moje mimika reagovala se stejnou bezprostředností jako zdejší architektura. Čert ho vem, chlapa mizerného.

Loki zrovna scházel z vyšlapané pěšiny - neměla být kým vyšlapaná, došlo mi, a přímo před očima mi zarostla trávou - na kamenný chodník před domem. Byl tu relativně nedávno, takže jsem mu dokázala neskočit kolem krku a jen jsem k němu natáhla ruce. Kupodivu mi to gesto oplatil, dlaně mu hřály, trochu se usmíval. Skoro jsem litovala svého sebeovládacího předsevzetí.

"Vypadáš dobře," řekla jsem, protože ten rozdíl od minule byl nemalý.

"Nadešly klidnější časy," odvětil. Přesto v něm byla spousta únavy, skrýval ji v očích, chvěla se mu pod kůží. "Mimochodem, zabil jsem ti psa. Neber si to osobně, bylo to v sebeobraně."

Protože jsem v jeho první, nejpozději druhé větě, čekala slovo Ódin, teď jsem chvíli tápala po významu.

"Ale já nemám psa." Všimla bych si, určitě.

"Teď už ne." Vešli jsme do domu. Podle toho, jak ochotně se prostřel stůl, se Loki opět přišel najíst.

"Ani před tím jsem neměla psa."

"Ne? Na hranicích s Asgardem? Velký, tříhlavý..."

Aha, to si zase můj mytologií nasáklý mozek něco vymyslel.

"Na krku měl známku se jménem Chloupek."

Zaskočilo mi. Rozkašlala jsem se při snaze se normálně nadechnout. "Asi mi o něm někdo vyprávěl," zachraptěla jsem chvatně. Loki vypadal mírně skepticky. "A víš, jak to tu s pozemšťany chodí, co na mozku, to na trávníku."

"Byl to docela pěkný boj," pravil Loki a jen jsem doufala, že mu příště nenasadím do cesty devítihlavou saň... nemyslet na to, nemyslet na to!

"Frigga slibovala, že přijde, a nepřišla. Nedostala se přes něj?" nadhodila jsem a natáhla se pro misku s rýží. Přeci na něj nebudu jen tak koukat. Jenže Lokimu se zachvěla ruka s pohárem, který držel, trochu trhavě se nadechl... miska mi napůl vyklouzla z prstů a nepříjemně třeskla o stůl. Ne. Ticho, nechci to slyšet.

"Poradila by si," řekl Loki, "kdyby mohla. Frigga je mrtvá."

Někdo mi sebral všechen vzduch a zastavil čas. Z naprosté pohody jsem právě plnou rychlostí narazila do ledové stěny.

"Je mi to líto," zašeptala jsem, protože jeho ztráta byla větší než moje, nezměrně větší. Jenže Friggu jsem měla ráda, skutečně a bezvýhradně. Nebylo možné ji nemít rád, byla... byla skvělá.

"Zemřela v boji s vůdcem temných elfů - a bojovala statečně. Pravá dcera Asgardu." Mluvil bezvýrazně a jen ta trocha hořkosti napovídala, že některé rány se rychle nezahojí.

Přešla mě veškerá chuť k jídlu. Vstala jsem a přešla k oknu, potřebovala jsem vzduch. Mimoděk jsem si vzpomněla, kolikrát mě Loki zachraňoval ještě tehdy na Asgardu... tentokrát to nebude potřeba. Byli jsme v přízemí.

Ach jo, Frigga. Nečekala jsem, že zemře dřív než já. Často jsem tu různé věci poměřovala tím, co by na ně asi řekla, a tohle byla zrada a už teď se mi stýskalo. Ačkoli to nedávalo smysl, vždyť společného času jsme za sebou měly tak málo; jenže před tím pořád někde byla a teď už ne.

"Pomstili jste ji," řekla jsem.

"Ano. Malekith zemřel až příliš snadno, ale vyhladili jsme ten prokletý národ jednou pro vždy. Žili jenom pro válku a byli proradní, nebyl to dobrý boj ani pro válečníky. Vesmír si bez nich vydechne. Dost bylo temnoty..." Hlas mu zazněl do vytracena. Pár okamžiků se ještě mračil na stůl s jídlem, ale potom se otřepal - obrazně, ne doslova - a pustil se znovu do jídla.

"Ty jsi ale už komplet živý."

"Ano. Víceméně. Ne pro zbytek světa."

Takže Thor tam teď někde pobíhá po paláci s tím, že mu zemřela naráz celá rodina? Právě jsem našla někoho vhodného k tomu, aby mi ho bylo skutečně líto.

"Není teď správný čas..." Odkašlala jsem si. "Není správný čas, abys mi řekl, proč támhle kousek dál visí Ódin na skále a vykládá ošklivé věci o mých předcích a ještě ohavnější o mé budoucnosti, tedy potenciální budoucnosti, protože to většinou začíná jen co se odsud dostanu...?"

Loki vypadal, že o tom uvažuje. "Ne."

"Ne?"

"Ne."

"Jsi si příliš jistý, že - "

"Potřebuji důvod," řekl dřív, než bych stačila doříct něco, co jsem určitě říct nechtěla. "Důvod přijít sem. Dobrý důvod."

Zamračila jsem se. Loki si povzdechl.

"Mohu sem přijít, protože tohle místo přijímá mou podstatu. To je první a základní podmínka pro každého smrtelníka. Jsem skutečně silný mág, to mi umožní zůstat tu víc než pár chvil. Přesto potřebuji dobrý důvod. Musím být vnitřně přesvědčen, že sem musím, jinak tě ani nenajdu. A dnes jsi se již dozvěděla o matce."

"Hmm," pravila jsem duchaplně. "Ale co s ním mám dělat?"

"Nic."

"Nic?"

"Nic."

"Hele, Loki - "

"Netrpí bolestí, hlady, ani žízní. Jistě se nudí, ale stačí mu zavzpomínat na své vladařské úspěchy..." Loki předvedl něco, co by se mohlo brát jako ekvivalent skřípění zubů, pokud vezmeme do úvahy, že se ovládal skutečně dobře. Jak vidno, stačí taťku zmínit a tlak stoupá. Takhle nějak jsem to mívala se svým pubertálním mladším bratrem. Já mít šanci pověsit ho někam, visí hlavou dolů v průvanu. Jenže - my z toho vyrostli.

"Ty za ním...?"

"Nepůjdu."

V hlase mu zaznělo ostří, nejvyšší čas změnit téma. "Loki, Frigga... skoro jsme se nerozloučily. Asi už měla pohřeb?"

"Ano, už před nějakou dobou." Loki se rychle uklidnil. Nechal zmizet špinavé nádobí a pohodlně se opřel do křesla. "Plula sama na své lodi v čele padlých bojovníků mořem k okraji světa. Na nebi svítilo tisíce hvězd a když hořící šíp dolétl k její pohřební hranici, oheň zaplál jasný a očistný. Stala se jednou z těch hvězd. Každý, kdo mohl, kdo kdy slyšel její jméno, se přišel rozloučit při téhle poslední cestě."

Bylo mi smutno. Možná nebyla smrt definitivním koncem bytí, ale Frigga už nikdy nebude stejná, nebude sama sebou. Stane se součástí něčeho většího a úžasného, tím jsem si byla jistá, ale už to prostě nebude ona.

Venku se zatím setmělo. Tlumená světla barevných lamp a lesk tepaných ozdob dodávaly mému momentálnímu domu tak trochu slavnostní ráz. Zahleděla jsem se na knihovnu. Byla jedinou věcí, která se neměnila, která oddaně putovala všemi mými domovy. To bylo dobře, záleželo mi na ní. Jenže já přestávala věřit tomu, že jsou v ní odpovědi... a na smutek po někom beztak nepomůže nic.

Loki se očivině - opět - přišel i vyspat. Křeslo se pod ním proměnilo v pohovku, přestal si mě všímat a s rukama za hlavou zíral do stropu, ztracený ve vlastních myšlenkách. Bylo to trochu zvláštní, ale byla bych sama proti sobě, kdybych mu pobyt tady jakkoli znepříjemňovala; a třeba to ani zvláštní nebylo, co jsem mohla vědět o asgardských zvycích. Zjevně si tu připadal v bezpečí - a to znamenalo, že přijde znovu. Vždyť si sám chtěl nechat důvod přijít znovu.

V pořádku. Počkám.

Stávala jsem se tu přímo expertem na čekání všeho druhu.

Ale že mohu počkat neznamenalo, že počkat chci. Naděje nikdy neumírá přirozenou smrtí a tu svou jsem se právě chystala vydat možnosti těch nejkrutějších muk.

Ještě když jsem vstávala od stolu, nebyla jsem si skutečně jistá, co udělám. Vzduch s postupujícím večerem chladnul a věci v příšeří byly méně opravdové; snad právě to dovolovalo chtít víc. Tři kroky. Vklouzla jsem Lokimu do náručí tak snadno, jako by nic jiného nečekal.

Zřejmě z důvodů zachování vlastní důstojnosti si trochu nespokojeně odfrknul a možná dokonce něco zavrčel, ale sevřel mě s takovou naléhavostí, že jsem si vlastně nebyla vůbec jistá, kdo komu tu poskytuje útěchu. Srdce mu tlouklo, dýchal, hřál. Jak moc jsem potřebovala tohle cítit!

Usnuli jsme spolu, docela nevinně zabalení jeden do druhého a pod jednou přikrývkou, a když jsem se ráno probudila, byl pryč. Nesmutnila jsem proto, vždyť nemohl jinak, podsvětí si nepotrpělo na návštěvníky. Zůstala ve mně jiskřička radosti a podivně sladkobolný pocit, že se to stalo jenom proto, že chtěl, bez nějakých postranních zištných úmyslů - už jsem mu nemohla dát víc. Že mě možná potřeboval tak jako já jeho, že jsem mu dokázala něco dát.

Věděla jsem, že zase přijde. Počkám si a dočkám se.

Nezačala jsem si hlasitě zpívat, ale obloha nad mou hlavou zářila jasněji než jindy.

Snad že do mně vývoj v našem vzájemném postoji vlil novou energii, objevila jsem při pečlivém štrachání knihovnou poklad - deníky svých předchůdců. Malé, velké, tlusté knihy i pár sepnutých listů, svitky. Jenže pokud jsem si kdy dělala naděje, že pochopím nesmírnost lidského bytí - a já si je dělala, vždy jsem stála na okraji věčnosti! Tak nic mě nemohlo zchladit spolehlivěji. Bylo jich mnoho, protože deník si zřejmě vedla většina z nich. Díky překladatelskému sklíčku, které jsem si ulila v kapse z Asgardu (patrně šlo o krádež, ale v tomto případě jsem neměla špatné svědomí ani z toho, že nemám špatné svědomí), jsem mohla číst po libosti, včetně těch nejobskurnějších písem, u kterých bych se klidně sázela, že to jen umazaný papír nebo abstraktní obrázky. Někteří strážci se zřejmě zdrželi velice dlouho, i tisíc let, jiní jen krátce; ne všichni pocházeli z Asgardu, ale všichni sem přišli skrze něj a skrze krále. V drtivé většině případů levobočci někoho z královského rodu. Vážně skvělý způsob, jak je uklidit! Nemohli by je raději strkat do kláštera?

Ne že bych to myslela vážně. Sama bych se tu toho nedokázala vzdát. Až na to, že ani z deníků jsem se nedozvěděla, co je za Vírem. Jenom samé teorie, více či méně fantasktní. Někdy jsem sama zahlédla, že barevné proudy, které ho tvoří, jako by se rozdělovaly a uplývaly pryč v nekonečné spirále. Ale nevěděla jsem, jestli se mi to zdálo, nebo bylo přání otcem myšlenky. Byli jsme tak blízko, přímo u zdroje! Ale byli jsme příliš živí...

Vědět stále tak málo bylo frustrující.

Zkoušela jsem v denících najít, jestli by bylo možné tu být ve dvou. Romantická představa samoty na konci věčnosti, být si oporou a mít s kým promluvit o všech těch úžasných osudech, kterých tu můžeme být svědkem... jenže do takových představ se mi vždycky vpletl Loki. Tím se rázem dostalo na úvahy o tom, jestli by se dalo najít méně vhodné místo pro někoho, kdo potřebuje lidi jako sůl - před všechen demonstrativní nezájem o ně - a také o tom, že jsou to úvahy zcela marné, protože Loki by se nikdy nespokojil s vládou nad tak tichým místem. A také o tom, proč sakra nesním o nějakém svém pozemském protěšku. Jenže Země byla tak vzdálená, dětská kresba pohozená na podlaze skutečného světa. Potřebovala jsem si spřádat představy o někom, kdo je silnější než já, ne o pozemšťanovi, který neví nic o světech kolem nás. A pak, Loki... hmmm... Loki... husopaska snící o princi, jak originální.

Zaklapla jsem rozečtenou knihu a vydala se na každodenní procházku za Ódinem. Bylo to pokaždé trochu trapné, po pravdě, ale ještě divnější by bylo nechat ho tam samotného, a koneckonců náš vztah se vyvíjel. Od neurčitých nadávek v mnoha rozličných jazycích se dostal k poměrně konkrétním popisům toho, co se mnou a s Lokim provede, až se mu dostaneme do rukou.

Nikdy neprosil, ani nepožadoval, abych ho sundala. Naštěstí. Protože bych to samozřejmě stejně neudělala, a takhle jsem ho alespoň nemusela odmítat. Viděl mě jako Lokiho komplice a podle hesla spolu chyceni, spolu oběšeni, jsem neměla v úmyslu riskovat cokoli dřív, než si o tom s Lokim promluvím. Ostatně těžko říct, jestli bych to vůbec dokázala. Řetězy vypadaly prazvláštně a kdyby mi někdo tvrdil, že je do nich vetkaný měsíční svit, nehádala bych se. Bylo v nich kouzlo a já se držela v uctivé vzdálenosti. Přesto jsem měla intenzivní pocit, že bych měla Ódinovi nějak ulehčit v jeho podivném údělu, vždyť tu nikdo jiný nebyl. Ani jsem nedokázala poznat, jestli je živý... Bohové byli zřejmě mimo mé kompetence.

"Ha, tady jsi," přivítal mě mnohem přátelštěji a osobněji než kdy před tím, pouhým nespokojeným zavrčením.

"Chodím každý den ve stejnou dobu," připomněla jsem. "Takže ano, jsem tu."

Pohled, který na mě vrhnul, byl trochu divný. Samozřejmě když k někomu zakláníte hlavu a on visí kus nad vámi, nepozná se úplně dobře, jak se tváří. Ale tvářil se bezpochyby divně. "Člověk," vyrozumněla jsem v nespokojeném zamumlání. Jestli tím naznačuje, že mám v čase chaos, byla jsem připravená mu to bezvýhradně uvěřit.

"Můj povedený synáček sem za tebou chodí," řekl Ódin zase zřetelněji.

"Z jedné návštěvy bych pravidlo nedělala. Mohu pro vás něco...?"

"Tak mu řekni, že chci důkaz! Když ho získám, dostane, co chce."

"Nechápu."

"Chce po tobě někdo, abys něco chápala? Nejsi tu od chápání! Jak jsem kdy mohl nad pozemšťany držet ochrannou ruku? Aaaaagh, nedovtipnosti, tvé jméno je pozemšťan. I špaček dokáže vyřídit jednoduchý vzkaz!"

Nechala jsem ho jeho obvyklým tirádám - poslední dobou ztrácely na razanci, asi už ho to unavovalo - a vrátila se do domu. Čekalo mě mé pravidelné kolečko povinností a předstírání, že nevyhlížím magií a důvody obdařené skoro nesmrtelné smrtelníky přicházející k mým vchodovým dveřím.

Abych si dokázala, že netrávím dny čekáním na Lokiho, rozhodla jsem se zase jednou celý Vír obejít. Nebylo to velké hrdinství, protože ačkoli byl obrovský, v případě potřeby vedla přímá cesta domů z kteréhokoli místa. Přesto jsem to tu a tam udělala, podsvětí to mělo rádo a já zase měla pocit, že tak mám všechno pod kontrolou.

Rozverně jsem si cestou poskakovala po kamenech, byl to jeden z těch pohodových dnů, kdy jsem měla dobrý pocit úplně ze všeho, a odbývala si tak dnešní porci nezbytného aktivního pohybu. Jen zkoušet stojky s mečem na zádech se ukázalo jako neprozíravé.

Dobrá nálada se vytratila už na dohled Víru, když jsem zahlédla nějakou lidskou postavu mihnout se mezi kameny. A jé, zase nějaký snaživec. Byla jsem mírně zvědavá, jakou iluzi na sebe navlékne, ale moc nadšená jsem z takové události nebyla - i když jinak každé vytržení ze stereotypu dobré. Takoví se mě většinou pokoušeli o něčem usilovně přesvědčovat, a nedali si říct, že já pro ně nic udělat nemohu. Přesvědčení, že jsou pupek světa a všechno se točí kolem nich - dávali příliš okázale najevo svou domělou jedinečnost.

Došla jsem blíž a zahlédla ho znovu, jen od pasu nahoru, jak proskočil mezi dvěma hromadami kamení. Menších skal tu bylo po okolí několik, stvořily se mi už před nějakým časem jako orientační body. Velmi malebná záležitost se zakrslými stromy a netřesky, celkově to tu působilo jako náhorní plošina, jen ten výhled chyběl. Vetřelec vystrčil hlavu, ukázal někam dolů, zamával a zase zmizel. Jak jsem vytušila podle tmavých vlasů, opět Lokiho podoba. Začínalo to být trochu divné, mrtvé duše se ke mě hnaly vždycky co nejrychleji, už proto, že musely odolávat tahu Víru. Ale sem by se Loki nedostal... skoro určitě ne.

Vytasila jsem meč a rozběhla se směrem, kde jsem ho naposledy spatřila. Stál tak blízko okraji Víru, že bych se sama nemohla odvážit ani o krok dál, a vyhlížel napjatě mezi duše klesající k hladině. Vypadalo to jako Loki a nechovalo se to jako mrtvá duše. Ergo, je to Loki?

"Hej," zavolala jsem, "čistě pro můj klid udělej tři kroky zpátky. A promluvíme si."

Jenom se po mně ohlédl, krátce a netrpělivě, i to gesto bylo Lokiho, a zamračení. "Je tady," zavolal, "cítím ji."

Kdo, probůh, Frigga? Pravděpodobnost, že by ji tu objevil mezi všemi, právě teď a na dohled, byla mizivá.

"Tři kroky zpátky!"

Couvnul sotva o půl jednoho. Nerozhodně jsem vykročila blíž. Nic o něm nevím, třeba se tu snaží najít nějakou svou mrtvou lásku.

"Vážně, pojď zpátky. Věř mi, že tam nechceš spadnout."

Potom to bylo velice rychlé. Loki se otočil a skočil po mně. Čistě instinktivně jsem zvedla meč a odrazila tak první ránu, proklela se v duchu za vlastní nedovtipnost. Uskočila jsem dozadu a špatným došlapem přišla o kus rovnováhy. Tlačil se za mnou a stále útočil, nedal mi vůbec možnost přejít do ofenzivy. Ne že bych proti němu měla šanci, zatím jen štěstí a výhodu lepší zbraně. Mrtví naštěstí nejsou moc fyzicky silní, v tom jsme byli vyrovnaní; ale on na rozdíl ode mě dobře věděl, co se s tou ostrou věcí v ruce dělá.

"Proměň se!" zakřičela jsem.

Zaškobrtl a bolestivě heknul, a snad ještě zuřivěji vyrazil vpřed. Ostří sklouzlo po nátepníku a rozervalo mi rukáv.

"Proměň se do své pravé podoby!"

Konečně to vzdal. Se zlostným křikem se začal měnit do podoby jakéhosi muže s černou kůží a bílými, složitě spletenými vlasy, vzápětí už ale zmenšovat a jeho tvary ztrácely na lidskosti. Křik byl stále méně artikulovaný, až zbyl z nebezpečného chlapa sice mimořádně velký a vzteklý, ale přeci jen mrtvý stín, chvějící se v trávě jako medůza vyplavená na mořský břeh.

Vydechla jsem si. Poprvé se mi dostalo v praxi důkazu, že všechny ty kousky zbroje, které jsem nosila poctivě, ale nerada, jsou k něčemu dobré. Už nikdy si nebudu... příliš brzy. Morghot ještě s posledními silami vyrazil vpřed a zahryznul se mi do nohy. Zařvala jsem leknutím a bolestí a proklála ho mečem s takovou razancí, že jsem si tak tak neprobodla vlastní nohu. Zuřivci se tak dostalo konečné, definitivní smrti, ale neměla jsem špatné svědomí ani v nejmenším. Jenom jsem setřepla z meče zbytky špinavých mlžnatých cárů a odbelhala se kousek dál, aby se případné další zárodky morgothů nenechaly inspirovat pachem krve.

Byla jsem napůl v šoku z fyzické bolesti a docela paf i z toho překvapení. Na takhle silného protivníka jsem tu ještě nenarazila a už jsem ani nevěřila, že by tu mohl takový být. Nestačila jsem ani zjistit, co byl původně zač a co chtěl; ne že by to bylo důležité.

Cesta zpátky mi trvala dlouho a byla úmorná. Ránu jsem neměla čím ovázat, dělalo se mi trochu špatně a propadala jsem lehké sebelítosti. Vidět proto Lokiho ve vlastním křesle a s knížkou z mé vlastní knihovny nebylo tentokrát ani trochu vítané.

Zdvihl ke mě hlavu a tázavě nad mým pohledem pozvedl obočí. "Nenech se rušit," vyhrkla jsem po dvou či třech vteřinách zmateného zírání, a zmizela do koupelny. Klidně si tu z toho udělal letní byt. Neměla bych k tomu taky mít co říct?

Nohu jsem strčila do vany, abych si to tam celé nezakrvácela, a zůstala na ni zírat. Tohle mašlička z náplasti nespraví.

Klaply dveře a koupelna se proměnila v lázeň - jinak se to pojmenovat nedalo. Zavrávorala jsem, když se pode mnou pohnula podlaha, a Loki přikročil blíž, aby mě zachytil.

"Další tříhlavé štěně?" prohodil při pohledu na zakrvácené oblečení.

"Ale ne. Jen jsem skočila na nejstarší nejapný trik zdejších nespokojenců."

Pokusila jsem se uhnout jeho rukám a vystrčit ho ven, ale posadil mě na nějakou lavici, dřepnul si přede mě a rovnou se pustil do ošetřování, jestli se tak dá nazvat to, že začal rozřezáním zbytku mých kalhot. Byla jsem sice daleka tomu bránit se troše něčí péče, ale už to bylo kus nad kolenem a ještě z vnitřní strany stehna. Nebylo to místo, které bych ochotně ukazovala jakémukoli chlapovi, a už vůbec ne zrovna Lokimu. Hrozně trapné a nefér! Tohle bylo rozhodně proti všem pravidlům zranění vznikajících za účelem romantického opečovávání. Loki se naštěstí zřejmě přepnul do zcela profesionálního módu a skutečnost, že se mi chvílemi prakticky otírá o spodní prádlo, nechal bez poznámek. Chci umřít.

"Strávili jsme spolu několik nocí," nevydržel nakonec nekomentovat mé zjevné nepohodlí, "tak nač ten ostych?" Nenechal bez poznámek. Chci umřít hned.

"Vzhledem k tomu, že málokdy jsem byla oblečenější než při těchto společně strávených nocích, a že jsi velmi důsledně držel v ruce ve spolehlivě cudných partiích, a..." Zlomil se mi hlas pod přívalem bolesti, když mi hrábnul do rány víc, než bych ráda, a on mi nad ní rychle přejel rukou. Bylo to modré a pomohlo to.

"Musí se to vyčistit." Na důkaz, že si se zdejší magií poradí mnohem lépe než já, si podával potřebné věci přímo ze vzduchu.

"Myslíš, že bakterie v jeho zubech byly taky mrtvé?" zahloubala jsem se. "A myslíš, že jdou na ta samá místa jako jejich nositelé, nebo hodné bacily jdou do nebe a ty špatné do pekla?"

"Možná byl v těch zubech jed," řekl Loki. "Máš i halucinace, nebo se projevuje jenom blábolením?"

"Ódin ti vzkazuje, že když mu dáš důkaz, dá on tobě, co chceš."

Lokiho ruce se na okamžik zastavily. "Zajímavá asociace na slovo blábolení. Ještě něco?"

"Leda by tě zajímaly různé slovní variace na téma nedokonalosti pozemšťanů."

"S tím si vystačím sám."

Dotáhl obvaz, zabalil mě do deky a pak odnesl do knihovny - tak tohle si dám líbit - a uložil do křesla. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli je úplně skvělé, že se ho držím kolem krku, nebo bych se raději propadla, ale určitě jsem se nehodlala propadat dřív, než si toho užiju co nejvíc. Škoda, že chodba mezi koupelnou a knihovnou byla tak krátká.

"Tohle vypij."

"Chutná to mimořádně odporně."

"Lék, který chutná dobře, neúčinkuje, to ví každý."

Přitáhla jsem si deku ke krku, uvelebila se tak, abych zraněné noze co možná ulehčila, a v mírném omámení zvýšené teploty jsem se pustila do spekulací.

"Princi Loki, přemýšlela jsem."

"Čím přesně, ať vím, na co se mám připravit?"

"Říkal jsi, že tě mají za mrtvého. Přesto jsi zmiňoval, že přicházíš od hranic Asgardu. Takže se tam za někoho vydáváš."

"Dnes se překonáváš." Ale usmíval se a nesnažil se mě zastavit.

"Nikdo by tě nemohl podezřívat, že máš malé cíle. Od určité chvíle jsi vzal zcela za své různé královské záležitosti, ačkoli jsi se jim původně bránil. Samozřejmě se mi hádá o to lépe, že mi Ódin visí na dvoře, ale... ty se vydáváš za Ódina, že? Stal jsi se králem, přesně jak jsi chtěl."

"Ano."

Ano. Prostě ano.

První, co mě napadlo bylo, že předstírat nonstop starého chlapa, kterého navíc neměl nijak zvlášť v lásce, muselo být trochu nepohodlné - mírně řečeno.

"Nějak se mi to nedaří domýšlet do důsledků. Nemůže to být tak jednoduché!"

"Nikdo netvrdí, že je to jednoduché." Loki si nalil víno a zpytavě na mě hleděl.

"Thor něco tuší?"

Nepatrné zavrtění hlavou. "Nikdo nic netuší."

"Myslela jsem, že Ódin vládne nesmírnou mocí."

"Část jeho moci jsou artefakty, které má jako vládce k dispozici. Jen část pochází z něho samého. A já jsem mocný mág, Janike."

Jestli mi Loki pro mé holčičí snění přišel nedostupný už před tím, tak teď poskočil ještě o půlku galaxie dál. Vážně tu sedím s králem devíti světů? Možná jsem byla momentální vládce podsvětí, nebo alespoň brány do podsvětí, ale nepřišlo mi, že bych se tím ocitla na roveň. Sakra. Musím přestat takhle přemýšlet, nebo ho nikdy nesbalím. Kdybych to náhodou měla v úmyslu, což samozřejmě nemám... tak tohle byl přesně ten směr úvah, které bylo třeba sbalit do rance hned v okamžiku, kdy se začaly klubat, a hodit za hodně pevné dveře.

"Tak to je síla," shrnula jsem to a Loki se ušklíbl.

"To byl ten nejhorší inaugurační proslov, jaký jsem kdy slyšel."

"Připadá mi to..." Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Šílené. Vážně to nešlo nějakou normální cestou?"

Loki se pohodlně opřel a zahleděl se na svůj pohár. "Thor se myšlence trůnu spíše vzdaloval, než aby se na svou roli odpovědně připravoval, ale s Ódinem jsme vycházeli stále hůř - což je mírný eufemismus pro vzájemný odpor - a Frigga neměla dost silné slovo. Nebylo reálné, že bych zaujal své místo právoplatným způsobem. Potom ta nezbytnost postarat se o záležitosti kolem podsvětí. Ódin tomu nepřikládal dostatečnou důležitost, ačkoli měl. Nakonec mi tím dobře přihrál, protože jsem usoudil, že by pro mě mohlo být výhodné tu mít opěrný bod. Koneckonců, jde o jedno z nejhůře přístupných míst ve vesmíru."

Páni. To znělo dobře.

"Když už jsi se rozhodla, že budeš loajální vůči mě, nebyl důvod to nevyužít."

Já se rozhodla k něčemu takovému? Nejspíš ano, když to říká. "Ano, vzpomínám si na ten slavnostní okamžik, kdy jsem vstoupila poprvé. Tuším jsi se do mě pustil, že jsem tu čistě ze své touhy po moci."

"Tvůj altruistický sebeklam -"

"Podle sebe vnímám tebe, co?"

"Ne že by tvé přehnané emoční zaujetí jenom nepotvrzovalo má slova."

"Pche."

Když jsem takto důstojně ukončila zárodek hádky - jestli se tak dá nazývat něco, do čeho ani jeden z nás nevkládal jiné emoce než mírné pobavení - Loki si dolil víno, na můj hladový pohled mi posloužil sklenicí s vodou, a znovu se usadil. Bez nadšení jsem nakoukla do sklenice. Typický Lokiho dobrý skutek.

"Ten plán jsem měl v záloze už delší dobu, i když nevážně, protože matku bych neoklamal. Ódin stárnul a ztrácel soudnost, jak se ukázalo dvojnásob při boji s temnými elfy. Žal po královně mu pak zatemnil mozek definitivně - ale mně její smrt umožnila to celé provést."

Jestli to celé jednou praskne, bude mít na talíři, že využil pro svůj prospěch i matčinu smrt. Snad nebyla žádná pochybnost o tom, jestli ji mohl přímo způsobit.

"To, že jsem se včas ujal trůnu, ve skutečnosti rozhodlo celou válku a zachránilo nesčetně životů." Loki to však neříkal příliš nadšeně, spíš zamyšleně, jako by stále zvažoval, jaké jiné měl ještě možnosti.

"Thor..."

"Thor získal víc, než by mu otec kdy dal."

Kdyby to nebylo tak na hlavu, řekla bych, že to Loki říká skoro zlostně.

"Vládce devíti světů..." Zasmála jsem se. Bylo snadné se tvářit, že jsem nad věcí. Bylo to všechno trochu neskutečné, příliš přesahující rozměry věcí, o jakých jsem byla zvyklá uvažovat. "A ještě si získat Thora v obou svých podobách. Loki, ty jsi neuvěřitelný."

Z kratičkého zamračení bylo jasné, že by neočekával, že to myslím v dobrém, ale pak se pousmál. "Někdy mám pocit, že jsem sám jen hračkou v rukou bohů."

"Jsou snad nějací?"

Trochu káravý pohled mi napověděl, že jsem opět něco plně nedocenila.

"Jsem já."

"Hračkou ve svých rukou."

Chvíli jsme tiše sledovali plameny v krbu. Pomalu jsem se propracovávala k uvědomění, že pokud mám na Lokim nějaký zájem - a bylo hloupé předstírat, že tomu tak není, protože naprostou většinu času jsem přemítala právě o něm - musím se hodně rychle přestat tak podceňovat. To, že byl tu, a dozvídala jsem se všechny tyhle věci, ačkoli to vůbec nebylo potřeba, vypovídalo tolik, až se mi srdce svíralo nejasnou bolestí.

Došli jsme do toho bodu oba - oba naráz jsme zjistili, že dosáhnout svého a být nezávislý je sice strašně fajn, ale mnohem lepší je být nezávislý s někým. I osamělost potřebuje svého svědka, nejlépe celou společnost, od které můžete poodejít dál. Pro mě bylo na čase si přiznat, že tahle absolutní izolovanost mi pomalu leze na mozek, a dostatek intelektuální stravy, fyzického tréninku ani zřejmá užitečnost ji nedokáží dostatečně vyvážit. Loki byl sice ve svém solitérství o několik levelů dál, ale chvíle, kdy přišel o svou podobu a celou svou identitu, už byla i na něj moc. Chodil sem být sám sebou, nic víc, nic míň. Už to, že si to dokázal přiznat, hodně znamenalo...

A já to nikomu nepovím. Je si tím tak moc jist... znamená to, že tady i zemřu? To byla příliš podivná a absolutní představa, než abych se dokázala patřičně vyděsit. Samozřejmě jsem věděla, že tohle místo není žádná dočasná brigáda, ale zároveň jsem si to nikdy moc nepřipouštěla. Už se stalo příliš mnoho věcí, které se dít neměly - Ódin přikovaný ke skále a návštěvy Lokiho rozhodně nezapadaly do obvyklého rámce - než abych si mohla být čímkoli dalším opravdu jistá.

Takže... co teď? Loki sem bude chodívat dál, oba se tak na pár chvil vytrhneme ze svého osudu, nadechneme k dalšímu běhu? To by možná nebylo tak zlé. Pro mě by to udělalo pobyt tady vlastně docela snesitelný, zvlášť když bude po ruce, až budu potřebovat zašít další kousanec.

"Možná je na čase, abys coby Ódin začal šířit zkazky o tom, že možná nejsi mrtvý," nadhodila jsem.

Loki rychle zdvihl hlavu.

"Vzpomínat na sebe v dobrém, před svými muži tu a tam prohodit jak lituješ, že jste se včas neudobřili, a jak bys byl skvělý král."

"K čemu přesně by mi to mělo být dobré?"

"Potom jim vysvětlíš, za použití mnoha nesrozumitelných slov, že tě možná ještě půjde zachránit, protože jsi byl koneckonců mocný mág, a tak dále. Úplně to vidím před sebou: vstupuješ do portálu, nějaká ta mlha, dramatická hudba v pozadí, tajuplné jiskření. Ven se však dostává pouze Lokiho tělo, zastavené v čase po boji s temnými elfy - to aby se přihlížejícím připomnělo, jak jsi hrdinně nastavil svou hruď na Thorovu obranu, nezapomeň si nasypat do vlasů hromadu hlíny, vypadal jsi vážně hrozně - a Ódin vykřikuje svá poslední slova o tvé budoucí vládě, sám již neschopen portálem projít... dobré, ne?"

"Máš o magii naprosto příšerné, příšerné představy," pravil Loki skoro fascinovaně. "Vůbec se nedivím, že nedokážeš ovládnout zdejší realitu."

Něco jsem se ale přeci naučila, takže se na Lokiho převrhl kbelík vody. Ledové. Dopadnout nestačila, na to byl příliš rychlý, ale lepší než nic.

"Nemůžeš přeci strávit dalších pár tisíc let v cizí podobě. Už proto ne, že Ódin měl před důchodem, ne?"

"Ve skutečnosti tvůj plán není o nic horší ani lepší než ty, se kterými jsem přišel sám."

"Vůbec mě nenapadá, jaké bys měl další možnosti. Předstírat, že jsi Thor? Tím bys získal čas, ale ne sám sebe. Snad nějaký potomek, dosud stranou držený levoboček? Prošlo by to?"

"Ne, ne dokud je Thor naživu."

"Ale nemáš v úmyslu..."

Pohlédl na mě trochu nevraživě. "Zatím ne."

Cha, a mám tě. Žádné zatím, Thor je prostě Thor. Bratr.

"Dobrá," vyskočil náhle Loki, "přišel čas zjistit, co má Ódin za lubem."

"Vypadal, že budeš vědět, o co mu jde," řekla jsem a narovnala se. V noze mi trochu zaškubalo, ale hojila se přímo zázračně rychle. Jo jo, s Lokim budu kamarádit, to se vyplatí.

"Nevím. Nemá mi co nabídnout."

"Třeba jen tak plácá do vzduchu?"

"Ne, to není jeho styl. O něco mu jde a jsem ochoten mu dát příležitost se projevit. Chceš být u toho?"

Vlastně jsem plánovala zbytek dne polehávat, ale něco takového jsem si nemohla nechat ujít. Zkusila jsem zapajdat pár kroků - šlo to, i když jsem chodila trochu srandovně ve snaze si ránu neodřít - a vyrazili jsme k Ódinově skále. Visel si jako vždycky, a když nás viděl, zachechtal se.

"Tady jsi, samozvanče," zaburácel. "Ty proradný výhonku rodu zatracených. Ty živoucí omyle, hnído na tváři světa!"

"Také tě rád vidím, otče. Ještě se ti neomrzel tvůj skvělý výhled do... ach, nicota? Je mnoho filosofických směrů opěvujících nicotu. Doufám, že si dostatečně užíváš mé velkorysosti."

"Ty nevíš nic o velkorysosti! Nevíš nic o ničem. Jsi jen mládě, které se proradností a zradou doplahočilo na trůn, který je příliš velký pro jeho nicotnost!"

Bylo trochu zvláštní poslouchat o Lokim, který byl mnohonásobně starší než já, takové věci. Ale fakt byl, že v poměru k celkové délce života jsem byla v pozdější fázi - a on v sotva dospělé. I když se samozřejmě nedala brát žádná lidská měřítka na nikoho, kdo žil tak hrozně dlouho.

"Skutečně jsi mě chtěl vidět jenom proto, abys mohl plivat jed? Senilníš rychleji, než jsem očekával."

Zastavili jsme se pár kroků od Ódina, půdu pod nohama nechal Loki trochu vyzdvihnout, takže jsme mu koukali prakticky do očí.

"Chci vědět, co je s Thorem," štěkl Ódin panovačně.

"Co by bylo," ušklíbl se Loki. "Dělá to, co si vždycky přál. Chodí po světě, páchá dobro, je přesvědčený, že k tomu dostal tvé požehnání. Konečně jsi mu byl k něčemu dobrý."

"Cha. Jaké to je, žít s mou tváří? Nic nedokážeš, ani Thorovu lásku nezískáš sám za sebe. Království stále vládnu já, protože kdyby ses příliš odchýlil od mých zvyklostí, moji lidé pojmou podezření. Ty ubohá náhražko! Jen zůstaň v mé kůži, přizpůsobíš se a srosteš s ní. Za chvíli se mi začneš podobat, jednoho dne ráno se probudíš a zjistíš, že mluvíš jako já, myslíš jako já. To bude má pomsta a tvůj trest."

Loki trochu pobledl; tahle slova ťala do živého.

"Nenechám ho," řekla jsem mimoděk. Nechtěla jsem promluvit, vůbec jsem se mezi ty dva nechtěla plést. Ale stalo se a Ódin přenesl svou pozornost na mě.

"Ty nedokážeš nic," oznámil mi. "Snad mu získáš pár chvil času navíc, ale stěží."

Nehodlala jsem se přít.

"Odcházíme," řekl Loki, "jsi jen štěkající stín. Je zbytečné to poslouchat."

"Připravils mě o to, co bylo mé," řekl Ódin. "Já tě za to připravím o tvé."

Loki, už napůl otočený k odchodu, po něm vrhl rychlý, znepokojený pohled. Zřejmě i spoustaný mohl mít bývalý vládce nějakou moc... měl. Náhle se zhluboka nadechl, oči stále upřené na mě, zůstala jsem stát jako paralyzovaná a jen na něj zírala. Potom mocně vydechl, tváře nadulé úsilím a oči rozběsněné, spoutané paže napjaté a pěsti sevřené usilím. Z úst mu místo vzduchu vyšlehly plameny, nebo snad vytryskla láva, vnímala jsem jen bleskově rostoucí žár, blížící se ohnivou stěnu, paniku. Pozdě na útěk. Jen jsem se skrčila na místě a přikryla si rukama hlavu, asi jsem stačila slabě vyjeknout.

To bude ale mizerná smrt... alespoň to budu mít blízko.





Žádné komentáře:

Okomentovat