Od některé z dalších obrazovek se ozvalo slabé pípnutí.
"Aktivita u našeho hvězdného kamaráda," přitočil
se k ní Tony okamžitě. "Tak se na to podíváme." Rázem mu přes rameno
dýchaly tři zvědavé hlavy. "Přímý přenos," upravil trochu obraz,
"z nejhlídanějšího místa na Zemi."
"Nerozmazávej to," ucedil Clint. "Nebo si
vzpomenu, kdo mě za co platí."
"Ale, ale... nikdo tam není, potvůrka si rozsvítila
sama. Je možné, Bruci, že potřebuje světlo k tomu, aby vůbec fungovala?"
"Je to spíše gesto," zavrtěl hlavou. "Signál
k dialogu. Zpočátku byla břečka tak hustá, že k ní toho světla stejně moc
neproniklo. Ale úplně vyloučit to nemohu."
Teď, když měli bezprostřední srovnání se záznamem starým
několik dní, mohli i technikou nevylepšenýma očima posoudit, že tekutina v
nádrži je skutečně světlejší a tvary v ní plovoucí sice stále zcela neurčité,
ale přesto patrnější. Bod pro Bannerovy teorie.
"Budeme mluvit," oznámil hlas.
Chlapík, který seděl jako stálá služba na židli u dveří,
vyskočil do předpisového pozoru už ve chvíli, kdy se rozsvítila první žárovka.
Teď se ze vší nervozity málem začal uklánět.
Natasha si přitiskla prsty na ucho na znamení, že naslouchá hlasu z vysílačky.
"Loki někam jde. Že by to věděl? Jo, směr
odpovídá..." Zřejmě přecvakla na vysílání, protože si odkašlala a důrazně
vyslovila: "Ne, nesnažte se ho zadržet."
Clint se zadumaným výrazem zamával rukama ve vzduchu, jako
by si snažil srovnat myšlenky. Nebo mapu základny. "Jestli a takhle... na
chlapa, co má sentiment za sprosté slovo, je docela cíťa, co? Mazej ke dveřím,
Starku. Za chvíli tudy bude procházet."
Tonyho nebylo třeba pobízet dvakrát.
"Přejete si promluvit s nějakou konkrétní osobou?"
promluvil zatím chlápek z monitoru.
"Ano."
Tony se opřel ve dveřích s rukama založenýma na hrudi a s
pečlivě vyladěným výrazem člověka, který je zcela nad věcí. Pozoroval blížícího
se přítele a svým způsobem si ten pohled vychutnával; ztělesnění ducha Asgardu
a zúročení vší královské výchovy. Loki nijak viditelně nepospíchal, kráčel
kupředu svými dlouhými, elegantními kroky, uvolněný a klidný, prostor kolem něj
jako by se měnil a roztahoval a Loki tak dokázal působit, jako by nekráčel
úzkou stísněnou chodbou, kde málem vráží hlavou do světel nad sebou, ale
širokou projasněnou síní ze stěnami z mramoru. Ať už v něm celá situace
vzbuzovala jakékoli pocity, nedával je v té chvíli v nejmenším najevo. Mírný,
povznesený úsměv, jen s nepatrnou stopou výsměchu kdesi v koutku úst pro ty, co
ho dobře znali; plášť vlnící se z ramenou, hladké tmavé vlasy, tiše zářící
modré oči, které dokázaly být tolik výmluvné. Dva bodyguardi, poklusávající za
ním se samopaly v rukou, vypadaly spíš jako děti parodující skutečnou sílu a
moc.
Tonyho si samozřejmě všiml. Krátký pohled do očí, nepatrné
pokývnutí. Nic, čím by byl jeden či druhý diskreditován. Přesto hluboko v jeho
očích bylo něco navíc, z čeho Tonyho zamrazilo, jakási kontrolovaná beznaděj,
přijatá a zahrnutá do běhu věcí - a nebo, usoudil pro jistotu rychle, jenom
vlastní paranoia.
"Ten si nejde pro vítězství," řekl Bruce tiše,
když Loki prošel kolem nich a ztratil v zákrutu chodby, a Tony zvolna,
zamyšleně zavřel dveře.
"Neříkej to," odpověděl mu bezmyšlenkovitě.
"Nemáš proč to říkat." Necítil se ani trochu dobře. Měl dojem, že by
tam měl být s ním, stát mu po boku, vyslechnout si všechno, co mělo být řečeno.
A co tam budeš dělat? posmíval se mu v duchu nějaký skeptický hlásek toho
kousku soudnosti, který mu ještě zůstal. Držel ho za ruku? To by byl Loki úplně
blahem bez sebe! Jenže být odsouzený k čekání v zákulisí Tonymu vážně, vážně
nesedělo. Jak nedávno vysvětloval Clintovi, měl alergii na vedlejší role. Možná
se to neprojevovalo rýmou a zarudlýma očima, ale emoční disbalance a snížená
schopnost sebeovládání nebyla u někoho s jeho možnostmi nijak bezpečná
varianta. Naštěstí nebyl sám; neuvažoval tak a asi by hezkou chvíli trvalo, než
by to dokázal připustit. Ale nebyl sám.
Někdo ho postrčil k židli a posadil před obrazovku, ani si
pořádně neuvědomil kdo a jak. Nejspíš Clint, protože to byly pořádně pevné
ruce. Zadíval se na jasným světlem prozářený sál s nádrží. Loki vstoupil sotva
o úder srdce později, zřejmě byl hangár vědecké sekci ve skutečnosti velice
blízko, alespoň fyzicky, když už jim zpolitizované tahanice bránily v toku
informací – stále tak vzpřímený a s tím neměnně povzneseným výrazem ve tváři –
ale Tony v něm teď viděl i jakési vnitřní pohnutí, snad nepatrnou stopu
trpkosti ve stínech kolem očí, to a zárodek úsměšku, který by mohl kdykoli
prorazit na povrch a smést v hlasitém zoufalém posměchu všechno sebeovládání.
Ale to se samozřejmě nestalo. Loki přistoupil až k nádrži,
dokonce se nepatrně předklonil, jako by chtěl lépe vidět dovnitř; skla se
nedotkl.
"Tak rastakorikané," řekl pohrdavě. "Ví
Královna Světů, že se odvažujete nazývat tímto hrdým jménem?" Promluvil
jasným, hlasitým a zřetelným hlasem člověka, který dokáže pohovořit k síni plné
válečníků, aniž by se připravil o hlasivky. Z nějakého důvodu ale tahle
připomínka Lokiho původu Tonyho spíš rozrušila.
"Asgarďane," pronesl hlas. "Vyjev ty své
jméno a původ, ať zvíme, jestli máš vůbec nárok vznášet posměšné řeči!"
"Tak to je sakra rozdíl," hlesla Natasha a
minimálně Tonymu to vzala přímo z pusy. Ta dobře artikulovaná mluva se vůbec
nedala srovnávat s dřívější nucenou úsečností.
"Měl bych pronést ledacos," odvětil Loki.
Poodstoupil od nádrže a začal ji při řeči pozvolna obcházet dokola, i když tvář
od ní neodvrátil. "Mnozí se mi posledních několik dní, kdy ty jsi rostl a
sbíral rozum ve svém umělém lůně, snažili vysvětlit mnoha výmluvnými způsoby,
jaký je správný diplomatický protokol, jak obezřetně k tobě přistupovat a s
jakou laskavostí. Nepostrádá to vtip, vzhledem k mému původu, nemyslíš?
Dvojnásob, vezmeme-li v úvahu, jaký odpad vesmíru jsi ty sám."
"Stále čekám na tvé jméno."
"A čekáš velmi napjatě, což? Ty i tví soukmenovci v
lodích kolem Země. Celé ty stovky a tisíce kreatur teď tají dech v naději.
Nuže, ať se mohou opět volně nadechnout - jejich prosby budou vyslyšeny."
Další slova pronesl s hrdostí, která se ozvěnou rozlehla do široka a zřetelně
odrazila od kovových zdí. "Jsem Loki! Mladší syn Ódina, syna Bóra, vládce
a nejvyššího pána Asgardu! Jsem princ Devíti světů Yggradsilu a budoucí
král!"
Tony měl pocit, že je mu skoro fyzicky zle. Asi to na něm
bylo i vidět, protože na každém rameni ucítil jednu útěšnou ruku. Setřásl je
obě naráz a trochu se naklonil k obrazovce. V nádrži se po Lokiho prohlášení
strhla menší bouře. Tekutina se rozvlnila a něco se zřejmě pokusilo přitisknout
na sklo v místě, kudy zrovna Loki procházel. Na krátký okamžik se mu to
částečně povedlo. Tvar Tonymu nepřipomínal žádné pozemské zvíře, snad leda
nějakou potvoru z nejtemnějších mořských hlubin, tak vzdálených běžné lidské
zkušenosti, že tam nežilo nic, co by mohlo být očím suchozemců povědomé. Docela
určitě to mělo nějakou hlavu, a nohou víc, než by jeden považoval za přiměřené,
ale pak tam byly další tvary a dohromady to tak úplně neladilo, a nemělo to tak
úplně příjemný odstín hnilobně zelenkavé...
"Fuj," udělala Natasha, protože někdo to říct
musel.
"Pak tedy budeme mluvit s tebou," pronesl tvor v
nádrži a tentokrát snad i ten mechanický stroj, který vytvářel hlas, přenesl
nějaké emoce.
"Ovšem, že budete mluvit se mnou," přikývl Loki.
"Jsem hrubě nespokojen se způsobem, jakým jste vstoupili na Midgard bez
svolení jeho vládce."
"Asgard je daleko a jeho pán slabý," odpověděl
hlas. "Nenamluvíš nám nic, Loki, synu Ódinův. Pozorně jsme naslouchali
hlasům. Neměl dost sil zabránit našemu příchodu a nikdy se sem nedostane
včas."
"Jsem tady já," odvětil Loki.
"Ano. Jsi tady ty."
Loki na okamžik sklonil hlavu, jako by naslouchal nějakým
vnitřním hlasům. Byl příliš strnulý, tvář příliš bledou, i když dělal co mohl,
aby neztratil tvář. Obklopen nepřáteli ze všech stran a přesto bojující do
posledního dechu – troufne si ještě někdo říct, že mu chybí odvaha? Tonymu z
toho bylo zle už doopravdy, jako by se právě teď a tady mělo stát něco zlého a
neodvratného. Maně ho napadlo, jestli jsou to skutečně jeho pocity, nebo patří
Lokimu a jen to s tou empatií přehání - rozhodně to byl odhodlán svádět na
empatii, neměl v plánu začít na stará kolena věřit na magická pouta.
"Ušetřím ti slova, asgarďane," řekl hlas.
"Oba víme, co bude řečeno, ale naslouchá nám mnoho uší a těm je třeba dát
jejich odpovědi. Koneckonců, oni to budou, kdo rozhodne."
"Ne, oni ne." Loki prudce zdvihl hlavu a oči mu
zaplály. "A nebudeš to ani ty. Rozhodnu to já, já jediný, a ti, které
zvolím. Taková je má vůle."
"Nám nezáleží na tom, čí volbou zvítězíme,"
odpověděl raskorikan.
"No jistě," ušklíbl se trochu Loki. "Vysvětli
tedy našim neviditelným uším, čeho si žádáte." Znovu vykročil.
"Přicházíme v míru, a v míru také odejdeme," začal
hlas. "Nejen proto, že tato planeta nemá prostředky, jak s námi bojovat, a
každý odpor by byl marný. Zejména proto, že jsme vždy věřili ve spolupráci a v
rozumné dohody. Bylo by pro nás velice snadné zničit veškerý život na planetě.
Ale proč bychom to dělali? Život je vzácný a je třeba si ho vážit."
Loki skoro nevěřícně zavrtěl hlavou. Naslouchal s pohledem
zabodnutým do podlahy a rukama za zády pevně sepjatýma.
"Zvolili jsme tuto krásnou mladou planetu proto, že
lidé v sobě mají úžasný potenciál. Žijí krátce, ale rodí se a umírají s
podivuhodnou lehkostí. Mají mnoho dětí a dokonce jejich vlastní planeta jim
začíná být malá. Jak nebývalý zjev!"
Loki zavřel oči.
"My, kteří nemáme to štěstí, a jsme odkázáni na milost
druhých..."
"K věci," zavrčel Tony.
"...pak můžeme děkovat osudu, když v širém vesmíru
natrefíme na takové místo, dokonce najdeme společný jazyk a můžeme se podělit o
dary života."
"Vibránium jsi říkal?" řekla Natasha. "Dovedl
by se jím Hulk prokousat?"
"Nedovedl," odvětil Banner.
"Ticho," sykl Clint.
"Nade vše milujeme své děti," pokračoval hlas,
"avšak zrodit je můžeme jen s pomocí jiné živé bytosti. Vy, lidé, jste k
tomu obzvláště vhodní. Je vás mnoho a tak nám bude stačit pouhá nepatrná část z
vás – mladých, silných a zdravých – aby náš rod přežil. Jen jediné hnízdo
-"
"Přes sedmdesát miliónů," zašeptal Loki, ale
citlivé mikrofony jeho hlas zachytily a přenesly zcela spolehlivě.
"- vašich lidí. Vaší planetě se uleví a my budeme žít
dál."
Tony zavřel oči. Měl pocit, že v uších mu zní nějaký vysoký,
protivný tón, a točí se mu hlava. Jeho mozek mu proti jeho vůli okamžitě začal
kombinovat čísla. Bylo to... obludně moc. Zcela nepochybně šlo o omyl, chybný
překlad, zmatení pojmů. Jen se mu zdálo, že jim jde o lidi, možná ho přepadl
krátký mikrospánek, měl poslechnout Clinta a jít se vyspat...
Z obrazovky zaznělo pár nepatřičných zvuků, někdo z
pozorovatelů vykřikl a jiný zřejmě vstal tak prudce, že upadla židle. Nebylo
jich tam však mnoho a hluk rychle utichl.
"Nechte ho pokračovat," pronesl Loki hlasitě.
"Vzhledem k okolnostem," promluvil znovu hlas,
"je tu však ještě jedna možnost. Přijmeme jistou splátku a odejdeme bez
nároku na zástupce z řad lidí."
Ztichl.
"Jaká možnost?!" zakřičel někdo mimo obraz.
"Budeme mluvit. Později."
Světla pohasla do obvyklého šera. Loki se otočil a pomalu
vykročil pryč.
"Proboha," zašeptal Tony. "Co tohle sakra
mělo znamenat?"
Natasha se vrhla ke dveřím a otevřela jen okamžik před tím,
než Loki procházel okolo. Ten se ostatně sám chystal vstoupit dovnitř a svému
ozbrojenému doprovodu zavřel před nosem. Tony by ho nejraději objal a držel
stejně tak pevně, jako před pár dny v noci, ale věděl, že by to Loki před
svědky rozhodně neocenil. Už tak byla úlitba jeho stavu patrná – beze slova se
posadil na židli a hlavu si podepřel dlaní. Nebylo to gesto beznaděje, spíš
únavy, ale nesmírně lidské a u něj podivně nepatřičné.
"Viděli jste to," ujistil se.
"Ano," řekla Natasha. "Dáš si panáka?"
Loki zavrtěl hlavou. "Teď abych mu byl vděčný, že
rovnou nevyslovil, co je tou druhou možností - strhla by se panika, která by
ničemu neprospěla. Ačkoli přispět mému pohodlí nebylo v nejmenším jeho přáním.
Pouze se snaží stupňovat nejistotu."
"Proč panika?" zeptal se Clint a toho panáka před
Lokiho přeci jen postavil. Zřejmě pořád ještě nějaké nejtajnější zásoby, které
před Tonym utajil, po ruce měl, i v této prohibicí postižené základně. Loki se
napil a trochu pokrčil nos. "To je vypálené z brambor?"
"Doufej. Proč panika?"
"Protože tou druhou možností jsem já," řekl Loki
prostě. Natashe se pistole objevila v ruce skoro dřív, než domluvil.
"Promiň, reflex," řekla a vrátila ji do pouzdra.
"Přesně to mám na mysli. Je tu hned několik ozbrojených
mocenských skupin a každá z nich by se mě snažila zadržet – i když, jak vidíte,
nikam neutíkám."
"Proč bys pro ně měl mít takovou cenu?" zeptal se
Tony a povedlo se mu to říct velice klidně a nezačít ječet, a ještě to určitě
bylo k věci, měl ten dojem. Slušný výkon. I když svůj hlas tak docela
nepoznával.
"To bych si také rád poslechl." Do laboratoře
vletěl Fury jako temný mrak a zabouchl za sebou s takovou razancí, až se
otřásly zdi. Začalo tam být poněkud přeplněno, navíc to bylo skutečně obskurní
místo na dohadování o konci světa.
Loki k němu zdvihl hlavu. "Vy nejste součástí těch,
kteří rozhodnou," oznámil prostě.
"To si piš, že jsem," zasoptil Fury.
"Ne. Můžete zůstat, protože byste stejně v skrytu
naslouchal našim slovům, ale nepleťte se do toho."
Množství příkoří, jaká musel Fury za poslední dobu
skousnout, bylo obrovské. To jedno navíc se v tom mohlo stejně dobře ztratit,
jako být tou poslední kapkou před výbuchem. Naštěstí byl Fury skutečně
profesionál a dokázal vychladnout na povel. Věděl, kdy účel světí prostředky a
kdy není čas lpět na vlastní důležitosti. Usadil se na poslední volnou židli a
mírně pokývl hlavou. "Nenechte se rušit."
Loki mu odpověděl stejným gestem a obrátil se zpět ke
čtveřici před sebou. Zdaleka nebyl tak klidný, jak předstíral, ale to v té
chvíli nikdo, pevně zaťaté ulity sebeovládání lidí, kteří se učili zastírat své
pravé myšlenky po většinu svého života; a odhodlání jednat jako by se nedělo
nic zvláštního, v úsilí větším, než možná taková věc zasloužila. Tony, který
rozhodně dával přednost stylu zvanému 'co na srdci, to na jazyku', se udržel
víc díky šoku a příkladu ostatních, než z vlastní vůle.
"Musí být řečeno, že mě v této chvíli nenapadá žádný
způsob, jakým by se Midgard mohl ubránit takovému nepříteli. Každý boj je nutně
odsouzený k neúspěchu. Stejně by si dokázali z řad midgarďanů vzít, co chtějí,
ale z Midgardu by dost možná zůstala jen poušť."
"Já na něco přijdu," řekl Tony zarputile.
"Věřím, že bys to nakonec dokázal," pousmál se
Loki. "S mou pomocí nepochybně. Kdybychom měli čas. Ten nám ale
nedají."
"Nepadlo žádné ultimátum," připomněla Natasha.
"Padne brzy, nejspíš už zítra, a bude krátké,"
ujistil ji Loki. "Donutí nás urychleně uzavřít dohodu, ze které nebude
úniku. Další věc, kterou si musíte být jistí, je tato: pokud se tak rozhodnu,
nedokážete mě zadržet ani vy, ani oni. Nedokážete mě ani najít. Na zničené půdě
Midgardu já mohu být tím posledním, kdo bude živ a kdo se nakonec vrátí na
Asgard, až bude Duhový most opět volný."
Fury se nadechl, ale Loki zdvihl ruku. "Oni to vědí.
Vy to víte. Nebudeme se planě dohadovat." Krátce pohlédl Tonymu do očí,
ale pohled zase rychle odvrátil. "Může se stát, že vy sami budete
požadovat takovou možnost, až si vyslechnete všechny souvislosti."
Ozvalo se zapraskání skla. Clint pohlédl nevěřícně na
skleničku ve své ruce. Mimoděk ji rozdrtil a mezi kousky skla prosakovala
červená krev. "Au," řekl překvapeně.
"Ale no tak!" vyskočil Bruce a rychle ho strkal k
umyvadlu v rohu. "Nehýbej s tím, musíme vyndat všechny střepy..."
Natasha se přičinlivě sklonila ke sklu, které spadalo na
zem. Tu krátkou chvíli, kdy všichni byli zaujatí něčím jiným, Tony podloudnicky
využil k tomu, aby Lokimu položil ruku na rameno. Loki mu ji na okamžik přikryl
vlastní dlaní. Byla chladná, ale klidná. Nejistota pominula a stejně jako Tony,
i Loki si dokázal poradit lépe s hrůzami, kterým stál tváří v tvář a se kterými
mohl nějak bojovat, než s těmi teprve skrytými v nejasné budoucnosti; i když
těžko říct, jestli jakákoli fantazie nabídla scénáře horší než realita sama.
"Můžeme pokračovat?" zeptal se sarkasticky, když
se Clint s provinilým výrazem a chomáčem obvazu na ruce vrátil.
"Pokračuj. Když tak mu najdeme míček na kousání,"
loupla Natasha po Clintovi výmluvně vražedným pohledem.
"Raskorikané jsou stará rasa a většinou nepotřebuje
obsazovat cizí světy, aby si našla hostitele pro své mladé," promluvil
zase Loki. "Pěstují si svoje na vlastních planetách. Jen odvrženci, rody,
které se provinily, nebo měly obrovskou smůlu, se mohou ocitnout v podobné
situaci. Pak jsou, pravda, velice nebezpeční." Krátce se odmlčel.
"Měli byste vědět," pokračoval náhle tišeji, "že není žádné
milosrdenství ani útěcha. Stát se hostitelem zárodku je nesmírně bolestivá
záležitost – a trvá celé roky, než se mládě osamostatní a prokouše z těla ven.
Tou dobou ale už z hostitelského tvora nezbývá mnoho, i když je stále při
vědomí a při vlastním rozumu. Nic, co by se dalo zachraňovat. Vám všem,"
ušklíbl se trochu při pohledu na zhrozené tváře kolem sebe, "může být
chabou útěchou, že jste příliš staří. Pochybuji, že budou stát o midgarďany
starší třiceti let."
"Skutečně chabá útěcha," hlesl Bruce, bílý jako stěna.
"Lidé nežijí příliš dlouho a mnoho nevydrží, hodí se
proto jen pro zárodky válečníků. Je to nejnižší raskorikanská kasta, ale
důležitá a mají jich skutečně velkou spotřebu. Porobením si Midgardu by získali
dost válečníků pro vpád na mnohem silnější a lidnatější světy."
"Ale ty žiješ dlouho," zašeptala Natasha.
"Ano. Já budu žít ještě velice dlouho, v porovnání s
vámi. Pokud se jim vzdám, budou mít tělo vhodné k vypěstování nové rodové
královny, která jim nyní schází. Stanou se opět plnohodnotným rodem
raskorikanů. Nejspíš se budou moci vrátit mezi své, až posbírají patřičnou
kořist, a protože mívají sklony držet slovo, Midgard přežije bez úhony."
"To nezní jako složitá úvaha," ozval se Fury.
"Nemusela by být." Loki odvrátil pohled od Furyho
dřív, než se jejich vzájemné střetnutí mohlo proměnit v souboj. "Jenže
raskorikané s královnou zrozenou z těla vládnoucího magií, zejména tak silnou
magií, jako je ta má, to je obrovská síla. Je to možnost mnohem horší, než
raskorikané s hromadnou nových válečníků. S těmi mají pouze naději. S královnou
pak jisté vítězství. Nejspíš ani Ódin s Thorem po boku by proti nim neměli
naději, natož světy, které magií vůbec nevládnou."
"Musí být nějaká jiná možnost," vypravil ze sebe
Bruce.
"Ano," otočil se k němu Loki. "Odmítnout
dohody. Bojovat. Země by nakonec byla zničena, ale neměli by ani nové
válečníky, ani královnu. Čím déle by dokázala odolávat, s tím větší
pravděpodobností by je nakonec Ódin dohnal a ztrestal dřív, než by si stačili
porobit další svět. Odříznout celou planetu od komunikace se zbytkem vesmíru je
náročná práce i pro ně – vydali mnoho energie a v případě neúspěchu či války
jim bude citelně chybět."
"Neobětuju Zemi pro nějaké hypotetické cizí světy,
které možná ani neexistují!" vybuchl Fury. "Kde je jaký důkaz o tom,
že tam někde nahoře je život?"
Loki se ušklíbl.
"Chci říct – víte, jak to myslím."
"Víme," řekla Natasha.
"Čistě matematicky, podle toho, co říkáš," řekl
Tony, "by se nejmenší ztráty na životech z nějakého vesmírného hlediska
odestály tím, že bychom bojovali – a prohráli. Odletěli by tak oslabení, že už
by si je někdo podal."
Loki mírně přikývl. "Zjednodušené, ale v zásadě
pravdivé."
"Pro Zemi přijatelnější by pak byla možnost vydat tě –
tedy přesvědčit tě... zkrátka, šel bys ty. Život jde dál, nikomu se nezkřiví
ani vlásek. Nebo vydat ty hrozné milióny lidí a pak je s Ódinem po boku
pomstít. Protože taťka se určitě snaží tu blokádu prorazit, ne?"
"Nepochybně."
"Jak rychle mu to půjde?"
"Asi jako když musíš holýma rukama přenést horu."
"Ech..." Tony rozhodil rukama v nemožné potřebě
dostat ze sebe všechen ten odpor. "Já tohle prostě nepřipustím!" A
bylo jasné, že nemyslí některou z těch možností, ale všechny naráz, celou tu
neřešitelnou situaci.
"K jaké možnosti se kloníš ty, Loki?" promluvil
Clint.
"Mohl bys v sobě tu královnu nechat růst," vložila
se Natasha, "a pak se včas zabít."
"To je zřejmé," přikývl Loki bez odporu.
"Bohužel se proti takové možnosti umí pojistit."
"Jasně. Takže Loki," nenechal se odbýt Clint.
"Co se tobě zdá nejlepší?"
"Já nevím," řekl Loki a znělo to skoro překvapeně.
"Skutečně nevím."
"Jak moc drží své slovo?" zeptal se Tony a když se
na něj upřelo několik párů očí, dodal: "Totiž, jestli uzavřou nějakou
dohodu, a tu my do puntíku splníme, i když to třeba nebude tak úplně, jak si
představovali..."
"Oni své slovo dodrží," řekl Loki.
"Věrolomnost není přípustná, ale to, co naznačuješ, ano. Ale já skutečně
nevím, co..."
Tony v té chvíli měl pocit, že ztrácí veškeré nároky na to,
aby se dál nazýval člověkem. "Loki přeci není jediný Asgarďan na
Zemi," řekl.
Žádné komentáře:
Okomentovat