neděle 23. listopadu 2014

Na dosah ruky II. - 5.

Přichází bouře.




Z poklidného širého prostoru s nebem plným hvězd nad hlavou se ponořili do jeskyně prosycené vůní těl a stropem pokresleným psychedelickými obrázky. Bylo to jako projít do jiného světa, velmi náhlé a podmanivé; nadechnout se a skočit, a potom znovu nadechnout všeho nového, vzít to za své a všechno ostatní pustit z hlavy.

Co na tom, že na první pohled to byla menší tělocvična s hromadou batohů navršených u jedné ze zdí. Měli tu vážně slušné repráky, hudba duněla a zněla a rezonovala v každé buňce těla, rozpouštěla napětí i zlost, probouzela něco mnohem niternějšího. Stejně jako sex, i ona se dotýkala Tonyho podstaty, toho jiskřivého bodu kdesi hluboko v něm, věčného a nezávislého na těle a myšlenkách, toho soukromého vesmíru. Blikající světla, rozehřátá těla tak blízko u sebe, že by kdykoli jindy uhýbal pryč, pití, nad kterým se napřed nepokrytě ušklíbal, ale pak do sebe bez zábran klopil. To všechno ho dostávalo do stavu, kdy většina mozkových funkcí byla odstavená někde mimo vědomí, zatímco celé jeho já jenom žilo daným okamžikem.

Boj, láska, věda a tanec.

Tony Stark se uměl ponořit do kterékoli z těch věcí tak hluboko, že nezbylo nic víc. Jeho dva společníci, se kterými sem přišel, už dávno splnili svou úlohu: zasmál se s nimi, pobavil, najednou dokázal hodit za hlavu všechny božské starosti. Někde tu dál byli, podivní dočasní přátelé daní okolnostmi, pro tuhle chvíli nedůležití.

A pak tam byla ona. Napřed jenom párkrát probleskla mezi anonymní masou zpocených těl, potom zazářila znovu, když se objevila blíž, usmála se na něj, zadívala do očí, zájem rostl, jeho i její, bylo z ní slunce a středobod vesmíru téhle tak směšně ubohé, chudé párty. Ano, bylo to tu zvláštní: všichni byli mladí a krásní, ne tím umělým způsobem, na jaký byl zvyklý ze svých obvyklých společenských akcí; nejspíš nikdo tu nebyl krásný díky plastice a drahým šatům. Tohle byli lidé, kteří žili horami, sportovci, spousta adrenalinu a sebevědomí. Dotýkal se svalů a síly, ne líné městské rozměklosti.

Plavé vlasy jí splývaly kolem tváří, štíhlý pas a krásná ústa, široký úsměv a tak trochu nesmělá, tak trochu vyzývavá, bylo to podmanivé a plné nekomplikované, tělesné touhy; každým gestem ho zvala blíž. Když pak s potěšením přejížděla dlaněmi po jeho ramenou a pažích – zájem maskovaný tancem, maskovaný stále hůř – a blížila se, až tancovali tělo na tělo, v objetí, líbající se, hladově a zoufale – dostal konečně z hlavy obraz, kterého se nedokázal zbavit od chvíle, kdy Sygin odešla za Lokim.

Věděl, byl si naprosto jistý, že Loki nemá v plánu Sygin svádět, a stejně tak si byl jistý u ní. Ale jejich vztah se v jeho očích postupně stal tak podivně intimním, že se nedokázal zbavit dojmu, že sotva je spustí z očí, Sygin se na Lokiho vrhne a strhá z něj šaty. Nebo by mohla napřed Lokiho uspat a – no dobře, to byla vážně pitomost – celé to byla pitomost – ale stále viděl gesto, jakým před Lokim skláněla hlavu, to naprosté odevzdání, přesto hrdé a svébytné, oni dva spolu a on někde stranou vlastně bez ohledu na jakékoli aktuální fyzické uspořádání.

Dívka se k němu naklonila a cosi říkala, v dunění hudby rozeznal nějaký slovanský jazyk, ale žádná slova. Rozhodil rukama, že nerozumí; zasmála se a popadla ho za ruku, to gesto bylo tak zřejmé, tak strašně moc jasné, že výmluvnější už by být nemohlo ani vložené do těch nejkonkrétnějších slov.

Za chvíli už za nimi zamykala dveře volného pokoje, hudba pronikala i sem, a vlastně i hlasy, tak trochu jako by stále byli mezi lidmi a to tomu celému dodávalo příjemně hříšnou příchuť; a nedala mu šanci vystřízlivět z toho báječného uvolnění prázdné mysli. Hromádka spacáků se ukázala být zcela uspokojivě měkkou náhražkou matrace, a když pak svíral její tělo, tak hebké, měkké, slabé, úžasně pozemsky slabé, vždyť musel dávat pozor, aby netiskl moc, on musel dávat pozor, ne někdo na něj – tak vstřícná hromádka potěšení, dychtivě přijímající jeho pozornosti – když se do ní zabořil a její vzdechy mu projely páteří až do pat u nohou – vydal ze sebe všechno, naplnil ji až po okraj, tu krásnou ženu ve svém náručí.

Bylo toho tolik, co ze sebe potřeboval dostat ven, že asi nebylo divu, že potom usnula vyčerpáním; on sám si připadal slabý a rozechvělý, a bylo to příjemné a mámivě ospalé, očišťující.

Raději vstal dřív, než opravdu usne. Rád by jí něco nechal – byla báječná – ale neměl nic, tak jen na papír napsal pár slov opěvujících její krásu. V nejhorším jí to někdo přeloží. Pečlivě ji přikryl, aby se neprobudila příliš brzy a nezačala ho nahánět, a nepatrným dotykem pohladil usmívající se rty.

Za chvíli už byl venku. Ve vzduchu byl cítit sníh, vzduch byl mrazivý a obloha hnědá, z mohutné masy hory tyčící se podél cesty čišel chlad. Tony ho ale necítil, bylo mu dobře, připadal si tak skvěle jako dávno ne. Kráčel temnou nocí s pocitem, že se ani nedotýká země, jen se nad sebou pobaveně ušklíbnul, když si uvědomil, že se stále usmívá. Teď už si byl jist, že není na Lokim závislý; ne že by si před tím byl, samozřejmě, to jen...

Ale teď věděl, že je to stále on. Dobrý pocit. Neklid posledních dní mu náhle přišel směšný a trochu hloupý, a hodně zbytečný – vždyť jak málo stačí – a jako by přímo slyšel uvnitř sebe cvakání převodů seřizujících se do nového nastavení.

Bylo tolik věcí, na které se chystal, až bude mít jednou chvíli času! Tak teď přesně přišla ta chvíle. Zapomene na hektičnost svého obvyklého dne. Bude obskakovat Lokiho, probírat se resty nedopsaných odborných článků, pracovat na své fyzičce, a být milý k Sygin, která chudák k tomu celému přišla jak slepý k houslím a ke které oba byli dost trapně nepříjemní. Prostý, pěkný rozvrh na dovolenou.

Už na schodech našlapoval zlehka, a do pokoje vklouznul jako myška. Byla tu úplná tma, a vzhledem k absenci pouličního osvětlení a zataženou oblohu bylo okno jen dalším černým obdélníkem v černotě. Stáhl si mikinu a odhodil ji do kouta. Kruh na jeho hrudi stačil, aby dobře rozeznával obrysy, a po chvíli se i dobře rozkoukal.

Loki ležel na lůžku, na zádech a s rukama složenýma na hrudi – trochu děsivé, popravdě – s očima zavřenýma, dokonale nehybný. Až zblízka bylo patrné, že hruď se mu stále zvedá velice pomalými nádechy. Tony se lehce dotkl jeho paže. Byla chladná, a tak se natáhl pro přikrývku na své posteli a přikryl ho i tou.

Sygin pak seděla vedle na zemi, opřená o postel, hlavu složenou na rukou a zřejmě spala. Napřed ji zkusil probudit, ale byla tak mátožná a prochladlá, že zřejmě vůbec nevnímala, co se děje. Nakonec ji zvedl do náručí a odnesl do její postele. Byla tak vláčná, že to vypadalo víc jako bezvědomí, než jako spánek – zřejmě to přehnala a vyčerpala se příliš, nikdy si nebyl úplně jistý, jak moc osobní záležitost je asgardské léčení – ale těžko jí mohl v téhle chvíli pomoct nějak víc. Jenom ji položil, stáhl boty, přikryl peřinou i dekou a přes nohy přihodil teplou bundu, a v jakémsi náhlém impulzu, místo aby odešel, se usadil vedle ní.

"Ach, Sygin," řekl sotva slyšitelně. "Sygin, má milá Sygin." Její samotná existence, snaha, kterou projevovala, neochvějná zdvořilost, celé její já, mu nyní připadalo podivuhodné a trochu dojemné. Cítil se být součástí nějakého většího příběhu, příběhu plného vznešených bytostí a světoborných plánů – a někde uvnitř se jízlivě posmíval sám sobě za to, jak dokonale jiný dokáže být, když si dost účinně pročistí hlavu a v žilách mu koluje dostatečné množství alkoholu.

Pootevřela oči. "Anthony," zamumlala nezřetelně. "Bolí mě hlava..."

Položil jí ruku na čelo. "Jak ti můžu pomoct?"

"To přejde," hlesla. "Jen se musím... vyspat... prosím tě, umyj ze sebe pach té ženy, Loki pouze spí, není v bezvědomí..."

Strnul. Rozlítaný balónek právě narazil na strop, a ten strop se ježil ostny. Ledová sprcha nemohla být účinnější. Ani pořádná facka. Dokonce, ke své nelibosti, rázem skoro vystřízlivěl.

"Řekneš mu to," konstatoval. Nechtěl se ptát, nechtěl, aby nad ním měla navrch zjištěným tajemstvím. Jenže – nešlo to nechat být. Z drobné kratochvíle se rázem stal problém; asi. Tony nikdy neměl v úmyslu zjišťovat, jak se Loki staví k takovým věcem. Byl si jist, že ten postoj bude dost vyhraněný a jednoznačný, ale vůbec nedokázal odhadnout kterým směrem.

"Já?!" loupla po něm okem. "Ani zdání."

Znělo to dokonale upřímně, nebyla v tom stopa váhání. Dalo se jí věřit? Vylepšila by si své postavení nebo zhoršila, kdyby mu to řekla?

Bylo skutečně skoro vtipné, tak trochu absurdně neradostně vtipné, že sotva udělal něco, co ho s Lokiho současnými eskapádami dokonale srovnalo, byla to i věc, se kterou se mu rozhodně nehodlal svěřovat.

"Uvědomujete si, pane, že i vy máte nějaké svědomí?" promluvil Jarvis ve chvíli, kdy Tony stál ve sprše s namydlenou hlavou. Málem ho z toho kleplo.

"Krucinál!" zaklel. "Tohle mi nedělej. Proboha." Opřel se o zeď a chvíli jen zhluboka dýchal. Jenom dokud mu šampón nestekl do očí; z jadrným zaklením honem strčil obličej pod vodu a zuřivě ho splachoval pryč.

"Omlouvám se," řekl Jarvis bez stopy upřímnosti. "Jen podotýkám, že jste teď mnohem ochotnější spolupracovat na Lokiho uzdravení díky tomu, že máte špatné svědomí."

"A říkáš mi to jako proč?" odsekl Tony a s lítostí musel konstatovat, že zbytky alkoholu právě mizí v odtokovém žlábku. To leknutí ho definitivně vystřízlivělo.

"Měl byste zvážit možnost, že byste se příště choval vstřícněji i bez podobných eskapád," pravil Jarvis.

"Ty máš být na mé straně, holomku," vypnul Tony vodu a sáhnul po ručníku.

"Já jsem," opáčil Jarvis dotčeně. "Zcela bez jakýchkoli pochybností."

"Jestli, jak říkáš, mám špatné svědomí, nepotřebuji ještě jedno externí. Zalez do své díry!"

"Vlastně jsem vás chtěl upozornit na to, že několik následujících dní budu patrně dostupný jen částečně."

"To já mám dovolenou, ty nemáš nárok." Tony si natáhl tričko, a jenom zatřepal mokrou hlavou. Koupelna byla tak blízko ložnici, že nechtěl riskovat fén.

"Podle předpovědí se během následujících několika dní prudce zhorší počasí. Protože by bylo krajně nerozumné používat váš převaděč, který by bylo možné vysledovat prostředky Shieldu, budete zde odříznut bez internetového, mobilního i televizního signálu."

"Tak tomu říkám konec civilizace. Hele stáhni mi do počítače všechno, co mám označené jako dopsat a jsou u toho víc než tři vykřičníky."

"Jak si přejete, pane."

"Dovolená, Tony, říká se tomu dovolená," mumlal si pro sebe, když zalézal do postele a kradl si od Lokiho zpět svou deku. "Tři ze čtyř tvých psychologů tvrdili, že bys potřeboval vypnout, tak si to konečně vyzkoušíš. Víš, jakou jim tím uděláš radost?"

Usnul hned. Koneckonců, skoro svítalo.

Následující dva dny byly poměrně fádní. Loki spal, Sygin spala, Tony před každým jídlem v zájmu své fyzičky oběhl nejbližší kopec a zbytek času vysedával ve výčepu u oblíbeného okna a psal, až se mu od klávesnice prášilo, s pevným odhodláním oblažit několik odborných časopisů plody svého génia. Zjistil, že je to pro něj takhle příjemnější, než pobývat v přítomnosti těch dvou znepokojivě nehybných asgardských mumií. Občasné vytržení v podobě krátkého hovoru s Maxem a Julií, či hostinským, který si říkal Benedikt, nebylo nepříjemné, zvlášť když rychle zjistili, že když si nepřeje být rušen, myslí to vážně. Ti dva beztak potom zmizeli za nějakým svým lezením – říkali něco ve smyslu, že první letošní velká bouře přijde dřív než jindy, a že to tedy chtějí stihnout, dokud mohou.

Druhý den dopoledne dokonce pomáhal nosit zavazadla bavorské partičce, to ze samé radosti, že se jich konečně zbaví. Další várka hostů měla dorazit až za dva dny, takže v penziónu byl mimořádný klid.

Odpoledne se proto pustil do podkladů k získání dalšího doktorátu, protože na zdi ve Stark tower byla ještě jedno či dvě vhodná volná místa, a k představě dovolené taková věc prostě patřila. Dokonce se přistihl při myšlence, že to tu vůbec není tak zlé. Ještě den či dva takového mírumilovného programu by vydržel docela dobře.

No dobře, zalétal by si, až by brečel. Občas sáhnul do kapsy jenom proto, aby se ujistil, že tam ten malý váleček s jedním nenápadným tlačítkem a kontrolkou po straně pořád má. Mohl si svůj ironmanský oblek přivolat kdykoli, i když s veškerým inkognitem by byl samozřejmě okamžitě konec. Občas si představoval, jak ho v Shieldu hledají a lámou si hlavinky, kam zmizel. Představa, jak Fury číhá po jakéholi typické starkovské aktivitě a skřípe zuby nad skutečností, že je Tony před ním dokáže dokonale skrýt - a že Furyho především vůbec nenapadne, že Tony prostě nedělá nic - ho docela bavila. Protože sledoval burzu, věděl, že akcie firmy se drží dobře a jeho zmizení nebylo nijak veřejně komentováno; být znám jako výstředník teď přišlo vhod. Vlastně šlo všechno tak dobře, jak jen bylo možné - vážně štěstí, že nebyl pověrčivý.

Třetího dne ráno konečně vstala Sygin, zelená a rozklepaná, ze schodů a do schodů jí musel pomáhat, a když usedla ke snídani, předvedla apetit přímo thorovský. Nezřetelně mumlala něco o neschopnosti kontrolovat tok životní síly a zase brzy zapadla. Lehce se mu ulevilo, že se nerozhodla ve své posteli zhynout hlady. Špatně by se to vysvětlovalo.

Odpoledne konečně přišla kýžená bouře. Tony neměl úplně představu, co čekat od údajně zhoršeného počasí, takže teď jen ze svého okna fascinovaně pozoroval blížící se temnou masu mraků. Bylo to, jako by nějaká obluda požírala svět, protože něco tak hutného, temného a rozloženého od obzoru k obzoru přeci nemohly být pouhé sražené vodní páry. O to podivuhodněji pak působilo pár paprsků světla pronikajících do poslední chvíle úzkou škvírou mezi mraky a horou, rozsvěcující trávu a stromy do zlatavých jiskřivých odstínů.

"Je to krása, pořád ještě," vyhlédl Benedikt krátce z okna, když si všiml, že se Tony nemůže odtrhnout. Zdálo se, že vidinou potíží celý ožil. "Vy jste tu všichni, řekl bych, pěkně pod střechou?" přeptal se, a když mu to Tony odsouhlasil, pelášil dál. Svým několika zbylým hostům ve třech či čtyřech jazycích nakázal, aby šli uzavřít okenice a přeparkovat auta pod přístřešky. S náramnou důkladností potom všechny vyzpovídal ohledně pohybu všech jejich společníků; brzy se zjistilo, že Max a Julie se dosud nevrátili. Jejich mobily byly nedostupné.

Jeden ze spřátelené horolezecké partičky okamžitě obsadil telefon a začal obvolávat všechny okolní ubytovny, a také horskou službu. Nikdo o nich nevěděl a znepokojení ve tvářích všech okolo pomalu Tonyho začalo rušit při práci. Těžko se věnovat teraherzovým obvodům a jejich aplikaci v oblasti submilimetrových vln - zkrátka další převratné technologii mávající světu na pozdrav - když se tu odehrávalo drama v přímém přenosu. Dokonce pocítil mírné obavy.

"Je to opravdu takový problém?" zastavil jednu z dívek, když procházela kolem něj. "No tak zmoknou – slanit mohou i v dešti. Zkušeností mají dost."

"Oni jdou na stěnu, dva dny nahoru, jeden dolů," řekla, co už věděl, krapet chudou angličtinou. "Když bouřka, oni nemůžou hýbat z místa. Jsou zde nebezpečné padající kameny a zima také, hodně převisů. Zásob mají málo, když visí dlouho, hrozí dehydratace. Veliké nebezpečí. Jestli nestihnou vrátit, oni umřou." Kousla se do rtů. "Nebude první náhrobek pod tou skálou. Těžká cesta, moc těžká."

Dobrá. Tak i on se začal cítit znepokojeně. "Proč tam horská služba nepošle vrtulník?"

"Už pozdě," řekla dívka a jako v odpověď jejím slovům rozčísl temnou oblohu blesk a zahřmělo tak silně, že mu na chvíli zalehlo v uších a neslyšel vůbec nic. Bouře dorazila k nim, a stála za to. Ohýbala stromy v prudkém větru, skrápěla hory pod sebou směsí deště, sněhu a krup, navzdory denní hodině se snesla tma jako v noci. Bylo by to úžasné a působivé a svým způsobem nekonečně krásné – zpoza okna rozhodně - kdyby si příliš živě nedovedl představit dvě postavy, zachumlané v bundách a tisknoucí se k sobě na skalním ostrohu, promočené a promrzlé, očekávající každou chvíli konec.

"Ksakru," zamumlal si, "ksakru, ksakru... Loki?!"

Myšlenky se rázem přehouply na jinou kolej. Loki prošel dveřmi a krátce se rozhlédl po místnosti, než přistoupil ke stolu a zlehka se usadil naproti Tonymu. Byl oblečený tak moc elegantně, jak to jenom šlo, aby nebudil pozornost, a Tony se musel v duchu smát, jak asi musel trpět, když se do toho plebejského, a málem sportovně působícího šatu oblékal. Když mu Tony to oblečení vybíral, místo do obvyklé zelené ho vyladil do modré, a musel se v duchu pochválit, že odstíny trefil skutečně dobře. Loki ostatně vypadal celkově skvěle. Vzpřímený, místo té strašlivé bledosti poslední doby mu světlou kůží prosvítala jakási vnitřní síla, skoro hmatatelná. Ano, jinak se to nazvat nedalo. Vypadal zdravě. Nepatrný úsměv a náramně spokojený svit očí.

"Rád vidím, že je vám lépe, pane," přihnal se Benedikt. "Vidím to na pořádný oběd?"

"Vskutku," pravil Loki a zřejmě ho vidina jídla uchvátila natolik, že se na chvíli mimoděk vrátil k asgardskému stylu. "Přines krmi pro tři muže, protože přesně po tom moje tělo touží."

"Jak si přejete!" Skoro vypadal, že je rád, že se může soustředit na vaření, a ochotně zmizel v kuchyni.

"Loki!" přivítal ho Tony a zaklapl notebook. "Vítej mezi živými. Jak moc jsi v pořádku?"

"Jsem," pousmál se Loki. "Dokud nebudu muset skály lámat, nepoznáš rozdíl – a nejspíš ani potom ne." S očima upřenýma do jeho dodal: "Je půl páté."

Tony se zasmál. "Tak to je prostě skvělé, úplně a bezvýhradně." Bylo. Z Lokiho sálala tak hmatatelná spokojenost, že si vůbec nedokázal představit, jak se mohl kdy obávat toho, že se dá dohromady. "Ostatně máš čas si na ten pocit znovu zvyknout. Ta bouřka nás tu chvíli zdrží."

"Dobrá." S uspokojením pohlédl na polévku, která před něj právě briskně přistála. "Vím přesně, co s volným časem."

Tony se spokojeně zašklebil, když slyšel tuhle svoji vlastní frázi z Lokiho úst.

"Můžeš mi zatím říci, kde jsme," vyzval ho Loki. Tonyho obočí vylétlo vzhůru.

"V Rakouských Alpách, ty asgardký mimoni," sdělil mu. "Chápu, že jsem ti to říkal asi jenom pětkrát, a nejmíň třikrát jsi usnul v půlce věty, ale vážně jsem věřil, že ti něco utkvělo!"

"To je někde u New Yorku?"

"Ehm... V Evropě. Evropa je takový výběžek Asie -"

Loki pokýval hlavou. "Dobrá, nebudu pokoušet tvou trpělivost. Vím přesně, kde jsme. Nepotřebuju hodiny a nepotřebuji mapy." Trochu se ušklíbil. "Tos nevěděl?"

"Zajímavé, že jak došlo na plenění ledničky, souřadnice mých porcí sis pletl zcela spolehlivě."

"Patrně mi její kovové tělo mátlo vidění." Loki se vůbec nesnažil vypadat provinile. "Jaký jsi měl plán?"

Tony se raději rozhodl na ten minulý čas nereagovat. "Ještě čtyři pět dní tady, a potom se pohnout zase dál. Jsme teď momentálně v módu skryj se a nic nepodnikej, alespoň dokud se s tebou nedomluvím, jak reálné je nebezpečí z Asgardu, a jak moc má smysl zjišťovat, co má v plánu Shield. Musíme toho probrat víc, možnosti a varianty..."

"To uděláme," ujistil ho Loki. "Jsem skutečně plně bojeschopný a nemyslím, že budu mít chuť se skrývat."

"A Sygin? Nerad bych místo jedné mumie sebou tahal druhou."

"Nejpozději zítra bude v pořádku," odmítl Loki takovou představu. "Nezvládla dobře přímé předávání sil a příliš se vyčerpala. Nic vážného. Musí se ještě hodně učit." Poslední slova řekl s takovým despektem, že se Tony málem přistihl, že se jí chce začít zastávat.

"Uf," vypustil Tony vzduch z plic a opřel se do své židle. "Budu si muset chvíli zvykat, že jsi zase co k čemu."

Loki se ušklíbl. "Hodlám ti to dokázat mnohými způsoby."

Příjemné zatetelení, které Tonymu při těch slovech proběhlo celým tělem, bylo více než výmluvné.

Televize v druhém koutě místnosti, bez zvuku puštěná na zprávách, náhle zablikala a naskočilo zrnění. Tony sáhl do kapsy pro mobil.

"Tady taky bez signálu," konstatoval. Takže se určitě přerušil i internet a Jarvis byl tím pádem taky pryč, jeho satelitní signál tu nebyl o mnoho silnější a stěží se dalo předpokládat, že se udržel. Jeho osekanou verzi, jakou měl k dispozici bez spojení s centrálním mozkem a sítí, používat nehodlal, to byla vážně zoufalost vhodná leda k otvírání dveří. Pokud by tu vůbec měli dveře se systémem složitějším než koule a klika.

"Vrtulník ještě vylétl," zastavila se u jejich stolu ta dívka, co měla takovou péči o Maxe a Julii. Lokiho pozdravila zdvořilým pokývnutím, ale hned se zase otočila na Tonyho. "Možná je zahlédli, ale není tu jistota a nemohli dostat blízko. Málem nestačili přistát zpátky..."  Zamávala mobilem. "To poslední zprávy. Asi už vy víte." Sklesle se vrátila za svými přáteli.

Loki tázavě pozdvihl obočí.

"Max a Julie," řekl Tony nevesele. "Možná si je vybavuješ, když jsme přijeli."

"Tvoji přátelé?" řekl Loki s určitým pochopením.

"To jsou silná slova," uhnul Tony pohledem. Nechtěl počítat za přítele někoho, komu by patrně šel za pár dní na pohřeb. Žaludek se mu sevřel. Ve skutečnosti si dost považoval toho, jak bezvýhradně ho přijali, ačkoli netušili, co je zač. Bylo to pro něj něco nového a nezvyklého. Kdyby byl ochoten připustit takové věci, řekl by, že si je oblíbil; byli ve správém čase na správném místě a přesně takoví, jaké je potřeboval.

Zajel rukou do kapsy a sevřel jistý drobný kousek kovu, který neustále nosil sebou. Mohl si přivolat oblek. Možná. Možná byl signál dost silný, aby pronikl i bouří, a byl rozpoznán; teoreticky měl Jarvis provést analýzu a pak aktivovat nejbližší brnění, které by přilétlo na udané místo.

Loki jako by mu četl myšlenky. "Nedělej to," naklonil se rychle kupředu. "Ta bouře je příliš silná. Bylo by to nebezpečné i pro tebe."

"To brnění pár poryvů větru snadno vykompenzuje," zavrtěl Tony prudce hlavou. Pohlédl k oknu. Přes poryvy deště nebylo vidět vůbec nic, ani rozeznat denní dobu. "Tohle přeci nemohou do zítra zvládnout."

"Do zítra?" Loki zavrtěl hlavou. "Tak brzy taková bouře neskončí. Dva, možná tři dny."

Tony vstal. "Zkusím to."

Loki ho chytil za zápěstí pohybem rychlým jako blesk. "Nedělej to. Nic jim nedlužíš."

"Jsem Iron Man," zasyčel Tony tiše. "Nezachraňuju lidi, protože si to zaslouží. Dělám to proto, že je to správné."

Loki na něj tiše hleděl. Ale naštěstí se neušklíbl, ani nic sarkastického neodsekl. Tony tak dostal šanci zase rychle vychladnout.

"Dobře, nebudeme se dohadovat, proč to dělám. Takové věci prostě... dělám. V tomhle počasí mě nikdo neuvidí, jen je snesu dolů a zdekuju se, oblek uklidím někam do díry. Nikdo na nás nepřijde."

"Můžeš požádat mě," řekl Loki.

"To v žádném případě!" málem vybuchl Tony. Pracně tišil hlas, když viděl, jak se k němu od vedlejších stolů obracejí ustarané tváře. "Právě jsi vylezl z postele," řekl prudce, ale polohlasem, "ani pořádně nevíš, jak jsi na tom."

"To můj bratr je bohem bouří," řekl Loki povzneseně. "Stěží mě zastaví pár blesků a trocha vody. Avšak, Anthony – tahle debata nedává smysl. Ty si teď svůj oblek stejně nezavoláš."

Tony hmátl do kapsy a vyndal vysílačku. Loki měl pravdu – kontrolka svítila červeně. "Ksakru," řekl zase jednou.

"Takže nepožádáš?" přeptal se Loki.

Tony se trochu netrpělivě zamračil. Neměl teď náladu pátrat po kulturním kontextu Lokiho slov, i když si očividně nerozumněli, potřeboval se zamyslet nad tím, jak zesílit signál svého lokátoru. A samozřejmě především neměl v úmyslu Lokiho posílat ven. "Ne," odsekl.

Loki jen pokrčil rameny a vstal. Zmizel za dveřmi dřív, než Tony stačil cokoli říct. Své ksakru tentokrát jen procedil mezi zuby - musí ten chlap být tak urážlivý?! Nebo co to mělo být? Vyběhl hned za ním, ale Loki už byl pryč – stačilo pár kroků, aby se ztratil v bouři – a Tony jenom za těch pár chvil, kdy se snažil alespoň odhadnout směr, kterým mohl zmizet, úplně promokl.

S vědomím, že ještě bude litovat všeho, do čeho se teď pustí, se vrhl ke schodům a vyběhl po nich nahoru k pokoji. Právě nastal vhodný okamžik k vyzkoušení těch několika nenápadných technických hraček, co čekaly v tašce pod postelí. Neměl v plánu nechat Lokiho někde venku utopit. Raději si ho zaškrtí sám.









Žádné komentáře:

Okomentovat