S whisky v ruce se Starkovi přemýšlelo lépe než bez ní, a ne
málo dělal ten příjemný zvuk ledu ve sklenici. Ale ani druhá skutečně
nepomohla: byl vyděšený, a čím více uvažoval nad možnými souvislostmi, tím víc.
Nechtěl, aby šli se Shieldem proti sobě. Bylo tam pár lidí, kterých si docela
považoval a zbytek minimálně mírně uznával a rozhodně jich řadu osobně znal:
ale Loki, pokud byl přinucený se začít bránit, se měnil v naprosto nemilosrdný
a nezastavitelný stroj na zabíjení. V každém případě se to celé musel pokusit
vymyslet tak, aby se vyhnuli jakýmkoli střetům nebo situacím, kdy by si Loki
připadal zahnaný do kouta. A vůbec, Shield dělal svou práci poměrně dobře, v
rámci možností. Byl nesmysl bojovat proti němu, protože tím leda pomáhali těm
skutečně špatným týpkům.
Jasně mu vycházelo, že se musel držet u Lokiho nejen proto,
aby ochránil jeho, ale také aby ochránil své přátele proti němu. Báječná
situace! Nastalo přesně to, co nechtěl. Jeden z velkých důvodů, proč se kdysi
tak bránil myšlence, že by s Lokim skončili spolu; jenže tyhle hypotetické
praktické věci měly jen pramalý vliv na emocionální stránku, která tu
momentálně vítězila na plné čáře. Přes jistou lítost, že je konec jejich
idylickému ospalému soužití ve vile nad mořem, byl vnitřně zcela odhodlaný stát
na Lokiho straně. Nejvíc ho ve skutečnosti deptalo vědomí, že je nárazníkem
uprostřed – což by samo o sobě nevadilo, jednak bylo zcela v pořádku být ve
středu dění, jednak se vyžíval v řešení problémů – jenže byl bohužel nárazníkem
zcela bezmocným, neschopným ovlivnit postoj či konání jedné či druhé stany.
Furyho už nejspíš jeho nikoli-šéfové zahnali do kouta. A Loki byl možná částečně bezmocný a potřeboval Tonyho pomoc,
ale valné iluze si o svém vlivu Tony nedělal; byl neřízenou a nevyzpytatelnou
střelou, což bylo možná přitažlivé jako intelektuální cvičení, ale už méně,
když mělo dojít ke konfliktu. Tony frustrovaně vydechl. Velmi toužil z tohohle
vlaku vystoupit. Být ve vleku událostí, odkázaný k pasivitě – to mu vážně
nesedělo.
Po malém zaváhání druhým panákem skončil a láhev schoval z
dohledu. Nikde sice nebylo psáno, že k nějakému střetu skutečně dojde... ale
pokud Fury došel tak daleko, aby je nepokrytě a na plná ústa varoval - tak by
měl ve skutečnosti dávno balit a možná nechat klíče v nastartovaném autě, ne se
tiše opíjet a ztrácet čas sebelítostí.
"Pane, předpokládám, že chcete vybraná data převést do
cloudu?” řekla Undisa.
"Konečně jste pochopila pojem cloud,” ozval se radostně
Jarvis.
"Jarvisi, rozběhni mód Armagedon, seznam Undisu s tím,
co to znamená, a zahrň do něho i Lokiho data. Je jejich objem takový, abychom
museli uvažovat o relevanci?”
"Ne, pane.”
"Dobrá, pusťte se do toho a nechte mě přemýšlet.”
Skrýt se přes Shieldem ve skutečnosti nebylo nemožné, pokud
si byl člověk vědom mechanismů, které využívali k vyhledávání. Chtělo si to jen
vybrat takový kousek světa, aby nebyl otravně zaostalý, ale zároveň aby na
každém rohu nevisela kamera, a nejlépe nějaký, aby ho na ulici nepoznalo každé
malé dítě. Pak také bylo potřeba se tam dostatečně nenápadně přesunout a
dokázat nevzbudit pozornost. Maličkosti.
Když potom šel v noci spát, ačkoli se plížil potichu, Loki
se jako vždycky napůl probudil a objal ho. Spali v té nemožné poloze,
teoreticky zcela nepoužitelné, zamotaní jeden do druhého, každou noc. Tony se
díky tomu konečně vyspal, protože od návratu z Asgardu jeho mozek během spánku
generoval nesmírné množství obrazů z bitvy se Zhoubníky; potoky krve, pyramidy
mrtvol, mrtvý Loki - nic z toho nebyla nadsázka a vše se mu promítalo v živých
barvách a s realistickým zvukovým doprovodem. Mít společnost, která se nad tím
nijak nepozastavovala, mělo tudíž něco do sebe. Loki navíc nějak dokázal, i
když byl za běžných okolností těžký jako cent (zcela nepřiměřeně své štíhlé
konstituci), že jeho paže byla jako pírko i za nejhlubšího spánku. Bonusem
navíc byla skutečnost, že dýchal prakticky neslyšně, což při kombinaci s
faktem, že jeho kůže byla o chlup chladnější, než bylo obecně přijatým
pozemským zvykem, Stark usoudil, že bude lepší nezkoumat, jestli náhodou nemá v
posteli robota dokonale přizpůsobeného svým vlastním potřebám.
Tentokrát se v noci probudil zpocený hrůzou proto, že
fantazie místo mrtvých těl bledých mimozemšťanů rozhodila v krvi Bruceho,
Natashu, Clinta... Furyho, Rogera... přihodila i agenty, kteří neměli s
Avengers nic společného... a pár civilistů. Jatka na pozemský způsob, a on,
Tony Stark, opodál a s prázdnýma rukama.
Loki zamumlal něco uklidňujícího a když se Tony nedokázal
přestat chvět, lapený v tom obrazu zkázy, začal mu přejíždět rukama po zádech,
po ramenou, ve vlasech... Tony tomu říkal masáž, byla to spíš pohlazení, a
zpravidla zabírala spolehlivě.
"Co tíží tvou mysl, Anthony?” zeptal se po chvíli tiše.
"Nechci, abys je zabil.”
"Mluvíš o Avengers?” Na kůži ho zašimral nehlasný
vzdech. "Vím, že ti na nich záleží. Jejich smrt bude... má úplně poslední
volba. Jenom tehdy, pokud by přišli zabít oni mě.”
"Dobře.” Díky.
Vážně to nebylo špatné slyšet.
Usnuli; Tonyho probudilo, až když se Loki náhle prudce
nadzdvihl, a zároveň ho oslnilo světlo. Zaslechl kroky - cizí kroky - a sám se
vymrštil, aby Lokiho ukryl za svými zády, pevně přesvědčený, že on není tím, po
kom jdou. Vzhledem k tomu, že Loki se pokusil udělat to samé, skončilo to tak,
že oba spadli krajně nedůstojným způsobem z postele zamotaní do přikrývky.
Zahlcení světlem pak zamžourali na postavu stojící ve dveřích jako dvě čerstvě
vyorané myši.
"Snad neruším, pánové?” řekla Natasha. "Ach, dva
krásní nazí chlapi v posteli a já nemám čas se přidat. Smůla.”
"Mám to brát jako příslib do budoucna?” zeptal se Tony,
protože byly věci, na které automaticky reagoval i vytržený z hlubokého spánku
a napůl mimo. Protože Natasha nevypadala, že by se chtěla otočit, aby se mohl
obléct, aktivoval na sobě asgardské oblečení. Ne, nikdy se ho nevzdal a ani to
neměl v plánu, skutečně bylo tak moc praktické, že ani nemusel hledat výmluvy.
Třeba teď. Cítil, že Loki udělal to samé, a Natasha se zatvářila zklamaně.
"Ani trochu té radosti mi nedopřejete.”
"Co tu děláš?” zeptal se Tony a konečně se oba zvedli
ze země. "Jarvisi?”
"Promiňte,” řekl Jarvis zahanbeně. "Asi jsem včas
nezaznamenal změnu přístupu.”
"Přišla jsem zatknout Lokiho,” řekla. "Události se
pohnuly rychleji, než jsme očekávali.” Vytáhla z pouzdra pistoli a opatrně ji
položila na zem. "Já sama. Mám ji dobře vyladěnou, opovaž se mi s ní
házet.” Pohlédla na sebe a roztrhla si na dvou či třech místech bundu.
"Nebo jsi to vážně nevěděl? Zvláštní, vsadila bych se, že tě Fury varuje
předem. Neměl z toho vůbec radost.” Trochu si pocuchala vlasy. "Utíkejte
rychle a daleko, chlapci, v plánu je odklidit milého asgarďana hluboko do
nejtemnějších sklepení, zahodit klíč a zapomenout na jeho existenci. Tak. Máte
pouta?”
Podle toho, jak se na ně podívala, oba vypadali stejně
nechápavě.
"Snad mi alespoň vyrobíte nějaké alibi, ne? A pospěšte
si, posily tu budou zhruba za patnáct minut, ať stačíte zmizet z dohledu. To
bylo ode mě vážně nezodpovědné, pouštět se do akce sama, taková klika, že jste
mě jenom svázali. Budou alespoň chlupatá a růžová?”
Tony si zamnul čelo. "Kdo, proboha?”
"Ta pouta,” řekla Natasha bezelstně. "Podle toho,
jak koukáš, jste na vybavení ložnice ještě moc nezapracovali.”
"Upřímně doufám, že se mi tuhle konverzaci někdy povede
zapomenout,” řekl Tony. "Jarvisi, jak jsi pokročil s Armagedonem?”
"Hotovo, pane.”
"Dobře, spusť poslední fázi.”
Přistoupil Loki s prostěradlem natrhaným na dlouhé pruhy a
během velmi krátké chvíle vyrobil z Natashy úhledný balíček.
"Quinjet je nastartovaný a vypnula jsem sledování,”
řekla Natasha. Tony se usmál.
"Nemyslíš to vážně, že ne. Mám vlastní prostředky.”
Pokrčila rameny. "Nemysli si, že mám z tohohle škraloupu
ve svém profilu radost. Příště to bude naostro.” Tony ji popadl za hlavu a dal
jí pusu na čelo, což byla věc, které by se nikdy neodvážil, pokud by měla volné
ruce.
"Moc milá holka.”
"Za svou dobrotu se tu dočkám samých urážek. Ach, právě
se mi začalo chtít...”
"Posily tu budou coby dup,” ujistil ji Tony. "Pa,
kotě. Pošleme ti pohlednici.”
O tři minuty později seděli v nejméně zajímavém autě, které
Tonymu stálo v garáži, navíc opatřeném falešným číslem, a uháněli po dálnici
směrem na sever, zatímco Jarvis navigoval prázdný - a snadno vysledovatelný -
vrtulník východně, a dva prázdné obleky vyrazily - "omylem” zahlédnuté
radary - po vlastní trase na jih. Loki dle očekávání brzy zavřel oči a Tony pak
řídil několik hodin temnou nocí a snažil nepropadat cholerickým výlevům kvůli
absurdně nízké rychlosti, kterou musel v zájmu nenápadnosti dodržovat. Spočítat
si, kolikrát by za tu dobu stačil oblétnout celou zeměkouli, mu nezabralo ani
tři minuty. Tím zábava skončila a přemýšlel už jenom nad variantami jejich
situace.
Naštěstí byl dost paranoidní, aby se už dávno připravil
přesně na tu možnost, která právě nastala: zcela zmizet z očí. Program
Armagedon znamenal, že Jarvis znepřístupnil veškerá určená data každému, kdo by
se dostal do domu, a převedl je na síťová úložiště, aby k nim měl Stark přístup
z jakéhokoli počítače - pokud věděl co hledat a jaký je postup. To mu
teoreticky dávalo přístup k informacím a možnost pokračovat v práci kdekoli, i
když s horšími technickými prostředky. Dále se převedly různé sumy peněz, ne
nápadně vysoké, ale rozhodně umožňující běžné fungování, na účty nijak
nespojené se Stark Industry. Jeho obleky se postupně doslova rozprchly po světě
a byly naprogramovány k autodestrukci, pokud by se je pokusil využít někdo
neoprávněně. V platnost vstoupila řada plných mocí, které opravňovaly různé
lidi k úkonům, které zajistily chod závislých firem i probíhajících transakcí.
Technicky byl Stark připravený dobře, věnoval tomu už před
nějakým časem několik hodin pilné práce a byl si skoro jist, že nepominul nic
důležitého. Být připravený psychicky, to byla jiná. Právě se z vládce mocného
impéria stal anonymním zoufalcem na útěku, a sebou měl místo odjištěné bomby
něco ještě mnohem méně vyzpytatelného.
Skok z vyhřáté postele za volant byl příliš rychlý a dosud
slabý Loki byl možná zábavný v obýváku pod dekou a sžíravě komentující
televizní seriály, ale ne podřimující na místě spolujezdce cestou do neznáma.
Zdravý Asgarďan, to byl hyperaktivní aktivista, který spánek prakticky
nepotřeboval. Ale zraněný Asgarďan, to byla Šípková Růženka, kterou bylo naopak
skoro nemožné udržet vzhůru.
"Jarvisi, jak se daří našemu krytí?”
"Dobře, pane. Vrtulník byl zajištěn po dvaceti minutách
letu, obleky dosud unikají, i když jim nedávám mnoho času. Podle mého jsme
zmizeli nepozorovaně.”
"Výborně. Je tu poblíž nějaký motel? Žádné kamery,
Jarvisi.”
"Podle katalogu je dvacet mil před námi rodinný
penzion. Nemají vlastní internetové stránky, ani online registrace, nejsou
připojení do policejní sítě.”
Skoro ho překvapilo, že něco takového ještě v Americe
existuje. Ne že by nedokázal kamery odpojit nebo v běžném systému udělat dost
zmatku: ale zbytečně by ho to stálo čas. Navíc jakýkoli viditelný zásah mohl
upozornit pozorovatele zvenčí, že se něco děje, a to bylo nežádoucí. Shield byl
velice vytrvalý a měl velké zdroje a možnosti - a Tony neměl v plánu spoléhat
na Furyho podporu.
"Vstávej, ať můžeš jít spát,” strčil do Lokiho, když
zaparkoval před vchodem do rozlehlého venkovského domu, který sloužil jako
penzion nepochybně jenom díky tomu, že se děti majitelů domu rozprchly po
Státech a pro osiřelé rodiče byl příliš velký.
"Nespal jsem,” otevřel Loki oči. "Mohu řídit,
jestli je potřeba jet dál.”
"Ne nezbytně. Na letišti musíme být až za několik hodin
a nejsme daleko. Strávit tu půl dne bude akorát.”
Trochu se obával, že na takovém místě jim v noci nikdo
neotevře, ale paní byla sice viditelně probuzená, ale i chvíli před svítáním
ochotná. Bez velkých řečí jim přidělila pokoj, slíbila donést pozdní snídani, a
zase se brzy ztratila z dohledu. Tony byl spokojen. Slyšel sice o takových
věcech, jako že přespat se dá i v autě, ale měl v úmyslu si taková plebejská
řešení nechat pro případ krajní nouze.
Loki se ochotně zabalil do peřiny a tentokrát snad skutečně
usnul. Tohle Tonyho trochu znepokojovalo. Loki se na nic neptal, nezajímal ho
plán, proti ničemu neprotestoval, nezjišťoval, kam jedou. To mu nebylo podobné.
Plán útěku sice nepočítal s nutností být fyzicky dokonale fit, ale ani s
variantou úplné zombie.
Chvíli ještě postával u okna, jako by snad měl šanci
zahlédnout možné pronásledovatele, ale za chvíli adrenalin z jízdy poklesl a
začala ho dohánět únava z probdělé noci. Opřel se o parapet a zahleděl se na
Lokiho. Ve slabém světle noční lampičky ostře vystupoval kontrast jeho tmavých
vlasů, v modrém povlečení vypadal ještě pobledleji než obvykle, pod nadýchanou
duchnou se i jeho vysoká postava ztrácela. Tony si promnul tvář. Znal se příliš
dobře, než aby nevěděl, že ta podivná tíseň na hrudi je zoufalá potřeba se o to
ztracené unavené štěně postarat; ale právě proto že se znal, trochu se děsil
okamžiku, kdy ho přestane všechno to pečování bavit a Lokiho slabost se stane
obtěžující.
Nad tím bylo vážně lepší nepřemýšlet. Koneckonců, sice
riskoval, ale dosud nijak osudově. Pouze provedl opatření k tomu, aby se stal
neviditelným; nebyl dosud psancem, ani na útěku před zákonem. Kdykoli se může vrátit a navázat
tam, kde skončil. Teď a tady by kupříkladu bylo ideální navázat na přerušený
noční odpočinek.
Stál už u postele s peřinou v ruce, když uprostřed pokoje
zazářilo povědomé bílé světlo, které jako by si prorazilo svou vlastní cestu
střechou a patrem nad nimi. V první chvíli měl pocit, že musí mít halucinace.
Ve druhé taky, když místo s jistotou očekávané Thorovy mohutné postavy na místě
stanula mnohem menší a subtilnější. Stála poněkud strnule, s napůl rozpřaženýma
rukama, oči vykulené – dalo se s jistotou říci, že tohle nebyl způsob
cestování, na jaký by byla zvyklá.
"Ach, Anthony... kde je princ Loki?”
"Sygin?" vyrazil ze sebe Stark v naprosté nevíře.
"Co tady děláš?" Byla to ona, bez nejmenších pochyb to byla ona, celá
přesně taková, jakou si ji pamatoval, včetně těch dlouhých šatů, tak
nepatřičných v pokoji plném nábytku z výprodejů, složitě stočených vlasů, měkce
hnědých očí a třpytu zlatavé kůže; opravdovější a přicházející z lepšího světa;
tak moc se na ni snažil nemyslet a vytěsnit ji z hlavy, až náhle skoro
nedokázal pochopit, že ji intenzita jeho snahy nevymazala z vesmíru.
Dívka se ale otázkami všehomíra nezdržovala. Vrhla se k
lůžku a zatřásla Lokim. "Probuďte se, můj pane,” řekla naléhavě, a když to
nepomohlo, zatřepala jím ještě důkladněji. "Loki, probuďte se!” Nadzvedl
hlavu a kupodivu ani nevypadal překvapeně, jen poněkud rozostřeně. "Musíte
nás skrýt očím, hned, všechny,” vyslovila důrazně.
"Dobře,” zamumlal, otočil se zády, přitáhl si peřinu
pod bradu a spal dál.
Sygin vstala a rychle přikročila k dokonale konsternovanému
Starkovi. "Omlouvám se,” poklesla na okamžik na kolena tak prudce, až to
prkna pod kobercem zaduněla. "Přišla jsem vás varovat. Musíte rychle
pryč.” Ze židle nabrala náruč jeho oblečení a strčila mu ho do rukou.
"Hned."
"No jistě, já vím,” řekl Stark s pocitem, že tohle se
mu nejspíš jenom zdá, "my už jsme na útěku.”
Sygin se zmateně zamračila. "Jak byste mohli? Ódin
vydal nařízení před krátkou chvílí...”
"Ódin?!”
Zazírali na sebe v dokonalém vzájemném nepochopení.
"Teď musíme pryč z tohoto místa, protože Heimdall
nebude tajit, kam mě přenesl, ale už neuvidí, kam odejdeme. Alespoň doufám,”
ohlédla se trochu nejistě k posteli. "Mluvit budeme potom. Rychle!
Prosím!”
"Ženské,” zavrčel Stark a natáhl si hbitě svetr přes
hlavu. "Nesnáším, když mě vyhazují z postele na mráz."
Sygin se ohlédla k oknu. "Venku je teplo a neprší,”
sdělila.
"Loki, vstávej, jedeme dál. Loki!” popleskal ho po
tváři. Odezva byla minimální. "No, ať jsi po něm chtěla cokoli, je pěkně
mimo.”
"Bylo to velké kouzlo," řekla omluvně, "ale
nešlo to jinak."
Společnými silami ho zvedli z postele, každý si přehodil
přes rameno jednu jeho ruku, a táhli ho ven. Svítalo a Stark byl skutečně rád,
že všichni ještě spí, a těžko může být někdo svědkem toho, jak on a mladičká
dívka vlečou vrávorajícího chlapa o hlavu většího než oni sami, a mimochodem
pekelně těžkého, do auta. Padala mu hlava a nohy za sebou víc vlekl, než že by
jim pomáhal, schodů bylo naštěstí jen pár, i tak se na nich málem přizabili, a
v jednu chvíli dostal Lokiho hlavou takovou ránu mezi oči, že mu v nich jen
zajiskřilo.
...on a Sygin si vedou svého Lokiho. Jistě v tom byla nějaká
symbolika, nad kterou se raději nezamýšlel. Určitě bylo lepší vést ho spolu než
se o něj tahat, ale tohle by beztak nebyl rovný boj. Krátce se po ní ohlédl.
Trochu se mračila, ve snaze soustředit se na neskladné břemeno a každý další
krok, její napůl dětská tvář v sobě ještě neměla sebekontrolu dospělé ženy.
Věděl, že bude krásná, už teď by stála za hřích, i když zpravidla dával
přednost zralejším osobnostem. Ale to byla jen taková mimoděčná myšlenka,
automatická reakce na cokoli alespoň přiměřeně vhodného v dohledu. Skutečně
neměl v plánu komplikovat jejich situaci tím, že by třeba jen flirtoval se
Sygin.
Sakra, Sygin. Stačilo na ni pohlédnout a hypotetická srst se
divoce ježila, z hypotetického hrdla se začínalo ozývat temné vrčení,
hypotetické zuby a drápy se jí zaťaly do kůže a kousaly a drásaly. Můj!
Jenže neřekl a neudělal nic. Samozřejmě. Nebyl na to správný
čas ani místo, nejspíš nikdy na něco takového nebude vhodný čas a místo, navíc
bylo vážně hloupost uvažovat, že by mohlo takové mládě ohrožovat jeho vrozený
šarm a všestrannou dokonalost. Až na to, že tahle bitva byla prohraná už dávno,
a on v ní neměl ani poradní hlas.
Společnými silami dostrkali Lokiho až k autu a místo aby ji
strčil rovnou pod kola, ukázal jí, jak se otevírají dveře, a ještě rychle
nastavil vlastní ruku, než se stačila bouchnout do hlavy. Lokiho položili na
zadní sedačky a Tony jen doufal, že nezapadne do prostoru pro nohy. Špatně by
ho odtamtud vypáčili ven.
"Připoutej se.”
"Ale já jsem váš přítel, Anthony! Proč - ”
"Pásy, mluvím o pásech!"
Za chvíli už byli na dálnici. Volant svíral velmi pevně a
přemýšlel, odkdy má vesmír tak pochybný smysl pro humor.
Žádné komentáře:
Okomentovat