Přiznejte, že na mně milujete jen mé zrady

Pamatujete tu scénu z Avengers? Tu, kde Loki, zavřený v cele, hovoří s Natashou? ... tak k té nikdy nedošlo, protože Shield se vydal trochu jinou cestou. V hlavní roli Loki, Natasha a jeden (ne)splněný rozkaz. (15+)
"Ale čekal jste, že přijdu."
"Později. Po všech mučeních, které je Fury schopen vymyslet, byste přišla jako přítel, jako útěcha. A já bych spolupracoval."

"Pane, já s tím nesouhlasím.”

"Takové máte rozkazy, agentko.”

Natasha vstala a zvolna přešla k obrazovce, která setrvale přenášela obraz z Lokiho cely. Přinesli ho před chvílí; ležel na lůžku se zavřenýma očima a jedna ruka mu bezvládně visela k zemi.

Trochu zavrtěla hlavou. "Neměli bychom to dělat.”

"Je to jediná možnost. Odolal všem výslechovým metodám, nezabraly na něj drogy.”

"Nakonec zaberou.”

"Ale my nemáme dost času!” Fury zřídkakdy zvyšoval hlas, ale když se tak stalo, duněl mezi kovovými stěnami jako zvon. "Ukradl teserakt, má Selviga. Má Clinta, Natasho. Musíme z něj dostat, kde je najdeme!”

"Chci to stejně jako vy,” odpověděla tiše. "Ale jsou metody...”

"Agentko,” zarazil ji Fury pevně. "Máte snad - morální zábrany?”

"Ne!” odpověděla okamžitě. Až příliš rychle. Pohlédla na Furyho. "Jak jste řekl. Rozkazy.”

Mírně přikývl. "Jsem rád, že si rozumíme. Získat z něj odpovědi má tu nejvyšší prioritu.”

Vrátila se pohledem k Lokimu. Otevřel na okamžik oči - vyhaslý, matný pohled - ale k tomu, aby skutečně nabyl vědomí, měl daleko. V laboratoři museli mít zase jednou svůj den...

Rozhodla se.

Natasha znala základnu dokonale a věděla, že bude potřebovat každý kousek těch znalostí. Měla jen jednu šanci a žádný prostor na chyby. Načasování muselo být perfektní - a tady byla zásadní slabina jejího plánu.

Přitiskla se ke zdi a pohlédla na hodinky. Teď. Prošel strážný, slabé pípnutí oznámilo, že si na stanovišti označil svůj čip. Vyběhla. Teď. Právě teď se spustila na počítači předem nahraná smyčka, která by měla odolat všem, kdo se podívají na kamery, minimálně sedm minut a s dostatečnou pravděpodobností rovných deset. Teď. Na panelu u dveří bleskurychle vyťukala sekvenci povelů. Byla to dlouhá řada čísel, ale kus odpoledne věnovala tomu, aby je zvládla i se zavázanýma očima. Dveře se před ní otevřely a za okamžik se již skláněla nad Lokim.

"Prober se,” zatřásla s ním silně, až mu hlava tloukla o tvrdou pelest. "Hej, prober se.” Nijak nepomáhal, když se ho snažila posadit. Vrazila mu pár facek. "Pro-ber-se. Loki. Dostanu tě pryč, ale musíš mi pomoct. Neunesu tě. Dělej. Jsi bůh, tak se předveď!”

Něco z toho mu zřejmě proniklo do hlavy, protože se na ni pokoušel pohlédnout a pohnul rty.

"Výborně. Jdeme. Dostanu tě pryč, ale musíš jít. Snaž se. Bojuj.”

Rozdíl váhy: to byla ta slabina plánu. Byl o kus vyšší, výrazně těžší a zfetovaný tak, že nejspíš nevěděl, ani jak se jmenuje. Ale když ho postavila na nohy, jednu ruku si přehodila přes ramena a druhou ho chytila kolem pasu, pokoušel se spolupracovat.

Šest minut. O veškerou rezervu, kterou měla, přišla už v první fázi.

Neztrácela čas klením, jenom stiskla rty a co možná rychle ho vyvlekla z cely a pak dál chodbou. Se zarputilou odhodlaností ho táhla krok za krokem, a když příliš poklesával v kolenou, třásla s ním a tlumeně ho povzbuzovala. Vnímal ji, nepochybně. Nějakým vzdáleným způsobem zřejmě chápal, co se děje, a cítila kolísavé úsilí, s jakým se snažil soustředit na své kroky.

Dorazili k hangáru. Časový plán byl ve fázi, kterou nenáviděla: musela se spolehnout na štěstí.

Přálo jim i ve chvíli, kdy se těsně vyhnuli procházejícímu vojákovi. Dovlekla Lokiho do quinjetu, bez okolků upustila na zem a vrhla se do pilotního křesla. Až vypukne poplach, vrata hangáru jí zůstanou zavřená přes všechna hesla.

"Dělej, tak dělej...” šeptala, zatímco její drobné ruce létaly po spínačích. Stíhačka byl malý svižný stroj, se kterým si jeden pilot snadno poradil; ale dva by byli lepší.

"Volný koridor,” nahlásila konečně věž znuděně a vrata se začala otvírat. "Moment, máme tu poplach...”

Natasha nečekala. Vykašlala se na veškeré bezpečnostní protokoly a vyrazila prudce vpřed. Ačkoli to za přepážkou nemohla slyšet, skoro vnímala, jak náhlé zrychlení Lokiho bezvládným tělem udeřilo o stěnu. Jen s nepatrnou rezervou protáhla svůj létající stroj zavírajícími se vraty - napůl zázrak, napůl umění - a veškerou komunikaci odbyla ohlášením letového ticha.

Nevěřila, že by na ni stříleli; chvíli bude trvat, než si dají věci do souvislostí, a to už bude i s Lokim daleko.

O dvacet minut později ho přetáhla z dohledatelné stíhačky do malého osobního vrtulníku, zcela anonymního a nenápadného. Za dalších čtyřicet ho uložila do postele a spíš se zhroutila než usedla do křesla vedle něj. Venku pomalu svítalo a byla skutečně unavená. Nikdo neměl rád pilotování v noci - zvlášť v takovém terénu, který musela zvládnout - a Lokiho spolupráce byla méně než symbolická. Dopřála si ale jen chvíli. Až se Loki probere, bude dobré mít pár věcí připravených.

Nakonec skutečně usnula v křesle, zabalená do teplé deky. Probudilo ji vyplašené nadechnutí a dutá rána o čelo postele, když do ní nechtě udeřil rukou.

"Kde jsem... kdo?” Pokoušel se vyhrabat do sedu nebo vstát, ale ještě musel být hodně dezorientovaný.

"Loki, jen tiše, neubližte si. To jsem já. Poznáváte mě přeci. Natasha Romanovová.” Mluvila polohlasně, uklidňujícím tónem. Loki znehybněl. Zřejmě ji hned nepoznal - v texaskách a flanelové košili - byť to byla košile lichotící štíhlému pasu a pouzdro s pistolí neodkládala ani doma, takže proměna nebyla zdaleka dokonalá.

"Natasha,” zachraptěl.

"Ano, Natasha.” Počkala si na jakési pochopení v jeho tváři. "Jste v bezpečí. Už žádné výslechy.”

Zvolna se posadil a rozhlédl se. Byli v malé lovecké chatě, srubu se stěnami z borovicové kulatiny, která i po těch letech voněla smůlou; s kamny na dřevo, lůžkem přistrčeným ke stěně a malým stolem se dvěma židlemi. Nic víc se sem už nevešlo - kromě Natashina pohodlného křesla, které vypadalo ve srubu zdaleka nejpoužívanější.

"Bezpečné místo hluboko v lesích,” dodala. "Nikdo o něm neví. Nikdo ho nemůže vysledovat. Jedno z mých útočišť.”

Loki nevypadal, že by přetékal vděkem. "Přivedla jste mě sem, aby...” Náhle pobledl. Nic, co by Natasha nečekala - rychle mu strčila před obličej kbelík, a zatímco Loki usilovně zvracel, sedla si vedle něj a lehce mu přidržovala vlasy. Skoro se pousmála nad tím intimním gestem... které ale nyní těžko mohl ocenit.

"Brzy to bude dobré,” řekla, když ho ukládala zpět do postele a spíš mimoděk mu přejela dlaní po čele. "To všechny ty drogy, co do vás nacpali. Tělo se brání...” Jednu ze židlí použila jako provizorní stolek a přistrčila mu ji k ruce spolu s pořádnou porcí hořkého čaje a miskou dětských sušenek. Loki byl bledý, na čele se mu perlil pot a tmavé kruhy kolem očí zvýrazňovaly jejich nezdravý lesk.

Vstala a on ji chytil za ruku. "Musím to odnést... hned se vrátím.”

Opravdu ji pustil. Ačkoli si pospíšila, když se vrátila, skoro spal.

"Hej,” nadzvedla ho. "Aspoň trochu toho čaje.”

Nebránil se, když mu přidržela hrnek u úst a otírala tvář vlhkým hadříkem. Brzy zjistila, že má jedno rameno hodně citlivé - samozřejmě, že se Fury neomezoval jen na chemické prostředky - a neobratné prsty na pravé ruce, ale vzato kolem a kolem na tom byl mnohem lépe, než by být měl. Nepochybně asgardský tuhý kořínek.

"Proč jsem tady?” pokusil se vyslovit zřetelně. "Postup Shieldu... na vás pomalý?”

"Nejste tu, abych pokračovala tam, kde oni skončili,” řekla a uhnula pohledem. "Přehnali to s vámi. Toho už jsem se nechtěla účastnit.” Loki se zasmál. Nebo spíš se jen pokusil zasmát. Skončilo to lapáním po dechu, záchvatem kašle a dalším dostaveníčkem s plastovým kbelíkem. Pak už byl příliš unavený, než aby pokračovali v řeči. Donutila ho k další troše čaje a nechala spát.

Po dalším probuzení trval na tom, že dojde sám do koupelny. Nakonec ne tak úplně sám, ale pokrok to byl výrazný. Večer už dokázal něco sám sníst a v posteli seděl s vysoko nastlanými polštáři za zády.

"Tak tedy, agentko... proč?” Hlas měl ještě slabý, ale jeho melodie a věčný ironický poloúsměv už byly jeho.

"Jak už jsem vám řekla,” odvětila a pohodlně se usadila ve svém křesle. "Přehnali to a přitom z vás ani nic nedostali. Já pak dostala rozkaz ještě přitvrdit.”

"A na to jste už neměla žaludek,” řekl Loki hlasem, ze kterého přetékalo pochopení.

"To ne. Neměla.”

"Přesto jsme tady.”

"Proto jsme tady,” opravila ho.

"Ale agentko. Já přece vím, kdo jste. Nikdy byste se nepostavila takovým rozkazům, a už vůbec ne kvůli mně - vlastně bych kdykoli uvěřil, že vás musí držet zkrátka - spíš než to, že se postavíte proti vlastním lidem a unesete mne do romantického srubu hluboko v lesích. Vaše něžná gesta, to bylo tak hezké, ale působila by věrohodněji, kdyby jich nebylo tolik. Agentko, Natasho... jsem vděčný za tu chvíli oddechu. Ale jsem stále v pasti... že?”

Natasha ho sledovala těma svýma hlubokýma očima, bez úsměvu, ale přesto s jakousi vlídností. Upila čaj z barevného hrníčku. Nohy stočené pod sebou, pohodlně usazená. "Máte pravdu v tom, že bych se nepozastavila nad užitím tak důrazných metod výslechu, jak jen situace vyžaduje. Neuznávám je ale, pokud očividně nevedou k cíli.”

"Pokračujte," přikývl s úsměvem.

Koutky úst se jí otočily vzhůru. "Já viděla vašeho bratra. Fury ho dokázal udržet stranou, ale už to nemohlo vydržet dlouho. Blíží se okamžik, kdy se Thor dostaví i bez pozvání a bude trvat na tom, že vás chce vidět.” Trochu se naklonila dopředu. "Nechtěla jsem s tím mít nic společného. Thor je jako kvočna, srovnal by centrálu se zemí. Nebo myslíte, že ne snad?”

Loki uznale pokýval hlavou. "To už je lepší,” řekl. "Obětování kariéry pro vyšší dobro.”

"Možná,” pokrčila rameny, "možná jen pud sebezáchovy. Chci Thora na naší straně víc, než kolik doufám získat z vás.”

"A nebo další možnost,” natáhl k ní ruku s hrnkem, aby mu dolila čaj. "Jsem tu, abyste využila docela jiné formy nátlaku. Mé vděčnosti?"

"Vy umíte být vděčný?"

"Ale ano. Jen většinou dokážu zatnout zuby a nenechat se tím ovlivnit."

"Dobré vědět. Ušetří nám to čas."

"Nemohla jste doufat v mou vděčnost. Co tam máme dál? Snad vaše ženské půvaby?"

Natasha se trochu zamračila.

"Ano, to musí být ono. Krása, vstřícnost a vděk jako bonus. Ale vám se do toho nechce. Skoro bych věřil, že tu spolu chvíli pobudeme a vy pak Furymu nahlásíte, že jsem byl vůči vašim půvabům zcela slepý a nic jsem neprozradil.”

"Něco tak průhledného na vás zkoušet? To by snad nenapadlo nikoho ani ve snu,” řekla s nepřehlédnutelnou ironií.

"Ale já jsem samozřejmě zcela ochoten vám podlehnout,” řekl, a když mu vracela hrnek, objal svou dlaní její. "Byly by to příjemné chvíle pro nás pro oba.”

"Na někoho, kdo strávil půl dne s hlavou ve kbelíku a sám pomalu nevstane z postele, máte dost sebevědomí,” pozdvihla obočí. "Nebo se něco takového považuje v Asgardu za vzrušující předehru?”

"Okolnosti, pravda, nejsou příliš nakloněny,” uznal a znovu se opatrně opřel. "V této chvíli bych vám nebyl příliš důstojným partnerem. Navíc vy prostě nechcete takovou formu obchodu. Zvláštní, při vašem povolání.”

"Nemusím dělat takové věci, abych získala, co chci,” odvětila Natasha mírně. "Vy samozřejmě máte štěstí, protože vás skutečně chceme Thorovi vrátit... nepoškozeného. Nepochybujte, že bychom jinak našli druh bolesti, po kterém byste ochotně prozradil cokoli.”

"Nepochybuji,” souhlasil Loki. "Přesto jste byla ochotná dojít se mnou až sem.”

"Plním rozkazy.”

"Nedůsledně.”

Slabě se usmála. Nezdála se být příliš zdrcená představou, že její krycí historka nevydržela ani přes jejich první rozhovor. "Nepřipustíte mi vůbec nic dobrého? Žádnou... altruistickou motivaci... jenom rozkazy?”

"Jste moc hezká,” řekl Loki. "Kde je teserakt, vám řeknu až ráno - potřebuji se vyspat, než to celé začne nanovo.”

Zavřel oči, takže si Natasha ani nemusela dělat těžkou hlavu z toho, že kouká jako vyoraná myš.

Když se ráno probudila, Loki už ve své posteli nebyl. V první chvíli si byla jistá, že je definitivně pryč; pak se ale otevřely dveře a Loki vstoupil. Vypadal docela spokojeně a ve formě a čerstvý vzduch mu vrátil trochu barvy do tváří.

"Nechtělo se vám šlapat pěšky přes les?” řekla.

"Jsem ohromen,” odpověděl. "Skutečně. Vážně jsem nečekal, že tu nemáte nastoupenou jednotku s namířenými samopaly, pečlivě ukrytou v roští s těmi srandovními zelenými věcmi,” ukázal na vlastní hlavu, "na přilbách.”

"Nestála jsem o svědky.”

"A také jsem nestál o to šlapat pěšky přes les. Vezmete mě vrtulníkem?”

"Ne.”

"Agentko, i já jsem schopen způsobit mnoho druhů bolesti. Tak moc, že byste mě ochotně odnesla na vlastních zádech.”

"To byste mi udělal?” pohlédla na něj těma svýma velkýma očima.

"Velice nerad.”

"Pak bych nás oba měla uchránit věcí, které nechceme, aby se staly, a vezmu vás.”

"Výborně. Teserakt je na cestě do New Yorku. Vůbec netuším, kudy a jakým způsobem se tam přepravuje, dokonce ani kdo všechno ho provází. Nevím ani, kde se pohybují moji muži.”

Trochu si odkašlala. "Kdo nic neví, nemůže nic prozradit."

"Přesně tak."

"Zdá se, že máme jasno.”

"Ano,” přikývl. Přistoupil k jejímu křeslu. Sklonil se nad ní, uvěznil ji pod sebou, když se oběma rukama opřel o opěradla. Znehybněla. "Takže teď, když máme všechno vyřešené a naplánované,” pousmál se, "nejsou mezi námi žádné dluhy a žádné vyjednávání...”

Přimhouřila oči a trochu stiskla rty.

"... možná můžeme náš odchod o několik hodin oddálit.”

"Neodradila jsem vás včera dostatečně?”

"Nemáme čas na to, abych se vám dvořil nebo vás sváděl.”

"Takže racionálně navrhujete jenom malé rozptýlení.”

"Ano. Oproštěné od všech závazků vašich nadřízených a mých plánů.”

"Doufáte, že až se potkáme v boji, budu na vás brát ohledy?”

"U jiné ženy - snad. U vás? Ne.”

"A co vy na mě?” pousmála se.

"Žádný muž nemůže zůstat nepohnut,” zašeptal, sklonil hlavu a políbil ji. Na čelo, na tvář, na rty. Bylo to příjemné, prosté vší přetvářky, nereálných očekávání. Těžko by od kohokoli jiného mohla očekávat tak bezvýhradné přijetí skutečnosti, že se opravdu jedná jenom o - malé rozptýlení...

"Ne," řekla.

"Jeden dobrý důvod," přejel jí horký dech po kůži.

"Nechci."

"To má být dobrý důvod?"

"Není dobrý. Jen dostatečný."

Loki se mírně odtáhl a zahleděl se na ni. Váhal. "Prosím," dodala tiše. Napřímil se.

"Pak tedy pojďme," řekl beze zloby.

Natáhl k ní ruku. Přijala; vstala z křesla a zdvihla hlavu, aby mohla Lokimu hledět do tváře. Stáli velice blízko sebe, dotýkali se jenom dlaní. Držel zlehka, ale nepustil, propletl své prsty s jejími. Kůže mu hořela. Trochu se usmíval. Natasha zaváhala. Loki to vycítil, přesto se ani nepohnul; nepokoušel se jí znovu vyjít vstříc. Opatrně se nadechla vůně jeho těla, jeho kůže. Cítila, jak jí palcem lehce přejíždí po hřbetě ruky, a nechala to jemné příjemné mravenčení přeběhnout po celém těle. Nespouštěla pohled z jeho tváře. Stačil by jediný náznak zadostiučinění, posměchu... a skončil by možná hůř, než že by musel pěšky přes les. Ale Loki se jenom usmíval, v jeho pohledu byla touha a osamělost, která volala po doteku, tvrdost, která nabádala k opatrnosti, ozvěna citu, který v něm neznala, ale který zatoužila uchopit blíž. Přiblížila se o nějaký nepatrný kousek k jeho tělu. Pomaličku zdvihl volnou ruku a zlehka jí přejel prsty zezadu na krku, pod vlasy. Přimhouřila oči a ten dotek se stal sebejistějším, pevnějším, s nenucenou jasnozřivostí povzbuzující vzrušení, které už příliš dlouho nemělo příležitost k utišení a teď se ochotně probouzelo v naléhavých vlnách.

Ještě blíž. Látka její košile se dotkla kůže jeho kabátce. Nepatrně sklonil hlavu a byla to ona, kdo se první dotkl rty. Zdvihla ruku a vklouzla svými prsty pod jeho vlasy, kopírovala cesty jeho vlastních prstů po krku a na okraji vlasů. Cítila, jak se zachvěl, a pousmála se do toho dosud jemného polibku.

"Za chvíli už mě žádné ne nezastaví," zašeptal sotva slyšitelně.

"Dobře..."

Polibek ztratil na lehkosti - teď už v něm byl hlad, horkost, stoupající vzrušení, nadšené přijetí. Ruce se přitiskly důrazněji, jemné doteky se změnily v pevné, dychtivé, nesmělý tlak v naléhavé tření. Ztratila se v těch pocitech stoupajícího vzrušení, podivného bezčasí, kde byl prostor jen pro ně dva a všechno, co v sobě dokázali vyvolat. Ochotně vycházela vstříc, když jí rozepínal košili a sklouznul dlaní po břiše k zapínání kalhot. Sama se odvážně pustila do přezek jeho kabátce, i když tam ji čekala malá kapitulace a některé kusy musela nechat na něm. Vlastně znala jeho tělo - z obrazovek, které přenášely záznamy výslechů v útrobách Shieldu - ale něco jiného byl plochý matný obraz a něco jiného plastická podoba jeho skutečných svalů pohybujících se pod jejími dlaněmi, o tolik pružnějších a silnějších, než by předpokládala z jeho zdánlivé štíhlosti. Bylo příjemné odevzdat se mu, nechávat se hladit látkou vlastní košile, když ji svlékal, nechat se položit na postel, nechat se laskat až k zešílení obratnýma rukama.

Boj o to, kdo bude nahoře, byl plný horkého dechu a drobných zrad. Nakonec ji Loki nechal vyhrát, a když se nad ním skláněla, rozechvělá dychtivostí po té nejtěsnější blízkosti, zdivočelá potřebou cítit ho konečně v sobě, jenom natáhl ruku a jemně jí zasunul zatoulané prameny vlasů za uši. To gesto - svým způsobem intimnější než skutečnost, že ho právě nechávala vstoupit do sebe - spolu s jeho rozzářenýma očima a úsměvem, pro který byla střed vesmíru... ten okamžik znamenal konec jejího sebeovládání i všech souvislých myšlenek. Milovali se, jako by měl nastat konec světa, a skutečnost, že jeden z nich měl být hlavním původcem toho konce, celé té chvíli dodávala zvláštní příchuť.

Až se nedalo dál a Natasha vykřikla beze slov a bez rozumu a prakticky se zhroutila na jeho hruď.

"Dej mi chvilku," zamumlala přerývavě do jeho kůže. Jen se zasmál a obratně ji přetočil pod sebe.

"Teď už ne," zašeptal. Ač by tomu ještě před okamžikem nevěřila, našla v sobě dost elánu, aby mu obtočila nohy kolem boků a dokázala vyjít vstříc. Loki jen spokojeně zasténal, dívala se do jeho tváře, když mhouřil oči ve stoupajícím přílivu vzrušení, až jeho pohyby ztratily na plynulosti a on zasténal hlasem, který jí zarezonoval hluboko v těle i v mysli.

Konečně se napětí v jeho těle uvolnilo a on nepříliš ochotně odpoutal jejich těla a sklouznul vedle ní.

Dalo se toho říct tolik.

Vážného, nevážného... znevažujícího... upřímného.

Oba ale byli tiše a naslouchali šumění stromů a volání ptáků, v příjemném, malátném polospánku hladících rukou a drobných úsměvů.

"Jsem rád, že jste neřekla ne," řekl Loki po době delší, než si ve skutečnosti mohli dovolit; políbil ji na tvář do koutku úst a neochotně se zdvihl.

Otevřela oči. Usmívala se těma očima, dvě rozverná světla a spokojenost. "Ukázalo se, že to byl docela dobrý nápad."

"Teď by měla přijít ta pasáž, kdy se budeme vzájemně přesvědčovat, že po tomhle všem," zahrnul do gesta postel i celý srub, "už na sebe nedokážeme být zlí. Já se dám na stranu shieldovského dobra, vy naopak zahoříte pro monarchii..."

"Jistě prospěje sebeúctě nás obou, když ji přeskočíme," vstala i ona a sklonila se pro nějaké své svršky. Byla vážně záhada, kam všude se stačily rozlétat.

"Přesto bych byl raději," upravil si kabátec a prohrábl vlasy, "kdyby taková situace nenastala."

"Kdy se vás pokusím zabít?" pousmála se.

"Kdy bych se musel pokusit zabít já vás." Už byli oba oblečení, když ji znovu objal. Trocha tepla na rozloučenou...

"Tak co s tím?"

"Budu doufat, že mi odpustíte," řekl a neznělo to vůbec omluvně. Natasha chtěla uskočit a prudce sebou hodila směrem od něj, ale Loki držel pevně a byl připravený; obratně ji otočil tak, že měla obě zápěstí zkroucená za zády. Vzápětí jí cáry její vlastní košile spoutal ruce. Představa, že to celé musel mít připravené, včetně té natrhané látky, ji slušně vytočila. Vykopla po něm, ale snadno uhnul. Donutil ji klesnout k zemi a zaklekl nohy. Ne hrubě, ale zcela nesmlouvavě.

"Kdo vám bude pilotovat vrtulník?" vypravila ze sebe udýchaně.

"Moji lidé už jsou na cestě," odpověděl, zatímco jí svazoval nohy. "Vážně jste si myslela, že se nechám odvézt do další pasti?" Napřímil se a spokojeně si prohlédl své dílo. "Zjistíte, že ve vašem stroji se rozbilo pár součástek. Vysílačku jsem vám ale nechal - stačí ji složit dohromady."

Smysl a obsah jeho ranní procházky byl rázem dokonale zřejmý. Podcenila ho a teď přišel zasloužený trest.

"Jak laskavé," ucedila.

"Tak moc jste byla dobrá," sklonil se ještě, aby ji pohladil po tváři. Kdyby se pokusil o polibek, asi by se mu vyrazila zuby, takhle mohla jenom vztekle ucuknout. Jenže navzdory posměšnému tónu jeho slov, to pousmání a pohled, kterým se loučil, byly plné nečekané laskavosti. Zůstala tak ležet na podlaze srubu zmatená a dokonale vyvedená z míry a jistá si jenom tím, že ji Fury roztrhne jako hada, až zjistí, že nechala Lokiho utéct; a plná čerstvých vzpomínek na zatraceně příjemné milování.

"Loki," zavolala, když už stál ve dveřích. Otočil se a zahleděl na ni.

"Nemusí to skončit takhle," řekla.

"Můj osud čeká tam venku," řekl. "Je třeba ho naplnit." A byl pryč.

Chitauri už byli netrpěliví.

- Konec -