Na dosah ruky - 27.

V téhle kapitole se mihnou celkem tři osoby a řeknu vám, nevím, na čím místě bych chtěla být míň. I když ke konci, který je tak trochu 15+, to bude snadnější rozhodování. :-)
(Zdroje obrázků zde a zde. Ten první je důležitý. Něco mi sepnul v té jediné osamocené romantické buňce, co mám, a do značné míry může za to, že existuje tato povídka. I když tu Loki vypadá značně nesvětovládně. :-))

Tony se ráno probudil první - což bylo skutečně s podivem a vypovídalo nejlépe o (ne)potřebě spánku asgardských bohů - a s uspokojením mohl konstatovat, že udělal další výrazný pokrok ve vnímání reality. Vzápětí zatoužil, aby tomu tak nebylo nebo aby nemusel věřit vlastním očím, protože u okna, zády k nim, stála nějaká žena. Vlasy jí v bohatých plavých pletencích spadaly až k pasu a jakási důstojná jistota jejích pohybů, když si rovnala plášť a rozhlížela se po městě, napovídala, že bude spíš starší než mladší. Takže jasný trapas na obzoru.

Trochu sebou trhl a Loki okamžitě otevřel oči a bleskem hmátl pod polštář. Dlouhý nůž vytáhl dřív, než zjistil, kam se Tony dívá. Na okamžik strnul, když na ni pohlédl; se slabým povzdechem pak uvolnil napjaté tělo a sklesle potřásl hlavou. Posadil se na okraj postele a prohrábl si vlasy. Nůž vrátil pod polštář, jako by to byla samozřejmá součást vybavení. Tony si byl naprosto jist, že předtím tam žádný nebyl, protože by v tom případě by už dávno přišel o většinu prstů. Uložil si to ale na později a zatím byl rád alespoň za to, že večer předtím usnuli plně oblečení.

"To okno jsi udělal nádherně, Loki," řekla žena, aniž se otočila. "Ráda se sem chodím dívat. Zasadila jsem do tvé zahrady pár stromů - snad mi to odpustíš."

"Ty víš, že ano," řekl Loki. "Proč jsi přišla?"

"Nevím, kdy tě Otec nechá zavolat ani co má v plánu, a chtěla jsem tě vidět." Konečně se pohnula a stanula tváří k nim. Skutečně byla nemladá, ale velice krásná. Nebylo těžké uhádnout, že je to Thorova matka, podle některých rysů. Co ale bylo na Thorovi mužné, to bylo na ní ryze ženské a jemné. V očích měla smutek. Vznešený smutek. "Je to tak zvláštní? Ty víš..." Přistoupila až k Lokimu, který stále seděl na pelesti, a klesla před ním k zemi, takže musela zdvihnout tvář vzhůru, aby se mu dívala do očí, a Loki tak jen těžko mohl uhnout pohledem. "Navždy budu tvoje matka."

Napůl proti své vůli uchopil její ruce do svých. "Tohle mi nedělej, prosím," zašeptal.

"Tolik bych si přála..."

"Ne. Na to už je pozdě." Vstal, a protože ji stále držel, musela vstát s ním. Byla menší než on, ale její vnitřní světlo bylo intenzivní a působila díky tomu, jako by ho nějakým způsobem převyšovala. Loki byl vedle ní jako kamenná tvrz koupající se v jitřních oblacích - pochmurná pevnost mezi mihotavým světlem. Tony si uvědomil, že skoro nedýchá. Bylo skoro nepatřičné, že byl svědkem tak intimního okamžiku.

"Neexistuje způsob, jak tě přesvědčit?" řekla.

"Nepokleknul bych před ním, ani kdybych si myslel, že by to skutečně k něčemu bylo," odvětil Loki. "Dost dlouho jsem žadonil o pochopení. Už to stačilo."

Sklopila hlavu a stiskla rty. Tonymu trochu zatrnulo, když na ní viděl tohle Lokiho obvyklé gesto. Možná si nebyli podobní fyzicky, ale společná minulost se nedala snadno škrtnout. Loki jí pomalu spustil ruce dolů. "Je tak těžké vzpomenout si, že nejsem tvůj syn?"

"Vždycky budeš mým synem. Můžeš provést cokoli, říkat cokoli, může skončit svět. Ale navždy v sobě budu mít vzpomínku na svého malého Lokiho, kterého jsem učila číst a hledala s ním v knihách první kouzla."

"Friggo, nenuť mě - "

Natáhla ruku a položila mu ji na rty. "Neříkej nic. Přišla jsem proto, že jsem chtěla já něco říct tobě." Přenesla pohled na Tonyho a ten vsedě na posteli málem vyskočil do pozoru.

"Ty jsi ten pozemšťan, který našel cestu do srdce mého syna?" řekla vlídně a Tony málem odpadl od jakési úlevy. Tohle nevypadalo, že ho budou chtít stahovat z kůže.

"Madam. Odpusťte tak nedůstojné přivítání..."

"To já jsem přišla nevhod," usmála se. "Za to se omlouvám. Nečekala jsem, že ještě budete spát."

Nějak nevěděl, co říci bohyni, která ho přichytila v posteli se svým synem. Na žebříčku už tak extrémně neoblíbené činnosti, jakou seznamování s rodiči bylo, taková situace zabírala jednu z vrchních příček. Nebo by alespoň zabírala, kdyby ho někdy tak absurdní možnost napadla.

"Anthony Stark. Pokloním se vám, jen co se mi povede vymotat z peřiny."

Zasmála se. "Já jsem Frigga. Myslím, že ještě budeme mít příležitost si pohovořit. Dovedu si představit, že některé záležitosti kolem Lokiho vám mohou připadat matoucí..."

Neurčitě pokrčil rameny. Matoucí nebylo to pravé slovo.

"...ale nemusíte mít obavy. Vám osobně nehrozí žádné nebezpečí a nenesete žádnou odpovědnost za Lokiho rozhodnutí."

To mu připadalo tak samozřejmé, vzhledem k okolnostem, že se ho okamžitě zmocnilo podezření, že se děje něco, o čem neví.

"Dobré vědět," řekl lehce.

"Koho jsi přesvědčil, aby vám pomohl?" otočila se znovu k Lokimu. "Předpokládám, že Astafala, našeho nejvyššího mistra v neutralitě a demonstrativní nezaujatosti?" Usmívala se, ale v těch slovech zaznělo neurčité ostří.

"Nebylo potřeba ho přesvědčovat."

Mírně přikývla. "Dobře. Loki... Otec je plný hněvu. Dej si pozor." Znovu krátce pohlédla na Tonyho. "Pozemšťané mohou spojit své cesty s našimi jen na chvíli. Nepromarni ji celou pro svou pýchu a jeho hněv - "

Loki zaťal pěsti a prudce se otočil. Známá vlna modravé magie prolétla pokojem a rozevlála listí kolem lůžka. Víc než vztek to ale byl strach - a Tony věděl, že to Frigga vidí stejně jako on, protože oba Lokiho znali. Přesto jeho hlas zněl zlostně.

"Jaká jsi starostlivá," zasyčel. "Chceš tak zahladit svá minulá špatná rozhodnutí? Nemusíš - všichni jsme chybovali a tvé chyby mezi ostatními nijak nevyčnívají. Nech už mě být! Neskloním se před Ódinem a budu bojovat do posledního dechu za to, co je mé. Tak to bude a takové vždy chtěl mít Ódin své syny. Teď nechť pochopí, že si měl dávat větší pozor na svá přání."

Potřásla hlavou. "Kéž bys dokázal utišit svůj hněv, synu." Otočila se a odešla; vzpřímená, hrdá, plná hřejivého světla.

"Vlastně to šlo docela dobře," řekl Stark nějakou chvíli poté, co se za ní zavřely dveře.

Loki se po něm zamračeně ohlédl.

"Myslím... chci říct, jak věděla, že my dva...? Tedy, proč si myslela, že my dva..."

Loki mírným gestem zastavil jeho blábolení. "Skutečnost, že nehrozí žádní dědicové, je pro ně v tuto chvíli úlevou," konstatoval suše. "Takže jsi spíše vítaný, než zatracovaný. Thor by to měl horší. A bude to mít horší, jestli matka zjistí, jak moc se mu zamlouvají pozemšťanky. Nevzpomínám si, že by s takovým nadšením kdy běhal za asgardskými dívkami..." Hlas mu odezněl do ztracena a Loki v zamyšlení přecházel po pokoji, ponořený do sebe. Jeho včerejší odtažitost byla zpět.  Přes všechnu tu ohromující skutečnost, že se ocitli na Asgardu... za což by dal Tony klidně levou nohu, tedy obrazně řečeno, nijak mu nevadilo, že mu ji tu zachránili... tak navzdory všemu mu ten uvolněný, klidný Loki z jeho domu chyběl. Možná pro něj byla Země vězení, ale zároveň tam mohl prostě jenom být, v pokoji a bez ničích nároků. Pravda, kromě útoků Chitauri, ehm... Loki vskutku nezažíval klidné časy.

"Teď musíme jenom čekat, než si mě Otec zavolá."

"Žádné poznávací výlety po okolí?" prohodil Stark, ale Loki teď nebyl s to docenit snahy o zlehčení situace. Byl nervózní a měl strach a vidět něco takového bylo skutečně zvláštní a trochu děsivé; nebylo mu to vůbec podobné.

"Nejspíš budeš mít později příležitost tu chvíli pobýt s Thorem," odvětil nesoustředěně.

"Zdá se, že jsi si jist, že nás tvůj otec oddělí."

"Čím více o tom přemýšlím, tím to považuji za pravděpodobnější," pohlédl na něj Loki krátce a oči mu planuly. "Bude to pro něj vhodná příležitost přitížit mi v mém trestu... ať už bude jakýkoli."

"Nemůžeme se vrátit na Zemi?"

"Teď už ne. Heimdall by nás nenechal projít."

"Stále máš tu informaci o útoku, nemohl bys..."

"Tu jsem vyměnil za tvůj život. Není dovoleno přivádět pozemšťany na Asgard."

Řekl to jen tak, stejným nezúčastněným tónem jako všechno ostatní, nezastavil se ve svém přecházení a ani se neohlédl. Zato v Tonym jako by zamrzl život. Dosud napůl předpokládal, že se Loki na Asgard vrátit chtěl a jeho vzal v jakémsi druhém plánu, snad jako alibi pro návrat; ani ho nenapadla možnost, že se tím Loki uvede do skutečného nebezpečí a ještě přijde o svůj jediný trumf, kterým si chtěl vykoupit svobodu.

"Bože," zamumlal a promnul si čelo náhle zledovatělými prsty. Byl přemožený tak silným vyznáním a neexistoval pro něj v té chvíli způsob, jakým by si s Lokim mohli být na roveň, protože něco takového mu nikdy nedokáže splatit; nikdy nedostane příležitost k něčemu tak obludnému. Jak šílený byl, když si myslel, že by mohl milovat boha... Tahle jediná věta mu sice dokázala, že ho Loki bere za svého, způsobem, jakým to nemohlo dokázat nic jiného, ale zároveň ho od něj oddálila. Čím si tohle zasloužil? Neudělal nic - a navždy bude dlužníkem. Příliš silně si uvědomoval, že kdo je blízko nesmrtelnosti, ten se může dočkat od svých nepřátel skutečného, nekonečného pekla.

"Anthony, nech toho. Není všechno na světě něco za něco."

"Jo, taky jsem si tě docela oblíbil," odsekl. "Ale dal bych přednost méně demonstrativnímu vyznání, než dát v sázku celý tvůj osud!"

Loki cuknul koutkem úst. "Bylo to dost působivé?"

Tony byl blízko tomu pojmenovat v té chvíli všechny své pocity, ale pravda byla, že v žádné chvíli jejich společně stráveného času se ani nepřiblížili podobným vyznáním, a zřetelně cítil, že by nebylo dobré s tím začínat právě teď. A nejen proto, jak chabě by pouhá slova vyzněla postavená vedle skutečného činu.

"S tímhle se srovnat mi nějakou dobu zabere."

"Možná bych věděl o něčem, co tě zatím rozptýlí." Loki se znovu usmíval; mluvil lehce a předchozí neklid zdařile maskoval ležérními gesty. Ale v očích měl stále přítomný stín, a když si přitáhl Tonyho blíž a políbil ho, byla v tom prudkost a zoufalství, dříve nepoznané.

"Zase někdo přijde," zabrblal Tony. "Vždycky, když - " Nedokázal se zdržet zalapání po dechu, když se mu hbitý jazyk rozběhl po citlivé kůži. Nejen vizuální a sluchové vjemy byly na Asgardu výraznější. Bylo to omamné. Byl jako opilý v té nejlepší fázi opilosti, kvůli které se vlastně lidi nalévají jenom proto, aby ji pak prosvištěli během jediného panáka. A která tady slibovala vydržet celou noc.

Jeho kůže zpívala nadšením z dotyků a byl více než ochotný velice rychle pustit z hlavy všechny myšlenky. Chuť Lokiho úst byla jediná správná a oblečení se rozlétalo okolo a... a Tony zjistil, že má problém. Ano, byl vzrušený, k tomu došlo rychle a snadno a určitě to nebylo v dané situaci na škodu; to problém nebyl. Jenže Loki byl skutečně zoufalý a to zoufalství teď tryskalo na povrch v prudkosti pohybů a naprosté bezohlednosti. Byl příliš důrazný a tak ponořený do sebe, že dopady na Starka vůbec nevnímal. Tony rychle zjistil, že více než cokoli jiného jen kompenzuje Lokiho útoky tak, aby nedošel k úhoně. Začínal mít jisté obavy, že pokud zajdou opravdu daleko, tímhle způsobem by se mohl dost ošklivě zranit. Na druhou stranu Loki vypadal, že něco takového skutečně potřebuje, všechno ze sebe dostat ven a prostě se vybít; a Tony o sobě měl takovou představu, že přeci není z cukru... Ostatně nebyl skutečně hrubý, jen nebral ohledy na lidskou konstituci. Připomínat ji bylo ponižující.

Už dávno byli oba nazí a zaboření v Lokiho hebkých přikrývkách. Tonymu rychle docházel čas, kdy ještě měl šanci do něčeho mluvit. Neměl rád při milování bolest a teď si jí díky Lokiho nekompromisním pohybům a příliš hrubým polibkům užíval víc, než aby mu to ještě mohlo být příjemné. Tohle skutečně nebylo to, co by chtěl... Vlastně to byla ironie: kdyby se Tony nedozvěděl o Lokiho oběti, asi by ho nechal. Ale on to věděl a jako by si náhle potřeboval dokázat, že mu nic nedluží, že nemá za povinnost snášet cokoli.

"Loki... Loki!" vyřkl důrazně, když první zavolání zůstalo bez odpovědi. Loki trochu zdvihl hlavu a pohlédl na něj šílenýma očima. Vypadal úplně mimo.

"Loki, uber. Takhle mě zraníš."

Modré oči na něj chvíli hleděly beze stop pochopení.

"Uber," zopakoval Tony. "Takhle ne."

Loki ho prudce pustil a padl na záda, sevřenými pěstmi udeřil do pelesti. Něco vykřikl jazykem, který Stark neznal a nebyl mu nijak povědomý. Byl to výkřik ryzí frustrace a nenávisti a Tonyho po pravdě ani nenapadlo, že by si to mohl brát osobně; z Lokiho vytryskla vlna magie, hrubší a syrovější než kdy dřív, a zazvonila, když narazila do zdí. Tony se jen oklepal. Nebylo to příjemné, ale neměl dojem, že by mu to mohlo uškodit. Loki prostě jen upouštěl páru - skoro doslova. Tony nenápadně protáhl rozbolavělé kosti a přetočil se k němu. Zjistil, že jeho napůl vyléčené noze tohle hopsání moc neprospělo, a pohodlněji se podepřel. Tak. Teď to celé nějak srovnat. Loki dýchal pomalu a mělce ve zjevné snaze se uklidnit. To Tony rozhodně nepovažoval za nutné.

"Hej," řekl. "Hej, všechno je... v pohodě." Prohrábl mu rukou vlasy. Měl rád ten pocit, když mu hebce klouzaly mezi prsty, tak odlišné ve srovnání s jeho.

Loki otevřel oči. Pohnul rty.

"Ne," zavrtěl hlavou Tony v odpověď, ačkoli jeho zápěstí s pěti modrajícími otisky Lokiho prstů měli v té chvíli ve výhledu oba. Tohle skutečně nebylo podstatné.

Pohled.

"Já vím." Přejel mu dlaní po tváři, a Loki znovu zavřel ty bolestí přeplněné oči. "Nechystáš se mi usnout, mimochodem? Mám ještě na dnešek nějaké plány." Loki nespokojeně odfrknul. Napnutý jako struna, v neustálém stresu, přímo volal po cituplném a ohleduplném zacházení. Tony zhodnotil svoje i Lokiho možnosti a koeficienty trpělivosti jich obou. Je to mlaďas, něco vydrží.

"Víš, rád se tě dotýkám," vydechl mu do úst při letmém polibku. "Tvojí kůže, která plane i chladí..." Vydal se svými rty na pouť po jeho těle - Loki to naštěstí přijal a nevypadal, že si chce stěžovat - a přitom je nechal šeptat všechno, co ho napadlo. Byl to maličko nepatřičný pocit, znovu ta letmá obava, aby v tom nebylo přehnaně moc ženskosti, ale nakonec to všechno hodil za hlavu. Ostatně Loki přeci říkal, že má rád jeho hlas. A jeho zrovna teď bavilo říkat všechny tyhle nesmysly. Tělo pod ním reagovalo báječně a on nedostal příležitost k obavám, že by se mohl opakovat. Na břicho se totiž dostal rychle jen malou oklikou přes oblíbené kousky na citlivých bocích a Loki prostě potřeboval krapet uvolnit bez větších okolků a stačilo sjet jen trochu níž, aby ta věčně tichá a mlčící sfinga překvapeně vzdychla a po chvíli vzdechů přibylo a Tony v tom rozeznal i svoje jméno a to byla náramně příjemná satisfakce za tu trochu nepohodlí. Takovéhle, ehm, služby poskytoval jinému muži poprvé a vůbec to nebylo tak snadné, jak si představoval, ale Loki se nechystal nic protahovat. Sotva se Tony stačil zamyslet nad tím, jestli bude bezpečné přijít s jistými božskými tekutinami do tak bezprostředního kontaktu, Loki ho vytáhl vzhůru, začal ho zuřivě líbat - ale tentokrát to byla ta civilizovaná zuřivost, která nelámala kosti - a sjel vlastní dlaní mezi jejich těla tak šikovně, že je k sobě přitiskl oba naráz. Tony zjistil, že z něj vyšlo jen nějaké překvapené kníknutí a pak už nevěděl nic, kromě toho, že fyzikální zákony jsou pro žabaře a že minimálně teď a tady přestaly fungovat skoro všechny a jeho mozek se právě stal součástí všehomíra a poletuje si někde zcela nezávisle na těle.

V jednom se nemýlil. Loki byl k dalšímu kolu hotov zanedlouho a v podstatně lepší náladě. On sám sice chtěl chvíli vykládat něco o ubohých stařících, ale Lokiho přesvědčovací styl byl... přesvědčivý.

A co na tom bylo úplně skvělé - vůbec nikdo nepřišel.

- Pokračování -