Gwen

Jedno z mých "co by bylo, kdyby" - možná minulost a budoucnost, nakouknutí přes Harryho rameno. Co by bylo, kdyby se udála Gwen.

Kapitola první 

Tyhle prázdniny budou skvělé, rozhodl se Harry. I když z Nebelvíru zůstal jediný. Co na tom? Na hradě bylo tisíc skvělých věcí, které se daly dělat. A on se rozhodně postará, aby mu je nikdo nepokazil.

Rozhlédl se kolem kulatého stolu, který nahradil obvyklou čtyřkolejní sestavu ve Velké síni. Brumbál vypadal spokojeně, McGonagallová se na všechny usmívala, oba havraspáři, kteří seděli vedle něho, jedli tiše a rychle a klopili oči do talířů, mrzimorka, kterou ani neznal jménem, se naopak ve své porci jenom rýpala a z nezvyklé přesily tří zmijozelů dorazil zatím jenom ten nejmenší - to bylo jediné pozitivum, byli si navzájem věkově vzdálení a Harry proto nepředpokládal, že by se proti němu spikli.

Zkrátka bude mít klid. Možná až moc velký, ale klid.

"Venku svítí sluníčko, mládeži,” řekl Brumbál vesele, "určitě se běžte po obědě proběhnout na čerstvý vzduch.”

Pohledy, které obdržel po této výzvě, byly všechno, jenom ne nadšené. Několikero mumlavých odpovědí naštěstí přerušilo zjevení dalšího chodu.

"Jehnědčí na šalvěji!” zajásal Brumbál. "Skřítci se skutečně překonávají.”

Snape teprve teď dorazil k obědu a Harry se definitivně rozhodl, že je to dobrá příležitost, jak si vyzkoušet své kouzlo. Slavnostní stůl měl docela dlouhý ubrus a dobře mu kryl ruce. Okamžik byl také mimořádně vhodný: Snape byl natočený k Brumbálovi a zatímco usedal, odpovídal na otázky stran svého pozdního příchodu. Všichni ostatní se porůznu hemžili nebo dokonce vstávali, aby si nabrali z mis. Harry si byl naprosto jistý, že krátkého mávnutí hůlkou si nikdo nevšimne.

Zatímco předstíral, že se natahuje pro brambory, pravačkou se chopil hůlky. Pohyb měl dobře natrénovaný a zašeptání zaklínadla se ztratilo v řečech kolem oběda.

Není to nic špatného, přesvědčoval se v duchu, ten chlap mi dělá ze života peklo a jenom se bráním. Není to tak, že bych někomu ubližoval, prostě chci mít chvíli pokoj. Bude mu trochu špatně, nic víc.

Mizerný pocit, jaký ze svého činu měl, to ale nesmazalo.

Zastrčil hůlku na místo a naložil si brambory. Po očku sledoval Snapea, zaklínadlo by mělo pomalu začít působit, ale on vypadal stále stejně... Harry nevěděl, jestli je víc zklamaný, nebo se mu ulevilo.

Náhle si mrzimorka přitiskla ruce na hruď, něco zachraptěla, napůl vstala, ale vzápětí se bezvládně skácela na stůl. Padla obličejem do talíře tak prudce, až se polévka rozcákla po stole a Harry zřetelně slyšel praskot porcelánu. Vyděšeně na ni zůstal zírat. Bylo to tak nečekané a neplánované, naprosto nepatřičné vzhledem k tomu, co se mělo dít, že ho ani nenapadlo jakkoli reagovat.

O vteřinu později byl prakticky smeten ze svého místa Snapem, který bleskově oběhl stůl a přihnal se k ní, aby jí zvedl hlavu z talíře. Brumbál byl jen o málo pomalejší a společně ji položili na podlahu. Harry se snažil zbavit morbidních myšlenek na to, jaké by to bylo utopit se v polévce při obědě ve Velké síni, a jenom vyděšeně pozoroval, jak se zpod zbytků zeleniny řine krev z rány pod okem a jak nehybně a bez dechu dívka leží.

Tohle přeci nechtěl! To se stát nemělo, to kouzlo mělo účinkovat jenom na Snapea a nikoho jiného. Ten mizera však vypadal jako by nic a systematicky se pokoušel o první pomoc.

"Srdce naskočilo,” zaslechl Snapea. "Odnesu ji na ošetřovnu.” Vyskočil, mávl hůlkou, tělo se vzneslo a za pár okamžiků byli oba pryč.

"Pojďte se znovu posadit,” řekl Brumbál a Harry si uvědomil, že stojí mezi ostatními u stolu a v ruce svírá vidličku tak pevně, až mu dřevění prsty. Byl si naprosto jist, že je to jeho vina, a bylo mu zle z představy, že jí skutečně nějak ublížil. Na jídlo už neměl ani pomyšlení, žaludek se mu převracel a mohl být rád, že se na místě nepozvrací.

"Chudák Gwen,” zaslechl vedle sebe. Takže už měla i jméno. Usedl jenom proto, aby nepůsobil nápadně. Že vypadal přepadle, naštěstí nikoho nezaskočilo. Sebralo je to všechny.

"Tak mladá dívka,” řekla McGonagallová, "to by snad neměly být problémy se srdcem? Doufejme, že Severus přinese dobré zprávy.”

Od stolu nikdo neodešel, ale nálada poklesla k bodu mrazu a skoro nikdo nic nesnědl. Uběhla mučivě dlouhá čtvrhodina dusivého ticha, která byla pro Harryho těžkým očistcem a přeplněná různými "kdyby”. Konečně se Snape vrátil, posadil se na své místo a začal si nakládat jídlo, jako by se nic nestalo. Harry pod stolem zaťal pěsti a zatoužil ho praštit do toho lhostejného obličeje.

"Srdeční zástava,” prohodil k Brumbálovi. "Příčina zatím neznámá. Už je při vědomí a vypadá v pořádku. Z Mrzimoru tu nikdo jiný nezůstal?” Odpovědělo mu několikero zavrtění hlavou. "Řeknu madame Pomfreyové, že musí zůstat na pozorování na ošetřovně.”

"Tak to jsem rád, že to tak dopadlo,” zazářil Brumbál. "Ty první chvíle byly skutečně děsivé. Myslím, že bychom si všichni na uklidnění nervů zasloužili pořádný moučník!”

Na stole se objevil čokoládový dort a Harry, věren Lupinově přesvědčení o blahodárnosti působení čokolády, se pokusil kousek sníst. Jo, šlo to, žaludek se mu už rozuzloval a nejhorší nevolnost přešla. I tak si připadal jako dokonalý pitomec. Bylo by ti líp, kdyby to postihlo Snapea? říkal si, zatímco se šťoural lžičkou ve šlehačce. Co kdyby ho to chytlo později, až bude sám ve sklepení? Nebo McGonagallovou? Nebo vlastně kohokoli... Harryho polila nová vlna horka. Co když postižení budou i ostatní, jenom později? Zběsile uvažoval. Oba havraspáři se od sebe nehnuli na krok, to by mělo být dobré. Brumbál měl celé odpoledne prosedět s McGonagallovou nad papírováním z ministerstva, dobře slyšel, jak se o tom domlouvají. Zmijozelové budou skoro určitě společně zalezlí ve svojí díře. A Snapea samotného bude mít bohužel na očích on sám. Ale spolehnout se na to všechno...

"Pottere, ruším váš odpolední trest. Mám práci a nehodlám se zdržovat dozorem nad takovým nemehlem, jako jste vy,” sdělil mu profesor a Harry zezelenal. Nějak to dělalo věci ještě horší. Nejen že provedl něco hrozného, ale navíc zbytečně. Sledoval, jak Snape odchází, a v hlavě mu to šrotovalo. Co když nemá práci, ale je mu opravdu špatně? Co když...

"Pane profesore, musím s vámi mluvit,” otočil se na Brumbála. "Šlo by to hned?” Asi vypadal hodně zoufale, protože Brumbál zvolna přikývl.

Ředitel byl poslední člověk na světě, kterého chtěl Harry zklamat. Proto když ho chvatně odtáhl do chodby vedle síně a tam mu popisoval, co provedl a čeho se obává, neměl daleko k tomu, aby se rozbrečel. Slyšel to chvění ve svém hlase a snažil se ho nějak potlačit, ale nedařilo se mu to. Připadal si, jako by nad sebou vynášel rozsudek. Domluvil, sklopil hlavu a zakousl se bolestivě do vlastních rtů.

"Ukaž mi to kouzlo, Harry,” vyzval ho ředitel a Harry rozklepanou rukou předvedl zaklínadlo.

Brumbál vypadal, že se mu ulevilo. Usadil se na kamenný sokl pod oknem, vedle kterého spolu stáli, a poklepal na něj, aby si Harry sedl vedle něho. "Nuže, chlapče, čím začít? Zaklínadlo, které jsi vytvořil, je dobrou ukázkou pochopení principů lokalizační magie. Pomocí čeho jsi ho nasměroval přímo na Severuse?”

"Při posledním trestu jsem sebral v pracovně jeho vlas a ten jsem pak omotal kolem špičky hůlky,” hlesl Harry.

"Ano, obvyklý způsob, vskutku. Slečna Jensenová byla patrně obětí skutečnosti, že má magii podobnou Severusově a přitom k tobě seděla blíž. Zaklínadlo se nasměrovalo na ni.”

"Oni jsou příbuzní?” vytřeštil Harry oči.

"Na takovou věc lidé nemusí být příbuzní,” pokáral ho Brumbál. "Vidím, že dáváš v hodinách pozor, jenom když se ti to hodí.”

Harry opět sklopil hlavu.

"Tak závažnou záležitost nemohu samozřejmě nechat být.”

"Vyloučíte mě?” Prosím, ne, ne, ne... ne ne nenenenenene-

"Nevyloučím,” řekl Brumbál zvolna, "protože věřím tomu, že jsi skutečně jenom nedomyslel následky klukoviny, a oceňuji, že jsi za mnou přišel. Tvůj trest si ještě promyslím a jistě chápeš, že to nebude jeden podvečer uklízení po mudlovsku.”

"Já...” Harry vážně nevěděl, co říct. "Bylo to hrozné, když tam ležela. Nikdy, nikdy už nic takového neudělám, to přísahám. Děkuju, pane řediteli. Že mi ještě dáváte šanci.”

Brumbál ho poklepal na rameni. "Měl bys za slečnou Jensenovou zajít a vysvětlit jí, co se stalo. Ujištění, že jsou její potíže pouze přechodného rázu, by jistě uvítala.”

Harry polkl. Holka, nejspíš o rok mladší. Řekne to všem. Snape ho zabije, Nebelvír odvrhne a on si bude ještě přát, aby ho jenom vyloučili. "Ano, pane.”

Cítil Brumbálův pohled zabodnutý do zad ještě dlouho poté, co zatočil za několik rohů a sešel schodiště. Vyrazil za Gwen hned, protože se bál, že by později k tomu už nenašel odvahu. Zaklepat na dveře ošetřovny bylo hrozné, vstoupit ještě hroznější, dojít až k ní chtělo všechno odhodlání.

"Ahoj, Gwen,” řekl nervózně. Byla bledá jako stěna, napůl seděla ve vysoko nastlaných polštářích a nijak vstřícně se netvářila.

"Co chceš?” odvětila nevlídně. Harry si ji trochu překvapeně prohlížel. Vypadala jinak než při obědě a uvědomil si, že vlastně nosila vlasy vždycky pevně spletené v copu. Teď je měla volně rozpuštěné, v tmavých pramenech jí splývaly podél tváří a dodávaly tak nesmírně jiný výraz, až to Harryho skoro uhranulo. Jeho podezření, tak rychle Brumbálem smetené ze stolu, se vrátilo.

"Nikdo z tvojí koleje tu není, tak jsem se přišel zeptat, jestli pro tebe nemůžu něco udělat,” řekl Harry a v rozpacích se chopil opěradla židle postavené vedle postele. Sednout si neodvážil. "Bývá tu otrava, tak snad něco ke čtení? Nebo nechceš něco k jídlu? Obědu jsi moc nedala...”

Měla černé rovné vlasy, ale to mívá spousta lidí. Oči velmi tmavě hnědé, to postřehl už při obědě, ale ve zbledlém obličeji vypadaly černé. Nos nepatrně, ale naštěstí nijak zásadně větší. Rysy tak nějak celkově... byla vlastně hezká... ano, nedalo se to popřít. Byla nějakým vzdáleným dívčím způsobem zcela jistě podobná Snapeovi. Snad to nevrle stažené obočí, rovné, stejně jako měl on. Něco v pohledu. Něco v linii lícních kostí. V životě by ho to nenapadlo, kdyby to nehledal, ale teď mu zase nebylo jasné, jak to mohl nepostřehnout dřív.

"Přestal bys na mě laskavě tak zírat?” štěkla a Harry v tom slyšel Snapea tak zřetelně, že málem povyskočil a vykřikl: "Ano, pane!”

"Máš tu ještě kousek kukuřice,” řekl místo toho mírně a sáhl jí do vlasů.

"Pomfreyová a její čistící kouzla,” povzdechla si dívka.

"Co to oko... dobrý?” přejel si Harry po tváři, kde měla těsně pod okem růžovou čárku napůl zhojeného šrámu. Konečně se usadil na krajíček židle, připravený vyskočit, pokud by se začala vztekat.

"Ale jo, měla jsem štěstí, bylo to o chlup. Je to od hrany lžíce."

"Slyšel jsem, jak prasknul talíř," přikývnul Harry.

Chvíli bylo rozpačité ticho.

"Ach jo... byl to hodně velký trapas?"

"Trapas?" vyjevil se Harry. "Vůbec ne! Jen jsme o tebe měli všichni hrozný strach."

"Hm. Lepší než před plnou Velkou síní."

"Hlavně lepší, než kdybys byla někde sama," přisadil si Harry a dokonale se začínal vžívat do představy, že nebohá nemocná Gwen... ne, to nemůže.

Až na to, že ta holka je vážně podobná Snapeovi. V Harrym se probudily všechny tři jeho zmijozelské buňky. Jestli jsou příbuzní, a on by dal ruku do ohně za to, že jsou, určitě nechce, aby se to vědělo. Tak tajemství za tajemství? Že by měl tak neuvěřitelné štěstí a jeho neskutečně pitomý nápad mu prošel tak snadno?

Až na trest od Brumbála, samozřejmě. Který ale vyloučil, že by... ne, nevyloučil! Když si Harry přesně vybavil Brumbálova slova, vůbec neřekl, že by Gwen nebyla Snapeova cokoli. Jen řekl, že by ani s podobnou magií být nemusela. Harry se pousmál.

"Gwen, jsi neuvěřitelně podobná Snapeovi," řekl lehce. "Co je tvůj, strýc?" Představa, že by měl Snape sourozence, vypadala sice scestně, ale vzhledem k věkovému rozdílu a možnostem nejpravděpodobněji.

"Tak to ti mockrát děkuju," vyprska Gwen. Bylo tam ale to drobné zaváhání na začátku, způsob, jakým zamžikala očima, leknutí dřív, než se začala rozčilovat. "Ty víš, jak ohromit dívku, že? Co tě přivedlo na ten nápad? Mám tak hrozný nos? Smrdím lektvarama na deset metrů? Nebo se snažíš být originální?"

"Prosím, nerozčiluj se, Gwen, tišeji," prosil Harry úpěnlivě v obavách, že z kanceláře vyběhne Pomfreyová. "Já to rozhodně nikomu říkat nebudu. To není tak, že by to bylo na první pohled vidět, ty jsi... no, hezká," Gwen něco nasupeně ucedila a Harry se málem začal smát. Podoba byla větší, než si možná myslela. "To až když jsem věděl, co mám hledat, najednou to bylo jasné. Jen nemáš tak ostré rysy a nos..."

"Protože nejsem vychrtlá jako kost a kůže a je mi kdo ví o kolik míň," řekla Gwen. "Proč si začal hledat podobu mezi mnou a Snapem?"

"A jste opravdu příbuzní?"

"Ty první."

Harry bohužel cítil, že měla nárok to požadovat. To on ji napadl a nyní z ní tahal její tajemství. Nadechl se. "Použil jsem..." Odkašlal si. "Seslal jsem na Snapea kouzlo, po kterém mu mělo být špatně. Víš, první den prázdnin a zase jsem vyfásnul trest, už jsem toho měl po krk..."

"Detaily vynech," zarazila ho, "nesnáší ho nikdo, všichni víme, jak se chová k nebelvírům. Co dál?"

"Bylo upravené tak, aby působilo jenom na něj. Sebral jsem mu vlas," přiznal Harry. "S ním to ale ani nehnulo a místo toho jsi se sesypala ty. Byl to šok, to ti povím. Máš magii podobnou, ale ne dost, takže jsi to stáhla k sobě a přitom na tebe působilo jinak, než mělo."

"Ty jsi vážně pitomec, Pottere!"

Nezbývalo mu než souhlasit. "Gwen, skutečně se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit a vlastně nikomu... byl to nesmyslný nápad, tohle už nikdy dělat nechci. Volné odpoledne za to nestojí."

"Navíc když jsi ho určitě dostal," protočila panenky. "Snape většinou nemá chuť trávit o prázdninách se studenty víc času, než je nezbytně nutné."

"Navíc," povzdechl si znovu Harry.

"Řekls někomu, co se stalo?"

"Brumbálovi. Bál jsem se, kdyby se účinky objevily i u ostatních, třeba zpožděně. Ujistil mě, že se to nestane."

"Dal ti trest?"

Harry potřásl hlavou. "Zatím ne. Řekl, že si ho rozmyslí."

"Dobře," řekla Gwen a zamyslela se. Harry se na židli neklidně ošil. Kratičce na něj pohlédla, pozvedla koutky úst, ale pak se vrátila k zírání na své ruce na přikrývce.

"Gwen?" nevydržel Harry po chvíli.

"Hmm?"

"Co je teda Snape tvůj? Na bráchu už jste moc od sebe, ne?"

"Pottere," pohlédla na něj Gwen zpříma, "paní Pomfreyové řeknu, že jsem byla tak neskutečně pitomá, abych zkoušela sama na sobě povzbuzující kouzla. Trochu jsem to přehnala, jedno z nich se mi nepovedlo a ta zástava byl následek - není to žádná divoká spekulace, odpovídá to popsaným případům. Nikomu neřeknu, co jsi provedl, a stejně tak očekávám, že ty se živé duši nezmíníš o svých spekulacích. Ani Grangerové a Weasleymu, nebo s kým vším to ještě táhneš. V žádném případě pak nepovažuji za žádoucí, aby se o čemkoli z toho dozvěděl Snape."

Harry trochu omráčeně přikývl.

"Řediteli navrhnu trest, jaký mi připadá adekvátní, a nečekej, že z něj budeš mít radost. Budeš mít několik možností, jak se mu vyhnout, je mi jedno, jestli to uděláš - nicméně předpokládám, že dáš přednost tomu, aby sis ho odbyl."

Harry znovu přikývl. Připadal si jako na koberečku u McGonagallové. Nespletl se nakonec v tom, kterého učitele v ní hledal?

"Co se týká vztahu mě a Snapea, nechci o tom mluvit teď a tady. Promyslím si to a až mě pustí, najdeme si nějaké lepší místo. Ano?"

"Třeba v Komnatě nejvyšší potřeby?" navrhl Harry, aby vyvinul alespoň nějakou iniciativu.

"Pottere," protočila panenky, "hrad je prázdný a ještě dva týdny bude. Můžeme se sejít ve vaší nebo v naší společenské místnosti. Oba tak máme zaručené naprosté soukromí."

"Dobře," nechtěl se dohadovat. Ostatně měla pravdu. Narovnala se v posteli a trochu předklonila, vlasy jí spadly do tváře. V té chvíli se podobala Snapeovi tak moc, že varianta "sestra" vystoupila plně do popředí. "Nechápu, že si toho ještě nikdo nevšimnul," podotkl Harry.

"Uf, ještě je mi trochu divně. Jsem asi dost zelená, co? Jo, čím jsem starší, tím je to zjevnější. Jsem v páťáku," odpověděla na jeho nadechnutí, kterým se přesně na to chtěl zeptat. Takže opravdu o rok mladší. "Ale když mám stažené vlasy a udržuju se lehce opálená, nenapadne to nikoho. Možná nakonec budu muset použít nějaká kosmetická kouzla... Platí ta tvá nabídka? Čokoládovou žabkou a něčím lehčím ke čtení, třeba Dějinami Bradavické školy, bych nepohrdla."

To bylo skoro, jako by to řekla Hermiona, a Harry se zasmál. "Jsi si jistá, že jsi mrzimor? Čím víc tě poslouchám, tím víc tě vidím mezi havraspáry."

"Všechno souvisí se vším," odvětila nejasně. "Teď jdu spát."

Harry vypadl z ošetřovny obstarat požadované tovary a v hlavě mu trochu hučelo. Gwen byla rozhodně zvláštní osoba a Harry moc nevěděl, co si s ní počít. Rozhodně si s ní chtěl vyjasnit ty snapeovské geny. Představa, že by měl Snape nějaké příbuzné, ho fascinovala. Nesmírně se toužil dostat neoblíbenému profesorovi nějak pod kůži, zjistit jeho tajemství. Byl až nemocný potřebou vyrovnat vztah, ve kterém se vnímal jako ten o hodně slabší. Zatracený Snape! Harry nesnášel, že někdo tak schopný a u Brumbála dobře zapsaný, se musí chovat jako dokonalý všivák. A navíc Snape o něm věděl všechno. Harry toužil vědět cokoli. Ne vmést mu to do tváře, neplánoval klesnout na jeho úroveň, jenom to vědět, mít to pro sebe, tajné eso v rukávu.

Příbuzná v Bradavicích takovým esem rozhodně byla.

Když ji navštívil odpoledne, spala a paní Pomfreyová dala důrazně najevo, že ji nemá budit. Ráno už ji na ošetřovně nenašel a u snídaně se nesešli. Zato tam vesele švitořil Kratiknot, nabízel jim pomoc s úkoly, tajuplně naznačoval, že jestli za ním odpoledne přijdou do kabinetu, naučí je věci, které byly ze školních osnov pro nevhodnost vyškrtnuty, a stejně jako Brumbál nezapomněl zdůrazňovat, ať využijí dobrého počasí a trochu se provětrají.

S tím byl Harry ochoten souhlasit. Zima byla dlouhá a bylo příjemné na koštěti pro změnu nemrznout. První jasně zelená tráva už vykukovala z hlíny, stromy se zelenaly, všude byla spousta ptáků a Harry usoudil, že se mu jaro vlastně náramně zamlouvá. Prvotní nechuť k mezikolejním aktivitám se vytratila, a tak si chvíli přátelsky pinkali se dvěma Zmijozely, nějaký čas se pokoušel skamarádit s koštětem Martina z Havraspáru a v poledne se přihnal do Velké síně hladový jako vlčák a přesvědčený, že tolik pro mezikolejní družbu neudělal za celých šest let.

Gwen tam zase nebyla a potkal ji na chodbě, až když odcházel. Málem do sebe vrazili.

"Jéé, to jsi ty,” vyrazil ze sebe nejapně. Zvedla oči od knížky a přejela ho pohledem.

"Jaké perly moudrosti to z tebe padají,” řekla.

"Prosím tě, nechovej se jako... on,” zakřenil se Harry, "nebo ti budou všechna kosmetická kouzla na nic.” Ale měla pravdu, s vlasy v copu, s několika prameny ve velmi dívčí ofině, a s mnohem přirozenější barvou ve tvářích se podoba ztrácela. "Jen jsem se chtěl zeptat, jak se daří?”

"Díky tobě se mě na to ptá každý, neustále, většinou pokaždé, když se setkáme,” řekla. "Dokonce mám podezření, že McGonagallová dělá speciální obchůzky, jenom aby mě mohla potkat a zeptat se. Takže i tobě děkuji za optání, mám se výtečně. Sice se veškeré mé plány na prázdniny rozplývají jako pára nad hrncem, protože se nedostanu pořádně do knihovny, ale co je to proti nekonečnosti vesmíru.”

"Knihovny?” podivil se Harry, v čem by měl být problém. "Aha, ty myslíš Oddělení s omezeným přístupem?” Váhal jenom vteřinu. "Když mi řekneš, co chceš donést, mohl bych se ti o to postarat. Pokud je to knížka, kterou donést lze,” dodal pro jistotu, když si vzpomněl na řetězy, které některé z nich poutaly na místo.

"Možná tvou nabídku využiji,” přikývla po krátkém zaváhání. "Mám rozdělaný malý průzkum a chtěla jsem ho během prázdnin dotáhnout do konce.”

"Ještě řekni, že lektvarový?”

Zatvářila se otráveně. "Na lektvary jsem sice docela dobrá, ale přeměňování mě baví víc. Jestli dovolíš, půjdu se najíst. Souhlasíš, abychom se sešli ve dvě ve vaší společenské místnosti?”

"Ty znáš heslo?”

Dlouhou vteřinu bylo zpytavé ticho. "A toto je naděje světa v boji proti zlu,” zamumlala. "Zaklepu,” oznámila nahlas a odplula.

Harry se nemohl zbavit dojmu, že schopnost udělat z něj naprostého pitomce je stejně dědičná jako tvar obočí.

Kapitola druhá

Přesně ve dvě Harry vykoukl z obrazu. Protože ještě netušil, že se Gwen s Brumbálem domluvila na tom, že famfrpálová utkání s Havraspárem a Zmijozelem odehraje na nejhorším školním koštěti, usmál se na přicházející dívku zcela upřímně. "Vítej v Nebelvíru,” řekl.

"Jaká čest,” odpověděla a prolezla za ním do společenské místnosti. "Máte to tu docela příjemné,” rozhlížela se chvíli a vybrala si pohovku naproti krbu. Okna byla dokořán a oheň byl ve slunečném, ale velmi svěžím odpoledni příjemný. Po chvíli váhání si půjčila i pléd, který byl hozený přes opěradlo, přehodila ho přes sebe a spokojeně se ve svém hnízdě uvelebila. Harry si sedl na protější stranu tak, aby se nedotýkali nohama - už tak mu to celé připadalo vůči Ginny maličko nevhodné - a protože mu připomínala zaujetím do studia Hermionu, zkusil začít něčím, co by ji mohlo dobře naladit.

"Na čem vlastně pracuješ? Jestli to není tajemství.”

"Zkouším najít kouzla, která jsou ve výsledném efektu stejná jak působením bílé, tak černé magie, a porovnat náročnost jejich sesílání,” vysvětlila.

"Ty se zabýváš černou magií?” přeptal se Harry, ale v duchu si říkal, že se vlastně nemá čemu divit. Jensenová? To příjmení bylo vyložená kamufláž.

Lehce naklonila hlavu na stranu. "Obyčejné lumos se dá provést jak bílou, tak černou magií. Myslíš, že když si někdo rozsvítí na schodech pomocí černé magie, nastoupí tak nevratnou cestu ke zlu a způsobí zkázu lidstva?”

"To ne, ale...” To nebyla debata, na jakou byl Harry připraven.

"To, co chceš říct, patrně je, že to začne obyčejným lumos, ale jak se jednou člověk černou magií zabývá, těžko říct, kde skončí. Nelze tak snadno stanovit hranice. Nebudu ti to vykládat celé, ale v zásadě jde o to, že lidé s výraznějším nadáním na černou magii jsou pak silně znevýhodňováni v systému, který povoluje pouze magii bílou. Jsem přesvědčená, že kdyby se naučili využívat svůj potenciál, zvládli by širší a silnější paletu kouzel, než když mohou používat jenom něco, v čem jsou špatní. Jako by po tobě chtěl někdo, abys chodil po rukou. Jasně, se spoustou tréninku se to naučíš a dostaneš se kam potřebuješ, ale jsi proto špatný, když skočíš na nohy a doběhneš si?” Zasmála se. "Jestli se dám jednou na politiku, nemusel by to být špatný program. Nemyslím si totiž vůbec, že by takoví lidé byli nebezpeční - vždyť většina jsou pouze ovce a používají pár svých naučených zaklínadel a ani je nenapadne pátrat po něčem dál.”

"To jistě voliči ocení, když budeš argumentovat tím, že jako ovce nejsou nijak nebezpeční,” ušklíbl se Harry.

"Neříkám, že to nemá mouchy,” usmívala se. "Ale tak daleko teď jít určitě nechci. Jen porovnat pár zaklínadel a zkusit z toho vyvodit nějaké závěry. Třeba se úplně pletu ohledně základních principů. Musím vyčíhnout okamžik, kdy nebude Pinceová v knihovně, a trochu se prohrábnout v jednom grimoáru.”

"A některý z učitelů by ti povolení nedal?” zaváhal Harry.

"Prýtová nás má za bezbranné děti, které by tam přišly k úhoně,” zamračila se. "A jestli máš na mysli Snapea, tak ne, nedal. Nemluvíme spolu, vlastně se mu snažím jít z očí, jak se dá.”

Tím se různé Harryho předpoklady ocitly ve slepé uličce. Alespoň že začala sama s tím, na co byl nejvíc zvědavý.

"Tedy, ne že bychom na sebe byli nějak naštvaní nebo uražení... více méně... jen je celá situace mimořádně nešťastná.” Jako by se celá nějak zmenšila.

"Někdo se nevhodně oženil?” tápal Harry po příčinách v naprosté temnotě. "Rodinné třenice? Něco, co řekla sestřenice Alice na svatbě strýčka Barnieho o pratetě z druhého kolena?”

"Nikdy jsem to nikomu neřekla,” zauvažovala Gwen spíš pro sebe. "Ani jsem to neplánovala, a tak nevím, čím začít. Ty ale, Pottere, víš o téhle válce víc než ostatní a já cítím jistou... potřebu... to celé s někým zkonzultovat.” Krátce na něj pohlédla, trochu vzdorně, jako by čekala posměch.

"V tomhle ti dokonale rozumím,” přikývl Harry. "Je úmorné si muset nechávat některé věci jenom pro sebe. Nejde ani tak o to se svěřit, ale získat skrze druhého jinou perspektivu.”

"Ano, to je přesné.” Ošila se. "I když vlastně nevím, jestli může další náhled skutečně uhladit fakta taková, jaká jsou. Předpokládám samozřejmě, že vše, co tady padne, si necháš pro sebe. Vím, že Snapea nesnášíš, ale to každý. Jestli mu prozradíš, co jsem ti řekla, nadělám z tebe spoustu tak malých kousků, že je bude Pomfreyová skládat jako puzzle ještě za rok.”

Zvedl ruce. "Nesnáším, ale oceňuji jeho kvality,” prohlásil Harry. "Předříkávám si je před spaním, abych přežil další lektvary.” Zasmála se. "Jsem jako hrob.”

"Dobrá. Snape je můj otec.”

Harry polknul.

"Je samozřejmě otázka postoje, jestli je taková věc žádoucí, nebo není, protože za tu dobu, co to vím, jsem se ještě nedokázala rozhodnout, co si o tom myslím. Samozřejmě kromě prvotního šoku, kdy jsem si tím byla naprosto jistá, protože Snapea jsem neměla o nic raději než všichni ostatní a i když ho teď vidím jinýma očima, jeho prostě nelze mít rád, pokud se on sám nerozhodne, že jsi něco víc než trapný hmyz na stínidle lampy. On sám ohledně mě žádné takové rozhodnutí neučinil a víš co? Já ti to raději povím chronologicky. Jestli už jsi tedy rozdýchal ten šok.”

"Jakž takž. Mělo mě to napadnout,” podrbal se Harry ve vlasech. "Věkově to dává největší smysl. Jen jsem si nedokázal Snapea představit... odpusť, prostě s nějakou ženou.”

"A co teprve, kdyby to byla tvoje vlastní matka,” zatvářila se.

"Víc než dostatečně naznačuješ, že jsi o tom sama nevěděla,” pobídl ji Harry k hovoru. "Žily jste jenom s matkou?” Náhle ho napadlo, že by ji měl vlastně nesnášet. Snapeova dcera! S manýry, které nejsou tatínkovým tak moc vzdálené. Ale tady chyběla nenávist a touha ponížit. Ona si prostě hrála a nestarala se o to, jak působí na druhé. Když ho setřela, nemusel si to brát nijak osobně. Dovedl si docela dobře představit, že má přátele, kteří ji berou s humorem a nadhledem a pro které je přínosem. U Snapea si něco takového představit nedokázal. Poctivě si musel přiznat, že svou práci odvede i fakt, že je docela hezká a mladší - nepůsobila tak vůbec nebezpečně.

"Bydlela jsem s tátou a s mámou a bráchou v jedné vesnici kousek od Londýna,” začala. Harry přikývl. Její mnohamluvnost naznačovala, ačkoli to nebyla ochotná připustit, že možnost docela obyčejně se vypovídat vlastně přivítala. Byl víc než ochoten jí být k dispozici. "Máma je čarodějka, táta a brácha mudlové. A než něco řekneš, předesílám, že pořád je to můj táta a navždycky jím bude. Byl u toho, když jsem se narodila, byl se mnou celý život, říkám mu tak odjakživa a pořád mu tak budu říkat a je to naprosto skvělý chlap, nejlepší táta, jakého si kdo může přát. Vůbec se mámě nedivím, že si ho vzala. Taky docela obdivuju, jak byl schopen přijmout mě. Věděl, že nejsem jeho, víš? Ale nikdy mi to neřekli. Celé to prasklo, až když mě loni v létě unesli smrtijedi.” Na chvíli ztichla a mimoděk se pevněji zabalila do plédu. "Měli jsme být jednou z těch exemplárně potrestaných rodin, míšení krve, nečisté děti, na konci jenom znamení zla nad troskami, však to znáš. Když pro nás přišli, byla jsem doma sama, a to jenom díky tomu, že se našim rozbilo auto cestou z města a dorazili později, než měli. Jinak by už byli všichni mrtví. A já nejspíš taky.” Trochu se na něj pousmála. "Jak málo někdy stačí.”

Harry potřásl hlavou. Sám měl samozřejmě spoustu starostí s Voldemortem, ale takovéhle věci se ho dosud osobně nedotkly. Byly to jenom články ve Věštci.

"Když zjistili, že jsem čarodějka, pro jistotu mě nezabili, ale vzali sebou. Pár kleteb a kopanců, ne že by mě nějak mučili... a pak mě hodili mě do nějaké kobky a nazdar. Nebylo tam nic, jenom holé kamenné zdi a na podlaze skvrny, které vypadaly jako od krve. Nikdy předtím bych nevěřila, jak na mě taková věc... bude působit. První den se nějak zvládnul, druhý už to začalo být docela ošklivé a třetí jsem si začínala přát, aby mě rovnou zabili. Nedostala jsem nic k pití, bylo léto, ty kobky byly někde ve věži a bylo tam strašné vedro, už jsem nemohla ani mluvit nebo vstát. Bolelo mě celé tělo a strašně jsem se bála, že se vrátí a něco mi udělají. Věděla jsem, že to předtím nebylo nic moc, a tím to bylo horší, protože co kdyby si tentokrát dali záležet? Byla jsem si jistá, že nic dalšího nevydržím. Byla jsem samá podlitina a skučet jsem měla chuť, i když jsem se o ně sama omylem opřela.” Nespokojeně se zamračila. "Věděla jsem, že na mě nezapomněli, přede dveřmi jsem slýchala kroky, občas někdo nakoukl špehýrkou. Asi jsem měla být vděčná, že mě nikdo nemučí, při tom všem, co jsem věděla o smrtijedech. Ale moc vděčná jsem nebyla. Spíš jsem byla zoufalá, že takhle zůstanu déle naživu. Už jsem to chtěla mít za sebou a mít jistotu - jakoukoli.”

Harry poslouchal ten zamyšlený hlas, který jako by analyzoval sám sebe a své minulé pohnutky. Neodvažoval se pohnout, aby ji nepřerušil. Neměl ani tušení, že někdo ve škole prožil něco takového. Byl tak slepý? Nebo zoufale neinformovaný? Kolik je ještě takových dětí v Bradavicích?

"Čas tam běžel zvláštně. Nesmírně pomalu, jako by někdo mezi jednotlivé vteřiny vkládal stále další a další, které někde posbíral a teď neví, co s nimi. Občas podivně poskočil, ale většinou to nestálo za to. Noc byla lepší, protože nebylo takové vedro. Den byl lepší, protože byla naděje na to, že se něco stane. Věděla jsem, že jsem tam byla jenom tři noci, ale stejně pevně jsem si byla jistá, že to bylo dlouhé nejméně rok a kdykoli bych za to dala ruku do ohně. Jinak totiž nebylo možné tak dlouho zírat na tu neskutečně pomalou cestu stínu po podlaze. Umírala jsem stejnou měrou žízní jako hrůzou z toho, co se mnou udělají.”

Znovu se odmlčela. Slyšel v jejím hlase zlost, ačkoli se ji snažila skrývat - na sebe samu za to, co považovala za projev své slabosti.

"Pak si pro mě přišli. Nebyla jsem nic než loutka, kterou bylo nutno očistit, obléknout, napojit - přísahala bych jim v tu chvíli věrnost, kdyby ji po mně chtěli, ale nechtěli nic, jejich nezájem byl hrozný, připadal mi jako jasný rozsudek smrti - a pak dokopat do síně před Ty-víš-koho. Nikdy před tím jsem ho neviděla, samozřejmě, ani teď pořádně ne, protože mě hned hodili na kolena, sklopit hlavu, doplazit se na místo... můžu tě ujistit, že mě ani nenapadlo klást jakýkoli odpor.”

Harry měl pocit, že by ji měl někdo držet, zatímco říká takové věci, a ujistit ji, že to zvládla, jak se dalo, ale pohnout se nedokázal, nevěděl, jak udělat takovou věc, byl si jist, že by ho odstrčila. Sám byl zralý pro kus čokolády a útěšné poplácání po zádech.

"Nebyla jsem tam sama, klečel před ním Snape. Poznala jsem ho napřed podle hlasu, byl ke mně zády, o něco prosil a žadonil a já jsem ho v té chvíli strašně nenáviděla a nevěděla jsem, za co víc, jestli za to zklamání, že je to smrtijed, protože... ne, neměla jsem ho ráda, ale vždycky jsem ho bránila, protože mi přišlo hrozně nesmyslné, aby byl v Bradavicích, přímo před Brumbálovýma očima, někdo takový. Nebo za to, že prosí, i když bych prosila taky, kdybych měla možnost. Tolik jsem věřila, že on, profesor, dospělý, vždycky tak sebejistý, by si mohl dokázat udržet důstojnost! Jak jsem to pak měla dokázat já? Kolem stály vysoké, temné postavy s maskami, byla jsem strašně slabá, nevěděla jsem, co se děje, a nebyla jsem pro ně nic. Ve vzduchu jako by se vznášel pach smrti, podivná zatuchlost jako v márnici.

Pak jsem pochopila, že prosí o můj život, a znovu jsem ho nenáviděla, protože jsem nevěřila, že se odsud můžu dostat, a chtěla jsem zemřít rychle. Bála jsem se, že ho poslechnou a začnou si mě všímat víc a budu umírat dlouho... možná to zní divně, ale v té chvíli mi to dávalo smysl.”

Znovu chvíle ticha a nehybnosti, v jaké zírala do plamenů krbu. Harry se neodvážil ani hlesnout.

"Slyšela jsem, že o mně mluví jako o své dceři, ale vůbec jsem to nebrala vážně. Nějak jsem usoudila, že to myslí obrazně nebo je to trik, kdo ví co. Ty-víš-kdo se napřed smál, že jeho prosby jsou uspokojivé, pak ho plísnil za takovou lehkovážnost a za to, že jsem vyrůstala mezi lůzou... nebylo... nebylo to vůbec pěkné. Seslal na něj cruciatus a Snape nekřičel, dovedeš si to představit? Alespoň ze začátku. Pak už nevím, další seslal na mě. Já...” Neurčitě pohnula rameny a zadívala se vzhůru, jako by tam byl někdo, kdo by napověděl, jak formulovat věty.

"Od té doby se už ničeho obyčejného nebojím. Zkoušek ve škole nebo takových podobných věcí. Jsem naživu, hrozně moc. Ale přitom je všechno jako pod vodou.”

Oheň v krbu zapraskal, poleno se s hlasitým lupnutím rozlomilo a vylétly jiskry.

"Nakonec nás nechal být pohozené v koutě. Snape vypadal hrozně, taky toho schytal mnohem víc než já, a když se na mě podíval, bylo mi okamžitě jasné, že mě strašně nenávidí. V té chvíli mi to přišlo úplně jasné, vždyť jsem ho viděla při tom všem... taky jsem ho za to v té chvíli nesnášela. Víš, co dělá s lidským tělem cruciatus?”

Harry mimoděk přikývl, ale ona se beztak dívala jinam.

"Někdy si říkám, že je to zakázaná kletba ne proto, že působí tolik bolesti, ale protože ti sebere veškerou lidskou důstojnost, nenechá ani špetku.”

Harrymu nejasně vadilo, že tak mluví. Byla ještě mladší než on - bylo tak strašně nesprávné, že tohle musela prožít.

"Uspal mě, naštěstí, měla jsem pár zlomených kostí, asi bych cestou domů pěkně vyváděla. Když jsem znovu vnímala okolí, ležela jsem v posteli, seděl u mě táta, nade mnou stála léčitelka a ve vedlejším pokoji na sebe ječeli máma a Snape. Nerozuměla jsem jim ani slovo, ale stejně to byla rajská hudba. Všichni byli naživu, to bylo o moc víc, než v kolik jsem mohla vůbec doufat.” Pohlédla na Harryho a asi se pokusila vesele ušklíbnout. "Těžké časy naučí člověka skromnosti.”

"To není skromné přání,” hlesl Harry.

"Ne, není. Ale vysvětluj to těm, co se o Vánocích tváří otráveně nad balíčky s oblečením, i když jsou podepsané ´od mámy´. Každopádně - odstěhovali jsme se na druhý konec Británie, tak tajně, jak to bylo jen možné zařídit. Já si vydupala, že i tak budu dál chodit do Bradavic, jen tu teď raději zůstávám přes menší prázdniny, kdyby musel Snape předstírat, že se ze mě zatím snaží vychovat čarodějku. Naštěstí jsem holka a moc mladá, nepředpokládáme, že by na mě Ty-víš-kdo udržel pozornost.”

"To ´my´znamená...”

"Já a Brumbál. Vedli jsme spolu celý jeden rozhovor začátkem září. Ale to předbíhám,” zamyslela se, "předcházel tomu jiný, s mámou - samozřejmě. A s tátou, ale tam to bylo rychlé. Máme se opravdu rádi, jen jsme se ujistili, že se mezi námi nic nemění - nevím, komu se víc ulevilo - a šli hrát karty. Máma se hlavně ujišťovala, že budu dost rozumná. Vůbec se každý dost ujišťuje, že budu rozumná, je to vážně otravné. Jediný, kdo to bere jako automatickou věc, je Snape. Něco na těch genech bude. Hurá.”

"Nemusíš přeci být jako on,” cítil Harry potřebu vyslovit.

"A ani nebudu, nejsem blázen. Víš, je dost hrozné vědět, že s ním mám něco společného, vidět, jak děsně se chová - a vzápětí se najít v nějakém jeho gestu nebo poznámce.”

"No... mohla jsi dopadnout i hůř,” nadhodil Harry s chabým pousmáním. "Snape má i spoustu dobrých vlastností. A nos jsi po něm nezdědila.”

"Nos mi naši nechali zmenšit, už když mi bylo osm,” odvětila ponuře. "Sláva magii, jako mudla bych se tak brzy nedočkala. Těmi dobrými vlastnostmi máš na mysli jeho okouzlující osobnost a pedagogické vlohy? Víš, já chtěla být učitelkou!”

Harry vyprskl smíchy. "Promiň, to prostě... nemá chybu. Ale to je jen náhoda, Snape se stal učitelem spíš okolnostmi než čímkoli jiným. Pochybuji, že by do toho šel, kdyby měl na výběr.”

"Jo?” podivila se. "Tak o tom bych si ráda poslechla víc. Ale stejně už raději učitelkou být nechci.”

"Je inteligentní a odvážný,” předeslal Harry obvyklý výčet pozitiv, kterými se utěšoval, kdykoli toužil Snapea proklít.

"Samé věci, které mi usnadní život,” odfrkla si. "Tu odvahu jsem těžko zdědila. Při pomyšlení, že bych se dostala smrtijedům znovu do ruky, se mi klepou kolena jak sulc.”

"Já mám taky strach,” pokrčil Harry rameny. "Bylo by šílenství ho nemít. Ale nezáleží na strachu, záleží na tom, jak s ním naložíme.”

"Prosím tě, tyhle hlášky vynech. I když, ty vlastně nemůžeš, že? Harry Potter, spasitel. Pomáhá ti to alespoň? Říkat si takové věci?”

"Moc ne. Ale ostatní si myslí, že pomáhá, a zjevně jsem se naučil předpokládat, že jsou pomáhací. A neříkej mi tak, prosím. Bylas tam. Víš, že to není nic...” Okamžik hledal slova. "Není to hrdinský boj v lesklé zbroji a paprscích slunce. Je to jenom... krev a bolest. I vítězství bude bolet. Je mi špatně, když mě plácají po rameni nad něčím hrobem.”

"Ty to zvládneš,” oznámila zcela samozřejmě. "Osud vybral dobrý materiál na hrdinu. Dovedeš k tomu zaujmout ten správný postoj.”

Harrymu byl směr hovoru poněkud nepohodlný. "Co jste si nakonec řekli s mámou?” vrátil se rychle zpět k původnímu tématu. "Měla nějaké dechberoucí vysvětlení?”

"Rozhodně mě překvapila,” poposedla si Gwen na pohovce a zahleděla se zase na chvíli do stropu. "Co ji znám, byla buď doma s bráchou, když byl hodně malý, nebo pracovala jako knihovnice. Navíc mudlovská. To nejklidnější a nejnudnější zaměstnání, jaké se dá vymyslet. Nejhorší věc, co se ti může stát, že ti knížka spadne na nohu nebo ti někdo vrátí atlas politý kafem.

A teď z milé maminky vylezlo, že po škole šla do bystrozorského výcviku. Byla z ní bystrozorka v době, kdy tu poprvé řádil Ty-víš-kdo. Dovedeš si to představit? Možná jo, protože jsi ji nikdy neviděl. Jinak je poslední člověk na světě, do kterého bys něco takového řekl.

Jednou měli smůlu, Smrtijedi je obklíčili v nějakém domě. Přemístit se nemohli, posily nikde. Popisovala to dost zmateně, ale zřejmě byl Snape u toho, dostal se k ní první, podařilo se mu ji napřed schovat a potom dostat pryč a poté, co si vzájemně ošetřili boule a škrábance, euforie a nadšení z toho, že jsou naživu, způsobily, že jsem byla, hmm, počata. Když to máma o pár týdnů později zjistila, usoudila, že za smrtijedem kvůli alimentům nepoběží, zvláště za smrtijedem, který bude brzy mrtvý, protože nezbytně praskne, že není moc věrný pravým smrtijedským ideálům a snaží se tahat bývalé spolužačky z maléru. Když Ty-víš-kdo zmizel, právě se vdávala za tátu, který to samozřejmě věděl a jediná jeho podmínka byla, že máma změní povolání... což prý sama chtěla udělat. Takové to tedy bylo prosté. Musím přiznat, že jsem měla chvíli pochybnosti, jestli to bylo opravdu tak idylické, jestli spíš nešlo o nějaké... násilí... ale ona na Snapea opravdu vzpomínala v dobrém, lesk v oku, pohled upřený do dáli, nostalgický povzdech. Prostě úlet, který měl následky. Snažím se to pochopit, byli hodně mladí, úleva, adrenalin... možná mi to jednou bude dávat smysl, i když jde o Snapea.”

"No pane jo.”

"Ten samozřejmě hrozně zuřil, že mu to neřekla dřív. Ale víš, co je gól? Brumbál to věděl.”

"Myslíš od začátku?” podivil se Harry.

"Rozhodně od chvíle, kdy jsem nastupovala do školy. Zařídil, abych byla v Mrzimoru.”

"Moudrý klobouk přeci,” začal Harry, ale nakonec jenom potřásl hlavou.

"Bylo to součástí našeho zářijového rozhovoru na téma ´doufám, že budete rozumná´. Věděl prý o tom, ale nechtěl se míchat do cizích záležitostí - ”

"Brumbál a nemíchat se? To je protimluv,” vyprsknul Harry.

"A tak jenom zařídil, abych byla v koleji, která je nejméně nápadná a nepřitahuje pozornost. A mezi přáteli. Myslím, že tím chtěl naznačit, že kdybych zdědila některé milejší rysy Snapeovy povahy, mrzimorští mě nejlépe snesou. A víš co? Napřed jsem byla naštvaná, v Havraspáru je přeci jenom lepší atmosféra pro studium a mají lépe než kdokoli jiný propracovaný systém volitelných předmětů. Představovala jsem si, že bych tam spíše našla vhodné partnery pro konverzaci. Ale měl pravdu, v Mrzimoru jsem si našla přátele a je mi mezi nimi dobře. Když vidím tu várku Havraspárů, která by byla věkově zhruba se mnou, tak žádná výhra. A kdo ví? Třeba si to s Havraspárem jenom tak maluju a skončila bych ve Zmijozelu. A to bych skutečně hodně nerada.”

Harry se zasmál. "Taky nesnáším Brumbálovo vměšování, ale až příliš často se ukáže, že má pravdu.”

"Možná. Ujišťoval mě, že Snape možná nevypadá nadšeně, ale bude mi oporou, vážně divné řeči. Zachránil mi přeci život, ne? A stálo ho to hodně. O čem si myslel, že ještě potřebuju být ujišťovaná? Ani jeden nemáme chuť pěstovat nějaké příbuzenské vztahy, oba jsme k tomu přišli neradi a nedobrovolně. On se vystavil hrozným věcem, aby mi pomohl, já za to dělám všechno proto, abych ho jakkoli nepotopila, což mi mimochodem připadá jako dost chabá odplata. Nevím, jestli nějací zmijozelští od svých otců neví, co se stalo a že existuju, tak se na to snažím nevypadat, nosit pitomý účes, ve kterém vypadám jako malá holčička, neupozorňovat na sebe ani v dobrém ani ve zlém, a učit se na tak dobré známky, abych nedělala ostudu a aby to přitom nebylo moc nápadné.”

Harry si přitiskl ruce ke spánkům. "Snažím se představit si, že mi právě někdo řekl, že jsem Snapeův syn,” řekl ponuře. "Co si o tom myslím?” Zatřepal hlavou. "Ne, na tohle mi fantazie schází.”

"Se Snapem jsme mimochodem strávili Vánoce. Jak to zní?”

"Podezřele,” řekl Harry opatrně. "Nějak si ho nedovedu představit, jak zdobí stromeček.”

"Ani nepředstavuj. Dostal za úkol mě naučit pár věcí, tak jsme spolu strávili tři dny a za ty tři dny se nám podařilo se nepozdravit, neoslovit, neříct jediné slovo o čemkoli, co by nesouviselo s právě probíraným tématem. On umí učit, když chce. Vysvětloval, rozkazoval, já se občas zeptala a poslouchala. Takže jsem se naučila přemísťovat a nějaká obranná kouzla. Byly to naprosto příšerné tři dny, to ti povím. A to ani nevím, jestli mu to nakázal Ty-víš-kdo, nebo Brumbál.”

"Řval moc?” zeptal se Harry soucitně.

"Ale ne, vůbec. Snažil se to mít co nejdřív z krku, a tak byl velmi efektivní. Myslím, že prostě neví, co se mnou. A je to vzájemné. Zabít mě nemůže a úplně ignorovat také ne, když o mně ví tolik lidí.”

"Já bych si s ním asi chtěl promluvit,” zauvažoval Harry nahlas. "A vyjasnit si to, vzájemný vztah, nastolit nějakou přátelskou rovnováhu... i kdybychom se jinak stýkat neměli...”

"To ale uvažuješ jenom o tom, že jsi náhle potkal pravého otce,” upozornila Gwen. "Ne že je to Snape!”

"Pravda. No moment,” napřímil se Harry, "jak se to vlastně dozvěděl?”

"Jednoduše, po tom útoku. Máma přišla domů, dům vzhůru nohama, já nikde, znamení zla nad střechou - uháněla za Snapem a všechno mu řekla. Říká se o něm ledacos, a tak usoudila, že je pořád ještě smrtijed. Nechala jsem ji v tom, i když si osobně myslím, že dělá špeha pro Brumbála... není to od nich moc hezké, mě v tomhle směru nechat v nejistotě. To Brumbál nedomyslel, jak by mohlo poznamenat mou mladou mysl vědomí, že je vlastní otec hromadný vrah?”

"Nejspíš usoudil, že si uděláš závěry sama,” odvětil Harry opatrně. Byl rád, že se ho na to Gwen nevyptává.

"Co mi zbývá,” škubla rameny. "Stačí velký nos a společenský šarm samotářského nosorožce. Nebudu přeci chtít věřit tomu, že jsem zdědila ještě sklony k sadismu.”

Vypadala náhle podivně ztraceně a Harry se k ní naklonil. "Gwen, Snape se možná chová jako pitomec, ale několikrát mi zachránil život a vždycky udělal, co bylo potřeba. Je zlomyslný, ale nevěřím, že by někomu úmyslně ublížil. Někdy si myslím, že je toho schopen... vlastně určitě je toho schopen... ale prostě to nedělá. Jeho tresty jsou k vzteku a občas z něj jde strach, ale když si vezmu, co skutečně dělá, tak nikomu neubližuje, ne doopravdy.”

"Ale jo, já přeci vím. Sleduji ho pečlivě od té doby. Znám jeho zvyky dokonale. To abych mu přicházela co nejméně na oči,” zasmála se. "V září jsem mu poslala vhodně formulované díky a dál se nehodlám vnucovat.”

"Odpověděl?”

"Tu otázku myslíš vážně?”

"Hmm... Myslím, že na tebe měl štěstí,” usoudil Harry. Když se Gwen zatvářila skepticky, dodal: "Dovedeš si představit, jak se smiřuje s tím, že je odpovědný za Lenku Láskorádovou?”

Gwen zcela nesnapeovsky vyprskla smíchy.

Kapitola třetí

Harry za sebou zavřel dveře rozmáchlým kopnutím, ale zbavit se tak frustrace nedokázal. Zase další zpackaná akce - opět - znovu. Bystrozoři se snad předháněli v tom, kdo bude více neschopný. Smrtijedi způsobili neuvěřitelný zmatek, a i když jen zázrakem nezemřel žádný z civilistů, bylo bolestně patrné, že získávají navrch. Takhle nebude trvat dlouho a začnou se znovu odvažovat do větších akcí. Kdy se to zvrtlo? Už je to nějaký pátek, co je dostali do defenzivy...

Harry vešel do kuchyně a chvíli tam postál, jako by to samotné stačilo k tomu, aby se někde vzalo jídlo a uvařilo se. Neměl ale náladu vůbec na nic. Mávl nad tím rukou a začal ze sebe stahovat oblečení, jak šel, upouštěl ho na zem, trochu sám sobě naschvál. Opravdu se neměl odkud zjevit skřítek, který to po něm uklidí.

Když otevřel dveře do obývacího pokoje, rychle si stáhnul napůl vysvlečené tričko a hůlka mu vklouzla do ruky dřív, než se stačil zamyslet nad tím, co se mu na postavě v křesle vlastně nezdá.

"Snape?” řekl obezřetně. Jen pár lidí mělo přístup do jeho domu a nikdo z nich by nepřišel bez ohlášení. Pokud se nestalo něco vážného, samozřejmě.

Domnělý profesor se lehce zdvihl.

"Gwen,” vydechl Harry, "jsi to přeci ty?”

"Jsem,” pokývla hlavou, bez úsměvu. Ruce držela tak, aby na ně viděl. "Přicházím jako přítel - to Snape mi řekl, jak se sem dostat.”

"No jistě... v pořádku.” Neviděl ji od chvíle, kdy opustil Bradavice, a jak se zdálo, vzdala zcela snahu nepodobat se Snapeovi. V hábitu se ztrácela postava, polodlouhé vlasy jí v povědomém účesu rámovaly pohublou bledou tvář. I když nebyla zdaleka tak vysoká, ve večerním příšeří se zdálo, jako by Snape sám náhle omládl a přišel si z Harryho vystřelit.

"Stalo se něco?” zeptal se Harry. Věděl, že stalo. Nechtěl to slyšet. Mimoděk zatajil dech, jako by očekával ránu.

"Harry, Snape je mrtvý.”

Harry na okamžik pevně zavřel oči. Dlouze vydechl a ztěžka dosedl do křesla. "To se nemělo stát,” zašeptal. Poslední dobou se jim dařilo velmi špatně a teď tohle - to je katastrofa. Jediného dalšího špeha, kterého se jim podařilo infiltrovat do Voldemortovy blízkosti, jim poslali zpět smrtijedi před několika týdny. Staženého z kůže.

Zdvihl k ní hlavu. "Gwen, je mi to moc líto.”

Na okamžik sklopila oči. "Dalo se očekávat, že se to stane.”

"Jak...? Voldemort ho odhalil?” Harry si zatoužil zacpat uši před tím, co uslyší. Nechtěl poslouchat, že ho umučili a jak to probíhalo... Ale nemohl se nezeptat.

"Neodhalil, zůstal věrným smrtijedem do posledního dechu, jestli to tak mohu říci. Osud k němu byl milosrdný,” řekla Gwen. Neposadila se znovu, opřela se o stůl a ruce založila na prsou. "Zemřel v boji. Pán Zla ho přiměl zúčastnit se nějaké menší akce a Snape se samozřejmě pokoušel to tam nějak obejít - zabil ho ten člověk. Pan Whitney.”

"Ten je mrtvý,” řekl Harry sklesle. "Smrtijedi celou rodinu vyvraždili před dvěma dny.”

"Jistěže je, když si oddělal jedinou šanci k záchraně. Snape na následky zranění zemřel dnes ráno. Řekla bych, že mi skonal v náručí, pokud bych považovala za rozumné ho zvedat z postele a jitřit mu tak rány.” Navzdory zlehčujícím slovům se jí zachvěl hlas. "Zemřel bez bolestí a docela dobře smířen se světem. Myslím, že je to víc, než v co kdy mohl doufat. Když pomineme, jak zbytečná to byla smrt.”

"Já... nevím co říct.” Harry byl zdrcen. Ne, jejich vztahy s profesorem nebyly o moc lepší než v době, kdy se potkávali na chodbách Bradavic. Ale spolupracovali, museli spolupracovat, Harry Snapeovi bezvýhradně věřil a velmi dobře si uvědomoval, jak slepí bez něj zůstanou.

Gwen začala přecházet po pokoji. Úplně jako on, uvědomoval si Harry, dokonce i hlavu naklání stejně, když mluví.

"Vím o Řádu a vím, co Snape dělal,” začala Gwen věcně. "Znám vše do nejmenších podrobností.” Krátce pohlédla na Harryho a slabě se usmála. "Ne že bych tak nutně získala i veškeré antipatie.” Neodkázal jí úsměv oplatit.

"Jestli se chceš stát součástí Řádu, můžeme to probrat.”

"Ne tak docela. Nahradím Snapea v tom, co dělal. Budu vám donášet zprávy od Pána Zla.”

Harry prudce vyskočil na nohy. "V žádném případě! Za tím šílencem tě nepustím, to prostě nejde.”

"Pottere,” odsekla ostře, "já se tě neptám, já ti to oznamuji.”

"Gwen, prosím tě, nedělej to. Je to sebevražda, jakmile tě uvidí, tak...”

"On mě neuvidí,” přerušila ho. "Uvidí Snapea. Když si vezmu mnoholičný lektvar, nic nepozná.”

"Ty jsi blázen!” rozhodil Harry rukama. "Stačí, aby na tebe použil nitrozpyt. Vždyť ani nemáš znamení zla!”

Gwen natáhla ruku, rozepla si manžetu a stáhla rukáv gestem, které znal velmi důvěrně, i když Snape své znamení ukazoval zřídka - a o kterém doufal, že už nikdy neuvidí. Zatoužil zavřít oči před tím, co ho čeká. Ale nemohl. Vystavený pohledu na tetování jenom nevěřícně zavrtěl hlavou. "Nechápu,” řekl zvolna. "Asi máš co vysvětlovat.”

"No konečně,” odfrkla si. Na okamžik se zamyslela. "Hned po škole jsem šla za Snapem a oznámila mu, že se chci stát součástí boje proti Ty-víš-komu. Samozřejmě nesouhlasil, mírně řečeno - hrozně vyváděl...” Slabě se při té vzpomínce usmála. "Ale měla jsem poměrně přesné představy ohledně toho, co chci udělat. A dobré argumenty.”

"Gwen.” Harry měl sto chutí začít tlouct hlavou do stolu. "Vzpomínám si, jak jsi vyprávěla, že máš strach...”

"To už je ale hezkých pár let zpátky, že?” ušklíbla se velmi... snapeovsky. "Pořád mám strach. Tenkrát i teď. Ale připadalo mi lepší se mu postavit než někam zalézt a živit ho v sobě. Zůstat stranou není dost dobře možné, pokud by měl být strach jediným důvodem.”

"Teď mluvíš jako Nebelvír.”

"Pokoušíš se mě urazit?” pozvedla obočí.

"Ne, jen jsme zpravidla obviňováni z přemíry odvahy na úkor soudnosti.”

"Takže snažíš,” usoudila. "O co jsem více či méně kompetentní než kdokoli další z Řádu? Hermiona, Ron? Nebo i ty, koneckonců?”

"Nechci zpochybňovat tvoje schopnosti nebo odhodlání,” pozdvihl Harry ruce, "jen... jsi mladší - "

"Jsem stejně stará jako Ginny, která je bystrozorkou,” odvětila okamžitě.

"Já vím, já vím... jen jsem zvyklý na to, že kdokoli mladší než já je, jak to říci, prostě moc mladý. Vím, vážně bych si měl zvykat,” pousmál se. "Už jsme ze školy pár let. Ale hlavně, to, do čeho se chceš pustit - to bych rozmlouval komukoli. Nedovedu si představit, že bys pro něco takového stačila nasbírat dostatečně zkušeností. Ginny bojuje s námi, kryjeme si záda, přímý boj je prostě něco jiného.”

"Okolnosti jsou, jaké jsou,” pokrčila rameny. Znovu začala přecházet sem a tam. "Sama to vnímám trochu jinak - z mého hlediska to vypadá, jako bych zabrala správné místo v prostoru, které pro mě bylo určeno. Měl bys špatné svědomí, kdyby se mi něco stalo a tys musel žít s tím, že ses mi to nepokusil rozmluvit?”

Řekla to posměšně a Harry uhnul pohledem.

"Mohla jsem se samozřejmě stát součástí Řádu nebo bystrozorem,” navázala plynule, "ale přišlo mi škoda plýtvat potenciálem, jaký dává spřízněnost se Snapem. Předpokládala jsem, že potomky smrtijedů Pán Zla přijímá lépe než zcela nové tváře, a také tomu tak bylo. Vyjevila jsem své nadšení pro věc, dostala znamení, Pán Zla poklepal Snapeovi pochvalně po zádech, jak mě pěkně převychoval, a dal mě mu k ruce. Snape byl v té době jediný lektvarista v jeho službách a naprosto nestíhal pokrýt jejich potřeby.”

"Nemohlo to být tak jednoduché.”

"Nebylo,” pokrčila rameny, ale do podrobností se zřejmě nehodlala pouštět.

"Nenutil tě účastnit se smrtijedských akcí?” nedokázal se Harry nezeptat.

"Do jisté míry mě ochránilo, že nejsem muž,” odvětila. "Předpokládalo se, že budu potřebovat více času na výcvik a nebudu se tak vyžívat v mučení. Předvedla jsem se ostatně Ty-víš-komu jako slabá, křehká, leč odhodlaná a nadšená následovnice těch pravých ideálů, které imponovala ráznost a rozhodnost, s jakou je organizace spravována. A protože jsem okamžitě zapadla na vhodnou pozici, nijak zvlášť se o mě nestaral. Tak jsme to ostatně plánovali.”

"Plánovali,” opakoval chabě Harry.

"Když jste se nedokázali s Pánem Zla zabít během bitvy v Prasinkách, dalo se předpokládat, že se válka ještě nějaký čas povleče. Snape se obával, že bude odhalen nebo zabit, a připravili jsme se pro obě tyto varianty, tedy nejen pro ty, ale tohle byly dvě základní možnosti... prostě na to, že ho na pozici špeha nahradím. O pár měsíců později jsem oficiálně zemřela při výbuchu v laboratoři a od té doby se porůznu skrývala vždycky někde poblíž něho. Celou tu dobu mě samozřejmě Snape učil všechno potřebné a předával mi veškeré své vzpomínky na smrtijedské akce, kterých se účastnil v současnosti i minulosti. I na akce Řádu, samozřejmě, a na porady ve škole. Na výuku. Postupně jsem se učila celé jeho identitě.”

Harry se otřásl. Nedokázal si představit, jak to mohl snést Snape, tak citlivý na své soukromí, a jak to mohla zvládnout ona. Bylo to tak nepřirozené, intimní - stěží snesitelná představa i kdyby to byl někdo úplně cizí, ale u dcery... být Snape znamenalo mít zcela pokroucené myšlení, to bylo jisté.

"A kdyby byl odhalen?”

"Pak bych byla osvobozena ze sklepní díry, kam mě uvrhl poté, co jsem odhalila jeho zradu, a kde se mě marně snažil přesvědčit o svých pravdách, zatímco před světem předstíral mou smrt. Konečně jsem však volná a mohu ve službách Pána Zla odčinit jeho hříchy...”

"Nechtěl bych být u toho, až by se přesvědčoval o tvé loajalitě.”

"Oba scénáře mají své výhody a nevýhody. Snape byl nicméně přesvědčen, že získat někoho dalšího v nejužším kruhu je pro Řád skoro vyloučené, rozhodně v brzké době. Pánu Zla trvá roky, než je ochoten si někoho pustit blíž. Proto mnoholičný lektvar. Mám ty správné vzpomínky, které obstojí při nitrozpytu, dostatečně podobnou magii a vzhledem k tomu, jak jsme si podobní, mi nedělá potíže reagovat správným způsobem.”

"Já to nějak nedokážu přijmout,” vrtěl hlavou Harry, "je to šílenství. Kdo všechno to ví?”

"Jenom ty.” Gwen si pečlivě upravila rukáv a konečně se posadila do druhého křesla. "Předpokládám, že až se chopím výuky v Bradavicích, Brumbál to časem zjistí, nemyslím ale, že by byl proti. Vždycky byl pragmatik.”

"Ale já jsem proti! Jak - jak to můžeš říkat všechno tak klidně? Opravdu chceš jít k Voldemortovi, padnout před ním na kolena a zvolat - jsem tu, můj pane, váš věrný služebník?”

"Ty máš představy,” ušklíbla se. "Nezapomeň, že mám znamení. Nedostala jsem ho na požádání při prvním seznámení! Tenhle plán běží už řadu let a já ho neskončím jenom proto, že tobě se to nepozdává. Účastnila jsem se ve Snapeově kůži v průběhu minulého roku několikrát porad Řádu a mám za sebou i smrtijedská setkání. Proč koukáš tak vyděšeně? Museli jsme přeci vyzkoušet, jestli mě někdo pozná. Zkoušet to teď rovnou načisto by bylo šílenství.”

"Děsí mě, jak snadno lze Řád infiltrovat.”

"Vůbec ne snadno. Řekla jsem ti, co předcházelo.”

"Dobře, ty jsi blázen. Ale jak to mohl udělat Snape vlastní dceři?!”

"To má být argument, když všechny ostatní došly? Když jsme o něm spolu kdysi mluvili, říkala jsem ti, že jsme ze sebe nebyli nijak nadšení. To se nezměnilo. Nezahořeli jsme nad sebou vroucí láskou jenom proto, že jsem jeho dcera, ani proto, že jsme si podobní. Respektovali jsme se, tolerovali, měli společný cíl. Dostali jsme možnost to takhle udělat, tak jsme to udělali. Každý koná, jak musí - ty bys snad na mém místě volil jinak?”

"Nedovedu si to vůbec přestavit.”

"Byla by hloupost nevyužít možností, které jsme měli.”

"Rozhodně vypadáš, že jsi o tom přesvědčená.”

Demonstrativně si povzdechla.

Harry se úplně nevzdával. "Snape byl silný mág a fantastický duelant... nemohla ses to přeci naučit za pár let.”

"To bohužel opravdu ne,” zamračila se. "O mém... Snapeově zranění ale smrtijedi vědí. Následek kletby vysvětlí dostatečně zhoršené reflexy i sníženou magickou úroveň. I kdyby mělo takové krytí vydržet jenom pár měsíců, bude cenné. Zvlášť teď, kdy se Ty-víš-komu daří a snaží se rozšířit své aktivity.”

"Je to sebevražda, víš to?”

"Pottere,” řekla ostře, "já nejsem Snape, nemám za sebou hříchy, které bych měla potřebu vykupovat. Nemám v úmyslu spáchat sebevraždu a mohu tě ujistit, že udělám všechno proto, abych se od něj dostala se zdravou kůží.”

"Zatím,” dodal Harry pochmurně.

Zmateně se zamračila.

"Zatím nemáš za sebou nic, co bys cítila potřebu vykupovat. Až tě donutí účastnit se...”

"Tak udělám, co budu muset. Pamatuju si, jak to probíhá... ruce si neumažu krví, jestli ti jde o tohle. Vždy je po ruce dost nadšených dobrovolníků pro špinavou práci.”

Harrymu se sevřel žaludek a pro tuhle chvíli byl rád, že se nestačil navečeřet. "Jak můžeš tak klidně...”

" - jestli ti to pomůže, předvedu ti hysterickou scénu, ale budeš se pak skutečně cítit líp?”

Zdvihl ruce. "Jasně, promiň.”

Gwen ztichla a zamyšleně si prohlížela mladíka před sebou. "Sám bys na to nepřišel a já ti to přišla říct jenom proto, aby... aby to někdo věděl. Kdyby se mi něco stalo. Jak zemřel Snape a že byl na té správné straně - a kde je pohřbený. Jak jsem nezemřela a jak jednou zemřu já.” Zalovila v hábitu a vytáhla malý svazek pečlivě ovázaných obálek. "Tady je všechno sepsané, pečeť praskne po mé smrti. Jsou tam i dokumenty ohledně dědictví a podobných věcí." Přejela prstem po hladkém pergamenu. "Důkazy ve Snapeův prospěch. Vysvětlení... Někam to ukliď pryč z očí, prosím.”

"Gwen, říci, že jsi mě zaskočila, by bylo málo. Asi neexistuje způsob, jakým bych ti to rozmluvil - ”

"Ne.”

"... ale cením si tvé důvěry. Nepřesvědčíš mě, abych souhlasil, ale budu to akceptovat a vážím si tvé statečnosti. Když si budeš někdy chtít odpočinout od Snapea ve své vlastní podobě, jsi tu kdykoli vítána. Opravdu - nezapomeň na sebe.”

Skoro neochotně připustila: "To by asi... bylo dobré.”

Pár okamžiků na sebe hleděli. Nečekaně její pohled zvlídněl. Tiše se zasmála. Naklonila se k Harrymu a lehce mu přejela hřbetem ruky po tváři. "Slyšela jsem, že jsi teď sám,” řekla zlehka. "Možná bychom si mohli být docela příjemnou společností.” Harry překvapeně zamrkal. Byla dost blízko na to, aby si mohl všimnout, jak jí zrůžověly tváře a v rozpacích trochu zamžikala očima - nebyla zdaleka tak sebejistá, jak se snažila působit, a možná samu sebe překvapila.

Ostré odmítnutí, které mu málem vylétlo ze rtů, se tak proměnilo v překvapené: "Jsi mu opravdu neskutečně podobná. Připadal bych si jako zvrhlík.”

"Tak zhasneme,” pohodila lehkovážně hlavou a Harry se rozesmál, možná až příliš hlasitě, jak v něm vybuchlo napětí všech těch posledních chvil. Natáhl se k ní a krátce ji objal. Jistá nesmělá zdráhavost, s jakou mu objetí oplatila, ho kupodivu dojala.

"Gwen, ty jsi neskutečná.”

"Komplimenty nejsou tvou silnou stránkou, víš to?”

"Zůstaneš na večeři? Myslím, že by bylo o čem mluvit. Ne že by tu bylo... ale něco se najde.”

Zavrtěla hlavou. "Ne, díky, předpokládám, že po dnešní akci nás náš Pán svolá - už brzy. Znamení je stále výraznější, víš... Najím se později v Bradavicích.”

"Gwen, rozmysli si to ještě... nikdo, nikdo po tobě nemůže chtít něco takového.”

Krátce mu stiskla rameno, když se odtáhla a vstala, z hlubin hábitu vytáhla lahvičku a napila se. Harry se odvrátil, dokud si nebyl jist, že proměna proběhla. Nestálo za to vidět něco takového - i když tady byly změny menší než obvykle - a chtěl jí poskytnout trochu soukromí. Postava, která na něj nyní shlížela, byla o něco vyšší a zachmuřenější, s nečekaně prázdnýma očima. Zcela nedívčím gestem vytáhla z hábitu smrtijedskou masku. Náhle se celý rozhovor s Gwen zdál být jen snem.

"Užijte si pěkný večer tady v té své... noře, Pottere,” ušklíbl se Snape a plášť za ním vlál, když vycházel ze dveří.

- Konec -