neděle 18. března 2018

Na dosah ruky IV. - 15

Mé milé a nejmilejší čtenářky a oba čtenářové, též milí: toto je poslední kapitola. Bylo mi tu s vámi dobře, díky za společnost, shovívavost, trpělivost i za milá slova; a doufám, že jste se při čtení bavili alespoň tak dobře, jako já při psaní.
A samozřejmě - není všem dnům konec! :-)






Stála na terase; vysoká, štíhlá, nemohlo mi nepřipadnout slovo ztepilá - ve větru jí vlály tmavé vlasy a když pozornýma očima sledovala náš pocuchaný průvod, trochu se usmívala. Rázem bylo o hodně těžší se k ní jen tak přibelhat, takže jsem narovnal záda, proběhl i nějaký poslední letmý pokus smést ze sebe trochu špíny - a přikročil jsem k ní se vší možnou důstojností někoho, komu to tu všechno patří.

"Ahoj Diano," zazubil jsem se rozverně.

"Ahoj Tony," pokývla mi. Nepatrně pozdvihla obočí, když přejela pohledem můj nevábný zevnějšek. "Nejdu nevhod?" Z vlasů mi vytáhla pomuchlanou větvičku. Na konci jednoho listu seděl mravenec a prožíval krizi.

"Ale vůbec ne," mávl jsem rukou a mravence kolegiálně odpinknul do trávy. "Čím dřív tohle vyřídíme, tím líp. Pokud omluvíš, že jsem jaksi v pracovním."

"Orientuješ se zrovna na výkopové práce," řekla s notnou dávkou upřímného pochopení v hlase. Mimoděk trochu pokrčila nos. "Výkopové práce... v ZOO?"

"V jihoamerickém pralese," rozhodl jsem se být zase jednou hluchý ke vší ironii. "Bylo nás pět proti několika desítkám žoldáků a asi miliónu robozabijáků, asi chápeš, že se člověk trochu zamaže."

"Ahoj Wonder Woman," protáhl se kolem Clint ve stejném oblaku zemité vůně, "tak rád tě zase vidím!" Rozpřáhl ruce k nadšenému vítacímu objetí, ale když se zatvářila a poněkud napjala, s uchechtnutím pokračoval dál. Loki se kupodivu také nezdržoval, z nečitelného pohledu, který si ti dva vyměnili, jsem sice pochopil, že vědí, kdo je ten druhý, ale ani náznakem, jestli už se potkali. Ale Loki měl přes rameno přehozeného Strange a to nebyla dobrá chvíle ho zdržovat. Až pohled na to bezvládné břemeno Dianu vyvedl z míry.

"Co je mu?" trhla sebou a pohnula se, jako by chtěla vstoupit Lokimu do cesty. "Je to přeci čaroděj...?"

"Je v pohodě," zadržel jsem ji. "Jenom v bezvědomí. Bere ho na marodku, dostane kyslík, brzy se probere."

"Možná by přeci jenom o té vaší akci stálo za to slyšet víc," řekla.

"Někdy se stav," smetl jsem to ze stolu hladce. "Příští půlden strávíme všichni ve sprše, ale potom kdykoli."

Pokrčila rameny. "Dobrá. Kde ji máte?"

"Jarvisi?"

"Slečna Everettová je ve svém pokoji, pane."

Vykročili jsme k široce otevřeným dveřím do domu. "Z tvého vzkazu jsem vyrozuměla, že ta dívka Margaret náhle získala speciální schopnosti a nedokáže si s nimi poradit."

"Více méně to tak je," souhlasil jsem. "Měli jsme tu menší problém s posedlostí démonem, následkem toho jí začala růst křídla. Loki je s nimi rychlý jako blesk, mimochodem, až dosáhnou plné velikosti, mohlo by to být zajímavé... pojďme tudy. Strange si je jistý, že vliv démona zcela pominul," ne že bych čarodějovo jméno zdůrazňoval schválně, ale Diana ho zřejmě znala, takže i tuhle drobnost bylo třeba využít, "ale křídla podle všeho zůstanou. Je z toho trochu nešťastná."

"S démonem." Zněla z toho větší než malá dávka skepse.

"A mimozemským k tomu," přisadil jsem si s potěšením.

"Rozhodně si to chci poslechnout celé."

"A já ti to za tvou ochotu rozhodně dlužím. Že mi spadl mrakodrap jsi zachytila?"

"Byly toho plné noviny, samozřejmě. Souviselo to snad?"

"Okrajově. Rozhodně to hodlám zakomponovat do hlavního děje."

"To ale nevysvětluje, proč nechceš nechat Margaret tady," dokázala Diana, že je schopná udržet směr hovoru. Gestem ruky zahrnula celé rozsáhlé sídlo Avengers. "Jste na podobné případy perfektně zařízení." Námitka pochopitelná, ale začínalo mi to znít trochu jako výmluvy.

"Z mnoha důvodů, které teď asi nemá smysl rozebírat - netvař se takhle, nic jsem s ní neměl - a beztak myslím, že teď to chce ženskou duši plnou pochopení, jestli chápeš."

"Máte tu Natashu."

"Ta je teď zrovna trochu mimo... a ta je navíc plná pochopení jenom když si může do někoho rýpnout. Diano, proč jsi vůbec tady, když hledáš důvody -"

"Jenom se snažím přijít na to, proč se té dívky snažíš zbavit."

Zastavil jsem uprostřed chodby a pohlédl jí zpříma do tváře. "Nechci se jí zbavit," vyslovil jsem důrazně. "Kdybych si myslel, že tohle místo je pro ni ideální, snažil bych se o ni postarat. Mohla by tu bydlet, naučili bychom ji bezpečně létat. Ale mám spoustu důvodů si myslet, že na tom vašem ostrově Amazonek -"

"Themyscira."

"Dle libosti - zvládne tak zásadní změnu ve svém životě mnohem lépe. A jsem ti skutečně vděčný, že jsi ochotná se jí ujmout."

"Věřím ti," řekla Diana prostě. Znovu jsme vykročili, chvíli v naprostém tichu.

"Jiné prostředí, žádní chlapi... to teď bude to pravé. A ty přece taky létáš, můžeš jí dát školení. Nebo to pořád táhnete s Batmanem? Gotham je díra." Musel jsem být unavenější, než jsem si myslel.

"Netahám se s Batmanem, jestli to je náhodou to, na co ses chtěl zeptat." Vzduch znatelně ochladl a nezbylo než začít přemýšlet, jak to rychle vyžehlit. Ne že by mě něco napadalo.

"Odpusť zvědavému staříkovi," předvedl jsem bezbranný úsměv.

"Jsem o hodně starší než ty," odsekla.

"Pak mi promiň nerozvážnost mládí!"

"Tony," potřásla hlavou s povzdechem.

"Jsme tu," zastavili jsme konečně - a naštěstí - před správnými dveřmi a rázně jsem zaklepal. Po chviličce ticha přišla otevřít Margaret osobně - viditelně přešlá, s rameny pokleslými a se zarudlýma očima - ale při pohledu na nás zkoprněla a div nezalapala po dechu.

"Tony - jste zpátky! Všichni v pořádku?" vypravila ze sebe, což jí jistě sloužilo ke cti, ale víc zírala na Dianu. "Vy jste - skutečně jste?"

"Jmenuji se Diana," usmála se tmavovláska vlídně a natáhla ruku k pozdravu. "A ano, říkají mi Wonder Woman. Mohu dál?"

Potichoučku polehoučku jsem za nimi zavřel a s pocitem dobře vykonané práce zamířil zpět. Za nápad zavolat zrovna Dianě jsem si byl ochoten osobně gratulovat mnohokrát dokola. Nicméně - co teď? Sprcha nebo Strange? Nakonec jsem to vyřešil s přijatelnou mírou alibismu.

"Jarvisi, jak je na tom náš dvorní čaroděj?"

"Leží na ošetřovně, pane. Jeho stav odpovídá předpokladům."

"Kyslík, infuze a tak?"

"Ano pane. Dá se předpokládat, že se brzy probere a bez následků zotaví."

"Co víc si přát." Kromě té sprchy, samozřejmě. Vydržel jsem pod ní hodně dlouho a vyplácal neskutečné množství mýdla, ale ven vylezl, až když skutečně zmizel ten protivně bahnitý pocit i z posledního kousíčku kůže. Venku se zatím úplně setmělo a připadat si zralý na postel se tak stalo plně legitimním na všechny způsoby.

"Kapitán Rogers vzkazuje, že mu bylo potěšením a ctí," začal Jarvis, když jsem si drbal ručníkem vlasy, "ale je dnes večer na řadě s uspáváním, takže zhodnotit průběh akce se staví zítra na snídani."

"Ideální," zhodnotil jsem já, protože na detaily dnešního odpoledne jsem teď vůbec neměl náladu. Spíš pofoukat si bolístky, lípnout pár náplastí, naštěstí nic nebylo na šití; vydýchat se konečně. Vážně jsme ještě před půl hodinou v šíleném trysku prchali pralesem? Schopnost přenášet se prostorem byla bezpochyby užitečná a nejspíš nám zachránila krk, ale nebylo úplně snadné se s ní srovnat.

"Pan Barton hlásí, že vězeň Faraday je zajištěný a v pořádku a že zatím neřekl nic, co by se dalo tlumočit ve slušné společnosti. Vyslýchat ho prý hodlá nejdříve zítra, možná za týden - ještě prý neví, jak se mu bude chtít."

"Beru na vědomí," zahuhlal jsem přes kartáček na zuby. Faradayovi zaručeně neuškodí, když ho necháme chvíli podusit.

"Z ošetřovny přišla žádost, zda byste laskavě přikázal agentu Bartonovi, aby se tam vrátil. Jeho zranění údajně již překročilo hranici mezi škrábnutím a průstřelem."

"Nejsem jeho chůva," odsekl jsem. "Ale je v pohodě?"

"Podle požadavků na kuchyň patrně došlo k průstřelu žaludku, který se tak stal volně průchozím," nabídl Jarvis svou teorii.

"Však oni to zvládnou. Ještě něco?"

"Barva koberců v západním křídle o dva odstíny neodpovídá požadavkům. Po ostré výměně názorů architekt inzultoval stavební dozor a způsobil mu podlitiny pod pravým okem."

"Žaluje nás někdo?"

"Jenom to zvažují."

"Tak mě s tím nezdržuj. Vlastně ani potom ne... nejsou ale ty koberce zelené, že ne."

"Vývojářské oddělení vzkazuje, že jestli se zítra neukážete, obětují černou kozu."

"Ta chytrá sekce, nebo ta šikovná sekce? Někteří by byli schopní podříznout spíš sebe – dobrá, napiš mi je do rozvrhu. Vidím, Jarvisi, že se dostáváš ke zprávám toho druhu, co se obvykle dají shrnout do kategorie ‚to počká‘." Po krátké úvaze nad stavem podlitiny na bradě jsem holení odložil na zítřek.

"Alespoň jsem to zkusil," pravil Jarvis a správně pochopil, že když jsem za sebou zavřel dveře od koupelny, znamená to i konec úřadování.

Loki už měl očistnou proceduru za sebou také; ležel na posteli v hnízdě z obou přikrývek, na břiše a s rukama pod bradou, křídla rozložená kolem sebe, ve svém odstínu hluboké černi podivně vynikající v šeru pokoje. Jeho výraz šel jen těžko nějak konkrétně dešifrovat. Rozhodně to nebylo čiré nadšení z úspěšné akce. Byla v něm stopa jakési obecné nespokojenosti, či snad rozmrzelosti. Napůl nakopnuté štěně, napůl připravený metat nože. Přestal jsem se pokoušet rozluštit tuhle aktuální hádanku a sáhl si do skříně pro košili.

"Třeba by ses nemusel ani oblíkat," nadhodil Loki.

Když jsem se po něm otočil, jen se ve svém hnízdě neurčitě zavrtěl. Uvědomil jsem si, že se usmívám; odhodil jsem ručník a bez okolků se k němu přidal. Matrace se zahoupala, křídla sebou třepla, ani Loki na sobě neměl ani nit a to byla dobrá výchozí situace pro mimořádně příjemný způsob relaxace. Koneckonců, o nezbytné záležitosti bylo postaráno a zbytek počká...

"Něco máš s tím křídlem," došlo mi náhle. Už to, že je Loki nenechal zmizet - a jeho trhaný let ke konci boje - asymetrie jejich momentálních pohybů - a vůbec všechno dohromady... "Tuším jsi říkal, že mají samoopravovací schopnost?" Takhle zblízka jsem mohl rozeznat, že některé perutě jsou vyztužené jakousi dlahou a ovázané pruhy plátna.

"Výstižnější pojem by byl 'samoléčící', jsou mou živoucí součástí," řekl Loki a přitáhl si mě a překulil pod sebe tak, aby si mohl položit hlavu na mou hruď. "Ale tentokrát jim to nějak dlouho trvá." Jen jsem se tiše zasmál a upravil si polštář pod hlavou. "Schopnost spolupracovat je u robotických zabijáků nežádoucí," dodal Loki nespokojeně.

"Netrpělivý," řekl jsem a začal se mu prohrabovat ve vlasech. Loki spokojeně broukl. "Co by sis počal jako smrtelník? Týden bys chodil jenom se záděrou na nehtu."

Lokiho ruce se pustily do průzkumu mojí kůže, ověřovaly si, kam všude dosáhnou, v poklidu a nezávazně, jen aby se neřeklo. Přivřel jsem oči a jen si tu chvíli vychutnával, nebylo kam spěchat a Loki potřeboval svou zhrzenost patřičně zpracovat. Neuměl zacházet se svými bezmocnými chvilkami, vůbec.

"Ale já nejsem smrtelník. Přirovnávám snad tebe k larvě chrousta?"

"To nebylo moc laskavé," podotkl jsem a lehce ho cvrnknul do ucha. Loki zdvihl hlavu a zadíval se mi do očí.

"Všechno mezi námi je laskavé," řekl zadumaně. "Ale já nejsem laskavý a ty také ne. Kde se bere všechna ta laskavost?"

"Já že nejsem laskavý?" podivil jsem se. "Jsem dobrota sama. Generuji dobré skutky jak na běžícím pásu."

"To je něco jiného," odmávl to Loki. "Ale že to tvrdím o sobě, tomu ses nepodivil."

"Protože tvrzením, že jsi v jádru dobrák, bych tě nejspíš smrtelně urazil."

"Zvážím to. Ne, nemusím to zvažovat. Není praktické být - jak říkáš - dobrák."

Už jsem úsměv nijak neskrýval. Lokiho kůže nezvykle žhnula; dostal pořádně do těla a měl nejspíš trochu zvýšenou teplotu, zcela smrtelnicky to v něm o nějaké drobné procento zvyšovalo sklon k lehce filozoficky zadumané náladě. Oči se mu zavíraly a začínal zívat. Tohle bude velmi platonická relaxace – ne že bych si stěžoval. Jak se mi postupně rozležely nejrůznější bolístky, nepřipadal jsem si ve zrovna skotačivé náladě.

"Může to být praktické," namítl jsem čistě proto, abych byl v opozici. "Zvyšuje to ochotu lidí z tvého okolí k pozitivní zpětné vazbě."

"Investice s nejistou návratností," odvětil Loki líně. "Oplátka jen do výše jejich pohodlí."

"Zatímco?"

"Zatímco strach v nich probudí to nejlepší a motivuje k výkonu."

"Hm-mm. Ale musíš si hlídat záda a nebudou inovativní."

Loki zavrtěl hlavou a vlasy, které jsem mu postupně uhrabal, se zase rozlétaly, hedvábná záplava, do které jsem tak rád zabořil prsty. "Nemusíš a budou - pokud mohou počítat se smysluplnými benefity."

Začínal jsem se v tom ztrácet - zejména proto, že Lokiho ruce se přes veškerou únavu postaraly o to, aby byla část krve z mozku odčerpána jinam - ale určité souvislosti byly patrné. "Tvá teorie vázne hned tady na místě," řekl jsem. "Mezi námi dvěma není strach a obchod s benefity."

"Není," souhlasil Loki a trochu se posunul tak, abychom cítili víc ze svojí kůže. "Proto ta otázka - kde se bere všechna ta laskavost?"

Teď jsem to byl já, kdo vyhledal Lokiho pohled. "Prýští ti z očí jako slzy," řekl jsem možná ještě o chlup opravdověji, než jsem chtěl, vždyť to měla být jen trocha škádlení na asgardskou vzletnost. "Nebo možná září, někdy, jako hvězdy, když se v běhu ohlédneš a hledáš mě poblíž." Parafráze na asgardskou knihu, kterou mi kdysi četl, trochu pozměněná slova z vypůjčených souvislostí. "Vsakuje se mi do kůže. Proudí mou krví, promlouvá v mých myšlenkách. Je mi štítem, když..." Kdy jsem zapomněl, že nechci mluvit vážně?

Nemohl jsem dopovědět; Loki se ke mně prudce naklonil a políbil mě skoro hrubě, jako by mě chtěl umlčet, či jako by míra pozvolna stoupající touhy překročila svou mez. "Je mi štítem před nepřáteli i mnou samým," vdechl mi do úst a dokázal tak, že i on si ta slova snadno vybavil.

Jedna z těch podivných chvil bezvýhradného štěstí, co skoro bolí, s trýznivým podtónem nezbytného konce; které jsem tolik potřeboval, potřeboval jsem jeho... stejně jako on potřeboval a za to vědomí bych obětoval cokoli.

Okamžiky, díky kterým jsme dokázali jít pořád dál.





- Konec -



5 komentářů:

  1. Ale já nechci konec... :-D
    Bylo to celé hrozně fajn, bavilo mě to číst. Jsem ráda, že jsi pokračovala, ale NECHCI KONEC!! :-D :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za tuto úžasnou povídku! Miluju ji! Doufám, že zase na téma Frostiron něco napíšeš. :) Jsi opravdu skvělá písařka. <3

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní: tak to jsem ráda, že to všechno, já vlastně taky ve skutečnosti nechci konec, ale víš jak. :-D

    Terka: díííííky! To se tak krásně poslouchá! :-D S psaním rozhodně nekončím :-))

    OdpovědětVymazat
  4. No moment, a co vsechny ty linie ze zacatku? Jak k tomu prijde chudak Thor, ktery mel Margaret sbalit a ona si ted odjede na ostrov, ktery si pamatuju, jak se cte, ale ne, jak se pise? A hlavne co Natasha a Hulk? A vyhral Spiderman aspon tu fyzikalni olympiadu? Ocenuju dokonceni, ale mohlo byt malicko kosatejsi... :-P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Thor má harém dostatečný, o toho nemám strach 8-) A ten zbytek... to je ale náhoda, že se ptáš! :-D *mrk mrk mrk* Všechno bude. :-)

      Vymazat