pátek 17. března 2017

Na dosah ruky IV. - 8.

Kdo s čím zahází, tím také schází. Mohlo by se říci.






Pády z výšky, hlasy z dálky, probuzení na podivných místech - mezi tím vším se občas nadechnout a vystřelit po nepříteli. Dnešek - či už včerejšek, nebo to trvá celé milénium ukryté v časové smyčce? - se skládal jenom z takových věcí, ničeho víc. A pak ještě záblesků obrazů, které bylo těžké někam zařadit.

Strohý pokoj s neurčitě orientálními prvky, vlající záclony a pruhy světel projíždějících aut míhající se po stropě.

Z nějakého důvodu se pokouším uškrtit Thora. Ani se netváří moc překvapeně, spíš trpělivě. Už to by stačilo jako důvod, jen tak mezi námi, ta jeho božská blahosklonnost, kterou tak rád považuje za laskavost.

Loki se mě z posledních sil snaží odkopnout, a daří se mu to, padám někam dozadu a se mnou i stůl a všechno na něm.

Strangova tvář, napjatá a soustředěná, jediná zřetelná věc v rozbitém prostoru, slova, kterým bych měl naslouchat, naléhavá. Hbité prsty salónního kouzelníka, skládající se do složitých znamení.

Znovu ten pokoj, prozářený sluncem, nebo to bylo předtím? Nevím, co bylo dřív a co později, nic nedává smysl. Vím, že bych měl bojovat, všude kolem se v hustém zástupu valí nepřátelé. Snad se i pokouším. Ne, nepokouším; je to skutečný boj a já dělám čest svému jménu, vrhám se stále dokola proti všemu, co je v mém vesmíru špatně.

Jasnější obraz: znovu Strange. Stojíme proti sobě a spílám mu pro to strašlivé nepochopení. Z nějakého důvodu nemohu odejít z místa, to on mě tu drží, jeho pouta mi vysávají sílu, snad mě chce vydat všanc mým nepřátelům...

Prudce se oženu a vší silou udeřím do tváře, která se nade mnou sklání. Ve skutečnosti trochu nadzdvihnu ruce a slabě zachraptím.

"Vítej zpátky," říká Bruce a skládá si nějaké doktorské nádobíčko. Obezřetně přihlíží tomu, jak se dívám kolem sebe a snažím se pochopit, co vidím. Ten pokoj s vlajícími záclonami - i když teď visí zplihle a nehybně - nezdál se mi. Úhledný, jednoduše zařízený, s pootevřenými okny, kterými dovnitř proudí zvuky ulice. Nezvykle dynamické zvuky, jako by tam bylo příliš mnoho lidí na malé ploše. Nerozumím jim, ale jsem si jistý, že to není angličtina.

Jsem nesmírně slabý a jen pomalu a velmi neochotně si připouštím, že vlastně vím, co se stalo.

"Rozvaž mě," vypravím ze sebe.

"Už jsi rozvázaný," ukázal mi Bruce pruhy nějaké bílé látky. "Jen vyčerpaný. Víš, kdo jsi? Jak se jmenuješ?"

"Jsem génius, miliardář, playboy a filantrop," odvětím, protože tyhle hrátky jsou pod mou důstojnost, a taky proto, že ve skutečnosti chci Bruce ujistit, že jsem to znovu já. S nejistým pousmáním přikývne.

"To je rozhodně pokrok."

Ztěžka se nadechnu. Nemá smysl chodit kolem horké kaše. "Neublížil jsem nikomu?" Kdo už by měl závažnost téhle otázky chápat lépe, než zrovna Bruce.

"Ne," prohlásil jednoznačně, podal si sklenici a trochu mi nadzdvihl hlavu, abych se mohl napít vody. Až v té chvíli jsem zjistil, jak velkou mám žízeň. "S tvým pozemským já bylo snadné si poradit. Dokonce ani ta křídla ti nenarostla, takže jsme tě nemuseli lovit kdo ví kde..."

"Tak to budu reklamovat. Kvůli čemu by už to člověk dělal, když ne..." Dlouze jsem zazíval. "Kvůli křídlům... kde jsme? Nejsem já vlastně teď bezdomovec?"

Oči se mi zavřely tak nečekaně, že odpověď už jsem neslyšel.

Pády z výšky, hlasy z dálky, probuzení na podivných místech... pád z futonu lze těžko pojmout nějak zvlášť dramaticky, hlas z dálky patřil jednoznačně Lokimu a místo moc podivné nebylo. Zvlášť když jsem cítil, jak mě Loki vrací zpět na lůžko a něco k tomu povídá.

"Cože?" zeptal jsem se dezorientovaně a pak odpadl ryzí úlevou, když jsem ucítil jeho chladnou dlaň na čele. Může hýbat rukama a nemá potřebu mě praštit - jak málo někdy stačí ke štěstí.

"Jen tiše, Anthony," opakoval tlumeným hlasem. "Tady jsou slabé zdi a mnoho vyděšených uší."

Zdvihl jsem ruku a rychle mu přejel po dlani, kterou mi držel na čele. "Neublížil jsem ti?" Měl jsem dojem, že už jsem se na to někoho ptal, ale při vzpomínce, jak drtím ty křehké, zraněné prsty, a na radost, jakou mi to dělá, mnou projela vlna nevolnosti.

Natáhl obě ruce tak, abych je viděl, a zahýbal zápěstím i prsty. "Ještě trochu ztuhlé, ale v pořádku," řekl. Pomohl mi i vstát; do koupelny jsem už došel sám. Při pohledu do zrcadla mě pak čekal menší šok. Vypadal jsem jako po rvačce s medvědem. Jedno oko skoro zavřené pod modrým monoklem, šrám na tváři, kolem reaktoru na prsou barevné podlitiny.

"Moje jedinečné dedukční schopnosti mi napovídají," začal jsem už ve dveřích, když jsem se vracel zpět, "že tu kosmickou chřipku s teologickou horečkou jsem teda nakonec chytil taky."

"Ano," přikývl Loki a pohodlně se uvelebil na mém futonu.

"Projevovalo se to podobně? Touha všechny vás zabít, výkřiky o ohni pekelném, a tak?"

"Přesně tak," zamumlal Loki už méně zřetelně a přivřel oči. Až teď mi došlo, že to pološero vůkol je velmi, velmi časné ráno.

"Jen mi nevyrašila křídla, což si beru trochu osobně, a také předpokládám, že mé prosté lidské já nestačilo nikomu ani zkřivit vlásek." Nu ovšem, o tom jsme mluvili s Brucem.

"Sobě jsi víc než zkřivil vlásek," zamumlal Loki ospale. "Ale jenom sobě."

"Jupí," pravil jsem ponuře a odhodil ručník na stoličku. "Takže mě Strange pogriloval v pentagramu a dobrý?"

"Jak pravíš," odsouhlasil i tohle Loki a gestem naznačil, že jen čeká, kdy zaujmu vhodné místo po jeho boku. Ochotně jsem se k němu poskládal, i když to chvíli trvalo. Modřina tuhle a podlitina támhle, Loki se zřejmě také ještě úplně nezmátořil a na některé doteky reagoval trhnutím, ale nakonec jsme skončili zabalení jeden do druhého v docela pohodlném objetí.

"Kde vůbec jsme?" zamumlal jsem do Lokiho haleny. Bylo příjemné dýchat jeho vůni, příjemné a léčivé.

"U Strange," odvětil Loki tiše. "Přenesl nás sem všechny. Navrhoval tomu tuším říkat dovolená."

"Hmm," udělal jsem nespokojeně, protože se mi na tom něco nezdálo. "Všechny? A proč?"

"Karanténa," uchechtl se Loki trochu.

"Karanténa," zopakoval jsem ponuře. "Takže se čeká, kdo další se nakazí. A nenahraditelný pan Strange je pěkně při ruce."

"Takový je plán."

"Už někdo...?"

"Chvíli se myslelo, že Olivie. Ale byla to jenom špatná nálada."

V pokoji zhaslo světlo, ale to se mi jen děsem zatmělo před očima. "Ona je tu taky...? No jasně že je. Prosím tě, Loki, tvrď jí, že jsem pořád ještě v bezvědomí. Hlubokém. Potřebuji klid a návštěvy by mi mohly uškodit."

"Vlastně by všichni byli vděční, kdyby se na chvíli zabavila."

Ve skutečnosti mě Olivia až tak netrápila. Bylo tu hned několik záležitostí, které se držely na žebříčku mnohem výš. Kupříkladu...

"A když to chytí Strange?" nadhodil jsem. "Pak se stane co?"

"Zabijeme ho co nejrychleji, samozřejmě," zívl Loki. "S Thorem se vzájemně nespouští z očí."

Ta představa mě nepotěšila hned na několik způsobů. Kupříkladu jsem měl velkou touhou stavět se na zadní a stěžovat si na kde co, ale vzato kolem a kolem jsem mohl být rád, jak jsem na tom.

"Takže jsme u Strange..."

"Ano."

"To je jeho dům?"

"Patří té jeho organizaci."

"Co je to za město?"

Lokiho ruka, dosud poklidně spočívající mi na boku, se probrala k životu, chvíli mi bloudila po břiše a pak vklouzla pod lem kalhot. Byl jsem si naprosto jistý, že jsem příliš vyčerpaný na jakoukoli reakci, ale zřejmě usoudil, že jinak mě neumlčí. Kupodivu jsem zjistil, že i utahaný tak, že neudržím oči otevřené, si mohu trochu šikovné péče vychutnat... a protože už jsem opravdu nemohl zároveň i mluvit, Lokiho plán vyšel dokonale. Mít po ruce někoho stálejšího než kočičky z předních stran časopisů se občas docela vyplácelo. A vzato kolem a kolem, nikdy jsem se netvářil jako příliš komplikovaný tvor.

Ráno už jsem nebyl ani zmatený, ani dezorientovaný, snad jen tím, že jsem znovu sám. Vlastně ne tak úplně - za dveřmi do pokoje nenápadně nakukovala Margaret. Když se ujistila, že jsem vzhůru, vklouzla dovnitř a tiše za sebou zavřela.

Byl jsem si tak jistý, že se od ní dozvím spoustu velmi nepěkných věcí, že jsem hned nepochopil, co říká.

"Byl jsi tak neuvěřitelně statečný," vykládala s jistými rozpaky a usadila se na koberec vedle futonu. "Nikdy jsem si nedovedla představit..." Sklopila hlavu. "Všechen ten boj a nebezpečí," zašeptala, "bylo to tak děsivé a skutečně hrozné, ale vždycky jsi věděl, co dělat..."

Jen jsem zamrkal. Tohle nebylo tak docela v plánu.

"To je od tebe moc milé," řekl jsem neupřímně.

"Ti roboti byli tak obrovští a tenhle dům je tak zvláštní, začínám si konečně uvědomovat, jak ohleduplný jsi byl, když jsi mě varoval před svým stylem života..." Nasadila přesně ten tón hlasu, který mi napovídal, že bude mluvit velice dlouho na vypovídávací volnoběh. Takže jsem se nenamáhal čekat, jestli se někam dostane.

"Prosím tě, zavolala bys mi Thora? Musím s ním nutně něco probrat. Vcelku... akutně, myslím." Trochu jsem si odkašlal, když na mě vrhla oddaný pohled.

"Ráda, Tony," řekla, "nepotřebuješ ještě něco?" Když jsem zavrtěl hlavou, plavně odhopkala. Uf. Zrovna jsem se pracně vyškrábal na nohy, už o něco málo silnější než v noci - tahle astrální chřipka tedy uměla člověka vysát do morku kostí - když se objevil Thor.

"Rád vidím, že jsi opět ve své kůži," řekl. Byl v plné zbroji a v ruce držel kladivo. Ne, nemělo smysl tady tomu říkat dovolená. Byl tu Banner a byl tu Strange. Thor byl tím, kdo by je musel udržet. A já mu ještě přidělám práci.

"Thore, příteli," pravil jsem vzletně a šel rovnou k věci. "Jsi jediný, kdo mi může pomoct." Zatvářil se jak se patří zmateně.

"Myslím, že Margaret se ti líbí," nadhodil jsem.

"Je to nádherná žena," připustil obezřetně. "Ale nedovolil bych si..." Div si v rozpacích nezačal točit s kladivem. Už si dovolil, a věděli jsme to oba. Okolnosti byly nějaké tehdy, nějaké dnes. Neplánoval jsem se v tom začít přehrabovat. Bohatě stačilo, že si svůj dloužek dobře uvědomoval.

"Ve jménu našeho přátelství," řekl jsem naprosto vážným hlasem a aby si byl jist, že to tak i myslím, postavil jsem se naproti němu a položil mu ruku na rameno. "Já tě prosím, Thore, sbal ji."

Škoda, že jsem neměl po ruce foťák. Jeho výraz stál za to.

"Neříkám, že ji musíš hned zahrnout do toho svého harému," ujišťoval jsem ho chvatně, když jenom naprázdno otevřel a zavřel ústa. "Bude mi úplně stačit, když ztratí zájem o mě a bude koukat po tobě. To přeci zvládneš levou zadní."

Zatvářil se obezřetně. "Nejspíš máš nějaký důvod, proč to po mně žádáš, Anthony..."

"Hned dva, a oba zcela... no říkat jim počestné, to zrovna asi ne... ale Thore, poslyš," ztišil jsem hlas, "jestli začne Loki žárlit, mohl by jí provést něco opravdu nepěkného. Úplně to vidím, drobná zlomyslnost, která se zvrtne."

Už to bylo něco, čemu Thor ochotně a s plným pochopením začal přikyvovat.

"A jestli Oliviin plán padne nikoli mou vinou, ušetří mi to takovou spoustu práce, že budu moct odejít do důchodu o pět let dřív."

I on mi položil ruku na rameno. "Rád se obětuji pro přítele," prohlásil statečně, otočil se a odkráčel, hlavu hrdě vztyčenou vstříc svému nejnovějšímu úkolu. Vzhledem k tomu, jak spokojeně vypadal, se na to těšil určitě víc, než na dalšího nemocného.

S pocitem, že jsem se postaral o jeden obzvláště otravný průšvih, rozhodl jsem se vydat na průzkum domu. Návštěvám ale ještě nebyl konec. Vstoupil Strange, stejně jako Thor musel ve dveřích mírně sklonit hlavu. Tmavé vlasy mu spadaly do bledé tváře, oči temně žhnuly, někde uvnitř se to muselo svářet mnohými emocemi. Nicméně promluvil klidně.

"Pane Starku," pokývl mi. "Nebudu vás zdržovat dlouho. Chci vás jenom přivítat v tomto domě a ujistit, že se pokusím být dobrým hostitelem."

Nebyl jsem si úplně jistý, co by se stalo, kdybych se rozhodl odejít. Jenom jsem zdvořile přikývl.

"Též se chci zeptat, jestli na sobě pociťujete nějaké následky."

"Jako lékař, nebo jako čaroděj?" přeptal jsem se. Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl na ulici. "Co je to za město?"

"Bangkok."

"Zajímavé," řekl jsem se a otočil se opět k němu. "Čekáte, kdy někdo z nás zešílí a pocítí touhu vraždit, a tak jste nás umístil mezi milióny lidí?"

"Tento dům je velice dobře chráněný, je dost velký pro všechny, kteří se sem museli vejít, nikdo vás v tomhle koutě světa nebude hledat..." Trochu pokrčil rameny. "A pár dalších důvodů."

"Necítím na sobě kromě mírného vyčerpání žádné následky, doktore Strangi," řekl jsem. "Pamatuji si jen útržky a nemám dojem, že by ve mě zůstaly nějaké neobvyklé pohnutky."

"Dobře."

"Loki dokázal během svého záchvatu určitým způsobem svou agresi regulovat," nadhodil jsem a zabodl do Strange důrazný pohled. "Nepoužil magii a útočil zejména na stroje."

"Slyšel jsem," zamumlal Strange.

"Můžeme doufat, že to zvládnete podobným způsobem - pokud by k něčemu došlo. Thor dokázal udržet jeho, dokáže i vás. Zavolám pár svých brnění, to už se taky osvědčilo."

"Jak laskavý přístup," řekl Strange suše. "Nejsem si tak jistý, že to budeme moci riskovat. Používám magii jiným způsobem než Loki, a mé působení by bylo..." Trochu zaváhal. "Chráním Zemi," řekl pak jasnějším hlasem. "Neodpovídám na hrozby blížících se mimozemských lodí, to je vaše práce. Avšak astrální útoky, požírače duší a temnou energii, od toho pozemšťany uchráním. Často operuji s..." Znovu zaváhal. "Se skutečně velkými silami. Mám důvod se obávat, že bych po stejně velkých silách vztáhl ruce i v touze po boji s imaginárním nepřítelem."

"Budiž," řekl jsem. "Takže držet se v teple a hodně vitamínů."

Stroze přikývl a plášť mu zavlál, když se otočil a odcházel.

O chvíli později, v rámci možností polidštěný, metodou krok sun krok a opíraje se cestou o stěny, došel jsem do přízemí. Do knihovny jsem jenom nakouknul - Loki tam tiše podřimoval nad nějakou knihou, Strange se odhodlaně pročítal hromadou dalších, Thor posedával poblíž a ani nepředstíral žádnou činnost, jen a s rukama složenýma na hrudi a kladivem u nohy melancholicky pohlížel z okna. V kuchyni to díky spoustě plných talířů vypadalo veseleji. Tam se pro změnu navzájem hlídali Clint, Bruce a Natasha, došlo mi najednou, jak hrozný mám hlad.

"Ty vypadáš," přivítal mě Clint s plnou pusou. Asi jsem vypadal vážně hrozně, protože Banner vyskočil a odstrčil mi židli, abych se mohl posadit.

"Mají tu docela slušné kafe," řekla Natasha. Vrhnul jsem po ní patřičně oddaný pohled, odhodlaný si užít jejího soucitu, dokud mi to modřiny umožňují.

"Měl jsi ještě zůstat ležet," řekl Bruce a vrátil se k vlastnímu místu a porci roznimrané vidličkou. Natasha měla hůlky a Clint se zřejmě živil rukama, takže jsem byl skoro zvědavý, co vyfasuju já.

"Musím se okamžitě vrátit do New Yorku," řekl jsem. "Potřebuju se spojit s Jarvisem. Máte někdo notebook?"

Natasha střelila pohledem po svých dvou společnících, ale nic neřekla. Jen přede mě položila slíbené kafe a talíř se snídaní jako bonus.

"Měli bychom zůstat tady," řekl Clint opatrně. Přejel jsem je rychlým pohledem. Tohle byla debata, kterou očekávali a na kterou se připravovali. Cítil jsem zřetelně, jak mi stoupá tlak.

"Vy byste měli zůstat tady," řekl jsem ostře. "Já už to mám za sebou. A k tomu, abych pacifikoval naštvaného Hulka, Thora nebo Strange, jsem bez obleku dost k ničemu."

"To je sice pravda," navázal Bruce a to zjevné spiknutí mě popudilo ještě víc. "Ale promluv si o tom se Strangem. My bychom ti byli schopní dát jen zprostředkované informace."

"Ne že by nestačilo, když na to přijde," zamumlal Clint a trochu se na své židli nahrbil. Nenesl zdejší karanténu o nic snadněji než já - ale na rozdíl ode mě neměl v NY jeden obrovský problém, který nesnesl odkladu.

Natasha očividně aktivně pro zmíněného mága doběhla, objevil se ve dveřích on i Loki. Vzteky se mi málem zatmělo před očima. Byl to jen obyčejný lidský vztek, ale když by na to přišlo, k trhání hlav jsem neměl daleko Neplánoval jsem se nechat držet v nějakém čarodějnickém doupěti, dokud mi mistr doktor vševěd nevystaví propustku.

"Pane Starku, dovolte, abych vám objasnil situaci," řekl Strange. Tyčil se nade mnou jako telegrafní tyč, ale vstát ze židle by mi nepomohlo.

"Do toho," řekl jsem a podal si hrnek.

"Patrně chápete smysl opatření, které nás přivedlo na toto místo," řekl.

"Chápu smysl tohoto opatření. Je od vás samozřejmě velice laskavé, že jste poskytl svůj dům, a tak dále. Ale jak už jsem zmínil před vaším příchodem, já už to mám za sebou. Teď musím do New Yorku."

"My ale nevíme, jestli vznikla imunita," řekl Loki a posadil se vedle mě. "Možná se to vrátí. Možná i ti, kteří si prokletím prošli, mohou nakazit další."

"Takže tu budeme sedět na věky věkův, ámen?"

"Vytvářím detekční kouzlo, které by mělo být schopné ověřit přítomnost prokletí v každém jednotlivci," řekl Strange. "Jsem si jistý, že už jsem na něco podobného v knihách padl. Hledáme každou zmínku o podobných případech."

"To je chvályhodné," řekl jsem. "Ale teď poslouchejte. V New Yorku se zřítil jistý mrakodrap. Stark tower, možná vám to něco říká." Velmi moudře na to nikdo neodpověděl. "Nacházelo se v něm mnoho podlaží věnovaných výzkumu. Úložiště s daty. Plány reaktoru," poklepal jsem si na hruď, "metodika zpracování vibrania, genetické vzorky kdejaké příšery, kterou jsme potkali. To jen tak namátkou." Prudce jsem postavil hrnek na stůl. "Plány zbraní, které se nesmí dostat mimo jeho zdi. Nástroje a plány pro výrobu mých brnění. Jestli se něco z toho ztratí, budeme mít obrovské problémy."

"Tony," natáhla se ke mě Natasha přes stůl. "Shield si toho je vědom. Podle mých informací je na místě. Postará se o to."

"S tím budeme mít problémy možná někdy v budoucnu," řekl Strange. "Posednutí je problém, který musíme řešit teď."

"Shield je součástí toho problému," ignoroval jsem ho a vztekle pohlédl na Natashu. "Já nechci, aby se toho všeho zmocnili. Shield vážně není ten pravý!"

"Lepší Shield než kdokoli jiný," namítla a měla samozřejmě pravdu, svým způsobem. Jenže kdokoli jiný by možná nepochopil, co se mu dostalo do rukou. V Shieldu to dokáží využít; a já jsem nechtěl dávat Furymu do rukou takovou moc. "A jsou tam i tvoji lidé," dodala. "Určitě ví, co mají dělat."

"To není něco, co bych byl ochotný komukoli svěřit," zavrčel jsem. Ve skutečnosti jsem ty úplně nejožehavější detaily, například svého reaktoru, nosil pouze v hlavě. Jenže jestli si nepřítel dokáže postavit atomovku, obrazně řečeno samozřejmě, protože atomovku si může každý stáhnout z internetu, malou nebo velkou, to už tomu, komu spadne na hlavu, může být jedno.

"Anthony," ozval se znovu Loki.

"Chápu vaše obavy," řekl Strange. "Pokusím se urychlit náš průzkum." S tím se otočil a odešel. Thor, který přešlapoval za ním, ho následoval jako stín.

Prudce jsem se otočil k Lokimu. "Co má znamenat tohle shromáždění?" vyštěkl jsem. "Každý jste si nacvičil svou repliku?"

Clint, který se pečlivě tvářil, že tu vůbec není, se trochu zapomněl a protočil panenky.

"Napůl jsme čekali, že až se naštveš, zase to v tobě propukne," řekla Natasha mírně. "Tak vypni paranoiu a zapni avengerovský mód. Musíme se hlídat vzájemně - dost by pomohlo, kdyby ses nepokoušel odsud utéct. Není nás zase tolik, abychom dohlíželi i na tebe."

Měla samozřejmě pravdu. Ale já jsem měl taky pravdu, protože jsem věděl, co všechno se dalo ve Stark tower najít. Můj dojem byl, že by menší škody nadělalo řešit epidemii špatné nálady, než následky nebezpečných technologií ve špatných rukou.

"Když už jsme u toho, kde je Olivia a Margaret?"

"Ty trucují ve svém pokoji," řekl Clint. "Přímého dohledu netřeba, protože by nenadělaly moc velké škody. Stejně si Strange nemyslí, že jsou v ohrožení. Zůstávají hlavně proto - a věř, že se jim to nelíbí - abychom si byli jistí, že nenakazí nikoho dalšího."

"Nedá se odsud snadno utéct," řekla Natasha a hleděla na mě podezřele pozornýma očima. "Ale s oblekem bys to nejspíš zvládnul. Tony, mám pro tebe návrh. Než se probudíš, seženu ti co nejlepší počítač - máme spojení se světem přes donáškovou službu. Budeš se moct spojit s Jarvisem a zařídit co se dá. Budeme doufat, že se ti to zatím rozleží a zůstaneš tu dobrovolně."

"Nebo už Stange něco vymyslí," řekl Clint. "Taky se mi nelíbí tady tvrdnout."

"Proč nejsou ty dvě v ohrožení?" připomněl jsem si něco, co mě na Natashině řeči zaujalo.

"Nepřicházely do styku s magií, s artonovou energií ani chronosférou," odpověděl místo ní Bruce. "Myslíme si, že se v nich ta infekce nejspíš neuchytí."

Jeho slova stála za bližší úvahu, ale plně jsem si náhle uvědomil, jak se mi točí hlava a klepou ruce. Před očima se mi tmělo a ve spáncích hučelo. Kratičká panika, že se snad vrací zuřivost, byla rychle vystřídaná zjištěním, že je to obyčejné vyčerpání. Zdaleka jsem nebyl v pořádku, a rozčilovat se tu ničemu nepomohlo. Opřel jsem se lokty o stůl v naději, že to je jen chvilková slabost, která rychle přejde, ale Natasha měla jako vždycky pravdu - s dalším kolem budu muset počkat, dokud se znovu neprobudím. Protože teď už dlouho nevydržím... zatím ubíhá čas, kdo ví, jak dlouho jsem byl vlastně mimo a co je za den, za chvíli se s nimi nebudu muset dohadovat vůbec, protože to bude pasé a na místě trosek mrakodrapu zůstane leda pár kusů betonu, obrácených horem dolem každým padouchem a vládní i nevládní organizací, která stačí vyslat svého člověka. Ta bezmoc byla ubíjející a dusivá a vědomí, co všechno se možná rozpadá, zatímco tu sedím u stolu nad snídaní... popadl jsem talíř a mrštil jím vztekle proti zdi. Stark tower je zničené. Malibu je zničené. Přišel jsem o hromadu výsledků práce své vlastní i lidí z mých laboratoří. Bude trvat měsíce a možná roky, než se podaří znovu všechno rozjet.

"Faradaye pověsím na jeho vlastních střevech," prohlásil jsem krvežíznivě. "A ty nikam nechoď!" štěkl jsem po Natashe, která vyskočila a už už vybíhala pro Strange. "Tohle je zcela pozemský vztek. A samozřejmě mu nic takového neudělám." Nadechl jsem se. "To by mu to prošlo moc snadno."

Měl jsem sto chutí převrátit i stůl, ale už to, že jsem vyskočil na nohy příliš rychle, se mé hlavě nelíbilo. Zavrávoral jsem a místo abych ten zatracený kus nábytku popadl a odhodil, musel jsem se o něj opřít. Loki mě ostatně v té samé chvíli podepřel tak snadno a rychle, že už na to musel být dávno připravený.

"Na Asgardu máme skálu," řekl a obratně se mnou zamanévroval ke dveřím. "Můžeš na ni někoho pověsit a každý den poslat orla, aby mu vykloval játra. Dotyčný přežije a do druhého dne mu narostou nová. Ódin si na tyhle praktiky moc nepotrpí, tak tam nejspíš bude volno."

"Na Asgardu," opakoval jsem zmateně. "Já myslel, že tohle mají v Řecku?"

"Opisovali," pravil Loki.

"Hlupáci," ucedil Banner, "v jak malicherných dětinskostech se utápíte..."

Rázem se do něj zabodlo několik párů očí naplněných špetkou naděje, že ho jenom začalo zmáhat naše hašteření, a větším množstvím děsu.

"Ohlušení svými malými životy, nicotnými dušemi, které by měly sloužit jenom k mé větší slávě..."

"Ne," hlesla Natasha, viditelně otřesená. "Bruci, ty ne..."

"Hlavně ať se nepromění," zamumlal Clint, když se kolem nás prosmekl ke dveřím. Jako bychom to snad mohli nějak ovlivnit. Měl jsem dojem, že tváří v tvář zdvihajícímu se Bannerovi bledne i Loki. Jeho ruka, kterou mě držel, se zachvěla. Možná jsem se rozechvěl já. Představa Hulka šílícího uprostřed hustě obydlené metropole, to mi fantazie odmítala zpracovat.

Bruce vstal a plynule popadl i židli, na které seděl. Na stejnou stěnu, na kterou jsem o chvíli dřív mrštil svým talířem, teď prásknul židlí. Rozpadla se a on se na zbylou nohu ve své ruce zahleděl s takovou nenávistí, jako by ten kus dřeva mohl za všechny strasti světa.

"Ohavné hlasy skřetů zvoucích se lidé, tak odporných ve své namyšlenosti..."

"Ne, to ne," opakovala Natasha sotva slyšitelně, jako by to snad mohlo pomoct. Couvala od něj a už sahala pro zbraň. Byl to nejspíš jen reflex, vystřelit stejně nemohla - Banner by se okamžitě proměnil, a na Hulka neměly obyčejné kulky žádný vliv.

Banner zdvihl oči k nám, hluboké soustředění, s jakým se rozhodl zapamatovat své smrtelné nepřátele.

"Zabiju vás všechny," pronesl slavnostně a košile mu v ramenou zapraskala, když se tělo začalo zvětšovat, růst... a zelenat.




























6 komentářů:

  1. Chudáci, nemají chvilku klidu. Řítí se z jedné katastrofy do druhé. :-D Alespoň měli Loki a Tony čas na trochu ...., v tom hrozném binci. :-D
    Tak doufejme, že Bruce se z toho dostane. Nebo by možná Hulk mohl být imunní? :-D

    OdpovědětVymazat
  2. New York jistě ocení, že jednou se bude devastovat jiný kout světa :D

    OdpovědětVymazat
  3. "Budiž," řekl jsem. "Takže držet se v teple a hodně vitamínů." - jako bych slyšela našeho Snapea :-D :-D
    "Rád se obětuji pro přítele," prohlásil statečně. - A tady ty dva úplně vidím :-D
    Jako chtěla bych ti říct, že jsem Avengers viděla jednou, nelíbili se mi, ale kvůli tvým fanfiction jsem se na ně podívala ještě jednou, abych si připomněla, kdo je kdo, a znovu se mi nelíbili. Ale tvoje povídky jsou boží, ty mě baví velmi :) Jenom ty odstupy mezi kapitolami, no. Hodně zapomínám, co se dělo. Ale jak jsem to četla až do minulé kapitoly vcelku, byla to pecka. Asi si zase chvíli počkám a zhltnu to ještě jednou naráz :)

    OdpovědětVymazat
  4. Catrina: já bych jim tu chvilku klidu vážně ráda popřála, ale ono samo O:-)

    Inora: to teda. Vůbec nechápu, kdo tam může ještě dobrovolně bydlet. :-D

    Eithné: mmm, máš... dobrý vkus! :-D Intervaly bych ráda týdenní, holt nejsou stále dobré časy. Ale teď jsem se zase rozepsala, tak snad to půjde :-) A žádný čekání, autoři potřebují podmazávat své vetché ego průběžně. :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj tohle byla super kapitola, ráda čtu tvé příběhy a často nekomentuji ale chtěla jsem se zeptat zda bych mohla použít úryvek tvé práce Na dosah ruky jako ukázku dobré práce do své seminární a maturitní práce ? Samo sebou s uvedením autora a všech náležitostí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za milá slova - a mému egu podobné otázky taky nijak neuškodí :-D Využij jak ti přijde vhod, snad najdeš něco použitelného. Za známku ovšem neručím. :-))

      Vymazat