sobota 16. ledna 2016

Konsekvence - 8.

Poslední část.
(Abych mohla psát, musím být sama. To se povedlo tuhle v sobotu, po několika týdnech, a jako záloha na několik dalších týdnů. Zkrátka se tu důkladně marodí. Ale pokusila jsem se ten čas využít jak se dalo - a budu jen doufat, že jste od té povídky nečekali příliš. ;-))


Usadila jsem se kousek od Lokiho - skoro na dosah, ale ne úplně - a zabalila se před chladným větrem do pláště. V písku pod sebou jsem si postupně vyvrtěla důlek jako kvočna na vejcích, a stejně to nebylo ani trochu pohodlné. Drobná zrnka urputně kousala pod oblečením i v botách, vzduch jako by byl bez ustání plný jemného prachu; ve skutečnosti mi bylo nepříjemně víc uvnitř než navenek, protože všechna má duševní snaha byla marná - nedokázala jsem si pořádně dát dohromady, co se vlastně stalo. Vyvodit, co se stane za pár chvil. Co zítra.

Protože bylo dokonáno, hotovo, konec! Nejspíš bych měla být v euforii a zatancovat si kolem Lokiho radostí, nebo se strach mohl překlopit ve smrtelnou únavu; také jsem si mohla užívat pocitu dobře vykonané práce a připadat si hrdě, stejně vhodné by jistě bylo prožívat hluboký smutek z pomíjivosti věcí. Opatrně jsem všechny ty možnosti prozkoumala, ale v ničem z toho jsem se skutečně nenacházela. Připadala jsem si jako praštěná palicí, to zase ano. Vyšťavená. Na skutečné emoce jsem už neměla sílu, ale bez nich jsem si nebyla tak docela jistá, co si vlastně myslím.

Zapadající slunce barvilo oblohu podivuhodnými odstíny fialové, růžové, modré a oranžové a přišlo mi škoda, že se mi nikdy nikdo nezmínil o tom, jak úžasný dokáže takový západ slunce být. Každý den bych vystoupala na hradby a dívala se od prvního doteku slunečního kotouče na obzor do posledního paprsku. Takhle jsem svůj první západ slunce spatřila až v den, kdy jsem se ho možná ani nemusela dožít.

Přišlo mi podivně líto všech těch promarněných příležitostí a oči se mi zalily slzami. Tak přeci jenom smutek. Nebo už toho bylo prostě - moc? Smutku přeci není třeba. Všechno dopadlo dobře a všechny možnosti, které se přede mnou otvírají, jsou svým způsobem dobré.

S klesající teplotou klesala i míra ochoty jenom tak sedět na místě. Napůl jsem čekala, že se objeví někdo z paláce, vždyť museli z dálky pozorovat, že drak odletěl, ale nikdo se neukázal. Nechtělo se mi od Lokiho odcházet a nechávat ho samotného v bezvědomí na takovém místě, ani jsem si nebyla jistá, jestli smím. Šero se pomalu měnilo v tmu, obloha zevšedněla a přestala na sebe strhávat pozornost; škoda. Přisedla jsem si o kousíček blíž. Byla mi zima, připadala jsem si vyčerpaná a měla jsem žízeň. Nic, co by přálo velkým myšlenkám, ke kterým ta situace vybízela. Na nebi se skoro nepozorovaně objevily první hvězdy. Hlavu jsem měla prázdnou a srdce vyprahlé, všechny pocity spotřebované. Se zbytkem tepla ze mě vyprchala i soudnost, nakonec jsem si lehla tak, abych byla přitisknutá k Lokimu, na jeho plášti jsme leželi, svým jsem nás přikryla, rázem mi bylo dobře a teplo mě rychle uspalo. Ještě jsem si stačila pomyslet, že by bylo vážně dobré vzbudit se ráno první, ale byla to jen velmi letmá myšlenka...

... takže nebylo vůbec divu, že probuzení bylo takové, jaké bylo.


 „Předhodili mě dračici,“ probral mě užaslý hlas a o vteřinku později i nepříjemný štulec do zad, když čerstvě probuzený Loki napůl vyskočil a zarazil se o mě i o plášť, kterým jsme byli přikrytí. Ne že by mu to vyskakování šlo moc dobře. Zůstal klečet na kolenou a skoro překvapeně si sevřel hlavu rukama. Rychle jsem se odkulila, než schytám další, tentokrát vážně míněnou. "Zatracená dračí magie," zasténal s přivřenýma očima. S jistým sveřepým odporem, ze sebe vyrazil: „To je tak mému drahému otci podobné. Zbavit se mě společensky přijatelným způsobem...“ Konečně na mě přímo pohlédl, jestli se tak dá pojmenovat jedovaté zamžourání jednoho mírně pootevřeného oka. „Co tě to vůbec napadlo - chodit sem?“

To byla dobrá otázka, na kterou jsem pořád ještě neměla odpověď. Tak jsem jenom pokrčila rameny a snažila se ovládnout třas, který se mě zmocnil, když jsem tak náhle přišla o zdroj tepla. Slunce už vycházelo, ale pláž byla dosud ve stínu a vítr, který foukal pro změnu od moře, byl svěží a ostrý. Na Asgardu nejspíš pořád foukal vítr. Být na povrchu planety zjevně skýtalo i jisté nevýhody a teplota se měnila příliš často a příliš rychle.

"Kde je?" zavrčel Loki a vytrhl mě tak z mých úvah nad zdejším klimatem a výhodami kosmických stanic.

"Kdo...?"

"Na koho bych se asi tak mohl ptát. Schválně, jestli na to přijdeš."

"Ve skutečnosti mě napadá pár... omlouvám se, můj pane. Nedokážu říct, kde je dračice právě teď."

"Tam buď alespoň trochu užitečná a zvedni mě."

Přiskočila jsem honem k němu a pokusila se ho podepřít. Moc mi to nešlo, byl těžký jako cent, já proti němu malá, nepomáhal. "Ale nevrátí se. Odešla. Je pryč."

Loki mi ztěžknul v rukou, už jsem ho neudržela a málem jsem upadla i s ním. Údivem si doslova sedl, zdvihl ke mě tvář s výrazem, ve kterém se do stěží potlačovaného vzteku přimíchala i stopa naděje a nepochopení.

"To není možné," vydechl. "Mluv!"

Couvla jsem mimoděk před tím ostrým vyštěknutím, ale on už se nepokoušel vstát. Seděl tam naproti mě v nenucené elegantní póze, do které samozřejmě sklouzl, se vzpřímenými zády, touto úlitbou vlastní sebeúctě, vlasy mu ve větru létaly kolem tváře, byl pobledlý a se stíny kolem očí - to on tu byl ta troska, ale já si vedle něj připadala neohrabaná a obyčejná a rozhozená při zjištění, že ačkoli se toho tolik změnilo, tenhle muž mě stále nesmírně fyzicky přitahuje, a je to tak intenzivní pocit, až skoro cítím jeho kůži na své a dlaně mě pálí potřebou se dotknout. Byl krásný.

Prudce jsem si přitáhla plášť k tělu a také se posadila. "Řekni mi, princi, co víš. Ať nepokouším tvou trpělivost opakováním známých skutečností."

Ve tváři mu slabě zacukalo. "Toho se obávat nemusíš," řekl s chladem, který nepochybně maskoval patřičně rozbouřené nitro. "Můj drahý otec mne uvěznit pod dosti banální záminkou, bral jsem to jako rozmar či drobnou pomstu, ale důvod musel být jediný - abych byl po ruce a on mne snadno mohl dostat sem, až nadejte pravá chvíle. Dozvěděl jsem se z řečí strážných, že se objevil drak, nic víc. Nevěděl jsem, že jsem..." Na okamžik pevně zavřel oči. "Že budu byl tím, koho mu předhodí. Ani to nedává smysl."

Zatvářila jsem se patřičně tázavě.

"Nejsem původem asgarďan," vyrazil ze sebe s tím odporem, který už jsem se naučila spojovat si s jeho rodinou. "Pro draka nemám příliš velkou hodnotu. Mohl využít jen velmi malou část mé síly."

"Aha? To ledacos vysvětluje," řekla jsem s jistým úžasem, protože to byl dílek skládačky, který mi scházel. "Ano, takhle to dává smysl..."

"Teď již mou trpělivost pokoušíš."

"Tedy... nevím, jestli jsi věděl, s kým kdysi dračice uzavřela svou dohodu." Trochu jsem si odkašlala. Znal nepochybně lépe než já zákony jednání s draky. S dračicí mohla jednat, a případný obchod dohodnout, jedině žena. Pokud byl cenou za ten obchod princ, nebylo mnoho adeptek, které by přicházely v úvahu. "Nezlob se na ni," řekla jsem honem. "Dělala co mohla, aby se nikomu nemuselo nic stát. Z toho, co jsem slyšela – tedy, pochopila jsem, že úmyslně porodila jediného syna, protože ten nebyl v nebezpečí. To, že jí druhého přivezl manžel z bitvy, nemohla čekat."

Loki byl velice tiše.

"Myslím, že doufala, že k tomu nikdy nedojde, že dračice se nevrátí. Když potom přišla za mnou..." Něco v Lokiho pohledu se změnilo. "Byla strašně zoufalá, víš, na pohled úplně klidná, ale bylo to v ní, strašně se bála."

"Neujišťuj mě o postojích mé matky," řekl. "Po všech těch letech. Výmluvněji o její snaze vypovídá, že zvolila právě tebe. Neumíš bojovat. Neumíš nic."

"Asi věděla, že neodmítnu," zavrtěla jsem se trochu. Cítila jsem nejasnou potřebu ji bránit. "To bylo v té chvíli podstatnější. Netlačila na mě, byla to schůzka beze svědků." Velmi tajná a velmi opatrná schůzka, uvědomovala jsem si zpětně dvojnásob. Frigga si dala velice záležet, aby nás spolu nikdo neviděl.

"Jistěže věděla, že neodmítneš," ušklíbl se trochu. "Proto mi to k jejím obvykle hluboce naivním morálním postojům tak nesedí."

Nebylo mi úplně jasné, co má na mysli. Neurčitě jsem pokrčila rameny. "Říkala, že... že neví o žádné dívce, se kterou by ses vídal, ale že si je jistá, že já na tebe hledím s upřímnou náklonností. A proto myslí, že bych v sobě mohla sebrat dost odhodlání a odvahy a s dračicí promluvit." V jistých rozpacích jsem cupovala lem pláště. Tohle bylo vážně trochu trapné. Příšerně trapné. "Muselo to být... takhle. Dračice by nepřijala nikoho, kdo by před ní předstoupil za odměnu či z rozkazu. Draci si potrpí na velmi... osobní přístup."

„Ale tys nebyla zproštěná všech závazků," namítl Loki zamyšleně. Technická stránka věci, kterou zjevně do detailů neznal, ho zaujala. Což bylo rozhodně lepší, než stránky mých vnitřních motivací. Bylo velice snadné se mu nabídnout k tělesnému potěšení, ale nekonečně těžké se mu vydat duší, o kterou určitě nestál. "Byla jsi mým dlužníkem. Osvobodil jsem tě z otroctví."

"Nebyla jsem tvým dlužníkem," řekla jsem a byla hrdá na to, že jsem i tuhle věc včas a dobře promyslela. "Na asgardské lodi cestou sem, po výbuchu v hangáru, jsem tě včas odtáhla do nepoškozené části."

Obočí mu vylétlo vzhůru. "Že jsi se nezmínila."

"Dřív nebyl důvod, řekla bych. Teď to ale přišlo vhod - a možná to bylo ve skutečnosti jedno. Když nad tím přemýšlím, dračice jenom hledala záminku a kývla by na další dohodu komukoli." Což, jak jsem se obávala, poněkud snižovalo mé zásluhy.

"To jsi ale kus přeskočila," řekl Loki. "Takže matka tě obratně zmanipulovala k přesvědčení, že jsi schopná umluvit draka. Nepochybuji, že tvé ego se jen zatetelilo blahem nad takovou důvěrou samotné královny Asgardu. Řekla ti, co bylo předmětem obchodu mezi nimi?"

"Ne. Ani ona, ani dračice."

"Ne že by to bylo těžké uhodnout," ucedil, ale nebylo v tom odsouzení. Možná spíš jakési uznání. To mě na okamžik zarazilo - a pak i přivedlo na pravou stopu. Možná, snad.

"Myslíš, že se chtěla stát královnou?"

"Nedovedu si představit nic menšího, co by ji k takové smlouvě přimělo."

"Třeba už byla královnou, ale nemohla mít děti," spekulovala jsem.

"Nepřísluší ti -" začal Loki, ale pak mávl rukou. "Pokračuj."

"Mé radostně roztetelené ego mě tedy dohnalo až sem," koukla jsem trochu vyčítavě, což zůstalo úplně bez odezvy, "ale dračice se mi celou dobu vlastně jenom posmívala. Nechtěla se nechat pohnout k žádné dohodě, ani..." Zaváhala jsem. Tváří tvář Lokimu skeptickému pohledu mi připadalo dvojnásob absurdní tvrdit, že jsem se pokoušela dračici pohnout k nějakému soupeření. "Ani k ničemu jinému," dokončila jsem větu krapet kulhavě. "Až jsme došly ke hře na otázky a odpovědi. Ani nevím, co nakonec bylo tou pravou otázkou. Opravdu si myslím, že jenom hledala příležitost, jak..."

"Kdyby ses viděla," řekl Loki. "Koukáš do země, je ti sotva rozumět a div nešoupeš nožkou. Dobrá, pochopil jsem, čekají mě nepříjemné zprávy. Mluv už!"

Trochu jsem se narovnala. "Ty osobně jsi volný," pokusila jsem se promluvit hlasitěji. "Dračice o tebe nestála, snad kvůli tvému původu, jak jsi říkal, možná z jiných důvodů. Řekla však, že tě nechá spát, protože váš boj by zničil velký kus Asgardu." V Lokiho pohledu probleskla jakási... samolibost? Ten chlap byl neuvěřitelný. "Protože poznala, že jsme se svým způsobem sblížili," byla jsem patřičně hrdá, jak pěkně se mi to povedlo formulovat, "rozhodla se rozhodnout - tedy, chci říct..." Tolik k obratné řeči. "Rozhodla skrze mě."

"Patrně z tebe ucítila mou magii," řekl beze stop rozpaků. "Pokračuj."

"Byla si jistá, že pokud byste spolu hovořili, nechoval by ses dostatečně uctivě."

"Žádná presumpce neviny? Jsem dotčen."

"... za to si vzala něco ode mě. Za tvůj život si potom rozhodla vzít polovinu tvé dcery." Něco takového se asi nedalo říct dost ohleduplně. Loki ale nevypadal zdrceně, spíš zmateně. Zmlkla jsem.

"Nezmínila se kterou půlku a čeho?" řekl zamyšleně. "Horní, denní, půlku života?"

Na to jsem neměla odpověď.

"Tak to abych dbal na to, abych měl samé syny," ušklíbl se trochu. Očividně ho to nijak zvlášť netrápilo. "Záliba draků v patosu je obecně známá," dodal. "Co dál?"

"Dál nic. Odletěla."

Loki na mě zpytavě hleděl a já se snažila pod jeho pohledem nezačít se ošívat. "Čekám, kdy mi řekneš, co si vzala od tebe," řekl. Očividně má snaha upřít jeho pozornost na budoucí potomstvo vyšla vniveč.

"Prý něco, co mi škodí," řekla jsem trochu nejistě. "Já... ještě jsem neměla čas nad tím přemýšlet."

Znovu ten zamyšlený pohled, co mi tak nedělal dobře. Jako by mi viděl až do žaludku a četl i ta nejtajnější přání. A přeci tomu tak nebylo, jak se ukázalo, když vzápětí promluvil.

"Jsem tedy tvým dlužníkem. Jaké přání by ti mohl vyplnit princ, k žalu svého otce stále ještě nesežraný, a tedy disponujícími přiměřenými možnostmi pokladnice i poměrů v království?"

Ironie v hlase a lehce pozvednuté koutky úst jen pramálo zakrývaly tón, kterým mi radil si volit svá přání velmi, velmi obezřetně.

"Myslím, že mé přání, princi, shledáš užitečným pro nás oba," řekla jsem a věděla určitě, že to tak bude. "Jen mi ještě pověz, prosím - co jsi udělal s Gredlym?"

Trochu se zamračil, očividně netušil, o kom mluvím. "Ovšem, ten protivný skřet," luskl prsty, když si vybavil vše patřičné. "Zasadil jsem do jeho duše potřebu a touhu odejít bez prodlení na druhý konec království, nestarat se více o minulost a svůj elán napřít ke kariéře dřevorubce." Trochu pozdvihl obočí. "Připadá ti to snad málo uspokojující?"

"Je mrtvý," řekla jsem. "Našli ho pod hradbami. Všechno napovídalo tomu, že to byla nehoda, ale nebyla jsem si jistá."

"Pokud mu někdo přestřihl nit života, já to nebyl," odtušil Loki bez zaujetí. "Možná příliš pospíchal." V duchu jsem si povzdechla. Úplně jasnozřivě jsem před sebou viděla ten okamžik, kdy Gredly, ovládnutý příliš silným rozkazem svého prince, vyběhl z hradu nejkratší cestou – či spíše necestou... Lokiho nezájem, nelíčený i nemírněný, mi o něm řekl všechno, o čem jsem měla dosud pochybnosti. Pořád byl úžasně působivý. Stále mě přitahoval. Bylo by nádherné dobrodružství poznávat ho blíž. Ale budoucnost jsem si zcela nezbytně musela v zájmu vlastního zdravého rozumu zařídit bez něj. Škoda jen, že mé vlastní nitro při té myšlence zoufale vylo.

"Ráda bych tě požádala, abys mě vrátil zpátky na Zemi," řekla jsem.

"Ale," povytáhl obočí. "Tak na Zemi? Nebyla to ještě nedávno tvá noční můra? Už ti asgardská kuchyně nepřipadá jako místo zaslíbené?"

"Připadá," připustila jsem. "Určitě se mi stýskat a budu toho mnohokrát litovat. Ale tady nemám budoucnost. Jistě bych tu mohla dožít v pohodlí a užitečné práci, ale nikdy bych nebyla nic víc než rarita. Bez vlastních kořenů, mezi lidmi, kteří nejsou jako já a kteří se, zatímco budu stárnout, skoro nezmění. Měla bych zjistit, odkud pocházím, a zařídit si zbytek života tam."

"Těžko říci, jestli více svůj vděk projevím tím, že ti vyhovím, nebo tím, že odmítnu," řekl zamyšleně. Než jsem se ale stačila nadechnout a začít své přání obhajovat - jestli bych to vůbec dokázala, protože už teď jsem věděla, že se mi bude stýskat a že se možná o sebe ani nedokážu dost dobře postarat - pokračoval. "Řeklas, že nevíš, co si od tebe dračice vzala. Opravdu nevíš, či jen váháš jak to pojmenovat?" Uhnula jsem pohledem před jeho tváří i tónem, který náhle zněl skoro slavnostně. "Sebrala ti něco, co sis v zájmu vlastního přežití sama v sobě stvořila a pečlivě vybudovala. Už nejsi víc otrokyní. Dračí kouzlo tě připravilo o hradby, tak pečlivě a roky vybudované ve tvé mysli. Tvůj život už nebude nikdy snadný."

"Růžové brýle," řekla jsem, možná nahlas, možná jenom pro sebe. "Sebrala mi růžové brýle." Došlo mi náhle, proč to označovala za trest pro Lokiho - už jsem ho zdaleka nevnímala tak nekriticky a s tak bezvýhradnou oddaností, v mých očích přišel o dokonalost. Jenže jsem zároveň silně pochybovala, že je to pro něj důležité. Pořád jsem to byla jenom já... Nebo snad dokázala odhadnout, že budu chtít odejít, a on tak přijde o svou hračku? To bylo ono?

"Jaký je ten nový svět?" zeptal se a i když takovou otázku neuměl pronést vážně, byla jsem si podivně jistá, že je upřímná.

"Zatím jsem z něj moc neviděla," pokrčila jsem rameny. "Jenom o trochu líp vím, co je správné. Kdo ví - třeba si dokážu vzpomenout kdo jsem, a najdu i nějaké své příbuzné."

"Dobrá tedy." Vstal a popošel pár kroků sem a tam, zjevně zkoušel, jak je na tom. Ale i já viděla, že už dobře. Oni obecně asgarďané regenerovali velice rychle. "Pojďme."

"Hned teď?" vyděsila jsem se. "Nejsem připravená!"

Dobře, ten posměšný pohled jsem si asi zasloužila. Nevyhnutelné: "Jak se chceš připravovat?" ani nemusel dodávat nahlas.

Vstala jsem, trochu se oprášila od písku, jako bych to tím chtěla oddálit. Měla jsem strach, litovala jsem, že jsem se ani nerozloučila s Alcazarem, Joanou, Lindou a Akselem a všemi ostatními, hlavou mi blesklo, jak se budou chytat za hlavu, až objeví všechny mé tajné skrýše s jídlem a přišlo mi absurdní, že jsem kdy takovým nápadům podléhala; litovala jsem vůně zahrady, která ke mně přilétala oknem do pokoje, i západů slunce, které už nikdy nebudou stejné; ale zároveň jsem věděla, že tohle všechno budu moci nějakým způsobem nahradit. Ale když ke mě Loki natáhl ruku a pevně stiskl mou, nejvíc jsem litovala toho, že navzdory všemu, všemu co nás rozdělovalo, všemu toho co Lokiho dělalo tím, kým je, našim ujetým začátkům a naprosto nekompatibilním osobnostem, že už nikdy nedostanu příležitost k němu prostě přijít a nabídnout se jeho touze.


w W w W w


Stojím přivázaná zády ke stromu, zápěstí nekompromisně stažená svým vlastním šátkem, šaty vyhrnuté k pasu, cítím na kůži doteky padajícího listí a kolem kotníků stébla podzimem unavené trávy. Jsem tu vystavená na odiv očím kohokoli, kdo by šel okolo - a jakkoli je to nepravděpodobné, ta možnost je stále přítomná a příjemně šimrá pod kůží mámivou připomínkou něčeho nemravného. Ve vlasech cítím Lokiho dech ztěžklý vzrušením, z hloubi těla žhnoucí teplo kůže, každý nádech s nepatrným zadrhnutím, jak se i teď snaží ovládat a nedávat najevo příliš ze svého nitra.

Ale já to vím - vím toho mnohem víc než dřív, tak moc - dokonale bezmocná a bezbranná, odevzdávám se jeho vůli a vlastní potřebě. Nemusím nic, jenom být, přijímám všechno, čeho se mi dostává, ochutnávám to všemi smysly, vnímám a... žiju. Tyhle chvíli, kdy se Loki vrací za mnou, jsem živá na tisíc způsobů a stávám se bohyní.

Stejně jako pouhou věcí v jeho rukou.

"Loki," vydechnu to jméno jen jedinkrát, ponořená do vlastního nitra tepající touhy, potřebuji ho tak moc, až to bolí a ta bolest sílí a roste k nesnesení, pohlcuje mě celou i se zbytkem vesmíru, transformuje se do jasného výbuchu, který mě sežehne a utopí v nekonečně dlouhém záblesku všeprostupujícího uspokojení.



Ten den, kdy jsem se vrátila na Zemi, byl podobně jasný a svěží, s pár bílými oblaky vysoko nad hlavou, jenom o pár měsíců dřív; tráva se teprve vzpamatovávala po dlouhé zimě a nesměle se zelenala na prosluněných místech. Neměla jsem ani tu nejmenší představu o místě, kam jsme se přenesli, a už vůbec ne kam půjdu a co tam budu dělat a jak se o sebe postarám, nevěděla jsem o Zemi nic, bylo neskutečně těžké povolit vlastní křečovitě sevřené prsty, kterými jsem svírala jeho ruku - ale Loki si nebral servítky a s jakousi bezohlednou laskavostí těch pár potřebných maličkostí zařídil během jediné krátké chvíle.

"Je to tvoje dávno ztracená sestra," oznámil muži, který po té polní cestě, na které nás Duhový most vyklopil, procházel se svou ženou. "Máte v sobě nesmírnou touhu postarat se o všechny její potřeby."

Než jsem se stačila nadechnout a říct, že tohle těžko může fungovat, oba manželé přestali vyjeveně zírat, doslova zazářili radostí a začali mě nadšeně objímat. Loki se vytratil dřív, než jsem se vymanila z jejich náručí... a já měla po starostech. Dostala jsem svůj pokoj, šaty, dostatek jídla i vlídnosti, a jestli jsem snad zpočátku proklínala skutečnost, že mě Loki nechal na statku uprostřed pastvin a lesů, mě, která tak těžce bojovala s volným prostorem kolem sebe a dávala přednost technice před živými zvířaty, brzy jsem pochopila, že i tentokrát věděl lépe než já, co budu potřebovat.

Bylo snadné oblíbit si svou novou rodinu, hlavně bratra, který se nijak nepozastavoval nad skutečností, že byl celý svůj dosavadní život jedináček, i obě jeho manželky; občas jsem v noci tajně snila o tom, že jsou to moji skuteční příbuzní a Loki to nějak věděl a dovedl mě na správné místo. Skutečnost ale nebyla tak dokonalá, on prostě jenom využil první pozemšťany, kteří šli okolo. Nebo nás přivedl na Zemi tak, abychom potkali právě je, dokonale vhodné pro adopci vesmírného zoufalce? Netušila jsem. Chvíli to sice vypadalo, že šlo o předem domluvený plán, protože radostně prohlašovali, že mě navrátil Bůh - ale jejich bůh byl mnohem abstraktnější a komplikovanější než ti, které jsem potkala na Asgardu. Raději jsem v oblasti teologie spíše naslouchala, než abych vyprávěla o vlastních zkušenostech. Připadalo mi, že by představu rozhádané božské rodiny řinčící meči a sršící magií nemuseli dobře přijmout.

Ostatně měla jsem svých starostí dost. Učila jsem se pozemským způsobům, stále dokola si zvykala na skutečnost, že to nejsou moji noví majitelé, ale příbuzní, snažila jsem se být užitečná, abych alespoň trochu splatila svůj dluh, což bylo snadné, protože na rozsáhlých pozemcích se další ruce snadno upotřebily. V domě žil i houfek dětí, mých nových neteří a synovců – tak podivná věc! Nebyla jsem zvyklá vídat děti. Zpočátku jsem měla skutečný strach, jestli s nimi dokážu dobře vyjít, mátlo mě jejich chování i způsoby myšlení. Kupodivu jsme snadno našli společnou řeč a stali se pevnými spojenci. Byly skvělé.

Možná to měl být prostý život, ale na mě složitý až dost; občas bezútěšný, na chvíli. Skvělý víc. Každé ráno, kdy jsem se nadechla do nového dne, jsem si připadala o kousek lepší, z nepatrných zrnek sebeúcty postupně vyklíčily základy mého nového já, s každou novou věcí, kterou jsem se naučila a s každým úsměvem, který mi někdo věnoval, jsem stála nohama pevněji na zemi a byla více sama sebou.

Zároveň jsem si však stále uvědomovala, jak moc jsem jiná, že zapadnu možná lépe než na Asgardu, ale zdaleka ani tak snadno a hladce, jak jsem si představovala. Mohla jsem předstírat dokonalou pozemskost před ostatními lidmi, každým dnem lépe, i když stále existovalo tisíc maličkostí, kterými jsem se prozrazovala. Ale nemělo smysl obelhávat sebe; nebyli jsme stejní a nikdy nebudeme, protože jsem viděla a zažila věci, které si oni nedokázali ani představit, natož jim uvěřit. Byla jsem poničená způsobem, který by pro ně nebyl ani sebenepatrněji uchopitelný, i kdybych se jim svěřovala a rozprávěla každý den. To byla temná jáma v mém nitru, která, jak jsem si byla jistá, už se mnou zůstane.

Spíš náhodou, než úmyslem, jsme však našli společnou řeč právě v tom, kde jsem věděla, že se nikdy nemůžeme doopravdy sejít: ve víře. Ta jejich vyžadovala hodně pokory a vděčnosti za každý další den a všechno, čeho se jim dostávalo, a to byla zrovna věc, které jsem měla na rozdávání. Byla jsem opravdu upřímně a nefalšovaně a z celého srdce vděčná za úplně všechno, každou banalitu, laskavost, za chvíle klidu i jakoukoli práci, koneckonců žádná nebyla tak těžká, jak jsem byla zvyklá, zato dávala víc smyslu. Ráno jsem se probouzela odpočatá a s vědomím, že mě čeká další skvělý den. A oni to dokázali ocenit způsobem, jaký jsem možná úplně nechápala, ale byl mi blízký: prostým potěšením z toho, že někdo, kdo k nim patří, nenaříká nad tajemnou minulostí, ale vzkvétá a spolu s nimi cítí oddanost božímu dílu; a pokud jsem se něčeho nesmyslného polekala, vzbudil mě zlý sen, nebo jsme se špatně pochopili, byli nekonečně vstřícní.

Proces, který v mé mysli započala dračice úderem hrubé síly, se teprve touto drobnou každodenností plně rozběhl. Stávala jsem se skutečným člověkem a nikde žádný důvod nebojovat stále dál, o každý kousek lepšího zítřka a lepšího já. Ten kousíček Země, který jsem postupně poznávala, bylo neuvěřitelně nádherné místo pro život; netoužila jsem po ničem víc.


w W w W w

... snad kromě jediné věci; přesněji řečeno, člověka. Nejpřesněji řečeno, boha. Modlit se k té abstraktní entitě jsem se sice naučila, ale smysl mi úplně unikal. Nepotřebovala jsem vzdáleného stvořitele, ale docela konkrétního, co nejvíc hmotného a velmi přítomného - Lokiho.

Chyběl mi na tisíc způsobů, svým způsobem víc než dřív, kdy jsme žili pod jednou střechou a stačila mi k životu pouhá naděje, že ho někde zahlédnu; sama na sebe jsem byla naštvaná za to, že se myšlenek na něj nedokážu zbavit. V noci se mi o něm občas zdálo a ve dne jsem se ohlížela po stínech, ze kterých jsem měla pocit, že se už už vynoří. S úmyslem najít si odpovídající náhradu obhlédla jsem kritickým okem muže, kteří připadali v úvahu - takových příležitostí vskutku nebylo mnoho, sousedů jsme měli málo a vídali se zřídka - ale nebyl mezi nimi nikdo, kdo by mě zaujal. Tušila jsem s jakousi pochmurnou jistotou, že časem patrně snížím nároky a možná se i vdám - další věc, kterou jsem zatím chápala jen zběžně - ale to bylo ještě velice, velice daleko. Touha po tom naprostém odevzdání a Lokiho schopnosti ho bezvýhradně přijmout byla silná a vzpomínka na něj dosud příliš intenzivní.

Nakonec se objevil v den, kdy jsem na něj zrovna nijak zvlášť nemyslela, po dlouhé řadě týdnů, v letním horku, kdy jsem během práce na poli nechala traktor (který byl srandovně primitivní, bez antigravů a s motorem na kapalné uhlovodíky) na chvíli vychladnout ve stínu vysokých stromů a sama skočila do rybníka spláchnout pot a prach.

Když jsem vystrčila hlavu nad hladinu - příjemně rozechvělá, ta spousta vody místo pečlivě odměřené sprchy mi zdaleka ještě nebyla samozřejmostí - stál na břehu a díval se na mě. Málem jsem znovu zapadla pod vodu. Srdce se mi na chvíli zastavilo a pak zběsile rozběhlo vpřed. Šok to byl tak silný, že jsem chvíli asi jenom tupě zírala a občas vytřela vodu z očí. Pak ale zvítězila docela praktická starost - neměla jsem na sobě vůbec nic, hromádka mého oblečení ležela neužitečně pár kroků od břehu. Nebyla jsem si teď vůbec jistá, co mám dělat. Možná se rychle utopit a doufat, že půjde pryč, protože neexistoval způsob, jak zvládnout tuhle situaci s přiměřenou důstojností.

"Pojď ke mně," řekl Loki, protože ten nejistotou netrpěl nikdy. Tak jsem šla. Pár kroků a už nezbývalo než se vynořit, napřed po pás a pak celá, snad jsem z toho mohla udělat rafinované svádivé představení, ale na to jsem byla příliš zaskočená a spíš než mámivě jsem si připadala zmokle a zplihle. Prohlížel si mě s tím zpytavě zamyšleným pohledem, který už jsem znala, až jsem s tou náhlou dívčí intuicí, která musela být vrozená, protože jinak bych vážně neměla kde brát, pochopila, že právě ten nedostatek úmyslné dráždivosti ho přitahuje, stejně jako moje až příliš dívčí hruď a útlé boky a štíhlé údy; při jeho preferencích skutečně nemohlo být snadné najít si partnerku mezi dobře rostlými a svobodomyslnými asgarďankami. Nespojila jsem si dosud všechny ty skutečnosti dohromady, jen odhadovala jednotlivosti, ale dnes mi to došlo - jak pro něj musela být přitažlivá právě ta kombinace mojí postavy, bezelstnosti a naprosté oddanosti; že po tom všem sáhl, když dostal příležitost, i když po všech ostatních stránkách jsem pro něj musela být tak zoufale nezajímavá a on se obvykle držel od žen dál, ve zřetelné nechuti podléhat tak přízemním záležitostem, a snad i v dojmu, že někdo další nad ním získal špetku moci.

Jak jsem vzápětí zjistila, i pro mé tělo byla má vlastní nicotnost podivně dráždivá. Byl to Loki. Věděla jsem, jak voní, jak chutná jeho kůže, znala jsem důvěrně jeho dech. Stejně jako jsem já snila o něm, musel on snít o mně, protože jinak by tu nestál. Co na tom, že jsem stála nekonečně hluboko pod ním? Svět je plný věcí, ke kterým je možné jenom bez dechu vzhlížet. Mít co nabídnout na oplátku, to je výsada. Dračice možná zvrátila něco ve mně, ale určité věci zřejmě byly pevnější součástí mého já, než jsem si myslela; s trochu směšnou směsí úžasu, sebeironie, touhy a pobavení jsem si dobře uvědomovala, jak rychle mám jasno.

Lokiho návrat, to byla součást vesmírné spravedlnosti, moje cena a má odměna; za věčnou jinakost, za podivný život, zoufalé tápání v nejobyčejnějších lidských pravidlech a zvycích, já měla tu výsadu  mít svého vlastního boha.

Vystoupila jsem z vody, málem tam spadla zpátky, když jsem zavrávorala na mokré trávě při břehu, vlasy mi visely kolem obličeje a jestli jsem si kdy představovala, jak ho omámím svým zjevem, docela určitě to nebylo takhle. Přesto jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, co za chvíli nastane. Určitě tam musela být nějaká chvíle, kdy jsme šli k sobě, snad jsem se trochu osušila, nebo kdo ví, jestli se voda rázem nevypařila z horoucí kůže - další vzpomínka už patřila dvěma tělům pevně spojeným tím nejintimnějším možným způsobem, horkému dechu, hebkosti pláště, který rozhodil na zemi. Miloval se se mnou zoufale a bezohledně a já jenom bez dechu žasla nad tím, jak strašně moc jsem přesně tohle potřebovala.



Rozváže mi ruce a jemně prsty přejede po zarudlých šrámech na zápěstí. Maličko se přitom usmívá. Někdy si vyprávíme, on mně drobné, nedůležité historky z Asgardu a já jeho bavím postřehy ze Země; ale slova jsou jen příjemností navíc a zbytečná - dávno jsme se sladili v příjemné míře mé poddanosti a jeho převahy, našli rovnováhu mezi bolestí a slastí, naučili se tím druhým rozehrát skutečnou symfonii potěšení. Loki se za mnou vrací a já tím vědomím, co mu dokážu dát, rostu a sílím, jako by byl živou vodou pro uschlou kytku. Sebepodivněji to mohlo znít, ale svou vědomou schopností se mu plně odevzdat jsem se teprve naučila skutečně si vážit sebe sama.

Věděla dračice, že tohle přijde? Draci prý neexistují, dozvěděla jsem se od své nové rodiny. Nevadí. Bozi prý také obvykle nesestupují na Zem, aby se těšili s oddanými ovečkami. Ale já vím své; vím o chvílích, kdy zůstává, i když by mohl odejít, o bouři v jeho duši, která se mým prostřednictvím alespoň na chvíli utiší. Tvoříme jeden druhého, on mě hodně a já jeho maličko, ale nejsme stejní a tak nemá smysl srovnávat. Oba získáváme. Oba se měníme. Pro oba běží čas, pro mě hodně a pro něj maličko, ale ani tady nemá smysl počítat, každá ta společná chvíle je dost nekonečná a já si je střádám jako korálky na niti pro den, kdy odejde naposledy. Je to ještě daleko, tím jsem si úplně jistá.

To proto, že dnes zůstal zase o chvíli dýl, ruce hřejí a jeho oči jsou laskavé a září pokojným, měkkým svitem vzdálených hvězd.



- Konec -



12 komentářů:

  1. Ach to bylo krásné :) nádherné a romantické a ke konci jsem si tak jako nenápadně stranou zaslzela u korálků. Prostě dokonalé. A teď mě mrzí, že je povídka u konce. Ale líbila se!
    Děkuju za ni a těším se na další :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že jste si sem i po takové době (ale vážně za to nemůžu! :-)) našly cestu... a dvojnásob ráda, že nedostanu klackem, i když si tu tak svévolně experimentuju s charaktery :-D Děkuju! :-)

      Vymazat
  2. Tak už jsi to ukončila a vyplatilo se čekat ty ty konce umíš napsat tak aby nebyli přeslazené a hlavně reálné :)
    už tet se budu těšit na novou povídku

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky díky, jsem moc ráda, že to tak vyzní... jestlipak bych vůbec uměla napsat nějaký děsně romantický konec? Asi ne :-D Já se taky těším, až se zase dostanu ke psaní :-)

      Vymazat
  3. Jedním slovem - dokonalé! Celou povídku jsem si neskutečně užila a jsem si jistá, že se k ní určitě někdy vrátím. Díky, že takové povídky píšeš :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já díky! Oceňuju ujištění, že se do ní zjevně dostalo alespoň něco z toho, co jsem měla v hlavě :-D

      Vymazat
  4. Je mi to jasné - ta nekonečná odmlka před tímhle dílem byla jen proto, aby čtenářky zapomněly, jak moc je jim hlavní hrdinka nesympatická, a aby moc neprskaly, že vlastně svým způsobem skončí s Lokim :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Che che :-D Svým způsobem... říct, že skončila "dobře", by mi přišlo krapet cynické, ale kdo ví. Teď už je to jen na ní, což není tak málo :-)

      Vymazat
  5. Konečně!:-D Nakonec jsme se dočkali. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi povídej, už mě to strašilo i ve spaní. :-D

      Vymazat
  6. Dočkali, dočkali, jooooo! Je to tu! Finální část! Abych řekla pravdu, musela jsem tak jen rychle přelítnout 7.kapitolu, protože jsem si nebyla jistá, jak to končilo :D Suprová kapitolka a místy i vtipná, třeba s tím, jak se tam nervózně ošívala, nebo jak se divila jeho ješitnosti :D (Čemu se diví? Za prvé, je to chlap, za druhé, je to bůh a ještě ke všemu Loki :DD) Povídka suprová, moc se mi líbí, jak to podáváš. Nevyleze ti z toho ohraná romantika, jako Rosamunde Pilcher, u které víš od začátku, jak to dopadne. Tvoje konce jsou hezké, ale zároveň je v nich i něco z toho střízlivějšího úhlu pohledu. Nejsou v tom jen konfety a srdíčka, odjezd do západu slunce, žili spolu šťatsně a na věky, ne. Neděláš z Lokiho boha, kterého napraví až pravá láska od ženy a podobné volovinky. Ty ho bereš takového, jaký je, a podle toho jakéhosi kodexu pak odvíjíš ten zbytek a to mám na tobě nejraději. Jako třeba u nekromantky, kde to vypadalo na něco a možná k ní Loki choval něco jako náklonnost, předně ji však využil. Byla pouhou figurkou, i když si všechny tahy užívala (snad až na ten poslední). Prostě shrnuto - boží, úžasné, svým způsobem krásné :D jak jsi sama psala v povídce - bez růžových brýlí. :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych uměla psát povídky, jako ty komentáře, už si dávno válím šunky někde na Bahamách. :-D

      Vymazat