pátek 2. října 2015

Konsekvence - 2.

Vesmír je nebezpečné místo. Pro čest dívek i integritu kosmických lodí. :-)
Na vydávání dvakrát týdně si nezvykejte, ale tahle kapitola už neměla stání. Tak přeji pěkné počtení :-)




Probuzení bylo z těch lepších, snad že kolem bylo ticho a už s prvním zábleskem vědomí jsem věděla, že ležím na zemi a nikdo a nic mě nenutí vstát. Každý detail té situace byl zvláštní a snad bylo i škoda, že jsem si ho nedokázala dost vychutnat. Sama - ticho - žádný spěch... To bylo nekonečno nových vjemů a přitom všechno tak demonstrativně obyčejné, až jsem se skoro styděla, jak silně ty věci prožívám. A také jsem se, možná, maličko, sama bála. Ještě jsem si nebyla jistá, co z toho víc.

Zadívala jsem se do matně zářících stropních panelů. Bylo mi teplo, vzdálené hučení motorů letící lodi bylo příjemnou kulisou. Pootočila jsem hlavu. Kousek od mojí ruky decentně pableskovala stěna energetického pole. Věděla jsem, co to je, i když jsem se k němu nikdy nedostala dost blízko – pro hlídání otroků se nepoužívalo. Trochu jsem se odtáhla. Nechtěla jsem na vlastní kůži zjišťovat, co dokáže, i když jsem úplně nevěřila pověstem o tom, že zabíjí na pouhý dotyk.

Jsem tedy ve vězení? V pořádku, to je pořád ta lepší možnost. Start byl chvatný a co jsem si tak vzdáleně vybavovala, vystřelili jsme z doku velice rychle. Nebylo divu, že neměli čas zabývat se mou maličkostí.

Posadila jsem se, opatrně, ale bylo mi líp než dřív, vlastně o hodně líp, i když se mi trochu točila hlava. Zaostřila jsem na okolí a konečně vstala. Lůžko u stěny, stolek, křeslo, džbán s vodou – úžasný, nebývalý luxus, o kterém jsem se ani neodvážila uvažovat jako o něčem, co by tu bylo pro mě. Snad jen že jsme se náhodou ocitli na jednom místě. Já, tedy podřadný vězeň, který se tu ocitl jen náhodou cestou na patřičnější místo, a pak věci, které tu čekaly na opravdové vězně dobrého původu - a dveře, trochu pootevřené. Opatrně jsem jimi nahlédla dovnitř. Koupelna. Koupelna!

Bylo mi rázem jedno, co bude a jestli smím. Strhala jsem ze sebe ty hrozné hadry, po chvíli lítého boje přišla na to, jak se pouští voda, a další skoro hodinu se jenom pořád dokola myla. Vyplýtvala jsem obrovskou spoustu mýdla i všeho ostatního, co jen trochu příjemně vonělo. Chvíli jsem brečela a chvíli se smála jako blázen, a na hlavu mi pořád tekla krásně čistá a teplá voda. Možná už jsem umřela a tohle byl ráj. Chyběl mi jenom někdo, komu bych se mohla barvitě svěřit s tím, jak jsem tu vždycky tak toužebně očekávanou sonickou sprchu, do které nás jednou za čas Pánové nahnali, ve skutečnosti nenáviděla.

Nakonec bylo všechno dobré. Uklidnila jsem se, kůže mě pálila a skoro bolela a byla nezvykle světlá, ale byl to naprosto skvělý pocit, vlasy mi spadaly po ramenou krásně hladké. Měla jsem čisté nehty a když jsem si přejela po kůži, byla příjemně hebká. Zbýval jenom jeden drobný problémek – své staré oblečení jsem štítivě odsunula do kouta, ale nebylo tu nic čistého místo něj. Ani ručník, protože k sušení, jak jsem odhadla, sloužil proud teplého vzduchu. Až v té chvíli jsem plně docenila fakt, že mě položili na podlahu, a ne na čistou postel, a přestože jsem neměla ničí svolení, zabalila jsem se do přikrývky. Byla jsem si vcelku jistá, že po tom množství prohřešků, které jsem svým útěkem spáchala, mi tohle už vaz nezlomí. Usadila jsem se na posteli. Byla srandovně měkká, připadala jsem si, jako když jsem při práci v dolech spadla do ochranné sítě. Ta ale člověka jenom na chvíli měkce obalila a pak nechala propadnout níž, z výšky už docela bezpečné. Tady se to pode mnou houpalo pořád. Neodbýt si svou chvilku hysterie už předtím v koupelně, začnu se nad tím vším smát zas.

Po nějaké době konečně přišel můj nový Pán. Vstoupil zářící stěnou a vůbec nic ho z kůže nestáhlo, zhluboka se nadechl a trochu zakašlal. Možná jsem se neumyla dost? Už když vstoupil, mimoděk jsem vyskočila na nohy. Teď jsem ještě poodstoupila a sklopila oči. Nechtěla jsem ho zbytečně rozhněvat.

„Nemusíš ze mě mít strach,“ řekl Loki trochu chraptivě. „Jen se musím,“ znovu se zhluboka nadechl, „přizpůsobit zdejšímu vzduchu. Proces aklimatizace by měl skončit za patnáct hodin. Do té doby nevycházej.“

Zauvažovala jsem, jestli si už mohu troufnout se na něco zeptat. Tu zásadní informaci - nevyhodí mě z lodi - už jsem měla a cokoli dalšího byl jen nikoli nezbytný luxus.

„Ne že bys věděla o čem mluvím,“ dodal a trochu se ušklíbl.

„Nevím,“ řekla jsem pokorně. Souhlasit mi připadalo bezpečné a jako dobrý způsob, jak začít rozhovor.

„Vyrazil jsem narychlo a nebral sebou žádného léčitele,“ řekl Loki, sundal si z ramen plášť a odhodil ho vedle mě na stůl. „Máme jenom Kováře duší. Lékařský automat,“ dodal, když viděl můj nechápavý pohled. Přikývla jsem. Lékařské monitory jsem znala. „Předepsal ti směs vzduchu s jiným obsahem plynů a léčivých prvků, než je ve zbytku lodi. Postupně to vyrovnává tak, abys měla co nejmenší potíže. Takže jsme opět u pokynu ‚zatím nevycházej‘.“

„Rozumím,“ přikývla jsem, protože teď už mi to trochu jasné opravdu bylo.

„Byla od tebe skutečná nehoráznost vydávat se za jednoho z mých lidí,“ pokračoval Loki dál. „I když ti stěží mohu dávat větší vinu než jim. Byla jsi milenkou některého nich? Nebo všech? Tedy kromě Vidara, jak jsem pochopil, ten obskakuje toho svého modráka. Nebo někomu z nich patříš? Mluv upřímně, tohle chci mít bez pochybností vyřešené ještě před přistáním.“

Polkla jsem. „Nepatřím. Ani jsem nebyla... ničí milenkou,“ dodala jsem pro jistotu. "Jen jsme spolu pracovali."

„To jsem tě tam klidně mohl nechat, zdá se." Kousla jsem se do rtů. Dobře jsem si uvědomovala, že mě zachránil jen jeho spěch a obava z útoku, při kterém by na kosmodromu s hrstkou neozbrojených a vyčerpaných vojáků byl v nesmírně nevýhodné pozici. Asi bych měla jeho nepřátelům poděkovat. "Ale morálce by to neprospělo, a teď už vůbec ne. Možná nás čeká bitva.“ Usedl do křesla, a trochu netrpělivě poklepával rukou na opěradle, nebo snad nerozhodně. Netušila jsem, proč mi to všechno říká, ani proč vůbec přišel. Ale poslední věta zněla, jako by čekal na otázku, a já se konec konců pokoušela o rozhovor, v upřímné potřebě udělat na něj dobrý dojem.

„S kým? Bitva...?“

„Mám mnoho starých známých v tomhle koutu vesmíru. K Duhovému mostu je daleko a mé jméno zaznělo příliš hlasitě...“ Oči mu zasvítily jakýmsi chmurným pobavením. „A tak syn svého šlechetného otce zahyne k větší slávě rodu při plnění vznešeného úkolu, nad kterým si lid jen oddaně povzdechne, a možná i slzu dojetí uroní.“

Nevěděla jsem co říct. Takhle zblízka, a když jsem měla víc času si ho prohlédnout, Loki nevypadal zdaleka tak působivě jako na palubě otrokářské lodi. Ano, stále to byl hezký muž, dokonale upravený a hrdý, ale byla v něm únava a v očích měl podivně uštvaný pohled. Neměl v sobě ani kapku smíření, které by mu pomohlo jít dál. Trochu mě zamrazilo. Kdyby to byl někdo z mých druhů v dolech, věděla bych, že se bude pouštět na stále nebezpečnější místa, až konečně přecení své síly. „Možná měli poslat někoho jiného,“ řekla jsem.

„A přijít o takovou příležitost?“ Přikrývka mi trochu sklouzla po ramenou a Lokiho pohled jako by ožil, byl to jen mžik, kdy se přimknul k holé kůži, ale delší, než být měl, kdybych ho vůbec nezajímala. Nechala jsem ji sklouznout ještě nepatrně níž, tak, aby to pořád ještě mohla být bezděčná náhoda. "Shoď to dolů celé," řekl.

Na okamžik jsem strnula. Ta žádost přišla tak náhle, až jsem se s ní honem nedokázala srovnat. Ne že bych s ní nebyla srozuměná. Jen jsem do poslední chvíle nedoufala, že bych zrovna Lokiho...

Nechala jsem proradný kousek látky spadnout na zem. Byla jsem teď ráda, že se opírám o stůl, bylo snadnější se tak vystavit jeho očím, než kdybych nevěděla jak se postavit a kam s rukama. Loki mě přejel pobaveným pohledem. V duchu jsem si povzdechla. Byla jsem příliš vyhublá a staré šrámy se hojily jen pomalu. Ale možná už byl příliš dlouho z domova a stačilo mu i to málo, co jsem mohla nabídnout.

„No vida,“ řekl. „To není tak zlé. Jsem více než ochoten nechat tě vyjádřit mi svou vděčnost způsobem, jakým uznáš za vhodné.“

Ulevilo se mi - a prozářila mě vlna čiré radosti. Tohle bylo něco, co mi nebylo docela neznámé, i když jsem takovou příležitost získala jen zřídka. Nepatřila jsem ke zrovna žádanému živočišnému druhu, mírně řečeno. Ale často jsem byla svědkem takových obchodů a měla jsem dostatečnou představu, co se ode mě očekává.

„Ráda,“ řekla jsem upřímně a vystoupila z kruhu popadané látky. Loki vstal. Až moc prudce – mimoděk jsem couvla zpět.

„Ale no tak,“ pohnul rty v náznaku pousmání. Oplatila jsem mu ten úsměv, protože koneckonců to bylo to nejlepší, co jsem si mohla přát. On byl mladý a hezký, a nepřipadal mi jako někdo, kdo se vyžívá v cizí bolesti. Už teď mi dal tolik! Byla jsem ráda, že mu můžu splatit alespoň něco, trochou prostého potěšení.

Přistoupil až ke mě, stále oblečený. Přejel mi rukou po rameni, sklouzl po břiše, a níž. Mezi nohy mi svou dlaní zajel bez váhání, prsty se opřel do mých nejsoukromějších míst. Překvapeně jsem vydechla a trochu jsem zavrávorala, opřela jsem se o něj a na nahé kůži zastudily kovové přezky jeho zbroje. Trochu jsem se zasmála pod jeho nenechavými prsty, tváří přitisknutou do jeho šatů – bylo to příjemné, a on dobře věděl, jak to udělat ještě příjemnějším. Cítila jsem, že se také usmívá, i když snad jen nepatrně a možná v tom bylo víc posměchu než radosti; přesto ten společný úsměv jako by zahnal poslední obavy a poslední zábrany; alespoň u mě to tak bylo, ochotně jsem se mu poddala a nebránila se spokojeným vzdechům, zvlášť když odpovědí na ně bylo jeho zřetelně stoupající vzrušení. Byla to chvíle, kdy jsem byla bezvýhradně šťastná. Získala jsem svobodu a mohu za ní alespoň něco málo, málo dát... ach, Loki velmi dobře věděl, co dělá!

Natáhla jsem ruce, že ho začnu svlékat, ale nenechal mě. Neříkal ještě před chvílí, že to bude způsobem, jakým uznám za vhodné? Teď si rozhodně šel za svým zcela bez mého přičinění. Postrčil mě dozadu a vysadil na stůl. Ochotně jsem roztáhla nohy a když se přitiskl blíž, objala ho jimi kolem boků. Výška byla přímo ideální.

„Tak vstřícná,“ řekl tiše. „Tak ochotná...“

Jen jsem vydechla něco souhlasného a spokojeného.

„Tak vlahá...“ Skláněl se nade mnou a v očích mu planulo, cítila jsem zřetelně, jak moc mě chce. „Připravená, odevzdaná...“ Hlas se mu trochu zadrhnul, když jsem se mu pohnula vstříc. Byl stále příliš napjatý, ale zároveň už nedočkavý, neviděla jsem přesně, jak moc se nakonec zbavil oděvu, ale nejspíš jen úplně minimálně, protože jen o okamžik později jsem cítila, jak se do mě dobývá. Byl větší, než jakého jsem dokázala snadno přijmout, ale to byla jen chvíle nepohodlí, která brzy pominula. Vyplňoval mě nádherně, pohyboval se ke mně a já k němu, jeho zrychlený, zastřený dech, přivírající se oči – bylo úžasné ho pozorovat, ovládal se v každém okamžiku, nedával najevo ani nepatrně víc, než musel, ale přesto se pohled jeho očí vzdaloval a pohyby se staly intenzivnějšími, už jsem lépe vnímala, co k němu proniká, a tak jsem vlastní touhu a vzrušení nechávala zaznít ve všem tom sténání a roztouženém dechu a on konečně zapomněl na svět a s tichým výkřikem se prohnul v zádech, zaklonil hlavu, zabořil se do mě hlouběji než kdykoli před tím, vidět to bylo nádherné a jestli mi už před tím stačilo jen málo, tak tohle byla poslední kapka k tomu, abych se mu oddala celou svou duší.

„Vypadáš spokojeně,“ řekl, když se vrátil ze svých dálav. Nepohnuli jsme se, dosud spojení, vypadal klidnější a tak trochu snad i překvapený. V té jasnozřivé chvíli bezprostřední blízkosti jsem věděla s jistotou, že je překvapený sám nad sebou.

„Nečekala jsem, že...“ Trochu mi chyběla slova. „Že to bude tak hezké,“ řekla jsem to nakonec tak, jak jsem si to myslela. Nedokázala bych se teď přestat usmívat, ani kdyby mi šlo o život.

Trochu zavrtěl hlavou. „Ty jsi případ,“ řekl. Konečně ze mě vyklouzl. Ta ztráta zamrzela; nebyl jiný způsob, jakým se mu přiblížit. Ale on mi pomohl se postavit a přes ramena mi hodil vlastní plášť. Cítila jsem z něj jeho vůni. Svět bude už navždycky skvělý.

Loki jako by na chvíli uvažoval. „Ještě mám chvíli času,“ řekl nakonec. „Kritický bude až úsek před Duhovým mostem.“ Protože se usadil do křesla, posadila jsem se na postel. Těžká látka pláště mě hřála na ramenou. Byli jsme si blízko, dotýkali jsme se skoro koleny. Neodvážila jsem se natáhnout ruku a dotknout se ho doopravdy.

„Odkud jsi?“ zeptal se. „Z Asgardu určitě ne.“

„Ze Země,“ přiznala jsem neochotně. Zjevně ho to překvapilo.

„Nikdo neloví otroky ze Země,“ řekl věc, kterou jsem samozřejmě dobře věděla. „Jsou k ničemu.“ I to jsem dobře věděla.

„Můj první Pán nebyl příliš zkušený. Měli jsme být zkušební várka.“

„A?“

Pokrčila jsem rameny. Bylo to přeci jasné. „Většina rychle zemřela. O další se nepokoušel.“

Loki teď na mě hleděl zamyšleně. „Jak je to dlouho?“

„Nevím. Dlouho. Pět a dvacet sgravinských cyklů.“

„Přes čtrnáct let,“ přepočítal.

„Tak dlouho...?“ Proč mě to vůbec překvapovalo? Nepamatovala jsem skoro dobu, kdy bych nebyla něčím otrokem.

„Jsi nejspíš o dost starší, než vypadáš,“ řekl po chvíli. „Málo jídla v období dospívání, jak jinak. Zajímavé. Dokázala jsi přežít neuvěřitelně dlouho.“

„Sebrali mě jako dítě, měla jsem čas se přizpůsobit. Děti mají volnější režim, na chvíli. A pak,“ pousmála jsem se, „měla jsem naději.“

Jen potřásl hlavou. „Naději? U všeotcových havranů, jakou jsi mohla mít naději?“ Skoro jako by ho to rozzlobilo. Trochu jsem se přikrčila. Ale on na odpověď nečekal.

„Vrátím tě na Zemi,“ řekl zamyšleně. „Mana tam z nebe nepadá a pozemšťané nejsou altruisté, kteří by se ochotně ujímali znovunalezených dcer, ale vím o někom, kdo se o tebe postará. Na Asgard nemůžeš.“

Škoda, to mi bylo docela líto. Ale i tak to bylo víc, než v co bych kdy mohla doufat – ještě včera, ještě před pár hodinami. „Uvidím tě ještě?“ hlesla jsem. Nepatrně stiskl rty.

„Není o co stát.“ Vstal.

Zdvihla jsem k němu oči. „Děkuji.“

Trochu naklonil hlavu a zpytavě si mě prohlížel.

„Chceš... chceš zpátky svůj plášť?“

„Nech si ho, než ti někdo najde něco vhodnějšího. Ať mi nedemoralizuješ posádku, když tu budeš pobíhat bez šatů.“ Už se vracel ke své dřívější úsečnosti a uzavřenosti. Ale jakási stopa věčné ironie v něm byla stále. Bude se smát i na smrtelné posteli; a v každém smíchu bude trocha hořkosti. „Zůstaň tady, za několik hodin budeme na Duhovém mostě. Vede i Zemí, zanechat tě tam cestou nás nezdrží.“

A pak se rázem otočil a šel.

Poslechla jsem ho, protože nic lepšího se stejně nedalo dělat. Měla jsem trochu hlad, ale ne tak velký, aby se nedal zaspat. Možná jsem opravdu na chvíli zavřela oči, při všem tom přemýšlení o významech toho podivného setkání; vzbudily mě až hlasy.

„To vypadá jako Lokiho plášť,“ řekl se smíchem mladík, kterého jsem neznala, zatímco na stůl pokládal pár věcí. „Neřekl bych do něj, že bude tak vstřícný.“ Trochu ztišil hlas. „Nebyl moc nadšený z černých pasažérů, tak ho moc neprovokuj.“ Ale stále se usmíval a trochu na mě mrknul.

„Dobře,“ hlesla jsem. Posadila jsem se a nespouštěla z něj oči.

„Dovol mi se představit - mé jméno jest Truls! Jsem rád, že jsi se odtamtud dostala. U Ódinova vousu, chlapi vykládají hrozné věci! Jsi ohromná, že jsi tam dokázala vydržet – ani nevím jak dlouho.“

Když se nedočkal odpovědi, hladce pokračoval. „Teď už to bude dobré. Podívej, nesu ti nějaké jídlo, ale nenaházej to do sebe všechno naráz. Oblečení pro dívku tu žádné není, ale tohle je dost malé, abys v tom mohla chodit... Potřebuješ ještě něco?“

Byl milý, ohromně milý. Už jenom při pohledu na všechny ty věci na stole jsem pocítila vlnu vděku tak silnou, že mi málem vrazila slzy do očí.

„Ráda bych se ti odvděčila,“ řekla jsem a vstala, a protože to bylo něco, co se už osvědčilo, nechala jsem plášť sklouznout níž, jenom přes ramena a po pažích, aby mohl, když bude chtít, další odhalovat sám. Ale jeho to z nějakých záhadných důvodů jenom zmátlo.

„To – to nebude potřeba,“ zakoktal se a začal couvat. Rychle se ohlédl za sebe. „Vážně.“

Naklonila jsem se, abych mu viděla za záda. V chodbě čekal Hendrik, opřený o stěnu, v koutcích úst mu zacukalo smíchem. Málem bych ho nepoznala, oblečeného v krásné zbroji, sebejistého a upraveného, ale určitě to byl on. Pryč byl výraz štvance. Byl krásný.

„Přidej se,“ řekla jsem mu. „Tobě vděčím za mnohé.“

„Dívenko,“ řekl mírně a postoupil kupředu. „Milá a zmatená.“ Truls se s viditelnou úlevou uklidil z cely ven. Henrik byl o dost starší a tak byl asi vyšší autorita. Bylo ode mě nejspíš nezdvořilé nenabídnout se nejdříve jemu, ale snad mi bude omluvou, že jsem o něm nevěděla.

Ale Henrik nevypadal, že by měl zájem. Přistoupil až ke mě a plášť, místo aby ho shodil na zem, mi znovu ovinul kolem ramen.

„Poslouchej mě teď dobře,“ řekl laskavě. „Byla jsi otrokyní nesmírně dlouho. Jsi statečná a šikovná a pamatuji si dobře, že jsi byla z těch, kteří tam zářili jako diamanty v popelu. Přesto takový čas poničí duši a naučí tě špatným věcem. Nic nám nedlužíš, není tvou povinností rozdávat se z vděčnosti. Ostatně nikdo soudný by teď nezneužil tvého rozpoložení.“

„Ale já nic jiného nemám,“ hlesla jsem.

Trochu si povzdechl. „Vím, asi bude nějakou dobu trvat si na to zvyknout. Ale nakonec to dokážeš, uvidíš. Věř mi, prosím, jenom mi uvěř pro tu chvíli, než na to přijdeš sama. Teď už patříš jenom sobě. Poddej se z lásky, až najdeš toho pravého.“

Dívala jsem se na něj a viděla, že celou svou řeč myslí úplně upřímně. Neodvážila jsem se víc odporovat, přesto jsem si jednou věcí byla naprosto jistá: Loki to věděl líp.

Co bylo skutečně důležité, byl ten obložený talíř, co zůstal na stole po jejich odchodu. Něco málo jsem ujedla ještě dřív, než jsem byla ochotná zabývat se oblečením. Nemalou část z těch věcí jsem vůbec neznala, většina chutnala zvláštně, ale všechny bez výjimky úžasně. I bez Trulsova varování bych věděla, že nesmím sníst všechno naráz, ostatně něco jsem si chtěla schovat na později, ale co dělat – byla jsem jak v sedmém nebi. Jen masu jsem se vyhnula. Nebyla jsem si jistá asgardskými zvyky natolik, abych riskovala, že ten zraněný muž opravdu zemřel.

Chvíli spát, znovu něco sníst, znovu spát. Věděla jsem, že Duhový most je jakási spojnice devíti světů, které tvoří částečně uzavřenou enklávu pod Ódinovou vládou, ale nic víc; vůbec jsem netušila, jestli přestoupíme do jiné lodi, či snad vůbec nepoznám, že jsme někde jinde, nebo nás naopak čekají dramatické efekty. Jisto bylo, že po dobu přechodu z jednoho vesmíru do druhého bude loď zranitelnější než kdy jindy. Jestli to bylo proto, že musela snížit rychlost, či se předem vědělo, kde se bude nacházet, jsem opět nevěděla. Stále čekat – to jsem naopak uměla dobře, mnohem lépe, než si vymýšlet o lodích.

Nakonec to přišlo ve chvíli, kdy jsem v malátném polospánku snila o budoucím světě. Loď se otřásla tak silně, že jsem skoro spadla z postele. Světla zablikala, na pár okamžiků zhasla, potom se rozsvítilo slabší nouzové osvětlení v dlouhých pásech těsně nad podlahou. Ochranná stěna mého vězení byla pryč.

Správně bych asi měla zůstat na místě, ale neklid mi nedovolil, a snad jakési odhodlání, že teď už přeci smím, když chci, a když se rozhodnu. Vyběhla jsem ven z ošetřovny a spíš namátkou zvolila směr, kterým jsem doufala najít můstek. Co tam budu dělat, bylo teď vedlejší.

Loď se znovu otřásla, silněji než před tím, neudržela jsem se na nohou. Zatímco jsem se kutálela se po zemi a rychle se snažila vyhrabat zpátky na nohy, ucítila jsem pach spálené izolace. Kus před sebou jsem zaslechla hlasy. Z obavy před dalšími otřesy jsem se zachytila madel na vratech a opatrně vyhlédla, napůl skrytá za přepážkou – tak špatně, tohle nebyl můstek, ale prázdný hangár pro přistávací moduly. V blikajících rudých světlech poplachu jsem zahlédla Henrika, vykřikujícího jakési povely. Nerozuměla jsem ani slovo, táhlé skřípění těžce namáhaného kovu přehlušilo všechna slova, ale tak trochu to vypadalo, jako když se všichni svorně snaží začarovat jednu ze stěn hangáru. Trochu absurdní činnost – až po chvíli mi došlo, že mají v rukou emitory silového pole, jenom menší, než jaké jsem znala z dolů, a jejich gesta proto nejsou ani tak magická, jako vypovídající o usilovné snaze rozestavit je do optimálních vzdáleností a podepřít stěnu, která zřejmě vzdorovala nějakému vnějšímu tlaku.

Ale ať se pokoušeli o cokoli, zřejmě to bylo k ničemu. Začali se jeden po druhém stahovat, odbíhali směrem, kam jsem neviděla, ale dva nebo tři proběhli i kolem mě. Též mi přišlo jako dobrý nápad zmizet co nejdál, za nějakou vzdálenější dekompresní přepážku, protože brzy tu bude krapet nedýchatelno a nerada bych uvízla na špatné straně bariér.

Jenže pak jsem spatřila Lokiho. Stál pevně na otřásající se palubě, vypadal ve svém kabátci v přítmí a mezi blikajícími výstražnými světly víc jako démon, než jako člověk. Kdo ví, o co se pokoušel – byl ke mě zády a na ruce jsem mu neviděla. Jeho muži, spěchající kolem něj dál do bezpečí, ho očividně pobízeli k odchodu. Sama jsem na něj v duchu křičela, ať si sakra pospíší, proti útočnému beranidlu běžné pirátské nebo válečné lodě - protože to nemohlo být nic jiného, než jedna z těchto nelítostných zbraní - žádná vnitřní výztuha nepomůže -

Až konečně výbuch. Tlaková vlna byla skutečně silná, toho, kdo nestačil utéct, nebo se ukrýt tak jako já, vymrštila obrovskou silnou a nechala hezký kus proletět vzduchem. Pro Lokiho to bylo štěstí v neštěstí. Sice sebou prudce udeřil o stěnu a svezl se na zem úplně bez sebe, ale byla to stěna chodby, ne hangáru - exploze ho zároveň prohodila na tu správnou stranu dveří. Protože trhlinou v trupu lodi začal okamžitě unikat vzduch, bezpečnostní přepážky se dle očekávání automaticky uzavřely s hlasitým a neoblomným třeskem masivní oceli.

Vrhla jsem se k Lokimu. Sebevíc jsem mohla trpět nerozhodností a neznalostí toho, co smím a nesmím, ale tohle byla dokonale čitelná a známá situace. Nebezpečí - tak podobné závalu, ale aspoň jsme nedýchali prach - znamenalo záchranu nejcennější techniky, rychlý útěk a pomoc všem, u kterých byla naděje, samozřejmě přesně v takovém pořadí. Loki ani nevypadal zraněný, ale zeď nad ním byla promáčklá dovnitř a takový náraz jím musel přeci jenom notně otřást. Oči měl otevřené a když jsem se nad ním sklonila, pohnul rty, ale zvednout se nedokázal. Popadla jsem ho za ruce a zatáhla. Byl nečekaně těžký, navíc vůbec nespolupracoval. Zaťala jsem zuby a napjala svaly. Žaludek se mi zahoupal a nepříjemný pocit v krku dal znát, že jsem se přeci jenom najedla víc, než jsem měla. Ale to se dalo pominout – šlo jen o pár metrů...

Vlekla jsem Lokiho všemi svými silami za další přepážku, protože jsem měla obavu, že beranidlo se možná probourá dál, než by bylo zdrávo, nebo trhliny, které mohly snadno vzniknout v tenčích stěnách vnitřních prostor, se rychle rozšíří.

V jednu chvíli mi něco zachrčelo nad hlavou, příšerně jsem se vyděsila, ale bylo to jen nějaké hlášení. Rozuměla jsem každé druhé slovo, ale podle všeho jsme navzdory útoku dokázali vstoupit na Duhový most. To byla nejspíš dobrá zpráva – co jsem tak pochopila, tam už za námi nemohli, konec boje. Teď už nám byl nepřítelem pouze stav lodi.

Konečně jsem nás dostala o chodbu dál. S povzdechem jsem sklouzla na zem, už mi vážně docházely síly. Natočila jsem se tak, abych neměla ve výhledu jednoho mrtvého vojáka, dlouhá krvavá stopa naznačovala, že se snažil odplazit do bezpečí, dost možná to byl můj starý známý Truls... Lokiho hlavu jsem si položila na klín a prohrábla mu vlasy. Pořád ještě byl ve stavu, kdy sice koukal, ale nevěděl na co. Srdce mu ale tlouklo silně a pravidelně, dobře dýchal, a nic dalšího jsem v té chvíli ovlivnit nemohla. Přejela jsem mu prsty po tváři. Možná mezi námi prve něco proběhlo, ale teprve tohle bylo skutečně intimní, ty doteky byly možná trochu provinilé, snad proto, že jsem věděla, že by si je jindy nenechal líbit. Sklonila jsem se a letmo ho políbila na čelo. Protože jsem mohla a protože si to nebude pamatovat.

Konečně ztichl alarm. Nouzová světla zhasla a po několika děsivých a nekonečně dlouhých vteřinách černočerné tmy se rozzářily stropní panely v běžném denním režimu, světlo bylo až nepříjemně ostré a palčivé, nechalo v nepřirozeném důrazu vyniknout ozdobnému reliéfu podlahy a stěn. Podlaha se přestala chvět a vzduch se pročistil. Tím víc jsem se lekla, když se přepážka těsně před námi, tak pracně dosažená, náhle prudce uzavřela. Jen jsem zalapala po dechu. Čekala jsem to před chvílí, ale teď už ne.

„Narušena vnitřní integrita trupu,“ dodal melodický počítačový hlas. Příště bych vítala takové zprávy předem.

Objevil se jeden z vojáků, vrhnul se k nám se soustředěným, zachmuřeným výrazem.

„Teď už ho nemá cenu přenášet,“ řekl, když Lokiho zběžně vyšetřil. „Za chvíli jsme na Asgardu. Nehýbej s ním, už jsme vyrozuměli léčitele.“

Neřekla jsem nic. Ani o tom, že už jsem s ním hýbala, a to nijak opatrně ani uctivě, takže případná vnitřní zranění dostala pořádně zabrat. A už vůbec ne o tom, že v původním plánu nebylo brát mě na Asgard. Však kdo jsem já, abych se míchala mužům do díla? Loki byl mimo, za což jsem docela určitě nemohla, a jestli se svěřil svým mužům s plány, které se mnou měl – s tím jsem také neměla co do činění.

Zato vidět Asgard... jsem chtěla moc.

„Loki,“ zašeptala jsem, snad abych si vyzkoušela, jak takové jméno zní. Znělo hezky.

Pak jsme přistáli, navzdory poškozením docela hladce, a dveře, před kterými jsme leželi, vyjely vzhůru stejně nečekaně, jako se prve zavřely. Stál za nimi chlap jak hora a temně se mračil svým jediným okem. Ochranitelsky jsem Lokiho objala oběma rukama a zle se na něj zaškaredila, ochotná kopat a škrábat a bránit ho do posledního dechu. Naštěstí nic tak zoufalého nebylo potřeba. Muž se zatvářil lehce překvapeně a pozvedl ruce.

„Jsem Lokiho otec,“ řekl. „Nech mě, ať se na něj podívám.“









13 komentářů:

  1. Nikdy napochopím, jak ty to děláš.... Oproti tobě vypadá moje práce jako břečka čehosi zeleného, lepkavého, smradlavého a postrádajícího jakýkoli šarm a eleganci.... To je tak boží. Dobře, čekala jsem, že se tam trocha toho sexu objeví, ale že by bral Loki tak polopatě? No, koneckonců, teď mu byla zavázána defakto svým životem, protože kdyby ji tam tehdy nechal, jistojistě by umřela. Ale zse mu to teď splatila, kydž ho odtáhla za tu přepážku a nenechala ho tam umřít. Nemohla jsem z toho, jak se chtěla nabídnout tomu Tulsovi a pak přizvala do trojky ještě Henrika :D Jo, Loki nikdy nepřestane být ironický, to by někdo musel přepsat jeho minulost, aby se mu z úsměvu vytratila hořkost. Jako jo, je to bůh neplechy a pohrom a kdo ví, čeho ještě, ale.... Nebudeme to rozebírat. Vypadá to, že se nám tu někdo zamiloval..... Ani se jí nedivím, kdo by odolal Lokiho kouzlu? Ta jeho tolik zkoušená a zkroušená dušička prostě volá po objetí, prohrábnutí ve vlasech a něžném slově.... A zdá se, že na to naše černá pasažérka pomalu přichází :D Úplně si dokážu představit Odinovu tvář, když uviděl ležet Lokiho v bezvědomí v náruči nějaké pozemšťanky, která je připravená ho chránit jako lvice svoje mládě :D Nejspíš čekal, že najde svého umírajícího syna, řekne "Alespoň ke konci svého života sloužil svému lidu čestně, nechť jsou mu brány Vlahaly otevřené." Pak mu vystrojí a pohřeb a ádijé, nepovedený a nevlastní synu/probléme. Dobře, možná není tak chladnokrevný, ale, ruku na srdce, poslal ho na skorosebevražednou misi do končin, kde je na Lokiho možná dokonce vypsaná odměna. Jinak, že si nemáme zvykat? Pozdě, víš jak se na takové hezké věci zvyká :*

    OdpovědětVymazat
  2. To šlo docela dobře pro ní a Loki jak si nechal poděkovat , ale chudák holka co musela vytrpět že děkovala sexem, a ráda musela toho za sebou mít hodně po všech stránkách ale to nám jistě popíšeš.
    ale ta nabídka trojky u toho sem se zasmála , ale zase děkovat hezkým, pěkně stavěným a k tomu milým chlapům co víc si přát v jejím stavu.
    A to sem zvědavá co smí bude až se Odin postará o Lokiho je si jí vrátí na Zemy nebo ne

    OdpovědětVymazat
  3. Miss Baka: až toho napíšeš tolik, co já, tak... skoro určitě budeš psát ještě líp. Je to hodně o počáteční kvantitě, prostě se do toho musíš vepsat :-D A děkuju!

    Annaliesen, Miss Baka: Loki a ona... oba jsou na hlavu, jen každý po svém a ze svých vlastních důvodů. Ona se naprosto nemůže orientovat v běžném životě, on je zase přesvědčen, že pro něj běžné mantinely neplatí. Oba pak v jistých situacích přemýšlí přesně pět minut dopředu, protože víc nemá smysl... rozhodně by se od sebe měli držet dál. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A právě kvůli tomu budou u sebe co nejblíž :D

      Vymazat
  4. No teda, ty se s tím nepářeš :-). Čekala jsem všechno, ale že by si Loki vzal sex jako odměnu hned v druhé kapitole, to tedy ne. Jen si tedy nejsem jistá, že zrovna Loki by se svěřoval někomu zcela cizímu s tím, co se mu honí hlavou. Bravurně jsi to napsala, skoro k tomu není co napsat. A jak je vidět, zatím se na Midgard nejede. Loki je mimo, takže ji nikdo vyhánět nebude, mám dojem, že ona se zase bude snažit být co nejblíže k němu. Ovšem jsem napjatá, co bude až se Loki probere. Vzhledem k tomu, že ji měl v plánu poslat co nejdříve pryč doufám, že chvíli ho budou muset ošetřovat, aby mohla "zapustit kořeny" a stát se nepostradatelnou při jeho ošetřování. Pro Asgarďany takový ten domácí psíček, který se od svého pána nehne ani na krok. Jsem zvědavá, jestli jsem se trefila, nebo jsem totálně mimo. Nicméně se moc těším na další pokračování.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaký já že se s tím nepářu, ti dva se s tím nepářou! Já nic, já za to nemůžu :-D Midgard opravdu přejeli, co bude dál jsi... netrefila... tak já jdu místo obsáhlé odpovědi raději vydat další díl. :-)) A díky! ;-)

      Vymazat
  5. Nad ocekavani poutavé! Loki si to s ni rozdal driv, nez vedel, ze je plnoleta, nebo jenom moc stouram? :-D Moc se tesim na pokracovani, vubec nedokazu odhadnout, kam tohle povede :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nešťouráš moc, prostě to tak je. Proč by nemohl mít své... ehm... preference? :-D

      Vymazat
  6. Eh, no to teda čučim 8-) Sex už ve druhé kapitole jsem od tebe tak nějak vůbec nečekala, překvapilo mě to... hm, takový děkovný sex... a ještě nabídka těm dalším dvěma - to mě rozesmálo, i když když se nad tím člověk zamyslí, tak je to hrozný a smutný. Čtrnáct let v otroctví... no teda. Chudák holka, obdivuhodné, co vydržela a ještě si zachovala naději!, v týhle chvíli není nic snazšího než zamilovat se do Lokiho, bezhlavě a až na kost... to jsem zvědavá, co jí "osud" přichystá dál :) A komuže na Zemi ji chtěl Loki hodit? To by mě zajímalo... ;)
    Děkuju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi jasné, že to nikdo nečekal, cha chá, jsem děsně rafinovaná. :-D Nějak se přes to všechno, čím prošla, uchovala, ale ledasčíms za to zaplatila. Ale možná se k sobě tím spíš cvoci hodí O:-) A nebo ne. Ve skutečnosti sama přesně nevím, kam se to vyvine. Vím, co všechno se stane, ale nevím, co to s nimi udělá. ;-)

      Vymazat
  7. Koukám že ty neuvěřitelně poškozenou psychiku dokážeš popsat tak, že dotyčný člověk připadá čtenářům roztomilý - jsi neuvěřitelná! :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Tak jo. Jsi prostě skvělá, víš to? Jsi stále lepší a to jsem si říkala, že už to snad ani nejde. Bože, tohle bylo dokonalé. Bylo mi jí líto, jak chtěla platit svým tělem. Bylo to tak... přitažlivé, číst, když přece jen splatila cosi. Prostě wow! Jednoduše WOW!

    OdpovědětVymazat