Na dosah ruky II. - 18.

Víte, že tahle povídka měla mít původně tak tři, čtyři kapitoly?
Neměla tam být vůbec žádná Sygin, Tony s Lokim by se schovali v Alpách, tam by přilítli emzáci, chtěli Lokiho a Tony by ho se zbytkem Avengers slavně zachránili. No. To plánování mi moc nejde. Kapitol bude nejspíš dvacet a jestli bude někdo někoho zachraňovat, to se teprve uvidí. :-)

Sygin bojovala statečně. Ukázala se být opravdovým přeborníkem v nechápání raskorikanových slov, v překombinovaných úvahách o plnění jeho požadavků, v odbíhání od tématu. S Natashinou občasnou nápovědou skutečně dokázala vyplnit ty potřebné dvě hodiny dřív, než jejich protivníkovi došla veškerá trpělivost. V laboratoři by kromě jejich hlasů bylo slyšet i spadlé pírko: většina z přítomných mlčky zírala na obrazovku a Tony posledních pár desítek minut hypnotizoval svůj kontrolní panel.

"Zelená," mohl zašeptat konečně. "Zelená!" vykřikl a nohy vyskočil tak prudce, že židle za ním odlétla kamsi dozadu, kde ji Fury přišlápl a tak zastavil dřív, než stačila prolétnout něčím křehkým.

Natasha si ho bleskem přitáhla blíž a pár okamžiků mu jen utkvěle zírala na rukáv, jako by ani nevěřila vlastním očím a bála se, že ji obelhává vlastní naděje. Ale brzy se vzpamatovala. "Sygin," řekla zřetelně a vrátila se k monitoru, trochu se nad ním předklonila, aby se mohla soustředit na všechny detaily. "Zbraň je připravená." Pousmála se způsobem, který v jejím okolí zpravidla budil touhu ukrýt se v nejbližším příkopu a rukama si přikrýt hlavu. "Máš tu čest vyhlásit jim válku."

"Budeme mi potěšením," pronesla Sygin až nevhodně nadšeným hlasem, byla to odpověď raskorikanovým posledním slovům i Natashe zároveň.

"Proč mě se někdo nezeptal, když mi bylo šestnáct? Taky by se mi líbilo někomu vyhlašovat válku," postěžovala si Natasha už mimo éter.

"Možná až ti bude šestnáct tolikrát co jí, dočkáš se," utrousil Tony.

"Minimálně dvě jsi přeci způsobila," poklepal ji Fury chlácholivě po rameni, i když tím patrně maskoval snahu dostat se blíž k obrazovce a zajistit si lepší výhled.

"To byly jen drobné lokální konflikty," mávla Natasha rukou nad takovými banalitami a Tony se raději zdržel dalších poznámek. Bylo lepší nezapomínat, že Natasha jako křehulka jenom vypadá, a to ještě jenom když se jí zrovna zachce. Raději se znovu soustředil na Sygin. Okamžik, kdy bude všem formalitám učiněno zadost, bylo třeba vystihnout co nejpřesněji.

"...a bude mi skutečně potěšením vám oznámit, vážený zástupce raskorikanů, i když mne zároveň rmoutí, jakých konců se dobrala naše řeč," říkala právě, "že Midgard se rozhodl nevydat své obyvatele, a ani asgardské." Mezi Sygin, která klid předstírala, a Sygin, která mluvila s nelíčeným potěšením, byl rozdíl asi jako mezi svíčkou a stowattovou žárovkou. Snad i vlasy jí samým nadšením vstávaly na hlavě, Tony by přísahal, že se jí po zádech vlní zcela samovolně. "Též nepřijme žádná další ultimáta. Vyhlašuje vám tímto válku, která je spravedlivá, bude vítězná, a v písních se o vaší porážce bude zpívat ještě tisíc let!"

Mimoděk se pousmál nad vším tím rozhořčením; ale hlavně zdvihl ruku a stiskl tlačítko na svém rukávu. Nebylo červené, bylo zelené, to možná trochu mohlo pokazit dojem, ale když dával tenhle panel dohromady, červené zrovna nebylo po ruce.

Nicméně:

Stiskl.

Tlačítko.

Zdvihl hlavu a zadíval se na všechny, kteří tu byli s ním, na Furyho, Natashu, Bruceho, Lokiho, který na něj ze šera svého zastrčeného křesla upíral pohled tak planoucí, jak by ty modré oči nikdy neměly být schopné; byl si vědom i Clinta a Sygin, jako by byli zde přítomní, a jako by je všechny spatřil poprvé, či zcela novýma očima. Zaplavil ho doslova úžas nad tím, jak prapodivnou společnost tvoří, zvlášť zde, daleko v horách, odtržení od zbytku lidstva; a nad jejich obětavostí. Bodla ho nepatrná lítost nad vědomím, kolik životů těch cizích bytostí bude zmařeno, pokud uspějí – ale ne vina.

Potřásl hlavou, trochu vykolejený a trochu pobavený tím povznášejícím rozpoložením. V duchu zatím mimoděk počítal a když došel k nule, podlaha pod jejich nohama se zachvěla a vzduch zavibroval hlubokým, skoro bolestně dunícím tónem mocné energie, která jen pár kroků od nich rychlostí světla vystřelila k nepřátelským lodím. Tony věděl, že kdyby teď stáli venku před základnou, mohli by pozorovat oslnivě zářící sloup bílého světla tryskajícího k nebesům. To by ale vůbec nebylo rozumné – od špatně stíněného reaktoru bylo lepší držet se dál.

"Jestli jsem právě sestřelil nějaký satelit, dalo by se to odečíst z havarijního pojištění?" prohodil zadumaně.

"Zvolili jste zkázu!" zvolal raskorikan. "Nemáte nic, čím byste se ubránili našim zbraním!"

To byla samozřejmě pravda, i když to prohlášení od něj bylo jen projevem blažené nevědomosti; a koneckonců hlavní důvod toho, proč bylo důležité zaútočit v prvním možném okamžiku. Ta větička jen posílila naději, že na lodích není nikdo připraven s prstem na spoušti, že tuhle možnost raskorikané sice zmiňovali, aby bylo lidem jasno, že odmítnout se nevyplatí, ale nikdy ji nebrali vážně.

"Je mi líto," hlesla Sygin a začala z couvat dozadu, až se dostala ze záběru kamery. Zůstal jen dramaticky nasvícený obraz vzdouvající se raskorikanské tekutiny a v náznacích načrtnuté tvary neklidně se převalujícího se těla.

"Jarvisi, hlášení," řekl Tony, ale dřív, než se stačila ozvat odpověď, ostře skřípavý a jednoznačně nedobře znějící zvuk jim zadrásal v uších, napřed jen váhavě, jakoby si teprve zkoušel své možnosti; dosud pravidelný hukot energie zakolísal a vzápětí rázem ustal, zato zvuk hroutícího se a trhajícího se kovu hezkou chvíli sílil, než zase v drobném rachotu sypajících se kamenů postupně odezněl.

Tony přestal zadržovat dech. "Nestabilní podlaží," vysvětlil rychle. "Reaktor sklouznul stranou, s tím jsme počítali, nebylo ho jak ustálit... No tak, Jarvisi!"

"Vyhodnocuji," pronesl Jarvis a odmlčel se na dalších několik mučivých vteřin ticha. "První fáze dle předpokladu. Dva výstřely plánované intenzity zaměřené na aktuální pozici raskorikánských lodí. Reaktor se sesul po svahu patnáct metrů jihovýchodně. Jádro dosud stabilní."

"Vysvětli to dosud," zamračil se Stark. "Došlo k poškození jádra?"

"Vyhodnocuji."

"Jarvisi, to tvoje vyhodnocuji mi leze krkem. Fury, máte tu nějaké protiradiační obleky? Štíty? Teleporty, které nás asi tak během tří minut dostanou o pár stovek kilometrů dál?"

"Nic takového," pronesl Fury klidně.

Bruce vstal a popošel k Tonymu. "Zelenýmu chlapovi trocha záření navíc neuškodí," řekl tiše. "Jestli je něco, co můžu udělat..." Polkl. Nechtěl se měnit v Hulka, kde se veškeré síla jeho intelektu a sebeovládání měnila ve svaly a stěží kontrolovanou zuřivost. Nechtěl. Strašně moc nechtěl.

Tony mu na okamžik položil ruku na rameno a stiskl, malé gesto, které děkovalo i říkalo, že ví, jakou cenu za tohle platí. "Ještě vydrž," řekl, "třeba to ustojí. Pokud ne," mávl rukou nad stolem a z několika modravých 3D modelů rychle zvolil reaktor. "Jádro je tady, musíš se dostat... sem, takhle zespoda. Ten typ znáš." Letmým gestem si protřepl unavené ruce, aby mohl jemnými pohyby prstů rozkládat nitro modelu. "Změnil jsem rezonátory a cestou padneš na nový typ indukčních fázovačů, ale těch si nevšímej, odpojí se samy. Musíš jenom zastavit štěpnou reakci –"

"Jádro nestabilní," ohlásil Jarvis. "Výbuch za patnáct minut, oprava, dvanáct, oprava, osm..."

Bruce na nic nečekal. Už byl na půli cesty ke dveřím, když si jediným pohybem stáhl mikinu i košili a nechal je spadnout na zem. Jeho kroky, zpočátku sotva slyšitelné, na kovových roštech ztěžkle zaduněly, zarachotily stropní panely, dveře na konci chodby už zřejmě rovnou vyrazil z pantů; zatímco jeden z knoflíků jeho košile, urvaný přílišnou prudkostí pohybu, se teprve dokutálel Natashe k nohám.

"Menší radiační únik tahle základna zvládne," poznamenala. "Má solidní vnější plášť. Ale výbuch ne."

"Přepoj Bannera... Hulka na hlasitý odposlech," řekl Fury. Natasha jen přikývla.

"Jarvisi, sakra!" vykřikl Tony.

"Analyzuji," pronesl Jarvis. "Data ze satelitů kompletní... cíl alfa... pozitivní! Loď byla zasažena v předpokládaném rozsahu. Škody zřejmě rozsáhlé. Zdá se dokonce, že není ovladatelná – pravděpodobnost třicet procent a stoupá."

"Dobře," řekl Tony a pocit, že je strašně moc dobrý, nejlepší na světě, zatím nechal jen tiše doutnat pod kůží. Nikdy v životě si ho nechtěl užít víc než teď. I kdyby to mělo být naposledy. I kdyby je za chvíli měl smést výbuch jeho vlastního reaktoru. I kdyby cokoli, ať to proboha vyjde... Nikdo se nehýbal.

"Analyzuji. Cíl beta." Ticho se prodlužovalo. Natasha ztěžka dosedla na židli a podepřela si rukama skloněnou hlavu, jako by tohle potřebovala zpracovat v naprostém soukromí. Tony usoudil, že analyzuji stojí úplně stejně za pytel jako vyhodnocuji a že bude muset někdy později na Jarvisově slovníku mírně zapracovat.

"Maličké paprsky," zahučel Hulk, záření rušilo přenos a v reproduktoru to nepříjemně zapraskalo. "Štípou. Hulk praští."

"Udrží v téhle podobě, co má udělat?" zeptal se Fury.

"To je v pořádku," řekl Tony nesoustředěně. "Ví, kam má praštit. Palivová kazeta se tak dostane z reaktivní části a proces se zastaví."

Táhlé zaskřípění kovu o kámen, které k nim zřetelně doléhalo, a pár tupých ran, naznačovalo, že Hulk si svou cestu troskami probíjí velmi urputně.

"Analyzuji," připomněl se Jarvis, jako by snad měl něco takového zapotřebí. "Data kompletní. Cíl beta nebyl zasažen. Paprsek minul cíl."

Vzduch náhle nebyl k dýchání. Tony viděl, zpomaleně, jako by se všechno odehrávalo hluboko pod vodou, jak Loki poklesá nazad a zavírá oči v gestu hluboké beznaděje. Jak Fury zdvihá ruku a zřejmě přepíná vysílačku v uchu, protože mluví k Sygin. Jak Natasha zatíná prsty do vlasů a když konečně zdvihá hlavu, v očích má bolest. Jeho mozek mu okamžitě nabídl analýzu neúspěchu i možná řešení – samozřejmě, k tak dokonalému zaměření potřeboval naprosto nehybné podloží, rovné jako stůl, ne hromadu šutrů, kdy polovina výpočetního výkonu šla do pouhé stabilizace! A možná někde udělal chybu Bruce. Jenže tohle už teď bylo dokonale pasé.

Konečně k němu dolehl i Furyho hlas. "... jim říct, že se vzdáváme," nařizoval Fury. "Jsme ochotni ke kompenzacím – sakra, aspoň nějaká naděje, aby zbyla!"

Ale Sygin vrtěla hlavou. No ovšem, chtít po asgarďance, aby se vzdala za takových podmínek? Vždyť i ve Furyho hlase zněl hluboký odpor ke každému svému slovu, veškerá čest a hrdost končila pošlapaná v blátě – jak se jmenovala ta Rogersova malá, Daisy? Co ta by ocenila víc, alespoň nějakou naději na život, třebas na poničené planetě, nebo smrt jen pár hodin po té, co se poprvé rozhlédla kolem sebe? Co pro tu znamenala nějaká jejich čest, jaké ponížení...?

"Mám jiné pokyny," řekla Sygin. Oči se jí leskly, ale zněla klidně, ošidně klidně, byl to takový ten klid, kterému se odpočítávají poslední vteřiny. Znovu vykročila k nádrži.

"Clinte, zastav jí!" zařval Fury tak hlasitě, že Clint nejspíš ani nepotřeboval vysílačku.

"Vzdejte se, raskorikané," pronesla Sygin pevně. "Vzdejte se ihned a bezpodmínečně a možná vám dovolíme odejít. Jedinou další alternativou je naprostá zkáza. Budeme milosrdní, ale věřte, že i já doufám, že náš soucit nebude žádán!" Nadechla se. "Deset. Devět."

"Clinte!" zařval Fury. Undisa přičinlivě zabrala do záběru i jeho. Ležel ve dveřích, zhroucený v poloze, kterou by si určitě sám nevybral, oči zavřené. Tony si připomněl, jakou měla Sygin ránu, když to na ní přišlo – i tak nemohlo být samozřejmé dostat se mu takhle na kobylku – ale jestli se tahle malá holka tvářila, že potřebuje utěšit, těžko Clintovi vyčítat, že na to skočil i s navijákem.

"Osm. Sedm."

"Nevzdáme se!" vykřikl raskorikan.

Fury vyběhl z laboratoře a jeho kroky zadusaly směrem k hale s nádrží.

Tony pohlédl na Lokiho. Ten se tvářil, že se ho to netýká, vlastně vypadal, že spí.

"Šest. Pět."

Už zase? Do Tonyho vjela nejasná zlost. Přiskočil k němu a popadl ho za ramena, trochu s ním zatřásl. "Co to má znamenat?"

Loki pootevřel oči, i když se nezdálo, že úplně vnímá. "Sygin ne," vypravil ze sebe. "Nikdy bych nemohl... ochraň ji..." Zbytky sebevlády ho opustily, a jak s ním Tony pohnul, zhroutil se kupředu.

"Vidíš, říkala jsem ti to," neodpustila si Natasha, když k němu přiskočila a pomohla mu Lokiho bezvládné tělo vrátit zpátky do křesla. Tony na ni vrhl vyčítavý pohled. Takové hlášky mu od kohokoli jiného než od něj připadaly velmi dětinské. "Nedá ji. Ne že by tomu zrovna teď mohl zabránit..." Rychle přiložila Lokimu prsty ke krční tepně. "Asi dobrý," pokrčila rameny a vstala.

"... dva. Jedna. Čas vypršel. Je mi to líto. Je mi to tak moc líto..." Sygininy oči se zalily slzami. Její úkol skončil a poslední špetka sebeovládání byla spotřebována. Pomalu se svezla na kolena, jako by z ní náhle vyprchala všechna síla, obraz marnosti a žalu.

Fury vběhl do haly jako blesk, Clinta jenom přeskočil a vrhl se k nádrži, černý kabát za ním vlál jako velká netopýří křídla.

"Neměla patřičná pověření. Budete jednat se mnou!"

"Autodestrukční sekvence zahájena," pronesl mimozemšťan.

To v téhle chvíli ale nedávalo smysl nikomu z nich.

"Pane, jádro reaktoru stabilizováno," ozval se Jarvis.

"Díky, Bruci," řekl Tony s hlubokým vděkem, "díky!" Jako by ta dobrá zpráva byla nezbytnou předzvěstí všech dalších, které přijdou, které musí přijít, hned vzápětí.

"Pane, nové zprávy ze satelitu Stark In," promluvil znovu Jarvis.

A nebo možná nepřijdou. Tony, který najisto očekával, že půjde o útok raskorikanů na Zemi, ze sebe jenom vyrazil: "Mluv!"

"Zdá se, že tu máme další kosmickou loď. Potvrzeno na čtyřicet procent... padesát... osmdesát..."

Tony pohlédl na tu zhroucenou trosku pod svýma rukama. Ne, Loki mu teď neodpoví. Sygin z obrazovky zatím zmizela – zřejmě ji Fury po ohlášení autodestrukce, i když nikdo z nich neměl tušení, o co by mělo jít, protože mimozemšťan docela určitě neměl žádné výbušniny, odtamtud odvedl pryč. Uvědomil si, že zmizela i Natasha, ale ta už se zatím objevila ve dveřích, podpírala Clinta, který se silně motal, a uložila ho na pohovku. Fury k Sygin nebyl zdaleka tak ohleduplný. Svíral jí paži nad loktem jako ve svěráku, jeho prsty ji snadno stačily obejmout celou, a vlekl s sebou. Sygin se nebránila; když ji v podstatě odhodil, upadla na zem Lokimu k nohám a jenom se přikrčila, ani se nesnažila vstát.

"Sygin, kdo je to?" obrátil se k ní proto Tony coby jedinému člověku, který mu snad mohl odpovědět. "Ta nová loď. Ta přeci nepatří Asgardu."

Pohnula rty. "Nepřátelé," hlesla a na okamžik pevně stiskla rty, aby se dokázala ovládnout, slzy rychle setřela hřbetem ruky. "Nepřítel mého nepřítele..." Přitiskla se zády k Lokiho křeslu, aby byla co nejdál od Furyho, napůl se mu tak opírala o nohy a Tony tu důvěrnost nesl nelibě a už jenom fakt, že si toho všiml a že mu to vadilo, ho rozčiloval o to víc. "Loki mi řekl, že pokud zbraň nebude dost účinná," bylo tak těžké neuhnout jejím očím, nehledat tam vědomí vlastní viny, "ví o jiném způsobu, jakými minimalizovat škody."

"Pane, pan Bruce Banner mi neodpovídá," řekl Jarvis.

"Sygin, vážně není čas na další plány za našimi zády! Co to mělo celé znamenat?!"

"Já jsem jen udělala, co mi bylo nakázáno," trvala Sygin na svém.

"To je na tom Loki s disciplínou líp než já," ušklíbl se Fury.

"Bohužel..." Promnula si prsty čelo, jako by jí ten fyzický dotek mohl pomoci se ovládnout, "bohužel to nejsou ani naši přátelé, nebo alespoň ne Lokiho přátelé..."

"Jak se s nimi mohl spojit, když je Země odříznutá od údajně vší komunikace!?" zavrčel Fury ve stejnou chvíli, kdy Tony řekl: "V čem přesně jsme si teda sakra polepšili?"

Do toho ještě promluvil Jarvis. "Pane, Bruce Banner setrvává na místě, které podle mých výpočtů není dlouhodobě slučitelné s jeho aktuální formou."

Tony se mimoděk pohnul ke dveřím. Tohle byla věc, která nesnesla odkladu.

"Počkej," skočila mu Natasha do cesty. "Ať je v jakémkoli těle, je kontaminovaný. Nemůžeš na něj sahat, a už vůbec ne, když máš otevřené rány na rukou. Vůbec bychom teď neměli lézt ven!"

"Nemůžu ho tam nechat!" vykřikl Tony. "Když mu Jarvis neříká Hulk, je už ve svém těle. Jarvisi, nějaký volný oblek?"

"Všechny zbylé obleky byly zničeny při sesuvu reaktoru, pane."

"Starku, krucinál stůj! Jestli tak rychle upadl do bezvědomí, stejně už mu nepomůžeš –"

"Je při vědomí, pouze nekomunikuje," ozval se znovu Jarvis. "Biometrie neodpovídá hodnotám Hulka, ani hodnotám doktora Bannera."

"Zřejmě - zřejmě mu Hulk kvůli hodnotám záření nedovolí se přeměnit zpátky," zauvažoval Tony nahlas. "Nebo úplně nechce. Banner a jeho pocity viny! Po posledním průšvihu zůstal Hulkem snad půl roku."

Kupodivu se ozvala Sygin. Už znovu stála, oči ještě zarudlé. Furyho obešla zbytečně širokým obloukem. "Dojdu pro něj. Mé tělo není tak křehké jako lidské."

"To nemůžu dovolit. Nemáš představu, jak to tam venku vypadá."

"Poznám i bez přístrojů, kam až mohu zajít. Dovol mi být k užitku, Anthony. Znám doktora Bannera možná krátce, ale je to někdo, koho chci nazývat svým přítelem."

"Thor paprsky gama zvládal taky v pohodě," řekla Natasha. "Asi ví, co říká."

"Vezmi Bannera do quinjetu," ozval se slabým hlasem Clint. "Budu ti říkat, co máš dělat."

"Dobrý nápad," nadchla se Natasha okamžitě. "Je tam sprcha, na provizorní dekontaminaci to bude stačit – to samé co s ním pak udělej i se sebou, rozumíš? Já ti budu říkat, co dělat. Ty se vůbec nehýbej, nemluv, nekoukej," štěkla ke Clintovi a ten víc než ochotně znovu zavřel oči.

"Analyzuji," vedl si Jarvis svou.

"Je mi moc líto tvojí hlavy," hlesla ještě Sygin ke Clintovi, ale pak už se rozběhla ven.

"O tom si ještě promluvíme," zamumlal Clint nezřetelně, i když už nebylo komu.

"Moment," pokusil se do toho Tony vložit, ale ti tři už si jeli po svém.

"Vidím ho, je malý, ale ještě trochu zelený..." zaznělo z vysílačky sotva opustila základnu.

"Dej pozor –"

"Nebrání se mi, ale ani nespolupracuje," sdělil Syginin hlas trochu udýchaně. "Co s ním?"

"Uneseš ho, viď? Běž rovnou ke quinjetu. Svlékni ho už venku, ty jeho hadry dovnitř nenos. Musíš ho celého umýt, dozimetr najdeš v krabici..."

Tonyho náhle zaplavila hluboká vděčnost k Natashe a její neutuchající schopnosti dělat v každé chvíli to, co bylo třeba. Teď stěží mohla přispět do debaty s čímkoli okolo nové kosmické lodi – tak si zvolila nejpotřebnější cíl, zcela bez ohledu na skutečnost, že za všechno tohle je odpovědný Tony Stark a jeho mizerná zbraň...

"Hůř už na tom být nemůžeme," řekl Fury. "Takže ta nová loď může být jenom dobrá zpráva."

"Raskorikanské nabídky byly dostatečně poučné ve smyslu, že jsou možnosti horší než smrt," podotkl Tony. Rozhodil kolem sebe hrst modravých obrazovek; nezbytnost organizovat a vymýšlet řešení pro zcela novou situaci mu vlila energii do žil. "Nebo jim prostě přilítly posily. Od kdy jsi optimista, Fury? To už nastal konec světa?"

"Jestli alespoň tihle dolétnou na oběžnou dráhu, máme už možnosti, jak se bránit," prohlásil Fury zavile.

"To rozhodně - pokud nebudou mít taky trup z vibránia, protože další reaktor v kumbále schovaný nemám... ale řekněme, že Loki věděl, co dělá. A doufejme, že jeho plán nebyl tentokrát tak překombinovaný jako obvykle," uvažoval Tony nahlas. "Posílám varování všem, kteří by se mohli považovat za planetární obranu... Fury, připomeň mi potom, ať se nad tím zkusím zamyslet, asi bychom ji užili, myslím tím nějakou opravdovou - a hele, v Pekingu má službu Kim Kim! Jen doufám, že je to ten správný Kim Kim, bezva chlap, když jsme onehdá zachraňovali ten tanker před piráty - no, stará historka. Jarvisi, něco nového?"

"Analyzuji a -"

"... a vyhodnocuji, jasné." Jen vzdáleně na pozadí vnímal Natashin hlas, zněl klidně, tam nejspíš šlo všechno dobře; tím lépe, o starost míň. Jen v jedné chvíli, kdy v něm zaznělo jeho jméno trochu netrpělivým tónem, se po ní ohlédl. Zatímco rozmlouvala se Sygin, ošetřovala Clintovi rozbitou hlavu, a ten se pod desinfekčním sprejem kroutil jako užovka.

"Seš jak malej Stark? To jako vážně?" pronesl Tony dotčeně. "Přestaňte brát mé jméno nadarmo, holoto, a jestli je to narážka na tu historku na Borneu, připomínám, že jsi mi tu nohu chtěla zašít rezavou jehlou..." Demonstrativně se k nim otočil zády. "Teď bych ale vážně potřeboval být ve Stark tower, tohle je jako kdybych posílal kouřové signály... ale no tak, Helmute, to Wilsau probereme později, teď prostě dělej co máš... hej, Natasho, jak rychle bychom se dokázali vrátit do NY?"

"Já bych doporučovala zůstat tady," řekla Natasha.

"Hmmm?" Tony, nečekaným nesouhlasem vytržený ze soustředění, odsunul jednu či dvě obrazovky, aby na ni dobře viděl. "Jsem tu jak jednooký, Ódin a Fury promine," řekl. "Máš k tomu nějaký hodně dobrý důvod?"

"Sygin se nebála o sebe, ale nebála se ani o Zemi," pokrčila Natasha rameny. "Takže se musela bát o Lokiho. Možná si pro něj přijdou, nebo se ho pokusí odstřelit, cokoli. Bylo by určitě lepší, kdyby přitom výjimečně nezdemolovali New York, ale kus liduprázdné Patagonie. Nebo takhle - tebe tam klidně hodím, ale nechal bys ho tady?"

"To byla řečnická otázka, předpokládám," ušklíbl se Tony.

"Jasně, že byla," broukla Natasha a výhružným pohybem zvedla elastický obvaz. Clint se pokusil zahrabat do kovové podlahy.

Tony se zahleděl na Lokiho. Ležel tak, jak ho s Natashou uložili, kdyby přišel blíž, viděl by, jak se slabými nádechy zdvihá hruď a mohl by ucítit vzduch mezi rty. To jen duše si poletovala někde po vesmíru, tak daleko, že ji ani Tonyho pohled nepřivolal zpět. Takhle ho už viděl, ale nedokázal plně uvěřit tomu, co to znamená. "Měli byste vypadnout," odpověděl Natashe, ale patřilo to všem.

"Přijít o to nejlepší? Zapomeň."

A Loki konečně otevřel oči a ty oči byly po okraj naplněné strachem.  

- Pokračování -