Au... au. Bolelo mě všechno. Otevřela jsem jedno oko, a pak druhé.
"Neměla bych být mrtvá?" zachraptěla jsem.
"Proč? Vždyť jsem byl blízko," odpověděl Lokiho hlas a vzápětí se objevil i on sám. Skláněl se nade mnou a pozorně si mě prohlížel.
"Moc si toho nepamatuju..."
"To je možná dobře."
Ale něco přeci - rychlost, s jakou se Loki vrhnul přede mě a chránil mě vlastním tělem, jeho vlastní hořelo, až nebylo silnější než papír, ale pak se objevil znovu a znovu, jako by přivolával stále nová těla odkudsi... a nikdy mě nepustil. Hořely mi vlasy a snad i kůže? To už bych ale nebyla živá docela určitě.
A Ódinův smích.
Loki se napřímil a znovu se zahleděl do nějakých papírů, které držel v rukou. Až teď jsem si všimla, že mám kolem postele rozložený jakýsi přístroj, a Loki se ho pokouší nastavit. Tedy, přístroj... vypadalo to tam jako po srážce několika slunečníků s kombajnem, kam kdosi připíchl display.
"Co je to?" zeptala jsem se.
"Po asgardsky nebo pozemsky?"
"Napřed asgardsky. Schválně, jestli to přeložím."
"Tkáč malých iluzí."
"Přístroj pro buněčnou regeneraci."
"Správně."
"Trochu mi napovědělo, že se cítím docela dobře. A to modré světlo."
"Zůstaň ležet. Pro tvou marnivost ti zkouším popohnal růst vlasů."
S nemoudrou zvědavostí - protože přeci vůbec nejsem marnivá a ke štěstí mi stačí, že jsem zůstala naživu - jsem si podala ze vzduchu zrcátko a... dobře, nebyla jsem připravená na nejhorší, a nevezmu to s přezíravým nadhledem. Byl to skutečně šok, protože s takovou vizáží bych čekala, že budu ječet bolestí, a absence obočí a řas člověku také nepřidá. Ta vzpomínka na hořící kůži nepřeháněla, vlasy byly samozřejmě také pryč. Chvíli mi trvalo pochopit, že ty dvě vybledlé vytřeštěné věci mezi kusy loupající se kůže jsou moje oči.
Loki přikryl zrcátko dlaní a jemně mi ho vymanil z (nepřirozeně růžových a rozbitých) prstů. "Chce to jen čas."
"Nedívej se na mě," vyrazila jsem ze sebe.
"Vidím tě takovou, jaká jsi bývala, a jaká budeš," řekl Loki mírně, "nebude to trvat dlouho, věř mi."
Tomu se ale věřit nedalo, i asgardské léčitelství musí mít své meze, navždycky už budu vypadat tak, že přede mnou budou s hrůzou utíkat i morghoti. Začalo se mi špatně dýchat a ruce se roztřásly. Ještě okamžik a Loki zažije takový hysterák jako nikdy.
Jenže on prohodil něco ve smyslu, že se chtěl jen ujistit, zda ve mně zůstal rozum, pak se dotkl mých spánků, a když jsem se znovu probudila, bylo to všechno jen dávno překonanou vzpomínkou zbavenou vší hrůzy.
I tentokrát tam byl, samozřejmě. Trochu jsem pohnula hlavou. Něco mi na ní rostlo, to bylo jisté. Možná mech, jestli tu ležím dost dlouho.
"Mé marnivé já ti děkuje. Už můžu zrcátko?"
"Také ti přeji dobré jitro."
Chm. Chtěla bych vidět jeho, pečlivku věčně upravenou, jak by se tvářil na mém místě. Ruce mi vylétly k obličeji. Nahmatala jsem si řasy i obočí a na hlavě rašící strniště vlasů. Na dotek kůže působila hladce a celistvě, a i když jsem ještě nebyla úplně ochotná zkoušet vstávat, mohla bych. Opatrně jsem se protáhla. Nebylo to moc příjemné, ale bolest byla pryč.
"Teď lež v klidu."
Ramena přístroje nade mnou se rozzářila modravým svitem. Znovu, jak jsem si maně vybavovala.
"Jak dlouho jsem tady?"
"Pár dní."
"Aha. Pak tedy také přeji dobré ráno... Co teď?"
"Pořád ještě se po tobě chce, abys ležela v klidu."
"Nezdržuju tě moc od kralování a toho všeho?"
"Dobře řízený stát nepotřebuje neustálý dohled," pravil Loki přezíravě a usadil se do křesla.
Nějak jsem nevěděla co říct. Loki se vpravil do role ošetřovatelky s přirozeností, která nebyla úplně v souladu s jeho dřívějším rezervovaným postojem. Kdybych zavřela obě oči a zapomněla, že jde zrovna o nás dva, řekla bych, že prostě přijal fakt, že jsem součástí jeho života, a choval se podle toho. Na druhou stranu, proč by to tak nemohlo být, i když jde o nás dva?
"Hraju šachy," řekla jsem a Loki se nepatrně zamračil, než si vzpomněl na vlastní otázku, která padla někdy před sto lety.
"To bude dost beznadějná partie. Mám o pět set let zkušeností víc."
"Tak tě naučím člověče nezlob se."
"Leda by to byla velice krátká hra."
Kasala jsem se mocně, ale měl pravdu, modré světlo uspávalo. Spala jsem a probouzela se, občas tam byl a občas ne, až jsem byla konečně vzhůru a mohla jsem vstát, kůži jsem měla srandovně bledou, ale takovou, jaká měla být, nic mě nebolelo, na hlavě už bylo dokonce co česat...
"LOKI!!"
"Slyším dobře. Nemusíš křičet."
"Proč mám bílé vlasy?"
"Časem ztmavnou."
"Vypadám jako smrtka!"
"Už to nebude dlouho trvat," odvětil pokojně a já, protože jsem dospělá a rozumná osoba, a koneckonců mi zachránil život, jsem po něm nehodila židli.
Konečně jsem měla dost sil, abych se vydala k Víru. Pár kroků od jeho okraje ještě doutnal v trávě vypálený kruh po morghotovi, kterého jsem tu zabila, jako by se to stalo teprve před chvílí; skoro jsem měla pocit, že když se ohlédnu, spatřím vlastní záda. Ne, jak tady funguje čas asi nikdy nepochopím.
Zahleděla jsem se do symfonie barev a chvíli jenom dýchala s věčností. Příběhy duší snášejících se k hladině mě naplňovaly střípky vzpomínek a tkaly nikdy nekončící příběh života. Jak malicherný mi náhle přišel strach, že lidé svou hloupostí zničí celý svůj svět! Co na tom? Spousta jiných bude v kole života pokračovat dál. Vždycky se ve vesmíru najde místo, které bude oázou rozumu a kde inteligentní bytosti dokáží vytvářet a oceňovat krásné věci. Nezáleželo na ničem víc...
Jako ozvěnou takových myšlenek se přiblížila duše nějaké bytosti, která sálala pokojnou moudrostí nabranou léty a mnohými zkušenostmi. Vida, netušila jsem, že i ledoví obři mají své učence... prohodili jsme pár slov, vzduchem zavonělo cizokrajné koření.
Naplnila mě podivná bolest; předtucha, jako bych se tu s tím vším měla brzy rozloučit. Ale to byl nesmysl - nebylo proč. Možná jsem málem přišla o život, ale ne vlastní vinou. Kdo se připlete do půtek bohů, ten snadno přijde k úrazu, ale Ódin těžko dostane novou příležitost.
Nemohla, nebo snad nechtěla jsem to dál odkládat. Cestou zpět jsem zabočila k Ódinově skále - a nedošla. Nejvyšší z bohů, toho času sesazený, pověšený a pokořený, nebyl sám. Stála před ním ženská silueta, zcela nepochybně královny Friggy, a rozmlouvali spolu. Nepřišla jsem ani tak blízko, abych slyšela tón jejich řeči, nebo abych vůbec zaslechla hlasy. Celá ta scéna byla pokojná a velmi soukromá. Nenašla jsem odvahu je vyrušit.
Frigga na tom samém místě stála i druhý den, a třetí. Když se konečně zase ukázal Loki, byla to první věc, na kterou jsem se ho zeptala.
"Nevěděl jsem, že se objeví," řekl a vypadal, že jím ta zpráva trochu otřásla.
"Chceš zkusit s ní promluvit?" zeptala jsem se opatrně, protože to by byl špatný nápad. Kdyby chtěla, přišla by za námi. Teď už nejspíš není tak docela sama sebou a takové zklamání nestálo za to. Loki naštěstí po malém zaváhání zavrtěl hlavou.
"Je tu, aby doprovodila svého muže. Ódin..." Loki zaváhal. Vstal od stolu a začal přecházet po místnosti. "Plní svůj slib."
"Dals mu důkaz, jaký chtěl?" zeptala jsem, a vůbec nic mi nebylo jasné. "A on tobě..."
"Ano. Dal jsem mu důkaz a on mně to, co jsem chtěl."
Trpělivě jsem čekala, až si oběhne ještě pár koleček mezi dveřmi a oknem. Věděla jsem, že jsem byla u jejich jediného zdejšího setkání, potom už za ním Loki nešel. Kromě pár urážek se stala jediná věc - Ódin se mě pokusil zabít a Loki mu v tom zabránil.
"Ódin po tobě chtěl důkaz," začala jsem pomalu, "že jsi se ochoten pro někoho..." Některá slova jsou příliš velká. Ale Lokiho to zřejmě netrápilo, ani netrpěl přehnanou skromností.
"Ano. Že jsem se ochoten pro někoho obětovat. Kdybych nereagoval dost rychle - kdybych sebemíň ztrácel čas úvahami, zda sám budu v nebezpečí - zemřeš."
Je mi skutečnou ctí být prubířským kamenem otcovsko-synovsko-božích vztahů. Takže znovu jsem byla jen nástroj. Ostatně, co se divím? Jaký táta, takový syn.
"Jak si alespoň představoval. Vždycky podceňoval mé schopnosti," dodal Loki samolibě. Klidně si to mohl odpustit, líbila se mi představa, že to udělal jenom kvůli mě. "Silně pochybné, mimochodem. Nevím o nikom, kvůli komu by se byl ochoten obětovat on sám."
"Hmm."
"Jaké to je, být tou rozhodující hrstí prachu na vahách osudu?" ušklíbl se trochu.
Podrbala jsem se ve svých krátkých vlasech. "V konečném důsledku... neestetické."
Zasmál se. "Účel to splnilo. Ódin se konečně milostivě uvolil zemřít."
Jen jsem zamrkala. "Takže je živý."
"Ještě ano, i když stěží. Rozplývá se každým dnem. Cítím to - přechází do mě jeho božská jiskra. Není to něco, bez čeho bych se neobešel, ale v mnoha věcech to pomůže. Pokud by mělo dojít k další válce, například."
"To tam umírá hlady...?" Představa zmučeného Ódina mi nedělala dobře, i když po našem minulém setkání bych asi protestovala jen symbolicky.
"Už jsem ti řekl - netrpí tam nijak. A teď má dokonce i společnost. Pojď," natáhl ke mně ruku, "půjdeme se tam podívat. Ne úplně blízko," dodal, když viděl, jak váhám, "jenom na dohled."
Konečně, proč si nedat malou procházku před večeří. I když my dva a tady, to byla trochu parodie na běžné věci z pozemského života.
Loki se naštěstí skutečně nepokoušel přiblížit. Ani jeden z těch dvou tam se po nás neohlédl, ani nedal nijak najevo, že by zaregistroval naši přítomnost. Frigga se vznášela kousek nad zemí, plášť se jí vlnil jako by kráčela větrem. Vlasy měla sepnuté ve slavnostním účesu, umě spletené vlny jí ležely na ramenou. Do tváře jsem jí neviděla, ale bylo patrné, že vzhlíží k Ódinovi.
Ten se... změnil. Byl mnohem méně lidský, možná už ani mluvit nemohl. Už nebyl jenom přikovaný na skále, on se stával tou skálou, prorůstal jí. Až přijdu příště, najdu tu jen velikou sochu muže s rozpřaženýma rukama, zdánlivě napůl vytesanou. Na jeho tváři nebylo patrné žádné utrpení, jen jakýsi přísný klid, jako by i tohle pro něj byl úkol, kterému se plně oddal.
Loki vypadal, že vážně uvažuje o pohodlném křesílku a kelímku s popcornem.
"Tím získám vše, na co jsem dosud nedosáhl," řekl a popřel tak trochu svá předchozí slova o pouhé symbolické hodnotě této události. "Konečně i poslední pravomoci k podsvětí, které mi dosud scházely."
Bylo trochu únavné neustále tápat po směru jeho myšlenek, ale po téhle udičce jsem skočila okamžitě. "Co tím myslíš?" naježila jsem se. "Starám se tu o to dobře!"
Otočil se ke mně a položil mi ruce na ramena. "Ano," řekl trochu slavnostně a tím definitivně stvrdil, že se něco chystá. "Nikdo by nemohl chtít víc."
No to bych řekla. Všechno běží jak po drátku, mrtví mi neutíkají, všem se dostane co potřebují, servis mají přímo bezvadný a podsvětí samo si z toho přede spokojeně jako velká kočka roztažená na otomanu před krbem.
"Radost umřít," dodal Loki s nevinným pohledem. Viděla jsem mu jasně na očích, že jediná odpověď, kterou bych dostala, by byla ta věčná mantra: Už to nebude dlouho trvat. Tu radost jsem mu neudělala.
Večer jsme zase jednou usnuli zachumlaní jeden do druhého. Občas jsem měla pocit, že se k sobě chováme jako manželský pár, který je spolu už spoustu let a tak nemá potřebu neustálých důvěrností, jen se k sobě s úplnou samozřejmostí má. Pocit o to srandovnější, že jsme si ani nedali pusu. Měla bych se to pokoušet měnit? Nebo lepší nechat to na něm? Zbytečné přemýšlení - skoro na dohled se teď loučí si životem oba jeho rodiče a horší chvíli pro nějaké hrátky si lze jen těžko představit.
Ach jo, Loki. Byla jsem si jistá, že objektivně je na zabití. Jenže ta bezprostřednost, kterou mi dokázal dávat najevo, a která pro něj byla tak nesamozřejmá - tak ta byla dokonale odzbrojující. Můj pomyslný štěněčí ocásek se divoce třepetal nadšením, kdykoli se Loki třeba jen pousmál. A on se usmíval často... V zájmu vlastní sebeúcty jsem o tom přemýšlela jako o mírném zalíbení. Přiměřeně archaické, aby v tom byl znát odstup, a jen docela málo nepřesné.
Usmála jsem se a on mě lehce pohladil po vlasech. Srdce mu tlouklo a dýchal úplně neslyšně, jen jsem cítila zdvihající se hruď. Nedokázala bych se přestat usmívat, ani kdyby mi šlo o život. Ochočili jsme si jeden druhého a tak jsme teď za sebe zodpovědní. Tak.
Za pár dnů pocit cizí přítomnosti zmizel. Byla pryč Frigga i Ódin, zůstalo jen mrtvé kamení. Docela se mi ulevilo. Ten neodbytný strach, se kterým jsem se v noci budila ze spaní - že se Ódin odpoutal a teď se jako přerostlá zombie plíží pod okny a chce mě zakousnout - pomalu odezníval a vracely se mi sny jen docela obyčejné, pokud se dá za obyčejné považovat, že většina vašich dočasných známých je po smrti a vám se ještě v hlavě půl noci mele, na co všechno jste se mohli zeptat a čím argumentovat během vašeho prvního a zároveň posledního setkání.
Když se Loki znovu objevil, zrovna jsem měla hlavu plnou pozemského faráře z devatenáctého století. Znali jsme stejná města a on ochotně vyprávěl, byl hodný a úplně jiný, než bych byla čekala; a ten dotek domova mě najednou spojil se Zemí tak blízkými a důvěrnými pocity, jaké jsem vůči ní už dávno necítila.
"Takže by ti nevadilo vrátit se zpátky," prohodil Loki jako by nic, když jsem mu o něm celá nadšená vyprávěla.
"To byla, předpokládám, řečnická otázka?"
"Slíbil jsem ti přeci, že to tu vyřeším."
"Loki," řekla jsem tak málo emotivně, jak jsem jen dokázala, takže jsem ani nekřičela, "o čem to sakra mluvíš?"
"Pojď se mnou," vstal od stolu. "Ukážu ti něco."
Mělo mě varovat, že navzdory svému obvyklému apetitu ani nedojedl. A když jsem si to tak probírala, tvářil se dnes nějak jinak. Bylo to jen drobné jinak, ale čím dál podezřelejší.
Vyšli jsme na malou vyvýšeninu kousek od domu, Loki se posadil do trávy a ukázal, ať se posadím vedle něj. "Už to nebude..."
"...dlouho trvat," dořekla jsem zároveň s ním. "Co nebude dlouho trvat?"
"Sám nevím co čekat." Odmlčel se. "Musíš odsud odejít, Janike."
To byla hodně studená sprcha, snad o to horší, že bylo posledních pár dní tak pohodových. Dostala jsem ten nejúžasnější dar a měl být jenom můj. A sotva jsem se s ním sžila, chtějí mi ho vzít?
"Ale já nechci," řekla jsem jenom a slyšela jsem ve svém hlase bezmoc a dětinský vzdor, i když jsem nic takového dávat najevo nechtěla. Jenže pokud se Loki k něčemu rozhodl, byla jsem opravdu bezmocná. "Co dělám špatně?"
"Lidská mysl není uzpůsobená pro magii," řekl Loki tak nějak... jemně. "Nejde o to, že bys něco dělala špatně. Naopak, vzhledem k okolnostem jsi si počínala výjimečně dobře. Musíš odejít proto, že to místo tady tě zabíjí."
"To je nesmysl," odsekla jsem prudce a pramálo v té chvíli byla ochotná docenit, jak převelice přepěkně se ke mně chová a co mu to dá práce. "Je mi dobře. Taky mě zabiješ, jako mého předchůdce?"
"Janike," zaznělo už mu v hlase trochu ostří, "jsem vládce devíti světů a stane se, co řeknu. Rozhodl jsem se, že nebudu dodržovat tradice, se kterými nesouhlasím, a jednou z nich je i smrt toho, kdo prokázal království dobré služby. Teď jsem konečně v postavení, kdy takové rozhodnutí mohu prosadit." Ano, už jsem pochopila. Ódinovu smrt jsem nepřehlédla. "Musíš však pochopit..." Nadechl se. Zřejmě byl odhodlaný ve své mírnosti setrvat, i když od srdce mu to nešlo. "Podívej se."
Natáhl se pro moje ruce.
"Podívej se opravdu dobře, ne tak, jak jsi zvyklá se vídat."
Poslušně jsem sklopila hlavu ke svým rukám, i když mi nebylo jasné, co nového bych na nich mohla vykoukat.
"Možná jsem trochu zhubla," připustila jsem. "Nic, co by nespravilo pár jídel navíc." Hodně jídel navíc. Měl pravdu, sama sebe jsem klamala mírnou iluzí, nebo snad důslednou nevšímavostí. Byla jsem příšerně vychrtlá, nezdravě, takhle vypadali lidé zpravidla po dlouhé nemoci, nebo mladé holky určitého druhu. "Začnu si dávat pozor?" nadhodila jsem.
"Jak dlouho si myslíš, že jsi tady?"
Občas jsem to zkoušela spočítat. Subjektivní čas byl delší, ale objektivně to nějak přehnaně dlouhá doba nebyla. "Dva a půl roku. Správně?"
Loki se odmlčel. "Trochu to podceňuješ."
Dva roky nebo tři, to už mi přišlo lhostejné.
"Loki, budu víc jíst. Stačí?"
"Nestačí. Tvé tělo už tu dlouho nevydrží a mysl si nedokáže se zdejší realitou dobře poradit. Brzy bys začala podléhat šílenství."
"To narážíš na to, že mám pokaždé jiný dům? Třeba to tak chci?"
"Kdykoli přijdu, přijme mou podobu, a to tu ani nejsem pánem!" začal Loki zase zvyšovat hlas. "Nemá smysl tě tu držet ani o vteřinu déle, než je potřeba. Už teď ztrácíš -"
"Já nechci pryč!"
Sevřel mi dlaně. "Janike, věř, že kdyby to bylo možné... nepřipravoval bych se o útočiště," řekl a ano, to byl hodně těžký kalibr, nemohla jsem nezačít jihnout a dojímat se - možná kdykoli jindy. Zato jsem skoro začala váhat, jestli je to skutečně Loki.
"Byla jsi mnohým oporou na poslední cestě. Dej svému příběhu šanci na dobrý konec."
Jenže já nechci. Nechci. Prostě nechci. Nemůžu se vrátit na Zemi, co bych tam asi dělala? Znovu začala chodit do práce, každý den všechno stejné - po tom všem, co jsem tu viděla, čeho jsem byla svědkem? S tím, co všechno vím, co bych si asi dokázala říct s normálními lidmi? Být znovu jedním z nich, z tupého stáda... Copak jsem se vymanila z toho věčného kola jenom proto, abych se tam vrátila a pokračovala tam, kde jsem skončila, jenom s vědomím, že jsou i jiné možnosti a mě vrátila vlastní neschopnost? Dala jsem ze sebe všechno - musí to být dost! Přijít si do podsvětí jenom na brigádu a zase mazat zpátky, to neberu. Čert vem nějakou lidskou podstatu, to musí být řešitelné -
Pak jsem pocítila něčí přítomnost, bylo to ostré jako poryv ledového větru. Loki to musel pocítit také, protože jsme vstali oba zároveň.
"Podívej," ukázal rukou k obzoru. Zbytečně, věděla jsem přesně, kam se mám dívat.
Moje tvůrčí působení zahrnovalo dům, jeho nejbližší okolí, pár detailů kolem cesty k Víru, nějakou tu skálu. Zbytek krajiny vytrácející se kamsi do nikam byl fádní, lehce zvlněnou stepí. Teď se k nám ale od obzoru cosi rozprostíralo, jako by někdo pokládal obří koberec, ze kterého rovnou vyrůstaly hory i všechno ostatní - údolí, jezera, lesy. Před našima očima vznikal celý nový svět, úžasně skutečný, cítila jsem jeho pevnost do morku kostí, byl mnohem stabilnější než cokoli, co jsem kdy dokázala vytvořit já, nebo i Loki.
"Takhle to tady má vypadat?" hlesla jsem.
"Tak... nebo i jinak. Zdejší svět má potenciál být komplexní a celistvý," řekl tiše. Přistoupila jsem mimoděk těsně k němu, jak se vlna změn blížila k nám, a on mě objal kolem ramen. Jak málo stačí, abych i bortící se skutečnost dokázala přijímat v klidu.
Země pod nohama se nám zahoupala, ale naštěstí nijak dramaticky. Tráva změnila odstín a pod rukou mi vyrašilo křoví obsypané květy. A také trny, strčila jsem rychle popíchané prsty do pusy. Centrem všech těch změn byl Vír, a také místo, kde stál dům Správců. Tím směrem se obracely hory a rozvírala údolí, tím směrem tekly řeky, tam se otevíraly ty nejmalebnější výhledy a zákoutí.
Na místě domu vyrostl hrad. Tmavé cihly, pár věží, hradby. Vypadalo to úžasně působivě, trochu pochmurně, hodně majestátně. Pravé sídlo Smrti, které jako by na tom místě stálo už stovky let. No dobře, v architektuře se ten vetřelec vyzná, ale to nic nevypovídalo o tom, jak se bude chovat k mrtvým, že jo.
"To je ona?" ozvalo se mi za zády. Povyskočila jsem málem půl metru a bleskově se otočila. Stála tam dívka sotva dvanáctiletá, s dlouhými černými vlasy. Oblečená v kombinaci ledasčeho s kdečím ve finále vypadala jako šílená gotička ve vojenské zbroji.
"To je ona?" vyslovila jsem mimoděk také, o poznání užasleji. Byla jsem připravená nesnášet kohokoli, koho by Loki přivedl, a na ženu jsem byla odhodlaná i zcela nepříčetně žárlit - už proto, že přeci zabere moje místo, a kam až se v tom moje dojde, zvlášť když jsem sama v tom přivlastňování nedošla dost daleko? - ale tohle bylo moc mladé a navíc... na první pohled byla hezká, se ztepilou postavou a hezkými pohyby, až překvapivě elegantními na takové mládě. Když jí však vlasy sklouzly z obličeje, ukázalo se, že polovina tváře sice patřila dívce, ale druhá zombii. Jinak se ty pokroucené seschlé rysy pojmenovat nedaly. Když jsem pak věděla, po čem se dívat, bylo patrné, že se to neomezuje jenom na tvář, dost možná měla postiženou celou polovinu těla. V dalším duševním kotrmelci mi sice došlo, že ve svém současném vyzáblém stavu nejsem moc velkou konkurencí ani proti žabí ženě z Altaheimu... a také že musí mít její tělo magickou podporu, takhle by nemohla fungovat... ale... asi by bylo lepší přestat myslet úplně...
"Ano, Hel, to je Janike."
Byla jsem připravená na přezíravost, pohrdání, nezájem. Chtěla jsem se bránit - kopat, kousat, křičet. Jenže Hel se přede mnou uklonila. Přiměřeně, upřímně a bez patosu.
"Slyšela jsem, co jsi tu dokázala," řekla hlasem, ve kterém nebylo nic z toho, proti čemu jsem byla připravená bojovat. "Jsem ráda, že máš možnost návratu do světa živých."
"Vidím, že už je to hotová věc," řekla jsem.
"Jen proto jsem byla zrozena," řekla Hel prostě a trochu se usmála. "Pro tento den a všechny budoucí."
"Zdáš se mi... velice mladá." Bylo na čase přijmout věci tak jak jsou, alespoň trochu s grácií, neztratit tvář. Uvnitř sebe jsem se ale klepala a křičela a začala jsem litovat, že jsem o házení nábytkem vždycky jenom přemýšlela. Jednou to opravdu udělám, vážně. "Nebude pro tebe příliš těžké být tu sama?" A vezmu si i sekeru.
"Ne," odpověděla prostě. "Nemusíš si dělat starosti. Jsem starší než vypadám a vím, co mě čeká. Hodně štěstí ve tvém novém životě, pozemšťanko. Sbohem, otče." Pokývla i ke mně a zmizela.
"Otče?" hlas mi trochu přeskočil.
"Ve skutečnosti jsem její matka," řekl Loki neochotně. "Ale nemá ráda, když se jí to připomíná. Já vlastně také nemám rád, když se mi to připomíná."
"Matka." Začínala jsem to vidět na motorovou pilu a hezký víkend ve velkoskladu s nábytkem.
Možná bylo štěstí, že zdejší realita už na mé rozpoložení nereagovala, nejspíš bych nám pod nohama otevřela činnou sopku. Byla jsem odříznutá rychle a čistě a zřejmě jsem mohla být ráda, že jsem stála alespoň za dobrý den. Ne že bych čekala nějaké ovace za odvedenou práci, ale prostě mě vykopnout...? A přesně to se dělo, rychle jsem ztrácela kontakt s podsvětní písní, tím stálým pocitem pod kůží, který mi tak spolehlivě vyprávěl o tom, že je všechno v pořádku.
"Okolnosti byly poněkud... Janike?"
Ta ztráta byla neuvěřitelně nepříjemná. Začaly se mi třást ruce, pevně jsem je sevřela v pěst. Už jsem tu neměla co dělat - neměla jsem důvod tady být - byla jsem doslova vystrkována ze zdejší reality pryč. Tušila jsem, že pouhé nepříjemno se brzy změní v bolest. Přemýšlet souvisle bylo čím dál pracnější, musela jsem pryč, a to rychle, to nutkání bylo skoro nesnesitelné.
"Hel," zašeptala jsem, "pomoz mi. Přej si, ať -"
Sotva jsem stačila mrknout... ano, tohle byly hranice světa, příliš daleko sem doběhnout, ale jen kousek pro přání zdejší nové paní. Dýchalo se mi tu lépe, ale na víc než to nadechnutí jsem zůstat nemohla. Co teď, Heimdall?
"Janike!" zaslechla jsem Lokiho výkřik. "Počkej!"
Chtěla jsem počkat, asi. Ne že bych měla moc na výběr, nedělo se nic po mojí vůli. Obklopilo mě světlo, tma, let prostorem, barvy duhy, tolik bych si ještě přála vidět Duhový most... Asgard, prosím, ať je to Asgard... ale když jsem konečně dopadla na zem, nebyl to Asgard.
Docela určitě to nebyl Asgard.
Žádné komentáře:
Okomentovat