sobota 17. ledna 2015

Na dosah ruky II. - 14.

Moc mě v minulých komentářích dojalo, jaká láska k lidstvu mezi čtenářkami panuje :-)
A lehce vyděsilo, že se zřejmě najdou tací, co si ani nevybavovali, že tam byla nějaká Sygin. Jak potom mohou dopadnout mnohem subtilnější náznaky věcí příštích, když se z paměti vykouří osoba z mnoha kapitol, raději ani nedomýšlet :-D Ale co, však ono se všechno zavčasu připomene. Přeji příjemné počtení a díky za všechny komentáře. :-)





Na Lokim v té chvíli snad poprvé bylo vidět silnější pohnutí. Prudce sebou trhl a ve tváři mu problesklo cosi nepopsatelného. "To nemohu – ne pro tu mizivou naději," začal ve stejné chvíli, kdy Natasha vyskočila na nohy a vykřikla: "To nemyslíš vážně!" a Clint rozbil další skleničku. Tentokrát ji naštěstí jenom upustil na zem.

"Nechte mě mluvit!" vykřikl Tony. Ten hnusný, odporný pocit po těle, který se v něm rozlézal, se snažil ignorovat; zrada, nic víc, ohavná a lepkavá. Odpornější o vědomí, že někde uvnitř se třepotal nepatrný plamínek naděje, že Loki snad má ještě nějakou šanci jak přežít; protože navzdory všem těm počtům si Tony nedokázal představit, že by mohli obětovat celou Zemi pro nějaké vyšší kosmické cíle. Nenáviděl vědomí, jak moc je tenhle jeho nápad výhodný i pro něj, nějak tím bylo všechno o hodně horší; a vůbec nepomáhala jistota, že by to samé o chvíli později vyslovil někdo jiný a jeho prokletím byla jen schopnost přemýšlet rychle a počítat přesně.

Ale byla to přeci - objektivně a nepopiratelně - ta nejméně strašná možnost pro všechny? Nepochybně. Jen on sám už se sebou po tomhle všem žít nedokáže. Protože Sygin, milá, něžná Sygin, kterou měl svým způsobem skutečně rád, dívka, která si dokázala najít cestu ke každému, koho kdy potkali, nekonečně trpělivá a vlídná... jak úžasná by z ní byla královna, jednou...

"Zařídit to půjde dobře," pronesl a zabodl pohled do obrazovky, aby se dokázal ovládnout, hlavně nepohlédnout nikomu do tváře. "Jsou to jenom vhodně zvolená  slova. Slíbíme jim asgarďana, oni dostanou asgarďana. Neví, že by jich tu bylo víc, tak nebudou ostražití. Pokud by se přesto dožadovali konkrétně tebe – vzato kolem a kolem, ty asgarďan nejsi."

Loki zavřel oči, proměnil se v kamennou sochu. Jako by v něm ztichl dech, přestalo tlouct srdce a odumřely všechny smysly. "To není ta snadná možnost," pohnul rty.

"Říkals, že je velký kus problému v tom, že jsi mág? To ona není. Škoda by zdaleka nebyla tak velká." Tony se nadechl. "Mám pravdu? Loki – mluv se mnou - řekni mi, jestli se mýlím."

Odpověď byla velice tichá. "Nemýlíš."

"Teď hlavně potřebujeme čas! Rozhodně potřebujeme čas, zdržovat je dohodami i tím nejpodivnějším plněním, protože my přijdeme na způsob, jak s nimi bojovat. A třeba – třeba si tu lámeme hlavy zbytečně – možná vůbec zbraně nemají... Jak víme, že mají zbraně?"

"Deimos," řekl Fury a vedle překotného Tonyho hlasu jeho hluboký zazněl v podivném kontrastu.

"Cože? Který Deimos?" Tony, vytržený ze své řeči, si přejel rukou po čele. Vzdáleně si uvědomoval, jak podivně chladnou má kůži, ačkoli si připadal jako v ohni. "Spousta věcí se jmenuje Deimos!"

"Jeden z měsíců Marsu. Bývalých měsíců, měl bych říci... Oni nám svou sílu už demonstrovali. Jen tak mimochodem, cestou sem."

Natasha vyskočila a v rozhořčení jako by ani nemohla popadnout dech. Málem zabila svého nadřízeného pouhou silou pohledu. Fury jen stručným gestem ukázal, že si má znovu sednout. "Řekl bych vám to, kdybych to věděl dřív. Poslali záznam ve chvíli, kdy diktovali Lokimu svoje požadavky. Čekám ještě na potvrzení ze satelitu, ale... Ne že bych měl už před tím nějaké pochybnosti."

"Dobře, takže máme jasno. Boj nebo... nebo... Můžeme sice stejně dobře začít posílat všechny ty lidi, ale... čistě... matematicky..."

"Čistě matematicky jedna malá holka proti desítkám miliónů?" utrousila Natasha chladně, skoro jen koutkem úst.

"Prosím tě, neříkej jí takhle," zašeptal Tony.

"Mám jí říkat Sygin?" otočila se k němu. "Se jmény to není snadnější. Vzpamatuj se, Starku. Tohle je první rozumná věc, která tu dneska padla. Jestli k tomu dojde, stejně to budeš nejspíš ty, kdo jí to bude všechno vysvětlovat, vždyť na tebe kouká jak na svatý obrázek – tak se s tím koukej rychle srovnat."

"Není dost hluboké peklo, do kterého bych mohl odejít, pokud tohle dopustím," řekl Loki. Ani nezvedl hlavu, a hlas měl mrtvý a prázdný.

"Musíme nějak dokázat, aby se tu chvíli zdrželi," pokračoval Tony chvatně drmolivým hlasem, který nezněl ani trochu dobře. "Pomoct taťkovi prorazit cestu Duhovým mostem, vymyslet zbraň, zatnout jim tipec dřív, než odletí dál. Cokoli z toho, račte si vybrat. O to přece šlo, ne? Ne jen o tuhle planetu, ale o ty další, ke kterým by se nakonec dostali. Mohlo by tu všechno skončit, když to uděláme správně, nebude to první armáda, kterou jsme porazili, jasný? Jsme skvělí v porážení celých armád. Jasně, nezní to správně, něco takového nemůže znít správně, není to správné ani trochu – ale nebude to takový průšvih, když získají zrovna ji, nebude mít takovou sílu, to víme, když... když..."

"Tony," řekl Bruce znepokojeně a rychle vstal ze židle. "Tony, zastav!" Chytil ho za ramena a trochu s ním zatřásl, ale Tony ho očividně neviděl. Lapal po dechu a viditelně bledl.

"Loki," řekl Bruce, "podrž ho na chvíli. Je to jen panický záchvat, za chvíli přejde."

Loki vstal trochu ztuhle a ne příliš ochotně, ale když mu Bruce Tonyho přistrčil do rukou, sevřel ho pevně. Tony se v první chvíli snažil vymanit, ale neměl nejmenší šanci; Loki pak sklonil tvář a zabořil mu ji do vlasů. Těžko říct, kdo z koho v té chvíli čerpal útěchu. Byl to tak nesmírně soukromý obraz, palčivý a plný bolesti, že nebyl nikdo, kdo by od nich neodvrátil pohled. Kromě Natashy: pozorovala je tiše a zamyšleně, jakoby z té chvíle dokázala vyčíst mnoho nevysloveného.

"Nemělo by být těžké domluvit to s nimi tak, aby to vyšlo," řekla pak tiše. "Clinte, poletíš se mnou? Ať ji tu máme - kdyby začal Stark vyšilovat..."

"Jasně," zvedl se. Ještě ani neprošel dveřmi, když hlásil do vysílačky: "Připravte quinjet k okamžitému startu."

"Běžte," otočil se Bruce k Furymu, "podrobnosti si řekneme později. No tak, teď prostě... běžte."

Fury vstal, tvář popelavou a v očích temné světlo. První vlna vzteku odezněla a místo ní ho zaplavila jakási vyděšená nevíra. "Předat jim všechny ty lidi by byla obrovská politická operace," řekl plochým, bezvýrazným hlasem. "Zvlášť kdybychom se opravdu snažili, aby panika vypukla co nejpozději."

"Ještě s tím počkejte," odvětil Bruce mírně a tiše. Na Furyho pohlédnout nedokázal, nejraději by neviděl vůbec nikoho, cítil jenom bolavou černou díru v místech, kde bývalo srdce. Skutečně doufal, upínal se k naději, že přišli v míru. Že jejich příchod bude znamenat pokrok, že možná dokonce – i když si to netroufal vyslovit ani v myšlenkách, ta nepatrná naděje doutnala stále – ten pokrok povede k jeho vyléčení. Prozření bylo příšerné. Přesto se hýbal, mluvil a jednal se vším tím klidem hodného domácího lékaře, který má pro každou bolístku rozumné řešení; teď nemohl povolit a nechat toho druhého, aby převzal vládu nad tělem i myslí... i když by to byla skutečná úleva. "Posbíral jste na jedno místo nejchytřejší lidi na Zemi. Teď jim dejte šanci chvíli přemýšlet."

Fury na něj chvíli hleděl, i když těžko říct, jestli si uvědomoval, na co se dívá. Před očima se mu promítala budoucnost, ve které se těmhle nestabilním solitérům nepodařilo nic z toho, co si ve svých vzdušných zámcích plánovali, a na špinavou práci zbyl on sám; s nekonečným množstvím nepřátel kolem sebe, možná bude stát i proti Avengers, když půjdou věci obzvlášť špatně. Varianta Sygin sice zněla použitelně, ale nezdálo se mu, že by se mimozemšťané na tak naivní plán dokázali nachytat. Nebo snad ano? V jednoduchosti se skrývala mocná síla. Jenže svěřit osud světa do rukou dvou šílených vědců, kteří jsou očividně pod vlivem neméně šíleného boha, kterému jde bezprostředně o krk, se vůbec nezdálo jako dobrý nápad. Jejich ochota spolupracovat z celého Shieldu zrovna s duem Natasha - Clint, kteří byli kdykoli ochotní sběhnout k Avengers a Shield brát jenom jako vedlejšák ve volném čase, věci moc nepomáhala.

Skoro proti své vůli, jako by mu tělem hýbal někdo docela jiný, se pohnul, jednou nohou a druhou, mírné pohyby rukou v přiměřené součinnosti, dokázal vyjít na chodbu.

Bruce si ještě dal pár okamžiků zírání na desku stolu, snad aby přivyknul celé té situaci, ale nějak to nešlo, nemyslelo mu to. Ke svému vlastnímu úžasu si musel připustit, že i on sám je v jakémsi šoku, který ho připravoval o dech i obvyklou hbitost myšlenek. Měl by přeci být schopný naplánovat minimálně pár příštích chvil? Dalo to nesmyslně mnoho práce... Nerozhodně pohlédl na to strnulé sousoší. Trochu si odkašlal.

"Tony, Lo... Loki," vypravil ze sebe. "Všechno v pořádku?"

Loki povolil ruce a ukázalo se, že Tony je bezvládný jako hadrová panenka; snadno ho zdvihl do náruče. "Uspal jsem ho," řekl. "Jeho srdce si potřebuje odpočinout. Začneme přemýšlet spolu, příteli Bruci, a Anthony se k nám záhy připojí."

"My dva spolupracovat," pousmál se Bruce neklidně. "To je... opravdu zvláštní."

Loki se na něj pátravě zahleděl. "Nemusí to být snadné, zdá se, i po tom všem, co máme za sebou. Jistě bylo pro tebe snadnější být pro Tonyho lékařem v okamžiku nejvyšší nouze, než mě mít stále před sebou. Dokážeš to? Nebo se snad tak moc nezamlouvám tomu, který v tobě přebývá?"

"Když mě budeš hodně štvát, alespoň rozetneme ten Natashin problém – dokáže se Hulk prokousat vibrániem?"

"Bojoval jsi někdy s Thorem?"

"Ne doopravdy. Ten druhý si s ním dal občas pár koleček, to ano. Thor byl nadšený, že se nemusí držet zpátky. A zelenej chlap vlastně také."

"Dokázal ses ubránit jeho kladivu?"

"Těžko říct. Nešli jsme proti sobě naplno."

"Škoda. Thorovo kladivo by za určitých okolností trupem jejich lodi proniknout dokázalo. Pokud bychom věděli, že si Hulk poradil s Mjolnirem –"

"Mohli bychom ho využít jako zbraň, je mi to jasné. Škoda, že jsi nám neřekl dřív, o co tu jde - mohli jsme mít pár dní k dobru." Potřásl hlavou a rukama zatápal po opoře okraje stolu. Byl trochu moc ostrý, ale tím líp. Drobné nepohodlí zaťatých dlaní připomínalo, že si musí dávat pozor a nepodléhat příliš starým vzpomínkám. Tenhle Loki byl v pořádku; byl odhodlaný si na jeho přítomnost zvyknout. "To nebyla výčitka," dodal pro jistotu, "jen snad... abys už opravdu řekl všechno, co víš."

Loki se hořce pousmál. "Ale já nevěděl, co budou chtít," odpověděl. "Nevím o nich zase tolik, abych dovedl předvídat jejich chování. Ledacos odvodím z drobků vědomostí, které jsem ale nikdy soustavně neschraňoval – a něco málo zaslechnu mezi slovy, protože i oni mají svou magii, je pro mě jako šepot ve větru, Bruci Bannere, ztrácí se a vrací..." Pár kroků ke dveřím a zpět, prostor byl příliš malý na jeho obvyklé popocházení. "Ale všechny mé myšlenky byly upřené k naději, že k boji mezi nimi a Midgardem vůbec nedojde. Jak byste mohli bojovat? Nemáte vůbec žádnou hvězdnou loď, ani vytvořenou planetární obranu obvyklou pro civilizované světy. Doufal jsem, že jim půjde o zdroje, technologii, v nejhorším pár tisíc lidí. Skoro s jistotou jsem počítal s možností, že budou vydírat Asgard, možná budou chtít mě a já pak strávím zbytek věčnosti na útěku. Ale mohl bych snad očekávat, že byste bojovali po mém boku?" Bruce uhnul pohledem. "Možnost, ve které na tom jsou tak špatně, aby požadovali dost lidí na celé nové hnízdo raskorikanů, aby potřebovali novou královnu..." Potřásl hlavou. "Pravda, to už je motivace zapojit veškeré síly."

"Tony by za tebe bojoval," řekl Bruce. "To víš. Stejně tak víš, že my bychom mu stáli po boku."

"Pokud bychom ho nechali," opravil ho Loki. "Bylo mnoho možností, kdy by bylo lepší mě nechat jít. Možná stále ještě dojdeme k tomu, že to bude lepší."

Za dveřmi se strhla nějaká strkanice. Loki se k nim krátce a bez zájmu ohlédl. Zjevně necítil potřebu zjišťovat, kdo před kým chrání jejich soukromí. Dveře se otřásly pod jakýmsi prudkým nárazem a pak zase všechno ztichlo. I oni zmlkli. Loki proto, že se snažil posbírat rozkolísanou rovnováhu. Bruce proto, že nenacházel slova útěchy, u kterých by věřil, že by je dokázal Loki přijmout.

"Máme tři zřejmé možnosti," ozval se Tony, kterého rachot zřejmě probudil. Zněl už klidně, ale vstávat se mu nejspíš nechtělo. Povaloval se na pohovce, nohy pohodlně přehozené přes opěradlo a ruce za hlavou. "Opravte mě, jestli se mýlím."

"Povídej," řekl Bruce.

"Tak za prvé – útok na mateřskou loď. Takže zbraň, za á takovou, která by pronikla trupem z vibránia, nebo za bé takovou, kterou bychom dokázali propašovat do obou lodí zároveň a zaškodit uvnitř. Nebo za cé, pokud by Loki znal konstrukci jejich lodí, můžeme jim něco hodit do vejfuku."

"Obecnou představu vám. Nemůžeme," řekl Loki.

"Vzhledem k nedostatku vhodné meziplanetární techniky beztak můžeme vyloučit všechny tři zároveň... proč sakra jako každá slušná invaze nezaparkovali na oběžné dráze?" Ležet samozřejmě nevydržel. Vyhoupl se na nohy a rozšířil tak i fyzicky onen malý debatní kroužek. "Tak za druhé. Otevřít Duhový most a doufat, že tam stojí taťka s nastoupenou armádou a zvládne zadupat tak nahlas, aby se vyděsili a utekli. Po pravdě nepřišlo mi, že by byli asgarďani dobrý materiál na mezihvězdné války."

"To také nejsou," potvrdil Loki. "Ale máme určité možnosti – zbraně mocné tak, že jen nejkrajnější nouze je dovoluje použít, ukryté hluboko ve sklepeních a připravených pro takové chvíle. Spojence, kteří přijdou na zavolání, i takové, kterým můžeme nabídnout dostatečnou kompenzaci či přímo zaplatit."

"Zkrátka, bylo by to řešení."

"Patrně ano. Ačkoli Ódin nestačil zakročit včas, nepochybně již postavil armádu."

"Za třetí, začít ječet a křičet a vřískat a doufat, že nás někdo uslyší a přiběhne na pomoc."

"Jsou takové mocnosti ve vesmíru - a raskorikané mají mnoho nepřátel. Ale pravděpodobnost, že někdo zaslechne křik přesně necílený konkrétním uším, je velmi malá."

"Takže musíme, prostě musíme, přijít na tu čtvrtou."

"Tony, ne každý problém má řešení," nadhodil Bruce opatrně. "Někdy si musíme jenom zvolit to nejmenší zlo... a pak se s ním naučit žít."

"Jestli to chceš vzdát, Bruci, tak vypadni."

"Nemluv hlouposti. Víš dobře, že se nevzdám."

Do ochraptění probírali své možnosti. Aniž to tušili, i když by je to jistě napadlo, kdyby se nad tím obtěžovali zamyslet, za dveřmi laboratoře zatím probíhal Furyho mocenský puč: posbíral každého, koho neměl na vlastní výplatní listině, a šoupl ho pod zámek zcela bez ohledu na to, kdo s kým směl a měl přicházet do styku; s tím, že od této chvíle jde o bezprostřední ohrožení celé planety a zcela jednoznačně je to plně záležitost Shieldu. Nestál sice o to základnu plnou vzteklých lidí, co tam budou jen na byt a stravu, ale poslat je domů znamenalo, že by se rychle rozkřiklo, jaké požadavky mimozemšťané mají. Panika na celoplanetární úrovni nebyla věc, kterou by byl ochoten riskovat, a při tomhle množství lidí všech profesí se utajení udržet nedalo. Stejně tak ovšem nechtěl riskovat, že by raskorikanům někdo něco nasliboval, zkoušel s nimi vyjednávat, nebo se pokusil o útok na nádrž. Tohle potřeboval mít plně pod palcem.

Věděl s určitostí, že ho tahle akce bude stát místo a nejspíš i krk, ale stejně neochvějně si byl jist, že šance celé planety se silně zvýší, pokud to nechá raději řešit Avengers. Ti, koneckonců, opakovaně dokazovali, že se dokáží přes veškeré rozdílnosti spojit tváří v tvář společnému cíli. Naopak politické tanečky posledních dní, kdy se každý staral především o vlastní zájmy, a lidé, mezi kterými nenašel nikoho, kdo by měl potřebného ducha, vyčerpaly Furyho trpělivost do samého dna. Připadalo mu nesmírně případné, jak pregnantně se tu priority jednotlivých účastníků projevily, a přišlo mu skoro škoda, že už nebude mít příležitost se o to někde na patřičných místech podělit. Ne že by to někoho někde snad mohlo překvapit.

"...kdybych vyrobil oblek tak, aby zvládl cestu mezihvězdným prostorem, a vyrobil ty obleky dva, mohli bychom ty lodě nějakým způsobem sabotovat?"

"Na jakýkoli náš fyzický zásah jsou zkrátka moc daleko," namítl Bruce. "Nestačilo by modifikovat stávající brnění. Musel bys vymyslet všechno od začátku, vyřešit zimu, kyslík, energii..."

"Dobře. Čas na špinavou hru. Co nějakou biologickou zbraň? Pošleme jim Natashu."

"Stále stejný problém. Nedostaneme se k nim."

Tony vztekle odhodil počítačovou myš a ještě ji dorazil pěstí, když se ukázalo, že není bezdrátová, a jenom poskočila na stole o kousek dál. "Pak už zbývá jen hmotný dar na znamení dobrých úmyslů. Darujeme jim hromadu televizí! Až se všichni přilepí na obrazovky k dvou set šedesátému osmému dílu Mažoretek z naší střední, vložíme tam podprahové signály. Vnuknou jim lásku k lidstvu a k hamburgerům, takže ještě než odletí, oholíme je o poslední penny. Loki, co ty tvoje portály?"

"Ne s pozemskými prostředky."

Chvíli bylo ticho.

"Ještě je tu možnost kontaktovat vesmír přes jiné dimenze," zauvažoval Loki nahlas. "Bohužel si nedovedu představit, jak to..."

"Jestli znovu řekneš něco o pozemských možnostech, začnu ječet."

Loki jen pokrčil rameny.

"No? Půjde to?"

"Nechtěl jsi to slyšet."

"Aaaa!"

Banner zdvihl hlavu od počítače. "Jane Fosterová mi konečně poslala veškeré materiály ohledně Rosen-Einsteinova mostu. Doufal jsem, že odlišnosti v naměřených datech by mohly napovědět, jakým způsobem ho blokují."

"Bude z toho něco?" přikročil k němu Tony a naklonil se nad stejnou obrazovku.

"Nemyslím," zavrtěl Bruce hlavou. "Ztráta signálu... a tady... víme, že svíčka zhasla, ale jestli ji sfoukli, nebo zalili kbelíkem vody, z toho nezjistíme."

"Jaká to poetická přirovnání. Musí být nějaká možnost!"

"Řekněme, čiště hypoteticky, že bychom vydali pozemšťany," promnul si Bruce unavené oči. "Je vůbec šance, že se to nezmění v hrozný masakr? Uvědomuješ si, co... co je to skoro osmdesát miliónů lidí? Ne že bych znal přesná čísla, ale pokud mají zájem o mladé, tak je to v podstatě čtvrtina všech, kteří jsou na světě - řekněme tak od dvaceti do třiceti? To je přeci absurdní – tady neexistuje žádné ‚vydat nebo nevydat‘, protože oni se především nenechají vzít, budou za ně bojovat jejich rodiče..."

"Nepodceňuj Furyho," poznamenal Tony. "Klidně se s tebou vsadím, že zorganizuje mezinárodní akci a nestačíme ani mrknout. Byl by schopen jim namluvit, že jsou vybráni ke kolonizaci jiné planety a poskládat to jenom z dobrovolníků. A když každý stát zařídí svůj díl - "

"Ale to se nestane. Řada z nich mu to především vůbec neuvěří, dokud se o existenci mimozemšťanů nepřesvědčí na vlastní oči. Další budou argumentovat tím, že mají malý poměr mladšího obyvatelstva vůči staršímu a měli by proto odevzdat méně. Všechno se bude protahovat a jednat a mluvit... co když my se tady z nějakého důvodu rozhodneme, že by to opravdu byla možnost s nejmenšími ztrátami - ale lidé řeknou ne?"

"Oni si je prostě vezmou, Bruci Bannere," ozval se Loki. "Nemusí vyjít ze svých lodí, aby to mohli udělat. Nebudou přitom hledět na škody, které po nich zůstanou."

"Jaký je pro ně vůbec rozdíl v tom, jestli souhlasíme nebo ne? Jestli se rozhodneme bojovat – nebo jim všechno odkýveme, ale oni stejně budou muset bojvat - proč se nás sakra vůbec ptají?" vyjel Tony vztekle.

"Rozdíl je ve svobodné vůli," odvětil Loki prostě.

"Cože?!" vyjevil se Tony. "Jako že si máme svobodně vybrat, z jakého důvodu nás vyhladí?"

Z Lokiho pohledu se vytratila veškerá vřelost. "Mnohokrát jsem na Midgardu slyšel mluvit jeho obyvatele o svobodě a možnostech volby," řekl, "hlavně v souvislosti s tím, s jakou vehemencí odmítali mou vládu. Ve skutečnosti chcete jenom krátkozrakou svobodu svých výhod a zisků, neschopní dostát odpovědnosti z ní plynoucí. Teď jste se setkali s někým, kdo si cení svobody o tolik více než vy, že vám dá na výběr i z možností, ve kterých sám tratí – ale přesto vám tuto volbu ponechá. A vy? Nechápete."

"To je pěkná snůška nesmyslů," zavrčel Tony. "Peníze nebo život? To je svoboda banditů!"

Loki si odfrknul. "Nemusíš se obávat toho břemene. Rozhodnu já."

"Loki," začal Tony zostra, ale včas svůj hlas zmírnil. "Nepatřili jsme ještě nedávno do rozhodovacího procesu i my?"

"Jen pokud se rozhodnete správně," pravil Loki. Bruce se mimoděk uchechtl, i když veselí v tom bylo pramálo. Tonymu jen spadla brada.

"Vidím, že kulturní rozdíly mohou být... hele, zdá se, že spoléháš na to, že oni určitě dodrží své slovo."

"Zatímco ty své slovo budeš ochoten porušit, pokud by to bylo v zájmu celé planety," konstatoval Loki a v očích mu zablesklo. "Ale já tě nenechám."

Tony frustrovaně vydechl. "Nechci bojovat ještě i proti tobě!"

"Zpomalte oba," vložil se Bruce. "Já nápad mám, ale od tebe to bude chtít plné nasazení, Tony. A taky potřebuju udělat simulaci, jestli jsem něco nepřehlédl. Možná to nevyjde..."

"Mám se snad prokousat vibrániem?"

"Víš, co je to adamantium?"

"No samozřejmě." Otočil se k Lokimu. "Chabý pokus o umělé napodobení vibránia."

"Zase tak chabý ne," oponoval Bruce. "Ale to je teď jedno. Na rozdíl od vibránia je adamantium feromagnetické."

"A to nám pomůže jak?" štěkl Tony netrpělivě. "Ukamenujeme je magnetkama? Ledničky celého světa, spojte se?"

"Když mi dodáš dostatečně silný zdroj energie a vymyslíš funkční rezonátor, mohu přimět vibránium, aby si po krátký časový úsek, řádově v tisícinách vteřiny, o sobě myslelo, že je pouhé adamantium."

"Pouhé adamantium," uchechtl se Tony tomu spojení, ačkoli byl první, kdo k němu měl znevažující poznámky.

"A potom ho můžu přimět, opět po velmi krátký časový úsek, k vytvoření kvazičástic vytvářejících magnetické monopóly."

"Jinými slovy chceš říct, že jsi schopný jim prorazit díru do trupu," nadchl se Tony. "Pokud budou sakra dobře vyladěné frekvence – v čem je háček? Ve vývojových dílnách Stark industry schovávám ve sklepě většího brášku," poklepal si na reaktor na hrudi, "a až se to Fury dozví, možná ho klepne, tak to před ním moc nezdůrazňujte. Takže skoro určitě zvládneme vystřelit tak daleko, i když to nebude zrovna ohňostroj – nemohl by to být souvislý paprsek, spíš sprcha, aby se působení rozložilo na větší plochu lodi - no, to promyslím za pochodu..."

"Musíš ho dostat sem, to je hlavní háček," odvětil Bruce. "Pokud bychom se pokusili přistávací modul přemístit, brali by to jako útok, to byla jedna z prvních věcí v jejich dispozicích. Jenže on vysílá slabou nosnou vlnu, kterou potřebuju využít. Z jiného místa jejich loď zkrátka nezaměřím."

Tony tváří v tvář konkrétnímu úkolu ožil. "Pusť se do toho, projdu to po tobě. Ale, ale, ale... ale napřed dám vědět naší kurýrní službě Natasha&Clint, co mi mají přivézt. Na reaktoru musíme začít pracovat hned." Nečekal na odpověď a vyběhl na chodbu. Bylo tam ticho a prázdno, chyběla souvislá zvuková stopa pozadí z řečí a neustálého popocházení množství lidí. Zpomalil; tohle nečekal. Dokonce pohlédl na hodinky, jestli ve skutečnosti neukazují nějakou nekřesťanskou hodinu hluboko nad ránem. Pomalu vykročil vpřed a napůl uvažoval, jestli si nezavolat oblek. Ten ostatně nečekal daleko, sbalený v podobě nevelkého, obyčejně vyhlížejícího kufru v nedalekém skladišti určeném pro osobní věci.

"Fury?" řekl Tony opatrně, když za jedněmi z dveří konečně místo prázdna objevil známou tvář. Fury k němu zdvihl hlavu a mírně mu pokynul.

"Starku. Posaď se."

"Kam všichni zmizeli?"

"Uklidil jsem je pod zámek."

Tony se trochu zamračil. Trvalo několik vteřin, než si srovnal všechny souvislosti. "Tím si moc kamarádů nenaděláš."

"Pak tedy doufám, že to bude stát za to. Dobrá příležitost ocenit mou předvídavost – jedním z dobrých důvodů, proč volit k přistání tak opuštěnou krajinu, je právě to, že ti nikdo snadno neuteče."

"Klidně si představuj, jak na tebe obdivně zírám."

"Část s mimozemšťanem je už nyní fyzicky oddělená od obytné části. Chci mít plně pod kontrolou všechno a všechny, kteří se s ním setkají. Zbytek musí počkat, až bude bezpečné je poslat domů. Bohužel do vlastní postele se už nedostanete."

"No, stejně jsem ji ještě ani neviděl."

"Našli jste řešení?"

"Možná. Chceme bojovat – to ti asi bylo jasné?"

Furymu se trochu rozjasnil pohled. "Máte zbraň?!"

"Něco takového, zatím ve stádiu teorie. Musíme udeřit v okamžiku vyhlášení války, jinak nás smetou – takže zdržovat, oddalovat, protahovat, ať stačíme udělat co je třeba. Potřebuju se spojit s Clintem, Fury – musí mi z dílny přivézt pár věcí, teda nejen z dílny, je toho slušný seznam, jeden let nebude stačit. Snad si dotankoval plnou."

Fury natáhl ruku a přistrčil k němu masivní mobilní telefon, který před ním dosud ležel na stole. "Tohle pronikne i přes rušičku."

"Nechali jste si volnou frekvenci? Riskantní. Hele, Nicku, přestaň se tvářit jako při funusu. Pracujeme na tom."

"Brzy tu budeme mít tu dívenku, Sygin," řekl Fury. "Ale úplně zbytečně. Je ti jasné, že ji Loki raskorikanům nevydá, ať už s Bannerem uspějete nebo ne?"

Tohle byla věc, kterou Tony zatím velmi úspěšně vytěsňoval z mysli, rozhodně od chvíle svého nedobrovolného šlofíka. "Je to..." Nedokázal říct nejlepší. "Nejméně hrozná možnost," vypravil ze sebe nakonec. "Vidí to stejně jako my."

"Možná. Raději se připrav na to, že stejně jako ty nejsi ochotný obětovat jeho –"

"Fury, tohle vůbec nenaznačuj." Žádné náznaky toho, že by mu Sygin přišla na mysl tak snadno jenom proto, že nechce přijít o Lokiho. Takhle to nebylo, nemohlo být, nesmí být; prostě ne. Občas jsou všechny možnosti prostě tak hrozné, že je třeba jenom konat. Jak to Loki řekl? Není peklo tak hluboké... Pryč od toho. Teď je čas plnit si hlavu výlučně fyzikálními vzorci. "Nechci o tom teď mluvit. Nikdy o tom nechci mluvit. Chci svoje součástky a musí vzít z dílny laserovou svářečku, tu mojí fakt v krámě nekoupíš –"

"Nadiktuj jim to sám, Starku," řekl Fury a poklepal na mobil. "Pořád ještě jsou v NY. Sygin není jediný úkol, který jsem je tam nechal vyřídit."

"Dobře." Tony se zvedl ze židle. V hlavě mu narůstal seznam všeho, co sem potřeboval dostat. Červeným vykřičníkem se mu na jednotlivých položkách rozsvěcovala technická omezení, časová náročnost, a stěhováci vždycky něco ztratí nebo zašantročí, to je známá věc, ani není možné, aby se nic nerozbilo, nedalo by se třeba předem rozdupat něco bezcenného a tím si pojistit mír se stěhovacími bůžky...?

Už byl jen pár kroků od laboratoře, když se otevřely dveře a Loki vyšel ven. Tony strnul. Mobil pevně svíral v ruce, jako by se s jeho pomocí mohl teleportovat někam hodně daleko. Viděl všechny ty decentní, skoro neznatelné známky jeho rozpoložení, ale pro něj snadno patrné a čitelné - oči vyhaslé a matné, podivně zestárlou tvář a shrbená ramena - a nevěděl, co má dělat. Bylo to samozřejmě absurdní, už mezi nimi od onoho nešťastného prohlášení ohledně Sygin, tedy pokud bylo nešťastné, nepovažoval si snad na Lokim té báječné a úlevné schopnosti jednat ryze účelně? - zkrátka už mezi nimi nějaké interakce proběhly, vždyť ho Loki podržel, obrazně i doslova, když mu tak trapně zahaprovaly nervy, nebyl důvod si teď připadat tak hrozně. Snad jen ta situace, kdy se konečně po dlouhé době ocitli sami a to ošidné soukromí pobízelo k nějakému osobnímu a ryze soukromému gestu; podivně nepřípadnému, protože Tony teď na něco podobného vážně neměl ani pomyšlení a celá ta situace pro něj byla příliš nečitelná.

"Promiň," zamumlal a pokusil se kolem něj prosmeknout co nejrychleji, zabouchnout dveře laboratoře a ponořit hlavu mezi obrazovky v dokonalém alibi zaměstnaného člověka.

"Anthony," chytil ho Loki za rameno a otočil proti sobě. Jeho unavený výraz jako by náhle roztál, oči se mu zatřpytily a prosvitl v nich laskavý úsměv. Tony nejspíš neznal nikoho, kdo by se uměl tak usmívat pouhýma očima, díval se mu do nich skoro uhranutě. Ten mírný, melodický hlas Lokiho slov s nimi pak byl v dokonalém souladu. "Jste ti nejlepší, které bych si mohl pro takovou chvíli po svém boku přát," řekl; a vlastně v tom bylo úplně všechno, co Tony potřeboval slyšet.

"Taky nejsi k zahození," pousmál se. "Ale na nošení kafe už máme Clinta – zato je volná funkce vrchního šťourala a kontrolora desetinných čárek. Neměl bys chvíli čas?"











Žádné komentáře:

Okomentovat