Jeden dobrý důvod (k přežití)

Je několik oblíbených způsobů, jakými dát dohromady Hermionu a Snapea. Neodolala jsem a jeden z těch tradičnějších si též zpracovala; jen se obávám, že má romantická stránka nikdy nebyla příliš silná, a taky by to mělo být tak o polovinu kratší. Ale kdo ví, čtenáři si často najdou polohy netušené. Pěkné počtení :-)

 Kapitola první

Alkohol tekl proudem a stoly se prohýbaly pod hromadami luxusních lahůdek. Voldemort využil jeden z tradičních jarních svátků a sezval své věrné do staré tvrze na Argillu; pochodně na hrubých kamenných stěnách a oheň v obrovském krbu, živený celými kmeny stromů, tomu všemu dodávaly jakýsi barbarský, živočišný ráz, zvlášť když se přítomní muži nijak nedrželi zkrátka.

Snape samozřejmě nepil a nebavil se a ani ho nenapadlo, že by slavnost měla k něčemu takovému sloužit. Možná pro řadové pěšáky, kterým stačila láhev vína a ochotně nacházeli společnou řeč, stejně jako vděčně vítali každý projev Voldemortovy dobré vůle. Mezi nejvýše postavenými smrtijedy však vládla dravá rivalita a slavnost byla jen další příležitostí, jak zdiskreditovat soka - pokud by někdo z nich byl tak neprozíravý, aby se opil.

Snape stál na místě, které zřetelně vyjadřovalo důvěru, kterou si poslední dobou vydobyl - po jeho boku, těsně vedle vyvýšeného trůnu, ze kterého nezaměnitelný hlas udílel rozkazy a jen tak mimochodem rozhodoval o životě a smrti. I to bylo barbarské, ta okázalá demonstrace vlastních sil, díky kterým je všechny ovládal, ta karikatura majestátu. Snape byl vděčný, že se obešel alespoň bez koruny a žezla. A on sám, barbar mezi barbary, stál kde stál, možná jenom pro dnešek, možná i pro zítra. Přízeň jejich Pána byla vrtkavá a nepředvídatelná.

Jeden po druhém se smrtijedi vynořovali z davu a podávali hlášení či naslouchali novým rozkazům, aby se pak vraceli zpět ke svým sklenkám. On mohl být u toho a uvědomoval si silně tohle privilegium, které zachrání nejeden život. Už v této chvíli se probíral informacemi, které získal, hodnotil jejich význam a třídil je na ty, které bude moci využít a na ty, jejichž prozrazení by ho stálo krk.

Rozum (a občas Brumbál) mu říkali, že by měl být hrdý, cítit uspokojení z dobře konané práce. Dostal se přeci do samého srdce nepřátelské organizace, informace, které dodával, byly jedinečné... dalo se na to téma říci mnoho slov. Už dávno ztratily význam. Místo pocitů hrdosti byl z toho všeho, čeho tady musel být svědkem, nesmírně unavený, vyprahlý až do morku kostí. Veselí, které kolem něj v této chvíli vládlo, ten pocit umocňovalo až k bolesti. Toužil nějak rozbít ten obraz, udělat něco, co by smazalo samolibé úsměvy a nadšené patolízalství, co by přimělo ztichnout celý sál nad rozbitými střepy...

Neudělal nic, samozřejmě. Nikdy si nepotrpěl na samoúčelná gesta a neplánoval sebevraždu.

Bylo příznačné, že jeho vyčerpání nespustila žádná konkrétní událost, spíš sprška běžných, obyčejných krutostí. Náhodně objevené krvavé skvrny na podlaze, nadšená debata o kletbách, které dokáží stáhnout tělo z kůže, zklamání těch, kteří se nemohli zúčastnit vražedné akce. Samozřejmost, s jakou smrtijedi přistupovali k bolesti a smrti, ho však zároveň nepřestávala fascinovat. Cítil v sobě něco, co pro ně mělo dokonalé pochopení, co se samo toužilo odevzdat do toho zfanatizovaného davu a vymanit se tak z výlučnosti, ve které se nijak nevyžíval. Věděl, že by to nikdy nedokázal, vždyť ani zvyknout si na to pořádně neuměl, ale získal tak o pár důvodů víc se nenávidět. Deptala ho bezmoc a vzrůstající krutost smrtijedů, bez výhledu na brzký konec. Neměl daleko na naprosté dno odhodlání a každým dnem bylo těžší vzburcovat se k nejběžnějším činnostem. Fungoval více méně na setrvačnost letitého zvyku a děsil se nezbytného okamžiku, kdy udělá nějakou fatální chybu.

"Severusi," zasyčel Voldemort a pokynul k němu rukou, "přišel čas na tvůj lektvar."

Snape, vytržen ze zamyšlení, poslušně z hlubin hábitu vylovil malou broušenou lahvičku. "Tady je."

S pokorně skloněnou hlavou vztáhl obě ruce, aby předal výsledek své mnohadenní mistrovské práce. Byl pověřen vytvořit lektvar, který svému nositeli vytvoří na několik hodin magický štít. Dokázal to; a víc než to.

"Vypij ho."

Snape překvapeně zdvihl hlavu. Voldemort na něj hleděl s úšklebkem ve tváři. "Neslyšel jsi mě?"

"Je mi velkou ctí, pane," pronesl Snape zvolna. "Je však plně přizpůsoben pro vás. Vytvořit další takový bude nějakou dobru trvat. Netroufám si - "

"Pij."

Mistr lektvarů již bez námitek odšrouboval víčko a bez dalšího váhání vypil obsah lahvičky. Věděl přesně, co je uvnitř, dle očekávání se mu udělalo trochu zle, ale ne natolik, aby to na sobě musel dávat znát. Dávka byla vytvořená Voldemortovi na míru a na něj byla příliš silná.

Potřásl hlavou a se zájmem shlédl na své tělo. Na pár chvil se kolem něj rozzářila viditelná aura a jen pomalu pohasínala.

"Torfido!" Kouzlo se v barevné spršce rozprsklo těsně před jeho tělem.

Voldemort se rozesmál a zatleskal rukama. "Potěšil jsi mne, Severusi," řekl. "Vyhrál jsem sázku. Natolik ti důvěřuji," ztišil hlas a důvěrně se k němu naklonil, "že jsem skutečně vsadil na to, že v té lahvička nebude jed. Jiné, kteří si byli velice jistí, jsi ovšem zklamal."

Snape se nemusel ptát, kdo pochyboval. Belatrix vypadala skutečně naštvaně a oči jí nenávistně žhnuly. Ani jeden z nich nezmínil, co bylo předmětem sázky a Snape si upřímně přál to nikdy nezjistit. Voldemort s oblibou podporoval drobné šarvátky mezi svými věrnými, ať už proto, aby se nesmluvili proti němu, nebo ho to prostě bavilo. Faktem zůstávalo, že Belatrix nebylo třeba pobízet. Upřímně se nesnášeli a i když Snape to dokázal tajit mnohem lépe než ona, vzájemně si nemuseli nic nalhávat. Skutečně by ho zajímalo, jak se to o tom jedu dozvěděla. Nebo to byla tak ryzí náhoda? Osud, který trval na svém plánu s Harry Potterem?

U dveří se strhl povyk, který na sebe strhnul pozornost a Snape si tiše vydechl. Měl štěstí alespoň v tom, že Voldemort dál nezkoumal neprostupnost štítu. Skutečnost, že lektvar vypil někdo jiný, se výrazně promítla do doby jeho účinnosti. Do sálu zatím rychle vkráčel Lucius Malfoy, vlasy mu v holubičím příšeří místnosti takřka zářily, a ve tváři měl vepsané uspokojení, ze kterého Snapeovi trochu zatrnulo.

"Pane," uklonil se Malfoy před Voldemortem. "Podařilo se nám získat zajímavého zajatce."

Pán Zla mu pokynul a opřel se do svého křesla. "Do toho, Luciusi. Jsem zvědavý, co zrovna tebe přimělo promeškat počátek naší malé slavnosti."

Lucius měl sklony k poněkud divadelním výstupům a ani tentokrát si neodpustil začít se předvádět. Otočil se zpět ke dveřím a zatleskal. Vešli nějací dva muži, mudlové, ve tvářích skelný výraz důrazného imperia, a vlekli mezi sebou vzpírající se dívku. Tu Snape poznal okamžitě, už šest let ji měl pravidelně před očima. V potrhaných a špinavých mudlovských šatech, na odhalených pažích a tváři stopy po bití, čišelo z ní zoufalství a bolest. Šaty musely být původně velice světlé a i v jejich momentálním neutěšeném stavu podivně svítily mezi černými hábity. Na okamžik to všechno před sebou spatřil jako obraz – Luciusovy vlasy a její šaty a jinak vše v různých odstínech černi; obával se, že brzy malíř usoudí, že chce obraz oživit, a chopí se temně červené.

Letmým gestem si stáhl kapuci pláště do tváře.

"Hermiona Grangerová, přítelkyně Harryho Pottera," pravil vzletně Lucius. "Protože se samozřejmě nesluší, aby mladá dívka chodila do společnosti sama, přivítejte i její doprovod – otce a strýce." Přítomní smrtijedi ocenili Malfoyův tah smíchem a hlukem, který Voldemort zarazil jediným drobným gestem.

"Skutečně pěkný úlovek, Luciusi," řekl zvolna. "Jak moc blízká přítelkyně Harryho Pottera?" zeptal se s pohledem upřeným na dívku.

"Bohužel nikoli -" začal Lucius, ale Voldemort ho zarazil. "Ona nám to poví sama."

Oba mudlové ji stále drželi paže, zhroucenou postavičku na pokraji sil, podivně malou mezi všemi těmi dospělými muži. Na okamžik zvedla hlavu, s hrůzou se zahleděla do příšerné Voldemortovy tváře, ale rychle odvrátila oči. Mluvila s pohledem zabodnutým do podlahy. Nedivil se jí. "Jsme jenom spolužáci," vypravila ze sebe slabě. "Z jedné koleje."

"Crucio!" máchl Voldemort líně hůlkou. Grangerová se přikrčila, ale cílem se stal muž vedle ní. Snape nerozeznal, který z jejích příbuzných to byl, ale nejspíš to bylo jedno; s řevem se hroutil v křečích v zemi, v tom křiku zanikly i dívčiny prosby. "Silencio." Němá bolest svíjejícího se těla byla snad ještě děsivější.

"Prosím, vždyť oni nic neví," plakala nepokrytě, snažila se nedívat vedle sebe, ale nemohla si pomoct, oči jí neustále přelétaly k zhroucené postavě.

"Opravdu nejsem Harryho přítelkyně, jsme jen kamarádi..."

"Přijde pro tebe?" zeptal se Voldemort se zájmem. "Pokusí se tě náš mladý nerozvážný přítel Harry Potter zachránit?"

Grangerová znejistěla. "Oni... oni mu to rozmluví," řekla nakonec sotva srozumitelně. Neměla daleko ke zhroucení. Voldemort přistoupil blíž a mudla, který ji dosud držel za paži, přiměl dívku zaklonit hlavu, aby mu musela pohlédnout do tváře.

Snape na okamžik zavřel oči. Nitrozpyt, to bylo něco, co se nemělo stát. Grangerová věděla příliš mnoho, nedovedl si představit, že by nad ním za pár okamžiků nebyl vynesen rozsudek smrti. Jediná naděje patrně spočívala v tom, že Voldemort se nerad takovým způsobem zaobíral nečistými a mohl by chtít nitrozpyt omezit na minimum – a skutečně hledat podrobnosti jenom o Potterovi. Jak pravděpodobné to může být? Je pozdě ji zabít, je pozdě jí vymazat paměť, je pozdě na cokoli. Přesila kolem nemůže být větší a on nemá nejmenší šanci probít se ven. Přemisťovat se odsud nelze, tu možnost prozkoumal už dávno velice pečlivě. Zbývá jenom velmi krátký boj. Snad by bylo nejlepší zabít se dřív, než mu tu možnost seberou.

"Ano, přijde pro tebe," zašeptal Voldemort s hlubokým uspokojením a Snapeovi chvíli trvalo si uvědomit, o čem mluví. "Ale, ale..."

Otočil se ke Snapeovi. Takhle tedy přichází smrt? Stačil by alespoň zranit, oslabit toho bastarda?

"To bych do tebe neřekl, Severusi," zapředl Voldemort, zřetelně pobavený. Snape se takřka násilím přinutil nesáhnout po hůlce. Kdyby vyšla najevo jeho zrada, vypadalo by to jinak. Nebylo už zbytí, takže shodil kápi zpět na záda a s patrnou nechutí pohlédl na Grangerovou. Ta vyjekla, naštěstí leknutím a ne úlevou. Hlavu měla zřejmě ještě v pořádku.

"Jistě se ráda podělíte i s ostatními, slečno," pravil Voldemort opět k Hermioně s falešnou zdvořilostí. "Když ne Harry Potter, kdo je vyvoleným vašeho srdce?"

Dívka stiskla rty, zase nový druh zoufalství. Voldemort pozdvihl hůlku. "Nuže?" namířil na muže vedle ní.

"Miluji Severuse Snapea," odpověděla pokořeně. Okamžik bylo ticho. Pak smrtijedi, povzbuzení vínem a připravení se bavit, ochotně vybuchli smíchy.

Dívka sklonila hlavu. Snape na ni zíral. Bylo to absurdní. Jeho neoblíbená studentka – pravá ruka Harryho Pottera – dívka o tolik mladší - nebelvírka... nesmysl. Ještě větším nesmyslem však byla představa, že by dokázala tak přesvědčivě lhát při nitrozpytu.

"Vskutku netušené následky tvého pedagogického úsilí, Severusi," přisadil si Voldemort k všeobecnému veselí. Opět se otočil k Hermioně. "Tvá pevná víra v to, že Potter udělá všechno, aby tě zachránil," promluvil s tím hlubokým uspokojením, kterého se Snape dávno naučil bát, "ti prozatím zachránila život. Avada kedavra!" Muž vedle Hermiony, zmučený cruciatem, zemřel. Dívka si zakryla tvář rukama, vyšlo z ní jen slabé, zoufalé zakvílení.

"Obstaráme ti důstojnějšího průvodce. Avada kedavra!" Tak zemřel i druhý. Hermiona klesla k zemi a s pláčem objala mrtvé tělo svého otce.

"Severusi," otočil se Voldemort líně k nehybnému Snapeovi, "postarej se o našeho hosta, dole je pár volných kobek. Ručíš mi za to, že zůstane naživu." Jen tak mimochodem pak dodal: "Nemusíš samozřejmě spěchat. Užij si svého úspěchu." Další salva smíchu dokazovala, že jeho poznámka nezůstala nepochopena.

Snape, dosud zaskočený tím, že sám je ještě naživu, se jen bez hlesu uklonil a vykročil k trojici uprostřed sálu. Místnost se s ním trochu pohupovala a hlasy jako by musely překonávat nějakou bariéru, zněly mu zkresleně a podivně zpomaleně. Od několika přítomných se mu dostalo pár nechutných rad ohledně zajatkyně. Minul Luciuse přijímajícího ovace, s tváří samolibější než obvykle trousil podrobnosti o tom, kde se mu podařilo Grangerovou najít.

Konečně přešel tu nekonečnou vzdálenost ke zhroucené dívce. Popadl ji za paži a prudce postavil na nohy. Nechtěla se vzdát těl svých příbuzných, ale ani se příliš nebránila. Soudě podle výrazu tváře, skelných očí a chladné pokožky, rychle upadala do šoku. Vlekl ji spíše než vedl ven ze sálu, bylo úlevou ocitnout se na druhé straně dveří, oddělený alespoň kusem dřeva. Přesto bylo příliš brzy na projevení slabosti, tady ještě měly zdi oči. Táhl ji stále dál, nevzpírající se, hadrovitou. V kobce ji upustil na zem, zajistil dveře kouzlem, a pak několika dalšími, vlastně přišlo dokonale vhod, k čemu ho Voldemort vybídl. S jistotou soukromí pak vyčaroval na zemi matraci, dívku na ni přenesl a konečně si dovolil ten luxus, že se sesul vedle ní a opřel se o chladnou zeď. Toužil tak zůstat celé hodiny, dny. Nemuset nic.

Ten odpočinek netrval déle než dva údery srdce. Později ještě bude čas pro myšlenky, někdy, nakonec, za bezesných nocí nad ránem. Teď se musel postarat o to, aby skutečně přežila. Přičaroval ještě přikrývku, pro vězně přílišný luxus, ale s trochou štěstí nad tím strážní mávnou rukou. Z hábitu vytahal několik lahviček s lektvary. Dvě vypil sám a svět tak trochu usadil na správné místo. Protijed sebou neměl, ale na ten měl čas ještě nějakých deset hodin. Další dva přiměl vypít Grangerovou. Nebojovala ani nespolupracovala, jeho lektvary však nedokázalo ignorovat žádné tělo ani mysl.

"Prosím, zabijte mě," vypravila ze sebe pár vteřin po té, co se jí do očí vrátil život. Mlčky na ni hleděl. Bylo by to samozřejmě ideální řešení, sám o něm uvažoval. "Potrestal by vás, ale nezabil," předkládala mu jasné řešení téhle rovnice, "a Harry by neměl důvod se o něco pokoušet. Prosím... nechci být příčinou, pro vás všechny... stejně jako pro mého... mého..." Z očí jí znovu začaly téct slzy. Díval se na ni a těžko by v téhle chvíli dokázala být krásná, nebo alespoň hezká – špína, podlitiny a pláč by zničily každou krásu. Uvnitř sebe však měla něco, co ji v tomto sídle plném smrti rozzářilo jako plamen svíčky v temnotách. Náklonnost k němu. A on zjišťoval, že už je tak zoufalý, že o ní opravdu přemýšlí, upíná se k ní a hledá ve střípcích vzpomínek, jak se tohle mohlo stát. Změnil zcela náhled na ni, vymanila se z masy studentů. Teď už to bylo osobní.

"Nepouštějte se do ničeho ukvapeného," pronesl. "Možná najdu jinou možnost."

"Budete mě muset zná... budeme se muset...?" nedořekla – odhodlaná, připravená konat nezbytné, ale ne dost.

"Jste panna?" zeptal se věcně. Nevěřícně na něj zazírala. "Odpovězte," štěkl.

"Ne... nejsem."

"Tak nebudeme muset," odpověděl na její otázku prostě. Chvíli nechápavě zírala. Když jí došly souvislosti, zvadla. Opřela se o stěnu a zírala před sebe.

Měla samozřejmě pravdu, opravdu by bylo nejlepší ji zabít. Nebylo od něj moudré takto neúměrně zvyšovat riziko. Jediný výslech, nebo ani k němu nemuselo dojít, stačilo, aby jí povolily nervy a začala žadonit o svůj život, aby se ho pokoušela vyměnit za vědomosti, které má...

"Odpusť, tati," zaslechl tiché, ale když na ni pohlédl, bylo patrné, že to není blouznění, ale že myslí na svého otce, jehož tělem se o pár pater výš právě krmí věčně hladová Nagini. Dívce tekly slzy, zírala před sebe a zjevně se propadala do hlubin svého žalu. Snape vstal.

"Přijdu později," řekl. Pomalu k němu zvedla hlavu.

"Já nechci," zašeptala a on věděl, že to není odpověď na jeho poslední slova, ale na všechno, co se dnes stalo a ještě se stane. Na to neměl odpověď. Odešel bez ohlédnutí.

V hlavním sále zatím proteklo mnoho vína. Ke Snapeově úlevě si ho nikdo příliš nevšímal, když proplouval mezi přiopilými postavami k Malfoyovi. Na okamžik zauvažoval, jestli Grangerovou nevyužil on sám. Ale ne, to mu nebylo podobné. Měl rád cizí bolest, ale zbožňoval nekritický obdiv, a dostávalo se mu ho dostatečně, než aby si musel léčit ego na zajatých dívkách. Pokud Grangerová nebyla panna, s největší jistotou to byla záležitost toho pitomce Weasleyho.

"Luciusi," pokývnul mu, aby z láhve, kterou držel v ruce, nalil i do jeho sklenice. "Už bylo rozhodnuto, jak dáte Potterovi vědět, že je Grangerová tady?"

"Vhodná práce pro Draca," ochutnával Lucius víno a nespokojeně se na něj zamračil. "Příliš ostré."

"Nedělej mu to."

"Cože?" podivil se Lucius. "Komu? Je tu hlučno, pojď stranou." Vyhnuli se několika pijanům, kteří od vína postoupili ke zpěvu (a vzhledem k tomu, že jediná přítomná žena byla Bellatrix, už je dnes nečekalo nic víc). Zastavili se u okna a Snape se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu zvenčí.

"Vynech z toho Draca," opakoval trpělivě.

Malfoy přesunul svou nespokojenost z vína na Snapea. "Máš k tomu nějaký hodně dobrý důvod? Jsem si jist, že si můj syn Pottera rád vychutná. Samozřejmě způsobem, který by ho nekompromitoval, pokud máš na mysli tohle, kmotře. Rád mu dopřeji trochu zábavy."

Snape nepatrně zavrtěl hlavou. "Potter je naivní. Je ´hodný´ velmi dětským, primitivním způsobem. Jsem si jist, že ho ani nenapadne, aby si vzal tvého syna jako rukojmí a pokusil se ho za Grangerovou vyměnit. Ale, Luciusi – ani Potter není úplný pitomec. Pokud ho Draco bude cíleně provokovat a bude se zdát, že je do únosu Hermiony zapojený, napadne to nakonec i jeho."

Lucius velmi zvolna upil ze své sklenice.

"Myslíš snad, že by Pán Zla propustil svého cenného zajatce výměnou za tvého syna?" dodal Snape velice, velice tiše.

Sklenice udeřila do stolu, až víno vyšplíchlo. "Vezmu chlapce ze školy."

"Nech ho dostudovat jak náleží," zamítl okamžitě takovou možnost Snape. "Jen ho z toho prostě vynech."

"Vždy tak starostlivý," zabodl se šedý pohled do černého vztekle.

Snape se takřka neznatelně usmál. "Zmijozelská kolej, to je houf dětí, které se cíti jako muži, ocitli se uprostřed války a ve skutečnosti jsou velice bezmocní."

"Ještě že mají tebe," vyplivl Lucius se zlostnou ironií.

"Ve skutečnosti jsem jediný, kdo je opravdu chce nechat stranou. Měl bys za to být vděčný, Luciusi." Snape se odpoutal od Malfoye, kterého již zcela přešla jeho povznesená nálada. V duchu si mohl odškrtnout další vyřízenou položku.

Pro dnešek byl na pořadu dne pouze návrat do Bradavic, krátká návštěva laboratoře (a zejména zásuvky s protijedem), rozhovor s Brumbálem, zpacifikování studentů, kteří se vrátí Bradavickým expresem z jarních prázdnin, uvalení kletby petrificus totalus na Pottera, aby ho bylo možno udržet za ochranami hradu, slavnostní večeře ve Velké síni, které se bude muset zúčastnit, a záchrana zatracené Grangerové.

Skvělý první jarní den.

Kapitola druhá

Kráčel předjitřní tmou směrem k hradu a přemýšlel, kdy se vlastně rozhodl Grangerovou zachránit. Stačilo jít dozadu ve vlasních pocitech, aby se ujistil, že se tak stalo bez váhání v okamžiku jejího nedobrovolného vyznání.

Neměl ve skutečnosti v úmyslu brát vážně její slova. Mladé dívky nejsou pověstné svou stálostí a mohl logicky předpokládat, že šlo o nějakou podivnou kombinaci intelektuálního a romantického poblouznění studentky vůči profesorovi – a čirou náhodou také špehovi. Napůl bydlela v knihovně, dalo se snadno uvěřit tomu, že ji fascinovalo jeho jméno na hřbetech spisků o lektvarech.

Ale přesto, přesto... Nikdy neměl snahu chovat se k ní jakkoli vstřícně a ona mu to neoplatila kletbou nebo nenávistí, ale tou nejosobnější vstřícností. To vědomí skoro bolelo: že někde na světě existuje člověk, který se uprostřed války mezi Dobrem a Zlem dokáže zastavit, pohlédnout na druhého a dát si tu práci, aby ho poznal. Snape měl sklony pohrdat těmi, kteří se nesnažili ho pochopit, dlužno ale dodat, že to neulehčoval ani svým nejbližším.

Hermiona sama byla nepochybně příjemná mladá žena, nebo určitě jednou bude, až skutečně dospěje. Viděl v ní uspokojivý potenciál. Měla příjemné způsoby, byla cílevědomá a houževnatá, zamlouvala se mu přiměřenost, s jakou se oblékala a líčila. Byla to však její schopnost milovat, do které se, svým způsobem, okamžitě zamiloval on. Netoužil po ní, nehledal vztah, nedovedl si ani nic takového představit. Jen už zoufale a nezbytně potřeboval dotek normálna, důkaz, že všechny ty oběti mají smysl, protože i po poslední bitvě zůstane něco, za co stálo bojovat. Tím poutem se skutečností se stejně dobře mohla stát bolest, vina či dluh – a i tohle vlastně bolelo, vzbuzovalo vinu a pocit zodpovědnosti... Pro Merlina, byl tak strašně unavený!

Když vcházel do hradu, sotva se držel na nohou. Možná špatně spočítal dobu působení, nebo jed účinkoval rychleji, než měl. Do sklepení už spíše doklopýtal a dveře vlastního kabinetu otevřel až na třetí pokus. Druhá zásuvka stolu – bílá ampulka nenadepsaná názvem, aby ji nikdo a nijak neobjevil ani v jeho paměti, ale číslem. Chvatně ji vypil a pak už jenom nechal hlavu dopadnout na desku stolu. Měl hodinu času, hlášení nebylo tak akutní, aby musel Brumbála tahat z postele. Hodinu na spánek... uběhla až příliš rychle. Snape, podoben v té chvíli spíše mechanickému stroji, otevřel oči, postavil se, zvolna vydechl a vykročil. Cestou ke dveřím nabral čerstvou zásobu posilujících lektvarů a vydal se do ředitelny.

Hrad, dosud prázdný, budil dojem poklidně dřímajícího zvířete. To on sám, který měl být živý, se naopak cítil jako věc, pergamen hustě popsaný úkoly k vyřízení, proškrtaný do průsvitna, spíše už kus hadru. Jedna hotová záležitost kvapně uvolňovala místo další, neméně naléhavé. Nebylo dost času, přestávalo se dostávat hnací síly odhodlání. Vyhořelý, to bylo to slovo. Rok na pustém ostrově a být chvíli věrný jenom svému pohodlí by mu rozhodně prospělo.

"Albusi." Ředitel, dosud oděný v županu děsivého odstínu fialové, vypadal nepříjemně překvapen jeho včasným pádem, ale po novinkách, kterými ho Snape zahrnul, už víc než to. Ramena pokleslá a hluboký smutek v očích.

"Slečna Grangerová nebyla jen skvělá studentka. Byla by z ní úžasná osobnost. Vím, že i když jsi ji neměl zrovna v lásce, stojíš o to ji zachránit. Musím se tě však zeptat – je nějaká možnost dostat ji odtamtud, aniž by ses prozradil?"

"Zatím jsem na nic nepřišel," připustil Snape nerad a toužil si zacpat uši před tím, co muselo přijít. "Přesto je předčasné o ní mluvit v minulém čase."

"Tvoje pozice, zvláště tak výhodně posílená, jak se ti poslední dobou podařilo, je momentálně nenahraditelná."

´Já vím!´ toužil zakřičet a zatřást tím starým mužem před sebou, který dal, samozřejmě, že dal, přednost zájmu celku před zájmem jednotlivce. Vždy tomu tak bylo. Muselo to tak být a on by na jeho místě nedělal nic jiného. Vlastně často musel konat stejné rozhodnutí a proto také on, jednotlivec Severus Snape, stále dokola končil na kolenou v zájmu celku, se kterým se tak upřímně nenáviděli.

Jenže, všichni víme, co je správné, že? Navzdory všemu.

Snape nicméně právě ucítil okamžik, kdy dá přednost zájmu jednotlivce, konkrétně jednotlivce jménem Hermiona Grangerová, před vším ostatním. Jen neochotně si připouštěl fakt, aby ho vzápětí zase zahnal do nevědomí, že za to může jediná její věta, vyslovená v pravé chvíli jeho zoufalství. Nebyl v pozici, kdy by si mohl něco nalhávat, a tak si se skřípěním zubů přiznal alespoň to: jestli nezachrání ji, zbytek světa je mu zcela ukradený.

Nedokázal vymyslet plán a proto neuvažoval ani tak daleko, aby se podrobněji zaobíral následky. Byla tu zcela reálná možnost, že nepřežije samotný pokus o záchranu. Vcelku byl ochoten k variantě, kdy by ji vrátil do školy, odešel do ilegality, a tak dlouho, jak bude schopen odolávat působení Voldemorta skrze své znamení, systematicky útočil na jeho pozice; a nejlépe nějak zajímavě snížil počet smrtijedů. Ta představa byla příjemná, znamenala konec vší přetvářky a místo plížení boj. A smrt, samozřejmě, ale těžko si představit někoho, kdo by nedal přednost smrti v boji před smrtí rukou sadistického šílence, který si na vás ochotně udělá spoustu času.

Přesto se pokoušel dál přijít na něco, co mu umožní nespálit za sebou všechny mosty, ze zvyku a z pocitu odpovědnosti zakousnutého hluboko pod kůži.

Chvíli se zaobíral i myšlenkou, jak by se všechno vyřešilo, kdyby se vrátil do sídla a Grangerová byla mrtvá. Zůstala by mu zajímavá vzpomínka a dvě špatně placená zaměstnání.

Od Brumbála odešel bez rozloučení.

Škola se opět zaplnila studenty. Snape si na nich chvíli neúspěšně léčil špatnou náladu, přetrpěl slavnostní večeři, pak už toho měl po krk a zalezl do sklepení. Dozor předá dříve, než plánoval, a půjde se pokusit o nemožné. Náladu mu rozhodně nevylepšilo, když zjistil, že mu přede dveřmi přešlapují Potter a Weasley. To je tedy drzost! Neměl chuť čekat, až se odhodlají zaklepat. Prudce otevřel dveře a nasupeně štěknul: "Co chcete?"

"Promiňte, pane," začal Potter s tou svou andělskou pózou, která ho tak neskutečně iritovala – ne, vlastně pro tentokrát mu to byl Snape schopný odpustit. Oba měli strach o tu samou osobu.

"Nikdo nám nechce nic říct- "

"A co vás vede k přesvědčení, že já chci?" ušklíbl se Snape nepěkně.

"Pane profesore, prosím." Potter vypadal skutečně zoufale. "Řekněte mi jenom, že nevíte, kde je Hermiona! To stačí..."

Weaslyeho Snape jen přejel znechuceným pohledem. Ten kluk se bál víc jeho než o ni. Špatný materiál. Zato Potter by se pro ni skutečně hned rozběhl, to bylo očividné, přesně jak si myslela.

Mírněji, než měl v plánu, mu nakonec řekl: "Počkejte do zítra." Nepatrně zaváhal nad dokončením věty a Harry zbledl; těžko říci, co si do jeho slov dosadil. "Kdybych mohl udělat něco, cokoli," začal, ale tentokrát skočil do řeči Snape jemu.

"Nezapomeňte jí sepisovat zadání domácích úkolů, tím se skutečně zavděčíte. Slyšel jste – zítra. Nemusím zrovna vám připomínat, že by nebyla prvním ani posledním studentem, který zmeškal vlak do Bradavic. Není třeba hned uvažovat nad – jinými věcmi, Pottere."

Zabouchl jim dveře před nosem. Gestem ruky si přivolal plášť. Neměl dojem, že by se teď bez něj Bradavice chvíli neobešly, jeho zmijozelové dnes budou velmi vzorní, jako vždy, když jim předvedl obzvláště mizernou náladu. O ostatní nechť se postarají jejich profesoři. O zbytku svého osudu může rozhodnout stejně dobře teď jako za pár hodin; kéž by měl alespoň nějakou představu, co bude dál.

Byl už na půli cesty bradavickými pozemky, když si uvědomil, že ho někdo sleduje.

"Jste horší než otravný hmyz, Pottere," pronesl a ostrým paprskem světla pročísl šero. Chlapec si zaclonil oči rukou a přestal se pokoušet být nenápadný.

"McGonagallová byla u ředitele a vypadala potom jak přejetá parním válcem," řekl. "Já vím, že Hermiona musí být u něj – je to tak, viďte? A vy tam teď jdete. Za ním."

"A vy mě chcete patrně vyprovodit," mračil se Snape. "Příliš rychle děláte závěry, Pottere. Ostatně, poněkud zkratovité jednání byl vždycky vás problém, že? Vraťte se do školy dřív, než vás to bude stát pár promarněných večerů u stolu s tlustočervy."

"Můžu vám pomoct," trval na svém chlapec. Snape nevěřícně zavrtěl hlavou.

"Nevím přesně, jakou máte představu," řekl potom. "Samozřejmě, že by mi pomohlo vás předhodit Temnému pánu. Mé postavení po jeho boku by bylo rázem neotřesitelné. To máte na mysli?"

"Vy víte, že ne!" vykřikl frustrovaně Potter.

Snape se zamyslel. Možná, že by Potter přeci jenom mohl být užitečný. Byla tu jistá možnost... ano, to by šlo. V té chvíli ho konečně napadl způsob - když odhodil poslední zbytky představ o tom, že by ten plán měl být rozumný - jakým by se mohl pokusit zachránit Grangerovou, poskládal se mu rázem v hlavě do posledního detailu. Ruce navíc nejsou nezbytné, ale přijdou vhod a možná mu dají pár vteřin k dobru.

"Můžete pomoci," řekl nakonec a vychutnal si, jak Potterovi spadla brada. "Vyžadovalo by to ovšem něco, čeho jste dodnes nebyl schopen."

"Udělám, co řeknete," řekl Harry rychle.

"V tom je ten problém," vykročil znovu Snape po cestě a pokynul Harrymu, aby ho následoval. "Opravdu by bylo nezbytné, abyste udělal to, a jenom to, co vám řeknu, bez jakékoli snahy o vylepšení." V hlavě se mu skládaly detaily únikové cesty. "Cítíte přesně, kde končí ochrany Bradavic? Tím myslím skutečně přesně, ne plus mínus pár metrů jako většina těch učednických diletantů?"

"Ano, vím o nich," řekl Harry trochu zaraženě. Nenapadlo ho, že by to nemusela být samozřejmost.

"Nesmíte je překročit. Za žádnou, opakuji, za žádnou cenu, ať by se dělo cokoli, ať by vám to připadalo jakkoli bezpečné nebo nezbytné. Cokoli budete potřebovat dostat k sobě, využijete magii. Jasné? Zevnitř ven tento druh magie funguje bez problémů. Pokud to nezvládnete, přivoláte si z hradu pomoc."

Otočil se k Potterovi a zabodl do něj velmi důrazný pohled. "Je ode mě krajně nemoudré zaplétat vás do toho, co se bude dít, vzhledem k vaší chronické neschopnosti poslechnout. Ale chtěl jste to a máte na to, svým způsobem, právo. Též soudím, že byste si měl konečně vymáchat nos v troše zodpovědnosti. Jestli to zvoráte, udělám vám peklo na zemi, i kdybych vás měl chodit strašit ze záhrobí. Rozumíte?"

"Ano, pane." Snapeova nezvyklá mnohamluvnost byla přesvědčivější než cokoli jiného. Čekání u brány sice nebylo zrovna to, co si představoval, ale Snape vypadal, že mu na tom záleží a Harry bych poměrně ochoten mu předvést, že není úplný blb. Zvlášť když to mělo pomoci Hermioně.

Snape si samozřejmě uvědomoval, jak nemoudré bylo spoléhat na Pottera. Měl ho poslat šupem zpět do hradu, ostatně i kdyby chlapec neposlechl a dál ho pronásledoval, na to, aby dokázal někoho sledovat při přemístění, neměl dost zkušeností. Jiní ale ty zkušenosti měli a Snape jenom doufal, že Potter splní hlavní podmínku dohody. Zůstat na pozemcích školy. Měl v sobě dost magie, aby k sobě acciem dokázal přitáhnout i něco těžšího, namátkou lidské tělo. Jestli se ukáže tak neskutečně pitomý, aby neposlechl primitivní rozkazy, dobře mu tak, ať se stane cokoli.

Snape sám překročil hranice Bradavic a přenesl se k Voldemortovu sídlu. Ochrany tvrze naštěstí zdaleka nebyly tak rozsáhlé jako v případě školy, ve skutečnosti končily pár metrů za hradbami. Ty v současné době nebyly nijak hlídány. Projít dovnitř mohl jen ten, kdo nesl znamení a i když byla období, kdy se očekával útok a posilovaly se hlídky, teď byl už nějakou dobu klid.

Snape si přehodil kápi přes hlavu, zakouzlil svůj plášť tak, aby se zdál zahalovat postavu o něco silnější a ramenatější, a houpavým krokem tlustého muže vešel do dveří. Široké schodiště vedlo k síni, kde trávil Voldemort většinu času a odkud i dnes zaznívaly hlasy. Snape to odhadoval na menší společnost, ne více než deset lidí. Ještě se ukáže, jestli je to dobře nebo špatně. Od teď už musel spoléhat převážně na štěstí a dobrou povědomost o chodu sídla. Ve skutečnosti vůbec nebyl problém odsud někoho odvést, taková možnost nikoho ani nenapadla a nebyla pro takový případ přichystána žádná opatření. Skutečný problém byl zajistit si dokonale neprůstřelné alibi – a nebýt viděn.

Trochu mu zatrnulo, když sešel do sklepení a zjistil, že většina kobek je prázdná. Voldemort musel mít jednu z těch svých nálad... podlaha v síni bude kluzká krví a vzduch vibrovat křikem ještě celé dny.

Popošel dál a konečně padl na chodbu, kde byly dveře zavřené a dva k smrti znudění smrtijedi hráli kostky. Tady zjevně soustředili zbylé zajatce. Neznal ty dva ani jménem, museli to být nějací nýmandi čtvrtého řádu. Tím lépe.

Snape se ukryl ve stínech a soustředil se. Nechtěl toho způsobit moc a rozpoložení strážných, tedy naprostá otupělost způsobená dlouhou nudnou hlídkou, mu hrála do karet. Pocit hladu se podsouval poměrně dobře.

"Dojdu pro něco k jídlu," zvedl se konečně jeden z nich.

A nespokojenosti.

"Zase bys přinesl nějaké hlouposti," vyskočil na nohy i druhý. "Nemluvě o tvém příšerném vkusu na víno."

"Nebudu tady čekat, až se s tím dohrabeš," ohradil se první. Po kratičké výměně názorů se konečně shodli, že těch pár minut to tady bez nich vydrží a odešli po schodech nahoru. Výklenku, kde Snape úspěšně předstíral, že je hustým stínem, si ani nevšimli.

Snape vyrazil v maximální tichosti. Štěstěna mu zůstávala nakloněna a Grangerová byla hned ve druhé kobce, do které nahlédl. Ležela schoulená na holé zemi, vypadala příšerně. Ale žila. Dýchala s námahou, když mu pohlédla do tváře, chvíli trvalo, než se jí v očích objevilo poznání. "Neřekla... neřekla jsem nic," vydechla. Takže ji nevyslýchali, zřejmě jenom pár kleteb pro zábavu. Když ji zvedal na nohy, cítil, jak moc je prochladlá. Nespolupracovala.

"Prostě musíte," zavrčel.

"Já vím," hlesla, ale na nohou se neudržela. Několikrát na ni zakouzlil enervate. Špatné pro celkový zdravotní stav, ale těžko mohlo být v téhle chvíli něco méně podstatného; záleželo jen na několika následujících minutách. Do kobky vykouzlil iluzi těla, která měla šanci vydržet možná hodinu, ale při pohledu špehýrkou ve dveřích bude víc než dostatečná.

Klopýtala za ním slepě a bez otázek. Nepotkali nikoho celou cestu ven, i když se v každém zákruhu chodby Snapeovi zastavovalo srdce; ani v předsálí a u vchodu. Bylo mu zle z představy, že je závislý jenom na náhodě.

Zkazila se až v úplně poslední chvíli. V okamžiku, kdy překračoval hranice, se pár kroků před ním objevili dva muži ve smrtijedských maskách vracející se z nějaké akce.

Výkřik, tasené hůlky, poslední dva kroky, přemístění... nepokoušel se je zmást ohledně cíle své cesty. Viděli Grangerovou, bylo jasné, kam se ona chce dostat. Mohl by se sice pokusit napřed o pár falešných cílů, to by ale dívka ve svém stavu nepřežila. Bude to na Potterovi.

Snape se tedy objevil před branou Bradavic, upustil dívčí tělo na zem a ihned se přemístil. Nejspíš by shledal uspokojujícím, že Potter vzal naprosto vážně jeho varování a byl odhodlán uposlechnout. Zkouška, které byl vystaven, byla sice mimořádně krutá – stálo ho veškeré sebeovládání, aby se k Hermioně nevrhnul – ale protože během čekání na chvíli zapnul mozek a skutečně se připravil, dostal ji za bránu během okamžiku. Rabastan a Goyle tedy viděli jenom Pottera a Grangerovou a ztratili další cenné vteřiny úvahou, zda ji ze sídla odvedl osobně Potter nebo mu pomohl někdo jiný. Pak jim došlo, že na místě doznívá stopa po přemístění a pustili se do dalšího pronásledování. Snape však mezitím zkušeně zametl stopy. Přes několik dalších míst, dokud si nebyl jist, že jeho stopu nezachytí, se přenesl zpět do sídla a jal se předstírat, že je tu již několik desítek minut v pilné práci ve vlastní laboratoři. Vletěl dovnitř, jediným švihnutím hůlky rozdělal oheň, mrsknul do kotlíku několik ne příliš kompatibilních věcí a přiměřeně silným výbuchem dal jasně najevo, že je na svém místě a že ho jen těžko zastihnou v dobrém rozpoložení.

Do síně zašel o chvíli později. Tvářil se nevrle, jak se dalo čekat po neúspěšném pokusu, a pár posměšků, které se snesly na jeho hlavu, odbyl různými variantami urážek.

"Jak se daří našim mladým přátelům, Severusi?" přivolal si ho Voldemort blíž.

"Můj pane," poklonil se lehce Severus. "Grangerovou jsem dnes ještě neviděl, nicméně strážné jsem dostatečně poučil o její důležitosti. Co se Pottera týká, běhá po Bradavicích jako splašený ratlík a je přesvědčen, zatím jediný, že v jejím zmizení hrajete vy svou roli. Bude mu stačit jen malé postrčení a máte ho tu jako na stříbrném podnosu. Možná jsem před ním neměl pochybovat o jeho odvaze," zatvářil se Snape přemítavě. "Aby snad, chlapec, neudělal nějakou nepředloženost."

Voldemort se sýpavě zasmál. "Výborně, výborně. Během zítřka se postarám, aby dostal zprávu."

Snape naznačil zájem, ale ptát se netroufal. Ostatně, ať už mu chtěl Pán Zla poslat telegram nebo využít některé ze smrtijedských dětí, bylo to pasé. Bylo jen otázka nedlouhého času, kdy strážní přijdou na to, že cela je prázdná. Potom se uvidí, jak mocný bude Voldemortův hněv. Navzdory svým soukromým přáním si Snape dobře uvědomoval nenahraditelnost své pozice; byl ochotný velice riskovat, aby si ji udržel. V této chvíli viděl své vyhlídky na přežití poměrně nadějně.

Do síně vběhli Rabastan a Goyle. Snape se po nich bez zájmu ohlédl. Jsou buď odvážnější, nebo hloupější, než by si myslel. Přinést Pánu Zla zprávu o svém vlastním neúspěchu bývala bolestivá záležitost.

"Pane, můj pane..." Rabastan zaujal mimořádně uctivou pózu. "Vraceli jsme se právě z úspěšně splněné mise, kterou jste nás pověřil, když jsme přímo před sídlem zahlédli čaroděje s nějakou mudlovskou ženou. Přijměte mé nejhlubší omluvy, pokud vše bylo na váš rozkaz, ale budilo to dojem, že někdo odvedl zajatce. Sledovat je už nebylo možné..."

Voldemort vyskočil a Snape vzdal tichý nevěřícný dík své šťastné hvězdě. Rabastan opravdu měl dostatečný pud sebezáchovy. Svůj neúspěch taktně vynechal a tím, že posunul čas osvobození zajatce, poskytl Snapeovi to nejdokonalejší alibi. Hovořil právě s Pánem zla osobně.

"Goyle! Snape! Danglare! Okamžitě zkontrolovat sklepení. Očekávám vás se zprávou bez prodlení." Jmenovaní se jenom mlčky uklonili a kvapně zamířili ke kobkám. Strážní se už stačili vrátit ke své mozku prosté činnosti a příchod tří vysoce postavených smrtijedů je vyděsil.

"Soupis vězňů – hned," zařval Goyle, který z nich tří měl patrně nejlepší představu, jak to tu chodí. Jeden ze strážných okamžitě máchl rukou ke stěně, na které ohnivými písmeny zazářila jména nebo alespoň označení vězňů. Bylo jich jen pět. Zkontrolovat kobky byla otázka velmi krátké chvíle. Oznámit Pánu Zla, že jeho cenná zajatkyně zmizela, padlo na Snapea. Nebránil se tomu, těžko se mohl vyhnout konfrontaci, když mu sám Voldemort jenom den před tím řekl, že je za ni odpovědný. Bohužel si na to i vzpomněl a přestože se Snapem nezabýval dlouho, protože ještě vděčnějším cílem byli strážní a následné vyšetřování, i tak ho přemístění k domovu stálo zbytek sil.

Zůstal stát před branou se sklopenou hlavou a jenom dýchal. Uvědomil si něčí přítomnost a zvedl hlavu. Potter, s hůlkou v ruce, pobledlou tváří a radostně zářícíma očima – podivuhodná kombinace strachu a radosti - stál na samém okraji hranic a zjevně čekal, jestli se Snape pohne směrem k němu.

"Co tu děláte?" zachraptěl Snape. "Je po večerce."

"Ano, už dávno. Budou tři," přikývl chlapec. "Měl jsem dojem, po tom, co jsem viděl, že možná i vy oceníte doprovod při cestě k hradu." Řekl to prostě, klidně, konstatoval skutečnost tak, jak ji viděl. Stejně to Snapea popudilo. Stačilo, že musel riskovat život. Netoužil při tom ještě snášet samaritánské nebelvíry.

Kráčeli vedle sebe bez řečí. Harry se přizpůsobil pomalému tempu a nebyl tak neprozíravý, aby se Snapeovi pokoušel nabídnout pomoc, dokud šel po svých a byl při vědomí. A po pravdě – pak už to bylo jedno.

Kapitola třetí

Probuzení na ošetřovně vždy vnímal jako osobní selhání. Dával přednost tomu, aby na světlo vylézal ze svého kabinetu, ne aby se plížil z marodky jako zpráskaný odrážeč po nevydařeném tréninku. Po první zmatené chvíli si navíc uvědomil, že byl přílišný optimista, když si představoval snídani - podle toho, jak bylo slunce vysoko, druháci právě oslavovali suplovanou hodinu.

Zvolna vstal a obezřetně zkoumal své možnosti. Kromě protivné hryzavé bolesti někde v břiše, kterou bylo možné ignorovat, si připadal docela dobře, bráno s ohledem na události včerejší noci. Kradmo vyhlédl zpoza zástěny, jestli neuvidí Pomfreyovou. Ošetřovna však byla tichá a až na jediné další zakryté lůžko prázdná. Rozhodl se, že není nic špatného na tom, když se přesvědčí, jak na tom Grangerová je - ten pohled ovšem za moc nestál. Ležela nepřirozeně nehybná v umělém spánku, tvář lesklou mastmi proti podlitinám a zpod přikrývky vykukovaly obvazy. Podle sledovacích kouzel, která kolem ní cítil, na tom ale byla docela obstojně.

"Bude brzy v pořádku, Severusi," řekl za ním laskavý ženský hlas. Neznatelně si povzdechl.

"Jistě, to vidím." Spustil plentu a otočil se k madame Pomfreyové.

"Nemohli bychom tentokrát vynechat ten dialog? Dej mi můj hábit, odcházím."

"Je mi líto, Severusi," zavrtěla hlavou. "Máš vnitřní zranění, na které si netroufám. Do hodiny tu bude specialista od Svatého Munga. Potom se můžeš odplížit do té své nory."

Chvíli na ni hleděl v podezření, jestli nejde o novou strategii, jak ho udržet na ošetřovně. Poppy ale nebylo podobné vymýšlet si diagnózy, a tak se pokorně a s patřičnou opatrností vrátil na své lůžko. Po dvou probdělých nocích nedalo moc práce znovu usnout, i když ne na dlouho.

"Vypadá děsně," hlasitě šeptal Weasley.

"Naštěstí nic, co by se nedalo napravit," odpovídal mu Potter.

"Myslíš, že na to Ty-víš-kdo přišel?" uvažoval nahlas zrzek a Snape v duchu protočil panenky. Co si myslel, že spadla ze schodů?

"Těžko, to už by bylo po něm."

Snape okamžitě otevřel oči v podezření, že mladíci nepostávají nad Grangerovou, ale možná daleko blíž. Dojem se potvrdil – do jeho soukromého prostoru za zástěnou nakukovaly dvě hlavy. Ta zrzavá okamžitě se zajíknutím zmizela, Potter se naopak protáhnul dovnitř. Snape se obrnil proti další porci trapných ´děkuji´.

"Nechcete něco donést, podat, vyřídit?" zeptal se Potter docela obyčejným hlasem. "Vždycky když tu jsem, zdejší dieta nestojí za nic. A je tu nuda."

Snape na něj pár okamžiků jen nespokojeně zíral. Je neobyčejně pracné být nepříjemný na někoho, kdo se k vám chová zcela slušně ve chvíli, kdy on stojí a vy ležíte dokonale vyšťavený v posteli.

"Dobrý pokus," řekl nakonec, "ale trestu za procházky po pozemcích po večerce neuniknete."

Potter se zasmál. "Děkuju vám za Hermionu," řekl. "Nedoufal jsem, že najdete způsob, jak ji zachránit. Vážně nechcete donést něco ke svačině?" Trochu ztišil hlas. "Slyšel jsem madame Pomfreyovou říkat něco o ovesné kaši."

"Vy snad máte něco proti ovesné kaši?" ozvalo se za ním a Harry vyskočil leknutím do vzduchu. Zatvářil se provinile.

"Mizím," zamumlal a léčitelka s úsměvem přikývla. 

"Zmizte."

"To byl Harry Potter?" zahlaholil nadšeně další hlas, mužský. "Představoval jsem si ho většího." Snape okamžitě získal proti neznámu muži averzi. Když se dotyčný vzápětí objevil v jeho zorném poli, jeho rozverný a optimismem sršící zjev body navíc nepřidal.

"Jsem Severin – to je náhoda, co, haha? Severus a Severin. Jsem Severin Pinewood. Tady madam Pomfreyová mi říkala, že... hmmm..." Začal mávat nad Snapem hůlkou a ten začal zcela vážně uvažovat, jestli mu ta utržená slezina, nebo co to bylo, za to stojí. "Jak se vám to stalo?" podivoval se.

"Učitelské povolání je náročné," pokývala Poppy hlavou.

"Aha. Kam se na to hrabe, jak mě tuhle pokousal jeden vyděšený pacient. Naštěstí nebyl vlkodlak. Nu, kdybychom nebyli ve škole, skoro bych řekl, že jsou za tím nějaké zakázané kletby?" Muž poněkud znejistěl. Poppy mu předvedla úsměv číslo tři. 

"Což je ovšem ve škole krajně nepravděpodobné, že?"

Snape byl upřímně vděčen, že se nemusí účastnit této konverzace.

"Já jen, že by mi pomohlo... tak nic. Náročné povolání, vskutku. Teď se nehýbejte, bude to trochu nepříjemné."

Bylo to poněkud nepříjemné, ale nic hrozného. Pinewood byl možná pitomec, ale ve své práci se vyznal; Snape seznal, že se cítí mnohem lépe. Jakmile léčitel ustoupil, vstal z postele.

"Důrazně doporučuji do zítra na lůžku a několik dní klidový režim," pravil léčitel přísně. Pak mu ale pohled sjel na Snapeovu paži. Nemocniční pyžamo, na rozdíl od slušné košile a hábitu, mělo tu nešťastnou vlastnost, že bylo poměrně volné a rukáv měl sklony sjíždět dolů.

Muž při pohledu na tetování zbledl.

Snape si povzdechl.

"Poppy, podej mi hůlku."

"Nééé!" zaječel Pinewood a uskočil dozadu. Zamotal se do plenty, shodil stojan, a podoben strašidlu z dětských karnevalů, potácel se po ošetřovně. "Nezabíjejte mě!" kvílel při tom. Snape ho se zájmem pozoroval a odhadoval, co všechno se mu ještě podaří shodit. Poppy podezřele pokašlávala a zakrývala si tvář rukama. Konečně se ovládla. "Ale léčitel je dobrý, že?" řekla omluvně. "Tady ji máš."

Jeden petrificus zachránil zbytek vybavení ošetřovny, malé, nepatrné obliviate pak pár posledních minut.

"Účet pošlete řediteli," řekl Snape popletenému léčiteli a odkráčel.

Grangerová zůstala na ošetřovně ještě několik dní. Snape neopomněl Voldemortovi vylíčit, že ani Brumbál samotný netuší, kdo ji zachránil, jenom že to Potter sveřepě odmítá přiznat. Ne, nemá smysl na Brumbála naléhat, aby použil veritasérum.

Pokud Pán Zla měl podezření, nechával si ho pro sebe. Snape byl koneckonců v uvedený čas únosu přímo s ním.

Grangerová se vrátila do vyučování skleslá a tichá. Pracovala jako vždy pečlivě, ale nehlásila se a nedělala úkoly navíc. Snape předpokládal, že je to po smrti otce a strýce vcelku logická reakce a při hodinách ji v zásadě ignoroval. Pozoroval ji však a netrvalo dlouho si uvědomit, že ona pozoruje jeho. Bylo to skoro směšné, protože jeden druhému se usilovně vyhýbali, promluvili na sebe jen v naprosto nezbytných případech a během hodin se Snape vyskytoval převážně na opačné straně třídy. Přesto o ní věděl. Naučil se její gesta, poznal způsob, jakým jí padaly vlasy do tváře. Seznámil se s jídly, která preferovala a věděl, na kterých místech knihovny nejraději sedává. Zachytil první letmý úsměv po několika dnech a dokázal by odříkat její oblíbené barvy.

Nebylo to snad tak, že by se do ní zamiloval. Oceňoval nesmírně, že ho dívka svou náklonností neobtěžuje, nestál o žádné vážné rozhovory a nutnost řešit zcela nemožnou situaci. Vyhovovalo mu plně, že osoba, která se mu při podrobnějším průzkumu zdála být zcela ucházející, k němu vzhlíží z dálky. Že existuje. Že na něj tajně, když je přesvědčená, že o tom nemůže vědět, upírá nekriticky obdivný pohled. Zaujal dívku nesmírně inteligentní a cílevědomou a byl nucen si připustit, že mu to dělá dobře.

Ne že by se jakkoli změnil. Neodebíral méně bodů a nezačal se pro sebe usmívat ztracen v příjemných myšlenkách. Nikdo, ani Brumbál, by nepostřehl změnu. On sám se však přistihl, že má přes den více elánu a díky tomu i lépe spí - a nezapomněl se vysmát sám sobě za ten drobný vliv, který na sobě cítil. Připadal si naživu víc než dlouhou dobu před tím a neměl v úmyslu ten pocit zavrhovat. Bylo to podivné správné, mít ji poblíž; zasloužil si to. Občerstvoval ho ten pocit, bylo to něco nového a neznámého, tajemství, které se nepodařilo rozluštit. Skoro dokázal uvěřit tomu, že je skutečně takový, jaký se viděl v jejích očích; ne že by si sám sebe začal víc vážit, ale rozhodně ztrácel méně času nenávistí.

A každopádně trávil úvahami o slečně Grangerové mnohem více času, než by měl.

Vytvořil si z ní v duchu bytost nepochybně ideálnější, než mohla být, ale mělo to daleko do nějaké posedlosti, na to byl příliš starý a ona příliš mladá. Užíval si jí jako něčeho krásného, ale vzdáleného, zbloudilé sluneční paprsky hluboko v jeskyni.

 

Pak se to všechno pokazilo.

Ředitel ho přivolal na ošetřovnu. Grangerová právě odcházela, na okamžik k němu zvedla oči, tiše pozdravila a rychle uháněla pryč. Lehce znepokojen vešel dál, ale nezdálo se, že by byl důvodem nějaký akutní pacient. Takže se to muselo týkat Grangerové.

"Severusi," řekl ředitel vážně, když kolem něj a Pomfreyové v její kanceláři zakouzlil silencio. "Slečna Grangerová byla po svých nedávných zážitcích ještě na kontrole stavu a Poppy padla na něco podivného. Opakované testy," pohlédl na lékouzelnici a ta se vší rozhodností přikývla, "odhalily, že slečna Grangerová požila Brunhildin lektvar lásky." Snape měl v té chvíli pocit, jako by se probudil ze sna. V uších mu zněl protivný, hlasitý tón. Vzduch zachutnal po olovu.

"Jde o lektvar velice složitý a je nepravděpodobné, že by jí ho podal některý ze studentů. Koncentrace v organismu ostatně odpovídá požití v době, kdy byla zajata."

"Lucius Malfoy má své představy o smyslu pro humor," pronesl Snape suše.

"Nemáš představu, kdo byl cílem? Malfoy snad? Nebo přímo Voldemort?"

"Co mohu říci je, že slečna Grangerová se byla schopna ovládat natolik, aby totožnost toho muže zůstala utajená."

"Neřekla jsem jí to zatím," pronesla Poppy. "Nejsem si jistá, že existuje protijed. Severusi?"

"Jistě. Složitý, ale existuje."

"Možná bychom měli nějak nenápadně... pane řediteli, ta dívka už tolik zkusila! Nemohla by dostat protijed a vzpomínat na svou náchylnost k tomu muži jako na poblouznění smyslů?"

"Ne, nemohla," vypravil ze sebe Snape, protože věci nikdy nebyly dost špatné, aby nemohly být ještě horší. "Musí ten lektvar uvařit sama."

Dostavila se ještě ten večer. Pobledlá, vyčerpaná.

"Pane profesore," hlesla a se sklopenou hlavou vklouzla kolem něj do pracovny.

"Předpokládám, že vás pan ředitel seznámil s okolnostmi," řekl Snape. Přikývla. Plaše zvedla hlavu a v očích jí planulo zoufalství a odhodlání.

"Proč se to stalo?" zeptala se. "Oba víme, že..." Polkla. ´Oba víme´ neznamenalo, že bylo snadné to vyslovit. "...že esence v tom lektvaru byla vaše. Ale vy jste mi ho přeci nedal. Už účinkoval, když mne Malfoy přivedl k Vy-víte-komu."

"Mohu jen předpokládat, že to byl nějaký plán Luciuse Malfoye," odpověděl Snape. "Vím to od dnešního poledne. Ještě jsem s ním nemluvil."

"A teď si musím uvařit protilátku," konstatovala a hlas se jí zachvěl. Přikývl. Zatoužil ji obejmout, alespoň jednou cítit, jak mu její tělo vychází vstříc. Ta touha byla tak silná, až sebou prudce pohnul ke křeslu za svým stolem. Velký kus masivního dřeva mezi nimi bylo lepší než nic.

"Ale co když nechci?" řekla prostě a i když se chvěla snad celá, hlas ani pohled tentokrát nezakolísal. Byla v tom výzva, přání, odhodlání. "Ten lektvar mi umožnil vás vidět jinýma očima," pokračovala, když Snape nenašel slov a jenom se zachmuřil. "A já o tu perspektivu nechci přijít. Jste jedinečný člověk. Nejste příliš laskavý k druhým a dovedu si představit, že je vaše zachmuřenost snadno odradí. To, co pod tím vším však vidím já, co jste pro mě udělal, je hodno lásky. Prosím, dovolte mi, abych vás mohla mít ráda. Nevzal mi schopnost být objektivní, jsem si jistá, že... že je to tak správně."

Zavřel oči a na okamžik si přál, aby mohl říci ano. Nebylo to však možné. Brumbál, Pomfreyová – nevysvětlil by jim to. Samozřejmě.

"Skutečně vám nechybí sebevědomí," odsekl, "když si myslíte, že vaše hodnota je taková, abych zajásal blahem. Ve skutečnosti se nemohu dočkat, kdy se zbavím vašich otravných pubertálních sympatií."

Odhodlání jí z tváře nezmizelo. "Každý potřebuje být pro někoho důležitý."

"Slečno Grangerová." Nemělo smysl na ni plýtvat sarkasmem. Pod vlivem lektvaru jí to nemohlo přijít nijak zoufalé. "Vaše neschopnost vnímat absurditu toho, co tu říkáte, jen potvrzuje, že ho nezbytně potřebujete. Náklonnost podmíněná lektvarem nemá hodnotu ani sklenky, ze které jste ho pila. Uvařte si ten protijed, povedu vás, je náročný. Potom se rozhodnete svobodně, jsem-li hoden vaší lásky," parodoval ji. "O to vás ten lektvar nepřipraví, jak se zjevně obáváte.” Až bude opět ve své kůži, bude se za to nenávidět. Jeho také. "Pouze konečně pochopíte, jak otravné je muset zrovna s vámi hovořit na podobné téma a všechno bude jako dřív." V duchu málem zavyl. Nechtěl, aby to bylo jako dřív. Chtěl ji mít takovou, jaká byla teď. Tiše, oddaně, z dálky zbožňující. Čert vem příčiny.

"Dobře," řekla tiše. "Pak je to v pořádku. Vím, že se nic nezmění."

Upřímně se v té chvíli nenáviděl za nechuť, s jakou jí začal odříkávat postup.

Chvíli před koncem se dostavil sám Brumbál, strkal nos div ne to kotlíku, ke slečně Grangerové se choval jako by trpěla nějakou hroznou nemocí a Snape by ho sice nejraději vystrčil za dveře, zároveň ale jeho přítomnost účinně zabránila tomu, aby se dívka pokoušela o další rozhovory. Byla to mimořádně úmorná půlhodina a Snape měl co dělat, aby jednoho či druhého neproklel do desátého kolena i za to, jak dýchají.

Konečně lektvar slila do sklenky a zatímco čekala, až vychladne na poživatelnou teplotu, Brumbál ji jemně poklepal po zádech.

"Nezapomeňte, že to není vaše vina, slečno," řekl vlídně. "Nestřídejte lásku za nenávist."

Pohlédla na něj zcela nečitelným pohledem. "Bude to v pořádku," ujistila ho. "Nestalo se nic hrozného."



"U všech čertů, Luciusi. To s Grangerovou – měl jsi k tomu nějaký sakra dobrý důvod?"

Malfoy se nesnažil předstírat, že neví, o čem je řeč. "Tak už ti konečně skočila do postele?" zasmál se. "Bylo načase. Je to pěkná holka, docela tvůj typ, řekl bych. Sedni si, zatím jsi přišel jenom o polévku."

"Tvá starost mě nedojímá," zamračil se Snape. "Ptám se, proč jsi to udělal."

Malofy si osušil rty ubrouskem a odhodil ho na talíř. Pohodlně se opřel na židli a s posměšně pozdviženým obočím řekl: "Původně jsem ji nechal odchytit proto, abych ji vyměnil za Rosiera. Než stačila celá akce proběhnout, Rosier bystrozorům uprchl i bez naší pomoci. Jsou to skutečně břídilové."

"Na to jsem se neptal."

"Ten lektvar bylo jen malé vylepšení v druhém plánu – očekával jsem, že se Grangerová obratem vrátí do školy. Měl zajistit trochu loajality vůči tobě a, přiznávám, představa, jak ti škrábe prstíčkem na dveře, mě pobavila. Snad jsi ji neodradil? Severusi. Nekaž jí iluze o mužích. Potřebuješ trochu rozptýlení jako sůl a zprávy od Pottera z první ruky přijdou vhod. Musím skromně říci, že ten nápad byl skvělý."

Snape toužil rozbít ten samolibý škleb ranou pěsti.

"Musím tě zklamat," řekl místo toho chladně. "Chová se naprosto korektně."

"Vždycky s ní byly potíže," pravil Malfoy už bez zájmu a luskl prsty. Na stole se objevil další chod. "Ochutnej to telecí. Báseň vepsaná na talíř. Zjistilo se už, kdo ji vytáhl z kobky?"

"Ne. Z Brumbálových lidí se k tomu také nikdo nepřihlásil – nebo o tom alespoň nevím."

"Řekl by ti to?"

"S velkou pravděpodobností ano."

Pár soust minulo v tichu. Snape pochmurně uvažoval, jestli byly Malfoyovy důvody opravdu tak banální, jak tvrdil, sám ale na jiné nepřišel. Lucius si rád hrál a dohazovačské snahy nebyly nic nového, spíše už tradice, jakou mezi sebou měli.

"Poslední dobou nejsi ve své kůži," poznamenal Malfoy, jako by mu četl myšlenky. "Měl bys - "

"Luciusi," zavrčel Snape. "Mám ti poslat oficiální žádost? Přestaň se starat o mé blaho!"

Malfoy se na něj zahleděl. "Buď ujištěn, že má starost pramení čistě z mého vlastního zájmu." Tomu Snape věřil. Těžko mohl Malfoy snadno získat tak diskrétní zdroj ilegálních lektvarů. Nicméně i Lucius poznal, kdy má převést řeč – a Snapeovi tak zůstal jen nejasný pocit, že by skutečně měl podniknout kroky k tomu, aby nebudil ve svém okolí dojem, že je na dně.

Slečně Grangerové bylo třeba uznat snahu. Věděl, jak se teď musí cítit – jako by se probudila ze sna. Vzpomínka na omámení způsobené lektvarem pomalu pomíjela, ono zvláštní intenzivní soustředění na jeho osobu nikoli. Už to ale nebyla slepá oddanost a obdiv, ale zamyšlené, zpytavé pohledy. Nemohl se zbavit dojmu, že se snaží dostát svému slibu a cítit k němu to co před tím. Bylo to nepříjemné, protože jakkoli její pohled nebyl nevlídný, uvědomoval si nyní bolestně své nedostatky; už jenom nedávala, ale také požadovala. Náklonnost z rozumu, kterou mu, snad nevědomky, nabízela, však přijmout nedokázal. Přistihl sám sebe, že se snaží přesvědčit o tom, že je to v pořádku, ale nekritičnost její předchozí vstřícnosti, to bylo přesně to, co ve skutečnosti potřeboval.

Ano – a Snape si musel přiznat, že ohromuje sám sebe – skutečně pro něj bylo povzbuzující mít v řadách studentek jednu, která ho uznale a nekriticky zbožňuje. Pokud to navíc byla studentka bezproblémová, která pro sebe neočekávala výhody, tím lépe.

Minuly tři týdny, ve kterých pozoroval snahu slečny Grangerové nezměnit svůj postoj. Bylo zajímavé sledovat, jak si sama neuvědomuje v čem je jiná, jak si namlouvá, že před tím dokázala být dostatečně objektivní, jak se se střídavými úspěchy snaží dodržet svůj slib. Věděl přesně, kdy se jí to daří, protože občas se mu vyhýbala tak důsledně, že i na hodinách byla takřka neviditelná, jindy se naopak potkávali zcela běžným způsobem a oči jí při pohledu na něj zazářily.

Nezůstane mi nic, zuřil, když mu trocha whisky zkalila úsudek a uvolňovala zábrany přemýšlet o nemyslitelném, nikdy bych se jí nedotkl a přesto mi ji vyrvali, hodili zpátky do stáda. Její pohled teprve hledá, místo aby křičel o tom, co našel. Jsem blázen, co zahazuje svůj život za nic. Brzy se zase budu plazit před Temným pánem, zas a znovu až do hořkého konce, a jediným epitafem nad mým hrobem bude pokrčení ramen a Bellatrixin smích.

Vstal a z přemíry frustrace mrštil lahví se zbylou whisky do krbu. Dřevo zasyčelo, zachrastilo rozbité sklo a pokojem se rozlila nepříjemná vůně páleného alkoholu.

Snape odešel do své laboratoře.

Věděl, že není dost opilý na to, aby před sebou mohl předstírat, že neví, co dělá.

Věděl, že nesmí pokračovat.

Vlastně ani nechtěl.

Všechno v něm křičelo, že se zbláznil, ale jeho ruce dál krájely a drtily, míchaly stříbrnou vařečkou. Chtěl skončit, ale ústa vyslovila potřebná kouzla a hůlka mávla nad kotlíkem.

Nakonec si vytrhl jediný vlas a vhodil jej do vařícího lektvaru. Nápoj byl hotov.

Opatrně ho přelil do flakónu a ukryl do kapsy hábitu.

Bylo trapně jednoduché zařídit, aby ho vypila v džusu ke snídani.

"Jsem rád, že se ta záležitost vyřešila,” řekl ředitel, když si všiml, kam se jeho profesor dívá.

"Jistě,” odvětil Snape, "já také.”

Když spatřil její úsměv, který mu letmo a tajně věnovala, jistotu jejího pohledu, pokoj v jejích gestech a radost v její oživlé tváři, náhle mu bylo lehce a pochybnosti se rozplynuly.

Koneckonců, i on má nárok na svou odměnu, a každý dostal jenom to, co chtěl.

- Konec -