pátek 19. února 2010

Hranice příčetnosti

Válka s Voldemortem skončila. Život by se měl vrátit do svých kolejí a ti, kteří přežili, s úsměvem na rtech vykročit do zapadajícího slunce vstříct své krásné nové budoucnosti. Severus Snape a Hermiona Grangerová - vy si snad dovedete představit ty dva jako reklamu na nekomplikovaný šťastný život?
Tahle povídka se měla jmenovat "Nejasná hranice příčetnosti" a taky "Tenká linie světla a stínu" a taky "Poznamenaní". Tak. A teď dokonale víte, o čem to bude. :-)




Kapitola první



Severus Snape zamrkal pod nečekaně ostrými paprsky odpoledního slunce a zůstal stát, shrbený, pohlcený nepřehledností hluku, barev a pachů rušné ulice. Dveře za ním se zaklaply tiše a neokázale, přesto s jakousi osudovostí. Podvědomě čekal ozvěnu, rachot závor a klíčů, důraznou tečku za jeho pobytem na druhé straně. Nic z toho se ale nemohlo ozvat; ne tady, v širokém prostoru plném lidí.

Jen vzdáleně si uvědomoval nepatřičnost svého oděvu. Strážní mu při odchodu vydali stejné šaty, v jakých ho zatkli, tedy prošívaný zimní hábit. Nikdo se ho po bitvě nenamáhal vyprat, samozřejmě, proč také, pro vězně, pro někoho, kdo sedí v cele pro nejhorší zločince... předem odsouzen k smrti. Všichni věděli, že to tak musí skončit. On to věděl.

Stál proto nyní na ulici v potrhaných šatech se skvrnami od dávno zaschlé krve, své i cizí, byl si jí neustále vědom, i když na černé látce se její podstata ztrácela; do očí ho pálilo slunce, stál s prázdnýma rukama a plný jakéhosi iracionálního zklamání. Byl připraven na smrt. Byl přeci vinen. Měl zemřít! Nemělo ho už potkat nic z toho, čemu náhle čelí – nutnosti rozhodovat a znovu bojovat s každou hodinou života. Kam půjde, kde si pořídí novou hůlku, co bude jíst, kde bydlet... Absurdní. Nepatřičné.

Zbytečné.

Jako by ho někdo postrčil, trhavě vykročil kupředu. Bez okovů, na jejichž váhu si poslední půlrok zvykal, bez pobízení kopanců. Měl přeci dům, kdysi dávno, v tom starém a dávno neplatném životě. Možná ho stále ještě má. Je to místo, kde za sebou může zavřít dveře. Ležet na posteli. Natočit si vodu do sklenice a naráz ji vypít.

Neuvědomil si plně, že opustit Ministerstvo znamenalo mimo jiné vstoupit do světa mudlů. Když proto zaskřípaly brzdy auta a začal na něj kdosi křičet – vysoký ženský hlas – ve kterém byla napřed starost, pak ale znechucení a zlost, byl to pro něj takřka šok. Rozhlédl se a došlo mu, že stojí uprostřed silnice a brání vozům pokračovat v cestě. Zmateně uskočil, ale hlasité zacinkání tramvaje ho přimělo znovu poskočit vpřed. Dokonale dezorientovaný a ohlušený klaksony aut se otáčel dokola, oslepený zmatkem a sluncem, vlastní nerozhodností.

"Zatracenej ožralo!" zakřičel na něj řidič otevřeným okénkem tramvaje a lidé ve voze za ním na něj zírali svýma rybíma očima, nebyl pro ně nic, ale zírali všichni, bylo to tu znovu, jako předtím –

"Dost," zašeptal a mimoděk vzepjal síly, bez hůlky a oslabený se však přemístit nedokázal. Pokus o kouzlo ho jen připravil o zbytky sil a srazil na kolena – znovu jako předtím – "Dost!" vykřikl a prudce se ohnal po těch pohledech, vlasy ho udeřily do tváře, přiměly přivřít oči, alespoň na okamžik.

"Pojďte se mnou, člověče." Kdosi ho uchopil za paži, hlas, který se vydělil z davu, zněla v něm autorita, i když kupodivu ne nenávist. Zběsile se otočil, mudlovský strážník byl už starší chlapík, kulatý obličej, rostoucí břicho, flegmatický poloúsměv, neškodný, neškodný...

Nechal se odtáhnout na chodník, kde ho muž pustil, mírně odstoupil a přejel ho pohledem. "Zřídit se takhle už před polednem," zavrtěl mudla nespokojeně hlavou, zřejmě váhal, nakolik se zabývat touto podivnou existencí. "Co doklady, máte?" zkusil a když mu bylo odpovědí naprosté nepochopení, ptal se dál: "Jak se jmenujete?"

"Severus Snape," zašeptal muž, aniž by přemýšlel, jestli vůbec chce odpovídat.

"Co ty doklady?"

"Strážníku...!" Ze spousty lidí proudících kolem nich se vynořila nepatrně udýchaná mladá dívka. "Jestli dovolíte, toho muže si odvedu." Sladký hlas a milý úsměv. Strážník se také usmál. Byla dost hezká a věděla, co dělá. Přesně to, co bylo potřeba, aby se zbavil problému jménem Severus Snape. "Když to říkáte," odpověděl pomalu, jak jím postupně pronikalo její kouzlo.

"Děkuji vám," dodala ještě dívka a strážník zjistil, že se otáčí a odchází pryč, protože, koneckonců, o jeho muže je postaráno jeho... neteří? Ošetřovatelkou? Něco takového. Je samozřejmě neštěstí mít takový případ v rodině a on měl hlavně být už dávno někde docela jinde.

"A vy pojďte, prosím," řekla dívka tlumeně a mnohem méně přátelsky ke Snapeovi. "Ještě že jsem přišla včas. Skládat za vás kauci a vyrábět doklady vždycky zabere spoustu času... jsem z ministerstva, z Odboru pro střet s mudlovskými zákony. No tak...!" Netrpělivě zasykla, když si uvědomila, že Snape na ni jen zírá. "Jste snad uhranutý?" utrhla se na něj. "Ze školy si vás pamatuji jinak."

To ho částečně probralo. Podíval se na ni pozorněji. "Tereza Pockleyová," pronesl hluše. "Chronická neschopnost rozeznat prášek z vlčího drápu od kasuářího."

"To mě skutečně těší, že si mě tak dobře pamatujete," odsekla upjatě. "Naštěstí mi vaše přesvědčení o mých schopnostech nezabránilo si najít skutečně zajímavou – alespoň obvykle – práci na ministerstvu. Ta mimo jiné spočívá v tom, že my dva teď spolu přestaneme budit pozornost na ulici." S viditelným sebezapřením ho uchopila za paži a zavěsila se do něj. Jejímu tlaku se bez odporu podvolil a společně se pak propletli do jedné z vedlejších slepých uliček, spíše úzké mezery mezi dvěma domy. Tereza ho napůl zamáčkla do výklenku po dávno zazděných dveřích a sotva se letmo přesvědčila, že je nikdo nesleduje, odstoupila od něho a znechuceným pohledem přejela od hlavy k patě. "Vypadáte, jako byste právě vylezl z Azkabanu," ušklíbla se. "Ale moment!" předstírala překvapení. "Vy jste vlastně opravdu právě vylezl z Azkabanu. Nové důkazy na poslední chvíli. Šokující výsledek procesu. Porota osvobozuje Brumbálova vraha!"

Zíral na ni mlčky, bez pohnutí, zatímco deklamovala novinové titulky.

"Kupte si dnešního Věštce," doporučila mu s úšklebkem, který nepříjemně hyzdil její hezkou tvář, "máte tam spoustu fotografií. O ničem jiném se vlastně ani nepíše. Slavný Severus Snape."

Když stále neodpovídal, mávla rukou. "Povinnost jsem splnila. Musím vás také upozornit, že při dalším zaviněném kontaktu s mudlovskou výkonnou mocí dostanete pokutu až do výše padesáti galeonů, v případě zatčení je pak posuzována jednotlivě. Přeji pěkný den." Poslední slova spíše vyplivla. Vzápětí se přemístila.

Severus Snape osaměl. Svezl se podél zdi, až seděl na špinavé zemi, staré cihly ho tlačily do zad. Věděl, že by se měl vzchopit, ale chyběla mu vůle, jakákoli, k čemukoli. Sám sebe s jistým zaujetím pozoroval, prostě proto, že tu byl – odkudsi zevnitř, hluboko ukrytý, neschopný proniknout na povrch, se zvědavostí menší, než s jakou by toužil dočíst špatný román. Nenapadalo ho ostatně nic, co by mohl pro sebe udělat lepšího, než tu chcípnout vedle popelnic plných mudlovského smetí.

Prásk! Prásk!

Zůstal zírat na popraskaný asfalt. Třeba tu nejsou kvůli němu. Třeba mu dají pokoj.

"Pořád je tady, šéfe." Trochu znechucený Terezin hlas a dvoje kroky.

"Dobře. Běžte."

Prásk!

Zvuk přemístění se nepříjemně rozléhal mezi zdmi.

"Snape." Do zorného pole mu vešly boty, tentokrát ne tak nenápadně mudlovské jako u dívky. Muž v kouzelnickém hábitu. Známý hlas. Weasley. "Sakra, Snape..." Muž, a byl to skutečně Weasley, si podřepl, aby mohl pohlédnout Snapeovi do tváře.

"Dostal ses mi do hlášení," řekl Arthur. "To bych u tak zkušeného kouzelníka nečekal." Hleděl na něj pátravě, trochu nejistě. "Slyšel jsem, jak dopadl soud. Gratuluji. Skvělý výsledek." Neznělo to upřímně. V hlase mu zůstala hořkost a zatrpklost. Jako většině Brumbálových přátel navždy zůstane; to Snape věděl s naprostou určitostí. Mohou být důkazy a fakta mluvící v jeho prospěch, ale ten základní fakt zůstává a nezmění se: on, Severus Snape, zabil Albuse Brumbála.

Tak to bylo.

"Máš hůlku?" zeptal se Weasley, když se mu nedostalo odpovědi. Snape jen zavrtěl hlavou.

"Podívej se na mě," rozkázal kouzelník a když se k němu černé oči poslušně zvedly, nespokojeně zasyknul. "Pořád říkám, že tyhle bachařské oblbováky by se měly postavit mimo zákon... no, časem to vyprchá... hm."

"Nevím, proč se staráš, Weasley," vyslovil Snape beze stop skutečné zloby a pohled mu zůstal viset někde v prostoru. "Nech mě být."

"Mám to v popisu práce," odvětil Arthur vstal. "Víceméně. I když možná ne zrovna revitalizaci propuštěných vězňů. Vážně nevím, proč nechají pod vlivem někoho, kdo je propuštěn. A navíc nevinný."

Skoro se při tom posledním slově ani nezarazil, zaznamenal Snape. Skoro. Postavil se a Weasley musel zaklonit hlavu, aby mu viděl do tváře. Byl vyčerpaný a měl pro to tisíc důvodů, teď byl ale volný a už nemusel nikoho o nic prosit. Ne, to byl špatný pocit – nikdy neprosil. Ale teď mohl konečně konat i něco sám, o něco usilovat... odmítal si připustit myšlenky na to, že je skutečně bezradný. Je samozřejmě rozumné nechat Weasleyho, aby ho odklidil někam stranou.

"Přidělává nám to v podobných případech práci... Přemístím tě domů," rozhodl se Weasley. "K tobě domů," dodal rychle pod úlekem ve Snapeových očích. "Dům ti zůstal, pokud vím. Asi nebude v nejlepším stavu, no, teď budeš mít spoustu času si ho dát do pořádku..."

Zmlknul a ohlédl se po ošuntělém bezdomovci, který nechtě narušil jejich soukromí. Mužík ostatně při pohledu na dva prapodivně oděné chlapy jen něco zamumlal a hleděl se ztratit.

"Pojď," řekl Weasley, sotva otrapa zmizel z dohledu. Snape se odtáhl.

"Máš to přes celý Londýn," upozornil ho Arthur, který jeho reflex špatně pochopil. "A takhle jsi nápadný. Je mou povinností se postarat, aby ses nedostal mudlům na oči." To už neznělo tolik jako projevená laskavost a oběma se nejasně ulevilo. Snape neudělal ani krok k Weasleymu, ale to nejhorší napětí z jeho těla zmizelo.

"Nezapomeň si říct o prémie," vypravil ze sebe, "když už děláš přesčasy jako opatrovatelka." Přesto nechtěl doopravdy odmítnout. Weasley měl pravdu, byl takhle nápadný a bez hůlky by hledal cestu domů celou věčnost; zvlášť když ani netušil, kde je.

Weasley ho uchopil za paži, neschopen se k němu přiblížit natolik, aby mu přemístění ulehčil těsnějším objetím. V úzké uličce po nich nezůstala jediná stopa, jen rychle odeznělé třesknutí magie.



Snapeovi už stačilo i to málo k tomu, aby se zhroutil. Podpírán neochotnýma rukama klopýtal posledních pár kroků k vlastním dveřím, k domu, který za dobu, kdy v něm nepobýval, podivuhodně zpustl. Přes staré listí a smetí naváté na několika schodech před vchodovými dveřmi, které se Weasley pokoušel marně otevřít běžnými kouzly, prokládanými tlumenými nadávkami, až ho napadlo položit na kliku Snapeovu dlaň. Konečně byli uvnitř. I v letním dni na ně dýchl sychravý, dávno nevětraný vzduch. Weasley dovlekl Snapea do obývacího pokoje a složil ho na pohovku. Příliš se nerozhlížel a příliš si neprohlížel ani jeho samého, byť vnímal, že má napůl zavřené oči, a slyšel jeho trhavý dech; cítil odpor a nechuť jakkoli se starat a zajímat o toho muže, s vědomím, že už teď udělal víc, než by po něm mohl kdokoli žádat. Cítil nejasnou obavu, že jakmile projeví účast, již se mu z ní nikdy nepodaří vymanit a sám se stane podílníkem na Snapeově případu. Sám sobě rychle vysvětlil, že Snape je pouze vyčerpaný po soudním řízení, trvajícím desítky hodin, během kterých obžalovaný prakticky neopouštěl soudní síň, zatímco se kolem něho otáčela kola procesu a stále nových svědků a žalobců... jistě, nejlepší nechat ho v klidu. On může jít; dopravil ho až do domu. To stačilo. Válka skončila. Nemají spolu již nic společného.



Severus Snape skutečně spal. Vyčerpání si vybralo svou daň až do dna a on se ani probudit netoužil. Jeho mysl nehledala ve spánku úlevu a povzbuzení, jenom naprostý únik. Spíše než spánek to bylo bezvědomí; ale i do něj si našly svou cestu sny, poskládané z nejtemnějších chvil, černé a rudé, a plné bezmoci.

"Dost..."

Nakonec ho zradilo vlastní tělo. Snažilo se fungovat dál, jak náleží, neúprosná setrvačnost dechu a tlukotu srdce; probudil se proto slabý, ale přesto silnější, hladový, se rty rozbolavělými žízní a kůží svědící potřebou po vodě a čistém oblečení. Nesmyslné přízemní věci, pro které se nenáviděl, ale přesto vstal a odpotácel se do koupelny. Voda kupodivu stále tekla – pil dlouho a žíznivě, s odporem pak shodil rozedrané oblečení a kostkou rozpraskaného mýdla se pokusil smýt vězeňskou špínu.

To přeci je lepší. Tohle je to, co je lepší. Tak to přeci mělo být – osvobodili ho, je opět ve svém domě. Krátká nepříjemná mezifáze, než sebe i dům uvede do použitelného stavu, ho těžko může rozhodit. Rozumem to věděl, tím analyzujícím rozumem ukrytým někde hluboko. Kéž by snad jen – kéž by jen cítil alespoň tu nejslabší motivaci se jedním či druhým vůbec zabývat.

Nahý vyšel z koupelny a přešel do ložnice. Až teď mu, podle paprsků dopadajících na postel, došlo, že spal až do druhého dne. Muselo být skoro poledne.

"Pane profesore!"

Otevřel skříň, kde dosud funkční kouzla udržovala oblečení bez prachu. Napadlo ho, že to bude asi jediné místo v domě, o které se momentálně neušpiní. Zatímco si oblékal čistý hábit, takřka s jakousi obřadností, vybavoval se mu příšerný dům Siriuse Blacka. Ten se však nevrátil po roce, ale po dvanácti. Návrat domů... to by mělo znamenat teplo, čisto, útulno. Vůně bábovky, květiny na stole, někdo v pozadí hrající na klavír a něžný dívčí zpěv. Z okna pohled na zahradu se zeleným trávníkem. Na něm se ve větru pohupuje vyřezávaná houpačka.

Ano? Tak? Po tom skutečně touží?

Možná by se měl cítit povzbuzen tím, že jeho mozek nevzdává obvyklý optimismus.

"Pane profesore!" Ne, to nebyl něžný dívčí zpěv – to bylo rázné zakřičení přímo pod jeho okny.

Nemuselo ale koneckonců patřit jemu.

"Pane profesore Snape!"

Ale měl snad on někdy štěstí?

Zalomcoval okny, které si snad nikdy neotvíral jinak než kouzlem, a pohlédl na dvorek. Stála tam Hermiona Grangerová a se zakloněnou hlavou si pátravě prohlížela dům.

"Otevřete mi, prosím?" zeptala se již normálnějším hlasem.

"Nevidím důvod," odpověděl a vlastní hlas mu zněl cize a chraplavě. Zabouchl okno.

"Pane profesore!"

Proč ho vlastně vůbec jenom napadlo, že by ji odradil jinak než dobře mířenou avadou? Ať už si umínila cokoli, pokud je zde, snadno se jí nezbaví. Byly chvíle, kdy s nebelvírskými takřka soucítil.

Beze spěchu sešel po schodech a otevřel dveře.

"Dobrý den," pozdravila Grangerová způsobně, až napůl čekal, že udělá pukrle. Zůstal na ni na okamžik překvapeně zírat – změnila se nesmírně za tu dobu, co ji viděl naposledy. Byla dospělejší, ne roky, i když i těmi; ale stála tváří v tvář smrti a byla svědkem příliš mnoha smrtí druhých, a už nikdy nemohla zůstat stejná.

Usmála se, i když někde hluboko v jejích očích uviděl propast. "Molly málem zbořila dům, když jí Arthur řekl, že vás tu nechal jen tak," řekla. "A zřejmě cítila jako svou povinnost vám to vynahradit zásobami jídla asi tak na čtrnáct dní. Neodmítejte, zpátky mě s tím nepustí!"

"Nevím, co vás vede k přesvědčení, že cokoli z toho potřebuji," začal a s praxí těch pár slov se mu postupně vracel hlas.

"Možná to, že vás včera propustili z vězení?" skočila mu Hermiona do řeči a pokročila vpřed. Pokud ji nechtěl fyzicky odstrčit, nezbylo mu, než ustoupit. Ustoupil. Najíst se nutně potřeboval. Neměl v úmyslu se přít tak aktivně, aby nakonec skutečně odešla.

Zamířila rovnou do kuchyně. Zavřel vchodové dveře a pomalu ji následoval. Každá z těch činností – mytí, oblékání, otvírání dveří, prostá chůze – ho stála nepřiměřeně mnoho úsilí, snad více psychického než fyzického. I proto jen stanul mezi dveřmi a mlčky ji pozoroval. Stála u stolu a z kabelky vytahovala zakryté mísy. Z některých se ještě kouřilo.

"Protože předpokládám, že jste pár jídel vynechal," pronesla se samozřejmostí, která tváří v tvář faktu, že byl viditelně nejméně o patnáct kilo lehčí, na něho působila ponižujícím dojmem, "začněte nejlépe tímhle, ať si žaludek zvykne, vždyť víte, ze Moly vaří prostě skvěle, začala s tím dneska brzy ráno, jen co kluky vypakovala z domu, je to polévka z..."

"Slečno Grangerová," pronesl zvolna, její chvatné žvanění bylo nepřirozené a protivné.

"Prosím..." ohlédla se po něm jen letmo a zatřepala rukou. "Moc prosím... berte to jako projev přirozené ženské starostlivosti, nemůžeme si prostě pomoct, chceme vám to trochu vynahradit, něco takového, ano? Myslete si o tom své, zařiďte se také podle svého a necháme to tak, jestli souhlasíte. Teď si ale sedněte."

Změnila se, velice se změnila.

Usedl. Prohrábl si vlasy, ze kterých mu stále ještě stékaly kapky vody, jak si náhle uvědomil, a s malým zaváháním se pustil do polévky, předem unavený bojem s každou lžící, kterou zvedl k ústům. Slečna Grangerová mu ponechávala maximální míru soukromí a ukládala zatím, otočená zády k němu, zbylé zásoby do skříňky v kuchyňské lince. Zaslechl tu a tam zamumlané čistící kouzlo a maně ho napadlo, že nemá ani tušení, jak vlastně chce dům uvést do pořádku, když má k dispozici jenom mudlovské způsoby. Uvědomoval si také, že polévka byla skutečně dobrá, horká a vydatná, cítil skoro odpor k úlevě, kterou mu přinášela, protože to bylo příliš banální; nechuť i k sobě za neschopnost bojovat, nechuť k neschopnosti využít okamžiku... změť deprese ztracená v mlze, mechanická snaha pokračovat v běžných věcech, únava z pouhého dechu.

Zatočila se mu hlava. Zíral okamžik do prázdného talíře a pak jej odsunul tak prudce, že jej smetl ze stolu. Střepy se rozlétly po podlaze a kovová lžíce hlasitě zacinkala.

Zdvihl hlavu k Hermioně. Už neuklízela a jeho poslední gesto ji nijak nezarazilo. Stále opřená o linku na něj shlížela se zvláštně smutným výrazem ve tváři. "Promiňte," řekla mírně, "nějak jsem si říkala, že to tak bude nejlepší."

Chtěl promluvit, ale jazyk se mu pletl. Co by vlastně mohl říci kromě konstatování očividného – že byl otráven?




Kapitola druhá

 

"... spíš Slovníkem endemických rostlin Jižní Ameriky. Vsadila bych se, že Veletuctu receptů divizny čarotvorné by mu přišlo na utlučení studentky líto." Smích. Dvojí ženský smích. "Už se každou chvíli probudí. Dodělám to sama. Děkuju moc, že jste mi pomohla, Molly."

"Ale dušinko, to já děkuju, že ses ho tak ujala. Jsi si opravdu jistá, že tě tu mám nechat samotnou?"

"Určitě. Věřte mi, vím, co dělám. Bude zuřit o polovinu míň. Možná." Znovu se rozesmály. Zahučel letax a Snape nejasně cítil, že zůstal s tou zatracenou Grangerovou sám. Konečně dokázal otevřít oči. Ke svému nemalému překvapení zjistil, že není svázaný, provazy ani kouzlem. Hermiona ho zjevně jenom uložila na pohovku, přikryla a podle pachuti v ústech napojila nějakými lektvary.

Zešílela.

Ztěžka se posadil. Za okny byla tma a fyzicky secítil zase o něco lépe. Ještě pár lektvarů a spánku a polévek od Molly – byť tentokrát raději bez kuchařských zásahů slečny Grangerové – a bude dostatečně v pořádku k tomu, aby... aby cokoli, pro co se rozhodne.

Měl by mít chuť ji rozčtvrtit.

"Odpustíte mi to, prosím pěkně?"

Hermiona se zjevila ve dveřích, rozpustile se usmívala a oči jí svítily. "Nezeptáte se ani proč?" mrkla na něj.

"Protože jste neskutečně vlezlá osoba a musí být vždy po vašem?" nadhodil konverzačním tónem. Jen těžko mohl doufat, že působí nějak důstojně ve chvíli, kdy vstal pomuchlaný z postele a u nohou se mu válela přikrývka. Přesto k ní pohlédl s naučeným zamračením.

Zasmála se. Pozorovatel v něm však registroval i zvláštní chvějivý podtón hlasu, byť na samé hranici vnímaného. Přehnanou přímost. Příliš mnoho zbytečných slov. Řeč chvatnou a překotnou. Přemrštěná gesta.

Kolikrát už tohle viděl? Trpělivost a sílu napínané na samou mez, přes ní, daleko za ní...? Slečna Grangerová byla očividně psychicky na dně. Netušil, nakolik je příčinou jeho okouzlující společnost, nicméně se dalo předpokládat, že kořeny její neurózy budou hlubší.

"Protože vám dlužím, my všichni vám dlužíme, obrovské díky," odpověděla si sama a neuhnula pohledem, ani když se ji pokusil svým vlastním zavraždit. "Tolik jste toho udělal, no ano, víme to všechno, už dávno. Jenže díků se člověk nenají, jak praví staré přísloví. A protože hádat se s vámi, jestli vám můžeme trochu pomoct, mi připadalo jako ztráta času, vyřešila jsem to takhle. Trochu jsme s Molly poklidily, tedy hlavní obytné místnosti. Z nejhoršího, jak se dalo, něco prostě musí ještě počkat. V kuchyni máte zásoby jídla, už bez nějakých vylepšení, opravdu, věříte mi to?" Zůstalo v ní alespoň tolik slušnosti, aby jí v rozpacích zrůžověly tváře. "Využily jsme toho, že jste spal, a provedly pár diagnostických kouzel. Molly mi tu nechala lektvary, které budete moci použít, než si uvaříte vlastní. A Arthur už pracuje na získání hůlky. Fénixův řád jak za starých časů." Znovu ten smích, nepatrně hlasitější, nepatřičně veselý. "Zapomněla jsem na něco?"

"Pochybuji," pronesl chladně a nespouštěl z ní pohled. "Precizní jako vždy."

"A odpustíte mi tedy?" Hlava trochu na stranu, úsměv dívky, která si je vědoma své nevinnosti a dobroty. Nepatrně přimhouřil oči.

"Čekáte vděčnost?"

"Tolik jste se změnit nemohl," potřásla hlavou v nadsázce, až se jí vlasy rozlétaly kolem hlavy, a otočila se zpět do kuchyně. "Dodělám to tady, ano? Ještě pár kouzel, tehdy u Siriuse... naučila jsem se je vážně dobře."

Vstal a odešel do koupelny. "Lumos." Od jeho poslední návštěvy doznala mnohých změn. Dlaždičky byly opět světle zelené a nadýchané ručníky, které docela určitě nebyly jeho, ležely vzorně naskládané vedle vany. Na umyvadle objevil potřeby na holení a pár dalších maličkostí. Přichystáno pro někoho, kdo se musí obejít bez kouzel.

Na schodech zadupaly rychlé kroky. "Promiňte, zapomněla jsem... ach. Světlo samozřejmě zvládáte. Promiňte." Okamžitě zase odběhla a Snape jen nevěřícně potřásl hlavou. Ačkoli si na skutečnou bezhůlkovou magii bude muset ještě nějaký čas počkat – myslela si snad, že je zcela bezmocný? Rázně zabouchl dveře a sklonil se nad umyvadlem. Chvíli jenom zíral do zrcadla na svůj obličej. Přítomnost slečny Grangerové někde v domě ho rozptylovala, udržovala v neustálém lehkém napětí. Její intervence mu nebyla příjemná, nicméně shledával ji prozatím natolik užitečnou, aby nepodnikal žádné zvláštní kroky k jejímu odchodu. Když na tom tak trvá, ať si procvičí kouzla pro domácnost. Však on ji tu Ron Weasley na pospas nenáviděnému profesoru dlouho nenechá.

Ostatně pochyboval, že má možnost poslat ji pryč. Otázka ve skutečnosti zněla: kým se nechala vmanipulovat do role žalářníka? Nedokázal by si představit, že by při svém přehnaném smyslu pro spravedlnost byla ochotná dobrovolně dohlížet na někoho, kdo byl soudem osvobozen. Weasley? Nebo přímo Řád? Ministerstvo? Stačilo jí strčit do rukou někoho, koho mohla komandovat, a jako vždy po té možnosti skočila, plná altruistických představ?

Oholil se a dokonce se mu povedlo se nepořezat. Naštěstí, pomyslel si, jinak by mě nejspíš znovu uspala, aby mi mohla ošetřit ta strašlivá zranění. Znovu se celý vydrbal, několikrát za sebou, a začínal mít pocit, že chvílemi přestává cítit ten zatuchlý vězeňský pach, který ho pronásledoval posledních několik měsíců.

"Na stole máte snídani," ozvalo se zespoda, sotva vystrčil hlavu z koupelny. "Trochu předčasnou, ale říkala jsem si, že máte co dohánět..."

"Rozhodla jste se pro kariéru hospodyně?" zeptal se, když stanul ve dveřích kuchyně a s despektem pohlédl na pečlivě prostřený stůl. Kde u něj mohla najít kroužky na ubrousky?

"Ne ne ne," zavrtěla ohnivě hlavou. "V září ještě nastupuji na chvíli do Bradavic. Dodělat si chybějící zkoušky. Chtěla bych mít kompletní OVCE. Z přeměňování, bylinkářství, starověkých run... ze všeho. Ke konci... dost jsme zameškali." Urovnala slánku a o půl milimetru posunula vidličku.

"A vaši dva přátelé?" zeptal se a nejevil snahu pohnout se ke stolu. Shlížet na ni z výšky mělo své výhody.

"Harry nastoupil rovnou do bystrozorského výcviku," vysvětlovala honem. "Je tam i dobře schovaný. Před novináři, víte." Hlas měla náhle vyšší než před chvílí. "Já vím, co si o něm myslíte, ale on..."

Zdvihl ruku, aby tu litanii zarazil. "Předpokládám, že přemožení Pána Zla je dostatečná kvalifikace, aby byl přijat... bez protekce." Čekal.

"Dejte si, než to vychladne," vyrazila ze sebe. "Ovesnou kaši jste vždycky měl rád se skořicí, viďte? Přinesla jsem čerstvou z..."

"A pan Weasley?"

"Arthur povýšil na..."

"Myslím Rona Weasleyho."

Nedokázala se na něj dál dívat. Oči jí přeskakovaly po místnosti, jako by zoufale hledala něco, čeho se přichytit. "Ten zemřel už... dávno," řekla a znovu to tu bylo, ten nepřirozeně vysoký tón hlasu. "Ve stejné bitvě jako Vy-víte-kdo."

"Dřív jste jeho jméno vyslovovala," řekl mírně.

"Zvyk! Kvůli ostatním!" Prudce se otočila. Sáhla po krabičce s čajem a ruce se jí chvěly. Sledoval to se zájmem. Co z toho bylo spouštěcím mechanismem její lability? Nesmířila se se smrtí toho zrzka? Připadala si zneuznaná? Chtěla se vrátit do školy, nebo naopak nechtěla? Nevěděla si rady se životem ve chvíli, kdy pominul důvod k boji?

"Máte tu noviny?" zeptal se.

"Cože?" nadskočila a čaj se rozsypal po kuchyňské lince.

"Noviny. Denní tisk. Zpravidla myšlen Věštec," vysvětloval trpělivě.

"Jestli na tom trváte... odebírám je samozřejmě stále, nosí mi je sova každé ráno... říkala jsem si, že byste si je možná chtěl přečíst, tak jsem vzala i starší. Ale myslím, že by bylo mnohem lepší, kdybyste ještě odpočíval." Viditelně nerada přinesla z vedlejšího pokoje malý štos novin. Začal se jimi probírat, sám překvapen, jak velkou odezvu jeho případ vyvolal. Komentáře byly jednoznačné – milost byla vzhledem k důkazům nevyhnutelná, nicméně nikoho nepotěšila.

V tom se shodneme, ušklíbl se v duchu. Ve dvou nebo třech číslech byla na zastrčeném místě noticka na jeho obhajobu, bez výjimky, jak si s malým překvapením uvědomil, od členů Fénixova řádu. Patrně nakonec pochopili význam jeho role v celém tom dramatickém kusu a přes veškeré antipatie ho vzali na milost. Jak milé. Ostatně i nyní se Řád pokoušel vyvíjet činnost, byť to znamenalo postarat se o čisté podlahy a nakupovat správné velikosti ponožek. Neuvěřitelné, jak vlezlé dokáže být dobro.

Začal se v novinách soustředit na jiné věci. Dlouho byl odtržen od hlavního dění a neznal osud mnohých, ať na té či oné straně barikády. Pokoušel se v sobě probudit zájem o skutečnost, že zatracený smrtijed Algermoon pracuje na ministerstvu a nevinného žvanila Debusyho se pokoušejí obvinit z napomáhání Voldemortovi. Viděl, jak je ta lhostejnost nepřirozená, vzdálená jeho obvyklé povaze. Přestával si být jist tím, nakolik ho změnilo vězení a nakolik je to následek kouzel, která si na něm procvičovali azkabanští strážní.

"Chcete přidat?" vytrhla ho Hermiona ze zamyšlení. Roztržitě zdvihl hlavu a až za okamžik si uvědomil, že při čtení mimoděk snědl většinu z té velké snídaně, kterou mu připravila.

"Ne." Vstal. Hromádka novin, rozhozená po stole, se k němu obracela spoustou jeho tváří, současných i dřívějších. Shlížel na ně tiše, zamyšleně. Hermiona je okamžitě začala přerovnávat. Cosi se v něm zlomilo. Těžko říci, proč právě tento okamžik byl ten rozhodující; možná nic z toho, co se dělo, nehrálo skutečnou roli a byl to jen čas, který nechal dozrát určité myšlenky. Pozoroval tu neklidnou dívku s pocitem, že jsou od sebe vzdáleni celé míle. Všechny ty nedůležité maličkosti tvořící jeho život se seskládaly do konkrétního obrazu. Severus Snape dospěl k jednoznačnému rozhodnutí, které uvědomit si plně znamenalo podivnou úlevu.

Měl zemřít.      

Byl na to připraven.

Chtěl to tak.

Stále to chce.

Bylo to vlastně úžasně jednoduché.

Měl by samozřejmě bojovat dál, plahočit se den za dnem a ušklíbat se nad lidskou malicherností. Jistě si najde práci, kde bude natolik sám, aby nemusel snášet lidskou omezenost a předsudky. Uživí se bez potíží, bude číst knihy, věnovat se výzkumu. Svou budoucnost viděl před sebou tak zřetelně, až mohl popsat krok za krokem každý okamžik, byla čímsi zákonitá a neodvratná. Zároveň to byla to budoucnost, která se mohla snadno obejít i bez Severuse Snapea a Severusi Snapeovi by se tak zamlouvala mnohem víc. Teď je ale tady - je čas znovu začít s tím, co umí nejlíp. Vařit lektvary.

Vstal od stolu a rozhlédl se po kuchyni. Byla jednoduše a úhledně zařízená, stejně jako zbytek jeho domu. Neokázalé, ale promyšleně praktické, dokonale sloužící jeho potřebám. Uvědomoval si, že dům vypadá, jako by mu věnoval mnohem větší péči, než tomu skutečně bylo, a že tento fakt překvapoval jeho občasné návštěvníky. Nyní znovu dokázal ocenit pohodlí, jaké mu dokázal poskytnout, vnímat detaily, kterým dávno přivykl. Hru světel a stínů na podlaze. Nepatrné částečky prachu v paprsku světla. Kresbu dřeva na desce stolu.

Přešel ke dveřím do obývacího pokoje. Slečna Grangerová seděla na schodech do patra a zírala před sebe, jako by ji v půli cesty přepadly myšlenky, kvůli kterým už nemohla udělat ani krok. Nevšímal si jí. Hleděl na knihy, které nashromáždil a přečetl za svůj život zde. Bylo jich skutečně mnoho a věděl, že je to kvalitní sbírka. Nepochyboval však, že jich madame Pinceová v bradavické knihovně, které je už kdysi odkázal, využije dobře.

Slečna Grangerová vyskočila prudce na nohy, když si ho všimla. "Měl byste odpočívat," zvolala. "Posaďte se ke krbu! Donesu vám něco k pití, viďte?"

Provrtal ji pohledem, ale byla příliš zahleděná do svých domnělých úkolů, než aby si toho všimla. "Hned to bude," drmolila v kuchyni, "za chviličku..."

Potřásl hlavou a prošel ke dveřím pracovny. Jak Molly, tak Hermiona měly očividně dost rozumu, aby tu nechaly proběhnout jen pár základních kouzel na odstranění prachu a nepokoušely se na nic sahat.

Chvíli hledal zápisník, o kterém věděl, že tam někde musí být, který ale několik let neviděl. Hermiona se objevila ve dveřích, slyšel, jak se nadechovala k další své litanii na téma "co pro vás mohu udělat". Ani nezvedl hlavu, jenom mávl rukou. Dveře se jí zabouchly před nosem.

Se zápisníkem v kožených deskách se usadil v křesle u stolu a začetl do poznámek, které si vlastní rukou sepsal. Lektvar až nesmyslně složitý, nicméně s fantastickými účinky. Byl si skoro jist, kde udělal chybu, když ho vařil naposledy. Skoro.

Klepání na dveře. "Opravdu nic nepotřebujete?" pokřikovala zvenčí Hermiona.

Ne jeden, ale dva lektvary ho čekají uvařit. Jakkoli nesnesitelná byla, stále cítil jakousi odpovědnost profesora ke studentce. Neprovedla nic tak strašného, aby si zasloužila běhat po světě s chronickou potřebou postarat se o každého, koho potká. Brzy by patrně měla dům – možná dokonce jeho dům, pokud by ji včas nevyhodil - plný zuboželých koťat a ztracených existencí posbíraných na ulici. Ačkoli řešení pomocí lektvaru nebylo v tomto případě optimální, bylo možné a Snape se nebyl v nejmenším ochotný pitvat v jejích traumatech jinak než pomocí čemeřice a skřetího badyánu.

Pousmál se, ale bylo v tom pramálo veselí. Tužkou začal dopisovat k postupu poznámky, které si zapamatoval po poslední přípravě, ale nestihl je dosud zaznamenat. Připsal také, jaké změny v postupu chce tentokrát provést. Příprava nebyla ve skutečnosti složitá pro nikoho, kdo byl schopen pracovat pečlivě – ne, pryč se skromností, rozhodl se Snape, není mnoho těch, co by ho pohodlně zvládli, on si ale byl sebou dosti jist. Co mu scházelo, byla hůlka, protože ve dvou fázích přípravy se bez zaříkadla nemohl obejít. Co mu přebývalo, byla naopak slečna Grangerová. Byl víc než ochoten jí dát šanci k tomu, aby byla trochu užitečná, až přijde čas.





 Kapitola třetí

Držet po tak dlouhé době v rukou všechny ty důvěrně známé věci – nože a kotlíky, krabičky a váčky s přísadami, vnímat chladivé sklo ampulí a šustění vysušených bylin, jemnost substancí mezi prsty – bylo pro něj úlevou. Byl tak blízko pokoji mysli, jak mu jen jeho život umožňoval. Zkušené ruce se rychle rozpomínaly na naučené postupy, zapadl do rutiny příprav ingrediencí rychleji, než doufal. Rovnou se pustil do obou komplikovaných lektvarů, které měl v plánu. Načrtl si na kousek pergamenu postup přípravy tak, aby na sebe jednotlivé fáze plynule navazovaly, a ignorujíc pokřikování slečny Grangerové, které se stereotypně neslo v tématech "musíte odpočívat, víc jíst, vezměte si lektvar, opravdu nic nepotřebujete?" – krájel, sekal, plátkoval a drtil.

Trvalo několik dlouhých hodin, než se jeho práce začala chýlit do fáze, kdy mohl splnit Grangerové její touhu a umožnit jí, aby byla prospěšná. Když konečně otevřel dveře, stála těsně za nimi, napnutá jak struna. Připomínala mu štěně, nesmyslnou ochotou se zavděčit, i tím žadonivým pohledem hnědých očí. "Pane profesore," vydechla vyčítavě. "Bála jsem se o vás, když jste se tak dlouho neozýval! Proč mě nenecháte, abych vám pomohla? Vždyť víte, že se na mě můžete obrátit s čímkoli..."

"S čímkoli?" pozdvihl obočí. "Pojďte dovnitř." Opřel se o desku stolu a s rukama založenýma na hrudi se na ni zahleděl. "O tom se můžeme snadno přesvědčit."

Překvapeně zamrkala a trochu se zajíkla, prsty obou rukou zaklesnuté pevně do sebe. "Já... nečekala jsem..." Ruce, živé asi tak, jako by patřily loutce, se malátně vydaly ke knoflíkům na halence. Stačila rozepnout dva, než ji zarazilo užaslé: "Co to děláte?"

Vyplašeně zamrkala a v očích se jí zaleskly osamocené slzy.

"Možná stačilo vyhrnout si sukni a ohnout se přes stůl," řekl vztekle, protože mu konečně došlo, jak špatně byl pochopen. Zachvěla se. Viděl v ní jakési odhodlání, ze kterého se mu stáhl žaludek. Neutekla, ale nijak se neohradila, ani s tím vším náhlým strachem. Věděl, co se píše o smrtijedech. Nechtěl zjišťovat, nakolik tomu Grangerová věří, nakolik si to spojuje s ním... Schopnost vnímat sarkasmus zřejmě ztratila už dávno. Netoužil ve skutečnosti vidět, jakých hlubin ponížení touží ta nešťastná osoba dosáhnout.

"Máte u sebe hůlku?" vyrazil ze sebe rychle dřív, než dostal příležitost to zjistit.

Bez přemýšlení pro ni sáhla do kapsy. "Jistě."

Stál od ní jen dva kroky – udělat ten jediný, aby se dostal na dosah a zlehka jí vytáhl hůlku z ruky, bylo dílem okamžiku. Naprosto to nečekala. Zalapala po dechu a až s velkým zpožděním hmátla po jeho rukou. Uhnul a mírným odmítavým gestem naznačil, že se snaží zbytečně. Tvář jí potemněla hněvem. Doslova se probrala k životu.

"Co si to dovolujete?" vyjekla a nebyla daleko od toho, aby se na něj vrhla.

"Sedněte si," ukázal na křeslo v rohu pracovny, "nebo si ji vyzkouším rovnou na vás."

"Jestli jste něco potřeboval, mohl jste si prostě říct!"

"Nezvládla byste takové kouzlo. Sednout!"

Zajela do křesla a nespouštěla oči ze své hůlky. "Stejně, mohl jste prostě..."

"Berte to tak, že jsem šel na jistotu. A teď ticho, jestli nechcete, abych vás odsud vyhodil."

Hůlka byla na jeho vkus příliš pružná a nepatrně kratší, ale předpokládal, že si na ni dokáže rychle zvyknout. Začal nejjednoduššími kouzly – místností se rozlétaly psací potřeby, ještě před chvílí pokojně ležící na stole, světlo měnilo svou barvu každou vteřinou, židle se na pár chvil proměnila v překvapeně se tvářícího pásovce, hejno modrých ptáčků začalo někde pod stropem pronásledovat kalamář a zatímco Severus Snape zjišťoval, že hůlka špatně reaguje na neverbální zaklínadla, nechal Hermionu zmenšit a zase zvětšit do původní velikosti. Proměna proběhla tak rychle, že se ani nestačila vyděsit. Nesouhlasný výkřik jí odumřel v hrdle, když viděla, že Snape si na nešťastné židli právě zkouší útočná kouzla. Nad hromadou třísek se pak jen ušklíbl, jediným mávnutím hůlky utišil celý zmatek a aniž si jí dál všímal, přikročil ke stolu.

V jednom kotlíku se tam vařila substance olejovité konzistence, kovově šedá, s výraznými duhovými odlesky. V druhém pak cosi blankytně modrého a červeného. "Puntíkatý lektvar?" pronesla nahlas užasle, přes veškeré odhodlání zůstat zticha.

Jen nepatrné zacukání v koutcích úst snad naznačovalo, že ji slyšel. Zmírnil plamen u prvního lektvaru a začal pronášet patřičné zaříkání. Hermiona se brzy ztratila, latinsky neuměla tak dobře, aby rozuměla rychle vyslovovanému kouzlu. Ze slov, která tu a tam zachytila, nebyla vůbec moudrá. Trvalo to poměrně dlouho, v kratičké přestávce Snape odstavil první kotlík a přešel ke druhému.

Dívka si zatím stačila všimnout otevřeného sešitu ležícího na stole. Vypadal tam položený přesně tak, jak by si ho tam položila sama, kdyby v něm měla recept na právě vařený lektvar. Takže, když se narovná, stáhne nohy pod sebe, aby seděla na patách, což je přeci běžná poloha, která ji hlavně popostrčí trochu výš, mírně se pootočí a opře si hlavu o ruku, uvidí dost na to, aby si mohla, byť vzhůru nohama, přečíst text na stránce.

Snape dokončil inkantaci, ztlumil plamen a dlouze vydechl. S hlavou skloněnou, příjemně unavený, opřel se rukama o stůl. Vychutnával si poslední okamžiky odváděné práce, ochutnával vůni lektvaru ze vzduchu dřív, než mu přijde na jazyk. Hermioně ten čas stačil na to, aby se vzpamatovala. Nezanedbala svou pověstnou učenlivost. Ve chvíli, kdy zavřel oči a promnul si rukou kořen nosu, vrhla se k němu a svou hůlku si vzala zpět.

"Můžete si ji nechat," oznámil konverzačním tónem, "už jsem skončil."

Div nezaprskala vzteky. Svírala hůlku tak pevně, až jí zbělely prsty. Volnou rukou zaťatou v pěst udeřila do sešitu rozloženého na stole.

"Vy se chcete zabít!" zaječela na něj. "Přísady v tom lektvaru – zabije vás to! A vy to víte! Já vám to nedovolím – ne po tom všem, co jste musel zvládnout!"

Střelil po ní pohrdavým pohledem. "Buďte tak laskava a uklidněte se."

"Tak mi řekněte proč!" Držela hůlku připravenou a z tváře sálalo tolik odhodlání - mohl předpokládat, že problémy dělat nepřestane. Po celém těle se slabě třásla. Ponížení, které si sama před chvílí způsobila špatným pochopením jeho požadavků, a strach, který v ní vyvolalo, se přetavil ve zběsilou snahu něco řešit. Pomalými pohyby, aby ji nevyprovokoval k nějaké nepředloženosti, se chopil postupně obou kotlíků a slil jejich obsah do lahviček. Pečlivě je zazátkoval. Jedna zůstala šedá, opalizující, druhá vypadala, jako by tam skladoval modré a červené konfety.

"Měla byste si dát pozor na to, na co se ptáte," řekl pak zvolna. "Mohlo by se vám stát, že se dočkáte odpovědí – a nebudou se vám líbit."

"Odpovězte mi!"

Nemohla ho k tomu nijak donutit, ale on náhle pocítil chuť jí trochu srazit hřebínek, vrazit klín do té naivní představy kladného hrdiny Severuse Snapea. "Nevařil jsem ho dnes poprvé, ale počtvrté," začal a odtažitost v jeho hlase by ji, kdyby byla pozornější, mohla varovat. "Je to recept starý několik století a část postupu se ztratila. Pán Zla velice toužil po tom lektvaru, přesněji řečeno po tom, co dokáže. Pochybuji, že jste kdy vůbec zaslechla jeho jméno, většinou se o něm píše jako o Morganině cestě. V čaroději, který ho vypije, provede jisté změny dlouhodobého charakteru. Dotyčný se pak velice jednoduchým kouzlem stává nejen neviditelným, ale je schopen prostupovat hmotou. Míra a doba jeho účinnosti se odvíjí od jeho magické síly."

"To je úžasné," vyrazila ze sebe Hermiona, proti své vůli zaujatá. "Neslyšela jsem, že by tohle Vy-víte-kdo dokázal!"

"Nedokázal," odvětil Snape a jeho tvář se změnila v kamennou masku. "Nenašel jsem způsob, jakým ho ukončit správně. Všichni tři mudlové, na kterých se zkoušela... na kterých jsem zkoušel neškodnost lektvaru, zemřeli."

Zbledla. "Vy jste..." Přeskočil jí hlas.

"Bohužel jsem neměl příležitost vyzkoušet postup, kterému jsem dával největší naději na úspěch," pokračoval bez ohledu na přerušení. "Nicméně..."

"To jste ho kazil schválně?" vykřikla a odpovědí jí bylo v hraném údivu povytažené obočí.

"Samozřejmě."

Zalapala po dechu, pak náhle zvadla. "Nedošlo mi to, omlouvám se, promiňte, neuvědomila jsem si... samozřejmě, že se nesměl dostat do rukou..." Ledové dlaně si přitiskla na rozpálené čelo a na okamžik zavřela oči. Po poslední půlhodině si připadala zcela vyčerpaná.

"Zaznamenal jsem pokroky při jeho přípravě," poklepal na notes, "a rozhodl se ho vyzkoušet na sobě. Dost možná je ten lektvar tentokrát připravený správně. Nevyhovuje to snad plně vašim přímočarým nebelvírským představám o spravedlnosti?" To už se jí nepokrytě posmíval.

"To je celé hrozný nesmysl," vztekala se. "Nedělal jste to přeci z vlastní vůle!"

Pokrčil rameny. "Chcete jejich jména? Vědět, jak umírali?"

"Nechte toho! Ten lektvar nemůže nebýt smrtelný!"

"Vaše důvěra v mé schopnosti mne dojímá."

"Sám jste řekl, že po něm dosud všichni zemřeli!"

"Nemáte nejmenší možnost mi zabránit v ničem, co chci udělat. Nebo jste snad pokročila k nepromíjeným kletbám a budete mě držet pod imperiem?"

"Jste zmijozel, tak proč se oháníte nebelvírskou spravedlností?"

"To už není argumentace, ale prázdné žvanění."

"To je od vás tak strašně sobecké! Proč vy můžete – a já ne?"

Tohle nečekal. Zůstal na ni zaraženě zírat.

"Nejste jediný, kdo... kdo – kdo zabil. A nejste jediný, koho vážně nebaví s tím dál žít!" V očích jí zazářilo jakési takřka fanatické odhodlání.

"Nemluvte nesmysly, slečno Grangerová."

"Myslím to vážně!" Mluvila prudce a v očích jí žhnulo zoufalství.

"Kdybyste chtěla provádět nějaké hlouposti, mohla jste už dávno."

"Já – doufala jsem – myslela jsem, že to nějak odčiním. Že to bude časem lepší, že když budu pomáhat ostatním, přejde to. Ta... uvnitř..." Přitiskla si na okamžik sevřenou pěst na hruď. Věděl dobře, co má na mysli. Tu bolest u srdce a nekonečnou prázdnotu. Vinu.

"Když vy, tak já taky," oznámila sveřepě. "Nebo vás svážu a přemístím k Mungovi."

Nebral vážně její výhružky, ale uvědomoval si, že mu právě vyřešila jeden drobný problém – jak ji přesvědčit, aby vypila svůj lektvar.

"Dobrá," přikývl a Hermiona, připravená na dlouhý boj, překvapeně zamrkala. "Vaše potřeba mít i sebevraždu posvěcenou autoritou je zřejmě dalším dokladem vaší chronické neschopnosti dospět. Nicméně tohle," sebral ze stolu flakón s červeno-modrým obsahem a pokynul ke dveřím, "stačí pro nás pro oba."

"Takže jste si jist, že...?" Napětí v jejím těle naráz povolilo. Vydechla.

"Pojďte se posadit. Chvíli potrvá, než lektvar začne účinkovat."

Hermiona se jako ve snách otočila – mohl by ji v té chvíli zcela snadno přemoct – a prošla do obývacího pokoje. Klesla do jednoho z křesel a s očekáváním se zahleděla na svou temnou Nemesis. Z tváře jí četl jako z otevřené knihy. Nebyl tam ani stín pochyb, spíše jas z vědomí, že konečně padlo rozhodnutí, ve kterém vidí konec svého trápení.

"Vypiji svou polovinu, vy pak flakón celý dopijte. Zabere za několik minut."

Přikývla. Odzátkoval lahvičku a vypil množství nezbytně nutné k tomu, aby to mohl vydávat za půlku. Jeho výpočet byl prostý – díky rozdílu jejich výšek byl stále těžší než slečna Grangerová a vypil o něco málo méně. To znamenalo, že ona usne dřív a on si stačí dojít pro svůj vlastní lektvar, zatímco ona v sobě bude mít lék, který, jak vidno, zcela nezbytně potřebuje. Za několik hodin, až se probudí, jí bude nepředstavitelně zle – a byl si vědom, že zdaleka není optimální, aby tu na to byla sama – a bude mít zcela jiné starosti, než mu vyčítat, že ji podvedl. Lektvar, který právě pila, byl skutečně unikátní, účinky i přípravou, kterou bylo nutné přizpůsobovat konkrétnímu člověku. Dokázal přeměnit jeho psychická traumata do podoby fyzické nevolnosti. Příštích několik dní stráví slečna Grangerová v koupelně, kde se patrně vyzvrací z podoby – ale potom bude opět ve své kůži, schopná zpracovat všechny své domnělé viny a traumata přiměřeným způsobem.

Položila prázdnou lahvičku na stůl a opřela se do křesla. "Tak," řekla, "to je zvláštní pocit... víte, že to bylo docela dobré? Čekala bych obzvláště odpornou chuť, zvlášť při té dávce speřice."

"Proč jste to tak chtěla?" utnul její pindání a kývnul k flakónu, na který nepřestávala zírat.

"Zabila jsem Rona," odvětila prostě. "Nejen jeho," dodala ještě, "ale on – to se stát nemělo. Vina byla jenom na mně."

"Přichytila jste ho, jak se líbá s Parvati na dvorku za Doupětem a neudržela jste se?" ušklíbl se Snape.

"Ne!" štěkla Hermiona. "Stalo se to v bitvě. Udělala jsem chybu, hrozně hloupou chybu. Rona stála život. To je všechno. Nechci o tom mluvit. Teď už – je to jedno."

Snape by si dovedl představit tři tucty příležitostí, díky kterým se mohla začít obviňovat. "Kdyby si každý, kdo nedokázal zabránit smrti přítele, vzal po válce život," řekl zlehka, "nezbudou žádní vítězové. Je to válka, slečno Grangerová. Lidé v ní umírají, už jaksi z definice věci. Lze jen jít stále dál a dělat to nejlepší, co dokážete."

"To od vás sedí, tady a teď," uchechtla se. "To jít dál... s plným vědomím do slepé uličky." Oči se jí začaly zavírat. "Nepředvedla jsem to nejlepší, co dokážu a Ron... stalo se... teď mám na svědomí ještě vás, když jsem vás nedokázala uhlídat... jsem sobec, viďte... když jsem chtěla... jít... s vámi..."

"Sebevražda nepochybně je sobecký a nesmyslný čin," souhlasil Snape zcela s již spící Hermionou. Vstal a trochu již vrávoravě si došel pro lektvar, o který mu šlo opravdu. Měl, díky vší té speřici, skutečně nepříjemnou chuť. "Opodstatněný v případech, kdy selže světská spravedlnost, dvojnásob slouží-li vědě." Rychle vypil nevábný lektvar a sklenička mu vypadla z ruky. Už jenom zašeptal: "Byl jsem opravdu zvědavý."

Díval se do tváře spící dívky, zrůžovělé paprsky zapadajícího slunce. Trochu se usmívala. Svět se s ním zatočil a Severus Snape ztěžka usedl na místě, kde zrovna stál. Sklonil hlavu a rty se mu pohnuly slovy, kterým už nebylo rozumět. Po chvíli se sesul k zemi.

Nad ztichlým domem se snášel soumrak.











Konec... ?


















1 komentář:

  1. Začala jsem procházet tvoje stránky, protože jsem měla pocit, že jsi toho musela napsat mnohem víc a našla jsem tuhle krásnou povídku. Párování HG+SS mám ráda a tohle bylo opravdu skvěle napsané. Doufám, že to má pokračování :-)

    OdpovědětSmazat